hhh

 

Na všechno buď připraven! – Myši

Petr Štěpánek

Ve čtvrtek 27. 10. 2011 vydává nakladatelství Mladá fronta román Na všechno buď připraven! Strhující příběh z let, kdy šlo doopravdy a doslova o krk. Anabázi českého „Motýlka“ komunistickými kriminály z doby, které se dnes říká padesátá léta. Lubomír Školoud ten příběh na vlastní kůži prožil, Petr Štěpánek sepsal. Nabízíme tak trochu „jinou“ ukázku.

Myši

Jinak jsme se v kriminále bavili častokrát pěknými ptákovinami. V Leopoldově byla spousta myší a krys. Je zajímavé, že se nedržely třeba na samotách. Asi by tam chcíply hlady. Ale na „společných“ vesele rejdily. Když jsem pracoval na hale, bydlel jsem nějaký čas na třetím oddíle v přízemí. Ležel jsem na posteli u dveří, nad Jirkou Pánkem. Za hlavou nám stál papírový pytel na odpadky. Večer, když se zhaslo, v něm rejdily myši. Dělaly takový kravál, že jsme nemohli ani spát. Lezly nám taky po nohách do postele, a to vadilo hlavně Jirkovi. Začali jsme je chytat a k tomu účelu jsme si na hale zhotovili pastičku: malou, podlouhlou bedýnku s padacími dvířky. Myš se do ní chytila vždy živá a pak jsme rozhodovali o jejím osudu.

Na světnici nás spalo asi třicet a někdo přišel s nápadem, že budeme myši chovat a uděláme jim cirkus. Pořídili jsme si bednu a prkýnkem ji rozdělili na dva nestejné díly. V malém oddělení měly myši hnízdo, ve velkém lunapark. Vyrobil jsem jim všelijaké prolejzačky a houpačky, hlavní atrakcí bylo ruské kolo. To jsem zhotovil z hliníkového plechu. Bednu jsme zakryli plexisklem, aby do ní bylo vidět. Pak jsme do pastičky pochytali několik myší a ubytovali je v bedně. Brzy jsme zjistili, že se jim nejvíc líbí ruské kolo. Točily se na něm do zblbnutí. Když jsme chytili novou myš a hodili ji do lunaparku, běhala chvíli sem a tam a hledala, kudy by zdrhla. Potom se jednou zhoupla v kole a už byla naše.

Myš je čistotné stvoření. Většinu dne prosedí na zadku a předními pacičkami se neustále pucuje. Po několika dnech provozu lunaparku jsme jednotlivé myši od sebe rozeznávali. Není totiž myš jako myš. Každý z diváků měl svoji favoritku. Dušan Hodúr si tu svou pojmenoval Carmen, já měl Mickey Mouse a Jirka Pánků Legionáře. A protože jsme na naší cimře nebyli jen obyčejní blbci, ale také študované hlavy s vysokoškolským vzděláním, rozproudila se jednoho večera pře, která přerostla v hádku, zda se myši na ruském kole vozí proto, že se jim to líbí, nebo v kole běhají v domnění, že utečou. Dušan třeba prohlašoval, že jeho Carmen je inteligentní tvor a že by nebyla tak blbá, aby v kole běhala jen tak. Prostě ji to baví. Jiní zase tvrdili opak. Abychom náš spor rozsoudili, rozhodli jsme se, že provedeme experiment.

Myši jsme vypustili z bedny, některé – jako třeba Carmen – jsme museli doslova vyhodit, jak se jim u nás líbilo, a ruské kolo jsme instalovali pod naši postel. Pak jsme počkali na večerku. Zhasli nám a brzy byl náš spor vyřešen. Kolečko začalo pískat, jak se točilo. A točilo se celou noc. Chodily se k nám vozit myši snad z celého Leopoldova. Jen tak pro zábavu. Za nějaký čas jsme naši atrakci museli zlikvidovat, protože kolečko jednak pískalo a my nemohli spát, jednak jsme měli vítr, že bachaři naši myší atrakci při filcuňku objeví a neprojeví pochopení pro naši chovatelskou činnost. To už by člověk musel být hodně velký myšomil, aby kvůli potěšení leopoldovských myších generací šel sedět do korekce.