Klišé v justiční politice
Zdeněk Jemelík
Pod tlakem záplavy mediálních informací jsme se naučili vnímat společenské dění jako skládanku ze stále nových klišé, o jejichž obsahu do podrobností nepřemýšlíme. Proměnilo se v ně i slovo „korupce“, kterého nyní mají všichni plná ústa. Novináři, politici, chlapi v hospodě u piva a ženy, čekající na pořadí u kadeřníka, ti všichni je skloňují a mají jasno: ta potvora nám ukusuje ze společného krajíce a až se jí zbavíme, začnou nám padat pečení holubi do huby. Jak vlastně vypadá, ale nikoho nezajímá.
Hovoří se o opatřeních k předcházení jejího uplatnění, ale mediálně přitažlivější je debata o jejím potírání nástroji trestního práva, které je heslem dne stejně jako kdysi akce čisté ruce. Protože boj je organizovaná činnost, politici i novináři volají po zřizování speciálních jednotek pro boj s korupcí – protikorupční policie, protikorupčních státních zastupitelství, protikorupčních soudů, nebo aspoň jejich specializovaných vnitřních složek. Právě proto, že se nezabývají obsahem pojmu, jim uniká, že korupce je mnohotvárná a proměnlivá, je souborem různých forem neetického a protiprávního jednání, jež se jednotlivě mohou vyskytovat i v jiných souvislostech, a pro jejichž objasňování se většinou používají stejné metody jako pro jinou trestnou činnost. Ostatně trestní zákon nezná jednotnou právní kvalifikaci trestného činu korupce. Ustavení speciálních organizačních složek orgánů činných v trestním řízení není proto obecně použitelným řešením. V soudnictví by se dostalo do rozporu s pravidlem neosobního přidělování případů podle rozvrhu práce. Ostatně u malých soudů by zřizování specializovaných senátů ani nebylo možné.
Staronový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vnesl do povědomí veřejnosti jiné klišé, a to pojem „posílení nezávislosti státního zastupitelství“. To má být všelékem na neduhy úřadu, od pověstného zásahu státních zástupců do trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka postiženého ztrátou důvěry veřejnosti.
Při pohledu zblízka ale vyjde najevo, že připravovaná opatření se týkají téměř výlučně postavení nejvyššího státního zástupce. Mají dodat větší lesk jeho úřadu a ztížit jeho odvolání. Nejvyššího státního zástupce by napříště měl jmenovat na návrh vlády prezident republiky na pevně stanovené funkční období. Odvolání před vypršením mandátu by mělo být možné jen za předem daných podmínek. Proč bude nejvyšší státní zástupce, jmenovaný prezidentem, nezávislejší než současný, jmenovaný vládou, mi uniká. Ceremoniál jmenování bude jistě okázalejší a nákladnější, jiný užitek nevidím. Zavedení pevného funkčního období je rozumné. Naproti tomu stanovení předem určených podmínek pro odvolání dá nejvyššímu státnímu zástupci možnost vést nekonečné soudní spory o neplatnost propuštění. Není náhodou, že tuto novinku horlivě podporuje jak sesazená nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, tak Renata Vesecká, na kterou sesazení čeká. Jedna již odvolání zažila a je patrně přesvědčena, že by své postavení uhájila, kdyby tehdy vláda postupovala podle nového receptu. A Renata Vesecká dává najevo i tak, že nehodlá vyklidit své postavení bez boje, přestože urychlený dobrovolný odchod se vztyčenou krásnou hlavou by jí slušel lépe.
Vnesení tohoto námětu do úvah vlády a vedení resortu spravedlnosti působí dojmem, jako by nám odpovědní činitelé chtěli sdělit, že Renata Vesecká vyhověla „objednávce“ Topolánkovy vlády na záchranu Jiřího Čunka jen proto, že by jí jinak hrozilo odvolání. To je ovšem stejný nesmysl jako domněnka, uplatňovaná na začátku aféry, že v případě pokračování trestního stíhání Jiřího Čunka lidovci „položí“ vládu. I když přesné podmínky pro odvolání nejvyššího státního zástupce nejsou zákonem stanoveny, ministr spravedlnosti musí vládě předložit řádně odůvodněný návrh, a to nikoli ve vzduchoprázdnu, ale pod kontrolou parlamentu a veřejnosti. Návrh na odvolání nejvyššího státního zástupce kvůli nevyhovění politické poptávce by nemohl předložit ve vládě a obhájit před veřejností.
Obě klišé ovládla v nedělních Otázkách Václava Moravce část, zabývající se stavem justice a státního zastupitelství. K jejich přetřásání si moderátor přizval dosti nesourodou společnost, jež měla reprezentovat justici. Bůhvíproč proti staronovému ministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi posadil řadovou advokátku Marii Benešovou, která nepůsobí v resortu již pět let a o dění ve státním zastupitelství ztrácí přehled. Není již ani stínovou ministryní sociální demokracie. Nereprezentuje vůbec nikoho, jen samu sebe, a na lesku jí nepřidá ani podlézavost Václava Moravce a Jiřího Pospíšila, kteří ji důsledně oslovují „paní doktorko“. Pozvaná nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká účast odmítla, což divákům připomínala prázdná židle.
Z obrazovky promlouvající předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček a předsedkyně Unie státních zástupců Lenka Bradáčová jsou uznávané osobnosti, ale jejich vystoupení se zčásti rozcházela s představami, jež rozvíjel Jiří Pospíšil, jenž tak zůstal se svými názory osamělý. Vcelku nepůsobil jako suverénní hlava resortu. Bylo zřejmé, že ministerstvo, státní zastupitelství a soudy jsou rozdílné světy, které výraznou vzájemnou přilnavost neprojevují.
Zajímavé bylo zvláště vystoupení Jana Sváčka, který pana ministra doslova poučil, že vládě nepřísluší úvahy o vnitřní organizaci soudního řízení, protože soudnictví je nezávislou složkou státní moci, ve svých specifických funkcích vládě nepodléhající. Odmítl zřizování specializovaných protikorupčních senátů jako nedůvodné. Hlavně však zkritizoval koaliční strany za to, že nepojaly do svého programu záměr ustavit justiční samosprávu a ochránit tak soudnictví do budoucna proti neblahým následkům častých změn politického zabarvení vlád a střídání ministrů. Jeho projev zřejmě vyvolal lehké rozpaky moderátora i ministra. K jejich úlevě ale přišel čas vysílání zpravodajství a po něm se již zapeklitý námět nerozebíral.
Také úvahy Lenky Bradáčové o posílení nezávislosti státního zastupitelství šly poněkud jiným směrem než ministrovy. Nejedná se jí o posílení vnějších či ceremoniálních znaků, zvýrazňujících lesk úřadu, ale o zabezpečení procesní nezávislosti státního zástupce při plnění úkolů od zadání až do konce, což sama označuje jako odlišnost filozofie činnosti státního zastupitelství od zvyklostí prokuratury, ke kterým podle jejího názoru směřuje Renata Vesecká.
Lenka Bradáčová vyslovila zajímavou myšlenku: specializované protikorupční útvary státního zastupitelství by měly být soustředěny někde „bokem“, aby byly odstíněny od místních vlivů. Je to jeden z vzácných případů doznání, že státní zástupci nejsou úplně neteční k případným svodům a tlakům z vnějšího prostředí.
Jiří Pospíšil připomněl opakovaně ohlašovaný záměr na provedení personálních změn ve vedení Nejvyššího státního zastupitelství, veřejností úzce chápaný jako úmysl konečně odvolat z funkce Renatu Veseckou. Lenka Bradáčová ho v záměru podpořila. Upozornila, že státní zastupitelství, které trpí nedůvěrou veřejnosti, nemůže dobře plnit své úkoly, ale obnova důvěry není bez personálních změn možná.
Když Václav Moravec položil Jiřímu Pospíšilovi „otázku do pranice“, proč již tedy vládě nenavrhl odvolání Renaty Vesecké, dostal odpověď, že jde o zásadní záležitost, jejíž řešení před udělením důvěry vládě by bylo nepatřičné. Návrh údajně padne krátce po 10. srpnu. Zdůraznil současně, že změny navrhne až po pečlivém prověření situace ve státním zastupitelství, což ale velkému spěchu nenasvědčuje.
Otázka Václava Moravce byla ovšem nepatřičná. Správně se měl Jiřího Pospíšila ptát, proč nenavrhl odvolání Renaty Vesecké již v červnu r.2007, když jí zaštítěný zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání Jiřího Čunka vyvolal pobouření laické i odborné veřejnosti, proč se pokoušel vyvolat zdání zákonnosti počinu NSZ vydáním výkladu o přípustnosti zvoleného procesního postupu, proč odmítal napadnout Potoczkovo usnesení stížností pro porušení zákona, proč nedbal podnětů k vyvolání kárného řízení s Renatou Veseckou, proč trpně přihlížel „válce státních zástupců“ a ztrátě důvěryhodnosti státního zastupitelství v očích veřejnosti. Statečný moderátor by se zcela jistě pana ministra zeptal, zda se cítí morálně oprávněný provádět kroky k obnově důvěryhodnosti státního zastupitelství, když jako bývalý šéf resortu z oné kritické doby nese spoluodpovědnost za její narušení. Také by se zeptal, zda mu nepřipadne nevkusné zabývat se odvoláním Renaty Vesecké, když její poklesky jako odpovědný ministr kryl v době, kdy ještě bylo možné včasným zákrokem napravit škody. Jenže Václav Moravec není statečný a neklade otázky, jdoucí na dřeň a Jiří Pospíšil si choulostivost svého postavení zjevně neuvědomuje. Moderátoři a politici mívají hroší kůži.
Plně souhlasím s názorem Jana Sváčka, že je nejvyšší čas změnit řízení resortu spravedlnosti tak, aby byl ochráněn před politickými vlivy a zhoubnými účinky častého střídání ministrů. Právo je nadstranické, platí pro všechny stejně bez ohledu na jejich politické názory a všichni občané mají nárok na jeho spravedlivý výkon. Pokud takto chápou starost o upevnění nezávislosti svých profesí, mají mé sympatie.
Při vší úctě k Janu Sváčkovi, Lence Bradáčové i Jiřímu Pospíšilovi musím ale namítnout, že se často setkávám s odlišným pojetím nezávislosti soudců a státních zástupců, chápaným jako nezávislost na zákonu, na autoritách a na dobrých mravech. Neodpovědní jedinci mezi soudci a státními zástupci se dopouštějí svévolného jednání ke škodě stran řízení, za které nejsou téměř nikdy voláni k odpovědnosti. Toto je záležitost, která musí být řešena souběžně s posilováním nezávislosti, protože by jinak hrozilo, že bez jejího vyvážení zesílenou kontrolou a postihem hříšníků by nepřístojností přibývalo.
V nedávné minulosti přešla kárná pravomoc z obecných soudů na Nejvyšší správní soud ČR, jehož soudci nejsou tolik svázáni kolegiálním vztahy s kárně žalovanými jako dříve členové kárných senátů obecných soudů. Předpovídané masové pronásledování soudců a státních zástupců ale nenastalo, protože právo žaloby zůstalo ve stejných rukou jako dříve, tedy v rukou předsedů soudů a vedoucích státních zástupců, kteří je pokud možno nevyužívají. Trvá ochranářský přístup ke stížnostem stran řízení či veřejnosti: vždy se najde nějaká záminka, aby nebylo nutné pokleslého soudce nebo chybujícího státního zástupce potrestat. Mistrně si v tomto ohledu vedou státní zastupitelství, která využívají zákonného práva na vyhodnocení podání podle obsahu: návrh na vyvolání kárného řízení proti chybujícímu státnímu zástupci se „přehodnotí podle obsahu“ např. na podnět k dohledu nad nižším státním zastupitelstvím a do rukou funkcionáře s kárnou pravomocí se ani nedostane. Stěžovatelé jsou tak nadále vydáni na pospas svévoli neodpovědných jedinců mezi soudci a státními zástupci.
S posilováním nezávislosti soudnictví a státního zastupitelství by proto mělo ruku v ruce jít posilování veřejného dohledu nad nimi a s ním i zvyšování důslednosti represe proti pokleslým jedincům. Mimo resort spravedlnosti by měl být zřízen nezávislý orgán šetření stížností a veřejné žaloby. Samozřejmě, kárná pravomoc předsedů soudů a vedoucích státních zástupců jako prvek nezávislosti justice by musela zůstat zachována, a nedotčena by zůstala pravomoc kárného soudu.