hhh

Rekviem za symbol odporu proti komunistické nesvobodě - kardinála Tomáška

Ivana Haslingerová

Při příležitosti 20. výročí úmrtí předchůdce kardinála Miloslava Vlka na Vojtěchově stolci, kardinála Františka Tomáška, celebroval v sobotu 4. srpna 2012 od 18.00 hodin v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha arcibiskupský ceremonář Vojtěch Mátl za přítomnosti Dominika kardinála Duky OP vzpomínkovou mši svatou na tuto nezapomenutelnou osobnost, která byla pro všechny slušné lidi v dobách komunistické diktatury symbolem odporu proti komunistické nesvobodě. Zejména v dobách tvrdé komunistické normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech se kardinál František Tomášek stal osobou, která byla nejen oporou pro odpůrce diktatur, ale také tím, kdo byl schopný oslovit širokou veřejnost a formulovat protest proti této komunistické nesvobodě. Vzpomínám, jak 29. listopadu 1987 odvážně vyhlásil „Desetiletí duchovní obnovy národa“ jako přípravu na milénium mučednické smrti sv. Vojtěcha. Slova této výzvy zněla v uších všech věřících jako vyhlášení exodu z područí komunistické moci a byla pro ně tak velkou morální vzpruhou. Na svatořečení Anežky České vedl v listopadu 1989 pouť věřících z Československa do Říma a dne 25. listopadu ve svatovítské katedrále uspořádal na závěr oslav svatořečení této světice slavnostní bohoslužbu. Na tomto ohromném shromáždění tehdy kardinál Tomášek vyřkl svá památná slova: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i celá katolická církev na straně národa!“

Nezapomenutelná byla pro nás ale především jeho vystoupení v době předlistopadové. Nikdy nezapomenu na důstojné oslavy konce roku, kdy každoročně celebroval v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha odpolední mši svatou s povzbudivými projevy. Pokaždé na konci roku se mi vybaví, jak jsme ho vyprovázeli v průvodu k jeho paláci a pod okny ve sněhu čekali na jeho požehnání z balkonu. Vzpomínám, jak se mu při poslední této mši již obtížně klekalo, ale přesto ji odsloužil a byl morálním povzbuzením pro všechny přítomné. A co víc, tyto mše sloužil v takovém čase, aby se z nich na Silvestra dostali domů hromadnou dopravou všichni věřící a děti se dostaly včas do postýlek. Po jeho smrti z toho sešlo, neboť mše kardinála Vlka začínající v na Silvestra v 18 hodin tuto elementární věc zcela ignorovaly. Zdá se to být maličkost, ale podle mne to potvrzuje jeho lidskost, jeho ohled na běžné lidi. Teprve po nástupu nového pana kardinála, který navázal na postoje kardinála Tomáška se tradice obnovila a opět po mnoha letech jsem mohli konec roku uzavřít opravdu důstojně, modlitbou.

Morální autoritu vyrobil z původně skromného a nekonfliktního kněze sám komunistický režim

Zbývá dodat, že tuto morální autoritu ironií osudu vyrobil z původně skromného a nekonfliktního kněze působícího po vystudování bohoslovecké fakulty v Olomouci jako katecheta a asistent a po válce jako mimořádný profesor pro pedagogiku a katechetiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, sám komunistický režim. Kdyby nezasahoval tak tvrdě proti kněžím, zřejmě by pan kardiná Tomášek v klidu vyučoval v Olomouci a neměl by důvod se stát morální autoritou pro křesťany žijící v útlaku pod nevzdělanými komunistickými vůdci.

Vše začalo už tím, že v době tvrdé ateistické komunistické diktatury nemohl přijmout jmenování biskupem z rukou papeže Piua XII., ale musel ho přijmout 14. října 1949 tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa J. K. Matochy. A co víc, orgány státní moci mu do roka znemožnily jeho pedagogickou činnost a dne 23. července 1951 byl dokonce zatčen a poté vězněn v internačním potupném pracovním táboře v Želivě. Z internace byl propuštěn 28. května 1954 a nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové. Takto v ústraní strávil 11 let. Jako biskupovi si ale ani komunisté nedovolili zakázat mu v roce 1962 účast na II. vatikánském koncilu, kde si svými diskusními příspěvky získal respekt, a když komunisté nedovolili ujmout se úřadu pražského arcibiskupa kardinálu Josefu Beranovi, jmenoval ho 18. února 1965 papež Pavel VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Stal se rovněž poradcem Kongregace pro katolickou výchovu, členem Kongregace pro duchovenstvo a členem Sekretariátu pro sjednocení křesťanů.

K největší jeho proměně došlo v závěru sedmdesátých let, kdy ho Papež Pavel VI. jmenoval 24. dubna 1976 kardinálem "in pectore" (v srdci), tedy opět tajně, "bez zveřejnění". Řídil diecézi jako pouhý apoštolský administrátor. K veřejnému jmenování kardinálem došlo teprve o rok později, kdy mohl být konečně František Tomášek, jmenován arcibiskupem a primasem českým. Papež Jan Pavel II. byl pro pražského arcibiskupa Tomáška velikou záštitou a oporou, neboť měl hluboké zkušenosti s utrpením církve v komunistické zemi. Kardinál Tomášek tak mohl stále více intervenovat do procesů s katolickými kněžími a laiky, veřejnými dopisy státním představitelům upozorňovat na porušování práv církve a různá jiná příkoří, která se tehdy církvi a kněžím děla. Z původně nekonfliktního kněze se postupně stala osobnost hodna úcty a obdivu. Osobnost, která si možná ve své skromnosti ani neuvědomovala, jakou morální oporou a povzbuzením byla pro všechny občany duševně mrzačené pod komunistickou nesvobodou. Právem byl 12. srpna 1992 pohřben v arcibiskupské hrobce pražské katedrály.

(*30. června 1899 ve Studénce u Nového Jičína, v roce 1991 požádal v 92 letech, aby byl zproštěn svého úřadu, a papež Jan Pavel II. 27. března 1991 jeho přání vyhověl. Za necelé čtyři měsíce 4. srpna 1992 Kardinál Tomášek ve věku 93 let zemřel)

 

Srpen 5, 2012