Hradecký den v rámci evropského divadla

Jiří Sommer

            O tom, že královéhradecké Klicperovo divadlo patří ke stálicím naší divadelní kultury, bylo možno se znovu přesvědčit na Theatre  European Regions, tedy divadelním festivalu evropských regionů, který se konal minulý týden v metropoli východních Čech. Vzhledem k tomu, že toto divadlo znám už drahnou desítku let, byť poslední dvě desetiletí poněkud méně, byl jsem velmi zvědav na nabízená tři představení v rámci zmíněného festivalu.  Pravda, byla poněkud rozdílná, ani dojem z nich nebyl jednotný, ale každopádně zaujala asi nejen mne, ale i publikum, které je obšťastnilo ve skutečně hojném počtu. Zejména  školní mládež byla jeho největší částí při dopoledním představení hry Sherlock Holmes aneb vraždy vousatých žen, kterou podle slavného detektivkáře A.C. Doyla pro potřeby jeviště upravil David Drábek , který byl zároveň režisérem představení. Musím podotknout, že jsem právě na tento titul byl enormně zvědavý, neboť, co si budeme povídat, detektivka na jevišti je zcela osobitý útvar a musí být udělána tak, aby vás zaujala, protože podruhé už na ni nepůjdete. A tady, alespoň to je můj dojem,  se to zase tak moc nepovedlo. Celý poněkud více než absurdní příběh několika vražd vousatých jeptišek je dost nepřehledný, místy až chaotický, takže si nejsem jistý, jestli v něm divák „neplave“. Jistě, mnohý může namítnout, že je to vlastně parodie, že jak Holmes tak Watson jsou pojati s výraznou mírou nadsázky a není dobře hledat mezi nimi jakoukoli spojitost s oněmi klasickými příběhy, které tato podivuhodná dvojice obvykle řeší. Nicméně, konec je poněkud tajemný, takže divák víceméně tápe, protože najednou jsou tu Holmesové dva a babo raď, který je vlastně pravý  a co měl za lubem. Jistě, ctím to jako pokus o nový pohled na jevištní realizaci zmíněných slavných postav, leč nemohu se zbavit pocitu určité vnitřní rozpolcenosti. Ovšem, na „obranu“ tohoto představení musím říci, že herci jsou tu výborní, ať už jde o Kamilu Sedlárovou, Františka Staňka, Zoru Valchářovou-Poulovou nebo Miroslava Zavičára. K tomu chci dodat, že školní mládeži se to asi musí líbit, je to živé a místy i hrůzostrašné.
            Celkem mladý autor Petr Kolečko napsal hru Klub autistů, která se hraje na studiové scéně Beseda. Možná bych doporučil podívat se před představením do nějakého slovníku a vyjasnit si pojem autista, což tedy člověk chorobně zaměřený k vlastní osobě. Je jich okolo nás hodně nebo málo? Tak to je „question“…Jsou to lidé šťastní nebo nešťastní?  Mají svůj svět, ale mají i běžné lidské pocity? Jsou nám k smíchu, nebo se v nich vidíme my sami? Většinou jsou geniální v úzce specializovaných oborech, kterým druhý nerozumí. Prostě, jsou tady, na jevišti stejně jako v životě, pomlouvají se, hádají, chvástají…Každý je jinak postižen, ale díky režisérce Natálii Deákové jsou mnohdy až modelovým příkladem tohoto snad by se dalo říci postižení (či přednosti??). Do toho je vkomponován příběh babičky, kdysi krasobruslařky s nevalnými úspěchy, která je proti své vůli stává travičkou. A samozřejmě, nechybí ani notná míra sexuality, pohříchu místy až drsně naturalisticky provedená. A vůbec, na detaily si skutečně potrpěli, ne na každého blahodárně můžou působit zvratky, vytékající z úst jednoho z nich, který se otrávil alkoholem. Príma je tu Pavlína Štorková, Tomáš Lněnička,. Dušan Hřebíček, ale nejlepší figuru vytvořil Jakub Tvrdík.
            Večer se hrála na hlavní scéně obecně velmi známá komedie  (hlavně díky filmu) Světáci – Malované děti podle Zdeňka Podskalského a Vratislava Blažka. Už samotný chronicky známý příběh je lákadlem (a divadlo opravdu praskalo ve švech), režisér Vladimír Morávek ho navíc upravil na herecké možnosti zdejší scény. Vezmu to zkrátka, líbí se to, lidé se baví, místy snad i chechtají, prostě, budete-li v Hradci, jděte se na to podívat. Hodně se tu hraje, zpívá a také tančí, neboť známou grotesku propojují zpěváci (a musím říci, že výborní), charakterizující v šedesátých letech nástup Golden Kids. (A do děje je vkomponován  příběh  Marty Kubišové, vnímaný na konfrontaci s Helenou Vondráčkovou). Příběh se hemží esenbáky a příslušníky, bedlivě naslouchajícími, z trojice tří rádoby seladonů se ukazuje jako divácky nejvnímatelnější Filip Richtermoc, z oné trojice žen prim hraje Kamila Sedlárová. (to ovšem neznamená, že ti další by jen sekundovali, protože představení je opravdu kolektivním dílem). Někdy až příliš kolektivním, ona naivita je zde sice přehrávaná, ale zase ne tak úplně neškodná. Suma sumarum, baví se i ten, kdo nevidí či neslyší, hradecké divadlo si tímto představením rozhodně neudělalo ostudu.           

Ale…ale na konci snad jedna ne úplně pozitivní poznámka. Je spíše technického rázu: z prvních řad na kraji je bohužel vidět jen část jeviště (scéna je sice originální, ale např. nevhodně umístěné dveře a navíc většinou otevřené dost výrazně brání ve výhledu). Druhá poznámka: Isabela Smečková, David Smečka a Marta Zaoralová výborně zpívají a tančí, ale v prvních řadách si místy musíte zacpat alespoň jedno ucho, jak to „řve“. A do třetice: klavír, který podbarvuje některé výstupy, poněkud přehlušuje mluvené slovo.