hhh

BLUDNÁ DUŠE FALEŠNÝCH HRÁČŮ

Jiří Sommer

            Na začátku se mně chce připomenout pořekadlo, kterému nepochybně věří všichni „kovaní“ karbaníci: Komu karty v ruce šustí, toho pánbůh neopustí. Za něj by se ale dalo napasovat další přísloví: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
            Možná, že si po přečtení těchto slov řeknete, že jsem se poněkud pomátl na mysli. Ne, není tomu tak, jsem docela duševně čilý, jen se snažím proniknout do psychiky hráčů karet, notabene falešných karbaníků. Přiznám se, že různé karetní hry ovládám a vím, co to znamená, když člověk vyhrává:  ztrácí soudnost, touží po ještě větších „prachách“, vidina neuvěřitelných zisků mu zastírá mozek. Pak musí přijít to, co je zákonité – nevidíte, neslyšíte, jste opojen vlastní hráčskou silou a „bác“, najednou přijdete o všechno. Je to neuvěřitelné, ale jsou tu ještě větší podvodníci, lidé daleko hloubavějšího kalibru.
            Tak nějak by se dala rozebrat idea, která vedla Nikolaje Vasiljeviče Gogola k napsání tragikomedie Hráči. Pravda, tento na svoji dobu až „převynikající“ ruský prozaik, dramatik, esejista a publicista ukrajinského původu, napsal mnoho dalších věcí, nicméně toto snad rozsahem nejmenší dílo je hlubokou sondou do duše podvodníků, v tomto případě karbaníků.
            Pro Divadlo v Dlouhé Hráče připravili režiséři Jan Borna a Miroslav Hanuš. Nebrali při tom v potaz, že stejnojmennou hru mohou diváci souběžně vidět na scéně Městských divadel pražských, a „šli“ do toho. Pojali ji poněkud jinak, byť samozřejmě úzkostlivě dodržují  psychologii hlavních postav, což jsou v podstatě všichni aktéři. Co je na ní jiné? Řekl bych, že větší rozmach, což ovšem na druhé straně znamená, že ústřední kolizi poněkud rozmělnili na úkor někdy až příliš komediálních gagů jednotlivých postav, což ji do jisté míry zbavilo autentičnosti. Na tiskové konferenci k této hře se objevil názor, že Hráči V Dlouhé mají spíše být jakousi konfrontací naivního mládí, které si myslí, že všechny „přečůrá“, se zkušeností těch starších, kteří  mnohem rafinovaněji prožívají nejen právě „teď“, ale i to, co bude někdy „potom“.
            To, co se ve hře odehrává, je pro běžný život obvyklé, hrdinové jsou skuteční nejen v Gogolově době (hra byla napsána v roce 1842), ale vlastně i dneska. Jen snad místo podvodů v kartách používají mnohem větší hochštaplerský arsenál. Psychologické konvence platí v nezměněné podobě v celém tzv. „civilizovaném“ světě, ovšem v míře, kterou daná společnost umožňuje. Pokud člověk přecení svoji orientaci, o níž se snad domnívá, že je nebetyčně nezničitelná, pak musí jít „do kolen“, to je prostě zákon, to je individuální a historická nutnost.
            Vlastnost být „podrazákem“ má člověk bohužel trvale danou ve své genetické vybavenosti. Většina z nás se ji ale bojí vytáhnout na světlo boží, nicméně „přelstít“ toho druhého…tak toho se snad nikdo a nikdy nezbaví. A právě tohle perfektně a s hlubokou sondou do karbanické duše rozehrál Gogol.
            Do role Ichareva, mladého blázínka, který si myslí, jak všechny napálil, obsadili režiséři Jan Medunu. Je to nepochybně dosud jedna ze zásadních hlavních rolí tohoto mladého herce. Určitě není špatný, dobře sekunduje svým starším kolegům, ale v závěrečné scéně, kdy se cítí „supervítězem“ a v následném pochopení, že on se stal obětí podvodu, mu do přesvědčivosti ještě onen pověstný krůček chybí. Snad by měl méně deklamovat své pocity a  více se věnovat jejích procítění.
            Výborně se tu prezentuje Jiří Wohanka jako Utěšitel, ostatně, to je asi nejvděčnější postava ve hře, řekl bych, že „méně“ sedla role Švochněva Miroslavu Táborskému a Vlastimil Zavřel v postavě Glova st. snad až příliš přehrává. Možná „méně“ by bylo více také v postavě Zamuryškiny v podání Marie Turkové.
            Každopádně, Hráči V Dlouhé budou určitě patřit mezi dobrá představení…