hhh

 

POZORUHODNÁ KOMEDIE V DIVADLE METRO

Jiří Sommer

            Na začátku interpretace mých nejčerstvějších divadelních postřehů z jedné přitažlivé inscenace mně dovolte malé zamyšlení. Jsou divadla velká, kamenná, vejdou se do nich stovky diváků a právě v nich očekáváme stejně velké a vznešené tituly či chcete-li dramatické bestsellery. Jedná se v nich obvykle o vážná či dokonce „supervážná“ témata, která  ovšem  vždy dostatečně nemusí diváka náležitě oslovit. A pak jsou tu divadla malá, chce se mně říci „domácí minidivadélka“, kam se člověk obvykle chodí potěšit z titulů, která do vážnosti mívají někdy dost daleko.
            Teď už asi víte, kam mířím, tedy jak myšlenkově tak i fakticky. Mířím totiž do divadla Metro, které se cudně a nenápadně ukrývá v podzemních prostorách pasáže hned vedle proslavené pražské hospody U medvídků. Tentokráte ale nezakotvíme v této pivnici, ale v hledišti uvedeného divadélka. A na co vás sem chci pozvat? Stručně řečeno – na komedii amerického autora, ale také herce a režiséra Jerryho Mayera (1941 – 2003) s názvem Láska na tři. Nečekejte tady pompézní scénu či rozsáhlý herecký ansámbl, to se tady, a budu upřímný, z finančních důvodů jaksi nenosí. Znáte to z jiných soukromých divadel, peněz na nějaké velmi výpravné kusy tady nazbyt není, a tak se vedení divadla uchýlilo k výběru takových her, které diváky především pobaví a divadlo přitom zásadním způsobem nezruinují. A věřte mně, po oněch desítkách let, kdy sleduji česká divadla, právě Metro onu linii diváka, tedy co nejvíce pobavit, tak to splňuje beze zbytku. Vím o čem mluvím, neboť řadu představení jsem tu měl čest osobně vidět (v poslední době třeba skvěle zahranou divadelní verzi podle známého filmu Někdo to rád horké s názvem Sugar nebo tu poslední vynikající herecky obsazenou komedii Drahé tety a já.
            Jerry Mayer ve hře Láska na tři nabízí nenásilnou psychologickou konfrontaci dvou náhodně se setkavších lidí ve vlaku v jednom kupé. Postupně rozplétá jejich charaktery, či chtělo by se říci, že je proplétá. Muž a žena – tady mu nejde jen o rozdíl v pohlaví, ale (a možná především) o rozdílný pohled na život, o rozdílné vnímání hodnot, o ochotu dominovat či podřídit se a… Zkrátka a dobře, sami to znáte, Mars a Venuše…
            Nemíním prozrazovat, jak se všechno vyvíjí a k jakému konci to celé dospěje, nicméně každopádně budete se na jedné straně chechtat, až se budete za břicho popadat, na druhé pozorně vnímejte, co oba aktéři říkají, protože se v herním dialogu a postupně vzájemně se vyhraňujícím vztahu se tak trochu můžete potkat sami se sebou.
            Vše to začalo docela nevinně, oba s elánem luští křížovky, baví se tím, napovídají si, hádají se, ale nakonec, jak to vlastně bylo? Aha, už si vzpomínám, jak se řekne láska na tři?
            Oldřich Vízner a Světlana Nálepková, herecká dvojice, která zase tak často pospolu nebývá vidět, ale tady jsou parádní. Jistě, Oldřich Vízner je především rozený komediant (což vůbec neubírá na kvalitě charakterních rolí, kterých má na svém kontě také hezkou řádku). Poněkud rozdvojená osobnost, hrabalovsky bych ho označil jako „pábitele“, který se nakonec, mnohdy proti své vůli, poněkud přeonačí. A Světlana Nálepková? Tu zná většina kumštu chtivých diváků jako zpěvačku, výbornou interpretku třeba Marlenne Ditrichové, ale právě tady přesvědčuje i o svých kvalitách činohereckých. A zajímavé je jistě sledovat její lehce vypíchnuté nuance, které v dalším vývoji životního běhu, odehrávajícího se v kupé vlaku, mohou hrát zásadní roli.
            Málokdy se stává, že v komorním příběhu pro dva sekunduje přímo i nepřímo režisér představení (v tomto případě Gustav Skála). Z první lavice „napovídá“, ostatně mít „zapamatováka“ v tak verbálně obtížném představení je vskutku velmi náročné.
            Jistě čekáte nějaký závěr? Ne, nebude, to podstatné jsem napsal, teď jenom zbývá, abyste to jako diváci posoudili sami.