hhh

Kdo seje vítr

Petr Hájek

“Klaus, nebo válka?” klade vzrušující otázku v titulku svého článku "Proč Češi cítí odpor k Evropské unii", (MFD, 7.2) zástupce šéfredaktora MFD Michal Musil.  Prý si otázkou, proč u nás tolik lidí nadává na EU, láme hlavu už týden. Když pominu, že musí žít ve skleníku, všiml-li si teprve před týdnem, jak navzdory mediálnímu velebení “evropského integračního projektu” si lidé o EU už dávno myslí své, pokusím se mu pomoci s odpovědí. Ta je totiž vážná a zásadní.

Michal Musil vidí dva hlavní zdroje narůstajícího odporu naší veřejnosti k Evropské unii: Václava Klause a chabou zkušenost s hrůzami II. světové války, proti jejímuž opakování byl údajně evropský projekt zbudován.

O Václavu Klausovi píše: “Tento na kontinentální poměry jedinečně euroskeptický státník by nejraději vrátil Evropu zpátky před začátek integrace (asi někam do roku 1945 chce se uštěpačně dodat).” To není uštěpačnost, ale lež. Tou se ale ke své odpovědi nedobere. Prezident republiky po dlouhá léta opakuje totéž: Opravdu je třeba se vrátit – kdyby to bylo možné, což není – před Maastrichtskou  smlouvu. Zde spočívá základní chyba evropské integrace, protože volný pohyb zboží, myšlenk a občanů po kontinentu politické elity zaměnily za násilné směřování k federální Říši. Jinými slovy, Václav Klaus se nestaví proti integraci jako takové, ale od počátku varuje před nutným neúspěchem všech projektů sociálního inženýrství. Neb si jeden takový (vzhledem k věku asi narozdíl od pana Musila) prožil na vlastní kůži. A jako erudovaný ekonom má svou zkušenost také teoreticky podloženou.

To ostatně souvisí i s druhou částí Musilovy argumentace. V jednom zahraničním rozhovoru VK odpověděl, že jde o klasickou záměnu příčiny s následkem: "Evropa není dlouhá destiletí bez válek díky Evropské unii, ale naopak EU může existovat, protože žijeme vzácné období dlouhého míru." Jen mládí pak omlouvá autora za neskutečnou větu: “Nejhorší válečné běsnění se Čechů dotklo relativně málo”. Válka měla různé podoby, všechny strašlivé. Například běsnění Němců po atentátu na Heydricha si asi vůbec neumí představit. Je to pro něj literatura a film. Nevnímá také, že z oněch pětašedeáti let míru  prožila Evropa více než polovinu na sudu jaderného střelného prachu v podobě tzv. studené války. A tak dále. Argumentace “mírem”, coby důsledkem a hlavním důvodem existence EU, je zlou a nebezpečnou mystifikací pro lidi bez paměti.

Nabízím proto panu Musilovi na jeho otázku poměrně jednoduchou odpověď: Nemůže to být čirou náhodou tak, že federalistický evropský projekt je chybný z principu, a proto není vůbec překvapující, že je nefunkční? Není to tak, že další pokus o vytvoření “kotle národů” se stává opět “papiňákem”, což lidé navzdory mediálním pohádkám přirozeně cítí a ve své každodennosti už vnímají? Nemůže být problém v tom, že každá “revoluce Dobra”, ordinovaná shora, musí skončit stejně, v krajním případě tragicky, v nesvobodě?

Lidské zájmy mají přirozenou podstatu. Jejich svobodná artikulace ve veřejném prostoru se nazývá demokratická politika. V jednu chvíli se zdálo, že ji vláda médií, mediokracie, dokáže zcela vymazat. Odpověď na svou otázku by proto měl pan Musil hledat právě v tomto prostoru. Najde v něm i odpověď na roli Václava Klause. Zda to byl on kdo “zasel tak velkou eurofobii”, jak se užaslý autor domnívá.