hhh

Kdo se chytí do pasti?

Jiří Sommer

Když jsem býval malý kluk, hltal jsem všechno, co bylo podepsáno Jaroslavem Foglarem. Když jsem trochu povyrostl, tak prim v mých literárních zájmech „převzala“ anglická autorka detektivních románů a divadelních her Agatha Christie. Nic naplat, do dnešní doby asi nebyla  tato dáma v tomto žánru překonána, i když…i když jí vyrostla hezká řádka konkurentů, pohříchu však v žánru detektivních románů. Ono totiž napsat detektivní hru, aby po celé dvě hodiny vás udržovala v pořádném napětí, tak to prosím klobouk dolů. Musím říci, že jak Past na myši tak i Deset malých černoušků jsem v různých divadlech viděl několikrát a obvykle jsem odcházel s příjemným pocitem, i když bývám někdy v tomto směru pořádný „šťoura“.
            Past na myši je nepochybně (a tvrdí to téměř unisono všichni velcí teatrologové) je nejlepší scénickou detektivkou paní Christie. Má totiž vše, co lze do poněkud jevištně stísněného útvaru z hlediska pravidel detektivního žánru dostat. Myslím tím atmosféru, napětí, vstupní představení jednotlivých osob s jistým decentním náznakem možného budoucího delikventa, časové zařazení stejně jako výběr místa, matení veřejnosti, samotný zločin, jeho odhalování a překvapivý závěr. S tím si Agatha Christie dovede perfektně poradit. Ostatně, detektivka se zmíněným názvem původně spatřila světlo světa už v roce 1947 jako rozhlasová hra, objednaná u příležitosti kulatých narozenin obdivovatelky této velké detektivkářky, jíž byla britská královna Mary. Pak vyšla jako povídka pod názvem Tři slepé myšky a teprve v roce 1952 byla inscenována už pod názvem Past na myši v londýnském divadle Ambasador. Soudě podle některých statistických údajů je to zřejmě nepřetržitě nejhranější titul nejen na londýnském  divadle (hraje se tu padesátou devátou sezónu – 24.000 repríz!!), ale nepochybně i v globálním pojetí.

           

V polovině března se dostala i na jeviště Divadla pod Palmovkou, v současné době velmi pozitivně hodnocené pražské scéně. Zájem o obě premiéry (shlédl jsem tu první) byl opravdu enormní. V některých divadlech bývají totiž i při premiérách volná místa, tady by ale neumístili ani trpaslíčka. Ano, vše tu proběhlo podle Agathiny předlohy pod režijním vedením Lucie Bělohradské a za „doprovodu“ výtvarníka scény Ondřeje Nekvasila a výtvarnice kostýmů Kataríny Hollé. Všichni tři jsou nepochybně zkušení divadelní „harcovníci“, což určitě posílilo ono premiérové očekávání. Když pak odezněl potlesk při závěrečné děkovačce, tak jsem si ono představení v duchu trochu rozebral, Ano, dramatické výstavbě toho asi příliš mnoho vytknout nelze, ale přece jenom…výsledný dojem jsem měl trochu rozpačitý. Ačkoli se vše odehrává v zatím málo zaběhnutém penzionku v průběhu sněhové vánice, zůstala pro mě scéna až příliš potemnělá. Jistě, k atmosféře hry a k zvýšení napětí to patří, ale ona někdy až podivuhodná hra se světly mně nepřipadla vůbec účelová. Někdy jsem měl dojem, že se herci v přemíře různých dveří tak trochu špatně orientují, ale je možné, že to byl záměr, tedy navodit situaci očekávané „pasti“, z níž momentálně není úniku. Také ono zlověstné hlášení  rozhlasu o zločinu v jedné londýnské ulici, spojené s popisem pachatele, ne zcela dostatečně navodilo ono zlověstné očekávání věcí budoucích. Celkem se tu vystřídá osm postav, v podstatě jak potencionálních obětí, tak potenciálních vrahů. Z nich určitě zaujme Jan Konečný a Miloš Kopečný, jejichž „eskapády“ jsou výrazným oživením ne vždy vzrušující podívané. Myslím si, že ne zcela šťastnou ruku měla režisérka při výběru hlavní postavy, svěřené Martinu Preissovi. Soudím, že sehrál řadu daleko lepších figur. Tady je poněkud toporný, trochu těžkopádný, ne zcela přesvědčivý, jako by se sem snad ani nehodil. Samozřejmě, kdokoli může s mým názorem polemizovat, já ostatně netvrdím, že je to představení špatné, ostatně je to momentálně asi jediná detektivka, která se na pražských jevištích hraje.A to může být pochopitelně i důvod, proč na Palmovku zajít.