hhh

LIDSKÁ DUŠE V BOŽÍM ÚDĚLU

Jiří Sommer

Musím předeslat, že na nejčerstvější premiéru v Divadle v Dlouhé jsem se neobyčejně těšil. A hned mohu konstatovat, že beze zbytku naplnila mé nejvnitřnější očekávání. Určitě se zeptáte, o jakou hru šlo a čím na mě tak hluboce zapůsobila?  Hra se jmenuje Polední úděl a jejím autorem je francouzský symbolistický básník a dramatik, ale také politik a diplomat Paul Claudel (1868-1955). Tento pán mj. také v těchto funkcích působil v Praze. Literárně zasvěceným občanům jistě není jeho jméno jakkoli utajeno. Celé jeho dílo, jak básnické tak dramatické, je totiž prostoupeno hledáním absolutna, hledáním smyslu stvoření světa jak toho pozemského, tak toho, který se odehrává v jeho duši, v jeho svědomí, v jeho směřování k dokonalosti a ideálu. Je jím  opravdu Bůh, k němuž své čtenáře a diváky Claudel posouvá? Bůh totiž v uvedeném dramatu sice není z pochopitelných důvodů přítomen, ale je tu zastoupen, zastoupen poledním žárem, který otevírá „okno“ do božího světa. Jistě, Claudel byl svojí vírou a potažmo svým dílem katolicky orientovaným člověkem, což nesporně ovlivnilo jeho výše zmíněné hledání.

Při vnímání a posuzování jeho díla je také nutno brát na zřetel, že byl výborným znalcem antické tragedie, tedy jejího mystického poselství. A třetí moment, který určoval povahu jeho tvorby, byl ideový a filozofický proud, který významně ovlivnil i umění jak literární, tak výtvarné – symbolismus. Ano, svět před první světovou válkou se nepochybně dostal do krize, krize hodnot, kdy staré a tradičně přijímané hodnoty ztrácejí v tomto dravčím světě svoji platnost. Vše se vytrácí a vše dostává povahu symbolů, jakýchsi zástupných znaků platících a zároveň neplatících v dobové realitě. Zatímco v malířství tomu odpovídá barva, v literatuře a dramatu tomu odpovídá mnohovýznamovost slov. Vše zároveň je a platí a vše zároveň není a neplatí…

Režisérka Hana Burešová „stvořila“ na jevišti v Dlouhé zcela osobitý dramatický tvar. Tady prosím, nechytejte mě za slovo, neboť celý příběh se odehrává v hledišti, které je upraveno jako paluba zaoceánské lodi, zatímco omezenému počtu diváků je tentokrát vykázán prostor na jevišti. Tři muži, každý zcela jiného osobního, společenského i charakterového  profilu, se setkávají v poledním žáru na palubě zaoceánského parníku. A s nimi cestuje manželka jednoho z nich, krásná mladá dáma. Teď jistě čekáte, že celé drama nebude o ničem jiném, než o snaze a odhodlání mladou dámu získat. Ano, i tento moment je tu zastoupen, ale to podstatné, to je smysluplnost hledání vztahu.  Takže se tu nabízí otázka, zda je to skutečně dramatická konstrukce nebo „nimrání“ se v duši? Myslím tím duši svoji vlastní i duši toho druhého. Všechny čtyři postavy jsou něčím spojené, ale zároveň jsou si neskutečně vzdálené. Rozpolcené charaktery, tak to je asi Claudelovo „dědictví“, které si odnesl od francouzského prokletého básníka Artura Rimbauda. Na rozdíl od jeho živelného symbolismu  ten Claudelův ale přesahuje do mystické roviny. Krásná a tajemná Ysé, ztvárněná Helenou Dvořákovou, je  ženou svérázného a hlavně movitého šlechtice De Cizé (Miroslav Táborský), zabývajícího se obchodem (je mu jedno, s čím) a za tím účelem plavícího se do Orientu. Svou ženu nepochybně miluje, nicméně není na ní závislý ani majetkově ani citově. Zato Amairico (Miroslav Hanuš) je postava plná života a to především tělesného. S životem svým ani ostatních nedělá žádné cavyky. Bere si vše, tedy i Ysé, jako samozřejmost, neboť život je „dnes nebo nikdy“. A ten třetí? Skvělý Marek Němec jako nejmladší z nich – Mesa – je tu za „hledače“, hledače všeho, tedy lásky, pravdy, spravedlnosti a také hledače Boha.

Náročný divák tady najde vše, tedy téměř vše od lásky po brutalitu, od bezvýchodnosti až k víře. Ano, právě „rozmlouváním“ s Bohem příběh končí. Je lehké ho najít, je lehké najít sám sebe? To nechť posoudí každý divák sám. Tady si ale přece jenom neodpustím jednu kritickou výhradu: v závěru hry, tedy právě v onom hledání, bych trochu škrtal. Je to snad až příliš dlouhé a divák v tom poněkud začíná tápat. (A na těch tvrdých židlích už za chvíli začíná pěkně bolet sedítko).