Konec slibné kariéry

Martin Stín

V poslední únorový den oznámila resignaci na funkci státní zástupkyně Renata Vesecká, bývalá nejvyšší státní zástupkyně a nyní řadová státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Uzavřela tak nejvýznamnější část slibné kariéry, během které plynule stoupala od nejnižší příčky v soustavě předlistopadové prokuratury až na místo nejvyšší státní zástupkyně ČR.

Na sestupnou dráhu vstoupila 4. června 2007, kdy její podřízený, tehdy  ředitel trestního odboru NSZ Stanislav Potoczek, vydal osudové rozhodnutí o odebrání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka z rukou severomoravských žalobců a o jejím předání jejich jihomoravským kolegům. I když nejvyšší státní zástupkyně nebyla pod usnesením podepsaná a pouze jeho vydání následně horlivě obhajovala, snesla se na ni bouře nevole veřejnosti, postavila se proti ní část státních zástupců a stala se terčem kritiky  mnoha příslušníků ostatních právnických profesí, z nichž někteří mají punc nezpochybnitelné právní autority. 11. června 2007 jsem ji e-mailem upozornil, že se „vrhla mezi mlýnská kola“ a „určitě ji to semele“. Netuším, zda e-mail dostala, neboť její laskaví podřízení občas odstraňovali z jejího dosahu nepříjemná podání, nicméně předpověď se splnila. Jen to trvalo o něco déle, než jsem čekal.

Jiří Pospíšil nezveřejnil důvody, které ho vedly k podání návrhu na její odvolání a vláda je neodůvodnila, což zákon sice umožňuje, ale vzhledem k společenskému ohlasu skandálního zásahu státních zástupců do trestní věci Jiřího Čunka to je vůči občanům bezohledné.

Veřejnost si ovšem stejně myslí své a její odvolání spojuje s odpovědností za zmanipulování trestní věci  Jiřího Čunka a nikdo jí to nevyvrací. Mlčení je souhlas, takže to tak asi je. V tom případě může být Renata Vesecká spokojena: mohla dopadnout hůře. Byla pouze odvolána a nebylo jí nabídnuto náhradní místo, které by odpovídalo jejímu dosavadnímu postavení a ctižádosti. Nečelila kárné žalobě, ač po 4. červnu 2007 mohl ministr spravedlnosti nalézt důvod pro její podání z moci úřední. Nejen, že jej nenašel, ale nevyhověl žádnému z vnějších podnětů, které dostal. Trestní oznámení, které na ni a další „pachatele“ manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka podal spolek Šalamoun 7.července 2008, bylo nakonec dobré jen k tomu, aby Renata Vesecká mohla citovat rozhodnutí dohledového státního zastupitelství, podle něhož byl zásah NSZ do věci Jiřího Čunka v naprostém pořádku. Kapři si nevypustili rybník.

Její poměrně „měkké přistání“ po odvolání  je tak důkazem toho, že česká spravedlnost je nejen slepá, ale také křivá: neměří všem stejně. Jeden z jejích přátel, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, novináři a jimi zmatenou veřejností rovněž spojovaný se záchranou Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci, dopadl nesrovnatelně hůře: na konci celoživotní bezproblémové soudcovské kariéry se dostal před kárný senát, ač jako soudce žádné konkrétní kroky ve prospěch bývalého místopředsedy vlády nepodnikl a ani podniknout nemohl, protože neměl odpovídající pravomoc. Jeho jediné skutečné „provinění“ spočívalo v tom, že se přátelí s lidmi, kteří se nelíbili exprokurátorce Marii Benešové a novinářům. Posloužil jako náhradní oběť, jejíž  mediální lynčování odvádělo pozornost od pravých „zachránců“ Jiřího Čunka tak dokonale, že např. jméno Stanislava Potoczka se ve stovkách nenávistných článků proti tzv. „justiční mafii“ prakticky nevyskytovalo.

Resignací prokázala Renata Vesecká velkou laskavost ministrovi spravedlnosti: kdyby se místo ní vzepřela proti odvolání z funkce správní žalobou, jak to udělali státní zástupci Ivo Ištván, Jan Jakovec a Pavel Kačírek, měl by důvod nespat starostmi. Její naděje na úspěch žaloby by byla velmi slušná a před ministrem by se rýsovala hrozivá vidina vzniku „státnězástupcovského schizmatu“ přímo na Nejvyšším státním zastupitelství ČR.

Renata Vesecká nyní odejde po více než dvaceti pěti letech služby státu do soukromého sektoru a začne znova od nuly. Je kvalitní právnička s dobrou výřečností, a pod fasádou někdy až výstřední úpravy zevnějšku, působící dojmem nadměrné záliby v luxusu, se skrývá milá společnice bez jakýchkoli projevů povýšenosti. Vrhne-li se do advokacie, může uspět. Ale z počátku nebude mít na růžích ustláno, protože se bude muset vyrovnat s velmi zásadní změnou způsobu života, a konkurence v oboru je velmi silná.

Renata Vesecká se s postavením státní zástupkyně rozloučila svérázným resignačním dopisem ministrovi spravedlnosti (zde: http://aktualne.centrum.cz/analyzy-a-specialy/clanek.phtml?id=692508), který se dostal na veřejnost dříve, než jej četl adresát.

Především v něm nadále obhajuje správnost a právní čistotu postupu státního zastupitelství při záchraně Jiřího Čunka před soudním řízením. V tom s ní jako laik nesouhlasím, ale nesmiřitelnému rozporu našich názorů se zde nebudu věnovat: od června r. 2007 jsem se k věci vyjadřoval opakovaně a v zásadě stále stejně.

Ze stejných důvodů ponechám stranou její tvrzení, že Jiří Pospíšil uskutečnil na základě její výzvy šetření, jehož výstupem údajně bylo jasné potvrzení zákonnosti postupů a rozhodnutí ve prospěch záchrany Jiřího Čunka, a to včetně správnosti jejího chování v této kauze.

Výslovně odmítám její výtku, že pan ministr vrací na svá místa státní zástupce, odvolané kvůli „nezákonnostem“ v neprospěch Jiřího Čunka. Naopak soudím, že rehabilitace těchto lidí je zcela na místě. Vytýkám navíc panu ministrovi spravedlnosti, že se dosud nepostaral o rehabilitaci státního zástupce Adama Bašného, šikanovaného za konstatování neblahého vlivu „kauzy Čunek“ na důvěryhodnost státního zastupitelství. Nemravné na rehabilitaci zmíněných státních zástupců je jen to, že zadostiučinění poskytuje stále stejný ministr, který jim kdysi způsobil příkoří.

Za demagogii považuji odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009, jímž soud na základě stížnosti pro porušení zákona bývalé ministryně Daniely Kovářové rozhodl, že na začátku trestního stíhání Jiřího Čunka a Petra Hurty byl porušen zákon v jejich neprospěch tím, že dozor nad jejich věcí vykonával místně nepříslušný státní zástupce. Z toho přece nelze vyvodit, že jediným zákonným prostředkem nápravy bylo odebrání věci a její předání do rukou Arifa Salichova k zastavení. Ostatně ani soud tak daleko ve svých úvahách nešel.Tím jsou ale mé námitky proti obsahu dopisu vyčerpány. Jeho převážná část je kritikou chování ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jehož setrvání v čele resortu Renata Vesecká označuje za hlavní důvod svého rozhodnutí opustit jí důvěrně známou půdu státního zastupitelství a vrhnout se do dobrodružství života „na volné noze“.

Nelze zastřít skutečnost, že Jiří Pospíšil jako její nadřízený má velký kus viny na tom, že mohl být proveden zásah státních zástupců k záchraně Jiřího Čunka. Ještě těžší je jeho odpovědnost za to, že dodnes nebyl před veřejností objasněn mechanismus provedení zákroku, není známa přesná úloha jednotlivých činitelů, kteří v této skandální aféře vystupovali a nakonec ani neexistuje oficiálně platný právní názor nezpochybnitelné právní autority (např. soudu) na soulad nebo nesoulad odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka z OSZ Přerov na OSZ Jihlava s pravidly našeho právního řádu. Je také pravda, že způsobem, jímž připravoval a nakonec provedl odvolání Renaty Vesecké, Jiří Pospíšil zasadil další, po záchraně Jiřího Čunka zcela samostatnou ránu důvěryhodnosti soustavy státního zastupitelství. Jeho netečnost k hromadnému porušení ustanovení zákona o státním zastupitelství vystoupením téměř dvou set státních zástupců proti úvahám o možnosti vrácení Renaty Vesecké na její původní místo krajské státní zástupkyně byla přímo skandální.

Renata Vesecká jej dále zcela oprávněně kritizuje za to, že od tolerantního postoje k nepřístojnostem státních zástupců v kauze Čunek v době jeho prvního ministerského mandátu přešel Jiří Pospíšil od předvolebního období r.2010 k náznakům zcela opačného hodnocení a v návaznosti na to k oslabování důvěryhodnosti státního zastupitelství a zejména nejvyšší státní zástupkyně osobně. Renata Vesecká tak neúmyslně přitakává opakovaným prohlášením spolku Šalamoun, který právě z tohoto důvodu považuje setrvání Jiřího Pospíšila v čele resortu spravedlnosti za mravně neúnosné. Tvrdá slova o jeho povahových vlastnostech v závěru dopisu potvrzují domněnku nevhodnosti jeho působení ve funkci ministra spravedlnosti.

Renata Vesecká má bohužel pravdu i v tom, že z velkolepých záměrů na změny ve státním zastupitelství se zatím uskutečnilo jen velmi málo, téměř nic. Je ovšem částečně nespravedlivá v tom smyslu, že od příchodu nového nejvyššího státního zástupce uplynuly teprve dva měsíce, což je na hluboké změny krátká doba. Mám dojem, že sama do dvou měsíců po nástupu také nestihla víc než několik personálních změn.

Se znepokojením ale konstatuji, že zatím zůstává v platnosti zavedený systém vyřizování stížností, jenž zajišťuje hladký odklon podání na adresu nejvyššího státního zástupce do rukou spolehlivých normalizačních exprokurátorů, kteří vědí, jak stížnost „zneškodnit“. Zůstává také holou skutečností, že v době, kdy se někteří politici docela vážně znova zabývají záměrem na zákaz komunistické strany, přípravné trestní řízení České republiky je z velké části v rukou státních zástupců s minulostí prokurátorů a vojenských prokurátorů protiprávního předlistopadového režimu. Bývalých komunistů je podle „Pospíšilových seznamů“  v osazenstvu soustavy státního zastupitelství přibližně třicet procent. Státní zastupitelství je tak nejzachovalejším skanzenem výkonné moci totalitního státu. Dodávám, že funguje přiměřeně této vlastnosti.

Ale tento aspekt situace ve státním zastupitelství bývalou nejvyšší státní zástupkyni neznepokojuje. Vždyť nakonec sama krátkou dobu působila na předlistopadové prokuratuře, i ona patří k mladší generaci „pohrobků normalizace“. Přesto jí přeji úspěch v nové etapě profesního života.