Pád tajemného muže

Martin Stín

Když se na začátku tohoto týdne vynořila zpráva, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman odvolal z funkce ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka a na jeho místo jmenoval Romana Hájka, nevzbudilo to zvláštní zájem. Nepodnítila jej ani okolnost, že nejvyšší státní zástupce na dotazy novinářů nepřímo připustil, že odvolání souvisí s Potoczkovou úlohou v kauze „Čunek“, a naopak o výběru jeho nástupce rozhodl jeho kritický postoj k ní. Je to zvláštní, protože až dosud zmínky o manipulaci státních zástupců s tímto trestním případem rozpoutávaly vášně. Zřejmě je to tím, že za clonou zkazky o účinkování tzv. justiční mafie, vybájené  bulvárem za přispění bývalé nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorky Marie Benešové, soudce Vojtěcha Cepla ml. a dalších, zůstalo jméno Stanislava Potoczka skryto, stejně jako jeho významná úloha v zmíněné aféře.

Když v červnu r.2007 vypukla mediální vřava kvůli odnětí trestní věci Jiřího Čunka z moci přerovského dozorového státního zástupce Radima Obsta a jejímu přikázání OSZ v Jihlavě, hlídací podvraťáci demokracie a jimi matená veřejnost zcela samozřejmě přiřkli odpovědnost za zásah nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké. Neznajíce pravidla činnosti Nejvyššího státního zastupitelství nemohli pochopit smysl jejího „tajnosnubného“ upozornění, že nejde o rozhodnutí její, ale jejího úřadu. Nicméně sama nejvyšší státní zástupkyně přispěla k zmatení pojmů tím, že se okamžitě postavila za své podřízené plnou vahou své autority a dokonce se domáhala přijetí v Poslanecké sněmovně, kde chtěla vysvětlit zákonnost postupu. 

Novináři a veřejnost vůbec nevzali na vědomí, že osudové usnesení z 4.června 2007 vydal právě výše zmíněný ředitel trestního odboru NSZ Stanislav Potozcek.  Byl jsem jediný, kdo na jeho úlohu upozorňoval. Navrhoval jsem dokonce, aby se o zmíněné nepřístojnosti státních zástupců nepsalo jako o „kauze Čunek“, ale jako o „kauze Bruna -Potoczek-Vesecká“, což by odpovídalo skutečné úloze jednotlivých postav hry : Čunkův obhájce Eduard Bruna požádal NSZ o odebrání případu OSZ Přerov a jeho přikázání do Prahy, Stanislav Potoczek o věci rozhodl sice poněkud odlišně od jeho přání, ale ve výsledku přece jen ve prospěch záchrany Jiřího Čunka před obžalobou, Renata Vesecká pak Potoczkovo pochybné počínání zakryla svou autoritou.  Je při tom skutečně možné, že nejednal na její příkaz, přičemž jména skutečných původců aféry zůstávají před veřejností skryta.

Navzdory ohromnému zájmu novinářů o skandální případ zůstal Stanislav Potoczek trvale ve stínu. Marii Benešové bylo jistě známo, že to byl on, kdo podepsal usnesení ve prospěch záchrany Jiřího Čunka, nicméně ho nezahrnula mezi příslušníky tzv. „justiční mafie“.  Nenavrhla ho jako svědka obhajoby v řízení na ochranu osobnosti, které proti ní vedli jí nařčení „mafiáni“. Je to zvláštní: kdyby Stanislav Potoczek před soudem doznal, že ho k protiprávnímu rozhodnutí přivedl kdokoli z žalobců, rozhodl by o jejím vítězství ve sporu. Návrh obhajoby v kárném řízení proti bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi na předvolání Stanislava Potoczka jako svědka kárný senát zamítl. Není mi známo, že by na něj dotírali novináři tak, jako na všechny osoby, spojované se záchranou Jiřího Čunka. Pozornost nevzbudila ani jeho neobvyklá úloha při jednání Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové proti postupu státního zastupitelství na samém začátku Čunkova trestního řízení: zde působil jako intervenující státní zástupce a současně jako zpravodaj o předložené stížnosti, což by za normálních okolností byly vzájemně se vylučující role.

Pádu Renaty Vesecké a jejích náměstků předcházela rehabilitace dvou šikanovaných odpůrců zneužití moci státních zástupců k zastavení trestního řízení. Mám na mysli vrácení Ivo Ištvána do funkce vrchního státního zástupce v Olomouci, z které ho v r.2007 odvolal ministr Jiří Pospíšil právě kvůli odporu proti Potozckovu usnesení a následným krokům ve prospěch bývalého místopředsedy vlády, dále jmenování bývalého Ištvánova náměstka Igora Stříže náměstkem nejvyššího státního zástupce. Protože se jedná o personální pohyby státních zástupců, spojených účastí na zmíněném skandálu, lze z nich vyvodit, že Potoczkova akce nebyla tak právně čistá, za jakou ji vydávalo ministerstvo spravedlnosti.

Následně lze předpokládat, že padnou ještě další hlavy. Přednost v pořadí by měl dostat ministr Jiří Pospíšil, za jehož působení v čele resortu k pochybnému zásahu došlo. Nevíme, zda s ním v hloubi duše souhlasil. Nepředpokládám, že jej vymyslel či prosadil. Ale stejně jako Renata Vesecká zaplatila odvoláním za to, že jako nejvyšší představená soustavy státního zastupitelství se proti vykonání protiprávních kroků k záchraně Jiřího Čunka nevzepřela, svého podřízeného nezastavila, a naopak zákrok veřejně obhajovala, tak měl Jiří Pospíšil mravní povinnost jako vysokoškolsky vzdělaný právník tuto akci nepřipustit. Jeho selhání je podobné tomu, kterým se provinila Renata Vesecká, proto v souladu se zásadou rovnosti občanů před zákonem by ji měl co nejrychleji následovat.

Zůstanou-li účelové personální změny v soustavě  státního zastupitelství jediným souborem opatření k odčinění zneužití moci státních zástupců  k záchraně Jiřího Čunka, náprava zůstane neúplná a spíše předstíraná než účinná. Veřejnost má právo znát mechanismus prosazení politických zájmů do rozhodování státních zástupců, má nárok na přezkoumání souladu zásahu s ústavním pořádkem a trestním právem nestrannou právní autoritou. Důvodný je i požadavek na posouzení případné trestní odpovědnosti ze zneužití pravomoci státních zástupců. Teprve podle naplnění těchto požadavků občané poznají, zda současná vládní koalice míní upřímně záměr nastolit vládu práva a potlačovat korupci všemi prostředky včetně trestních sankcí.  

Nedobrým rysem personálních opatření je neprůhlednost jejich odůvodnění. Ministerstvo i Nejvyšší státní zastupitelství ponechávají na fantazii občanů, aby se domysleli příčin pádů nebo povyšování významných představitelů státního zastupitelství. Odporuje to zásadám demokratického dialogu státní moci s veřejností. Neochota podat pravdivé, věcně správné vysvětlení vrací společnost do stavu před Listopadem.

Má-li někdo dojem, že nám více než dvacet let po pádu totalitního režimu vládnou stejní lidé jako před ním, v soustavě státního zastupitelství je nejblíže k pravdě. Důkazem je politická a profesní minulost téměř všech výše zmiňovaných státních zástupců: s výjimkou Ivo Ištvána mají povyšovaní i odvolaní profesní minulost neohrožených strážců socialistické (ne)zákonnosti, tedy prokurátorů protiprávního režimu, a jedná se o bývalé členy KSČ. Pavel Zeman ale z tohoto hlediska neměl na vybranou, protože stejnou minulost má přibližně třetina státních zástupců.