hhh

Podobnost čistě náhodná

Jiří Sommer

Divadlo na Vinohradech se opět pustilo do Shakespeara. To není samozřejmě nic neobvyklého, neboť jednotlivé tituly tohoto dramatického genia se tady hrají pravidelně snad každou sezónu. Dramaturgie tentokráte pro diváky připravila hru, která ani na našich ani na světových jevištích nepatří k těm příliš často inscenovaným. Řeč je o titulu nazvaném poměrně krátce, leč výstižně: Cesar. Po řadě her, které jsem na Vinohradech shlédl a nebyl jsem z nich zrovna "na větvi", musím tentokráte po pravdě a zcela upřímně podotknout, že to je jedno z vůbec nejlepších představení v tomto divadle za několik posledních sezón a troufám si tvrdit, že i jeden z nejlépe inscenovaných "Shakespearů" na českých a moravských jevištích (a v tomto případě jde dokonce o českou premiéru). Pravda, vždycky, když jdu na nějakou shakespearovskou hru bez ohledu na to, do kterého je to divadla, mám takové vnitřní "svrbění". Proč? Asi proto, že tento anglický dramatik přelomu 16. a 17. století se v dnešním době moderně pojatého divadla dá hrát  nejroztodivnějšími způsoby, tedy s důrazem na původní podobu či s důrazerm na možnosti vnímání současného diváka.

Přesně jsem to nepočítal, ale na jevišti se vystřídá kolem třiatřiceti osob, tedy třiatřiceti postav, pohříchu až na dvě ženy jde o postavy mužské. Režisér Martin Stropnický zvolil překlad jednoho z nejuznávanějších překladatelů Shakespeara do češtiny - Martina Hilského. Ten určitě ví, co Shakespeare potřebuje - zachovat jeho jazykovou poetičnost a vyjádřit ji moderním jazykem. A toho režisér využil v míře více než vrchovaté. Césarův příběh, zejména pak jeho tragický konec, je nepochybně z antické historie chronicky znám i v dějinách starověkého světa méně zběhlému člověku. V různých encyklopediích  bychom se dokonce mohli dočíst, že jde o vůbec nejslavnější vraždu v dějinách lidstva. Je to hra o moci, je to hra o bezskrupuletnosti při cestě "vzhůru", o zbabělosti, strachu, nenávisti, korupci... Jak obludně to připomíná soudobou společnost, ono draní se k politickým výšinám, zahalené do "upřímných" gest... Kam se poděla čest, kam se poděly základní lidské morální vlastnosti?

Když se zaposloucháte do Césarova příběhu, asi vás bude mrazit v zádech. Tady onu odvrácenou stránku politiky máte totiž naservírovánou bez jakéhokoli patosu.  Ano, změnily se osobnosti, proměnil se kalendář, ale individuální a někdy až malicherné pohnutky k "velkým" činům se jeví  až proklatě stejné. Zkrátka a dobře, lidstvo je nepoučitelné, tak zní jedno z filozofických poznání, a na nás je, abychom posoudili, zda je to dobře či špatně...

Arogantní moc ješitného diktátora tady stojí proti tehdejšímu pojetí demokracie. Lze se zeptat - je skutečně  rozdíl mezi  ní a tou současnou? Můžeme se také ještě zeptat, jak v tomto zápase o moc máme vnímat čest? Je to znak statečnosti a odhodlání k velkému činu, či je to jen pouhý protipól slaboštství a zbabělosti? Tento konflikt tady Stropnický rozkrývá velmi přesvědčivě. "Velký" čin musí fatálně dojít odplaty. Leč  musím v tomto okamžiku zdůraznit, že plně pochopit smysluplnost Brutova zavraždění Cesara se neobejde bez alespoň minimální sondy do římských dějin inkriminovaného období.

Režisér měl šťastnou ruku při volbě jednotlivých představitelů, tedy typových osobností. Pavel Rímský sice nepřekročil svůj tradiční herecký stín, ale role Cesara mu "pasuje", fyzicky i verbálně.  Z trojice dalších hlavních mužských protagonistů bych vyzvedl Jana Šťastného v roli Antonia, jehož poměrně dlouhý monolog nad tělem zavražděného Césara silně připomíná proslovy starých hereckých bardů. Velmi se mně líbil Cassius v podání Ivana Řezáče a svým osobitým ztvárněním Bruta mě zaujal i Daniel Bambas. A tentokrát si ještě neodpustím poklonu tvůrci scény a kostýmů - Martinu Chocholouškovi. Nejenže vycítil i nejnepatrnější detaily antických realit, ale důsledně je zapojil do morbidního příběhu. Vytvořil tak dokonalou iluzi oněch složitých mocernsko-politických bojů v Říme před více než dvěma tisíci léty.

Březen 26, 2011