hhh

Evropský lid

Martin Neznal

Nejsem si jist, zda jsem to pochopil správně, ale jedním z poměrně málo diskutovaných předpokladů zdárné budoucnosti Evropy je vznik evropského lidu. Tedy společnosti jedinců, kteří se oprostí od nevhodných vzpomínek a budou schopni spolupracovat na vyšší, ressentimentů zbavené úrovni.

Nevhodné vzpomínky se však vyznačují nesnesitelnou setrvačností.

Největším zastáncem evropského sjednocování, kterého jsem kdy potkal, byl dublinský Ir. Pěstoval evropskou spolupráci na všech možných i nemožných úrovních a nad lahví tuzemského rumu mi alespoň půl hodiny vysvětloval, proč lahve těch patoků vyráběných z plesnivých brambor opravdu, ale opravdu nemohou v jednotné Evropě nést tak vyhlášenou etiketu. Otec tří dcer vpletl evropanství do života svých potomků už při křtu, pojmenovav nejstarší Marie, Claire, Antoinette, prostřední Vittoria, Celestina, Felisa a nejmladší Erika, Beate, Adelheide. (Jména si možná nepamatuji úplně přesně, ale za Adelheide bych dal ruku do ohně. Nešťastné irské děvče, řekl bych.) Jeho pokrokové smýšlení mělo jen jednu vadu: Kdykoliv přišla řeč na Severní Irsko, mluvil o okupovaném území. Podobně podstatná jména Británie a Britové nahrazoval synonymem okupanti a přídavné jméno britské synonymem okupační. 

V porovnání s veškerým sjednocovacím úsilím se zdá, jako by staré nevhodné vzpomínky spíše ožívaly. Stačí si představit, co si vyprávějí v příměstských hospodách Valoni o Vlámech, Vlámové o Valonech, Katalánci o Španělech a Španělé o Kataláncích, Baskové o všech ostatních a všichni ostatní o Bascích, nebo příkladně Chorvati o Srbech, Slovincích a Bosňácích a naopak. Jedním z mála zářných příkladů vzorné vzájemnosti se nakonec jeví vzájemnost česko – slovenská. Protože do české ani slovenské hospody bych se v posledních dvaceti letech opravdu nebál zajít.

A je to bohužel ještě horší – na obzorech se rýsují události, které mohou mít sílu vzbudit zcela nové, budoucí ressentimenty.
Nešťastné mi připadá, že krom irských podivínů dnes tvoří evropský lid patrně pouze snílci, úředníci evropských institucí, přidružení stážisté, studenti, kteří prošli vzdělávacím programem Erasmus, a potom pochopitelně lidé a instituce, jejichž živobytí stojí a padá s evropskými penězi.    

Netvrdím, že vznik evropského lidu je úplně nemožný. Muselo by to ale probíhat přirozeně, muselo by to probíhat dlouho, ne desítky, ale stovky let, a musela by tomu být nakloněna Štěstěna.
Kdo proboha může za to, že se nám to teď tolik kazí?

Já tedy ne. Ač euroskeptik, myji si ruce. Mám přátele ve většině evropských zemí a naše spolupráce je úžasná, poučná a plodná. (V angličtině to zní lépe: Our cooperation is amazing, illuminating and fruitful.)
A v řadě věcí jsem se dokázal shodnout i s dublinským Irem.

Řekl bych, že to všechno zase jednou uspěchali inženýři lidských duší.

 

© Kulturní komise ČR, Březen 16, 2013