hhh

Inkvizice vyrůstala ve 13. století ze strachu před společenskou změnou

Ivana Haslingerová

Arcibiskupství pražské vydalo výtisk čtvrtletníku Salve věnovaný výhradně inkvizici. Dle slov jeho šéfredaktora, Jeho Eminence Dominika Kardinála Duky OP, byl vydán proto, aby si lidé uvědomili skutečný obraz inkvizice proti tomu, jaký získala díky nepřesným historickým znalostem. Její obraz je spojovaný s řadou mýtů a mylných stereotypů. Kniha odpovídá na to, kde se tyto stereotypy rodí, když v učebnicích dějepisu je realita popsána vesměs přesně. Dospívá k závěru, že nejvíce mylných představ proniká do názorů školní mládeže především díky masochistickým filmům.

Běžných 450 000 soudních procesů, které mají za následek například čtrnáctidenní nošení přehozu s nadpisem „Jsem kacíř“, by diváky neuchvátilo, ale některé z půl procenta inkvizičních procesů, které vedly k odsouzení a k  trestům smrti, které ve středověku byly udělovány světskými soudy velice kruté, jsou pro filmaře jako stvořené. Šlo obecně o tresty velmi kruté, jako čtvrcení kolem, naražení na kůl, upalování, garrotta (nástroj široce používaný až do dnešních dnů k nejvyšším trestům ve Španělsku, kdy odsouzený seděl a měl ruce svázány za zády, železný chomout mu držel nehybně hlavu, zatímco popravčí železný hřeb pomalu nechával pronikat do lebky odsouzeného). A co teprve středověké mučící nástroje užívané světskou mocí při výsleších! Brutální pily a drtiče praskajících lebek, kdy brada oběti byla položena na podstavec a poté byla pomocí šroubu utahována, řezání kostí, rozedraná kůže, utrhnuté, zohyzděné končetiny. Krev stéká po palečnicích, zdeformované hnáty v nelidsky stažených železných botách praskají bolestí a místem se šíří modlitby a prosby o odpuštění. A především pro filmaře tak žádané prázdné, tupé výrazy mučených obviněných...

"Ano středověk byl opravdu z pohledu dnešního člověka krutý, on ale i život v něm byl mnohem těžší a to i na tehdejších neútulných hradech. Je pochopitelné, že filmaři ho používají pro návštěvnost, ale co je na filmech o inkvizici podpásové je to, že není podtrženo, že inkvizice pouze pracovala na principu policie, po vyšetření zločinu předala hříšníka světským soudům a ty jednaly podle tehdejších předpisů. Tedy mučením se snažily vynutit přiznání a pak vynášely tresty dle tehdejšího světského práva. Inkvizice nebyla při těchto výsleších přítomna. Režimy, které se snažily nalézt alespoň něco k očernění katolické církve tyto filmy vítaly a povedlo se díky nim v divácích vyvolat dojem, že církev byla neskutečně krutá. U nás napáchal obrovskou paseku např. film Kladivo na čarodějnice," uvedl pan kardinál

 

Nechci vyviňovat inkvizici z jejich činů, ale je nutné zasadit vše do doby, kdy působila,  a spíše než tresty, které vynášel ten který tehdejší velmož na svém  panství, je důležité si položit otázku, proč to udávání tehdejší kněží dělali. A právě na to odpovídá výše citovaná kniha a o tom si povídal pan kardinál s přítomnými v sídle dominikánů v Jilské ulici v Praze na semináři, který uspořádal u příležitosti vydání této zajímavé knihy.

 

Vystoupili na něm i představitelé současné moci  a historického bádání. Ředitel oddělení boje proti extremizmu na Ministerstvu vnitra za ministra Ivana Langera Mgr. Michal Mazel (první zprava), pedagog a historik pracující v Ústavu pro studium totalitních režimů   (ÚSTR)  Kamil Činátl (první zleva) a jako nejvyšší zástupce obviňované katolické církve J. Em. Dominik kardinál Duka. Více než dvouhodinový seminář, na němž tito panelisté odpovídali na dotazy přítomných moderoval bratr Ludvík.

 

 

Vedoucí odboru boje s extrémismem Michal Mazel byl pozván proto, že podobně, jako to dělali inkvizitoři, i jeho zaměstnanci provádějí zásahy proti těm, kteří o extrémismu – neonacismu hovoří kladně či ho dokonce páchají. A kteří takto přistižené předávají světské moci. To vše tedy probíhá na podobných principech, jako pracovala inkvizice. Jen doba a důvody pro zatčení jsou jiné a také tresty, vynesené světskou mocí, odpovídají humanitě 21. století.

“Neonacisté jsou nenávistné hnutí, z něhož je strach mezi občany. Je-li strach ve společnosti z něčeho, pak státní moc musí reagovat, než se vlna módnosti hnutí uklidní. Zpočátku reagovala vláda razantně, pak se vše rozplizlo spíše do byrokratických předpisů a vlna se uklidnila. Ptáte se mne, jaké ponaučení bychom si měli vzít z toho, kde dělala inkvizice chybu, kterou bychom opakovat  neměli. Na Ministerstvu vnitra jsem se potýkal s otázkou, jak chránit okolí před extrémisty. Daly by se nalézt paralely s inkvizičními procesy. Vědomí o inkvizici na mně zanechalo stopu. Na mne se obraceli policisté i soudci. To jsem čekal. Myslel jsem si, že máme soudu jen pomoci, vyložit mu symboliku a co kdo řekl. Zamrazilo mne ale,  když soudkyně se mne zeptala, který výrok je podle mne závadný. To bylo podle mne mimo rámec práce experta, který měl pouze říci, že ten či onen pachatel něco říkal. Do jaké míry je to škodlivé, je přece již věcí soudu. Jak pracují soudy, když soudci odmítají dělat sami závěry, říkal jsem si. Podobné to bylo asi i v inkvizičních procesech. I nyní se boji s terorismem státy brání a občas udělají exces, který není dobrý. Za pár generací se bude zdát přehnané, jak se vyrovnávali v USA s ochranou osobních údajů po 11. září. Quantanamo bude také silné téma. Již dnes o tom píší novináři jako o Buschově inkvizici. I dobrý účel mohou posvětit špatné prostředky,“uvedl Mazel.


Na dotaz z publika, zda má cenu se vracet do minulosti a nevěnovat se raději tomu, co církev pálí dnes, odpověděl pan kardinál, že jeho dnes nic nepálí a spí klidně. Že věří, že i církevní restituce se vyřeší. Je ale podle něj velmi důležité očistit církev v očích národa od mýtů a lživých informací.  Že chápe občany, že se nemohou za těchto podmínek vyrovnat s inkvizicí, protože i on se musel s tímto problémem vyrovnat hned v počátcích, kdy se rozhodoval stát se knězem, protože otázka náboženské i politické svobody byla a je stále pro něj zásadní.

 

 

"Pro každého křesťana je důležitá skutečná náboženská svoboda, protože ví, že Bůh sám  mu svobodu dává, takže nemá nikdo žádné právo nikoho o tuto svobodu připravit. Inkviziční chování bylo proto pro mne jedním z hlubokých nepochopení křesťanství a náboženské svobody. Proto jsem se také tomu věnoval nejen já, ale i význační představitelé církve. Při studiu inkvizice bylo pro mne  nejprve nutné se vyrovnat s pojmem svoboda, který je neustále živý," uvedl pan kardinál.

 

A pak se pan kardinál věnoval zodpovězení otázky "Co je svoboda". „Mohu dělat co chci, říkat co chci? Běžná definice říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jaká ale svoboda to je? Nekončí i svoboda toho druhého tam, kde začíná moje? Neexistuje žádná etická norma, že cokoliv dělám, je moje věc. Přijmu-li, že cokoliv dělám, je moje věc, pak  přijmu obraz světa, že neexistuje rozdíl mezi dobrem a zlem a stává se základem všeho pouze moje asertivita a aktivita. Mohu se prosazovat fyzickou či intelektuální silou a činit k tomu strategie. Zjistím tak, že současná společnost v duchu extrémní postmoderny nemůže o svobodě vůbec hovořit. Může hovořit jedině o zvůli a o cílech prosadit se. A k tomu, aby vše nepřerostlo v anarchii, slouží policie a soudní moc. Neboli instituce, které berou na sebe důsledky rozhodovat, co je správné a co již ne. A tito představitelé moci se vždy snaží vysvětlovat lidem, co je pro ně dobré a co už ne. Toto odpovídá požadavkům současné společnosti,“ uvedl pan kardinál.


Inkvizice se rodila v situaci, kdy společnost po pádu Římské říše byla rodová a kmenová a o tom, jak mají lidé žít, rozhodoval náčelník barbarů. Křesťané nechtěli přijmout rozhodnutí svých barbarských knížat a stávali se v jejich očích viníky. Nešlo je donutit, aby dobrovolně přijali vše, co tato společnost požadovala. Antické křesťanství na sebe vzalo veškeré důsledky rozhodovat za tehdejšího nevěřícího člověka.  Problém rozporu mezi barbarstvím moci a křesťanstvím vyvstal tak silně, že velký učitel sv. Tomáš Akvinský hlásal, že k víře nemůže být nikdo nucen.

 

"Z psychologického hlediska společnost 13. století si neuměla představit, že by křesťan mohl odmítnout Boží víru a milost Boží. Pokud víru kdokoliv zpronevěřil, byl v roli hříšníka a měl být trestán. Pokud si někdo myslí, že tomu tak později nebylo a že například husitství bylo obdobím demokracie a svobody, pak mohu říci, že bratří táborité velmi tvrdě trestali, víc než inkvizice, a to na hrdle. Ta neměla takovou sílu, jako tento ozbrojený dav. Chceme-li se vyrovnat s inkvizicí, musíme se vyrovnat s otázkou svobody, náboženské svobody a tolerance,“ uvedl pan kardinál.

 

Proč je inkvizice tak atraktivním tématem? Na to se snažil odpovědět Kamil Činátl: "Většina lidí si ji spojuje s Jezuity, s pálením knih páterem Koniášem. O hlavním tvůrci komunistických procesů Reicinovi se se zase říkalo, že dovedl metody komunistické  policie tak daleko, že svou krutostí skoro dosahovaly  středověké inkvizice. Postava inkvizitora tak přebila velmi autentickou zkušenost z komunismu, což režimu vyhovovalo."

 

„Nemohl jsem jako novic zažít věznice v normalizaci. To, co jsem slýchal při návštěvách tatínka  v loretánském domečku o mučení při výsleších estébáky, mi ale stačilo. Když jsem se vyrovnával v dobách socialismu s postupy inkvizice, dozvěděl jsem se, že inkvizitor nesměl být přítomen v prostředí mučení. Tam byl lékař a soudce a mučení nesmělo nechat zdravotní důsledky. Jestli mi jeden jediný historik dokáže, že inkvizice byla krutější než nacistická či komunistická zvůle, tak mu daruji aukční obraz baroka," zdůraznil pan kardinál.

 

Inkvizice  měla žně, když lidstvo propadlo pověrám. Dav se mnohdy snažil provést lynč nad čarodějnicemi. Inkvizitor se snažil tyto lidi obviňované davem zachránit kladením otázek. Někdy mu ale dával takové otázky, že ho utopil. V každém případě ale předal člověka ke světskému soudu. Lynči zabránil. Chtěl přivést lidi na víru, aby byli šťastni podle jeho receptu. To bylo ovšem chybou. Podobně tomu bylo za komunismu a nacismu. 
Nejzákladnějším problémem tehdejší společnosti bylo propojení církevní a státní moci. Fridrich II. Barbarossa propojil ideovou stránku katolického myšlení s ideologií státu. Ani USA se nevyhnuly inkvizici. Poslední proces s čarodějnicemi v 18. století se konal v USA. V Evropě to už státy odmítaly.


„Když se chce společnost bránit jevům, kterých se obává, je velký problém, kde najít míru svobody pro druhého a pro jeho názory. Mám i nyní někdy strach z idejí některých skupin v ČR. Když se někdo pokládá za vlastence a říká Čechy Čechům a přitom si na sebe vytetuje hákový kříž, je to stejné, jako bych šel do kostela se srpem a kladivem na kříži. Je to úplně protichůdné. My jako společnost víme, že si tady máme dát pozor. Na druhé straně víme, jaké zločiny zde byly páchány komunisty, kteří se nikdy nikomu neomluvili. Kdyby se  takto zbavovala německá společnost nacismu či italská fašismu, jsou tyto ideologie stále u moci.  Jistá forma obrany proti idejím ohrožujícím lidskou svobodu je legitimní. Na druhé straně musíme nalézt, jakým způsobem a do jaké míry tyto jevy musíme eliminovat. Nestačí jen mít zákon o protiprávnosti komunistického režimu, když ho nikdo nedodržuje. Kde najít míru svobody? Jak formulovat obecné zásady pro jakýkoliv orgán chránící před extrémismem, aby nesklouzl do inkviziční pozice? Do jaké míry vůbec musí na to existovat jediná instituce? Řada věcí, které mají řešit státní orgány, přece nemusí řešit stát jako takový. Řada věcí by se dala řešit soukromoprávním sporem. Není nutné dávat před trestní soudy vše,“ uvedl pan kardinál.

 

 

Pan kardinál se přiznal, že od dob jeho věznění ho přitahuje každý film z vězení. Když vidí prohnanost zločince a způsob, jak policista chce z něj dostat přiznání, je na straně policisty, který překračuje pravomoci. Je to proto podle něj velmi složitý problém, který musejí lidé chránící zákon prožívat. Dovede pochopit některé kroky na ochranu lidských práv zločince, ale musí říci, že podle něj by méně bylo více. Kdyby probíhaly naopak inkviziční procesy, byl by mu milejší ten vyšetřující, který  zamhouří oko, protože je těžko posoudit kroky člověka protestujícího. Podotkl, že by se prý mohl před inkvizičním tribunálem také klidně ocitnout.


"Platí, že stát jako instituce vzniklá proto, aby vymáhala právo, by měl umět poznat, co se odehrává ve společnosti a nereagovat popuzeně.  Extrémismus je záležitost mladých lidí, se zvláštním oblékáním, muzikou a užíváním volného času. Prevence je důležitější než stíhání a na mocenské prostředky je důležitá maximální veřejná kontrola. Nesmíme připustit, aby se používaly nekalé prostředky byť v zájmu dosažení dobrého účelu. Klíčová myšlenka je, že pokud nejsme ochotni nic dělat se zločiny komunistickými, tak je to špatné a těžko pak můžeme postihovat extrémisty. Shodneme se, že radikální je to, čemu je totalitářské hnutí nepřípustné, ale neznám nikoho, kdo by byl za to postihován. Jak zabránit extrémismu, aby se nestal nástrojem státu k jeho monopolizaci," to je podle J. Em. součaný problém.

 

 

Pro církev je zásadní otázkou, jak by měla bránit ortodoxii - kvalitu a čistotu víry tak, aby to odpovídalo nárokům čistotě evangelia. Do roku 1948 platilo prohlášení koncilu o náboženské  svobodě. Pro současnou církev je to otázka dialogu a ne, aby to schvalovaly mocenské struktury. Pravda se musí prosadit sama. Zakladatel církve Ježíš Kristus říkal Pravda Vás osvobodí.

Stějně jako sv. Tomáš Akvinský se nemohl osvobodit od dobových projevů, tak ani my nejsme schopni se osvobodit od některých dobových prvků. Každodenní praxe je ovlivněna společností, v níž žijeme. Společnost nemůže být řízena pouhou mocí. Musíme vyjít z kořenů anticko-židovsko-křesťanské minulosti. Nejde říci, že antika je jen minulost. Dokázala formulovat pravidlo "Co chceš, aby jiní  nečinili tobě, nečiň ty jim." Kristus to pouze dal do pozitivního pravidla "Co chceš, aby jiní činili tobě, čiň ty jim." Tady se domnívám, že je hranice svobody. Ta nemůže být bez odpovědnosti. Chcete-li používat slovo svoboda, pak křesťanství používá slovo láska. Láska není nic jiného, než činit dobro druhému. Zde je otázka úlohy církve a křesťanství.

 

 

Obecně jde dát inkvizice do paralely s extrémismem.

Řada boje proti extrémismu je bojem proti něčemu, co nás ohrožuje. Inkvizice tvrdila, že bojovala proti potlačování tehdejší svobody. Měla očistný potenciál. Je to tedy negativní extrém? Inkvizice vyrůstala ze strachu před společenskou změnou. V době jejího vzniku probíhaly mocenské zápasy. Určité skupiny chtěly získat pozice a byly přesvědčené o své pravdě, že věci umějí dělat lépe než dav. I táborité viděli nešvary a chtěli je odstranit. Můžete ale doložit historicky, že chtěli nastolit demokratickou a pluralitní společnost? Nikoliv. Nebyli toho tehdy schopni. BYLY TO DĚTI SVÉ DOBY.

Církev jako taková se zcela jasně s inkvizicí vypořádala a ani v době vzniku ji nechápala jako bezproblémovou a jako rozřešení, které by nastolilo ideje. Inkvizice nekoresponduje s evangeliem. Byla to chyba. Proto v mnoha zemích inkvizice vůbec nepracovala. Základní problém spočívá v tom, že lidé  nedokázali říci státní moci dost. Příkladem je upálení Jany z Arku, kterou Angličané pokládali za čarodějnici a za několik let ji prohlásili za svatou. Inkvizitor pak ze země utekl. U jednotlivců šlo o jejich svobodu, ale ve společnosti o společenský boj. Nejde ani říci "nacistická" či "komunistická" inkvizice, protože na jedné straně byl  totalitní stát, na druhé se bojovalo o demokratickou společnost. Tato metafora je skoro hyperbola, která chce využít inkvizice jako příklad něčeho úplně nejhoršího, ale na rozdíl od moderní doby inkvizice nepostavila ani koncentrační tábory ani tábory nucených prací ani gulagy. Není to věc černobílá.

Proto se státy dohadovaly, kterému ji strčit za vinu. Angličané ji chtěli přiřknout Francouzům i Španělům. Španělé ale jako první v 16. století zlikvidovali otroctví. Rovněž nevolnictví nezrušil jako první Josef II., ale ve Španělsku a severní Itálii v 16. století, tedy již v době, kdy ho Vladislav Jagellonský zaváděl u nás. Poprvé založili inkvizici státy proti Tatarům. Aby chránila před těmito kacíři lidi. Chránila ty, kteří by byli Turky označeni jako kacíři. Dávala možnost obviněnému se bránit. Někteří lidé ale vraždili. I sv. Augustina zabili.

Míra represe je dána jednoduchou vizí. Středověk formuloval sv. Augustin. Není dnešní doba na represi krátká a postrádá ideály? Postrádá směřování a vizi? Středověcí lidé se zapálili pro věc a ideály, dnešní lidé ne? Dnešní doba bezdomovost ve smyslu rodiny umožňuje. Proč je tolik krutosti v současné filmové tvorbě? Proč se dějí takové excesy?

"Musím se chovat tak, abych byl k předkům tolerantní a dokázal je pardonovat, aby za 500 let následovníci tolerovali mne. Doufám že mne historie nebude soudit jako zločince." pousmál se pan kardinál



Po otevření archivů jsou informace o inkvizici přístupné. Byl nezájem historiků o tyto materiály, katolická církev nebránila je studovat. Při jejich studiu zjistil pan kardinál, že hrdelních procesů bylo propastně méně, než se tvrdí. Počty procesů se neshodují s počty popravených. To jen historici zaměnili. Ve Španělsku  se například říkalo, že inkvizice popravila 450 000 osob. Odsouzených k smrti bylo ale ve skutečnosti jen půl procenta z tohoto počtu a je otázkou, zda každý byl skutečně popraven či utekl. Zakladatel španělské inkvizice odsoudil strýce arcibiskupa sevillského chodit v ponču s nadpisem Jsem kacíř. Inkvizice nebyla tvrdší než civilní soudy. Na tom se shodují mezinárodní symposia. Španělsko vychází z inkvizičních procesů lépe než římská společnost, která soudila nejen lidi, ale i názory. Galilea římský soud odsoudil, zatímco Tomáš Akvinský o kulatosti země psal a nic se mu nestalo. Je potřeba nevidět ve středověké inkvizici dábla, který strašil lidstvo. Byly větší hrůzy, mor, války…

"Snahou mocenského aparátu bylo vyrovnat se se společenským strachem. Šířením nenávisti proti společenstvím, které popírají základní hodnoty.  Inkvizice měla v tomto dvojí roli - praktickou ochranu společnosti a prevenci. Byla policejním nástrojem společnosti. Hledala ideové zdroje, které by mohly společnost ohrozit. Stále se pohybovala v symbioze církev-stát. V rovině střetu mezi církví a státem. Pro současnou společnost je inkvizice těžko pochopitelná, leč současný stát používá v boji s tzv. extrémismem podobné nástroje. Můžeme říci, že v 18. století dochází k zániku propojení duchovní a sekulární sféry. Inkvizice není instituce, s níž církev začínala. Církev začínala jako disidenské hnutí. Její ideová struktura odmítala tehdejší systém," uzavřel pan kardinál.