hhh

Cynikův názor na Lisabonskou smlouvu

Pavel Kohout

Lisabonskou smlouvu velmi vítá Rusko. A to přesně z toho důvodu, pro který by ji Česká republika měla odmítnout. Zajímavě to ilustruje článek z Lidových novin (Lisabon posílí ruské spojence, doufá Kreml, 6. října 2009): Výsledek irského referenda vyvolal v Kremlu radost - tedy přinejmenším podle listu Kommersant. Díky Lisabonské smlouvě totiž posílí tradiční ruští partneři Německo a Francie, což může být pro Moskvu výhodné. Lisabonská smlouva podle ruských analytiků přinese oslabení bývalých členů „socialistického tábora“, se kterými má Moskva největší problémy. Česká izolace by pro Rusko - jak vyplývá z několika komentářů - naopak tedy výhodná byla. „Nakonec bude možné hovořit s EU přímo, mimo všelijaké ty Balty, Poláky, Čechy a další, co nám nepřejí,“ tvrdí ironicky ruský tisk. Německo bude posilovat své vztahy se svým přirozeným a tradičním spojencem na východě: s Ruskem.

Pavel Kohout na první ideové konferenci Machových Svobodných v Národním domě na Vinohradech

Zde je namístě vsuvka pro absolventy českých škol, kteří tradičně o dějinách vědí méně než nic. Ano, Německo a Ruskou jsou skutečně tradičními spojenci, navzdory dvěma světovým válkám. Dlouhá historie vzájemnosti obou zemí zahrnuje například Kateřinu Velikou, maršála Blüchera, ruské předsedy vlády jménem Witte nebo Stürmer, a konečně i německý název carského hlavního města: Sankt Petersburg. Ruskými ministry zahraničí bývali pánové Budberg, Nesselrode, Lambsdorff... Německo a Rusko zřejmě obnoví speciální vztah, který lze popsat termínem Durnovova doktrína. Zkušený diplomat a politik Petr Nikolajevič Durnovo (1845-1915) razil názor, že mezinárodní zájmy obou zemí nejsou v konfliktu, ale doplňují se. Rusko potřebuje německý kapitál, zahraniční obchod a technické znalosti – Německo potřebuje ruské přírodní zdroje. Přitom není třeba se trápit územními spory, protože mezi Německem a Ruskem beztak neleží žádné důležité území. Přednosti Německa coby spojence zdaleka převyšují hodnotu ostatních spojenců carského impéria. A obě země navíc fungují na podobném principu: „Nelze zapomínat, že Rusko a Německo jsou představiteli konzervativního principu v civilizovaném světě, na rozdíl od principu demokratického.“ Durnovo již v únoru 1914 varoval cara Mikuláše II. před katastrofálními následky možného rusko-německého konfliktu, a to dokonce i v případě, kdyby Rusko vyhrálo. Petr Nikolajevič Durnovo měl zkrátka pravdu do všech detailů. Včetně varování před chaosem a anarchií ve válkou vyčerpaném Rusku, včetně postřehu, že případný pád Německa vyvolá reakci zbídačelých radikalizovaných nacionalistických mas. Slabomyslný Mikuláš II. ovšem podlehl naléhání generálů (a své hysterické manželky) a vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Tu si jeho bratranec, německý císař Vilém II., vyložil jako vyhlášení války. Následky jsou všeobecně známé.

Liberální ekonomové Petr Mach a Pavel Kohout naslouchají přednášce ředitele Liberálního institutu Miroslava Ševčíka

Z dnešního pohledu stačí Durnovovo memorandum z února 1914 jen mírně přepsat. Lisabonská smlouva uvolní Německu ruce pro formování nové východní politiky EU. V této politice budou prvořadé zájmy Německa a Ruska. Relativně bezvýznamná území mezi oběma mocnostmi budou rozdělena na sféry vlivu – zřejmě nikoli na striktně geografickém principu, ale to je již vedlejší. Samozřejmě, že obyvatelům oněch relativně bezvýznamných území tentokrát nehrozí ani odsun na Sibiř ani koncentrační tábory. Ve srovnání s obdobím 1939-89 může být jejich život poměrně luxusní. Možná se na ně dostane i příděl ropy a zemního plynu, když budou poslouchat. Ale budou se asi muset navždy smířit s tím, že je už nikdy nikdo nenechá rozhodovat o ničem důležitém. (Tedy – někoho možná potěší možnost vyjadřovat se v rámci EU například ke společné evropské politice ohledně rybolovu nebo řešení problematiky půdní eroze na Sicílii. Perspektivy integrace jsou nedozírné.)

Co tedy bude Lisabonská smlouva znamenat v praxi zahraniční politiky? Optimista se učí francouzsky, pesimista rusky. Realista si hledá teplé místečko v Bruselu, že mám pravdu, Sašo? Co přinese Lisabonská smlouva České republice příznivého, zatím nikdo nevysvětlil. Mlhavé výhrůžky o "dvojrychlostní Evropě" spíše vzbuzují odpor než touhu přimknout se k mocnému bruselskému dubisku. K čemu je vlastně dobré sjednocování Evropy? Čeho v posledních deseti letech dosáhla Evropská unie kromě nafouknutí největší úvěrové bubliny od 20. let? Naštěstí nemáme euro ani pevnou vazbu na ně, jinak by pokles české ekonomiky byl dvojnásobný až trojnásobný. Podívejte se k eurooptimistům do Slovinska, Litvy, Lotyšska, Irska a dalších zemí, kde úvěrová bublina způsobila nefalšovanou bankovní i hospodářskou krizi. Jak je nyní dobře, že nejsme plně integrováni! Jak neuvěřitelně naivní byl eurooptimismus! A jaké jsou tedy výhody Lisabonské smlouvy? Ano, v případě ratifikace bude pražský psík pochválen bruselským drezérem, že konečně správně zapanáčkoval. Možná bude i cukříček v podobě "českého" komisaře, který ve skutečnosti má zakázáno cokoli udělat ve prospěch České republiky. Jak velmi lákavé.