Návrat svobody chápaný jako dar svaté Anežky je určitou metaforou, která má hluboký duchovní podtext a v níž se odráží i kontinuita celé křesťanské a národní historie. Obsahuje v sobě i jistý paradox. Roli osvoboditele, náležející knížeti Václavovi a jeho blanickým rytířům, přebírá žena z jeho krve, klášternice, která je chápána především jako zakladatelka sociální péče. Tento paradox nám může rovněž posloužit jako metafora, jak jsme k opětovnému získání svobody dospěli. Nikoliv mečem a silou, ale vzájemnou solidaritou, nezištnou pomocí a obětavostí. Byla to cesta, která vedla od komunistických gulagů, jako byly: Jáchymov, Bory, Pankrác, Uherské Hradiště, Ilava a Leopoldov. Bylo to také i určité vzepětí, ke kterému došlo v roce 1968, na kterém se podílel i kardinál František Tomášek. Vidíme, že to byla dlouhá cesta, která mnohdy začala už za nacistické okupace a na které se podíleli i představitelé řeholí, katolického exilu, tzv. skryté církve (Eclesia silentia, Koinotés atd.) a nespočet angažovaných laiků.

V prvé řadě musím zmínit československý katolický exil, jehož nejvýraznějším symbolem se stal internovaný kardinál Josef Beran, který se do vlasti vrátil teprve vloni. Připomeňme Velehrady, místa setkávání v Římě, Londýně, Skandinávii, vzniklé z iniciativy exulanta na stolci sv. Vojtěcha, Josefa kardinála Berana, ale i Opus bonum v bavorském Rohru, dílo založené břevnovským opatem Anastázem Opaskem. Jeho řeholní jméno nás upozorňuje na vazbu se svatým Vojtěchem a jeho břevnovským opatstvím, i jeho osudem exulanta; podobně jako i římské Vránovy a Skalického Studie, časopis, který byl dvojčetem Tigridových Svědectví, a nelze zapomenout na Tomského londýnské Rozmluvy. Zde všude se objevuje ona inspirace postav svatováclavského pomníku na Champs-Élysées Prahy, jediného hlavního města naší vlasti. Nakladatelská činnost exilu vyprovokovala samizdatovou literaturu. V této souvislosti nelze opomenout práci Dr. Mádra na ediční řadě knih a časopisů, jako byly Informace o církvi, Teologické texty či Teologický sborník, Orientace, edice knih Duch a život, časopis pro rodiny Vzkříšení. Podobně dominikáni, salesiáni, jezuité vydávali v samizdatu, šlo především o učebnice ke studiu teologie, časopisecky vycházelo salesiánské Čtení do krosny, určené pro prázdninové pobyty zvané chaloupky, nebo v posledních letech totality dominikánská revue Sursum.

V lednu roku 1977 vznikla Charta 77, jejímiž členy se stali také římskokatoličtí duchovní Josef Zvěřina, Václav Malý, František Lízna, Josef Kordík a řada věřících jako Václav Benda, Růženka Vacková, Dana Němcová a další. Prvním pozitivním ohlasem církevních institucí na její prohlášení bylo memorandum sekretariátu řeholních společností vydané k 2. únoru 1977. Jeho autory byli P. Baptista Bárta OFM, P. Vít Beneš OP, P. František Šilhan SJ a P. Ladislav Vik SDB. V následujících letech se aktivizovaly zhruba tři okruhy, které spolupracovaly se širokou škálou disentu jak v nynější České republice, tak na Slovensku, a hledaly svou vazbu na širší spektrum a pomoc v zahraničí, a to především v Polsku, NDR, později v Budapešti, kde uvolněné poměry umožňovaly vysílání kurýrů pro kontakty v zahraničí. Z církevních hodnostářů, kteří se této pomoci zúčastňovali, je především nutné jmenovat kardinály Wyszyńského, Wojtyłu, Meisnera, biskupy Wankeho, Hanse Reinharda Kocha, arciopata a biskupa maďarské Pannonhalmy Asztrika Várszegi OSB a další. V okamžiku, kdy se kardinál Wojtyła stal papežem Janem Pavlem II., dosahuje síť přímo k papeži. Jedním z hlavních kurýrů byl zesnulý provinciál polských dominikánů P. Michał Mroczkowský OP.

Nejpevnější síť, která navzájem spolupracovala a podporovala v nové roli Františka kardinála Tomáška, vytvářela tři grémia. Byla to ilegální Konference vyšších řeholních představených, kterou tvořili L. Vik, J. Pavlík, I. Kubíček, D. Duka, H. Pitel, V. Tajovský, L. Syrový, M. Pojezdný, J. Vícha, J. Kobza, P. Siostrzonek. Druhá dvě grémia se s trochou humoru nazývala „horní“ a „dolní konzistoř“ kardinála Tomáška. Tzv. horní konzistoř tvořili duchovní O. Mádr, J. Zvěřina, T. Halík, A. Opatrný, D. Duka, H. Pitel, M. Vlk, J. Mikulášek, V. Tajovský, B. Beneš, J. Viterna, F. Petřík, V. Vacek, Č. Plachý a V. Jukl, slovenská spojka. Byli to jak představitelé diecézí, tak řeholí i duchovních hnutí. Dolní konzistoř tvořili představitelé laikátu V. Benda, V. Frei, K. Bendová, M. Holubová, M. Freiová, R. Palouš. Tato konzistoř měla také moravské okruhy. Brněnský okruh: Augustin Navrátil, J. a M. Adámkovi, J. Razík, R. Malý… Olomoucký okruh: J. Vlček, J. Krumholc, P. Radim Hložánka.

Z těchto grémií jako výsledek společné práce vystoupila pak do popředí iniciativa Desetiletí duchovní obnovy. Její autorství náleží prof. Petru Piťhovi a prof. Tomáši Halíkovi. V letech perestrojky a z rozhodnutí kardinála Tomáška byl vytvořen oficiální výbor, který začal pracovat pod vedením biskupa Antonína Lišky. Pozitivní postoje k programu Desetiletí byly podmíněny historickou zkušeností polského katolicismu v době milénia přijetí křesťanství za vlády polského knížete Mieszka a královny Doubravky slaveného v roce 1966. Tento program byl v Polsku odstartován kardinálem Stefanem Wyszyńským, a proto Desetiletí získalo také bezprostřední podporu papeže Jana Pavla II. Důležitým momentem byla i oslava kanonizace sv. Jana Nepomuka Neumanna ve Vimperku za účasti velvyslance USA Billa Luerse. Je zde vhodné připomenout i podporu a pomoc při odesílání kurýrních zpráv, kterou poskytovaly velvyslanectví Rakouska, Spolkové republiky Německo a USA. Bezesporu významnou pomocí byly i návštěvy západních státníků u kardinála Tomáška, které podnítil západoněmecký ministr zahraničí Genscher. Opomenout bychom také neměli laická hnutí – Fokoláre, Charismatická obnova, Comunione liberazione, terciářské řády saleziánů, františkánů, dominikánů a premonstrátů.

Důležitými milníky na této cestě byla velehradská pouť v roce 1985 s peticí, která požadovala pozvání papeže Jana Pavla II. Jeho návštěva se sice nerealizovala, ale hranici prolomil státní sekretář kardinál Agostino Casaroli. Velehradská pouť, největší manifestace odporu proti komunistické diktatuře, vyvolala dvě vážné reakce, které stavěly věřící před rozhodnutí, na čí stranu se postaví, zda chtějí být pasivními přihlížiteli, anebo přijmou výzvu k odporu. Nejradikálnějším textem byl esej Václava Bendy „Jak dál po Velehradě“, publikovaný v domácím samizdatu, i v zahraničí. Tento text vzbudil i vnitřní diskusi a do jisté míry i vyděsil převážnou část grémia zvaného horní konzistoř. Naopak řeholní tým a zmíněná dolní konzistoř se postavila na obranu Václava Bendy, což vedlo k prohloubení a větší intenzitě spolupráce těch, kteří se podíleli na ilegálních aktivitách církve a spolupracovali se širší opozicí. Největší peticí, odvážím se tvrdit, v historii odporu v našich dějinách byla petice 31 bodů Augustina Navrátila z 20. prosince 1987. Petice získala okamžitý souhlas Františka kardinála Tomáška. I její přijetí bylo diskutováno ve zmíněných pracovních skupinách. Rozhodujícím hlasem pro její přijetí byla i její obhajoba přednesená P. Hugo Pitelem OPraem. K porozumění těchto řádků si dovolím předložit zmíněné texty: 1. Dopis skupiny řeholníků Františku kardinálu Tomáškovi, leden 1977; 2. Memorandum o situaci řeholí v ČSSR, 2. 2. 1977; 3. Petice 31 bodů Augustina Navrátila, 20. 12. 1987; 4. Jak dál po Velehradě (výňatek) Václava Bendy, 1985.

Myslím, že je třeba připomenout i působení tzv. skryté církve, u jejichž počátků byli jezuiti, a v jejímž čele stál tajně konsekrovaný biskup Jan Blaha a jejímž organizátorem byl také tajný biskup Felix Davídek. Šlo zvláště o tichou pastoraci, která měla svůj duchovní význam, ale nezapojovala se přímo hnutí odporu. Jistou výjimkou byl tajný biskup Stanislav Krátký, pozdější mikulovský probošt. Byl spojkou, ale také podporovatelem českého překladu Jeruzalémské Bible. Výraznou postavou skryté církve byl bezesporu arcibiskup Karel Otčenášek, který byl v kontaktu se všemi zmíněnými směry, podporoval je a v řadě případů i některé akce inicioval a též v nich vystoupil. Velký význam v jeho působení měla duchovní formace řady mladých lidí, rodin, které přijížděly za ním do trmického vyhnanství. Při této příležitosti nelze opomenout jeho spolupracovnici tetu Marcelu – profesorku Marcelu Němečkovou.

Tento krátký nástin historie dělníků na svatoanežské zahradě zápasů za návrat svobody může být chápán jenom jako malá splátka dluhu. Svým utrpením a svojí prací, se o pád "Říše zla", jak nazval Sovětský svaz a jeho impérium prezident Ronald Reagan, zasloužil nespočet drobných i větších činů v duchu Kristova Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili...