Před pěti lety odešel výjimečný Člověk

IVANA HASLINGEROVÁ A JIŘÍ PANCÍŘ

Přesně tento nadpis, až na těch pět let, měl článek, který jsme psali v neděli 24. července 2005, když z radiožurnálu zazněla suchá zpráva: "Dnes v ranních hodinách v 62 letech podlehl rakovině  v Onkologickém ústavu v Brně ministr kultury, Pavel Dostál." Dodnes cítíme, jak jsme tehdy úplně zkameněli, i když jsme věděli o jeho těžké a hrozné nemoci. Pavel Dostál nebyl totiž jen ministr kultury, ale především Člověk s velkým Č a jsme šťastni, že jsme měli tu čest se často účastnit jeho akcí, které pořádal s umělci, a že jsme ho mohli poznat nejen z té formální politické stránky.

Obdivuhodné na něm bylo, že oceňoval u lidí především to, co dělají, a nebyl to jen politický fanatik. Byl to snad jediný politik, který neurážel opozici, i když si prosadil většinou své stanovisko. Snad nejlépe to vyjádřil po jeho smrti president republiky Václav Kalus: "Byl dobrým příkladem toho, že politika lidi nemusí rozdělovat a mohou mezi nimi existovat přátelské vztahy. V tom byl výjimečný." Měl proto přátele i mezi ultrapravičáky a s každým našel společnou řeč. Stejně jako mistr Leonardo da Vinci, který při hledání modelu pro Jidáše v každém zločinci nalezl něco kladného,  i Pavel Dostál nalezl v každém to, o čem si s ním mohl popovídat. Nevyhledával konflikty ale společnou řeč a dovedl ocenit, když byl někdo opravdu pracant a odvedl dobrou práci.

Na jeho pohřbu jsme před pěti lety vyslechli z úst mnoha politiků jaký byl Pavel Dostál vynikající ministr kultury. O to je smutnější, že si na něj nikdo z jeho spolustraníků ani nevzpomněl a pouze bojují o své posty místopředsedů a dalších pucfleků v Parlamentu. Dokonce vzpomínám, jak na něj po smrti žárlil jeho nástupce Vítěslav Jandák místo aby si vzal z něho příklad a postupoval v jím započaté práci. Napravujeme proto za ně to co opomněli a posíláme Pavlu Dostálovi upřímnou vzpomínku. Věříme, že ji uslyší, i když on nevěřil, že se na nás bude jednou dívat z vesmíru. Věříme, že již změnil tento omyl a teď si říká, že jsme měli pravdu.

Snad nejjasnější příklad toho, že Pavel Dostál v každém člověku nalezl něco krásného je, kolikrát podržel proti tvrdým útokům v tisku ředitele Národní galerie profesora Knížáka, i přes jejich naprosto odlišné politické názory, když viděl, jaký kus práce pro Národní galerii a tím pro českou kulturu Knížák dělá. Nejenže se respektovali, ale měli se upřímně rádi. I nám se občas smál, že zase dostal žádost od některých svých stranických kolegů, aby naši Kulturní komisi a s ní i revue Fragmenty pro naše pravicové názory zrušil. Přestože jsme kritizovali socialistickou vládu a špičkovali jsme se vzájemně za své postoje, vycházeli jsme s ním ale po celých osm let tak dobře, že jsme ho začali mít rádi a troufáme si říci, že i on nás rád viděl a zval na kulturní akce, kterých se účastnil. Šlo mu totiž o kulturu jako takovou, miloval divadla, koncerty a měl rád všechny lidi, kterým šlo o totéž. To zřejmě bylo i důvodem, že si ho vybrali postupně tři premiéři za svého ministra.

Pan president Václav Klaus byl kromě jeho rodiny posledním, kdo s ním hovořil před smrtí v nemocnici, my byli jím osobně pozváni na poslední velkou akci, kterou pořádal pro své přátele těsně před svou poslední hospitalizací, o níž jsme psali článek "Pavel Dostál s přáteli zpíval písničky šedesátých let". Nesmírně si toho dodnes vážíme a nezmizí nám nikdy z mysli momenty toho krásného odpoledne plného zvláštního štěstí a pohody a to i přesto, že jsme se všichni obávali, že to může být poslední setkání s ním a on to tak chápe.

Rval se s tou hroznou nemocí, které říkal "sviňa" tak, že člověk věřil, že i když ji neporazí, tedy alespoň ještě nadlouho oddálí. Málokdo věděl, že poslední měsíce každý pátek odjel z ministerstva domů do Olomouce, v sobotu nastoupil v Brně chemoterapii provázenou vysokými horečkami, přičemž v pondělí byl opět v Praze a nedal nikomu znát, jak mu je. Naopak se snažil rozdávat dobrou náladu. I kdyby ho člověk neměl rád, musel by obdivovat právě tuto jeho obrovskou duševní sílu.

Před psaním článku jsme zalistovali fotoalbem z mnoha kulturních akcí, kterých jsme se společně s panem ministrem účastnili a obrázky potvrzují slova pana presidenta.  Pavel Dostál navštívil bezpočet vernisáží, křtil knihy svých přátel, chodil i do ZOO, mezi novináře, zpíval své písně na koncertech, setkával se byť bezvěrec i s církevními hodnostáři a nebál se přednášet dokonce ani v pravicovém Centru pro ekonomiku a politiku presidenta Václava Klause a co víc, sklidil tam úspěch. Pavel Dostál pro nás zůstane v paměti především jako člověk milující lidi a kulturu a také jako výborný divadelník a zpěvák. Snad nejlépe ze všech fotografií, které jsme v našem archivu nalezli, ho vystihuje ta poslední. Tak na něj budeme vzpomínat. Jako na člověka, který rozdával kolem sebe pohodu a radost, který se uměl do posledních chvil bavit a přenést tuto svoji náladu na všechny kolem. Spisovatel a básník Pepa Fousek to vyjádřil kdysi po svém a velmi výstižně: "Pavel je člověk s velkou člověčinou a tuto svoji člověčinu šíří kolem sebe". A to právě nám všem kteří jsme ho měli rádi moc chybí. Moc!!!