hhh

Pavel Dostál s přáteli zpíval písničky šedesátých let

JIŘÍ PANCÍŘ

Je silně rozšířenou představou, že obrodný proces šedesátých let byl vyprovokován mladými nespokojenými komunisty pod vedením soudruha Dubčeka, kteří na sklonku roku 1967 svou obhajobou „socialismu s lidskou tváří“ vyvolali „obrodný proces“, který vedl ke druhé okupaci našeho státu. Nikoliv, obrodný proces začal podstatně dříve, už na samém začátku šedesátých let, kdy tehdejší president Novotný významně uvolnil šrouby, které naši veřejnost svíraly od roku 1948 a které se ještě více utáhly po maďarské krizi v roce 1956. Odsouzení kultu osobnosti v SSSR, formální přeměna názvu naší vlasti na tu Československou socialistickou a objevení se některých imperialistických laků na nehty na našem socialistickém trhu vyvolalo oddech veřejnosti po tolika letech ideologického tlaku. Nemohlo ještě dojít k tomu, že by byla zrušena cenzura, ale bylo již možné psát i jiné texty, než ty, které jednoznačně podporovaly vítězství pracujícího lidu. Teprve v té době bylo možno psát o tom, jak krásně svítí slunce i bez toho, aby bylo nutno dodat, že svítí jen zásluhou naší strany a vlády. A ten krásný čas vedl k tomu, že začala vznikat celá řada amatérských či poloamatérských souborů, které se začaly zabývat trampskou písničkou, rock´n´rollem, pantomimou,černým divadlem, herectvím, prostě vším, čemu se v té době říkalo „malé formy“ a čemu začalo vládnout divadlo „Sedmi malých forem“, ve zkratce Semafor.

Ministr kultury Pavel Dostál s kyticí od Lucie Bílé, která mu jménem všech poděkovala za výborný nápad zmapovat divadla šedesátých let v publikaci "Pódia z krabičky"

Byly to právě tyto bohatýrské dny, ve kterých se vytvářelo nové vidění společnosti, kdy lidé začali objevovat, že „na okně seděla kočka“ nebo „že Armstrong není Rus“. Toto hnutí pravděpodobně znamenalo pro duchovní osvobození naší společnosti víc, než dnes tak opěvované časopisy Host, Literární noviny a mnohé jiné. A proto je nutné hodnotit jako zvlášť záslužný počin skupinky nadšen ců, kteří se nyní po kusili ten tvůrčí kvas šedesátých let zpřístupnit jak formou autentických nahrávek z té doby tak formou jakéhosi revivalu, který zachycoval písně, kterým autentická nahrávka chybí. Kniha "Pódia z krabičky" spolu s pěti doprovodnými CD zachycuje atmosféru této doby. V knize je zmapováno velké množství souborů, které hrály po naší zemi v šedesátých létech a na CD jsou uvedeny jejich písničky. U příležitosti křtu této publikace se sešli skoro všichni dosud žijící aktéři této doby, zpívali, hráli a vzpomínali. Všechno byla vrcholná improvizace, jakýsi text-appeal a snad právě proto to bylo neskutečně krásné odpoledne, které jakoby všechny přítomné vrátilo do těchto let. Je proto na místě poděkovat vedle tvůrců projektu i ministru kultury Pavlu Dostálovi, bez jehož pomoci by se  neuskutečnilo nejen toto setkání, ale nevyšla by ani výše uvedená publikace. "Byl to jeho nápad. Vzpomínám, jak mne jednoho dne pozval na schůzku na ministerstvo a jak mne seřval, že jdu o pět minut pozdě. Kolem stolu sedělo 15 lidí a rokovali, jak to udělat, aby vznikla paměť šedesátých let. Naše vydavatelství Altamíma bylo požádáno, aby to vyprodukovalo. Šlo o to, jak to uch opit, neboť cílem publikace nebylo popsat soubory, ale zachytit atmosféru šedesátých let. Nakonec se rozhodlo, že spojovací text sepíše Vladimír Just a my se pustili do zmapování českého amatérského divadla té doby. Zjistili jsme, že tehdy u nás nebylo dědinky, kde by neexistovalo alespoň jedno. Divadlo k nám prostě patří a Evropa nám to může jen závidět. Doprovodná CD dělal Václav Bárta starší. Některé písně nebyly vůbec zachovány v původní interpretaci a Václav proto oslovil i mladé interprety a vznikl mix autentických nahrávek s novými. Byla to opravdu strašná práce a jsem moc rád, že se nakonec vše dotáhlo do konce," uvedl ředitel Altamimy.

"Pódia z krabičky“ křtil nestor malých divadel té doby, ředitel Semaforu Jiří Suchý, duchovní otec publikace Pavel Dostál a za novou generaci interpretů písniček té doby Lucie Bílá. Snímek zachycuje, jak Pavel Dostál říká na adresu Jiřího Suchého: "Je to velký klasik malých divadel a jsem rád, že přišel osobně pokřtít tuto knížku." A Jiří Suchý odpovídá: "Křest má zbavit prvního hříchu a ten nová kniha nemá. Proto bych místo křtu knih zavedl vítání knih do života. Nemohu nepřipomenout, že nebýt ministra kultury, stála by moc peněz s těmi pěti CD. Takto ji zájemci mohou získat za dvěstě padesát korun"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tak Pavel Dostál uvedl spolu s dalšími dvěmi kmotry knihu do života

 

 

 

Po "uvedení knihy do života" panem Suchým Pavel Dostál daroval knihu svému příteli,  Václavu Havlovi, se slovy "Václave, dovol ať ti ji dám, neboť jsi se o rozvoj divadla v tehdejších letech velice zasloužil"

 

 

"Nebyla to moje osobní zásluha, ale výraz potřeby té doby. Lidé se potřebovali setkávat. Byla to doba plná nadějí, očekávání a touhy. Proto jsou zde dnes samí skvělí lidé. Moje první práce prošly malými divadly. Pracoval jsem na Zábradlí jako kulisák u Vyskočila a rád na to vzpomínám," říká Václav Havel a děkuje tvůrcům, že tato kniha byla vydána.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak si na přání Pavla Dostála zazpíval spolu s ním Jiří Suchý za doprovodu Richarda Pobudy jeho oblíbenou písničku "Pramínek vlasů".

 

 

Překvapením pro Pavla Dostála byl křest  nového CD „Pavel Dostál s přáteli zpívá písničky malých divadel šedesátých let“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Václav Bárta (vlevo) připomněl, že nebýt Pavla Dostála, nevyšla by ani kniha ani pět CD a že si Pavel zaslouží mít zase na oplátku CD z jeho písní. Málokdo totiž u nás ví, že Pavel Dostál skládal písně a byl velmi činný právě jako diva delník a toto CD by ho mělo občanům představit právě z tohoto pohledu. Pavel Dostál byl evidentně dojat a zakázal dokonce tak krásné CD polévat a pravil, že podle Suchého musí říci: „Vítám tě Dostále do života, i když je to trošku černý humor, ale budiž“

 

 

 

 

 

 

 

Pak zazpíval Václav Neckář jednu z písní Pavla Dostála uvedenou na CD„Chtěl bych ti, chtěl bych ti napsat, jenže to nejde a přitom skoro potím krev...“ A pak již pan ministr se svým přítelem Václavem Havlem poslouchali další a další písničky svých přátel z Divadla pod okapem a divadélka Waterloo z Ostravy, Ypsilonky z Liberce, Kladivadla z Broumova a Kladna, Quo vadis z Kladna, které Ladislav Smoljak jako tehdejší redaktor Mladé fronty z marxistického pohledu tvrdě kritizoval, Miniaturní kabaret Praha, Klemo, Traxlery a mnoho dalších.

 

Samozřejmě nemohl chybět ani filozof a showman PhDr. Jan Vodňanský, který panu ministrovi zazpíval za doprovodu Víta Fialy „Zahradu růží a snů“.Redaktorka tehdejší Mladé fronty Marta Bystrovová, která napsala první recenzi na Vodńanského hru "S úsměvem idiota“, pokřtila spolu s ním, Jaromírem Slonkem a Janem Kolářem jedno z CD přiložené ke knize se slovy, že "Pozdravuje své vnitřní idioty".

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Novotný, Pavel Dostál a Jan Kanyza pokřtili další CD "Zkumavku", na němž Labutí píseň a většinu dalších písní otextoval Pavel Dostál. Jan Kanyza podotkl, že Novotný mu zadělal na kádrový profil tím, že mu dal na desce roli studenta, svazáka, zlosyna, vraha a nechalo to na němě trvalé stopy. „Přál bych si, abys byla labutí, to bych měl jednou možná sto chutí vytrhnout Ti brk - a ty občas pohladit mne perutí.." zanotovali pánové

 

 

 

 

 

"Kdysi jsi mi napsal, ať nedělám baviče, neboť jediné, co umím, je napsat své vlastní příhody, kterým se pak lidi smějou. A měl jsi pravdu, jenže nedomyslel, že právě to se lidem líbí," smál se Petr Novotný Pavlu Dostálovi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

"Manžel byl velký patriot a žili jsme pro Vás. Pro lidi zde jsem byla ale bohužel exil a nechápali, že by mohl někdo něco dát a nic za to nechtít. Lidé odpustí všechno, jenom úspěch ne. Přesto mne dojímá, jak jsou lidé v ČR kulturní. Nechápu ale, jak tito kulturní lidé dovolí, aby televize šla tak dolů," uvedla Heda Mládková, která se přišla také na celou oslavu podívat a zavzpomínat

 

 

 

 

A pak již nastala volná zábava při dobrém vínu, které údajně věnoval Petr Novotný:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pani Lucie dělila svou přízeň mezi pana ministra a svého budoucího chotě, Václava Bártu mladšího

 

 

 

 

 

Rodina, do níž se má brzy přivdat, je velmi muzikální alespoň soudě podle toho, že její budoucí tchán, Václav Bárta starší, vše uváděl a režíroval, švagr   Borek Bárta (foto vlevo) hrál a hrál a hrál na klarinet, švagrová Bára Bártová zpívala písničky a celé to připomínalo rodinu Carterových manželky Johnyho Cashe, kde zpíval snad i jejich pes a kde jsou všichni šťastni. Věříme, že toto spojení přinese mnoho krásných písniček v tomto století let desátých a že za padesát let se sejdou pamětníci nad jejich albem ve stejně příjemné nála dě.