Twitteru
Facebooku
Pravidelně se zvoní vždy v neděli před mší svatou a v poledne – vždy 15 minut. Při mimořádných příležitostech a svátcích se přidává i zvon Zikmund (od června je ale zvon Zikmund mimo provoz). Počet všech zvonění za kalendářní rok se pohybuje kolem 130, se zvonem Zikmund je jich podstatně méně a i při nichž tento zvon zvoní podstatně kratší čas – zpravidla jen 5 až 10 minut. Každé zvonění je specifické – jinak se zvoní na ranní nedělní mši, jinak na sváteční poledne, při pontifikální mši, atp.
„Při zvonění není nejdůležitější síla. Člověk se musí se zvonem sžít. Mnohá subtilní žena dokáže zvonit lépe nežli netalentovaný silný chlap. Tak to v životě bývá. Nebo by mělo být. Síla by neměla vítězit nad mírností, slušností a tolerantností.“
Vážení přátelé, dovolte, abych se s vámi podělila o můj nejsilnější zážitek letošních Vánoc. Zažila jsem poselství zvonů. Na to se nedá zapomenout. Před
stavte si, že jsem se na chvíli stala zvoníkem v Katedrále sv. Víta na Hradčanech v Praze! Povím vám, jak k tomu došlo a co jsem při tom prožívala.
O sv. Štěpánovi jsme se s mužem chystali na sváteční vycházku na Hradčany. Již ráno, hned po probuzení, jsem tušila, že se stane něco neobvyklého. Zdálo se mi totiž o zvonech. A proto jsem si jeden malinký zvonek, který visel kdysi u dědy v pekárně nade dveřmi, dala do kapsy kabátu. Zacinkám na něj na Hradčanech a budu si něco přát. Taková byla moje představa.
Z okna vidím, že svítí slunce jako na jaře. Máme namířeno se podívat z ptačí perspektivy na naši stověžatou Prahu, z jižní věže chrámu sv. Víta. Věděli jsme, že půjde i o docela náročný sportovní výkon. To mám ráda. Spojit kulturu se sportem a pak to ještě trochu zajíst a zapít. Celkem 294 schodů vede na ochoz věže.
Z okna vidím, že svítí slunce jako na jaře. Máme namířeno se podívat z ptačí perspektivy na naši stověžatou Prahu, z jižní věže chrámu sv. Víta. Věděli jsme, že půjde i o docela náročný sportovní výkon. To mám ráda. Spojit kulturu se sportem a pak to ještě trochu zajíst a zapít. Celkem 294 schodů vede na ochoz věže.
Hned u vstupu do věže jsme byli upozorněni, že za tři minuty začíná mimořádné, patnáctiminutové vánoční zvonění. Vyběhla jsem 197 schodů nahoru ke zvonici a lapala po dechu. Koho tam však za mřížemi zvonice nevidím! Jedním ze zvoníků je náš kamarád. Nevěřím svým očím. Nebyli jsme nikterak domluvení, byla to čistě náhoda, že jsme se setkali v tento čas, na tomto místě.
A věřte, nevěřte, za chvilku jsme již ohromeni stáli pod historickými zvony ve zvonici. Jaké štěstí! Úchvatný zážitek! Zvoní se ručně. Opravdu jsem nevěděla, zdali sním či bdím. Nad námi se majestátně houpalo šest zvonů. Ohlušující DING! DONG! Jak by se nám hodily špuntíky do uší! Ohlušující BIM – BAM, BIM – BAM se vylévalo mřížovím ze zvonice a zvěstovalo Pražanům pravé sváteční poledne. Srdce mi bušilo snad více, nežli ty zvony.
Zvony ulité kolem roku 1540! Kolik historických událostí ty zvony zvěstovaly! Kolik slávy a neštěstí ohlašovaly v dějinách lidstva! A my tu nyní pod nimi stojíme v němém úžasu a zvony k nám promlouvají.
Srdce zvonu každým úderem zasazuje rány zvonu. Monumentální zvuk.
DING!
BIM-BAM.
Ohlušující síla zvuku zvonů mne uzemňuje. Doslova. Klesám na moment na kolena. A v této poloze se mi jaksi samovolně na rty derou slova díků.
Děkuji. Děkuji jen tak… za nic a za všechno… za život, za lidi.
Cítím pokoru a úžas současně.
Srdce zvonů každým úderem znovu a znovu zasazují rány zvonům.
A ty duní, bouří, zpívají.
Zpívají ohlušujícně a přesto harmonicky. Zvony jsou naladěny. Při každém zátahu lana se zvoníci klaní až k zemi.
Po počátečním chvilkovém omráčení se zvedám a začínám se pomalu orientovat.
Ale co to?
Začínám se vznášet. Vznáším se. Vznáším se k obloze vysoko nad Vltavu, nad Prahu, vznáším se nad celým světem a setkávám se v oblacích s mámou, tátou, babičkou, dědou a všemi nejdražšími. Vlastně se setkávám se všemi lidmi, kterým posílám lásku zvonů prostřednictvím tohoto božského zvonění.
Lásku člověčí.
Mám pocit, že všichni lidé dobré vůle tu musí být s námi, zažít tento nevšední okamžik.
A potom mistr zvoník chytil nemilosrdně za srdce zvonu a pomalu ho zklidňoval.
Až ho zklidnil docela.
Na čas se ze zvonu stává doslova němý svědek historie.
Zvony ztichly. Oněměly.
Poslechly lidskou ruku, lidskou vůli. Ale jejich život je zvonit! Vyzvánět! Žít! Zvony oněměly jen na chvíli a my s nimi. Při zvonění nebylo slyšet jediné slovo, domlouvali jsme se gesty.
Měla jsem tu čest si zazvonit na zvon Václav, váha 4480 kg, ulit v roce 1542. Byla to pro mne, jako Václavu a dceru Václava veliká pocta. Pro časovou představu uvádím: například Michelangelovi bylo v té době 67 let a císař Rudolf II. byl ještě deset let na houbách….
Přátelé, nechť nám zvony zvěstují jen šťastné zprávy.
Nechť zvony zvěstují jen mír a nikdy nekrvácí.
Nechť z nás lidí nikdy nevymizí tato rezonance lásky ke všemu živému i neživému, jež vyvěrá ze zvonů.
Mohutné srdce zvonu Zikmund puklo v roce 2002. Dva měsíce nato zasáhla Prahu a Česko tisíciletá povodeň.
Vážení přátelé, moji milí. Dejme si ruku na srdce a pojďme vstříc s láskou novému roku 2016. Nechť již žádné srdce nikdy nikomu nepukne.
Nechť žije rok 2016.
