Fragmenty - Fragmenty - SJ World News - Best of Joomla! http://a.mx.fragmenty.cz Tue, 27 Oct 2020 14:46:31 +0000 Joomla! - Open Source Content Management cs-cz Ministerstvo financí musí makroekonomickou předpověď vytvářet a publikovat standardně http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3384-ministerstvo-financi-musi-makroekonomickou-predpoved-vytvaret-a-publikovat-standardne http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3384-ministerstvo-financi-musi-makroekonomickou-predpoved-vytvaret-a-publikovat-standardne Poslanec Jan Skopeček na konferenci Národohospodářské fakulty VŠE v Praze na Žofíně

 

Ministerstvo financí musí vytvořit a zveřejnit pravidelnou makroekonomickou predikci, na základě které se vytváří návrh státního rozpočtu, hodnotí jeho plnění a podle které by se vláda měla rozhodovat i ve vytváření hospodářskopolitických opatření. Vyjádření ministryně financí Schillerové 25.10.2020, že vzhledem k ekonomické nejistotě nebude predikci zveřejňovat, je dětinské a absurdní. Ekonomické predikce se nevytvářejí jen v dobrých časech, jejich potřeba naopak roste v časech složitějších, byť jsou v takových dobách zatíženy větší mírou nejistoty. Již samotnou zprávou, že ministerstvo financí na predikci rezignuje, vysílá signál, že se vláda ohledně rozpočtu a ekonomických opatření rozhoduje bez dat a bez znalosti aktuální hospodářské situace.

Návrh rozpočtu na příští rok, který vláda schválila a který je z důvodu nezapočítání daňových změn nedodělkem, dostává touto informací další ránu a nikdo ho nemůže brát vážně. K hospodářské politice realizované bez dat nemůže mít nikdo důvěru, nemůže vést k úspěchu a k co nejlepšímu zvládnutí ekonomické krize související s koronavirem. Vyzývám paní ministryni, aby makroekonomickou predikci ministerstvo financí vytvářelo a publikovalo standardně.

 

]]>
skopecek@cepin.cz (JAN SKOPEČEK, místopředseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR) HOSPODÁŘSTVÍ Mon, 26 Oct 2020 11:02:26 +0000
Třetina vězněných je podle Spolku rodin obětí české justice odsouzena nespravedlivě http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/3383-tretina-veznenych-je-podle-spolku-rodin-obeti-ceske-justice-odsouzena-nespravedlive http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/3383-tretina-veznenych-je-podle-spolku-rodin-obeti-ceske-justice-odsouzena-nespravedlive Třetina vězněných je podle Spolku rodin obětí české justice odsouzena nespravedlivě

Nedávno sa mi však dostala do rúk petícia vyhlásená Spolkom rodín obetí českej justície. Členovia tohto spolku cez odborné výskumy zistili, že tretina odsúdených v Čechách je nespravodlivo odsúdených, väznice sú preplnené a spravodlivosti na súdoch sa nie je možné dovolať. Pochybujem, že by sa našiel optimista, ktorý by tvrdil, že u nás na Slovensku je to inak. Ani náhodou! Máme spoločné korene ešte z čias Višinského, Urválka a nimi odchovaných borcov, čo borili náš súdny a policajný systém. Spolok rodín obetí českej justície sa vo svojej petícii obracia na českých poslancov, aby vložili do Trestného zákonníka ich pripomienky, ktoré podrobne v petícii rozviedli a odôvodnili, prečo to žiadajú prijať do zákona. Ja k tomu mám len jedinú poznámku, že keby tie požadované úpravy platili aj u nás, tak by nikdy nemohol vzniknúť súdny paškvil, ktorý opisujem v priloženom PDF súbore „List adresátom“. 

Môžete si ho bez problému stiahnuť, prípadne i prečítať:(file:///C:/Users/Ivana/AppData/Local/Microsoft/Windows/INetCache/Content.Outlook/CJBHH76M/List%20adresátom.pdf.) Najmä tí, ktorých sa to profesne týka, ale i bežní občania, ktorí majú záujem zvýšiť dôveru v právny štát. Ja ten záujem mám, a preto som petíciu z Čiech podpísal, lebo je to umožnené aj cudzincom.Ja sa príliš za cudzinca nepovažujem, lebo sme odchovaní v jednom hniezdisku, a preto by sme mali všetci, ktorí s petíciou súhlasia, poslať ju so súhlasom českých priateľov i do toho nášho parlamentu, keď nám vláda tú možnosť prispieť k legislatívnym zmenám vo svojom Programovom vyhlásení dáva, aby sme sa v budúcnosti nestávali obeťami slovenskej justície, ako je to opísané v priloženom súbore „List adresátom“ 

K spomínanej petícii sa môžete dostať cez nasledovný hypertextový odkaz: https://www.petice.com/petice_spolku_rodiny_obti_eske_justice_na_zmnu_trestniho_adu_a_trestniho_zakona?fbclid=IwAR3m5zq67p_Em8gvi2d9-4aEgF6oWtQD7UluzcqfZTBnJgWfu-kBRx32rC8#sign a ak sa rozhodnete ju podpísať, spoločne ju budeme adresovať aj na tých našich zákonodarcov, avšak tí môžu o tom popremýšľať už po prečítaní textu petície, ktorú im touto cestou posielam a vyvinúť v tomto smere vlastnú iniciatívu.

Veľa zdaru a úctu k tým, ktorí sa na chvíľu zbavia svojej  nečinnosti.

Dušan Vaňo, Slovensko 

]]>
SOUDCOKRACIE - ČTVRTÝ PARLAMENT Mon, 26 Oct 2020 10:45:42 +0000
Doktoři za pravdu o COVIDU 19 - Otevřete svou mysl! http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/zdravi/item/3385-doktori-za-pravdu-o-covidu-19-otevri-svou-mysl http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/zdravi/item/3385-doktori-za-pravdu-o-covidu-19-otevri-svou-mysl Kongres lékařů v Berlíně
Doktoři za pravdu o COVID-19 měli před týdnem setkání v Berlíně. Z jejich hlediska nejde o žádnou pandemii ani epidemii a COVID-19 by měl být vymazán ze seznamu neznámých virů typu A, protože je již známo, že jde o normální chřipkový vir. PCR testy nejsou podle nich správné a požadují proto návrat léčby podle klinických příznaků. Dochází k tisíckrát více úmrtím na kardiovaskulární onemocnění a rakoviny nehledě k tomu, že by se většině úmrtí dalo zabránit, pokud by se pacientům poskytla prevence a klidná léčba v normálně běžících nemocnicích jako před COVIDem. Dokonce se hovořilo o soudních žalobách proti státům. Pro ilustraci uvádíme krátký výňatek z přednášky MUDr. Elke de Klerka z Nizozemska a MUDr. Cahillové z Irska

Elke de Klerk z Nizozemska: Z medicínského hlediska nemáme pandemii nebo epidemii viru COVID -19. Také tvrdím, že covid-19 by už neměl být na seznamu virů typu A, protože nyní víme, že jde o normální chřipkový vir, a normální chřipkový vir, který není na seznamu A. Také zahajujeme soudní žalobu proti státu Nizozemsko, v rámci které se spojíme s velkou skupinou doktorů a velmi velkou skupinou zdravotních sester. Máme kontakty na 87 tisíc sester, které nechtějí vakcínu, která se pro nás připravuje. Pokud tu není žádná pandemie, zajímalo by mě, proč naše děti musí ve škole nosit roušky?

Existují absolutní ústavní práva, která nelze z žádného lékařského důvodu porušit. Není důvod panikařit, ani ve zdravotnictví. Panika se tvoří těmito falešně pozitivními PCR testy. 89-94 % těchto PCR testů jsou falešně pozitivní. Netestují přítomnosti covidu-19 a zbytek je falešně negativní. Musíme to začít řešit klinicky. Lékaři musí přestat používat PCR testy. Je to velmi důležité. Vraťme se ke klinickým příznakům a faktům. Média v Nizozemsku nyní zveřejnila zprávu, že PCR testy nejsou správné testy. Z toho mám radost. Máme naději. Děkuji.

MUDr. Cahillová z Irska: Statistiky ukazují, že až do dubna 2020 v Irsku bylo 0 úmrtí na Covid. To jsou oficiální statistiky ze CSO – Centrálního statistického oddělení. První úmrtí bylo v dubnu. V celém Irsku jsme doposud v roce 2020 měli 98 úmrtí z 5 milionů lidí. V Irsku každým rokem umírá 30 tisíc lidí. 10 tisíc lidí na kardiovaskulární onemocnění, 10 tisíc lidí na rakovinu, a těm 98 úmrtím na covid v Irsku se dalo zabránit, pokud by se jim dala prevence a léčba. Nyní vidíme, že v Irsku dojde k tisíckrát více úmrtím jen na kardiovaskulární onemocnění a rakoviny.

]]>
haslingerova@fragmenty.cz (IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY) ZDRAVÍ Mon, 26 Oct 2020 10:30:23 +0000
Jak jsem potkal knihy – Postoj intelektuála ve válce http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/umeni/item/3381-jak-jsem-potkal-knihy-postoj-intelektuala-ve-valce http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/umeni/item/3381-jak-jsem-potkal-knihy-postoj-intelektuala-ve-valce Spisovatel a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský

Cyklus textů o nacismu a druhé světové válce jsme začali četbou z knihy rakouského židovského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Stejnou knihou tento cyklus také symbolicky 145. dílem zakončíme. Jestliže v oné první ukázce se Zweig zamýšlel nad tím, z jakých kořenů může vzejít něco tak absurdního a zločinného, jako Hitlerův nacismus, v následujících ukázkách z téže knihy nejprve analyzuje možné postoje intelektuála, tedy vědce, spisovatele atd. vůči fenoménu boje a realitě války. Tento druhý Zweigův text reflektuje židovství jako živý terč nacistických zvěrstev, a to na půdorysu úvah s rovněž židovským vědcem Sigmundem Freudem, pozastavujících se nad židovským osudem od dob starozákonních po tehdejší žhavou současnosti. Pro ty, koho tento cyklus historických, ale stále aktuálních zamyšlení zaujal, mám dobrou zprávu. Péčí výborného nakladatele Bronislawa Ondraszeka, u něhož v nakladatelství Beskydy vyšly i mé dvě knihy v minulosti (Média a politika v digitálním světě a Půlstoletí polotmy) vyjde i kompletní soubor textů tohoto cyklu o nacismu knižně, a to, jak jsem přesvědčen, ještě letos. A od příštího dílu cyklu Jak jsem potkal knihy se na tomto místě vrátíme k osvědčenému modelu ukázek z inspirativních knih různých časů, ale stálé platnosti.

Postoj intelektuála ve válce

První světová válka se blahodárně lišila od druhé tím, že slovo mělo tehdy ještě moc. Ještě nebylo usmýkáno k smrti organizovanou lží, „propagandou“, lidé ještě psanému slovu naslouchali, čekali na ně. Zatímco v roce 1939 jediný projev básníka neměl ani v dobrém ani ve zlém ten nejnepatrnější účinek, zatímco dodnes ani jedna kniha, brožura, článek, báseň se mas vnitřně nedotkly, natož aby jejich myšlení nějak vnitřně ovlivnily, v roce 1914 se jedna čtrnáctiřádková báseň, jako onen Lissauerův Zpěv nenávisti, jeden pošetilý manifest „93 německých intelektuálů“ a na druhé straně zase osmistránkový článek Rollandův „Nad vřavou válečnou“ či román jako Barbussův Oheň staly událostí.

Morální svědomí světa nebylo tehdy ještě tak znavené a vylouhované jako dnes, na každou zjevnou lež, na každé porušení práva národů a humanity se reagovalo vehementně, s veškerou silou staletého přesvědčení. Porušení práva, jako byl vpád Německa do neutrální Belgie, které by od té doby, co Hitler povýšil lež na samozřejmost a antihumanitu na zákon, už sotva někdo vážně káral, tenkrát ještě dokázalo pobouřit celý svět. Zastřelení dětské ošetřovatelky Cavellové, torpédování Lusitanie se pro Německo staly, v důsledku výbuchu všeobecného morálního rozhořčení, osudovějšími než prohraná bitva. V žádném případě tedy nebylo beznadějné, aby v době, kdy uši a duše ještě nebyly otupeny ustavičným žvaněním radiových vln, promluvil básník, spisovatel; naopak: spontánní projev velkého básníka měl tisíckrát větší dopad než všechny oficiální řeči státníků, o nichž se vědělo, že jsou zaměřeny takticky, politicky, jen na přítomnou chvíli, a v nejlepším případě hlásají pouhé polopravdy. Také v tomto smyslu důvěry v básníka jako nejlepšího občana čistého smýšlení přebývalo ještě nekonečně více důvěřivosti v oné – později tak velice zklamané – generaci. Armáda, úřední místa, která však o této autoritě básníků věděla, hledala všechny muže, kteří se těšili morální a duchovní vážnosti, aby je zapřáhla do svých služeb umělého stupňování veřejné nálady: měli vysvětlovat, dokazovat, potvrzovat, zapřísahat, že veškeré bezpráví, veškeré zlo je nahromaděno na druhé straně, veškeré právo, veškerá pravda na straně vlastního národa. U Rollanda se jim to nepodařilo. Neviděl svou úlohu v tom, že bude tu dusivě nenávistnou, všemi prostředky vybičovanou, vydrážděnou atmosféru ještě stupňovat, nýbrž naopak pročišťovat.

Kdo dnes znovu těch osm stran slavného článku „Nad vřavou válečnou“ pročítá, nebude už pravděpodobně s to pochopit jeho nesmírný vliv, všechno, co v něm Rolland požadoval, čteno s chladnými, jasnými smysly, je přece tou nejsamozřejmější samozřejmostí. Ale tato slova byla vyslovena v době masového pobláznění, které je dnes už sotva rekonstruovatelné. Když si ten článek přečetli nejzavilejší francouzští patrioti, křičeli, jako by se jim nějakým nedopatřením dostalo do ruky rozžhavené železo. Přes noc bojkotovali Rollanda jeho nejdlouholetější přátelé, knihkupci se už neodvážili dávat do výlohy Jana Kryštofa, vojenské úřady, které potřebovaly nenávist k povzbuzování vojáků, uvažovaly již o opatřeních proti němu, objevovala se jedna brožura po druhé s argumentací: „Ce qu'on donne pendant la guerre á l'humanité est volé á la patrie.“ Ale jako vždy dokazoval takový pokřik, že úder zasáhl přesně. Diskuse o postoji intelektuála ve válce se už nedala zadržet, problém byl nastolen pro každého jednotlivce nevyhnutelně.

O židovství, protižidovských opatřeních a osudu židovského národa

V oněch chvílích jsem s Freudem často hovoříval o hrůze hitlerovského světa a války, píše Zweig: Jako humanista byl hluboce otřesen, jako myslitel však v žádném případě nebyl tímto strašlivým výbuchem bestiality udiven. Řekl, že mu vždy spílali do pesimistů, protože popíral převahu kultury nad pudy; nyní je vidět, jak se potvrzuje jeho mínění – nenaplňovalo ho to však žádnou hrdostí –, že to barbarské, ten elementární ničivý pud v lidské duši je nevykořenitelný. Snad se v nadcházejících stoletích nalezne forma, jak alespoň v soužití národů tyto instinkty potlačovat; ale v každodenním životě a v té nejniternější přirozenosti budou přetrvávat jako nezničitelné a pravděpodobně potřebné síly udržující napětí. V těchto svých posledních dnech se ještě více zabýval problematikou židovství a jeho současnou tragédií; zde neznal tento muž vědy žádnou formuli a jeho jasný duch žádnou odpověď. Krátce předtím uveřejnil svou studii o Mojžíšovi, v níž nezobrazil Mojžíše jako Žida, ale jako Egypťana, a tímto vědecky stěží zdůvodnitelným soudem urazil Židy zbožné právě tak jako národně uvědomělé. Nyní litoval, že uveřejnil tuto knihu zrovna uprostřed nejstrašnější chvíle Židovstva. „Teď, kdy jim vše berou, beru jim ještě já jejich nejlepšího muže.“

Musel jsem mu dát za pravdu, že každý Žid se nyní stal sedmkrát citlivějším, neboť uprostřed této tragédie světa byli Židé ve vlastním smyslu oběťmi, všude oběťmi, neboť byli zničeni již před úderem, všude si vědomi, že všechno zlé je potká jako první a sedmeronásobně a že ten nejnenávistnější člověk všech dob chce právě je pokořit a vyhnat až na sám okraj země a pod zem. Týden za týdnem, měsíc za měsícem přicházelo stále více uprchlíků a byli stále ubožejší a týden od týdne zničenější než ti, kteří přišli před nimi. Ti první, kteří opustili Německo a Rakousko nejrychleji, mohli ještě zachránit své šaty, svá zavazadla, výbavu svých domácností, a mnozí dokonce trochu peněz. Ale čím déle důvěřovali Německu, čím obtížněji se odpoutávali od své milované vlasti, tím krutěji pak byli trestáni.

Nejprve vzali Židům jejich povolání, zakázali jim návštěvu divadel, kin, muzeí a badatelům používání knihoven; zůstávali z věrnosti nebo setrvačnosti, z nestatečnosti či z hrdosti. Raději chtěli být ponižováni ve své vlasti než se ponižovat v cizině jako žebráci. Potom jim vzali služebnictvo a rádia a telefony z bytů, pak dokonce i byty, pak je donutili přišít si Davidovu hvězdu; každý je měl už na ulici poznat jako malomocné, jako vyobcované, jako psance, vyhnout se jim a vysmát. Bylo jim odňato veškeré právo; jakékoli duševní, jakékoli tělesné násilí se na nich mohlo vybíjet s hravou chutí a pro každého Žida se najednou stalo strašlivou pravdou to staré ruské přísloví: „Před žebráckou mošnou a vězením si nikdo není jist.“

Kdo neodešel, toho uvrhli do koncentračního tábora, kde německá kázeň zkrotila i toho nejsebevědomějšího, a pak ho vyšívali ze země ožebračeného, s jedním oblekem a deseti markami v kapse, aniž se zeptali, kam půjde. A Židé potom stáli na hranicích, posléze žebrali na konzulátech, a téměř vždy marně, neboť která země by chtěla oloupené žebráky? Nikdy nezapomenu, jaký pohled se mi naskytl, když jsem jednou v Londýně zašel do jakési cestovní kanceláře; byla nabita uprchlíky, téměř samými Židy, a všichni někam chtěli. Nesejde na tom, do které země, zda na ledový severní pól, či do žhoucího písčitého kotle Sahary, jen pryč, jen dál, neboť povolení k pobytu vypršelo, muselo se dál, dál se ženou a dětmi, pod cizí hvězdy, do světa cizí řeči, mezi lidi, které neznali a kteří je nechtěli. Potkal jsem tam jednoho kdysi velmi bohatého průmyslníka z Vídně, který byl současně jedním z našich nejinteligentnějších sběratelů umění; nejprve jsem ho nepoznal, tak zešedivěl, tak zestárl a tak byl unaven a sláb, že se oběma rukama držel stolu. Zeptal jsem se ho, kam by chtěl. „Nevím,“ řekl. „Kdopak se dnes ptá na naši vůli? Jdeme tam, kam nás ještě pustí. Někdo mi vyprávěl, že zde snad ještě můžeme dostat vízum na Haiti nebo do San Dominga.“ Srdce se mi sevřelo: starý, vyčerpaný muž s dětmi a vnuky, jenž se chvěje nadějí, že potáhne do nějaké země, kterou nikdy předtím pořádně neviděl ani na mapě, jen aby tam dál šel žebrotou a dál byl bezvýznamným cizincem. Vedle se kdosi se zoufalou lačností ptal, jak by se mohl dostat do Šanghaje, slyšel prý, že Čína ještě přijímá. A tak se tlačili jeden vedle druhého, bývalí univerzitní profesoři, ředitelé bank, obchodníci, statkáři, hudebníci, každý připraven kamkoli po zemi i po moři vláčet žalostné trosky své existence, cokoli učinit, cokoli vytrpět, jen pryč z Evropy, jen pryč, jen pryč! Byl to přízračný zástup. Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem.

Ale to nejtragičtější na této židovské tragédii dvacátého století bylo, že ti, kteří jí trpěli, nemohli už v ní nalézt žádný smysl, žádnou vinu. Všichni ti vyhnanci středověkých dob, jejich praotcové a předkové alespoň věděli, pro co trpěli: pro svou víru, pro svůj Zákon. Jako talisman duše si ještě nesli nezlomnou víru ve svého Boha, kterou dnešní lidé dávno ztratili. Žili a trpěli v hrdém přeludu, že jsou jako vyvolený lid předurčeni Stvořitelem světa a lidstva ke zvláštnímu poslání, a biblické zaslíbení jim bylo příkazem a zákonem. Byli-li vrháni do plamenů hranice, tiskli své svaté Písmo na prsa a díky svému vnitřnímu žáru necítili vražedný oheň tak žhnout. Když je hnali ze země do země, zůstávala jim ještě poslední vlast, jejich domov u Boha, z něhož je žádná pozemská moc, žádný císař, žádný král, žádná inkvizice nemohli vyhnat. Dokud je spojovalo náboženství, byli ještě jakýmsi společenstvím, a tudíž silou; když je vypuzovali a vyháněli, pykali tím za svou vinu, za to, že se svým náboženstvím, svými obyčeji vědomě odlišili od ostatních národů země. Židé dvacátého století dávno už však žádným společenstvím nebyli. Neměli společnou víru, své židovství pociťovali spíše jako zátěž než hrdost a žádného poslání si nebyli vědomi. Žili vzdáleni od přikázání svých kdysi svatých knih a ke staré společné řeči se už neznali. Stále netrpělivěji se snažili zdomácnět, začlenit se do národů kolem sebe, rozplynout se ve všeobecnosti, jen aby měli pokoj od veškerého pronásledování, aby nemuseli být na věčném útěku, nýbrž mohli spočinout. Splynuli s jinými národy a nerozuměli už jedni druhým, dávno již byli více Francouzi, Němci, Angličany, Rusy než Židy. Teprve nyní, kdy je všechny hodili na jednu hromadu a vymetli jako špínu v ulicích, ředitele bank z jejich berlínských paláců a sluhy synagog z ortodoxních obcí, pařížské profesory filosofie a rumunské drožkáře, omyvače mrtvol a nositele Nobelovy ceny, koncertní pěvkyně a pohřební plačky, spisovatele a vinopalníky, majetné a nemajetné, velké a malé, zbožné a osvícené, lichváře a mudrce, sionisty a asimilované, Aškenázy a Sefardy, spravedlivé i nespravedlivé a za nimi ještě zničený zástup těch, kteří věřili, že už dávno unikli prokletí, pokřtění a míšenci – teprve nyní po staletích byli Židé opět donuceni k jisté pospolitosti, kterou už dávno nepociťovali, k pospolitosti vyhnanství, jež se od dob Egypta neustále vracelo.

A proč tento osud stíhal právě jenom je a stále znovu jenom je? Co bylo důvodem, co smyslem, co cílem tohoto nesmyslného pronásledování? Vyhnali je ze zemí a žádnou jinou jim nedali. Řekli: nežijte s námi, ale neřekli jim, kde by žít měli. Dávali jim vinu a odepřeli jim všechny prostředky, jak ji odpykat. A tak na sebe při útěku zírali planoucíma očima – proč já? Proč ty? Proč já s tebou, kterého neznám, jehož řeči nerozumím, jehož způsob myšlení nechápu, s nímž mě nic nespojuje? Proč my všichni? A nikdo neznal odpověď. Ani Freud, ten nejjasněji myslící člověk v této době, s nímž jsem v oněch dnech často hovoříval, nenacházel žádnou cestu, žádný smysl v tomto nesmyslu. Snad ale právě to je posledním smyslem židovství: svou záhadně přetrvávající existencí znovu a znovu klást Bohu tu věčnou Jobovu otázku, aby nebyla na zemi zcela zapomenuta.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 425-429. ISBN 978-80-905303-1-7.

]]>
pzantovsky@seznam.cz (PETR ŽANTOVSKÝ) UMĚNÍ Sat, 24 Oct 2020 12:13:26 +0000
Akce D.O.S.T. žádá demisi Jana Hamáčka za vedení ministerstva vnitra v předlistopadovém duchu http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/3380-akce-d-o-s-t-zada-demisi-jana-hamacka-za-vedeni-ministerstva-vnitra-v-predlistopadovem-duchu http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/3380-akce-d-o-s-t-zada-demisi-jana-hamacka-za-vedeni-ministerstva-vnitra-v-predlistopadovem-duchu Mgr. Petr Bahník uvádí XXV. Hovory na pravici pořádané Akcí D.O.S.T.

Mnohé okolnosti zásahu Policie ČR proti demonstrantům na Staroměstském náměstí, protestujícím proti vládním proticovidovým opatřením, nás vedou k oprávněnému podezření, že nebýt ministra vnitra Jana Hamáčka, proběhla by demonstrace pokojně. Byl to podle organizátorů shromáždění on, kdo jako přímý účastník velení akce na policejním ústředí rozhodl o jeho předčasném ukončení. Toto rozhodnutí vyvolalo nevoli v řadách protestujících, samo o sobě by však k násilným střetům nevedlo. Situace se začala vyhrocovat teprve ve chvíli, kdy po výzvě k opuštění Staroměstského náměstí došlo k uzavření okolních ulic. Teprve poté došlo k útoku skupiny fotbalových fanoušků na uniformované policisty. Na základě svědectví MUDr. Marka Obrtela, který byl svědkem udílení instrukcí spolupracovníkovi policie, vydávajícího se za fotbalového fanouška, docházíme k závěru, že násilný střet byl veliteli zásahu záměrně vyprovokován. Tento přístup je nápadně podobný praktikám normalizační moci před rokem 1989 a měl by proto znepokojovat každého bez ohledu na to, jak se staví k hodnocení závažnosti epidemie.

Snaha Jana Hamáčka vést ministerstvo vnitra v předlistopadovém duchu plyne i z navrhované novely krizového zákona, radikálně omezující svobodné právo na informace, jakož i Hamáčkovo trvalé úsilí o kriminalizaci domobraneckých organizací.

Všechny tyto skutečnosti nás vedou k závěru, že působení Jana Hamáčka v čele Ministerstva vnitra ČR představuje zásadní ohrožení svobody a demokracie v naší zemi.

Ministře Hamáčku, odstupte!

V Praze dne 21. října 2020

 

 

Mgr. Petr Bahník – předseda Akce D.O.S.T.

 

]]>
akce-dost@seznam.cz (PETR BAHNÍK, předseda Akce D.O.S.T.) SOUDCOKRACIE - ČTVRTÝ PARLAMENT Fri, 23 Oct 2020 10:43:26 +0000
Nekonečně arogantní pokrytectví jako program - předklon před Bruselskou soldateskou http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/svet/item/3379-nekonecne-arogantni-pokrytectvi-jako-program-predklon-pred-bruselskou-soldateskou http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/svet/item/3379-nekonecne-arogantni-pokrytectvi-jako-program-predklon-pred-bruselskou-soldateskou  Jiří Kobza, poslanec za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Ve sněmovně je místopředsedou dvou výborů: pro evropské záležitosti a zahraničního. Člen stálé komise pro kontrolu činnosti Úřadu pro zahraniční styky a informace.

Inu, máme my to v ČR divný politický obyčej. Pokrytectví jako program na jehž konci jsou mrtví Arméni a v jejich tělech zbytky našich bomb. To by si nepřál snad ani přítel humanitárního bombardování Václav Havel. Nebo se pletu? Posuďte sami: ČR zrušila 18.10.2020 embargo na vývoz zbraní do Turecka, které otevřeně podporuje Ázerbájdžán v Náhorním Karabachu. Totožný postoj zaujala EU. Zatímco Kanada v reakci na použití zakázaných kazetových bomb Ázerbájdžánem při ostřelování karabašských měst povolení na vývoz zbraní do Turecka zastavila. Úsměvné přitom je, že embargo na dovoz zbraní do Turecka bylo v ČR zavedeno na podzim v souvislosti se situací v Sýrii, kdy Evropská unie naopak schválila omezení dovozu zbraní do Turecka v reakci na tehdejší intervenci Turecka v severní Sýrii. Ministerstvo zahraničí to  tehdy ústy tiskové mluvčí zdůvodňovalo tím, že „Hlavním důvodem bylo, že jsme chtěli chránit kurdské obyvatelstvo v Sýrii.” Nyní opět poskytla mluvčí ministerstva zahraničí vysvětlení ve stylu chytré horákyně: „Poté, co se ukázalo, že ke střetům tureckých a kurdských sil nedochází, byly letos na jaře uvedené restrikce zrušeny.” Podle mluvčího ministerstva průmyslu a obchodu Marka Vošahlíka ČR v současnosti praktikuje tzv. cílené omezení vývozu vojenského materiálu, u něhož existuje riziko použití v Sýrii a každá žádost o vývoz do Turecka je posuzována mimo jiné i z tohoto hlediska. S prominutím, ale to si z nás pan mluvčí utahuje. Buďto dodáváme zbraně nějaké zemi, třeba Turecku, a ta si pak sama rozhoduje o jejich užití, nebo ne. 

 

Ještě jsem neviděl obchodní smlouvu, kde by stanovovalo a závazně, třeba pod sankcí stanovilo, že zbraně v této zemi použít smíme a jinde nikoli. Ne, prostě u nás jako obvykle zvítězily tři základní pudy: předklon před bruselskou soldateskou, strach a touha po peněžním benefitu. Jak se hezky doplňuje!

V letech 2014 až 2019 z Česka do Turecka putovaly zbraně a vojenský materiál v hodnotě zhruba 38,62 milionu eur (přes jednu miliardu korun). Více než polovina tohoto materiálu (17,52 miliardy eur) přitom do Turecka zamířila v roce 2019 před uvalením podzimního embarga. Do Ázerbájdžánu české firmy ve stejném období vyvezly zbraně a materiál za 7,24 milionu eur (196,5 milionu korun). Přitom už od roku 1992 platí embargo OBSE na vývoz zbraní silám, které se účastní bojů o Náhorní Karabach. Česká zbrojní a zahraniční politika si mezinárodní závazky účelově strká za klobouk. Na podzim 2017 média upozornila, že se navzdory embargu do Ázerbájdžánu přes Izrael dostaly české houfnice DANA. Podobné nebo stejné houfnice ukazuje říjnové video ázerbájdžánské televize z ostřelování Náhorního Karabachu, jak informují Novinky.cz. Je to však ještě horší. Podle sdělení ministerstva zahraničních věcí ČR aktuálně neuvažuje ani o uvalení sankcí na Ázerbájdžán kvůli použití zakázané munice, stejně tak není na pořadu dne ani rozšíření aktuálních sankcí na Turecko. Doposud prý nepadl žádný návrh, který by se touto otázkou zabýval, jak uvedla mluvčí Štíchová. Tu to máme. Turecko, náš přítel nejvěrnější. Turecko, které nám za naše (evropské) peníze prodává ilegální migranty, kupuje naše zbraně, které jsou v rozporu s mnoho let platnými mezinárodními závazky. Snad abychom na ty naše zbraně napsali cosi jako „určeno pouze pro humanitární bombardování.“ To by bylo zhruba v té linii, kterou jsme započali za prezidenta Havla. Toho Havla, který při nástupu do čela státu tolik halasil o nutnosti zrušit nejen Varšavský, ale i ten Severoatlantický pakt, aby se pár let na to stal mluvčím jeho agrese do Srbska.

Inu, máme my to taky u nás nějaký divný politický obyčej. Pokrytectví jako program. Jenže na jeho konci jsou mrtví Arméni a v jejich tělech zbytky našich bomb. To by si nepřál snad ani ten Havel. Nebo se pletu?

A co na to naše diplomacie?

Ministr Petříček ve stejném okamžiku poskytl rozhovor pro Seznam.cz, kde odbyl problém Náhorního Karabachu dvěma frázemi, aby se vzápětí věnoval úplně jinému tématu (Bělorusko) a uchýlil ke své obvykle frázi: „Rusko, stejně jako další autoritářské státy se snaží již delší dobu oslabovat demokracii v Evropě. Ukazovat, že autoritářské řešení problému je možná efektivnější. Stále více hovoříme o tom, že je tu soupeření té demokratické správy věcí veřejných a toho autoritářského. Já jsem přesvědčen, že je to demokracie, která dlouhodobě zajišťuje lidem lepší a plnohodnotnější život.“ Položil bych tedy panu ministrovi otázku, která se nabízí: A co Turecko, není to náhodou ten nejautoritářštější režim na evropském území? Když má pan Petříček takové jasné a čisté úmysly s tou naší demokracií, proč teď nebubnuje na poplach? Je to proto, že to má z Bruselu zakázáno? Nebo že by byl věřícím téže sekty?

A na konec je samozřejmě otázka, kde v této mele zůstaly naše neziskovky, které tak statečně již 15 let rozšťourávají Bělorusko? Kam šly všechny ty peníze, vyplácené neziskovkám různými cestami? Kde je Člověk v tísni? Že by v Bělorusku anebo společně s ministrem Petříčkem řešil otravu-neotravu nejjedovatějším jedem, co lidstvo zná, Navalného?

To nás opravdu mají za takové pitomce, že to nekonečné arogantní pokrytectví neprohlédneme?

]]>
Kobzaj@psp.cz (JIŘÍ KOBZA, poslanec SPD, bývalý diplomat v Teheránu) SVĚT Fri, 23 Oct 2020 09:45:52 +0000
Deficit státního rozpočtu zlo a v historii častý důvod k výměně vlády http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3378-deficit-statniho-rozpoctu-zlo-a-v-historii-casty-duvod-k-vymene-vlady http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3378-deficit-statniho-rozpoctu-zlo-a-v-historii-casty-duvod-k-vymene-vlady Prezident Václav Klaus v diskusi o rozpočtové politice
Klasický učebnicový pohled ekonomů říká – a bylo to respektováno po celá staletí – že je rozpočtový deficit státu zlo a nezodpovědnost. Platí i to, že čím větší deficit, tím větší zlo. Zde může ekonom skončit a eventuálně připustit, že sice existují výjimky jako války, ale je třeba připomenout, že ty většinou způsobují naprostý rozvrat financí státu a vedou k vysokým inflacím, které likvidují peněžní systém. Často je následkem i rozvrat politický a společenský. Vlády moderního světa, zejména po II. světové válce, i bez válek často vytvářejí deficit, žijí na dluh. Že deficit je dluhem, který někdo někdy bude muset splatit, je triviálním výrokem. A tady začíná problém.

 1. Covid-19 není ani světovou válkou, ani válkou občanskou. Je tato podivná nemoc dostatečným důvodem vzniku, v minulosti neznámého rozměru státního deficitu? Odpověď ekonoma je jednoznačná: nikoli. Epidemie této nemoci vyvolala nabídkový šok, zesílený vládou přikázaným zastavením ekonomiky. Protože vláda ekonomiku zastavila, profinancovává ji (nesmyslně nezodpovědně a – protože platí z cizího – neadekvátně velkoryse). A to i při vědomí toho, že se zastavením ekonomických aktivit snižují rozpočtové příjmy státu. Bludný kruh se tím dává do pohybu.

2. Ekonomické subjekty – jednotlivci, rodiny, firmy (i stát) – mají na své výdaje méně a měli by se tomu přizpůsobit. Je toho dnešní zhýčkaná společnost schopna? Nepřijala zhoubnou myšlenku, že už to neplatí? Nepřeměnila se ve společnost nároků? Nedošlo – už dlouhou dobu trvajícím a politiky stále více obhajovaným – nárůstem sociálních výdajů státu k přerušení vazby výkon – odměna – spotřeba, na které je lidská společnost založena? Neobnažila to právě tato epidemie?

3. Na tom, že lidé spoří a zadlužují se, je založen celý moderní bankovní systém. Jednotliví lidé sice dělají chyby, ale přesto vnímají dlouhodobý časový horizont svého života. Vědí, že půjčku budou muset splácet, vědí, že jí případně budou muset splácet jejich potomci. To se týká i jednání racionálně fungující firmy, která má jasně definovanou vlastnickou strukturu. Netýká se to státu.

Stát není stejně se chovajícím subjektem. Kuvajtský emír možná – vzhledem k dlouhodobosti trvání jeho dynastie – takto uvažuje. Čínský komunistický vůdce asi také, i on má – i když z úplně jiných důvodů – dlouhodobou jistotu svého politického postavení. Demokratický politik však má čtyřletý volební cyklus a – jakkoli může být spořádaným člověkem (v zacházení se svými vlastními penězi) – jako politik o státních financích uvažuje nevyhnutelně krátkodobě a krátkozrace. Jen do příštích voleb.

4. Klasické ekonomické myšlení bohužel ve 30. letech minulého století zpochybnil John Maynard Keynes. Tehdejší velkou krizi interpretoval poptávkově (jako deficit agregátní poptávky), a proto žádal, aby tento krizový poptávkový deficit vyrovnával stát svým vlastním deficitem, svým zadlužováním se. Od té doby vlády mají sklon považovat každou krizi za poptávkovou a za povel k rozhazování peněz a ke státním deficitům. Koronavirová krize není krizí poptávkovou (není demand-driven). Dnešní krize není důvodem k poskytnutí neomezené platinové platební karty paní Maláčové.

5. Zastavení ekonomiky znamená, že je ekonomický výkon naší země nižší (měřeno např. hrubým domácím produktem). To musíme přijmout – na spotřebu, investice i na státní výdaje máme v roce 2020 méně než v roce 2019. To znamená, že musíme změnit, přizpůsobit, své chování. Nebo žít z úspor. Nebo se jako jednotlivci promyšleně zadlužit. Na počátku 90. let bylo mé jméno spojeno – mylně – s utahováním opasků, ale já tehdy trval pouze na tom, že musíme žít v souladu s existujícími možnostmi. Nesliboval jsem větší, volnější opasky. Teď si každý (či spíše většina z nás) opasek utáhnout musí. Hlavně by si ho ale měla utáhnout vláda a někteří její členové.

6. Žijeme v éře zdůrazňování tzv. předběžné opatrnosti. Bráníme se – nehrozícímu – globálnímu oteplování, ale co kdyby? Nosíme povinně málo účinné roušky, o kterých víme, že jimi koronavirus SARS-Cov2 snadno prochází. Nutí nás nosit lyžařské a cyklistické helmy, i když jsme to dříve nedělávali. Mnozí víme, že helmy tohoto typu oslabují pozornost k rychlosti jízdy na lyžích či kolech a že proto počet zranění spíše zvyšují (nikoli snižují).

Naopak chybí propagace předběžné opatrnosti v zacházení s penězi (a vlastními příjmy). Jak je možné, že tolik lidí žije bez peněžních rezerv? To je daleko horší než nemít na lyžích helmu. Rozpočtovou opatrnost (tedy helmu) nemá ani naše vláda.

Vraťme se ke klasické ekonomii, podle níž je deficit státního rozpočtu zlo a v historii častý důvod k výměně vlády. Je-li k dispozici nějaká jiná.

 

]]>
vaclav.klaus@institutvk.cz (VÁCLAV KLAUS, prezident ČR v letech 2003-2013) HOSPODÁŘSTVÍ Wed, 21 Oct 2020 12:19:24 +0000
Nezahrávejme si s výrazem „osobní lockdown“ http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/item/3377-nezahravejme-si-s-vyrazem-osobni-lockdown http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/item/3377-nezahravejme-si-s-vyrazem-osobni-lockdown LADISLAV JAKL, ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause
Několik českých vědců různých oborů kolem rektora ČVUT Vojtěcha Petráčka a ředitelky SÚJB Dany Drábové vydalo v uplynulém týdnu výzvu veřejnosti k „osobnímu lockdownu“, tedy k individuální karanténě každého z nás. Výzva sice zapadá do aktuální atmosféry strachu, nezodpovědně vybičovávané médii a mnoha veřejně působícími osobami. Přesto nelze výzvu nechat bez kritické reakce. Výzva totiž do současné paniky přináší novou kvalitu a o to je nebezpečnější. Předesíláme, že i podle nás se lidé mají chovat zodpovědně, neriskovat zbytečně nákazu, dodržovat hygienické návyky, a že si zvláště ohrožené skupiny obyvatel zasluhují zvýšenou péči a ochranu. Jako ostatně při každé epidemii. V tom nám ale pomůže pouze racionální přístup, nikoli panikaření.

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobecká. Mnozí politici se aktivně podílejí na rozdmýchávání paniky, aby následně mohli sbírat laciné body v roli statečných zachránců. Další skupinou přiživující se na vlně strachu jsou lidé zjevně nebo ne zcela zjevně napojení na zdravotnický byznys. Oběma skupinám jde převážně o vlastní prospěch, a to na úkor ničivých společenských dopadů.

Podobné motivace této skupině vědců nepřipisujeme. Chceme věřit, že jejich znepokojení je autentické. Jinou věcí ale je, jestli je jejich dramatické doporučení postaveno na správných datech a jejich správné interpretaci. My jsme přesvědčeni, že tomu tak není.

Tato skupina vědců vychází z nejčastěji mediálně přetřásaných dat. Jaká jsou ale tato stále omílaná data?

a) Dnes je za nemocného v médiích uváděn každý, kdo má pozitivní (navíc nespolehlivý) test na virus SARS-CoV-2, přičemž devět z deseti z nich nemá žádné příznaky nemoci Covid-19.

b) V nemocnicích jsou vedeni coby kovidoví nemocní pacienti i zcela zdraví nositelé viru, které rodina doma nechce, nebo kteří prostě nemají kam jít.

c) Chápeme, že do kolonky „mrtví s covidem“ jsou zaneseni jak ti, u nichž byla tato nemoc hlavní a přímou příčinou smrti, tak i ti, u nichž doloženě způsobila takovou komplikaci zdravotního stavu, která mohla mít vliv na přežití. Jenže v této kolonce jsou vedeni navíc (a především) všichni ti, u kterých byla testem zjištěna přítomnost viru SARS-CoV-2, ale nebyly u nich shledány jakékoli projevy nemoci Covid-19, a tedy ani žádné potenciální vedlejší komplikace původního onemocnění. A toto se činí na základě výslovně uvedené metodiky Ministerstva zdravotnictví!

Z podobných dat vychází i poplašný materiál zmíněné skupiny vědců a jejich predikce dalšího vývoje, navíc podepřena velkou dávkou emocí a hraní na city. Nejnebezpečnější je ale závěr, ke kterým tato skupina dochází: výzva k „osobnímu lockdownu“. Tito vědci vyzývají k časově neurčenému přerušení veškerých životních aktivit, k úplné sebeizolaci každého člověka, k odříznutí se od světa. Své životy ale přece nikdo nežije kvůli tomu, aby na tomto světě strávil co nejvíce dní někde zabarikádovaný. Každého člověka zajímá kvalita života, a to v každém okamžiku, i v posledních dnech na tomto světě. Každého zajímá možnost být se svými blízkými, komunikovat, tvořit, pečovat o bližní a také těšit se z jejich blízkosti. Tato skupina vědců občany vyzývá k tomu, aby se tohoto všeho vzdali. A aby se toho vzdali i ti, kterým na světě mnoho jiné radosti než skromné kontakty s okolím a blízkými už nezbývá.

Ano, v životě je vždy „něco za něco“. Vždy musíme něco obětovat, abychom získali něco cennějšího. Jsou si však tito alarmující vědci jisti, že doporučují obětování snadno oželitelné hodnoty ve prospěch hodnot nesporně cennějších? My soudíme, že to je přesně obráceně. Tato skupina vědců doporučuje národu, aby se vzdal smyslu života (říkají, že na krátkou dobu, neříkají ale na jakou, ani to, jak ona doba může být pro někoho zásadní) ve prospěch údajné výhody, která je však velmi hypotetická a postavená na vratkých základech, na sporných datech a jejich svévolně posunutém výkladu. Jen každý člověk sám o sobě je oprávněn posuzovat, co za co chce obětovat. Je to nejzákladnější princip svobodné vůle. Jistěže nikdo nesmí sobecky ohrožovat druhé, ale z toho neplyne nutnost obětovat to, co každý člověk považuje za nejcennější. Možnost zvolit si svůj osud.

Ladislav Jakl, ředitel Centra společenských studií IVK, 17. října 2020

Stanovisko IVK ke dni 17. 10. 2020

]]>
ladislav.jakl@institutvk.cz (LADISLAV JAKL, ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause) SPOLEČNOST Wed, 21 Oct 2020 12:01:26 +0000
Merkelovsko-macronovsko-bruselský dluhový diktát - předěl v historii evropské integrace http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3375-merkelovsko-macronovsko-bruselsky-dluhovy-diktat-predel-v-historii-evropske-integrace http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/hospodarstvi/item/3375-merkelovsko-macronovsko-bruselsky-dluhovy-diktat-predel-v-historii-evropske-integrace Ještě naši prapravnuci budou splácet zadlužení ČR diktátem EU
V Bruselu, pod taktovkou německého předsednictví, probíhal čtyřdenní summit hlav členských států EU. Navenek, „pro publikum“, řešil dvě otázky: jak bude konstruován rozpočet EU na budoucích sedm let, jak vysoké budou povinné příspěvky jednotlivých členských států, a jak bude nastaven poměr dotací a půjček z tzv. fondu New Generation EU. Dohromady se tak „vyjednávalo“ o rozdělení necelých 2 bilionů eur! Bylo by vážnou chybou nechat se zmást politickými stanovisky, že podstata bruselské debaty byla výhradně „technická“, že šlo pouze o to, kolik si která země z balíku peněz „utrhne“ – jak se chvástá premiér Babiš, že šlo pouze o vyjednání poměru mezi dotacemi (nevratné peníze) a půjčkami (které budou muset členské státy splatit).

 

Výsledky čtyřdenního jednání potvrzují, že tentokrát se v Bruselu událo cosi závažnějšího, cosi, co se stalo dalším z předělů v historii evropské integrace.

Až do tohoto summitu bylo totiž nemožné, a tato nemožnost je zakotvena ve smlouvách, aby se EU zadlužovala. V této smluvní logice bylo vyloučené, aby členské státy dokonce za „evropské“ dluhy ručily. Od tohoto summitu již závazný princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření EU neplatí. Merkelovsko-macronovsko-bruselský dluhový diktát – jinak nelze právě ukončený summit nazvat – je proto v tomto kontextu nutné posuzovat jako historický průlom. Průlom o to významnější a vážnější, s jakou lehkostí, bez problémů, bez reptání jej členské státy akceptovaly.

Výsledky summitu, a je zcela jedno, jak dopadlo rozdělování peněz, tak posouvají současnou podobu evropské integrace do další fáze – do fáze, ve které se bude politická moc rozdělovat jinak. Strachu z koronaviru a vážné problémy mnohých evropských ekonomik vytvářejí pro nové dělení moci vhodnou atmosféru:

  1. Evropská komise, „tvůrce a správce“ evropského dluhu, si – úspěšně - vytěsňuje politický prostor s cílem posunout se k výraznější podobě „evropské vlády“ (k čemuž daly členské státy převzetím záruk za evropský dluh fakticky zelenou);
  2. Už tak zjevná dominance Německa a Francie byla znovu posílena. Tyto dvě země, bez jakékoliv protiváhy uvnitř EU, budou ještě víc rozhodovat o ostatních;
  3. Opět velmi brzy uslyšíme, že „pokrok vpřed nesmí být blokován jednotlivci“. Tato argumentace zneužije situaci k dalšímu rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do oblastí, ve kterých zbývaly poslední zbytky práva veta, a ve kterých prostě státy musely najít kompromisní shodu;
  4. Budou „posíleny vlastní zdroje evropského rozpočtu“ – což v „bruselštině“ znamená uvalení nových celoevropských daní (von Leyenová již oznámila, že budou založeny na „plánovaném rozšíření obchodu s emisemi a na uhlíkové hraniční represi, která bude fungovat jako vyrovnávací mechanismus při dovozu levných zahraničních výrobků škodlivých pro klima“).
  5. Posiluje se vědomí, že není třeba šetřit, že penězi se dá plýtvat, že spořivost a hospodárnost nejsou ctnostmi – za to se víc musí plkat o jakýchsi „evropských hodnotách“, které je třeba povinně dodržovat;


Česká republika si k ohromnému zadlužení „vnitřnímu“ přivazuje dluh další - „vnější“.

Pochvalovat si, že z tohoto „bruselského“ dluhu  jsme si ukousli „víc“ a tvářit se, že to není náš dluh, je nejen výrazem politického cynismu, je výrazem mimořádné nezodpovědnosti vůči generacím budoucím.Bezproblémově se smířit s německo-francouzsko-bruselskou realitou, která nám zadlužení nařizuje, je výrazem slabošské rezignace na osud a zájmy vlastní země. Česká republika si k ohromnému zadlužení „vnitřnímu“ přivazuje dluh další - „vnější“.

Způsob, jak se k celému problému staví drtivá většina domácí politické scény pouze obnažuje její bídu a ochotu bez odporu přijímat a podbízivě se podvolovat diktátu ze zahraničních metropolí. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že ještě v průběhu mimořádné schůze poslanecké sněmovny před několika dny, která se tématem ohromného evropského zadlužení valícího se na naši zem zabývala (a nehodnoťme teď jak vážně a s jakým výsledkem), je souběžně svolána společná tisková konference pirátů, topkařů, lidovců a starostů vyzývajících premiéra Babiše, aby „podepsal“?

Berlín a Paříž to mají s dnešní českou politickou scénou jednoduché – s potěšením ji nechávají mlátit prázdnou antičínskou a antiruskou slámu, aby nám snadněji vnutili svoji vůli. A mají to o to jednodušší, že jsme to my sami, kdo jsme už od Topolánkových premiérských let bez problémů přijali jednu z nejhloupějších politických zkratek dneška: „Raději do Bruselu, než do Moskvy“.

Tak teď tady onen Brusel v realitě máme: gigantické zadlužení, které budou splácet ještě vnuci našich vnuků.

 

]]>
ivo.strjcek@institutvk.cz (IVO STREJČEK, Institut Václava Klause) HOSPODÁŘSTVÍ Wed, 21 Oct 2020 11:36:34 +0000
Nový migrační plán EK: buď s dotací migranty přijímat, nebo je bez dotace za své repatriovat http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/eu/item/3372-novy-migracni-plan-ek-bud-s-dotaci-migranty-prijimat-nebo-je-bez-dotace-za-sve-repatriovat http://a.mx.fragmenty.cz/index.php/eu/item/3372-novy-migracni-plan-ek-bud-s-dotaci-migranty-prijimat-nebo-je-bez-dotace-za-sve-repatriovat Jiří Weigl přednáší na konferenci IVK o politické situaci v Německu v Obecním domě v Praze
Před jakoukoliv věcnou debatou nového migračního projektu Evropské komise, který byl minulý týden zveřejněn, je nezbytné říci, že společnou migrační politiku nemohou mít země, respektive politické síly v jejich čele, jejichž cíle, zájmy a ideologie se v otázce migrace zásadně liší. A to je právě situace dnešní Evropské unie a jejích členských států. V západní části EU má určující vliv moderní levice a její představy o potřebnosti a prospěšnosti masové migrace pro budoucnost Evropy a evropské integrace. Tato levice spolu s nadnárodními bruselskými byrokratickými strukturami nenávidí tradiční Evropu s jejími národy a národními státy, které se nechtějí nechat glajchšaltovat, trvají na své identitě a rozdílnosti a jsou tak překážkou velkým idejím o sjednocení kontinentu a globálním vládnutí. Masová migrace je pro ně šancí, jak tuto starou Evropu rozbít a zničit. Země jako Belgie, Francie, Německo či Švédsko rychle směřují k multietnickým společnostem, v nichž přistěhovalci budou mít během pár generací většinu. Totéž plánují pro celý kontinent. Problémem je pouze správná taktika, jak tyto plány prosadit proti vůli těch, kteří je odmítají.

Masy obyvatelstva postkomunistických zemí takovou budoucnost nechtějí.

Mají tragickou zkušenost s jinou podobnou extrémní levicovou utopií, mají dost chimér o spravedlivém novém světě a ničení toho normálního, známého starého. Do EU vstupovaly poháněny sny o zlepšení svého materiálního blahobytu, nikoliv blouzněním o spáse světa, za níž je třeba se znovu obětovat. Vidí, jaké skutečné dopady přináší masová migrace z nekompatibilních civilizačních okruhů na evropském západě. Sami se pokládají spíše za oběti a nesdílejí pocity viny za bílou barvu pleti a kolonialismus, v nichž se masochisticky zmítají západní elity.  Již měly příležitost poznat pokrytectví západních politiků, jejich dvojí hru, kterou se slabšími partnery hrají, a tuší skryté cíle, o nichž se diskuse na Evropských radách nevede.

Je naprostou iluzí, že by se v této situaci mohlo podařit vypracovat společný postoj vůči masové migraci, který by vyhovoval jak levičáckým aktivistům a jejich politickým ochráncům, tak vládám a obyvatelstvu postkomunistických zemí.

EU se tváří, že chce masovou migraci omezovat, ale činí pravý opak

Současná nejasná situace je výsledkem falešné pokrytecké politiky politického mainstreamu EU, který se formálně tváří, že se snaží masovou migraci omezovat, ve skutečnosti však činí pravý opak. To se ukázalo jasně v horké migrační krizi v roce 2015, na jejíž vyvolání i logistice se evropské politické špičky EU aktivně podílely a při tom bezostyšně obelhávaly vlastní obyvatelstvo a brutálně zneužívaly jeho altruismus a pocit solidarity. Když jim politická rizika z nekontrolovatelného přílivu orientálních migrantů začala přerůstat přes hlavu, náhle údajně dříve nezastavitelný proud okamžitě stopli.

Přesto nejsou ochotni dopustit skutečnou ochranu hranic EU a zneužívají k tomu manipulaci s mezinárodními pakty o lidských právech a dohody o mezinárodním mořském právu s cílem udržovat stálý migrační proud z Afriky a Blízkého východu do Evropy. Důkazem je i úloha velkého množství evropských neziskových organizací financovaných z různých evropských nebo národních veřejných zdrojů, jejichž lodě fungují jako pravidelné přepravní linky do jihoevropských přístavů.  Jejich aktivisté mají v západoevropských zemích nimbus oficiálních hrdinů a žádné soudy se na ně za jejich formálně protiprávní jednání nezlobí.

V této atmosféře a s těmito lidmi nelze uzavírat žádné rozumné kompromisní dohody o společné evropské migrační politice. Už samotný pokus převést migrační kompetence z národní úrovně do Bruselu je jen metodou, jak překonat tvrdě odmítavý protimigrační postoj zemí V4.

Projekt nové společné evropské migrační politiky předložený Evropskou komisí

Toto všechno potvrzuje předložený projekt nové společné evropské migrační politiky předložený Evropskou komisí. Jeho zásadní problém vystihl premiér Babiš slovy, že EK chce migraci zvládat, nikoliv zastavit. My ji chceme především zastavit, a poté se když tak možná společně bavit o tom, jak dosavadní důsledky masové migrace zvládnout.

Všechny sliby EK o tom, že povinné přerozdělování by platilo pouze v krizové situaci (ta nastává kdy a kdo to určuje?) a že členská země si formu povinné solidarity může zvolit – buď s dotací migranty přijímat, nebo je bez dotace za své repatriovat – jsou pouze falešnou taktickou hrou. Neuspějí-li v repatriaci, tito problémoví migranti jim zůstanou. A ony neuspějí neboť repatriovat odmítnuté žadatele o azyl není kam, protože lze tvrdit, že všude kromě Evropy jsou ohroženi na zdraví a životě a země jejich původu, pokud jsou vůbec známé, je obvykle nechtějí převzít. Evropská komise se tím ale snaží farizejsky předstírat, že jí jde také o odsun nelegálních migrantů.

Ve skutečnosti tento návrh potvrzuje, že  zůstává zachována stará snaha vnutit zemím V4 za každou cenu mimoevropské kolonisty – buď si je převezmou dobrovolně, a k tomu dostanou z Bruselu finanční příspěvek, a nebo nikoliv, a pak si budou muset převzít ty nejproblémovější, kteří azyl na Západě nedostali, a snažit se o nesplnitelné –  o jejich odsun v krátké lhůtě. Neuspějí-li, tito problémoví migranti jim zůstanou.

Návrh EU je drzým a arogantním pokusem vnutit nám kolonizaci vlastní země nebezpečnými migranty

Takový návrh není kompromisem, jak blouzní někteří naši bláhoví novináři či politici, ale drzým a arogantním pokusem uzákonit neomezenou masovou migraci a vnutit nám kolonizaci vlastní země nepřizpůsobivými migranty. O něčem takovém nelze vůbec jednat. Základem jakékoliv smysluplné migrační politiky musí být především přijetí účinných kroků k zásadní ochraně vnějších hranic EU. Nic takového však nikdo nepřipravuje.

Aby byla ochrana hranic EU vůbec možná, bylo by nutné zásadně zrevidovat pakty o lidských právech a mořském právu, protože v době jejich vzniku nikdo nepočítal s fenoménem masové migrace. Jsou proto určeny ochraně práv jednotlivců prchajících před politickým pronásledováním a nepočítají se stěhováním národů hledajících lepší život v bohatých vyspělých zemích. Stejně tak je zcela proti zdravému rozumu dnešní legální zneužívání institutu záchrany trosečníků naloďováním tisíců migrantů na plavby neschopná plavidla s tím, že je zákonnou povinností vyspělých zemí si tyto „trosečníky“ převzít a starat se o ně.

Evropské hranice však nikdo kromě zemí V4 z výše uvedených příčin vážně chránit nechce.

Přijetí jakéhokoliv společného migračního mechanismu znamená automatické snížení odpovědnosti středomořských zemí za ochranu vlastních hranic a posílení jejich pochopitelného zájmu přehodit řešení nepříjemného a nevděčného problému masové migrace na ostatní členské země.  Pouze tehdy, pokud by neměli šanci poslat migranty ze svého území dál do Evropy, by se vážně snažily své, a tím i evropské hranice chránit.

Ze všech těchto důvodů je nezbytné všechny snahy o společnou migrační politiku odmítnout.  Musí zůstat ve výlučné národní kompetenci a pouze národní státy musejí mít právo určovat, kdo na jejich území může žít. Zásadní omezení masové migrace je nezbytné pro naši budoucnost i pro budoucnost zemí Afriky a Blízkého východu, které přicházejí o své lidské bohatství.

Jiří Weigl, 29. září 2020

]]>
jiri.weigl@institutvk.cz (JIŘÍ WEIGL, výkonný ředitel Institutu Václava Klause) EU Wed, 21 Oct 2020 10:44:09 +0000