hhh

Narodil se Kristus Pán…

Luděk Frýbort

Nonono, jen pomalu s tím Kristem Pánem. Co kdyby šel náhodou kolem nějaký muslim, že ano, a vy si tady zpíváte koledy. To by se totiž musel děsně urazit, a s uraženým muslimem nejsou špásy. Kdepak, jen opatrně, a kdyby někoho v těchhle dnech popadaly nějaké vánoční nálady, ať si je raději nechá pro sebe. Ať se s nimi zavře ve sklepě a tam si zpívá, z růže kvítek vykvet nám, veselme se, ale jen potichu, potichu, aby se nedotkl duše citlivé, muslimské. V království českém, pravda, se na korektní chování tolik nedá, snad že je tam muslimů zatím jen málo nebo že nejsou tak urážliví, ale u nás v Zášumaví… oho! Zrovna včera přišel na návštěvu náš synek, a jen co za sebou zavřel dveře, už vidím, že kouká nějak nabuzeně. Taky hned vyklopil proč: seděl prý v tramvaji, naproti němu Turkyně s dceruškou. „Víš, maminko,“ povídá ta holčička, „v naší školce teď děti nesmějí zpívat vánoční koledy, protože by to uráželo nás muslimy!“ A abych si nemyslel, že je v té ohleduplnosti Německo samo, zvoní za chvíli pošťák s dopisem z Austrálie. „Vánoční pohlednici s jesličkami tentokrát neposíláme,“ píše naše známá z klokaního kontinentu, „protože se už u nás nedostane. Prý aby se necítili dotčeni muslimové…“

Ach jo. Pamatuji se ještě na první turecké přístěhovalce, jak přicházeli do Německa za prací: byli to lidé slušní, pořádní, přičinliví a spořiví, vcelku oblíbení, dobrého bydla si vážící a zvyky své hostitelské země respektující; ani je nenapadlo, že by se jimi mohli cítit uraženi. Pamatuji se z ještě vzdálenějších dob na jistého Džamíla, studenta rodem ze Syrie. Seděl v hospodě, před sebou talíř šunky, půllitr piva, a náramně si pochutnával. „Hele,“ povídám při pohledu na to neislámské debužírování, „a co tomu říká Alláh?“ Džamíl odložil vidličku. „Alláh – do Československo – žádný vizum.“ A cpal se udatně dál. Jo, takové jsme mívali muslimy. Neortodoxní, svou víru sice nezapírající, ale také to s ní nepřehánějící, rozumné, neurážlivé. Až kdesi v předněvýchodních pouštích, povzbuzeno proudem ropných miliard, nebývale narostlo islámské sebevědomí. Zároveň s ním narostl i pocit křivdy vlivem opakovaných porážek v arabsko-izraelském konfliktu, kterážto směs dala vzniknout útočnému, nesnášenlivému islamismu. Mohl však zůstat lokální potíží v místě svého vzniku a do Evropy se nepřelít, nebo aspoň ne v té znepokojivé míře, kdyby…

Kdyby západní krasoduchové neucítili příležitost předvést se svou kromobyčejnou ušlechtilostí a zároveň připodrazit stoličku vlastní civilizaci, která se pořád ne a ne řídit jejich pozdně levicovými dogmaty. I jali se kázat toleranci přímo evangelickou, ledaže poněkud jednosměrnou: jsme, my lidé Západu, povinni ve všem všudy respektovat muslimské obyčeje včetně nejpodivnějších, kdežto muslimové k žádnému respektu zavázáni nejsou. Pakli by se obojí obyčej střetl, jest naší povinností ustoupit, upustit od svých tradic, neprovokovat kulturní odlišností, aby jemné muslimské duše neutrpěly úhonu. A komu by se na tom něco nezdálo, je islamofobní pes.

Ach božebože. Nezazlívám tolik muslimům, že ochotně převzali předpoklad své nadřazenosti, takto servilně na talíři podaný. To my, my jsme troubové tuplovaní a korunovaní. Místo abychom své intelektuální kazatele poslali s jejich dvojitou morálkou do háje, podřizujeme se jí, přijímáme ji co závazný společenský imperativ, aniž by to náš muslimský kontrahent ocenil, spíš takto povzbuzen vystupňuje své požadavky. Kam až mu máme vyklidit pole? Až do jaké míry se vzdát své identity, aby byl spokojen? Svou vlastní si muslimové bez překážek a omezení pěstují, přičemž je možná dobře, že u toho nejsme a neumíme arabsky; mohli bychom se dozvědět pěkné věci. Zároveň my západní troubové si zakazujeme své vánoční stromečky, písničky, jesličky i jiné starodávné obyčeje v přehnané, pokrytecké úzkostlivosti, aby se jimi někdo necítil uražen. Vlastně jaké někdo. Je v našem městě habaděj hostí z jiných kulturních a náboženských okruhů; potkávám buddhisty z Japonska nebo z Vietnamu, hindy z Indie, a z kůže nevyletí, zaslechnou-li odněkud zaznívat píseň Narodil se Kristus Pán. Muslim ale vyletí. Pokládá ji za provokaci, již je třeba nevěřícím zatrhnout. Ovšemže ne každý muslim; jsou i Džahílové, kteří vědí, kde končí víra a začíná bláznovství. Zazlívám velice naší intelektuální elitě, že si za vzor muslima nezvolila rozumného Džahíla, nýbrž blázna. Nejspíš že si jeho model vytvořila na počítači, vybavila ho chatrnou duševní rovnováhou a teď po nás chce, abychom na něj vždy a ve všem brali ohled, protože jinak by se, chudáček malá, cítil uražen.

Nu, najdou se blázni v každé společnosti, proč ne v muslimské. Z toho by se ještě nestřílelo. Malér nastává teprve tehdy, když do sebe uzavřená, vnějším vlivům i tak nesnadno přístupná komunita slyší nejen od svých imámů – to by se ještě sneslo – ale od předních duchů západního světa, arbitrů vší etiky a tvůrců veřejného mínění, jak výborný je její náboženský i všechen ostatní řád, jak je nedotknutelný, jak je hoden opovržení ten, kdo by se odvážil o něj se nectnou hubou otřít. Pochopitelně si každá lidská smečka kromě nemnoha výjimečně prozíravých jedinců nechá ráda namluvit, že je ve všem všudy dokonalá, ostatním smečkám nadřazená, předurčená k ukázání pravdy těm, kdož ji ještě nepochopili. Ostatně tomu nebylo v hitlerovském Německu a dodnes zčásti v putinském Rusku jinak. Ba, dost je zlé, když někdo pokládá svůj společenský, náboženský atd. systém za završení vší moudrosti, na níž už není co měnit ani zlepšovat. Ještě horší je, když ho v tom zvenčí utvrzují intelektuální pochlebníci. Podívejme se, řekne si prostý muslim, když i samotní nevěřící ústy svých nejslovutnějších myslitelů uznávají naši nadřazenost, to už opravdu můžeme pokládat svou víru za nejdokonalejší, světlo pravdy, samým Bohem k ozáření celého světa předurčené! A zle se urazit, kdyby ji někdo chtěl… ale kdepak zpochybnit. I jen kritizovat.

Co se příliš vnucuje, budí odpor. Kdyby západní elity nezačaly islámu podlézat, kdyby v něm nepodporovaly i tak dost vysoké mínění o vlastní výjimečnosti, kdyby nepodněcovaly jeho sklon k urážlivosti, mohly obě kultury na evropské půdě vedle sebe žít ne zrovna v svornosti a lásce, ale také ne v podezíravosti, matce nenávisti. Jenže tohle naši milí krasoduchové zkaňhali. Jednostranným upřednostňováním islámu vzbudili v původní populaci trpkost, vzdor, a leckde už také netrpělivost a zášť. No, moc se nedivme, nikdo nemá rád, nařizuje-li se jeho dítěti, jaké smí či nesmí zpívat ve školce písničky, jaké obrázky jest dovoleno tisknout na vánoční přání. Naštve se i ten, kdo je jinak křesťan jen vlažný nebo vůbec žádný: my jim nebereme ten jejich ramadán, ponechte nám tudíž laskavě naše Vánoce se vším, co k nim patří, i když většinou jen jako kus dávné a pěkné tradice. Lze dokonce říci, že multikulturní podkuřování křesťanskou solidaritu posiluje; teprve jemu navzdory se staví k obraně vlastních hodnot ten, jehož nábožné zaujetí už dávno vyvanulo; teprve jím se v plném slova smyslu dostavuje to, co Samuel Huntington poněkud předčasně nazval střetem civilizací. Dlouho se dařilo držet tu znepokojivou skutečnost pod pokličkou, teď se hrnec chytá překypět nebo už překypuje: kdekoliv se někdo odváží formou ankety provést průzkum veřejného mínění, ukáže se, že osmdesát i víc procent dotázaných se zahlcování Evropy postupujícím islámem bojí, sedmdesát procent srdečně nesnáší jeho vnější projevy, a jen nevalná, stále odtávající menšina zůstává poslušná multikulturního katechismu, ponejvíc proto, že se nechce znepokojovat představou budocnosti.

Inu, pěknou kaši nám navařili ušlechtilí kazatelé svým ošmajchlováváním muslimského problému, jen co je pravda. Jejich vinou přerůstá – a bohužel asi jednoho dne přeroste – civilizační rozdíl v střet. Ještě hůř ale možná zavařili svým chráněncům. Nevím, jak se dnes může v německém městě cítit muslim, ale zvlášť komfortně asi ne. Pohledy zčásti chladné, zčásti odmítavé, podezíravé… povím vám, nechtěl bych být v muslimské kůži, ani kdyby nade mnou všechny politicko-korektní chóry písně lásky pěly. Stal se opak projektovaného sbližování dvou kultur: navzájem se jedna druhé vzdalují, stahují se každá do vlastních ulic, bloků, čtvrtí, chodí k vlastním lékařům, do vlastních obchodů… Jak to může jít dál, ví sám Alláh, nebo to ani on radši nechce vědět. Vot vaše dělo, ušlechtilí duchové, darmo házíte vinu na hřbet imaginárním islamofobům. Jestli je někdo skutečný islamofob, jste to když ne slovy, tedy následky svého žvanění, vy samí.

To už asi nespravíme, na to už vzájemné odcizení dospělo příliš daleko. Co tedy zbývá… asi jen nechat muslimy být a začít se starat sami o sebe. Nestydět se za svůj názor, kdyby náhodou nesouzněl s tím, co hlásají, ba přímo nařizují tvůrcové intelektuální módy; lze mít za to, že jsouce pokrytci, sami svému hlásání příliš nevěří. Neschovávat se s ním v bezmála spikleneckých kroužcích; snad zatím ještě platí cosi jako demokracie, a v demokracii má právo být slyšen každý názor, i kdyby se náhodou někomu nezamlouval. Natož pak, jak vše naznačuje, názor většinový. Starat se, aby se z tématu soukromých diskuzí stalo téma veřejné, politické a volební, neboť jen vidina voličských hlasů popožene demokratickou věrchušku k bystřejšímu cvalu. A když nadejde čas vánoční, zazpívat si z plna hrdel „Narodil se Kristus Pán.“ Neboť tři jsou sloupy, na nichž spočívá naše civilizace: nepsané zákony slušnosti a solidarity, jak je má zakódované už od dob svého vzniku někdy v mladší době kamenné. Dědictví řecké a římské antiky, bez nějž není skutečného vzdělání a tím i uvědomění sebe sama. Na nikoli posledním místě pak poselství Kristovo, byť i, jsouce lidmi jedenadvacátého století a majíce dokonalejší ponětí o fungování světa a vesmíru než apoštolové na pláních galilejských, v něm ctíme spíš jeho morální hodnotu, než abychom je chápali co doslovný příkaz a životní návod. To všechno jsme my; taková je naše civilizace, jinou nemáme a mít nechceme, ani nemůžeme. Nevzdávejme se jí pro ošidnou vějičku právě módní ideologie, jakou byl ještě před dvaceti lety marxismus, dnes dejme tomu politická korektnost a zítra kdovíco jiného, neboť ideály se střídají, avšak blázen bláznivý, rouchem Opravce špatně udělaného světa oděný, je stále týž.

Neviditelný pes, 20. prosince