hhh

PERPLEX V DIVADLE ROKOKO – TAK TO UŽ TADY DLOUHO NEBYLO ?!

Jiří Sommer

              Dvěma premiérami se na konci listopadu pochlubila Městská divadla pražská. Dnes se vracím k první z nich, jíž byla scéně Divadla Rokoko hra dnes snad nejhranějšího německého autora Maria von Mayenburga s poněkud zapeklitým názvem Perplex. Pokud byste snad hledali význam tohoto slova ve slovníku cizích slov, tak byste tam našli, že slovo perplex poněkud zastarale či hovorově znamená zmatený či popletený. Tak tím by se dalo vysvětlit všechno, myslím tím smysl a obsah hry. Dramaturgie ho uvádí jako tragikomedii o neuchopitelnosti reality a o identitě člověka, o absurditách dneška a zkrátka a dobře o tom, že vlastně ani nevíme, v jakém že to světě žijeme, že vlastně nevíme, co je a co není pravdou či v čem je vlastně náš nejbytelnější smysl života? A teď – babo raď? Dá se totiž něco tak složitého, jako je nejinternější vstup do hlubin vlastní duše a potažmo do hlubin duše jiného člověka vůbec postihnout? Nezavání to až příliš banálním pokusem pomoci si Freudem a jeho hlubinnou psychologií k vlastnímu sebeprosazení?
            Jistě, život je plný paradoxů a absurdit, které, ke svému vlastnímu štěstí, mnohdy ani nepostřehneme. Ale jsou tu a mnohdy nás až zákeřně pronásledují a pokud je začneme vnímat, tak se jim třeba pokoušíme přijít na kloub, což vyvolává další a další překvapující zjištění, že jsme vlastně zajatcem svých vlastních bludných představ.
            Tyto a další podobné zapeklitosti (ale v řadě případů i nesmyslnosti) se pokusil představit věrným „rokokáckým“ divákům režisér Petr Svojtka. A já na tomto místě odpovědně říkám, že nevím, ale skutečně nevím, zda se mu to podařilo. Bohužel, nemohu se zbavit dojmu, že dramaturgie divadla v tomto případě poněkud přestřelila, protože toto představení nepochybně nebude  zapsáno velkými písmeny mezi úspěšné tituly. Nebudu nic zastírat a pokorně se přiznám k tomu, že jsem všechno dění na jevišti sledoval jako Alenka v říši divů a poté marně přemýšlel, co jinak uznávaného režiséra vedlo k inscenaci představení, které patrně nejen že nepobaví, ale ony složité problémy, které chce v tomto představení řešit, se stávají ještě složitější a nepochopitelnější. A pokud přece jenom někdo bude tvrdit, že podobné představení na českých jevištích dlouhodobě postrádá, pak se asi bude muset zamyslet na rozpolceností svého vlastního já.
            Jistě, absurdity se v životě i tady na divadle nějakým, pro nás mnohdy zcela záhadným způsobem, začínají vršit, takže řečeno programovým prohlášením jejich lidští nositelé postupně ztrácejí půdu pod nohama. A co dál? Jak z toho ven? Tak  to už autor hry ani její režisér divákovi nějak (tak či onak) neservírují. Nejsem si proto jist, co bude s tímto titulem dále, tedy, zda ho diváci pochopí a budou na něj houfně posílat své přátele, či své nepřátele.
            Čtveřice hlavních aktérů – Veronika Kubařová, Viktor Dvořák, Lenka Zbranková a Jiří Hána se jaksi záhadně sejdou v bytě manželů, kterou představují první dvě uvedená jména. Pak se náhle začíná jakési převtělování duší dokonce až v jakémsi platónském, pojetí a posléze i převtělování fyzické, mnohdy až  nechutně prošpikované vulgarismy, které jdou až k samému základu lidské přirozenosti. Tady zřejmě na neúrodnou půdu padlo přísloví, že méně je někdy více. V žádném případě jsem se nikdy a ani dnes nepovažoval za puritána, ale homosexuální obcování může sice na jevišti působit „svěže a komicky“, ale také vrcholně odpudivě. Bohužel, dostatečně jsem se asi neponořil ani do smysluplnosti zvířecích převleků ani do  proměn myšlenkových a tělesných  obou hlavních pánských protagonistů.
            A poslední poznámka? Týká se nahoty či chcete-li vzletněji anatomické obnažitelnosti Jiřího Hány. Znám ho z mnoha krásných představení, považuji ho za výborného herce, a tak dobře nechápu, proč téměř polovinu představení pobíhá po jevišti nahý? Je v tom snad další skrytý záměr režiséra přilákat tímto způsobem do hlediště diváky, trpícími potřebou mužského exhibicionismu nebo jde jen o „hánovský“ narcismus? Tento oříšek bych tedy skutečně nerad rozlouskával…