hhh

Ukradený majetek se musí v právním státě každému, tedy i církvím, vracet

Ivana Haslingerová

V příštích dnech se bude hlasovat o přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pan poslanec Petr Skokan z VV nám napsal do redakce žádost o náš názor na tuto věc. „Osobně se domnívám, že je potřeba se s církvemi vyrovnat, ale vyrovnání musí být transparentní, nezpochybnitelné a především spravedlivé. Z tohoto důvodu jsem si dovolil Vás požádat o Vaše stanovisko. Pokud sdílíte stejný názor jako já, můžete se přidat k petici na Webu www.spravedlivevyrovnani.cz nebo mi napsat na můj e-mail petrskokan@petrskokan.cz. Váš názor se neztratí a Váš podpis na petici bude předán předsedovi vlády ČR,“ píše pan poslanec. Rádi odpovídáme: na otázku „Má se vracet církvím ukradený majetek, má platit pro všechny rovnost před zákonem? musí každý odpovědět „ANO!“ Podrobné zdůvodnění našeho postoje je následující:

Útoky na církve hovoří jasně o pohrdání právním řádem ČR. Některé z nich hraničí dokonce s porušováním zákona o svobodě náboženského vyznání a hanobení náboženského přesvědčení a co je nejvarovnější, hovoří jasně o nerespektování Ústavního soudu a tedy o pohrdání právním řádem České republiky. Politici totiž naprosto s přehledem ignorují usnesení Ústavního soudu (ÚS) z roku 2005 a jednají s naprostou ignorancí protizákonně. Počítají zřejmě s tím, že občané, na které se valí tisíce nesmyslných zákonů o rovných okurkách a páření šedých a zrzavých veverek, již zapomněli na stanovisko pléna ÚS z 1. 11. 2005, které jim přikazovalo sjednotit povinnost zákonodárce vydat restituční zákon i pro církve. Žaloby církví byly totiž jako jedinému restituentu do té doby odmítány, a to i přesto, že již v roce 2004 Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek, že porušení a nečinnost státu v této problematice považuje za zásah do majetkového práva stěžovatele, tedy církví. Připomínám, že Maďaři vrátili církvím majetek již v roce 1993, Slovensko v letech 1992-1993 a následně 2003. Naši politici pouze vydali po revoluci dočasný paragraf 29 v zákonu o půdě, který blokoval vydat jiným než církevním majitelům pozemky církve.

Paragraf 29 zabezpečil majetky církví a měl ve své době smysl. Bohužel jeho dočasnost trvá dvacet let. ÚS vydal od té doby již 11 rozhodnutí k církevním restitucím. Dne 31. 8. 20011 mu došla trpělivost, když  konstatoval, že od přijetí ustanovení tzv. blokačního §29 zákona číslo 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku uplynulo již 20 let, což považuje za překročenou lhůtu. Prodlevu nepřijetí restitučního církevního zákona parlamentem prohlásil ÚS za protiústavní a přikázal, že parlament nesmí rozhodovat pouze s odkazem na existenci blokačního §29. 

Podle ÚS je Parlament vázán ústavou a své kompetence smí užívat jen k naplňování ústavy, ne opaku. Žalobu církve proto mají soudy považovat za restituční. ÚS dal tímto obecným soudům instrukci, že nesmějí zamítat církevní žaloby a musejí o nich rozhodovat, protože Parlament nenaplnil to, co v ústavě přislíbil, totiž žepodle §89 odst. 2 Ústavy jsou zákony závazné pro všechny. Náboženská tolerance je garantovaná v Listině lidských práv a svobod, která je součástí naší ústavy. Pokud §29 hovoří o církevním majetku tak, že  se jedná o majetek, který přešel na stát v  důsledku majetkové křivdy, je nevydání tohoto majetku církvím protiústavní a porušuje článek Listiny práv a svobod. Současný stav při absenci vypořádání se státu s církvemi, kdy stát je dominantním zdrojem příjmů církví, porušuje zákon.Pro tento verdikt ÚS hlasovalo 9 z 15 ústavních soudců. To je závazné stanovisko ÚS platné pro parlament až do přijetí zákona o vyrovnání státu s církví. (V roce 1991 mělo vydání tohoto dočasného paragrafu smysl, neboť bez něj by byl umožněn převod majetku církví třetím osobám. A také se o to chtěli již politici pokusit. ÚS musel  4. 7. 2010 zamítnout návrh skupiny senátorů, aby byl zrušen § 29 v zákoně o půdě.)

Již Aristoteles stavěl demokracii po bok tyranie a oligarchie, protože vládu většiny pokládal za krajně nebezpečnou. Demokracie má proto podle něho k totalitě blíž než jakákoliv jiná vláda a  může se velmi rychle stát šerednou diktaturou, kdy většina vládne menšině. Při vládě většiny musí být proto úzkostlivě dbáno na ochranu menšin a na jejich rovnost před zákonem. Jednou z menšin v naší společnosti jsou věřící občané, příslušníci církví. I pro církve musí proto platit v právním státě rovnost před zákonem. I ony mají právo na navrácení ukradeného majetku a napravení křivd na nich páchaných za minulých diktatur. Dvacetiletý právní a ekonomický dluh je třeba církvím urychleně splatit. Na otázku „Má se vracet ukradený majetek, má platit pro všechny rovnost před zákonem? musí každý odpovědět „ANO!“ Je proto neuvěřitelné, že za celých 22 let od pádu komunismu se nedokázali politici chovat jako demokraté vůči této národní menšině a jako jedinou ji vyčlenili z restitucí. 

Je opravdu nedůstojné parlamentu 21. století, že se v něm najdou poslanci a senátoři, kteří s návrhem zákona o vyrovnání se státu s církvemi nesouhlasí s takovou razancí, že dokáží jednat dokonce proti rozhodnutí ÚS.  Přitom každé časové prodloužení jeho přijetí připravuje stát o peníze, které by platili podnikatelé a církve do rozpočtu ze zisku z církevního majetku, kdyby s ním mohli hospodařit.

Jde finančně o naprostý pakatel

Přitom jde o naprostý pakatel proti tomu, co vyhazuje ČR jen na provoz bruselských institucí. Fakticky jde totiž jen o několik set milionů korun ročně, tedy o zanedbatelnou částku týkající se  asi 2 promilí státního rozpočtu: Podle návrhu vlády dostanou církve zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě 75 miliard korun. Dodejme, že mnohdy ve velmi  žalostném stavu. Za ostatní majetek dostanou náhradu ve výši 59 miliard korun vyplácenou v průběhu příštích 30 let. Neboli každý rok by jim stát platil necelé 2 mld. Kč. A postupně by v průběhu 17 let přestal úplně hradit platy duchovních, na něž nyní vyplácí ročně přes 1,5 miliardy Kč a tyto výdaje se stále zvyšují kvůli současnému nárůstu počtu duchovních, protože jejich počet stát nereguluje. V roce 2002 stát musel dát 17 z 32 registrovaných církví a náboženských společností celkem 832 milionů korun, loni už 1,445 miliardy a v roce 2015 by to mělo být přinejmenším 1,672 miliardy korun.

Státu se navíc tímto krokem podařilo udělat odluku církve od státu, čímž ušetří peníze za platy duchovních i opravy církevních budov.Církvím se naopak v příštích letech umožní vytvořit dostatečnou materiální základnu, aby mohly pokračovat ve svých aktivitách ve zdravotnictví, sociální sféře a především v humanitární oblasti. Což přinese po zdanění zisk do rozpočtu a pro obyvatele velkou pomoc. Kdo někdy navštívil jakýkoliv hospic, ví, o čem mluvím.
Obcím navíc pomůže zákon odblokovat církevní majetek, s nímž v současné době nesmí nikdo, ani církve, do urovnání sporu nakládat. Podnikatelé v obcích tak nemohou pole, lesy, rybníky a usedlosti využívat a čerpat na jejich obnovu evropské fondy.Přijetím zákona získají kraje i obce  blokované nemovitosti, pro jejichž využití budou moci využít peníze z evropských fondů. Udržovat stav zablokovaného církevního majetku, který je navíc podle verdiktu Ústavního soudu protiústavní, by  vedlo k velkým dalším  škodám.  Pokud parlament zákon odmítne, tyto nemovitosti v případě žalob církví z rozhodnutí soudů s velkou pravděpodobností stát ztratí a ještě bude platit drahé soudní výdaje a penále z ušlého zisku za 20 let. Státu se tímto zákonem podaří zrušit tuto dlouhodobou blokaci církevního majetku, která byla  nejhorším nakládáním s majetkem vůbec. Není totiž nic horšího pro obec a její podnikatele, než mít na svém území majetky, s nimiž nemůže nakládat, protože nemají právně vlastníka.  Proto nejen církev, ale i přes 203 podnikatelů požaduje odblokování tohoto majetku, aby na něm mohli ve spolupráci s církvemi podnikat. Při zdůvodňováních o tom, o kolik peněz díky strkání státní hlavy do písku za těch dvacet let přišli, lapají doslova po dechu.
Stát má být rád, že církve jako věřitelé jen z dobré vůle s ním dosud nevstoupily do opravdového střetu, jak to dělali vlastníci zámků a jiných majetků.  Bez restitucí by se církve svého majetku totiž soudně domohly. Vrátit zabavené majetky je ze zákona státní povinnost. Když ne u našich, tak u mezinárodních soudů. Stát by pak musel zaplatit vysoké náklady na vleklá a drahá soudní řízení. A rovněž by mohla církev požadovat ušlé výnosy ze svých majetků odhadované již nyní na 160 mld. Kč.

Nehledě k tomu, jak to kazí pověst ČR jako právního státu ve světě. Zabavení majetku církvím byla loupež a žádný právní stát 21. století nemůže loupež tolerovat.Odmítnutí majetkového vyrovnání státu s církvemi by bylo pošlapáním právního státu.Vypadalo by to tak, že žijeme v totalitě, a nikoliv v právním demokratickém státě, v němž se dluhy podle zákona neodpouštějí.
Stát nebude navíc církvím vracet nic ze svého, protože právně jejich historický majetek nikdy nevlastnil. Komunisté se totiž silou zmocnili velké části církevního majetku, aniž si ve své pýše jeho vlastnictví zajistili právně. Dokončit krok komunistického režimu a schválit navzdory ústavě nový a tentokrát právně důsledný akt této loupeže nazývané levicí vyvlastněním, kterým zbavíme církve jejich majetku, je  naprosto nepřijatelné..
Cením si toho, že vláda po 22 letech konečně jednomyslně schválila návrh zákona o narovnání majetkových křivd spáchaných církvím po 25. únoru 1948.Bylo již navýsost nedůstojné, že Jeho Eminence kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, představitel nejsilněji církve u nás, seděl od 16.12.1989 jako představitel církve každou chvíli v Parlamentu jako obviněný na lavici obžalovaných, na níž musel neustále vysvětlovat politikům  že i věřící v Boha jsou občany země a záleží jim na jejím ekonomickém růstu i celkové, především morální,  situaci celé společnosti. Že dohoda se státem není milost, ale  spravedlivé vyrovnání a vykročení na cestu opravdové spolupráce.Že částky, které církev nakonec po více než  dvaceti letech dostane, jsou velmi vstřícné k dlužníkovi, protože církev nepožaduje ušlé výnosy ze svých majetků odhadované na 160 mld. Kč.

Problém není ekonomický, ale pouze a jen politický

Z výše popsaného je tedy jasné, že problém není ekonomický, naopak by přijetí zákona přineslo státu zisky mnohem vyšší než těch několik set milionů Kč, které požaduje církev. Tím, že církve byly z  možnosti restitucí majetku jako jediné vyňaty, je nejen morálně nesprávné, ale i ekonomicky nevýhodné a to nejen pro církve, ale i pro stát. Celou kauzu o tomto problému využívá pouze levice k volební kampani u neinformovaných voličů navíc morálně poničených komunistickým atheismem. Celá kauza má tudíž především závažný politický a především etický rozměr. Ti, kteří jsou proti navrácení majetku církvím, jsou populisté, kteří podněcují ve svých voličích nejhorší lidskou vlastnost známou již od Kaina, kterou je závist.

Vlastnictví majetku církve bylo oprávněné. Překvapuje mne, že s opačným názorem operují lidé, kteří profesně studovali dějiny práva. Pokud by chtěli tvrdit, že církve nic nevlastnily, museli by se vrátit do občinového práva či feudalismu. Pak by museli celý církevní majetek připsat prezidentu Klausovi, jako to bylo za tehdejších monarchií. Absolutismus snad ale nebudeme zavádět, ani nedej Bůh ještě něco horšího, co by nás inspirovalo protektorátním právem. To, že ve středověku či za Josefa II. nerozhodovalo, kdo co vlastnil, neznamená, že se roku 1948 neprovedla na  katolické církvi majetková křivda. Do roku 1811 neexistovaly v zákonech speciální druhy vlastnictví. Teprve zákoník z roku 1811 a zákon 50 z roku 1874 zakotvuje zemní projevy katolické církve. A tento zákon platí dodnes. Vlastnictví bylo jen jedno. A to i pro církev. Zákon z roku 1874 jasně uvedl, že církvi náleží táž ochrana jako každé obecně užitečné společnostiŽádný majetek církevní nesmí být zcizen bez souhlasu církevních úřadů. Stát se nedostal do pozice vlastníka. Církevní jmění i věci věnované k účelům církevním nešlo bez souhlasu církve pak odejmout ani pro jinou církev.

Pojem „veřejné vlastnictví církve“ právo tehdy neznalo a ani současné právo pojem veřejné vlastnictví nezná. Za komunismu bylo zavedeno právo socialistické, osobní a soukromé.  Tento režim si ale veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Říkali proto, že nebyl církevní majetek zestátněn a jedná se o majetek soukromý. Takže platí stále pro církevní právo zákon z roku 1874. Vlastníkem církevního majetku není stát. Ten majetek nikdy nevlastnil, protože nikdo mu kostely nedaroval. S tímto názorem souhlasil posudek University Karlovy, Masarykovy, Západočeské a Ústavu státu a práva. Kostel vlastnila právnická osoba např. kostel. Pokud toto právnické právo není již v nových zákonech, má právního nástupce a ten jej získá. Navíc řada těchto osob jako právnické osoby nezanikla. Pouze Antonín Hobza, který po roce 1948 proslul církevními monstrprocesy, za 1. republiky hlásal,  že majetek církevní je zvláštním druhem. Neměl však pro toto tvrzení oporu v právu. Přesto v roce 1950 byl na základě jeho proklamovaném a nikde v zákoně doloženém tvrzení proveden proces s řeholníky, které obvinil pro špionážní charakter katolické církve pod vedením Tajovského, Maštalíka, Machálka. Prohlásil, že čím větší funkcionář, tím větší trest, a na základě toho byl odsouzen např. páter Opasek… Mylný a navíc cynický je argument, že by se od odškodnění mělo odečíst finanční plnění státu do roku 1949. To by pak musel stát vyplácet obrovské odškodné za věznění a vraždění kněží v lágrech jako Jáchymov…

Morální rozměr problému

Ale ponechme právo právem a podívejme se na morální rozměr problému. Starobylé řády řeholníků jsou zde víc než tisíc roků. Jejich zakladatelé panovníci a dárci jim poskytli na rozvoj peníze a za to požadovali od nich šířit vzdělanost, pomoc chudým a nemocným. Vznikly úžasné prostory, krásné kláštery, které obdivují cizinci dodnes. Strahovská knihovna vznikla například v roce 1143, kdy začali na Strahově sídlit premonstráti. Nejde se divit, že mají k majetku kláštera vztah jako ke svému a po staletí se o knihovnu i o klášter církev starala dobře. Po sametové revoluci se na ně zapomnělo. Dostali do správy majetek ve velmi špatném stavu a nemohou s ním nakládat. Návštěvníci kláštera přicházejí halou, nad níž praská klenba. Krovy jsou shnilé a nové tašky na ně pokládat nejde. A to je klášter kulturní památkou!

V 1948 měla katolická církev vysoký morální kredit ve společnosti. Jako poslední ještě nepodléhala vlivu KSČ. Komunisté proto zavedli pozemkovou reformu a postátnění církevního školství a zakázali vydávání jejích periodik. Zákon 231 umožnil uvěznit jakéhokoliv duchovního, který kázal to, co se jim nelíbilo. První vězněný kněz byl převor Jakub Zemek. Přesto církev měla mezi občany stále respekt a úctu. Komunisté chtěli proto katolickou církev zničit, ale museli zpočátku postupovat opatrně. Proto vydali prohlášení o náboženské svobodě a jejich režim nabídl církvi spolupráci. Snažili se tak o vznik národní církve zcela podřízené státu a znemožnit biskupům kontakt se svatým stolcem. Chtěli národní církev odtrženou od Říma. Arcibiskup Josef Beran připodobnil tyto jejich represe k represím za nacismu a byl za to internován ve své rezidenci. Nastaly velké církevní procesy Machálka a spol., Akce K neboli kláštery. StB a milice přepadly mužské kláštery 13.-14. 4. 1950 a kněze i mnichy odvezli do Želiva, kde vykonávali nucené práce bez nároku na mzdu. Pak byly podobně postiženy řeholnice, které byly rozvezeny na práce do továren či do nemocnic jako sestry. Ani toto vše komunistům nestačilo. V roce 1950 byl zatčen kněz Toufar, který se  po 14 dnech mučení Ladislavem Márou přiznal ke všemu. Křičel bolesti jen při dotyku břicha a nakonec zemřel. Babický případ znamenal  trest smrti pro Drbola Pařila. Další kněží dostávali tresty doživotí. 200 duchovních pracovalo v jáchymovských lágrech na uranu.

Stále ale vládly ve státě dvě autority, komunisté a biskupové. Biskupy proto internovali, vzali jim půdu, tisk, kláštery. Ani po amnestii v roce 1960 se nemohli ujmout svých úřadů a museli pracovat v dělnických profesích. Bylo dobré mít černé listiny štváčů. Slánský to chtěl. V roce  1968 nastalo krátké uvolnění. Normalizace znamenala ale konec všech nadějí. V roce 1979 byla vyhlášena akce Útlum proti církvím, v roce 1982 akce Vír proti Františkánům… Teprve 25.11. 1989 mohl kardinál Tomášek prohlásit: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“

Obce a církev, blokovaný a navrácený církevní majetek

V roli postižených nejsou tedy  jen církve, ale i obce.   Problémy, jaké činí obcím a podnikatelům zablokovaný církevní majetek, jsou velké.  Nejenže s majetkem, který nikomu nepatří, nemohou podnikat, ale nemohou na opravy žádat o příspěvky z fondů EU. Několik desítek obcí je ve stavu klinické smrti. Pokud se církevní majetek nevyřeší, budou stovky obcí bez rozvoje a nebudou moci čerpat prostředky z EU. Umřou bez pomoci. Trefně to vyjádřil předseda Svazu měst a obcí, starosta Kladna Dan Jiránek, který přirovnal  desítky obcí k dítěti, které  ve dvou letech zavřou do krabice a řeknou mu, aby se  vesele rozvíjelo.
Obce mající na svém území církevní majetek jsou diskriminovány bezprecedentním způsobem  proti těm, které ho nemají. Brzdí to jejich rozvoj, nestaví se tam domy, nejdou využívat evropské fondy, ruší se školy… Červená Řečice má na svém území obrovský arcibiskupský velkostatek – zámek, lesy, louky, pole, rybníky. Ze zámku se stává devastací v posledních 20 letech zřícenina,  hektarový rybník nad zámkem nelze obhospodařovat. Blízký Želiv má klášter a kostel a nemá z čeho do něho investovat.  Sdružilo se již  60 nejvíce postižených obcí v ČR a teprve pak se s námi politici začali bavit.

U větších měst se nemusí rozvoj úplně zablokovat. Mají i jiné pozemky pro výstavbu, ale nastává problém u liniových staveb. Dům Křižovníků s červenou hvězdou, který je dominantou Slivence a navíc stojí uprostřed obce. Do doby, než  začali stavět přívodové sítě na elektřinu pro semafory, neměli s jejich pozemky problém, protože pro výstavu měli dostatek jiných pozemků.  Zjistili ale, že je má ve správě pozemkový fond, který je nemohl vydat kvůli §29. Křižovníci by je vydali, ale nemohli, protože k nim neměli přístup. Křižovatka se neopravila a důsledkem blokace pozemků na křižovatce již zemřelo 5 lidí. Po zkušenostech s pozemkovým fondem si neumím představit horšího hospodáře, než je stát. Na fondu řekli, že mají povinnost udržet majetek, aby nespadl, a jinak je jim jejich osud lhostejný. Přes milion hektarů stále mají vydat.

Činnost církví pro veřejnost

Je veřejně mylně rozšířeno, že jsou křesťané neužiteční. V médiích se nemluví o charitě, protože témata spojená se stářím a nemocí nejsou sexy.  A pokud ano, tak se již vynechává slovo církevní. Přitom právě pro současnou společnost je důležité chovat se obětavě a poctivě. Vláda by měla proto využít věřících, aby se vyjadřovali k běžným otázkám, a ne podléhat módnímu trendu sílícímu na Západě zabraňovat věřícím se k čemukoli vyjadřovat. Skutečně věřící je ten, který bere slova Bible vážně. Jednání vůči potřebným pokládá za jednání vůči svrchované mocnosti vesmíru. Má strach před trestem za špatné skutky. Na to stát potřebuje nulové náklady.

Víra ale neomezuje lidskou svobodu. Naopak. Soudy v USA omezují občany dokonce i v tom, že zakazují vánoční stromky. Křesťané nejsou nadlidé, ale mají také právo na své tradice. Svoboda nespočívá v tom zamezit všem všechno, jen aby se druhý neurazil, ale dovolit všem církvím slavit si věci po svém.
V historii sehrály církve svou roli ve zdravotních službách (sv. Anežka a sv. Zdislava). V roce  1948 a 1950 byla tato činnost definitivně přerušena. Po revoluci opět začala charitní ošetřovatelská služba v rodinách. Pro pacienty v terminálních stavech byly stavěny hospice. V roce 1996 s podporou  ministerstva jich vzniklo 11. Stacionáře jsou z 10 % církevní. A to i přesto, že církve nemají peníze a majetek.  Byla zavedena nová spirituální péče zajišťovaná vojenskými i vězeňskými kaplany. Ministr zdravotnictví ocenil toto jako službu potřebnou a důležitou a dal mi za úkol ji vytvořit a rozvíjet. Podíl církví ve zdravotnictví musí být vyšší, než byl dosud. Církve se budou věnovat spíše dlouhodobé péči. Nic jim ale nebude bránit poskytovat i další komplexní péči, jakou zatím poskytuje jen Nemocnice pod Petřínem.

Církve jsou vítány i ve školství. Církevní školy poskytují nejen dobré vzdělání, ale je v nich i bezpečné klima. Jsou to školy bez drog a bez šikany. Není divu, že roste počet dětí v církevních školkách a školách. Školy vysoké zatím církev nemá.  Budoucí věcný záměr MŠMT s nimi počítá, takže církve budou moci zřizovat i je. Církevní školství prokazuje nárůst žáků ve všech segmentech, na církevní školy šla letos více než miliarda Kč. Maturitní zkoušky složily všechny tyto školy výtečně a tři se umístily v první desítce nejúspěšnějších. Ministerstvo si jejich práce velmi cení.Existuje 19 katolických gymnázií, což je  6 % z celku. U maturit ale byli žáci úspěšní z  30 %. Lidé mají vztah pro osobní kostelíček, že tam seděla babička, a často pro něj pracují. Pracují pro nás 500 let dobrovolní kostelní zpěváci, varhaníci.
Odluka církve od státu neznamená stáhnout církve z prostoru. V armádě, ve školství, ve zdravotnictví a v celé sociální oblasti jsou její činy nevídané a církev si zaslouží podporu celé společnosti.

Církve jsou vnímány jako menšina v rámci menšiny a přitom mají často víc členů než některé politické strany. V ekumenické radě je jich 11. Již v roce 1939 existovalo 836 angažovaných křesťanských spolků. Po 1989 se „malé církve“ zaměřily zejména na sociální služby, zdravotní služby a vzdělávání. Vznikly organizace Adra, Charita, Diakonie, rozvíjejí se činnosti Armády spásy vnášející důraz na člověka.

Základním posláním věřících je pomoci druhému v nouzi. Pastorační péče je standardem. Vznikly Domovy pro seniory ve v mnoha městech ČR, v Praze např. domov s diakonským zařízením na Černém Mostě. Zajímavý projekt vzniká v Bystrém v Orlických horách, aby prostory využili na maximum, hodlají modlitebnu používat přes týden jako školku a teprve v neděli jako modlitebnu. Toto vše dělá nadšení a píle věřících. Ze svých vlastních prostředků plánují vybudovat víceúčelovou modlitebnu za 18 milionů korun. Duch pomoci spočívá na laskavosti a řádu, který cisterciáci hlásají.  Jsou přesvědčeni, že v každém člověku je něco dobrého, jenom je třeba najít tyto vlastnosti a rozvíjet je s cílem, že výsledkem bude poctivý občan, dobrý člověk. A kupodivu se jim to často povede.
Činnost církve je činností pro druhé. Na modlení nepotřebuje podporu.  Církve to mají jako svou vnitřní motivaci a ne proto, že jim to někdo přikazuje.

Katolíci mají vnitřní motivaci - otázku důstojnosti člověka, důstojnosti umírání. Citlivost pro utrpení je  u křesťanů díky soucitu s umučeným Kristem. Charitu jde vždy dohledat. Nevezme peníze a pak se ztratí. Je to silný a stabilní právnický subjekt katolické církve. Zřizovateli jsou biskupství či řády, které si to uvědomují. Projekty charity přežily dokonce i socialismus. Když musela do ilegality, dělala  projekty podpory pronásledovaným, pro nevidomé či údržbu knihovny Strahov. Je to podobné jako se šlechtickými rody. I když někdy některé režimy jim ubližují, ony stále pečují o své zámky. Zámky církve jsou hospice, které vznikají jako nový fenomén umírání v opuštěnosti, azylové domy pro lidi s utajením svědků procesů. Ve státních zařízeních jde obtížně utajit někoho na půl roku.

Konsoláta Miroslava Frýdecká, představená Domova sv. Karla Boromejského, založila před 15 lety jako odpověď na potřeby společnosti domov který se stará o stacionáře, DLN, trestankyně. Z rozpočtu hradí stát na jeho provoz 80 % nákladů a   20 % se přijímá  od sponzorů. Starý člověk je rád doma, ale když nastane nesoběstačnost, potřebuje pomoc. Dříve mohl dopředu žádat o domov důchodců, dnes to nejde. Pokud nemá příspěvek na péči v něm, je konec. V nemocnicích po operaci neinformují, jak se dostat k příspěvku na péči. Nehledě k tomu, že mnozí na jeho výši ze svých penzí na pobyt v domově důchodců nedosáhnou. Senior je poslán do DLN a navíc se musí každé tři měsíce stěhovat. Vznikají sice krásná nová soukromá zařízení, ale pobyt tam za 22 000 Kč měsíčně je pro běžné občany finančně nedostupný. I když mnoho ušetří na platech a na dobrovolnících, nejde takové ústavy provozovat bez peněz. Kdyby restituce dobře dopadly, našlo by se, co s penězi. Přistavěla by se část objektu na trvalé pobyty. A pokud kdokoliv tvrdí, že stačí staré lidi umístit do DLN, ať se přijde podívat do ní na dvě 103leté babičky, které kdysi páni úředníci vyškrtli  v plné délce pobytu. Domov má ve znaku přivřené vstupní dveře, jimiž proniká slunce. Nesmíme dveře nikdy zavírat úplně, aby slunce mohlo pronikat dovnitř. Musíme se soustředit na podstatné.

Církve státu již dnes věc ulehčují tím, že se z větší části financují samy. Po prověrce Nejvyššího kontrolního úřadu na hradčanském biskupství byl pan arcibiskup pokárán, že nerespektuje zákon z roku 1949,  podle něhož má být vše plně financováno ze strany  státu a církev vše z nadpoloviční většiny spolufinancuje. Je to dáno tím, že po direktivním ovládání církví státem  se tyto musely naučit hospodařit efektivně. Jejich investice se již dnes vracejí na zdravotnictví, školství a po přijetí zákona bude naše hospodaření ještě  zodpovědnější a přinese větší užitek společnosti než dosavadní forma financování, protože do budoucnosti hledí církve  s  rozvahou. A to nehovořím o tom jak by se chovala kdyby hospodařila se vším majetkem. Pan senátor Dienstbier nemusí mít strach, že církve neumějí hospodařit. Má malé znalosti z historie a vůbec žádné ze současnosti.

článek sepsán 12. července 2012 , tedy den před hlasováním Parlamentu o tomto problému a zaslán na blog idnes i panu Skokanovi, ODS i vládě spolu s podepsáním petice pro navrácení majetku církvím mým i vydavatelovým jménem