Jsou věci či události, na které lidé mohou mít různé pohledy a názory, ale které nezasahují oblast objektivní pravdy, dobra, svědomí a morální zodpovědnosti. Jsou však události jasně vymezené fakty, objektivními svědectvími, a především svými plody, jejichž ocenění člověka jednoznačně staví na stranu dobra či zla, pravdy či lži a také za či proti hlasu svědomí. Za svou účast anebo za svůj postoj vůči těmto událostem každý je a bude souzen Bohem i lidmi.

Bůh často dopouští na světě zlo, aby se ukázalo a lehce určilo, kdo je z Boha a miluje pravdu a kdo naopak pravdu nenávidí a odmítá jí dát prostor ve svém svědomí. Mezi takové události jednoznačně patří „ukrajinský Majdan“.

Nejprve je třeba jasně povědět, že bez podpory a přímé účasti Ukrajincké řecokatolické církve (UHKC) na tzv. revoluci důstojnosti by se ukrajinský Majdan neuskutečnil. Když na počátku revoluce lidé zmanipulovaní masmédii začali rezignovat a vracet se domů, vedení UHKC, které bylo v ustavičné spolupráci s velvyslanectvím USA v Kyjevě, rychle zasáhlo. Vrchní arcibiskup Svjatoslav Ševčuk dal všem farnostem příkaz bít do zvonů a organizovat autobusy s věřícími UHKC směrem na Kyjev. Autobusů byly stovky. Tak začal skutečný Majdan.

Arcibiskup Ševčuk dokonce osobně navštívil USA a žádal americkou vládu o intervenci. Stojí za zmínku, že nejradikálnější a de facto fašistické uskupení „Pravý sektor“, které sehrálo klíčovou roli v násilném uchvácení vlády v Kyjevě, mělo svůj hlavní stan, odkud každé ráno vycházelo na své krvavé aktivity, v prostorách chrámu a rezidence vrchního arcibiskupa UHKC v Kyjevě.

Fotografií, videí a svědků toho, co se dělo na Majdanu, je tolik, že i kdyby je chtěli ti, co se těchto zločinů dopustili, zlikvidovat, je to nemožné. Tato fakta jsou prostě nezamlčitelná.

Pro řeckokatolického arcibiskupa by mělo být hanbou a nepřípustnou kompromitací aktivně vystupovat pod heslem „revoluce důstojnosti a svobody“, které je právě homosexuály na celém světě užíváno k prosazení jejich úchylností. Není divu, že hlavními aktéry na tribuně Majdanu byli buď aktivní homosexuálové anebo ti, kteří tuto satanskou ideologii genderu propagují. Patřili mezi ně občané USA, biskupové UHKC Mons. Boris Gudziak a Mons. Lubomir Huzar, který ve své autobiografické knize „Rozhovory s Blaženějším Lubomírem Huzarem“ otevřeně propaguje homosexualismus.

Důkazem toho, kdo vlastně organizoval Majdan, je prostý fakt, že hned po svržení zákonné vlády a nastolení samozvané vlády, podporované a financované USA a EU, byly přijaty ne nějaké změny do zákonů v oblasti ekonomiky, hospodářství či politiky, ale jediným a hlavním požadavkem těch, kteří Majdan připravili a zaplatili, bylo přijetí zákonů zavádějících genderovou ideologii a juvenilní justici na Ukrajině a trestání těch, kdo by měl jiný názor. Zákony byly přijímány tak, že prostí občané Ukrajiny o tom vůbec nevěděli.

Z hlediska křesťanské víry je každá revoluce, a zvláště krvavá, nepřípustná a je přímo proti učení evangelia.

Vždyť přece prvním revolucionářem byl ďábel! Nemůže hrát roli, zda prezident Viktor Janukovyč byl dobrým či špatným prezidentem. Podle takové logiky bychom mohli svrhnout se zbraní v ruce každého prezidenta v jakémkoliv státě, neboť žádný z nich není ideální a určitá část lidí s ním nesouhlasí. Křesťan nemá jinou možnost ke změně vlády než volat k Bohu na modlitbě, a prosit o zákonné, demokratické volby nového prezidenta. Svědectvím toho, že na Ukrajině více než polovina obyvatelstva s násilným odstraněním zákonně zvoleného prezidenta nesouhlasila, bylo referendum na Krymu a Donbasu a následná občanská válka, která už zabila více než 70 tisíc lidí z obou stran. Toto je to ovoce Majdanu a aktivity Mons. Ševčuka!!! 

+ Metoděj OSBMr, Biskup-sekretář Byzantského katolického patriarchátu, 1. 12. 2016

Poznámka redakce: Při čtení příspěvku pana sekretáře Metoděje jsme si uvědomili jaké štěstí má naše zem, že v čele katolické církve stojí čestný neohrožený vlastenec arcibiskup Dominik kardinál Duka OP. Na příkladu Ukrajiny vidíme jakou sílu má ve vážných dobách církev a  jak je důležité, aby v jejím čele stála osobnost, které na národu opravdu záleží a ne odrodilci typu ukrajinského Ševčuka či českého Halíka.