LABUTÍ
JEZERO opět v Národním divadle
Helena Bártlová
V
Národním divadle v Praze proběhnou ve dnech 12. a 13. února premiéry
baletu Labutí jezero
a poté březnové reprízy 11. a 12. března 2009.
Labutí jezero patří k nejslavnějším
klasickým baletním titulům a bezesporu představuje základní kámen
repertoáru všech velkých baletních souborů kdekoli na světě, Národní
divadlo nevyjímaje. Navíc je to právě pražské Národní divadlo, které má
historicky z mnoha důvodů k tomuto dílu a i k jeho „otci“ P. I.
Čajkovskému velmi úzký vztah. Po třinácti letech od premiéry poslední
verze inscenačního týmu Erich Walter – Růžena Mazalová – Vlastimil
Harapes, se tento klenot klasického baletu objeví na naší scéně v novém
„kabátě“. Jeho „krejčím“ bude tentokrát dlouholetý první sólista
Dánského královského baletu, hostující hvězda mnoha evropských i
světových scén, pedagog, choreograf a současný umělecký šéf Finského
národního baletu Kenneth Greve. Půjde o tradiční klasickou verzi čerpající a
opírající se o odkaz Mariuse Petipy a Lva Ivanova, ale pochopitelně
s názorem a choreograficko-divadelním pohledem začátku 21. století. Na
druhou stranu je snahou celého inscenačního týmu se co nejvíce přiblížit
původní literárně-hudební předloze, psychologii postav, vztahů a
zvláštnímu charakteru a esenci tohoto velkého díla.
„Předešlá verze by se
mohla hrát dál,“ uvažuje šéf baletu ND Petr Zuska, „avšak velké repertoárové stálice, stavební kameny baletu,
jako jsou Labutí jezero nebo Louskáček, by neměly opomíjet vývoj
divadla, aniž by ovšem přitom zavrhly tradici. Takže po čase potřebují
nové nastudování. Jenomže po světě neběhá mnoho choreografů, kteří
dokážou nastudovat Labutí jezero v tradičním slova smyslu, ale také se
nebojí na daném poli rozvinout i vlastní osobitou invenci a zároveň jsou
otevřeni vůči divadelním vlivům 21. století! Objevil jsem však Kennetha
Greveho, který to vše přirozeně spojuje.“

Město Ember
Petr Slavík
Dobrodružný
fantasy film Město Ember byl natočen podle stejnojmenné úspěšné knihy
americké spisovatelky Jaenne DuPrau. Producenty filmu jsou Tom Hanks a Gary
Goetzman, kteří spolu založili společnost Playtone. Pro spolupráci získali
ještě koproducenta: společnost Walden Media, která stojí za takovými hity,
jako jsou Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Letopisy Narnie: Princ
Kaspian a Zlatý kompas. Režii filmu svěřili Gilu Kenanovi (V tom domě
straší!), scénář připravila Caroline Thompson (Střihoruký Edward, Addamsova
rodina, Mrtvá nevěsta). Posledních dvě stě let je útočištěm lidské rasy
podzemní gigantické město Ember. Nyní však stojí na pokraji zániku.
Generátor, poskytující jeho obyvatelům energii, která zajišťuje světlo,
teplo a vzduch, dosluhuje a začíná selhávat. Obrovské sklady potravin jsou
již téměř prázdné a komplikují se i dodávky vody. Klesá morálka přeživších.
A nikdo neví, co nastane, až se celé město ocitne v temnotě.Lina (Saoirse
Ronan) a její kamarád Doon (Harry Treadaway) právě dokončili školu a dospěli
ke Dni rozřazení: Lina byla přidělena mezi poslíčky a Doon se stal opravářem
potrubí. Oba si začínají uvědomovat, že město Ember se blíží k svému zániku.
Jediný způsob, jak přežít, je odtud utéct. Jenže kudy a kam? Všude okolo
panuje temnota a stavitelé města důmyslně zabezpečili všechny cesty na
povrch. Shodou náhod Lina nachází starodávnou schránku s tajemnými
dokumenty. Jde o zašifrované pokyny, které popisují cestu ven z města. Lina
a Doon se podle nich vydávají na dobrodružnou výpravu, při které hraje
podstatnou roli vyluštění útržků tohoto dávného dokumentu. Ale to je teprve
začátek. V cestě jim totiž stojí nejen skryté stopy, šifry a tajenky, ale
především mocný, zkorumpovaný a bezohledný starosta Cole (Bill Murray),
který je ochoten zabránit změnám za každou cenu. Linu a Doona čekají temné
časy…. Premiéra bude 19. února 2009 v Palace Cinemas Nový Smíchov
Jsem sexistické prase
Petr Paulczynski
"Nesehnutí".
Podivný spolek s podivnými iniciativami. Před vánocemi prudili v
ulicích a nutili mne místo kapra cpát se na štědrý večer cizrnou. Ani jsem netušil, že neuplyne ani
měsíc a ženská divize neboli Nesehnuté se vyrojí v ulicích znovu.
Tentokrát s bojem proti sexismu v reklamě. Vzali si jakýsi celkem
nevinný billboard, megafony a šli hlásat ani nevím co. Podle mně
cenzuru proti zobrazování ženského těla v reklamě. Jak napsal kolega bloger Acidburn:
"Aktivisté nechápou samu podstatu
reklamy, kterou je práce se stereotypy a s nadsázkou. Lidé jim podobného
smýšlení – vždy bdělí ochránci mravopočestnosti – dodělávali na klasické
malby a akty fíkové listy a roušky, jsouce přesvědčeni, že realistické,
nediskriminační zobrazení nahého lidského těla by rozvrátilo společnost
a její hodnoty. Výsledkem činnosti těchto lidí je cenzura, slepě
požírající vše, co se jen náznakem blíží nevhodnému, resp. zakázanému
zobrazení." Vzkazuji Nesehnutým soudružkám. Běžte se vycpat s
vašimi demonstracemi za ptákoviny. A reklamu nechte dělat odborníky.
Když tito uznají, že je dobré užít symboliku ženského či mužského těla,
je to věc vkusu. A pokud ho překročí, je tu Rada pro reklamu, která umí
solit tučné pokuty. Za sebe říkám, že se na pěknou a vkusnou reklamu se
ženskou rád podívám. Asi jsem sexistické prase.
Veřejné peníze jsou naše peníze
František Mikeš
Je smutné když zemře člověk a když je to navíc člověk
známý a úspěšný je to ztráta nejenom pro jeho nejbližší. V Janu Kaplickém ztrácí
„evropská architektura“ vyhraněnou osobnost, erudovaného architekta, řeklo by
se až umělce - vizionáře. Jeho smrt je o to smutnější, že ho zasáhla v okamžiku
pro každého člověka nejradostnějším. Narození dítěte je emočním zážitkem,
kterému se opravdu nic nevyrovná.U nás se Jan Kaplický stal známým v souvislosti
s uvažovanou stavbou nové budovy Národní knihovny na Letné. K tomu byla
vyhlášena mezinárodní soutěž o návrh této budovy. Zdůrazňuji o návrh!
Porota v čele s architektkou Jiřičnou určila vítězem soutěže Jana Kaplického,
kterému byla za vítězný návrh vyplacena odměna ve výši 180 tisíc €, tedy
zhruba 5 milionů Kč. Za svou práci obdrželi jednotliví členové poroty
příslušnou finanční částku a tím měla být záležitost okolo soutěže uzavřena. Pro vlastní realizaci už měl být stanoven postup
v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek.
Že budoucí investor svěřil rozhodování o státních financích ČR do rukou
zahraniční zájmové organizace, že neměl pro stavbu pozemek, že stavba měla
násobně přesáhnout limit finančních prostředků na stavbu určených, je už jenom
smutným konstatováním přístupu, který byl pro tuto několika miliardovou
investici v Národní knihovně zvolen. To vše teď musí nové vedení napravit. To, co teď dělá pan Ježek to může být upozorněním, kdo že má
vlastně plné kalhoty. V kůži pana Ježka se není co divit. Nakládat s cizími
penězi se musí jenom tak, jaké je k tomu svěřeno oprávnění. Každá pochybnost
v tomto směru je problém. Pan Ježek může být rád, že se ještě relativně včas
našel někdo, kdo mu znemožnil dostat se do ještě větších potíží.

Patří prsa na veřejnost aneb radost pro horňáky?
Petr Paulczynski
Každý
chlap se rád koukne na pěkná ňadra. Odhalování patří ale do intimity soukromí. Neuznávám příliš ani plážovou
módu topless. Co mi však přijde ještě méně "apetitlich"
než polonahé krásky na
pláži, je kojení na veřejnosti. Vím, jde o naprosto přirozený jev, myslím
však, že na veřejnosti nemá co dělat. Proto jsem se podivil, protestní akci proti tomu, že facebook
nedávno odstranil ze stránek svých uživatelů fotografie s tématikou
kojení s odůvodněním, že takové fotografie na internet nepatří. Odhalená prsa kojících žen na
internet patří, to vzkázala portálu Facebook necelá sedmdesátka
Pražanek, která se v Holešovicích nechala zvěčnit na hromadnou
fotografii kojících maminek. Milé dámy a maminky. Tvrdíte-li, že jde o
věc přirozenou, která má být prezentována veřejně, ptám se, proč potom
samotný akt tvorby kojeného potomka, což je činnost stejně přirozená,
nemůže požívat tutéž výhodu zveřejnění. Možná jsem staromódní, ale měl jsem pocit nějaké
nepatřičnosti. A už vůbec v této souvislosti nechápu včerejší brněnskou akci hnutí
Nesehnutí, když nesehnuté ženy včera ve Vaňkovce protestovaly proti
sexismu v reklamě, a to pomocí velkých plakátů s nahou ženskou a
nápisem: "Sexismus není sexy!" a rudých transparentů:
"Zastavujeme
sexismus!" Víte sakra holky co chcete? Jedny kozy chtějí ukazovat, druhé zase
ne. Tak se dohodněte. My horňáci čekáme.


PhDr. Lukáš Petřík (*1981) je novinářem a externím
spolupracovníkem Centra pro ekonomiku a politiku.Vystudoval obor historie-politologie na FF UK. Specializuje
se na anglosaské a české pravicové myšlení, problematiku EU,
vztah demokracie k národnímu státu, teorie totalitarismu,
mezinárodní vztahy a dějiny 20. století. Na Ústavu světových
dějin FF UK obhájil diplomovou a posléze rigorózní práci
Fenomén konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a
Ronalda Reagana a její ideové základy, která nyní vychází
knižně. "Odkaz idejí Margaret Thatcherové a Ronalda
Reagana je i po pádu reálného socialismu stále aktuální.
Nemalá část veřejnosti i politiků u nás i v zahraničí se ze
selhání komunismu a socialismu nepoučila a stále věří v to,
že je správné jednotlivce řídit byrokratickými nařízeními
shora a že je možné rozmanitým národům nadekretovat jednu
vládu a jedna unifikující pravidla." Václav Klaus. "Margaret Thatcherová odešla z funkce britské premiérky v
roce 1990, Ronald Reagan o rok dříve. A přestože nás od
jejich odchodu z vrcholné politiky dělí již téměř dvacet
let, jejich odkaz stále vyvolává rozsáhlou diskusi. Je to
logické, protože žijeme ve světě, který tito dva politikové
výrazně ovlivnili a v mnoha směrech přímo stvořili. Kniha
Lukáše Petříka se věnuje především ideovým základům jejich
politiky. " Hynek Fajmon.
Také
máte pocit, že se nám ta propagace kultury a EU nějak vymkla z ruky?
Miloslav Kučera
Nejdříve jsme začali vysílat televizní spot o tom, že to
„Evropě osladíme“. Lehce
ironická česká slovní hříčka je pro cizince značně nesrozumitelná a
nepochopitelná. To nemluvím o tom, že my Češi dobře víme, co znamená
výraz „někomu něco osladit“, takže podávat někomu přátelskou ruku
s tím, že mu to osladím, svědčí o všem možném, jen o dobrých úmyslech ne.
Avšak „Evropu jsme sladili“ v
Národním divadle. Česká televize odvysílala v přímém přenosu nepříliš
vtipnou a spíše trapně působící sebepropagaci bratří Formanů a řadu
televizních diváků pěkně vyděsila, ba ani exprezident Havel nezářil příliš
velkým nadšením. Prezident Klaus jako by tušil, co se bude dít, raději
zůstal doma na Hradě a dobře udělal. Uplynul týden a vicepremiér Vondra
odhaloval v Bruselu „umělecký“ projekt "Entropa".
Že si David Černý při prezentaci ČR kopl do prezidenta Klause, mne zase
nepřekvapilo. Trpaslíci rádi okopávají lidi vyššího vzrůstu, mají-li
jistotu, že se jim nedostane odvety. Jako občana České republiky mne
ovšem dost urazilo, že naše země je prezentována tím, že ironizuje a
zesměšňuje vlastní hlavu státu. Ukázalo se, že se Černý dotkl i
Bulharska, následně Slovenska, snad i Rakouska, možná Itálie a co já vím
koho ještě. Pan místopředseda se musel veřejně omluvit, že toto „dílo
není pohledem české vlády, ani českého předsednictví na Unii či jednotlivé
členské státy“ – ačkoli přesně pro tento účel bylo původně objednáno.
Lidovci přišli před časem s tím, že by se mělo uplatňovat pravidlo
„třikrát a dost!". Ten, kdo je
zodpovědný za prezentaci Česka v rámci jeho předsednictví EU by si měl
konečně uvědomit, že té ostudy bylo právě třikrát a mělo by jí tedy
být dost. Řečmi o svobodě projevu, tvořivosti, potřebě humoru, umělecké
nadsázce atd. atd. nezakryjeme fakt, že se tady něco vzácně nepovedlo.

Návrat
Jana Saudka s Bimbou do mládí
Josef Louda
Fotograf Jan Saudek navštívil ve čtvrtek výstavu
Bimba – dobrodružství Bohumila Konečného. Se zájmem si v doprovodu
kurátorů výstavy Jan Hosnedla a Františka Ulče prohlédl celou výstavu a ve
vzpomínkách se vrátil do doby svého mládí, kdy hltal časopisy a knihy
ilustrované tímto malířem. Na následné besedě s Janem Saudkem se přiznal
z obdivu k malíři, jehož osobně znal. Vedle Lady a Sekory jej označil za
nejlepšího českého kreslíře a ilustrátora. Výstava ilustrátora foglarovek i
krásných žen Bohumila Konečného končí v Obecním domě 31. ledna, využijte
poslední možnost návštěvy. Více na www.bimba.cz
Umění bez hranic znamená umění bez pravidel?
Aleš Kadeřábek
Jediným omezením umělcovy práce by mělo být
jeho svědomí a vědomí. Po revoluci nastala u nás tolik
vytoužená svoboda, kterou mnozí vykládali tak, že se všechno smí a nic
nemusí. Počin pana Černého vystihuje právě tuto myšlenku - je přece svoboda,
mohu si dělat, co chci, bez ohledu na svoje svědomí a vědomí. A už vůbec bez
ohledu na druhé. I svoboda musí mít ale svoje pravidla. Svoboda
jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nazvat urážku ironií či
nadsázkou je jen zastírací manévr. Černého plastika je dobrá k uveřejnění v
nějakém bulvárním humoristickém plátku, jehož humor je postaven na těch
nejnižších urážkách a předsudcích. Rozhodně dle mého názoru nepatří tam, kde
by se mělo prezentovat skutečné umění, umění velkých hodnot, které může
komukoliv něco říct. Ne které může kohokoliv urazit a ponížit.
Je šokující, že tak bezskrupolózní dílo,
které zřejmě vzniklo bez hlubších pohnutek k reflexi evropských států, ale
pouze z potřeby se ostatním vysmát, bylo vystaveno jako symbol našeho
předsednictví EU. V celé historii Evropy vznikaly děsivé konflikty
jen díky předsudkům a různicím. Černého plastika tyto předsudky a různice
nemírní, ale znovu vyvolává a zesiluje, navíc tím nejnižším způsobem.
Důsledky si může každý domyslet sám. Obhajoba jejího umístění do Bruselu
jako "zlidštění" koženého a úřednického Bruselu působí jako
nepochopení fungování EU. Jakmile by EU začala jednat jako
samostatný stát, tedy s emocemi, svými vlastními názory a postoji a nikoliv
jako pouhý úřad, který vykonává vůli zemí EU, byla by ohrožena jednota zemí
EU. EU má sloužit zase členským zemím EU podle pravidel schválených
zeměmi EU. Buďme proto rádi, že je EU úřednická a dělá jen to, na čem se
usnesli její členové. Měli bychom o to naopak usilovat, aby taková byla co
nejvíce. Naše země mohla v EU prezentovat jiným uměním, které by
spojovalo, vybízelo k zamyšlení a okouzlovalo svou skutečnou originalitou -
velkých umělců u nás přece žije hodně.

Opotřebená Evropa a svěží právní
stát
Josef Ryzec, malíř a soudní znalec
Že
Evropa už dnes není tou nejmladší mytickou děvou, není žádným velkým
tajemstvím. Že se ale právě tento fakt a z něj plynoucí nepříjemný defekt
stáří stane hlavním předmětem zájmu naší vlády pro slavnostní vkročení na
kapitánský můstek půlročního předsednictví EU, mne tak trochu (přiznám se)
zaskočil. Oslava opotřebení? No, konec konců proč ne, když si to vláda
přeje. Jakýsi výtvarník David Černý prý vytvořil spolu s dalšími výtvarníky
ze všech zemí EU na žádost naší vlády jakési výtvarné umělecké dílo, o
kterém po celou dobu jeho vzniku nikdo nic nevěděl, a už vůbec nic prý pak
vláda jako jeho objednatel. Bylo zdůrazňováno, že jde o záměrně
koncipované překvapení pro všechny zúčastněné. Citát pana A. Vondry:
„Schvaloval jsem bílou mapu… v době schválení projektu jsem viděl jen
skládačku z obrysů jednotlivých zemí tvořících EU“, je otevřený výsměch
našemu právnímu systému. Jen z faktu, že objednatel nevěděl, co
vlastně objednal vyplývá dost závažný právní lapsus vlády. Šlo totiž
o zjevné porušení ustanovení obchodního a občanského zákoníku.
Vytvoření „díla na objednávku“ podle autorského zákona má ještě jednu
důležitou podmínku: současně s touto smlouvou musí být s autorem (autory)
uzavřena předem licenční smlouva. Zcela
jednoznačnou vinu na zpackaném vzniku s umělcem uzavřeného smluvního vztahu
nese naše vláda. Pokud by totiž skutečně měli být spoluautory
projektu a díla nazvaného Entropa další umělci z dalších 26 zemí EU,
v licenční smlouvě by museli vyjádřit svůj souhlas s tím, že všichni
respektují připravovaný právní akt užití společného díla podle ustanovení
českého autorského zákona. A pak jsou tu ještě peníze, které vláda
vyplatila autorovi předem, aniž jí to zákony dovolovaly. Na každé straně
propagační tiskoviny je navíc uvedena věta: „Autor: České
předsednictví v Radě EU“. Vláda ani České předsednictví v Radě EU
ale přece žádnými autory „Entropy“ nejsou. Bez vypořádání těchto
nevyřešených autorskoprávních, smluvních a finančních položek nelze
postupovat dál pokud se ještě pokládáme za právní stát.
David Černý na Expo? Bojim, bojim!
Petr Paulczynski
Po trapných odhaleních, se zjistilo,
že David Černý opět vyšplouchl všechny okolo sebe včetně Saši
Vondry, s nekonformností sobě vlastní. Nyní jsem zjistil, že
uvedený umělec má mít na starosti i jednu část
českého pavilonu na výstavě v Šanghaji. Dostal na starost
část zvanou Energie. V "jeho" modulu bude umístěna na podlaze
pohyblivá socha, jakýsi robot, který je krásný, ale možná i
nebezpečný, pokud ho neovládáme rozumně. Tady je podle organizátorů
paralela mezi Golemem a robotem. Objekt je interaktivní, má svůj šém
a funguje i jako dětská prolézačka. Vzhledem ke zkušenostem s panem
Černým, jeho schopnostem mystifikace a vztahu k Václavu Klausovi, by
se asi měl zastavit jeho stěžejní podíl na Expo, nebo se opravdu
dočkáme toho, že se vykálí uprostřed pavilonu na fotografii Václava
Klause a celý svět bude pohoršením nadšeně hýkat.
Počkáme si na tu ostudu?

Zabil Klaus Kaplického?
Petr Paulczynski
Podle
závěrů pana Paroubka a dalších socdem expertů jako je např. přítel
Jandák ano. Přece se chtěl přivazovat k blobu, ne? A taky ODS, která
prý Kaplického dusila. A ODS prý omezuje tvůrčí svobodu. Trošku
odbočím. Na příkladu bruselského Černého pidižvíka nazvaného Entropa
je vidět, že tomu tak není. Takže kromě standardních diskuzních
anonymních pitomců, kteří zavalují diskuze nepředstavitelnými
zrůdnostmi, se k této lůze přidal, nastojte, sexy mozek Paroubek.
Dokud prudil politicky, tak mně to sice vztekalo, ale v podstatě
plnil svoji opoziční úlohu. Ale přiživovat se
na lidské tragedii a smrti chlapa, který na rozdíl od Paroubka cosi
dokázal je zrůdnost a hyenizmus. Zatahovat nemoc a smrt do
politických půtek mohou jenom duševní ubožáci byť se sexy mozkem.
Smrt pana Kaplického je v jeho věku standardní. Naděje na
dožití se dnes pohybuje u nás u mužů okolo 70 roků . Takže pan
Kaplický jen naplnil míru pravděpodobnosti. Však ono taky taková
radost, že se vám v 70 narodí dítě je pěkná zabíračka. A blob,
Klaus, Bém, Knížák a já nevím kdo s tím nemá nic společného.
A říkat, že za jeho úmrtí mohou ti co se jim
blob taky nelíbil, je pane Paroubku pěkná unfair prasárnička.

Moje
malá závěť
Ladislav Jakl
Zdraví mi celkem přiměřeně slouží, ale
stejně, člověk nikdy neví. Tak snad to nebude rouhání, když zde
zveřejním svou malou závěť. Tady je: Až to se mnou definitivně
sekne, moc prosím všechny své přátele, příznivce, podporovatele
(ano, i takoví exoti existují), aby nad mým hrobečkem nesvolávali
hromy blesky na všechny, kdo se mnou během mého života nesouhlasili,
kdo se mnou polemizovali, kdo se se mnou vadili, hádali a přeli.
Prosím své kamarády, fanoušky a fanynky (ano, i takoví exoti
existují), aby je ani nenapadlo dávat můj konec za vinu těm, kdo mě
kdy v životě kritizovali. Fakt to nebude kritika, nesouhlas,
polemika, co mě jednou zabije. Prosím všechny, aby je ani
nenapadlo nad mou mrtvolou podlehnout pokušení nadávat mým odpůrcům
a obviňovat je, že to oni mě dohnali až do hrobu. Prosím,
neobracejte svou hořkost ze ztráty proti těm, co mě nepochopili, co
mi třeba i někdy křivdili, co mě někdy i urazili. Míru přátelství ke
mně nelze prokazovat mírou nenávisti k mým kritikům. Že je to
zbytečné? Že mezi mými přáteli není žádná hyena, kterou by něco tak
hnusného napadlo? Děkuji, to jsem rád. Jako bych nic nenapsal.
Staré pověsti české v baletním podání
Zdena Marschalová
Divadlo
v Dlouhé uvedlo taneční představení pro děti na motivy známých
českých pověstí v podání Pražského komorního baletu Pavla Šmoka.
Balet začíná příchodem Slovanů s praotcem Čechem na Říp. Po té se
děj věnuje prvnímu vladaři po jeho smrti Krokovi a jeho třem
krásným dcerám. Následuje příběh Bivoje a jeho kance, Libušin soud a
hledání Přemysla Oráče, jejich sňatek a ustavení na vladařský trůn.
Vše končí závěrečným Libušiným proroctvím o vzniku budoucího
slavného města Prahy. Tance byly vskutku půvabné, mimořádný byl
souboj |Bivoje s kancem, vladař Krok k radosti dětí krokoval
jeviště, všechny jeho dcery vynikaly půvabem, masky byly velmi
výrazně barevné a pro děti lehce zapamatovatelné. Celé představení
provázelo slovo vyprávěče, který uváděl jednotlivé scény. Po
skončení představení byly děti vyzvány, aby poznaly jednotlivé
postavy a dějové souvislosti. Největší potlesk sklidil chlapec,
který vysvětlil, z čeho vznikl název Prahy. Hudební motivy
vycházely jednak z keltské tradiční hudby a jednak z hudby
středověké. Taneční vystoupení trvalo hodinu, bylo svižné a půvabné
a vhodné pro děti z prvního stupně základní školy.
Choreografkou
a režisérkou představení je Lucie Holánková, která v říjnu 2007
převzala vedení souboru od Pavla Šmoka. Námět a asistent
choreografie - Lucie Vrbová, odborná rada, mluvené slovo – nahrávka
– Ondřej Kepka, scéna a kostýmy – Tonda Soukup a hudba – Kvinterna
(Hana Blochová, Lubomír Holzer, Pavel Polášek). Pražský komorní
balet Pavla Šmoka byl založen v roce 1964 jako BALET PRAHA Lubošem
Ogounem a Pavlem Šmokem, nově zformován byl soubor v roce 1975
Pavlem Šmokem pod názvem PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET, který byl skoro po
celou dobu nejen hlavním choreografem, ale i vedoucím souboru , až
na krátkou přestávku v letech 1998-2001. Od roku 2007 se soubor octl
bez stálé domácí scény, protože předchozí přičlenění ke Státní opeře
Praha od sezóny 2003/2004 se ukázalo nešťastným. Soubor ale vždy byl
a bude zájezdovým souborem, který střídá domácí i zahraniční scény.
Přejme mu, aby pokračoval ve slavných šlépějích Pavla Šmoka a
zaujmul publikum doma i v zahraničí.
Přemysl Sobotka otevřel
výstavu "Jan Palach (16.-25.1.1969)"
Josef Louda
V ambitu kláštera Menších bratří
františkánů byla 15. ledna 2009 zahájena fotografická výstava pod
názvem Jan Palach (16.-25.1.1969).
Výstavu u příležitosti 40. výročí sebeupálení Jana
Palacha slavnostně zahájil předseda Senátu ČR Přemysl Sobotka, který
nad výstavou převzal osobní záštitu.
Přítomni byli i kurátorka a autorka
jedněch z dobových fotografií Dana Kyndrová (druhá zleva na
snímku) a fotograf Evropy r. 2002 a autor titulní fotografie
pamětní knihy o Janu Palachovi Jaroslav Kučera. Výstava potrvá do
28.února 2009.
„Výtvarník“ David Černý
Acidburn
Nevím
proč, ale mám dojem, že v médiích často zmiňované „moderní umění“ nemá s
opravdovým uměním společného vůbec nic. Od doby, kdy Marcel Duchamp
předvedl svoji „Fontánu“ (což byl horizontálně umístěný pisoár), uběhlo
už skoro sto let, ale snobové dodnes padají na pr... pokaždé, když se
jim předhodí cokoli, co je autorem označeno jako umění. Snobové neznalí
umění ni dobrého vkusu tak chodí okolo pisoáru nebo kola od bicyklu,
případně okolo polité boty, nemaje odvahu říct, že to umění není.
Pokyvují hlavami a otvírají ústa jako kapříci, pak tomu vymyslí název
Ready-made a voilá, nový „umělecký směr“ je na světě. Výtvarníci se za
rohem válí smíchy, co těm pitomcům předhodí příště? Čím lacinější a
vulgárnější provokace, tím větší umění. Doposud žádné „výtvarno“, ať
už jím bylo cokoli, však nedokázalo vyvolat diplomatický skandál. David
Černý to dokázal svou „Entropou“, multimediálním veledílem s rozměry 16
krát 16 metrů, vážícího osm tun, které má znázorňovat všech 27 států
Evropské unie. To vše za 12 milionů Kč, pronájem výstavní plochy
nepočítaje. Ačkoli původně se měli na tomto „puzzle“ podílet umělci ze
všech členských států, nakonec to zvládl David Černý a jeho dva kumpáni.
Aby to prošlo, vymyslel si neexistující kolegy, ověšené fiktivními
cenami a dal se do díla. Výsledek přepsal učebnice výtvarného umění. Ano, umění má provokovat,
ale musí mít jistou úroveň. Umění musí obsahovat i hlubší smysl, aby se
odlišilo od prvoplánovitého, laciného kýče. Umění nerovná se sprostá
provokace. Pan Černý to vidí jinak, prosím, ale ať tak činí způsobem,
kterým nebude poškozovat Českou republiku a ať tak činí výhradně za
svoje peníze. V opačném případě si koleduje když ne o žalobu, tak aspoň
o veřejné lynčování.

Pozn. redakce: Lynčován by měl být především ten politik, který toto
veledílo panu Černému zadal a který navíc ani nezkontroloval, co vlastně
tento rádoby umělec vyrobil a dovolit to pověsit v Bruselu. A navíc by
měl do státní kasy vrátit peníze k využití na rozumnější kulturní
projekty. Bylo na projekt za 12 milionů vůbec vypsáno výběrové řízení?! Zdegradovalo to naše předsednictví tak, že je již úplně jedno, co pan
premiér kde dojedná. Vzpomínat se jednou bude jen na tuto ostudnou
provokaci.
Pro břevno v oku svém… !
JUDr. František Mikeš , 1. náměstek ministra kultury
Určitě se nepletu, a když tak ne zcela, když si
dovolím tvrdit, že výtvarník David Černý patří k okruhu lidí, kteří
kritizují některé naše představitele za jejich postoje a dokonce neváhají
nahlas říkat, že nám dělají ve světě ostudu. Určitě se nepletu, a když tak
jen málo, když si dovolím tvrdit, že výtvarník David Černý patří k okruhu
lidí, kteří se snaží dostat profesora Knížáka z jeho pozice ředitele Národní
galerie s poukazováním na to, že nedostatečně prezentuje tuto instituci na
mezinárodním poli. Co vím bez jakýchkoliv pochybností je, že někteří lidé
mohou právě proto kritizovat jiné, protože jsou málo kritičtí sami k sobě.
Ten, kdo si málo váží sám sebe si samozřejmě nemůže vážit jiných. O
některých lidech je dobré vědět, co se stane, když budou mít možnost o něčem
rozhodovat. Tedy třeba i pro případ, když se bude vybírat vedoucí národní
kulturní instituce. Ostražitost u jistého okruhu možných uchazečů bude jenom
na místě.
Zlaté glóby ovládl Milionář z chatrče
Petr Slavík
Vítězem 66. ročníku
Zlatých glóbů (Golden Globe Awards), se stal film Milionář z chatrče
– Slumdog Millionaire režiséra Dannyho Boyla. Snímek získal hned
čtyři ocenění a to v kategoriích nejlepší drama, scénář, režie a původní
hudba. Další dva Zlaté glóby si odnesla herečka Kate Winsletová – jeden
z nich za hlavní roli ve filmu Nouzový východ, který režíroval
její manžel Sam Mendes. Oba dva filmy
distribuuje společnost Bontonfilm: Nouzový východ vstupuje do
českých kin 29. ledna v počtu 16 kopií a film Milionář z chatrče –
Slumdog Millionaire má premiéru 26. února a bude distribuován na 11
kopiích.
Kolaps komunismu: ještě jednou a od
začátku
Pavel Zvěřina
Hodně papíru bylo popsáno a hodně proslovů
bylo vyřčeno v souvislosti s dalším právě uplynulým "osmičkovým"
rokem. Záplava akcí, které proběhly doslova na všech úrovních, od
vzpomínek zasunutých na stránky zřídka navštěvovných blogů až po státní
recepce, vedla až k jistému přesycení, k únavě. Ale na odpočinek ještě
není vhodný čas - rok s devítkou na konci je totiž na výročí neméně
významný! To, co se seběhlo kolem živých pochodní Palacha, Zajíce,
Plocka a dalších, estébácká provokace, která skončila demolicí
Aeroflotu, "vítězný duben", tedy druhá "nekrvavá" komunistická palácová
revoluce, masakr při prvním výročí sovětské okupace, protiřečně
pojmenovaná sametová revoluce, to všechno jsou mezníky našich nedávných
dějin, které si letos budeme připomínat, a které, na rozdíl od většiny
událostí připomínaných vloni, jsou i po čtyřiceti resp. dvaceti letech
stále ještě plné otazníků. O odstranění otazníků kolem Sametu se pokusil
i americký filmař českého původu Robert Buchar svým dokumentárním filmem
"THE COLLAPSE OF COMMUNISM: The Untold Story" (česky snad
"Kolaps komunismu: ještě jednou a od začátku").

Program akcí k uctění
památky Jana Palacha
Před čtyřiceti lety se upálil na
protest proti sovětské okupaci hrdinný student Filosofické fakulty v Praze Jan
Palach. I přesto, že již od té doby vystudovaly dvě generace studentů, Palach
zůstává stále jedním z nich a zůstane i pro následující generace. Současní
studenti, Studentská rada FF UK
a další
zaměstnanci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v
Praze i zaměstanci Národního muzea před
nímž Jan Palach svůj čin uskutečnil, chtějí ve dnech 15. - 16. ledna uctít jeho
památku následujícími akcemi:
15. ledna 2009 SEMINÁŘ „JAN PALACH“...

Probudí film CINKA PANNA v Rómech
chuť poprat se s osudem?
Petr Slavík
Historický, hudební film – romantické drama Cinka Panna je
emocionální drama o síle individuality, která za cenu odříkání a vlastní oběti dokáže lámat zažitá pravidla.
Hlavní hrdinka Cinka Panna je historická postava. Víme, že byla první známou rómskou
primáškou, ženou která uspěla v tradičně mužské profesi. Legendou, o jejímž
životě se mnoho faktů nezachovalo. Naopak, jak to už to u legend bývá, časem se
i jí jej připisují zásluhy, které není možné dokázat. A na druhou stranu druhou
i hudební kompozice, skladby a úpravy písní, které mezitím zlidověly… Pro
verifikaci její postavy byl pro mě směrodatný romský tradicionalismus. Film
Cinka Panna není dokumentem mapujícím její život. Z pohledu příběhu hraného
filmu je hlavní hrdinka v první řadě žena s hudebním nadáním. Tato teze se stává
pro mě dominantní. Poskytuje prostor pro rozvíjení fiktivního příběhu
romantického dramatu děvčete na prahu dospělosti, které hledá svoje místo
v životě, ve své komunitě a v širších souvislostech společnosti…. Boj o uznání
ji doprovází v soukromém životě, v patriarchální komunitě kočovníků a na cestě
k její budoucí profesi. Antitézou je společenství nomádů se svým tradicionalismem. Žije vlastními
zvyky, pravidly, které jej chrání a umožňují mu přežít i v čase největší nouze.
Navíc patriarchální kočovníci jsou, se svojí osobitou hierarchií hodnot,
protipólem světa majoritního obyvatelstva. Příběh je vložený do dobových souvislostí. Odehrává se na začátku 18.
století, v období po porážce Turků v Evropě. V Rakousko – Uherské monarchii se
v té době rozpoutal boj o znovurozdělení vlivu na osvobozených územích. Poselství filmu: Z bývalých kočovníků dnes pochází rómské etnikum. Dokázalo si uchovat svoji
kulturní jedinečnost, vlastní životní pravidla…. Je však zmítané společenskými
změnami, dobou, v které se dokáže obtížněji orientovat a uplatnit. Budu rád,
když film Cinka Panna připomene vzor. Probudí v Rómech chuť poprat se s osudem.
Pokračovat v cestě, na které je každý strůjcem svého úspěchu a štěstí.
Ježíš je normální!
Petr Slavík
Od 15. ledna 2009 se chystá do kinodistribuce dokumentární film debutující
režisérky Terezy Nvotové „Ježíš je normální!“. Film, který klade otázky související s tématem víry, manipulace a
výchovy dětí v kontroverzních křesťanských skupinách. Režisérka měla
jedinečnou příležitost proniknout dovnitř Triumfálního centra víry a ve svém
dokumentu zveřejnila unikátní záběry z jejich výroční Konference víry a ohně. Režisérka filmu Tereza Novotová jako dítě chodila do bilinguální
"Školy
budoucnosti". Byla tam vychovávána americkými misionáři, kteří patřili do
charismatického křesťanského Hnutí víry. Děti se v této škole kromě biblické
angličtiny učily modlením uzdravovat, mluvit s Ježíšem, chválit ho, zpívat mu s
rukama nahoře a patřit do elity "vítězů" nad ďáblem. Když Tereza po deseti letech procházela prostranstvím u pražského metra
Anděl, někdo na ni znenadání začal křičet, že ji Ježíš miluje. Byli to členové
církve "Triumfální centrum víry" uprostřed své pouliční evangelizace. Režisérka
se tehdy zarazila, vzpomněla si na své dětství a na příští shromáždění církve se
zašla ze zvědavosti podívat.Po dvou letech sledování této skupiny vznikl do velké míry autobiografický
film. Potkáme v něm Tereziny bývalé spolužáky ze "Školy budoucnosti" s jejich
třídním učitelem a dozvíme se, jak na své dětství pohlíží dnes. Kromě dospělých se setkáme i s dětmi členů církve a absolvujeme s
nimi „dětskou konferenci“, kterou „navštívil Ježíš.“ Právě tyto záběry vyvolávají nejplamennější diskusi, do které se těsně po
dokončení filmu zapojila mimo jiné i Česká televize jednou z reportáží hlavního
zpravodajství. Kde skutečně končí hranice svobody a začíná manipulace? Do jaké
míry je sedmileté dítě schopné tyto impulsy rozlišovat? Jakou stopu to na něm
zanechá? Stane se ateistou, věřícím nebo fanatikem? Bude mít v dospělosti šanci
se se svou minulostí vyrovnat podobně jako Tereza tímto filmem?

Alfa Gospel Praises zazpíval netradičně českou hymnu
Ivana Haslingerová
Opravdovou lahůdkou přímého přenosu silvestrovské párty na pražském
Václavském náměstí bylo vystoupení gospelového sboru Alfa Gospel Praises. Celkem padesátičlenné uskupení ze Zábřehu na Moravě zde zazpívalo těšně
před půlnocí českou hymnu v netradiční úpravě. Vystoupení bylo o to cennější, že
nešlo o soubor profesionálů. Řada dětí v gospelu patřila mezi problémové.
Alkohol, drogy, rozvrácené rodiny... A právě díky hudbě se dokázaly odrazit ode
dna. Na aranžmá tvrdě pracovaly řadu týdnů. A vystoupení na Václaváku pro ně
bylo nejen odměnou, ale i důkazem, že život se dá prožít i jinak. "Chci zbořit mýty o gospelu. A
ukázat, že tato hudba nepatří jen do kostelů, ale mezi lidi každého věku,"
sdělil našemu listu
sbormistr a sólový zpěvák Simeon Hýbl, který v jazz-rockové oblasti působí již
téměř dvacet let.
Ezdráš Hýbl (vlevo) a Simeon Hýbl (vpravo) se sborem Alfa Gospel
Alfa Gospel nejsou v hudební branži žádnými nováčky.
Byť soubor vznikl v roce 2006, má za sebou již řadu úspěšných vystoupení.
Naposledy letos 1. prosince, kdy na společném koncertu z Richardem Krajčem
dokázali během jediného dne dvakrát vyprodat pražskou Státní operu. Na trhu je
již několik týdnů i CD se záznamem tohoto koncertu, stejně jako nové CD Alfa
Gospelu.
"Když jsme dostali nabídku zazpívat v přímém přenosu českou státní hymnu, byla
to pro mě nejen velká pocta, ale i strašná zodpovědnost. První verzi, na které
jsem řadu týdnů pracoval, nakonec neprošla. Produkci se zdála až moc moderní.
Tak jsme museli změnit aranžmá a trochu zklidnit tempo. I tak si ale myslím, že
se hymna v našem netradičním podání líbila," říká Simeon Hýbl. Sólisty
Alfa Gospelu jsou i jeho mladší bratr Ezdráš a Eva Moravcová. Kromě nich se
v druhé písni Joyful, která zazněla těsně po půlnoci, objevila na pódiu i
čtveřice tanečnic.
Zdeňka Marschalová nalezla novou barevnost
Ivana Haslingerová
Akademická
malířka Zdeňka Marschalová vystudovala v roce 1978 v ateliéru profesora Jana Smetany
Akademii výtvarných umění. I přes omezenou svobodu projevu té doby
si prakticky ihned nalezla osobitý způsob, jak vyjádřit své představy o bezútěšnosti a marasmu, který
ovládal tehdy společnost. Ve svých obrazech reagovala na
život kolem ní a na vztahy mezi lidmi. Jakoby
právě vycítila okamžik, kdy si mají co říci, kdy si svěřují svá tajemství, a
zachycuje tak kouzlo neopakovatelných okamžiků. Od samého začátku si dokázala
najít nejen svůj pohled na svět, ale od samých začátků měla svůj výrazný a
osobitý styl, což u malířů není věcí samozřejmou a mnozí jej nenaleznou po celý
život. Její obrazy v daných obdobích se mění pouze náladou podtrženou barvou
okamžiku. V některých šťastných osobních
údobích jsou něžnější, kreslené na ručních papírech mnohdy dokonce s
vlisovanými květy růží, místy připomínající až Degasovské pastely, s
převládající zlatavou barevností. Jindy, když má nějaké osobní problémy či ji
rozzlobí politická situace jsou agresivnější, realistické, linie jsou ostré a
převládá v nich červená barva. Její obrazy z poslední doby jakoby zmelancholičtěly a
ztajuplněly. Atmosféru příběhů
na obrazech podtrhuje výraznějšími barevnými odstíny než jsme u ní zvyklí. Na její poslední výstavě použila snad poprvé v tak velkém nádhernou ostře
špálovsky modrou barvu. S trochou
nadsázky se dá říci že po červeném a žlutooranžovém období nastupuje modré.
Kdyby byla političkou, nezbylo by, než se nad tím zaradovat. Z pohledu uměleckého
jde pouze konstatovat, že je to velice působivé. Modrá a fialová její
obrazy velmi oživila a
zvýraznila a vnesla do nich nebývalou záhadnost a tajuplnost.
Triumfální návrat trojnásobného
zlatého slavíka
Ivana Haslingerová
Sál
pražské Carnegie Hall zažil 1. prosince 2009 triumfální comeback
trojnásobného zlatého slavíka (1986 až 1988) Dalibora Jandy. Je
všeobecně známo, že jeho písně jsou nezapomenutelné a proto nabitý sál
Lucerny očekával pohodový večer vyplněný krásnými písněmi o lásce, s lehce
zapamatovatelnými melodiemi. Písněmi, jako například Hurikán, Kde jsi
nebo Žít jako kaskadér, kterými se svým sametovým hlasem ve druhé
polovině 80. let zařadil mezi hvězdy české populární hudby, dobýval mnohá
dívčí srdce. To, co se ale strhlo v Lucerně, nečekal asi ani sám pan Janda.
Sál tleskal, jásal, tančil a zpíval. Dalibor Janda rozpoutal takovou náladu,
kterou jsem zažila snad jen kdysi dávno na některých koncertech Waldemara
Matušky. Zvedl doslova ze sedadel dámy o holích i teenagery sotva odrostlé
školním škamnům. Všichni svorně s rukama nad hlavou zpívali a skákali a
zapomněli na vše kolem. Kdo tohle dokáže, kdo dokáže kolem sebe šířit
takovou atmosféru, to je opravdu jednička. Tomu by obecenstvo asi odpustilo,
i kdyby zpíval falešně. Což ale samozřejmě zpěvák a skladatel Dalibor Janda
nečiní.
Snad je to tím, že jako hluboce věřící člověk má nad sebou anděla
strážného, který mu pomáhá překonat nesnáze a šířit kolem sebe takové dobro.
Advent je nejen předvánoční období, je symbolem naděje
Ivana Haslingerová

Dnes
nastala první adventní neděle, neboli čtvrtá neděle před Štědrým dnem. To
začalo předvánoční období – ADVENT. Není to pouze doba příprav na Vánoce,
ale něco mnohem hlubšího. Toto označení pochází z latinského slova "adventus",
což znamená příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista.
Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev
zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na
příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy
na první příchod Vykupitele, oživují zároveň jeho příchod do svého vlastního
života. Advent je oslavou víry a především naděje. Každou adventní neděli
zapalují křesťané jednu svíci na adventním věnci.

Tradiční barva
adventního věnce je červená a zelená. Červené stuhy, svíčky, případně
červené ozdoby na zeleném, nejlépe jedlovém chvojí. Červená upomíná na krev
Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Věnec je
od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví
o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Je holdem Ježíši Kristu.
Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista,
který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"
.
Mirek
Topolánek se soukromě setkal s Jeho Svatostí dalajlámou
Jana Bartošová
První adventní neděli odpoledne se v Kramářově
vile uskutečnilo soukromé setkání předsedy vlády Mirka Topolánka s tibetským
duchovním vůdcem Jeho Svatostí dalajlámou. Premiér Topolánek hovořil s Jeho
Svatostí zhruba jednu hodinu.

Havlíčkův Brod žil láskou
Ivana HaslingerovÁ
Mottem
osmnáctého, tedy „plnoletého“ 18. podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově
Brodě byla láska a její podoby v literatuře. V rámci cyklu
"PEN klub
čte" předčítalo své prózy i básně o lásce 23 českých spisovatelů a
spisovatelek. Nejvíce návštěvníků přišlo na čtení Terezy Boučkové, Ireny Obermannové, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Jiřího Dědečka či Michala
Viewegha. Návštěvníci veletrhu měli zájem i o všechny ostatní doprovodné
programy – dlouhá fronta lidí čekala na podpis Zdeňka Svěráka, nakladatelé a
knihkupci se doslova nemohli vejít na seminář "Nakolik potřebujeme knižní
distribuce?" ani na seminář Tiskáren Havlíčkův Brod, a.s., "Jak správně
připravit a předat PDF podklady pro tisk". Veletrh zahájila jeho
ředitelka Markéta Hejkalová, majitelka nakladatelství Hejkal v Havlíčkově
Brodě. Zdravici pronesl na
slavnostním zahájení místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan
Kasal. Snad nejpůsobivější byla na veletrhu presentace knihy Miroslava
Růžičky "Vyhnanci"
s podtitulem "Akce KULAK". Ti, kteří pamatují hrůznou dobu
padesátých let na vesnicích, vědí, že Akce KULAK byla dvakrát hrozná. Nejdříve
tím, jak byla vydána shora prováděcí nařízení, a pak tím, jak je
dole prováděli místní soudruzi. A právě tam dole, na vesnicích se komunisté
vyžívali ve mstách na sousedech. Prst souseda označil sedláka a nebylo
mu pomoci, i kdyby byl čistý jako slovo boží. Dostal nálepku "kulaka"
a už se hledala záminka k jeho likvidaci, mnohdy ani ta nebyla
nutná. Přišli pro něj soudruzi, odvedli ho i s rodinou z jeho domova a nikdo nevěděl kam.
Milicionáři a dělnická pěst strany dělali domovní prohlídky. "Velice
na mne při psaní zapůsobila vzpomínka tehdy dvanáctileté školačky, která
ustrašená schovaná za kredencí se dívala, jak soudruzi rabují jejich
kuchyň. Když ji objevili, sundali jí z ouška náušnici a vzali si i
tu. Pro to nemám slov," zavzpomínal pan Růžička.
Klíče
k životu
Josef Louda
V Neoluxoru
došlo k sešlosti těch, kteří snad měli klíče k životu, když si je vybrala
Miroslava Besserorová a nazvala tak svoji knihu rozhovorů hned s jednadvaceti
osobnostmi, mezi nimiž jsou např. Zdeněk Mahdal. Otakar Brousek ml. Valerie
Zawadská, Zdeněk Troška, Jan Cimický…Pro autorku prý sepisování lidských příběhů
a názorů na život, byl důvod k setkání s přáteli. Kteří ji byli ochotni na sebe
prozradit, kdo jim kdy v životě poradil, pomohl a tudíž se stal tak trochu
jejich hnacím motorem a tím jim podal klíč k životu.
Snímek
Josef Louda
(www.fotomotiv.cz)
Ziriab v Atlasu
Petr Žantovský
Prvním koncertem zahajuje nedávno ohlášená
spolupráce pražského kina Atlas, Sokolovská 1, Praha 8 a nového pražského
Rádia Ethno 90,7 FM. Ve středu 29.10. 2008 ve
20:30 hod. v kině Atlas vystoupí skupina ZIRIAB, jejíž dvouhodinový
profil odvysílalo Rádio Ethno 90,7 FM v minulých dnech. Rádio Ethno také
zaznamená a odvysílá koncert Ziriabu v kině Atlas. Návštěvníci koncertu tedy
budou zároveň účastníky této unikátní živé nahrávky. V této tradici bude
Rádio Ethno spolu s kinem Atlas pokračovat i v budoucnu, jednou měsíčně
připraví společně koncert komorní etnické hudby a pořídí z něho rozhlasovou
nahrávku spolu s publikem. Repertoár je rozmanitý, ale dá se definovat jako
klasická arabská lidová hudba. Někdy vážnější písničky a někdy taneční.
Snaží se uvést českému posluchači to, co považují za originální arabskou
hudbu, která není odnikud zvenčí do arabského světa dovážena. Ziriab má v
arabštině několik významů. Ten hlavní je jméno nebo přezdívka jednoho
slavného arabského loutnisty, zpěváka a básníka, který žil v devátém
století. Jeho původní jméno bylo Ahmed Bin Ali. Pocházel z Iráku a po
emigraci do Španělska (bývalá arabská Andalusie) založil první arabskou
hudební školu v Evropě, která nosila jeho jméno. Ziriab je taky název
jednoho ptáka, který žil kdysi v arabském světě a krásně zpíval, a proto
toho našeho slavného zpěváka nazývali Ziriab. Zpíval tak hezky jako ten
pták. V kapele používají arabskou loutnu, arabskou flétnu a arabské bubny (darbuka,
daf, bendír a tamburiny)Vznikla roce 1997 a byla založena několika arabskými
rezidenty v Praze. Složení skupiny prošlo několika změnami a v současné době
ji tvoří dva Syřané: Marwan Alsolaiman (arabská loutna "ud", arabská flétna
"nai", zpěv) a Haitham Farag (zpěv, arabský buben "darbuka"), a Libanonec
Mouin Abu Chahine (zpěv, arabská tamburina "daff"). Ziriab zpívá převzaté
písně ve vlastní úpravě. Jsou to písně známé v celém arabském světě. Některé
jsou tak staré, že nelze určit jejich původ. Jsou tedy lidové v pravém slova
smyslu. Jiné mají své konkrétní autory, avšak jsou natolik staré a notoricky
známé, že se vlastně lidovými staly. Třetí zdroj, z něhož Ziriab čerpá svůj
repertoár, představují novější písně, které se však hlásí ke zvuku i aranžmá
klasické arabské písně. Všechny jsou, jak hlásá podtitul jejich eponymní
desky, o lásce, ale přece jenom každá trochu jinak.
Aleš
Cibulka, miláček žen
Foto Josef Louda(www.fotomotiv.cz)
Aleš Cibulka byl vždy miláček žen, které už něco
pamatují, i když o těchhle se to říkat nemůže. Přišly, aby se staly kmotry
Cibulkova stolního kalendáře na rok 2009. V Kalendáři jsou fotografie
z filmů pro pamětníky, takže i pro ně…
Musím sníst mikrofon?
Ladislav Jakl
C
hutnají
Vám mikrofony? Že jste to ještě nezkoušeli? A že byste se do takového
zkoušení ani nehrnuli? No to dá rozum. Myslím, že to fakt není žádná lahůdka
ani potravina zdraví prospěšná. A tak není divu, že i mně se do téhle
svačiny moc nechce. A proč bych takovou pitomost měl dělat? Inu, chlapi
občas z furiantství podobné pitomosti dělají. Třeba já. Před dvanácti lety
jsem v jedné hospodě (Magister Kelley) prohlásil, že v jednomandátovém
obvodu se u nás nikdy komunista nemůže prosadit. A že to bych klidně snědl
popelník. A vida, o pár týdnů později v prvních senátních volbách vyhráli
komunisti hned dva a tak jsem zjistil, jak chutná takový keramický výrobek
s ostrou a tvrdou, olovo obsahující glazurou. Vím, že tímto činem jsem pro
každou příští rozumnou debatu předem diskvalifikován, ale jsem holt jenom
chlap. A tak jsem o pár let později při natáčení rozhovoru s jedním
novinářem v jedné hospodě (Magister Kelley) řekl, že sním ten jeho mikrofon,
jestli CME vyhraje s Českem arbitráž o náhradu škody za údajnou ztrátu
investice v televizi Nova. Byl jsem v letech 1992 až 1993 vedoucím úřadu
Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání a byl jsem u toho,
když společnost CET 21dostala licenci. Snědení
mikrofonu jsem klidně mohl riskovat, pře byla tak jasná, že se přece nedá
prohrát. Jenže jsem s jednou věcí nepočítal. Že český stát BUDE CHTÍT
PROHRÁT. Že prohraje schválně. Vlastně co by ne. Odškodnění
zaplatí daňový poplatník, stát se zbaví televize, na kterou neměl vliv, a
získá nového provozovatele, jenž mu půjde na ruku. Za těchto
okolností se mi do pojídání mikrofonu nechce. Každý by to dávno zabalil a
občas by si postěžoval někde na nádraží na lampárně. Ne tak Petr Štěpánek.
Se svým kolegy věc nenechali být a podařilo se neuvěřitelné, soud po letech
konstatoval, že odvolání jejich rady bylo nezákonné. Najde se jednou
soud, který za nezákonnou označí i dobrovolnou porážku českého státu v
arbitráži? Nevím, jestli Petr Štěpánek tímhle bojem, svými články i svou
knihou "Špinavá hra" nakonec dosáhne svého. Vím ale jistě, že
nedá pokoj a nedá se zadupat. Čtěte, milí čtenáři. Je to vakcína proti
letité mediální masáži. A taky příběh sveřepého kluka, co se nedá.

Počet sviní a kurev mezi
spisovateli, intelektuály a politiky není nižší než v namátkovém vzorku
populace
Miroslav Macek
Dvě
informace, které ledacos vysvětlují: V době, kdy byl ekonomickým náměstkem
pražského primátora Jiří Paroubek, pronajal magistrát výstaviště v
Holešovicích společnosti Incheba, přičemž asistentem ruského majitele
Incheby nebyl nikdo jiný než Václav Kočka starší. Pronájem je na
podivuhodných šedesát let a podle ekonomů za neuvěřitelně nevýhodných
podmínek pro Prahu. Po roce 1989 si Bohumír Ďuričko pronajal od podniku
Restaurace a jídelny Praha 1 několik restaurací. Ekonomickým náměstkem
podniku byl Jiří Paroubek. A jedno podivení: proč se hlídací psi
demokracie namísto bulvárních podružností nevěnují této podstatě? Není proč
se divit: Člověk, který v roce 1950, za vrcholícího bolševického
teroru, o němž nemohl nevědět, píše verše:
"Ta
naše družba, ta se klene jak oblouk duhy oblohou.
Sovětský svaz a naše země navždycky navždy spolu jdou.
Vysoko naše družba stojí jak nad příboji skalní štít.
O ten štít si lebku svoji váleční štváči roztříští."
jistě mohl docela bez výčitek svědomí udat
estébákům cizího člověka, ač jistě dobře věděl, co se s ním stane. A že jde
o dnes světoznámého spisovatele Milana Kunderu? No a co? Copak počet sviní a
kurev mezi spisovateli a intelektuály vůbec je nižší než v namátkovém vzorku
populace? A že byl mlád a naivní a svůj hanebný skutek odčinil svým dílem,
jak se nám snaží nyní namluvit jeho tehdy stejně bolševicky smýšlející
vrstevníci a další levičáci? Pche! Jako by tehdy nebylo dost mladých a
naivních lidí, co se s bolševiky nezapletli...
A sám Kundera? No, jak jinak: zatlouká a zatlouká, přece nikoho neudal.
Takže máme věřit následujícímu: 14. března 1950 si řadový estébák na OVNB
6 odd. II v Praze 6 nasoukal do psacího stroje papír a jen tak z prstu si
vycucal větu "Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení
studující Milan Kundera nar. dne 1. 4. 1929...." Jak je vidět,
Kundera se od té doby charakterově nezměnil.... 
ŠVEJK SE VRACÍ!
Josef Louda(www.fotomotiv.cz)
Nové
vydání nakladatelství XYZ, a to s novými ilustracemi… Něco, co má znovu
vzbudit zájem o největší
naši, dost
možná i světovou
protiválečnou
literaturu.
Co je novinkou, jsou tedy ilustrace. Těch se nadšeně ujal Petr Urban.
Jsou nejen barevné, ale i barvité a je jich mnohem více než v původní
verzi. Že vzbudí polemiku, o tom není pochyb, zrovna jako není pochyb,
že nadchnou všechny obdivovatele našeho nejlidovějšího karikaturisty.
„Udělal jsem Švejka, jak jsem v tu chvíli nejlépe uměl a jsem tomu rád,
že jsem tuto životní
nabídku přijal,“ nechal se slyšet autor kreseb.
Proč nezkusit,
původně zdánlivě neodmyslitelné ladovské dílo jinak? Je spousty děl, které byly zpracovány novátorsky a
měly úspěch. Přejme jej i Švejkovi v podání Petra Urbana. Hašek by jistě
nebyl proti, stejně jako jeho vnuk, který se křtu zúčastnil. Stalo se
při křtu tohoto veledíla v pražské
hospodě U Pivrnce. Kmotry byla i další potomkyně
Jaroslava Haška, dále pak Saša Rašilov, stejně jako i Marek Brodský - oba synové
slavných představitelů různých postav filmových přepisů Dobrého vojáka
Švejka, také v různém zpracování…Osudy dobrého vojáka Švejka se tak
vydaly vstříc dalšímu svému osudu-přízně čtenářů.
Projekt Josefa Loudy se dostal až do
Ameriky
Ivana Haslingerová
Výstava velkoformátových fotografií od 22 nejen českých fotografek projektu
pod názvem Múza očima múz fotografa a publicisty Josefa Loudy byla
zahájena vernisáží na generálním konzulátu v Chicagu. Generálním konzulem
Markem Skolilem tak pozvaným hostům z diplomatických sborů a Čechoameričanům
z krajanských spolků, jakož i americkým studentkám češtiny zahrála ta, která
byla hlavním a jediným "modelem" – múzou – vynikající česká harfenistka Zbyňka
Šolcová. Snímek ji zachycuje s autorem výstavy fotografem a publicistou
Josefem Loudou. Smetanova Vltava tak nadšeným posluchačům zazněla shůry jednoho z
chicagských mrakodrapů-sídla generálního konsulátu ČR. Ani týden neuplynul
od vernisáže projektu Múza očima múz v americkém Chicagu a už
tu byla další vernisáž Josefa Loudy v jedné z nejkrásnějších galerií
v Čechách – Na Špejchare
v Chomutově. Tu zahájil jeho garant Jan Saudek. Zatímco v Chicagu byly vybrané velkoformátové fotoobrazy, v Chomutově byla již kompletní sestava všech
originálních fotografií od 33 fotografek. Ani to ještě není konec. Další
výstavy budou následovat, např. v Českém Krumlově a v Pardubicích…

Bílá excelovala
Josef Louda
Bílá
Carmen excelovala, tak i Noid, pro kterého měl slova chvály i jeden
z mnohých celebritních diváků Petr Janda. Jiří Korn byl rovněž
excelentní, vše vyznělo jak mělo. Jen snad ústřední melodie mi po
odchodu z divadla nezněla, jakoby žádná nebyla. O tom ale, že Carmen
amerického střihu bude mít u našinců a našinek úspěch, pochybovat
nelze. Všichni protagonisté se zhostili svých rolí jak se patřilo na
výbornou. Účinkujícími počínaje přes stále živou choreografii, po
skladatele hudby a autory libreta konče. Dokonce své si uhrála i
cirkusová šou s živými exotickými zvířaty. Ne každému muzikálu je u nás
takto dáno, do konce roku vyprodáno… (Snímek autora zachycuje závěrečné skupinové
foto po premiéře Carmen
V Hudebním divadle v Karlíně ve čtvrtek 2.10.2008)
Sluha dvou pánů na festivalu Čekání na Václava 2008
Ladislava Jandová
Taneční zpracování slavné komedie Carla Goldoniho
Sluha dvou pánů Pražským komorním baletem Pavla Šmoka, mohou diváci
zhlédnout v rámci V.ročníku Festivalu Čekání na Václava v Hradci Králové dne
6.října 2008 v 19 hodin. Známou komedii o sluhovi Truffaldinovi, který
slouží rovnou dvěma pánům současně, nastudovala Lucie Holánková za doprovodu
živého orchestru pod taktovkou Jiřího Hájka na nádvoří Lichtenštejnského
paláce. V rámci festivalu bude představení uvedeno s nahrávkou. Divadelním
festivalem ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA naplno startuje každá nová divadelní sezona v
Hradci Králové. Začíná tradičně na Svatého Václava 28. září a měsíční
divadelní maraton končí 28. října, tedy opět v den české státnosti.
První sólisté Stuttgart Ballett
Zatančí v Oněginovi
Helena Bártlová
Balet
Národního divadla přivítá na své scéně vzácné hosty, baletní hvězdy evropského
nebe a tanečníky světové třídy, kteří vystoupí v rámci zářijového představení
baletu
Oněgin.V pondělí
29. září 2008 v 19.00
se v titulní roli Oněgina představí - pražskému publiku již známý - polský
tanečník, první sólista Stuttgart Ballett
Filip
Barankiewicz.
V roli křehké Taťány
vystoupí jeho partnerka, kolegyně ze Stuttgartu, první sólistka
Sue Jin Kang.V dalších rolích vystoupí
Michal Štípa
(Lenský) a
Nikola Márová
(Olga).

Seminář o životě a díle Augusta Bournonville
Helena Bártlová
Řekne-li se August Bournonville (1805–1879), vybaví se všem
profesionálním tanečníkům, baletním mistrům, choreografům a choreologům,
stejně jako milovníkům baletu, absolutně nezaměnitelný styl a znak.
Styl, který měl vliv na další rozvoj baletu a znak vyvolávající naprosto
jasný „obraz“ určité podoby baletu. Podoby, která se od doby svého
vzniku téměř vůbec nezměnila. Fenomén „Bournonville“ totiž představuje
anebo ovlivnil především techniku klasického tance, baletní repertoár –
režijní a inscenační postupy, školu – svérázný vyučovací systém, a
samozřejmě také historii a současnost Královského dánského baletu.
August Bournonville byl vskutku velkým umělcem, novátorem baletu a dalo
by se říci i zasvěcencem tohoto krásného „bílého“ umění.
Dramaturgie baletu Národního divadla zařadila na repertoár dvě
choreografie Augusta Bournonvilla, aby připravila divákům opravdovou
delikatesu nejen z jeho tvorby, ale také z doby, kterou představoval.
Představení La Sylphide a III. jednání z baletu Napoli mělo
svou premiéru v historické budově Národního divadla 21. února 2008 a dle
reakcí diváků lze soudit, že i úspěšnou.

Kulturní centrum Atlas a Radio
Ethno 90,7 FM
Petr Žantovský
Od října 2008 rozšiřuje kino Atlas
(Sokolovská 1, Praha 8) svoji působnost. Doposud byl Atlas vyhlášeným
art-kinem. Nyní obohacuje svůj program o pořady hudební, malé divadelní
produkce, výstavy atd. Stává se tak novým kulturním centrem v hlavním
městě. V souladu se svým názvem se bude orientovat na projekty
odrážející pestrost, osobitost a zároveň vzájemnou propojenost kultur
v mnoha koutů světa, jak se mimo jiné potkávají i v Praze – srdci
Evropy. Prvním připraveným projektem je spolupráce
Atlasu s nově vznikajícím pražským Radiem Ethno 90,7 FM. Společně
budou uvádět koncerty zajímavých hudebních uskupení z oblasti world
music. Koncerty budou přenášeny nebo v záznamu vysílány právě Rádiem
Ethno, které zároveň připraví rozsáhlé hudební portréty účinkujících a
odvysílá profilové interview, které povede hudebník a publicista Karel
Navrátil. Prvním souborem z této koncertní série bude skupina Ziriab.
Její profil odvysílá Rádio Ethno premiérově v pátek 3.10. ve 20 hodin,
koncert Ziriabu v Atlasu se bude konat ve středu 29.10. ve 20,30 hodin.
Vstupenky na koncert v pokladně kina Atlas.
1.pražský Ethnofest
Lucerna Music Bar,
Praha , 29.září 2008
Petr Žantovský
V dubnu
udělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání společnosti Ultravox,
s.r.o. licenci k rozhlasovému FM vysílání v Praze pro program Rádio Ethno na
kmitočtu 90,7 MHz. Jde o první rádio svého druhu, jehož cílem je jednak
nabídnout kulturní servis a program Pražanům, ale také návštěvníkům hlavního
města, a také cizincům projíždějícím Prahou či zde dlouhodobě působících
z pracovních či studijních důvodů. Proto je hudební tvář Rádia Ethno
orientována na širokou paletu ethno a world music, která je dnes dominantním
zdrojem inspirace pro většinu progresivních směrů světové populární hudby.
Zahájení vysílání Rádia Ethno proběhne 29. září 2008 stylově: na 1.
pražském ethnofestu, který se bude konat v Lucerna Music Baru pod záštitou
ministra kultury ČR Václava Jehličky a pražského primátora MUDr.Pavla Béma a
ve spolupořadatelství hlavního města. Vystoupí na něm špičkové soubory world
music z ČR i ze zahraničí – např. Triny, Didymos a Mantra z ČR, Aline de
Lima z Brazílie, Iván Gutiérrez z Kolumbie, Virginia Mukwesha z Namibie či
projekt Antika 21 ze Slovenska. Bonbónkem na závěr festivalu – a jakousi
nápovědou, prozrazující, že Rádio Ethno se chce zaměřovat i na nejmladší
posluchačskou generaci, bude vystoupení Ewy Farné – s rockovými úpravami
slezských halekaček. Začátek festivalu 29.9.2008 v 19:00 hod, lístky
v sítích Ticketpro, Tcketstream a Ticketportál.
Balet Pavla Šmoka zatančí po zarostlém chodníčku
Ladislava Jandová
Pražský komorní balet Pavla Šmoka uvede choreografii
"Po zarostlém chodníčku"
při příležitosti 80.výročí od úmrtí Leoše Janáčka. Choreografie Pavla Šmoka
a Kateřiny Dedkové-Frankové "Po
zarostlém chodníčku" bude poprvé uvedena za hudebního doprovodu
klavíristky Zdeňky Košnarové při příležitosti 80.výročí
od úmrtí Leoše Janáčka. První řada cyklu „Po zarostlém chodníčku“
končí skladbou, kterou Janáček pojmenoval „Sýček neodletěl“. Motiv
sýčka, podobně silný a dramatický jako známý motiv Beethovenovy Osudové
symfonie, vnucuje jevištnímu ztvárnění nepřehlédnutelný tragický akcent.
Jednotlivé skladby cyklu nemají vzájemně žádnou výraznější dramaturgickou
souvislost, až na to, že jde o niterné výpovědi autora. Scéna je však přece
jen něco jiného, než koncertní síň a Janáček by snad odpustil, že jsme do
díla vložili malý příběh, který je ostatně volně přejat z jiné jeho
skladby.“ Choreografie bude uvedena
dne 25.září v Beskydském divadle v
Novém Jičíně, dne
26.září v Městském divadle v Prostějově a dne 6.října v Klicperově
divadle v Hradci Králové. Začátek představení je v 19 hodin.
BALET ND a HRADIŠTAN ve společném projektu
Helena Bártlová
Každoročně se začátkem září, již od roku 2003,
proměňuje historické jádro Uherského Hradiště v jedno velké pódium, na kterém se
představují desítky folklorních souborů, cimbálových muzik i dechových kapel,
aby společně s ochutnávkou vín, burčáku a regionálních gurmánských specialit
vytvořily nezapomenutelný zážitek pro desetitisíce návštěvníků. Ano, je to tak.
Slovácké slavnosti vína
a otevřených památek jsou jednou nejvýznamnějších akcí svého druhu, která
prezentuje bohatost
a rozmanitost tradiční lidové kultury na Slovácku. Jejím dějištěm jsou otevřené
historické památky královského města Uherské Hradiště, které je ne nadarmo
nazýváno slováckou metropolí. Mecenáš Národního divadla, společnost SYNOT LOTTO,
a.s., spolupracuje s Národním divadlem řadu let a právě z jejich popudu vzešla
nabídka vytvořit nový projekt baletu ND společně s populární cimbálovou muzikou
Hradišťan, který bude mít svou premiéru 12. září 2008 v Klubu kultury Uherského
Hradiště, při slavnostním zahájení Slováckých slavností vína a otevřených
památek.

Přední sólisté Baletu Národního divadla
úspěšně hostovali na Taiwanu
Helena Bártlová
Na
sklonku srpna se z letního hostování na Taiwanu vrátili přední sólisté Baletu
Národního divadla Nikola Márová, Alexandre Katsapov a Michal Štípa. Vystupovali
v hlavních rolích baletu Dáma s Kaméliemi na pozvání choreografa Allena
Yu v hlavním městě Taipei i na dalších místech. Návštěvě umělců z ND věnovala
velkou pozornost média i místní společenské kruhy. Slavnostní premiéru v Taipei
navštívil prezident Čínské republiky, jak oficiální název Taiwanu zní, a šest
vyprodaných večerů svědčí nejlépe o zájmu diváků.
Allen Yu, vlastním jménem Neng-Sheng yu, je v současnosti choreografem a
baletním mistrem v rakouské Oper Graz. Zároveň je uměleckým ředitelem souboru
Chamber Ballet Taipei, s nímž každoročně pořádá letní sezóny se zahraničními
hosty. Jeho letošní produkce, neoklasický balet na motivy slavného románu
Alexandra Dumase Dáma s kaméliemi, je verzí představení, které mělo
premiéru v roce 2000 v Německu, na Taiwanu o tři roky později. Jako hudební
doprovod použil choreograf koláže z devíti oper Giuseppe Verdiho a pro letošní
sezónu některé části baletu přepracoval.
Dyk versus Havel 5:0
Jan Kopal, člen
Společnosti Viktora Dyka
Divadelní hry nepatří k mému oblíbenému čtivu před usnutím, přesto jsem
v tomto případě učinil výjimku. A vzhledem k tomu, že se mi v takříkajíc jeden
čas sešly divadelní hry hned dvě, tak se pokusím o jejich vzájemné komparace. V prvém případě jde o dílko dnes naštěstí
již vysloužilého „politika“ Václava Havla „Odcházení“. Krom
„přínosných“ myšlenek v podobě ochucování alkoholu skořicí. Vrcholem trapnosti je do hry prodat sama sebe
– všudypřítomný hlas autora a křečovitě vklíněný závěr, že všechny politoložky
uspokojující četbou Havlova politického díla a toužící napsat jeho životopis. Hra měla údajně parodovat Václava Klause, ale je jen výpovědí o
jednom neschopném a zneuznaném dramatikovi, který se všemi prostředky snaží o
návrat na výsluní. Havla a havlismus považuji za nejnebezpečnější ideologii
zrodivší se v polistopadovém období. Naproti tomu svěží Dykův politický pamflet
„Zvěrstva“ na pouhých
7 stranách nabízí myšlenku i pádný závěr, který je odsouzením rudých politikářů
a osnovatelů politických kampaní proti pravicovým politikům budujícím stát (Rašín,
Vraný). Svět novin, kde se důkazy nehledají, ale vyrábějí dobře známe i našich
dní. Stejně jako otázka, pro koho se krví hrdinů – legionářů – vykupovala svoboda
národa? Dramatikem se někdo nestává tak, že se sám, případně jeho patolízalské
okolí, za něj označí, ale tím, že se jím stane svým díle. Viktor Dyk byl nejen
velkým básníkem a spisovatelem, ale i dramatikem. Havel byl a je pouhou šmírou.
Mecenáš klub udílel mecenášům Ceny Ď
Ivana Haslingerová
Na přelomu našeho letopočtu žil v Říme aristokrat Gaius Maecenas, přítel císaře
Augusta a především velký podporovatel umění a pokorný obdivovatel krásy a dokonalosti
vztahů ke všemu kolem nás. V jeho šlépějích kráčejí současní mecenáši a jsme jim
za to vděčni neboť na rozdíl od sponzorů nevyžadují za dar protislužbu. Nosný projekt vzdát hold nesobeckému
mecenášství vymyslel Richard Langer, mistr světa
v délce dvacetičtyřhodinové talk-show. Mecenáš klub, jehož je presidentem,
předává každoročně největším mecenášům u nás "Ceny Ď", které se staly již symbolem díkůvzdání
českým mecenášům. Fragmenty si pokládají za čest, že jsou mediálním partnerem
tohoto záslužného projektu, který probíhá každoročně v Národním divadle
v Praze (ND). Letošní osmý ročník předávání „Cen Ď“ českým mecenášům proběhl pod záštitou ředitele
Národního divadla PhDr.
Ondřeje Černého ve Stavovském divadle.
Proč právě „Ceny Ď“? Protože slangem neříkáme „Děkuji Ti“, ale
„Tak Ti Ď“. Je
to srdečné a ztrácí to
formálnost. A protože zde
jde o mecenáše,
nikoliv o sponzory,
je toto oslovení na místě.

Výstava „Nepokořené město“
Marcela Machutová
Rok 1968 se nesmazatelně zapsal do dějin naší
republiky. Pražské jaro s jeho příslibem obrody a návratu demokracie bylo
perspektivou pro velkou část obyvatel tehdejšího Československa. Veškeré
naděje však skončily v srpnových dnech téhož roku. Ke 40. výročí srpnových
událostí otevírá Muzeum Policie České republiky v Praze výstavu s názvem
„Nepokořené město“. Jejím cílem je vystižení reálné situace a událostí,
ke kterým v Praze během invaze armád Varšavské smlouvy došlo. Náladu
v pražských ulicích a reakce obyvatel vykresluje množství dokumentárních
materiálů z té doby. Nad akcí převzal záštitu předseda Senátu Parlamentu
České republiky, pan Přemysl Sobotka.

Michal David: "Vítáme Tě Kleopatro!"
Josef
Louda
Vítáme Tě Kleopatro - tak představil Michal
David novinářům novou Kleopatru ze stejnojmenného muzikálu. Je jí Kamila
Nývltová, finalistka soutěže X-Factor. Chceme dát příležitost novým mladším
talentům a ten jsme objevili v X Factoru. Je to první pravá sedmnáctiletá
Kleopatra v našem muzikálu s tím, že v titulní roli i nadále zůstávají
Monika Absolonová s Radkou Fišarovou. Ilona Czáková dospěla a tak jsme
museli sáhnout po takové představitelce, která by věkově více odpovídala
historické postavě - dodal na vysvětlenou Michal David a s Monikou Nývltovou
ochotně zapózoval před objektivy fotografů…Obnovená premiéra se uskuteční
v Divadle Brodway 11.9.2008. (Foto: PhDr. Josef Louda, fotoateliée Fotomotiv)
Pozor!
Prahou
kráčí lev
Ivana Haslingerová
Alena
Ježková, oceňovaná česká
spisovatelka v žánru populárně naučných knih o historii pro děti i dospělé
vstoupila do povědomí čtenářů knihou "Praha babka měst"(Albatros 2002). Následovala
řada dalších publikací, např. "Staré pověsti české a moravské" (Albatros 2005),
Karel IV. (Práh 2005), "Strážci pražských ulic" (MF 2006), "77 pražských
legend"
(Práh 2006), "55 českých legend z hradů, zámků a měst" (Práh 2007),
"Příběhy
českých knížat a králů" (Albatros 2007), "Pražská domovní znamení"
(Práh 2008). Není proto divu, že křtu její poslední knihy "Prahou
kráčí lev" (Práh 2008) se zúčastnily významné osobnosti z
pražského kulturního a politického života a že byl pojat ve velkém stylu na
lodích společnosti Pražské Benátky pana Zdeňka Bergmana. Snímek zachycuje
autorku při vítání účastníků křtu na projížďce Prahou."Chtěla jsem
splatit dluh Praze v oblasti kouzla, které Praha má a to nejvíce pro děti.
Kouzlo Prahy je přímo magické," říká Alena Ježková

Trojnásobný zlatý
slavík chystá velké turné
Ivana Haslingerová
Dalibor
Janda, rodák z Hranic na Moravě, začínal již ve svých šestnácti letech hrát
bigbít. Jeho vzorem tehdy byli Bee Gees a Olympik. Pak ho podle jeho slov
„sebrali na vojnu“ na letiště do Košic, kde zajišťoval jako řidič spojení
mezi letadly a věží. I tam hrál ve dvou kapelách na tanečních zábavách a na
svatbách dcer lampasáků. Doposud mu prý vrtá hlavou, proč důstojníci ČSLA
měli většinou pouze dcery. Po skončení vojny pokračoval v Hranicích s
rockovou skupinu Pacifik, s níž hrál na čajích a na tanečních zábavách. Jeho
kamarád pracoval v Praze na letišti a přemlouval ho, aby šel do Prahy.
Chvíli odolával, ale nakonec se nechal přemluvit a nastoupil na letišti v
Ruzyni. Chtěl si vydělat na dobrou aparaturu. Bydlel v Ruzyni na ubytovně.
Kamarád ale v Praze dlouho nepobyl. Dostal od manželky ultimatum, že se
rozvede, pokud se nevrátí do Hranic. Janda zůstal v Praze sám. Nechtěl se
vrátit, neboť by se mu prý všichni smáli. Na štěstí si od samého počátku sám
skládal melodie, které se mu přesně podle hesla „Štěstí přeje připraveným“
nyní velmi hodily v další kariéře. A jak to bylo dál a co chystá na
nejbližší období? O tom všem si s námi povídal trojnásobný zlatý slavík
Dalibor Janda v útulné kavárn Parkhotelu Praha: Život je souhra náhod. Když
jeden spolubydlící na ubytovně slavil narozeniny, šli jsme do Drancy, klubu
na Červeném vrchu, kde hrála tehdy známá kapela pana Čejky. Kamarád si přál,
abych mu zazpíval k narozeninám písničku „Only you“. Kapelník to za stovku
povolil a k jeho i mému překvapení návštěvníci klubu přestali tancovat a
odměnili mne potleskem. Kapelník za mnou poté přišel, zda bych neměl chuť si
s jeho kapelou občas zazpívat, že to bylo dobré.
Miroton – běh za uměním
Josef Louda
Miro
Smolák-náš nejznámější obchodník s výtvarným uměním, spravující svoji
galerii v odsvěceném kostele svatého Rocha na Strahovském nádvoří si plní
sny. Jednou se mu prý zdálo o maratónu, který se poběží ve jménu umění. Tedy
v jeho jménu a za uměním. A název byl na světě - MIROTON-BĚHEM ZA UMĚNÍM. A
to také zrealizoval. V sobotu se běžel již 8. ročník. Ten letošní v délce
3 365 metrů vyhrál osmadvacetiletý Martin Taraba, který jej uběhl za 12
minut 17 sekund. Cenu mu předala náměstkyně primátora hl. m. Prahy Ing.
Marie Kousalíková.V ženské kategorii pak vítězně zabodovala
osmačtyřicetiletá, bývalá representantka ve vytrvalostních bězích, dnes
státní úřednice Karla Mališová. Všichni na prvních místech v obou
kategoriích dostali hodnotná umělecká díla v ceně dvacet, patnáct a deset
tisíc korun. JFota:Josef Louda, www.fotomotiv.cz.
LIVIA
KLAUSOVÁ ZAHÁJÍ FESTIVAL JANÁČEK A
LUHAČOVICE
17. ročník
Festivalu Janáček a Luhačovice
připomene 80. výročí Janáčkova úmrtí a
105. výročí jeho pravidelných letních
pobytů v největších moravských lázních.
Čestným předsedou festivalového výboru
zůstává, tak jako v minulých letech,
prezident ČR Václav Klaus, záštitu
převzala jeho choť, paní Livia Klausová.
Celotýdenní festival (21. - 26. července
2008) uvede v šesti koncertech řadu
domácích i zahraničních sólistů; v
provedení Filharmonie Bohuslava Martinů
zazní premiera suity z Janáčkovy opery
"Šárka". Program i veškeré
informace jsou na internetových
stránkách
www.janacek.cz.
Výstava fotografií Aleše Langa
Josef Louda
BAR
BAR-Všehrdova ulice na Malé Straně byl výstavním prostorem pro
pozoruhodnou výstavu fotografa-kameramana, hudebníka Aleše Langa, který
zde vystavovale své barevné fotografie pořízené z opakovaných cest po
Indii, pod názvem JPG. Výstavu fotografií doplnil autor svými filmy
pořízené v Indii Langovým tématem odedávna jsou lidé, a tak i Indie jej
očarovala tamními obyvateli. S Indy se Aleš přátelí i tady v Praze, kde
je přece jen nejvíc doma. Mezi své zdejší přátele počítá velmi půvabnou
indickou malířku (na snímku uprostřed se svým obrazem), která se jmenuje
Papia Ghoshal, ve své zemi věhlasná básnířka, ale i herečka a dokonce
příležitostná režisérka. Na vernisáži byl přítomen další zajímavý
umělec - něco jako u nás dříve byl trubadur-zpěvák, doslova BAUL,
vlastním jménem Haradhon Das. Toho večera předvedl Aleš Lang (na snímku
vlevo) celou sérii krátkých filmů natočených při svých indických
toulkách a které připravuje k soutěži konané právě v jeho zamilované
Indii. Foto Josef Louda (fotomotiv.cz)
Žihadlo ocení nejlepší veřejně prospěšnou kampaň
Ing. Marek Šedivý, ředitel Neziskovek.cz, o.p.s.
Letos
budou opět rozdány ceny Žihadlo za nejlepší veřejně prospěšnou reklamní kampaň
v České republice. Již druhým ročníkem tak pokračuje u nás zatím ojedinělá
soutěž, která hodnotí pouze reklamy propagující neziskový sektor. Na rozdíl od
jiných soutěží podobného typu navíc Žihadlo neoceňuje jen kreativitu reklamní
agentury, ale také neziskové organizace jako zadavatele reklamy. „Jedním
z našich cílů je podnítit neziskové organizace, aby reklamu jako jeden
z důležitých komunikačních kanálů využívaly efektivně a smysluplně. Proto je
součástí hodnocení i to, do jaké míry kampaň splnila svůj cíl, zda oslovila
správnou cílovou skupinu a zda to udělala vhodnou formou,“ vysvětluje Marek
Šedivý, ředitel společnosti. Neziskovky.cz, která soutěž pořádá. „Potěšilo
nás, že loňský první ročník soutěže vzbudil velký zájem. Ukázalo se, že soutěž o
nejlepší sociální reklamu na českém trhu chyběla, přitom jde o poměrně prestižní
záležitost nejen pro samotné neziskovky, které ji zadávají, ale i pro její
zpracovatele z řad reklamních agentur.“ Soutěže
se mohou zúčastnit nestátní neziskové organizace (občanská sdružení, obecně
prospěšné společnosti, nadace, nadační fondy, církevní právnické osoby), které
zviditelnily veřejně prospěšný projekt prostřednictvím mediální kampaně v období
od 1. září 2007. Ceny budou udělovány v kategoriích tištěná reklama, televizní a
kino spot, rádiový spot a internetový projekt. V odborné porotě zasednou stejně
jako v loňském roce zástupci médií, reklamních agentur a neziskových organizací.
Vítězové soutěže pak budou slavnostně vyhlášeni 30. října v průběhu slavnostního
večera v Kostele sv. Šimona a Judy. Hlavní cena – Žihadlo od zlínského sochaře
Jiřího Pašky - poputuje neziskové organizaci jako zadavateli kampaně. Soutěž
organizuje obecně prospěšná společnost Neziskovky.cz (dříve Informační centrum
neziskových organizací). Přihláška a propozice k soutěži
jsou ke stažení na internetových stránkách
www.neziskovky.cz. Uzávěrka soutěže je 3. října 2008.

Konec knedlíků v Čechách
Josef Louda
Konec
knedlíků s univerzálními omáčkami v Čechách v dětské výživě! Dr. Petr Fořt,
známý to dietolog z televizních pořadů, zejména Pod pokličkou, vydal
knihu pod názvem Aby dětem chutnalo, která boří mýty a
navrhuje moderní způsob výživy dětí. Rodiče se doví, jak zdravým způsobem
čelit náporu reklam na sladkosti a tzv. fast food - tedy rychlé občerstvení
amerického typu. Knihu pokřtila autorova příznivkyně, moderátorka,
šansoniérka a intelektuálka v jedné osobě Ester Kočičková. Ta přednesla
báseň o české školní kuchyni, z níž přítomným běhal mráz po zádech a úsměv
na rtech. Na snímku je zároveň autorova přítelkyně, jak vidno v pokročilém
stádiu těhotenství a tak se publikace matce dítěte bude hodit…Jen jako
dodatek by stálo za to, zjistit u autora publikace, jakou on používal
dietu, že se stal v tomto věku (62) úspěšným autorem nejen knihy, ale i
očekávaného potomka…
Tý Tý 2007
Josef Louda

Letošní
ročník Tý Tý 2007 bezesporu patřil mezi zdařilé-režie Jiřího
Adamce, který je už předem zárukou kvality. Zdařilá modrace Dalibora
Gondíka a Terezy Kostkové, prostředí i organizace, to vše ke
spokojenosti jak účinkujících, tak diváků. Jediný smutek si moli odnášet
jen Ti, co byli nominováni a nevyhráli. Příště. Suverénními vítězi ve
svých kategoriích se tradičně stali Karel Gott, který si pro ni
přišel za doprovodu samodruhé manželky Ivanky, a Lucie Bílá. Ta
se dostavila po boku s Václavem Noidem i synem Filipem Kratochvílem,
který maminku kvapem dorůstá. Maximální spokojenost v tomto směru musela
být v srdci Hany Maciuchové, neboť se stala nejen nejoblíbenější
herečkou, stala se i absolutní vítězkou co do počtu diváckých hlasů. Je
to paní herečka. Do síně slávy vstoupila moderátorská legenda
Kamila Moučková. Do dvorany jí uvedl dlouholetý kolega, redaktor a
komentátor zahraničního zpravodajství České televize Zdeněk Velíšek.
Radost ze „zrcadla“ a osmdesát růží ji pomáhali nést její
nejbližší – syn Ondřej a dcera Barbora. Dcera Kateřina žije v zámoří.

Stávka – široce pojatá a hlavně
levná předvolební kampaň
JUDr.
František Mikeš, 1. náměstek
ministra kultury
Zvýšená
aktivita odborů před krajskými a dílčími senátními volbami je pochopitelná
už proto, že představitel největší odborové centrály je členem největší
opoziční strany. To, že stávka nemůže vyřešit problémy v resortu
ministerstva kultury tedy ani v Národní knihovně ani v Národním muzeu, ale
ani v jiných resortech, ví každý a ví to i odboráři z těchto institucí,
kteří ke stávce vyzývají. To, že problémy s výstavbou nové budovy Národní
knihovny způsobili jistou nedůsledností při interpretaci platných zákonů ČR
ti, kdo tento finančně i organizačně náročný projekt v minulosti
připravovali a že tudíž ve stávce se bude řešení hledat opravdu těžko, ví
rovněž každý nebo alespoň ten, kdo vědět chce.
Ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek se utká v
senátních volbách a poslancem za ODS Tomášem Kladívkem
To, že se tedy do stávky vrhá po hlavě
Národní knihovna, jak napsala Mladá fronta, je dáno možná i tím, že její
ředitel je jedním z možných kandidátů do podzimních voleb a diskuse okolo
stavby nové budovy knihovny mohou být považovány za dobrý marketingový
projekt a jeho využití ve stávce pak za umnou, široce pojatou a hlavně
levnou předvolební kampaň. Ostatně nedávná tiská
konference, organizovaná v Národní knihovně manželkou předsedy právě
největší opoziční strany, určitě nebyla jen náhodným aktem. Ono by bylo
možná dobré obecně vědět na které straně do voleb jdou někteří lidé
Laterna magika hraje i v červenci
Lucie Kocourková
Zatímco
většina divadel zavírá se začátkem prázdnin své brány, Laterna magika
nabízí v prvních dvou červencových dnech série dvou oblíbených
představení: Rendez-vouz a Kouzelného cirkusu.
Rendez-vous je nejmladší celovečerní představení Laterny magiky.
Premiéra se konala v koprodukci s francouzskou La Compagnie Commun
Instant v roce 2005 v jihofrancouzské Cathedrale d´Image, bývalém
kamenolomu. Druhá verze vznikla jako repertoárové představení pro
pražskou Laternu magiku. Magické prostředí francouzského lomu
inspirovalo choreografa Jean-Pierre Aviotta k vytvoření představení,
které staví na principech Laterny magiky, využívá některých dalších
nevšedních scénických prostředků a vypráví o tajemném setkání v aréně.
Kdesi uprostřed Španělska ve vyprahlém cirku se odehrál zápas na život a
na smrt... Toreador, putující proti proudu svého času se setkává
s okamžiky svých tajných vizí. Tento scénický „flash-back“ lidského
života je mozaikou filmové, hudební, choreografické a akrobatické
féerie. Jak by asi vypadaly poslední vteřiny našeho času? Hraje
se: 1.–5. 7. 2008
Kdo duši má, ten musí zpívat blues...
Ivana Haslingerová
Poslanec
Walter Bartoš má zřejmě duši opravdu velikou. Pod záštitou premiéra Mirka
Topolánka a ministra kultury Václava Jehličky se svými přáteli uspořádal
na nádvoří kavárny Demokracie v budově PS PČR skutečně nádherný koncert blues,
jazzu a rocku. Poslanec Petr Bratský ho v roli konferenciéra trefně nazval
"vrcholem Pražského jara v Poslanecké sněmovně".
Nádherný
teplý letní večer, romantické osvětlení a krásná hudba, to vše tvořilo opravdu
krásnou atmosféru pro koncert Waltra Bartoše. Hosté se shodli, že ho musí mít
pánbu rád když je tak krásně. Obsazení orchestru bylo hvězdné. Na klávesy hrál
Ondřej Hájek, který doprovází Karla Gotta, Lucii Bílou a je členem orchestru
BOOM BAND, na bicí Vítek Koblížek z orchestru Karla Vlacha a doprovázející
Marii Rottrovou, na kytaru hrál Petr Zeman z "Michal Gera Bandu", Walter Bartoš
ve svém "Walter Bartoš Bandu" hraje na basovou kytaru. V Bartošově skupině je ve
Strážnici hlavním zpěvákem bratr vítěze X-Faktoru Pavel Zonyga, který se podle
svých fanynek nemohl přihlásit do soutěže, protože by soutěž byla hned u konce.
Bylo by prý totiž okamžitě všem jasné, že jedině on má ten pravý X-Faktor.
"Mít duši v těle, to je blues. Kdo duši má, ten musí zpívat dobře blues,"
zpívá Pavel Zonyga v písni "Duše v těle" s textem Pavla Kopty.