hhh

Klaus svítil do noci. A pak se zrodil trh

Pavel Páral, šéfredaktor týdeníku EURO

Udělat z ryby rybí polévku není takový problém. Ale transformovat polévku do životaschopné ryby tak trochu problém je. Česko na konci socialismu bezpochyby bylo takovou rybí polévkou komplikovaných ekonomických vztahů, deformovaných cen, uzavřeného trhu a totálně postátněného vlastnictví – představy o transformaci ve standardní tržní ekonomiku během několika let tak vypadaly jako utopie.

Od dob řečí Miloše Zemana o spálené zemi a tunelářích je v Česku v módě nahlížet na transformaci ekonomiky jako na nepříliš úspěšné období našich dějin. A je to hodně nespravedlivé, protože i přes veškerou oprávněnou kritiku se otcům obnovitelům českého kapitalismu podařilo z té polévky ustrojit docela standardně vypadající rybu, která před sebou nemusí mít vůbec špatnou budoucnost.

Persona jménem V. K.

Některá jména českých „transformátorů“ zní veřejnosti nějak povědomě, ale tvář si představí jen sotva. Třeba Vladimír Rudlovčák, Dušan Tříska či Karel Dyba. Jiná, jako třeba Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Ivan Kočárník či Josef Tošovský, jsou stále občas vidět. Skutečnou a stále stejně intenzivně obdivovanou i nenáviděnou tvář má však česká transformace jenom jednu – Václava Klause.

Ti všichni se dobře znali. Ze školy, z Prognostického ústavu, Státní banky československé a hlavně z Klausových ekonomických přednášek. A tak když Klaus vstoupil do revoluční politiky, měl za sebou skupinu stejně protržně smýšlejících a na tuzemské poměry velmi dobře vzdělaných ekonomů, kterým bylo od první vteřiny jasné, že jejich cílem je vybudování moderního, liberálního kapitalismu, a stejně jasné jim bylo, že není na co čekat.

Od prosince 1989 po další dva roky zářila okna v prvním patře ministerstva financí, kde byly kanceláře ministra Klause a jeho náměstků, dlouho do noci. Rodil se za nimi koncept transformace i teze klíčových transformačních zákonů. A také taktika, jak je prosadit přes odpor části vlády. Skupině kolem tehdejšího vicepremiéra Valtra Komárka se razantní reformy nezamlouvaly. Tito ekonomové, spojení se skupinou „osmašedesátníků“, chtěli měnit českou centrálně plánovanou ekonomiku v postupných krocích. Odmítali skokovou liberalizaci cen, otevření trhu zahraniční konkurenci a zavedení směnitelnosti postavené na stanovení tržního kurzu koruny. Říkali tomu šoková terapie podle termínu, který používal polský reformátor Leszek Balcerowicz.

Tehdy Václav Klaus poprvé zválcoval své politické oponenty a svou transformační strategii protlačil ve vládě i ve Federálním shromáždění. K 1. lednu 1991 byly liberalizovány ceny a zároveň byl zaveden první stupeň směnitelnosti koruny. K obojímu bylo nutné značné míry odvahy a víry ve správnost svých myšlenkových konceptů.

Do liberalizace byly ceny v Česku určovány federálním a dvěma republikovými cenovými úřady. V okamžiku liberalizace je začali určovat obchodníci na základě nabídky a poptávky. Státní regulace se na počátku liberalizace vztahovala na patnáct procent zboží a služeb, ale postupně během dvou let klesla na pět až šest procent výrobků a služeb, především v monopolizovaných síťových odvětvích.

Kritici skokové liberalizace hrozili cenovým šokem a sociálními problémy. Vše však proběhlo pozoruhodně hladce. I přesto, že tenkrát ceny poskočily meziročně o neuvěřitelných 53,6 procenta. Jenže v té době to bylo ve srovnání s polskou či maďarskou hyperinflací velmi slušné číslo.

Důvodem tehdejšího úspěchu liberalizace byla rozpočtová politika. Jak ta bývalá, komunistická, která byla vždy ukázněná a schodky netrpěla, tak tvrdé rozpočtové omezení zavedené ministrem financí Klausem. V ekonomice tak nebyla hotovost a obchodníci byli nuceni držet ceny při zemi.

Pomohlo také zavedení vnitřní směnitelnosti koruny, kdy firmy mohly nakupovat devizy na nákup zboží a služeb a každý občan si rovněž mohl vyměnit omezené množství korun za marky a dolary. Tento krok byl podmíněn prudkou devalvací koruny. Dolar byl místo čtrnácti korun náhle za osmadvacet. Kurz byl pevný a Česká národní banka ho udržovala intervencemi, kdy na trh dodávala devizy ze svých rezerv doplněné o masivní půjčku z Mezinárodního měnového fondu. Právě s jeho experty se Václav Klaus ostře, i když neveřejně střetl, když MMF prosazoval ještě razantnější devalvaci.

Veřejnost zdražení pochopila a přijala, protože přišlo velmi brzy po revoluci a ve společnosti vládlo nadšení a proreformní optimismus. Navíc další rok inflace výrazně zpomalila. Václav Klaus se stal obdivovanou hvězdou a absolutní ekonomickou autoritou pro velkou část obyvatelstva. Ve vládě neměl fakticky žádného oponenta. Tržní ekonomika v Česku tak byla nastartována tímto velkým třeskem a nezadržitelně pokračovala privatizací a dalším uvolňováním různých státních regulací.

Když začaly spory

S postupujícími reformami se však skupinka otců obnovitelů začala názorově štěpit. Tak jak se začala objevovat i sporná a někdy ne úplně správná rozhodnutí, objevovali se i jejich kritici. Po kuponové privatizaci a vzniku kapitálového trhu v podobě burzy a RMSystému se Tomáš Ježek dožadoval vytvoření Komise pro cenné papíry s rozsáhlými regulačními pravomocemi, což Václav Klaus odmítal a hájil maximální svobodu trhu. A staré přátelství dostalo vážné trhliny.

Podobným vývojem s mnohem vážnějšími důsledky byla roztržka Václava Klause s Josefem Tošovským, který stál v čele České národní banky a požíval velmi vysoké veřejné autority. Tošovský byl v mnohém radikálnější než Václav Klaus a prosazoval rychlejší rozšiřování směnitelnosti koruny i na kapitálové obchody a mimo území republiky – tedy absolutní, volnou směnitelnost měny, zatímco Klaus to považoval za riskantní a za hodně předčasné. A protože Tošovský byl stejně zapálený pro své vlastní názory jako dnešní prezident, došlo ke srážce, která vyvrcholila v roce 1997 sporem o řešení situace, kdy ekonomika začala zpomalovat a začala opět narůstat inflace. Klaus doporučoval uvolnění kurzu koruny, což by vedlo k jejímu znehodnocení a posílení konkurenceschopnosti českých výrobců. Tošovský trval na udržení pevného kurzu a požadoval snížení rozpočtového deficitu. Prohráli oba. Tošovský sice prosadil úsporné balíčky, ale země se stala terčem útoku devizových spekulantů a spadla do měnové krize. Kurz musel být uvolněn. Koruna devalvovala a vláda padla.

Odcházející Václav Klaus prohlásil, že transformace je u konce, což vyvolalo lecjakou kritiku a posměšky, ale byla to pravda. Po sedmi letech reforem zde ceny určoval trh. Koruna byla volně směnitelná, většina ekonomiky byla v soukromých rukou. Zemi ještě čekala nejednoduchá restrukturalizace průmyslu a bankovnictví, ale systém byl funkční. A Václav Klaus, stejně jako ostatní reformátoři z devadesátých let, dnes může být právem hrdý na to, co odvedl – i přes všechny výtky, které jsou oprávněné tu více, tu méně. Nákladnost transformace ocenili úředníci ministerstva financí v roce 2004 za panování Klausovi jistě pramálo nakloněného Bohuslava Sobotky na šest set miliard korun, což je hodně. Ale jen na první pohled. Ze srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi je jasné, že přeměna polévky v rybu opravdu něco stojí a ta naše ryba zdaleka nebyla nejdražší. A jestli mohla být levnější? To je otázka pro generály po bitvě.

Mladá fronta Dnes, 25. června