hhh

ENRON JAKO SYMBOL KRACHU?

Jiří Sommer

Peníze, peníze…byznys, byznys…Dnešní svět se točí okolo těchto dvou zatrachtilých hodnot, které obvykle ve svých důsledcích nevedou k naplnění očekávání, které jsme s nimi spojili. To je prostě život…
            Jedna docela mladá anglická dramatička Lucy Prebble se rozhodla, že napíše hru o byznysu, tedy o těch nekalých praktikách, které velcí giganti uplatňují vůči jiným a neštítí se jakéhokoli podvodu. Tak se i stalo a přivedla na jeviště Stavovského divadla hru s názvem ENRON, což je název gigantické americké společnosti. Její pád předznamenal v roce 2001 současnou světovou krizi. Hra měla značný úspěch v londýnském divadle Royal Court Theater a posléze byla nominována na Olivierovou cenu za drama. Snad vzhledem k tomu, že autorka přenáší děj do Spojených Států, tak tam  pražádný rozruch nezpůsobila, spíše naopak, byla přijata s rozpaky. Děj, dalo se říci, je celkem průhledný, nicméně aktivity firmy dosahovaly až obludných rozměrů. Autorka zachytila způsob, jak se z úspěšné texaské společnosti stal padlý obr s miliardovými dluhy. Sebevědomý a ctižádostivý ředitel firmy Jeffrey Skilling  (David Matásek) přivedl fungující společnost do spirály nadhodnocování výsledků. Došlo ke zkreslování účetních informací a k machinacím s majetkem. Společnost, původně se orientující na obchodování s energií, rozšiřuje pole svého působení na další a další aktivity a zavádí (pro mne poněkud tajemný pojem)  účetnictví mark-to-market, v němž se započítávají i virtuální budoucí zisky. Ty se ovšem nerealizovaly, představa mezi realitou a předpokládanými výhledy se čím dále tím více rozevírala. Za této situace do děje vstupuje  poněkud frustrovaný, nicméně svým způsobem geniální manipulátor Andy Fastow (Jan Dolanský). Oba stále a stále se množící dluhy převáděli na nově tvořené neexistující firmy, až nakonec sklapla past. Oba dva stejně jako majitel firmy Ken Lay (Václav Postránecký) byli odsouzeni – Skilling na čtyřiadvacet let, Lay se trestu nedožil, Fastow je na šest, protože to byl vlastně on, který ve finále svého šéfa potopil. Kdo ovšem zaplatil oněch sto miliard dolarů dluhů, to už soud neřeší, stejně jako skutečnost, co do budoucnosti bude s oněmi devadesáti tisíci lidmi, kteří krachem přišli o práci.
            Hra je zvláštním scénickým útvarem, neboť osciluje na pomezí komedie a tragedie, v žádném případě ale nejde o tragikomedii. Je to spíše hra o ztrátě důvěry v podstatě ve „všechno“ -  v čistotu politiku, byznys, spravedlivost soudů, nekorupčnost policie, ztráta důvěry v nastolený systém drsného a až nelidsky prováděného bezcharakterního postoje „vyšších“ k „nižším“. Jak na tiskové konferenci zdůraznil režisér představení Michal Dočekal, děj se odehrává na Titanicu, tedy na jeho horní palubě, přičemž to, čímž žije podpalubí, to nikoho nezajímá. Věří těm nahoře, že umí loď řídit a důvěřují jim…co jiného jim zbývá…            Dočekal určitě obsah hry detailně promyslel a vložil do něj i předpotopní příšery, které pohlcují dluhy a které nelze zkrotit. Vkládá sem i postavy v maskách, za nimž se ukrývá ona obludnost balancování nad propastí krachu. Ona legendární skupina amerického kapitálové trhu Lehman Brother tady působí jako parta groteskních vyvrhelů.
            Celkem jednoduchou scénu, která je tvárná, připravil Martin Chocholoušek a v maximální míře využil i prvků bombastických reklam, typických pro ekonomicky i právnicky někdy až děsivou reklamu v byznysu. Zuzana Krejzková jako autorka kostýmů to také neměla lehké, protože postav je tu opravdu dost a mění své převleky.
            Matásek svého Skillinga demonstruje někdy až příliš realisticky a někdy až příliš „natvrdo“, Dolanský svého Fastowa alespoň trochu rozpohyboval, nejlépe se mně z trojice hlavních mužských postav jevil svoji žoviálností Postránecký. Do děje byla vtažena i postava Klaudie Roe (Petra Špalková), ženy poněkud bez skrupulí, ale dostatečně přesně pozorující „cvrkot“ okolo firmy. Hru uvádí a jí provází právník (Jan Bidlas) s jakýmsi ironizujícím nadhledem.