Trestný čin obrana soukromí

Martin Stín

Samozřejmě, že takový trestný čin v trestním zákoně nenajdete. Ale chráníce své soukromí a majetek si můžete snadno vykoledovat odsouzení podle jiné přiléhavé trestní kvalifikace. I když jsme se již před více než dvaceti lety zřekli socialismu, nadřazujícího socialistické vlastnictví nad soukromé a kolektivismus nad úctu k soukromí, povědomí nedotknutelnosti soukromí a soukromého majetku není dosud samozřejmostí, zvláště ne pro příslušníky represivních orgánů s totalitními kořeny. Za těchto okolností občan, na jehož výsostné území pronikl vetřelec a tropí tam neplechu, stojí před obtížnou volbou způsobu ochrany svého práva. Nemůže se spolehnout na to, že přijede přivolaná policie, a když už přijede, že také zakročí. Domluvy obvykle nepomáhají a bývají vnímány jako projev slabosti. Ale použití jakéhokoli silového prostředku může pro něj mít nemilé dozvuky před trestním senátem. Nejbezpečnějším řešením je ukončení střetu s vetřelcem sklopením hlavy a vyklizení bojiště s vědomím, že ne vždy je člověk doma svým pánem.Uvedený stav je výsledkem netoliko daného způsobu vymezení nároku na  ochranu soukromí a majetku v trestním právu, ale i přežívajícího socialistického pojímání práva příslušníky represivních orgánů a z toho odvozené trestněprávní praxe.

Odstrašujícím příkladem budiž osud Jiřího K., pravomocně odsouzeného za trestný čin vydírání a výtržnosti. Vedlejším důsledkem trestního stíhání byla ztráta náročného zaměstnání, pro které měl speciální vzdělání. Jeho provinění spočívalo ve výstražné střelbě z legálně držené pistole, kterou použil k vypuzení nezvaného hosta z uzavřeného dvora své usedlosti.

Souzená událost byla výsledkem vývoje událostí, který začal asi před dvěma roky. Manželé K. se tehdy rozhodli usadit se na vesnici. Prostřednictvím realitní agentury zakoupili zemědělskou usedlost, sestávající z obytné budovy a dvou hospodářských stavení, spolu se stodolou sousedů tvořících uzavřený obdélník. Rozlehlý vnitřní dvůr je travnatý, asi na čtvrtině výměry osázený stromy a keři. Pokud to dovoluje počasí, část rodinného života se odehrává na dvoře: nachází se tam teráska se stolkem a židlemi a grilovací kout.

Jiřímu K. při koupi unikla nepříjemná okolnost: na dvoře je další majitel. Podél zdi stodoly probíhá odvodňovací strouha, která je majetkem souseda. Vede na jeho zahradu a na hranici dvora je uzavřena odnímatelnou mříží, takže soused má možnost vstupovat na své území bez omezení, není nucen dožadovat se propuštění přes dvůr usedlosti manželů K.  Jedná se o pruh široký 1,3 m, který byl kdysi v dávné minulosti od dvora oddělen zídkou. Z té ale zbylo jen pár kamenů, takže hranice parcel není patrná. Bývalá majitelka svým nástupcům vysvětlila, že sousedé občas přicházejí vyčistit strouhu, přičemž většinou požádají o průchod přes dvůr usedlosti. Na nesnáze s nimi si nestěžovala tehdy ani nyní jako svědkyně před soudem.

Dnes již nikdo nezjistí, zda se agent realitní kanceláře zmínil o dalším vlastníkovi na dvoře, také se neví, zda o této okolnosti věděla předchozí majitelka a zda na ni zájemce o koupi upozornila. Dokonce geodet připustil, že možná paní K. při telefonickém rozhovoru řekl, že je celý dvůr jejich, protože nepatrný proužek v plánu přehlédl.    

Podezření, že úzký pruh půdy na dvoře není jejich, bylo pro rodinu K. velmi nepříjemné a zvláště je začalo tížit, když se sousedé začali dožadovat průchodu přes dvůr za účelem údržby strouhy a projevili úmysl ořezat větve stromů na hranici pozemků a některé stromy úplně odstranit. Tvrdili, že větve stromů poškozují střechu, což nebyla pravda. I tak ovšem měli právo na jejich přiměřené zkrácení.  Jiří K. strouhu vyčistil raději sám, ale větve neodstranil. Vztahy mezi sousedy se začaly prudce zhoršovat.

V té době Jiří K. musel zůstávat přes týden mimo domov a vracel se jen na weekendy. Jeho žena zůstávala sama se sedmiletou dcerou. Podle jejího tvrzení sousedé jí v jeho nepřítomnosti dělali drobné nepříjemnosti, zejména vstupovali v noci na dvůr a zanechávali tam stopy své přítomnosti. Někdy na ni také klepali a dožadovali se vpuštění do objektu a jejich syn jí měl jednou říci, že si nemá moc vyskakovat, protože je v domě sama s dítětem a mohlo by se jí něco přihodit. Když volala policii, dověděla se, že se má doma zamknout a vyčkat do příjezdu hlídky. Ta přijela až po několika hodinách a nakonec nic nevyřešila.  Výsledkem byl vznik psychických potíží, které paní K. přivedly do ambulantní péče psychiatra. Dá se předpokládat, že její psychická zranitelnost mohla posílit ochranářský postoj manžela vůči každému, kdo by jí chtěl jakkoli ublížit. Také Jiří K. několikrát přivolal policii, ale zásahu ve svůj prospěch se nedočkal. V jeho neprospěch svědčí okolnost, že se jednou obrátil na policii „preventivně“ v době, kdy sousedé pobývali mimo obec.

V červenci r.2009 manželé K. na několik dní opustili usedlost. Když se vrátili, zjistili, že sousedé v jejich nepřítomnosti vnikli do dvora a provedli odstranění větví a stromů, které jim vadily. Větve řezali u kmene, takže stromy přišly o polovinu koruny. Zásah byl podstatně hlubší, než by vyplývalo z nároku na odstranění větví, přesahujících přes hranice pozemku.

Jiří K. opět přivolal policii. Tentokrát si policisté odvezli souseda na služebnu k podání vysvětlení. Údajně ho tím připravili o dvě hodiny času. Nakonec ale  neshledali na jeho jednání nic závadného.

Rozhněvaný soused se pak znova vydal na svůj pruh půdy, údajně zkontrolovat stav odvodňovací strouhy. Zpovzdálí  ho sledoval dospělý syn. Názor, že šlo o cílenou provokaci, zacílenou na vyprovokování obžalovaného k protiprávnímu jednání, by byl čirou spekulací, byť nikoli zjevně nesmyslnou.

V té době seděla paní K. na terase a zabývala se domácími pracemi, Jiří K. se na opačném konci dvora věnoval údržbě auta. Soused vyšel ze svého pruhu pozemku, přiblížil se k terase na vzdálenost asi dvou metrů a začal paní K. sprostě nadávat, přičemž vykřikoval něco o fízlování. Jeho vystoupení bylo zjevně reakcí na nedobrovolnou návštěvu policejní služebny. Paní K. přivolala manžela, který nadávajícího souseda vyzval k opuštění pozemku.

Jiří K. byl rozzlobený již od rána kvůli zjištění barbarského zásahu do stromoví. Když soused neuposlechl jeho výzvy k odchodu, skočil otevřeným oknem do bytu a vrátil se s legálně drženou pistolí. Vystřelil do vzduchu, a protože vetřelec stál dále na místě, střelil do zdi stodoly, pak ještě jednou. Střílel ze vzdálenosti asi 5 m. Střely proletěly asi 1,5 m od sousedova těla a zaryly se do zdi asi 3-4 m za jeho zády. Teprve pak se soused dal do pohybu a Jiří K. pro jistotu vystřelil ještě jednou do vzduchu.

Oba pánové pak oznámili použití střelné zbraně policii, Jiří K. patrně dříve než soused. Tentokrát se policie dostavila velmi rychle. Policista z místního oddělení, který vedl prvotní vyšetřování na místě, je bývalý kapitán StB (příslušnost k StB není v některých případech zákonnou překážkou služby u PČR). Skutek kvalifikoval jako pokus o vraždu, ale kriminálka jej překvalifikovala na trestné činy vydírání a výtržnictví.

Za vydírání se považuje takové jednání, při němž pachatel nutí svou oběť, aby vykonala něco, co je v rozporu s jejím zájmem a vůlí. V tomto případě obžalovaný nutil poškozeného, aby opustil jeho pozemek a přestal nadávat. Důvodem k uznání kvalifikace trestného činu výtržnictví pro jednání v uzavřeném soukromém prostoru byla přítomnost více než tří osob. Kromě obou protivníků byla nepochybně přítomna manželka  obžalovaného a v závěru incidentu jeho syn. Soused tvrdí, že ho doprovázel syn a snacha, kteří zůstali stát za vstupem ke strouze, ale nikdo další je neviděl. Soused rovněž tvrdil, že ději byla přítomna sedmiletá dcera obžalovaného, kterou ale opět „viděl“ jen on. Zato neviděl syna obžalovaného. Soud přijal za prokázanou přítomnost obou synů, z nichž přítomnost syna poškozeného obhajoba považuje za spornou. Pět osob bohatě stačí na použití kvalifikace trestného činu výtržnictví.

Policie provedla ohledání místa činu velmi pečlivě. Do plánku zakreslila místo, z kterého střílel obžalovaný. Z odhadů obžalovaného, souseda a svědků lze přibližně zjistit, že vetřelec překročil hranici svého pozemku o 2-5 m.

Dozor nad vyšetřováním převzal státní zástupce s minulostí vyšetřovatele krajské prokuratury protiprávního režimu, v minulosti známý jako „kovaný soudruh“.

Nalézací soud vedl řízení velmi pečlivě. Vyslechl všechny svědky, kteří mohli o věci cokoli vědět a prozkoumal všechny dostupné listinné důkazy. Oslnil tím odvolací soud, který pak slepě převzal vše, co mu bylo k věření předloženo. Ušetřil si tím práci: kdyby pojal pochybnost o rozsudku, musel by provést vlastní dokazování. Ale proč by se namáhal kvůli zajištění práva na spravedlivý proces, když neprolomitelnost soudního rozhodnutí a zachování míru s žalobci je důležitější než spravedlnost.

Při vyhodnocování důkazů si  nalézací soud vedl tak, že neuvěřil ničemu, co bylo ve prospěch obžalovaného a naopak přijal vše, co bylo v jeho neprospěch. Zásada „in dubio pro reo“ opět přišla zkrátka.

Z popisu událostí, který předestřel obžalovaný a svědci obhajoby, se dostalo do konečného popisu skutkového děje, na němž stojí výrok o vině,  pouze doznání ke střelbě. Soud odmítl jako nevěrohodnou výpověď manželky obžalovaného o pohybu souseda po jejich pozemku a o hrubých urážkách, které si musela vyslechnout, přestože sám poškozený před soudem cudně přiznal, že nadával a možná použil i nějaká hrubší slova. Sled událostí, začínající zjištěním o brutálním poničení stromů, pokračující přivoláním policie a výslechem souseda na policejní služebně, se vůbec do popisu skutkového děje nedostal. Souvislost mezi manželčinou výpovědí o nadávkách a předcházejícími událostmi jako opora věrohodnosti její výpovědi tak zůstala zastřena.

„Přehlédnutím“ předcházejících událostí, jež bezprostředně předcházely souzenému skutku, se soud lstivě vyhnul nutnosti uznat věrohodnost manželčiny výpovědi a vyvodit z toho důsledky v neprospěch poškozeného.

Názorným dokladem „nepodjatosti“ předsedkyně senátu je skutečnost, že označila za nepravdivé také manželčino sdělení, že z terásky přešla pod třešeň, stojící uprostřed dvora. Z hlediska objasňování skutečnosti neměla tato podrobnost naprosto žádný význam. Nicméně paní soudkyně usoudila, že v dané situaci by bylo normální, kdyby se svědkyně uchýlila do domu, takže prostě pod třešeň jít nemohla. V solipsistickém přístupu soudkyně k vyhodnocování důkazů má dění v  její hlavě větší váhu než reálný zážitek účastnice děje: nedbá toho, že logika jednání každého jedince se odvíjí podle svých vlastních pravidel, jež pozorovateli zvenčí mohou snadno uniknout. Paní soudkyně by možná v dané situaci utekla do domu, ale to neznamená, že manželka obžalovaného nesměla jít pod třešeň, neboť je samostatně, od soudkyně odlišně myslící bytostí.

Soud neuvěřil obžalovanému, že hájil nemocnou manželku, své soukromí a právo na pokojné užívání majetku proti verbálním útokům poškozeného a potrestal jej odnětím svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na tři roky. Pro srovnání: přesně stejný trest uložil jiný soud pražskému radnímu Martinu Langmajerovi za zavinění dopravní nehody s následkem smrti. Rozsudek nad ním byl následně zrušen Nejvyšším soudem ČR jako nedostatečně odůvodněný  a věc byla vrácena k novému projednání.

Přestože z výsledků ohledání místa činu a výpovědí účastníků a svědků bylo možné odvodit poměrně přesně polohu vetřelce v okamžiku střelby, soud se tím nezabýval. Kdyby provedl vyhodnocení zmíněných údajů, musel by zjistit, že poškozený pronikl do hloubky 2-5 metrů na území obžalovaného. To se ovšem nehodilo do mozaiky, vytvořené žalobcem, který v závěrečné řeči hřímal o tom, že poškozený překročil hranici svého pozemku maximálně o půl šíře chodidla. Tato zjevně úmyslná nedbalost soudu měla pro posouzení důvodnosti obžaloby klíčový význam, a to v neprospěch obžalovaného.

Daleko důležitější je ovšem popření svědectví o nadávkách, jimiž vetřelec zasypal manžele K.: v každém případě k nim dolehly do jejich obytného prostoru a byly hrubým narušením jejich soukromí. Není při tom vůbec důležité, odkud je tzv. poškozený vykřikoval.

Nejsem milovníkem střelných zbraní, jejich použití k osobní sebeobraně považuji zásadně za problematické a jsem přesvědčen, že stát je příliš velkorysý k povolování jejich držení civilními osobami. Přesto musím soudu vytknout, že se vůbec nezabýval významnou otázkou, jak jinak se měl obžalovaný zbavit obtížného vetřelce. V konkrétní situaci mohl například vypustit na dvůr své tři malamuty, jichž se soused prokazatelně bojí, nebo jej mohl postříkat proudem vody z hadice či vzít jej za rameno a ze svého pozemku jej vyvést, pominu-li možnost, že prchlivý člověk by na něj možná vzal bič a stejná situace by se v některých státech U.S.A. řešila střelbou z brokovnice přímo na tělo. Nechť by udělal cokoli, vše by mohlo být důvodem ke kriminalizaci jeho jednání. Zásada, že vetřelec nese odpovědnost za důsledky narušování cizích práv je pro kryptokomunistickou justici bezvýznamná.

Rozsudek nad Jiřím K. tak má význam zásadního poselství justice občanům tohoto státu: zákonem nechráněné právo vetřelce na nedotknutelnost je silnější než ústavně chráněná práva občana na pokojné užívání majetku a posvátnost soukromí. Občan smí hájit své právo jen do té míry, že vetřelci nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě.

Uplatnění soudci oblíbeného principu „in dubio CONTRA reo“ v tak krystalicky čisté podobě, v jaké se projevuje v trestním řízení proti Jiřímu K., se hned tak nevidí. Domnívám se, že subjektivní přístup soudu mohl být ovlivněn již prvotním nadhodnocením společenské nebezpečnosti použití střelné zbraně estébákem ve službách PČR a na ně navazujícím vyhraněně nepřátelským postojem normalizačního prokurátora ve službách státního zastupitelství rádoby demokratického a právního státu, který při závěrečné řeči obhajoval právo poškozeného zdržovat se na místě, z kterého byl vypuzen střelbou.

Subjektivní postoj zejména nalézacího soudu mohl být ovlivněn svědeckým vykreslením poškozeného a jeho rodiny, kteří jsou téměř starousedlíky, jako spořádaných občanů, s nimiž neměl nikdo dříve žádné spory. Nikdo dříve neslyšel poškozeného používat vulgární výrazy. Ani o obžalovaném nebylo řečeno nic špatného, ale ani nic dobrého, protože ho v podstatě nikdo z místních neznal. Hanebně se zachoval místní starosta, který „zapomněl“, že u něj kdysi hledala ochranu manželka obžalovaného proti obtěžování ze strany příslušníků rodiny poškozeného a nestydatě potvrdil, že se nikdy v minulosti nesetkal se stížností na poškozeného a jeho rodinu.

Významnou úlohu patrně sehrálo také srovnání osobností poškozeného a obžalovaného: soud soucítil s poškozeným, který je v důchodovém věku a má po operaci sníženou pohyblivost. Fyzicky skutečně nemohl ohrozit obžalovaného, urostlého muže středního věku.

Odsouzenému vadilo v očích soudu, že se nechtěl smířit se skutečností, že na dvoře je ještě další vlastník, že ji nechtěl vzít na vědomí.

Soud se také ztotožnil s názorem, že právo na odstranění větví, přesahujících na pozemek poškozeného, je silnější než jakékoli ústavně chráněné právo obžalovaného. Nezajímal se o takové „drobnosti“, jako že řez stromů v období vrcholné vegetace je barbarstvím, že brutální hloubka řezu šla přes hranice nároku na odstranění přesahujících větví, a že žádná škoda na střeše stodoly, kterou uváděl poškozený, není viditelná.   

Obžalovaný ovšem škodil sám sobě v průběhu soudního jednání tím, že vystupoval velmi sebevědomě. Když si myslel, že svědek lže, řekl to bez servítků. Předseda senátu odvolacího soudu ostatně projevil při ústním odůvodnění rozsudku zcela nevoli nad jeho hrdým postojem zcela nepokrytě.

Výsledný dojem z řízení je takový, že soud nesoudil žalovaný skutek, ale chování obžalovaného v sousedských vztazích a uznal jej za viníka nesouladu se sousedy.

Je samozřejmě možné pochybovat o přiměřenosti výstražné střelby jako prostředku k zapuzení vetřelce, nicméně výstraha pro každého, kdo se dostane do podobné situace, přesto platí: při ochraně práva na soukromí a pokojné užívání majetku je třeba počítat se setrvačností myšlení pohrobků normalizace v represivních orgánech a je třeba řídit se pravidlem, že vyhraje ten, kdo uteče. Tento závěr se asi mnoha čtenářům nebude líbit. Mně se nelíbí také, ale taková je holá skutečnost.