hhh

Rozpasky nad Hrubínem

Jiří Sommer

            František Hrubín – skvělý básník a době poněkud poplatný dramatik. Řeč není o jeho básnických sbírkách,  které jsme dobách našich gymnaziálních studií většinou doslova hltali. Romance pro křídlovku, nádherná poetická báseň plná života nepochybně učarovala nejen mně, ale pohříchu většině mých vrstevníků. Jeho divadelní hra Srpnová neděle byla ve své době jistě výrazným zpestřením doby, kterou mladá generace už dneska považuje za „něco“, co bylo typické pro minulé století. Ono šrámkovské nevyzpytatelné mystérium života dovedl Hrubín parádně oživit a jeho filmová podoba by mohla být i dnes potěšitelná. Leč, dnešní doba už je přece jenom jiná, jiná i pro nás, kdož jsme ji zažili v podobě, jak ji básník ztvárnil ve své další hře – Křišťálová noc. Pominu nyní důvody, proč ji napsal a kdo si ji objednal, neboť to se uvádí ve všech upoutávkách Švandova divadla právě k tomuto posledně zmíněnému titulu. Abych mohl shlédnout její premiéru, odvolal jsem některé další akce plánované právě na večer premiéry, neboť, a teď to myslím velice čestně, jsem si ji nechtěl nechat ujít a doslova jako kluk z doby před těm i nějakými desítkami let, kdy ji Hrubín stvořil, jsem se na ni opravdu těšil. A opět po pravdě, odcházel jsem s rozpaky…

Vracet se do padesátých či šedesátých let do oné poněkud  zakuklené druhé poloviny  dvacátého století je přinejmenším ošidné. To mně právě tato inscenace potvrdila. Hrubín založil svoji hru na více či méně výrazné devastaci vztahů mezi lidmi, kteří tvoří ten nejmenší kolektiv na světě, jímž je rodina. Tak, pokus by tady byl, ale jen vnějškový, bez hlubšího propracování charakteru jednotlivých protagonistů. Suma sumarum, všechno je jenom „jako“, bez vnitřního prožitku. Nestačí o problémech, do nichž jednotlivé postavy stále více zabředávají, jenom mluvit, je třeba o nich skutečně přesvědčit.

Hra se odehrává v Hrubínových milovaných Pesanech, kam umístil i svoji Romanci pro křídlovku. Je teplý letní – dnes bychom řekli víkend -, ve vsi je pouť, je čas na koupání, ale také na lásku, je čas na lži i pravdu, na upřímnost i přetvářku…

Stárnoucí národní umělec a básník Josef  Struna si ke svému strýci a tetě přijíždí „vyčistit“ hlavu, patrně z hlediska umělecké inspirace totálně vymytou. Veze si sem i svoji mladou druhou ženu Olgu, která však asi ne moc dobře chápe podstatu venkovského života a snad či především dychtí po nějakém dobrodružství. Musím říci, že Miroslav Hruška, coby onen básník, je poněkud bezduchou figurou, matně se potácející po jevišti a nezáživně a nudně odříkávající svůj part. Jan Pidrmanová jako jeho žena je sice svým zevnějškem velice   přitažlivá, ale patrně ani pro ni to nebude hlavní role v její další herecké kariéře.

Snad jediným, koho lze považovat za nositele oněch původních Hrubínových myšlenek, je Stanislav Šárský v roli starého Aloise Struny, básníkova strýce. Mluva, gesta, oblečení – to skutečně podle mých představ náleží oné době, o níž se hraje. Jeho žena, tak je kapitola sama pro sebe. Není mně známo, kdo ji do hry angažoval, ale nutno říci, že se netrefil. Drmolí, takže na balkóně ji není rozumět, strnulé pohyby, vnitřní prázdnota, přehrávaná gesta. Má to být zemitá venkovanka? Jistě mně to hostující paní Emma Černá  promine, ale zdaleka to není to pravé ořechové a to  se v hodnocení ještě mírním. Kdo ji dal příliš velké boty, že ji padají a musí šoupat nohama? Kdo ji dal šedivou paruku paničky z lepší městské společnosti, proč ji neoblékli jako starou vesnickou ženu? Ne, dál se neptám…

Z dvojice jejich synů je daleko přesvědčivější Miloslav König, takový venkovský frajírek, kterých skutečně na venkově bývalo přehršle. Filip Čapka jako starší je poněkud stereotypní a upachtěný. A kdo zbývá? Tonička Jany Onufrákové, děvče použitelné pro různé příležitosti. Jí snad je možno také věřit…

Na scéně má být pouť, jí ale nahrazují jen dvě koupená perníková srdce, jinak nic. Atmosféru snad měla nahradit venkovská kapela, hrající jak na funusech, tak na tancovačkách. Vypadají však, jako kdyby přijeli ze židovského státu… A co navíc: tahání jakéhosi neforemného  modelu kuchyně snad z padesátých let po jevišti je přímo frustrující, zvláště když s ním pohybuje  sama Černá… Kuchyň, seník, skrýše a já nevíc co ještě dalšího tomu těžkopádnému kusu mobiliáře chtěli na divadle  divákům sdělit. Snad nějakou neotřelost…

Nevím, nevím, zda se to hostujícímu režisérovi Štěpánu Páclovi vedlo podle jejich představ.Tvůrkyním kostýmů a scény, hostujícím Tereze Beranové a Patricii Talacko, bych poradil, aby se poněkud zevrubněji podívali do materiálů, jak se kdysi na vesnicích žilo.