Jan Žižka stále budí jako neporazitelný vojevůdce emoce Doporučený

  • středa, led 15 2020
  • Napsal(a)  JAN KOPAL
Křest knihy Jan Žižka v prostorách pardubického zámku Křest knihy Jan Žižka v prostorách pardubického zámku snímek Jan Kopal

V útulné a prostorné restauraci pardubického zámku v úterý 14. ledna představil známý český historik Petr Čornej svou novou objemnou monografii věnovanou nejslavnějšímu českému vojevůdci Janu Žižkovi. Ukazuje se, jak je toto téma stále živé a jaké vyvolává silné emoce a diskuse. Profesor Petr Čornej hned v úvodu své prezentace upozornil na ahistorické ataky, kterým v současnosti čelí. Stává se, že se ho nevzdělaní novináři ptají, jak může psát o masovém vrahovi, kterého přirovnávají k potentátům Islámského státu. Jeden anonymní kritik dokonce hrozil pomalováním Žižkovy sochy červenou barvou.

Mnoho faktů z husitské éry se nám nikdy plně nepodaří zrekonstruovat, neboť obě strany (husitská i katolická) šířily rozsáhlou válečnou propagandu, která s časovým odstupem nabývá rozměrů hagiografie. Husité ale vždy šetřili ženy a děti. Dobytá města se rabovala maximálně po dobu 72 hodin. Přesto snaha o poznání všech zákoutí osobnosti Jana Žižky dále pokračuje. Svou knihu psal Petr Čornej s Biblí v ruce, aby lépe porozuměl myšlení lidí té doby. Sám Žižka měl plno starozákonních vzorů a predobrazů.

Nesporným faktem zůstává, že Jan Žižka byl velkou osobností své doby, která oplývala velkým charismatem a opírala se nejen o přízeň mocných (kteří nad ním drželi ochrannou ruku a pomáhali mu v jeho kariéře), ale i široké podpory prostých lidí. Byl těmto lidem bratrem v plném slova smyslu. Ctil dobový kodex cti válečníka a rytíře, jeho skutečným domovem nájemného žoldnéře, královy ochranky a posléze i husitského hejtmana s postavením zemského správce bylo válečné pole, kde se asi cítil nejlépe.

Profesor Čornej v rámci dotazů posluchačů také zodpověděl, proč zrušil smlouvu s otcem a synem Jáklovými na velkofilm Jan Žižka, kde měl působit jako odborný poradce. Stalo se tak po přečtení první verze scénáře, ze kterého bylo jasné, že půjde o výpravnou, leč bezduchou akční podívanou. Historik Petr Čornej naopak ocenil Vávrovu husitskou trilogii, která se snažila o věrnou rekonstrukci bitev, na kterých se podílelo plno zkušených architektů, odborných poradců a v neposlední řadě i tisíce vojáků v úlohách komparzistů. Přesto i Vávra čelil dobovým tlakům ee strany neblaze proslulého ministra školství Václava Kopeckého. Hus musel podle něj na hranici prohlásit, že bojuje za spravedlivý řád a nemohl vypadat jako katolický kněz.

Můžeme mít různé názory na jednotlivé kroky Jana Žižky, ale v kontextu jeho životní pouti, nemá v českých dějinách konkurenci a zůstává největším a nikdy neporaženým vojevůdcem, kterého nám mohou jiné národy závidět. V současnosti se mu největšího zájmu dostává v sousedním katolickém Polsku. Právem mu náleží místo v Pantheonu českých dějin. Kniha Petra Čorneje nám jeho obraz přináší za využití srozumitelného a čtivého jazyka, a to za využití aktuálního historického poznání, proto by neměla chybět v žádné knihovně zájemce o poznání českých dějin.

Pozn. redakce:

Žižka (*1360) byl nájemný žoldnéř bojující za toho, kdo mu platil. Vyznamenal se v mnoha významných bitvách tehdejší Evropy.Díky svému bojovému umění se stal významnou historickou postavou. Teprve na sklonku života bojoval, po smrti krále Václava IV., v jehož službách byl panošem a vojákem, v čele husitských vojsk. A rozhodně nikoliv tak černobílou, jak nám ji tloukl do hlav ve škole Zdeněk Nejedlý a spol. A i když husitství způsobilo mnoho zla, tak jako vojevůdce, který kamkoli vkročil, tam vítězil, nám Žižku mohou ostatní národy opravdu závidět:

Přízeň a důvěru krále Václava IV. získal bojem s Rožmberky. Na královském dvoře působil poté jako jeho panoš a komorník jeho manželky Žofie. Dnes bychom spíše řekli, že pracoval jako jejich ochranka. A protože skvěle ovládal bojové umění, byl najímán do velkých bitev v tehdejší Evropě. V roce 1409 se účastnil jedné z největších bitev v dějinách středověké Evropy, v níž polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vytautas se utkali s řádem německých rytířů, v jejichž čele stál velmistr, Ulrich von Jungingen. Tato bitva zvaná u Grunwaldu dne 15. července 1410 rozhodla ve prospěch Vladislava II., který odměnil Jana Sokola, v jehož 4. korouhvi Žižka bojoval, za významnou zásluhu o vítězství, dobitým hradem. 

Sláva o bojovnosti Žižky se šířila Evropou. Po návratu z Polska až do pražské defenestrace, tedy po dobu tří let, Žižka sloužil jako žoldák v Dánsku, v Dolním Sasku, v Uhřích proti Turkům a byl najat i do služeb Angličanů, kde se vyznamenal v bitvě v Azincourtu v roce 1415 proti Francouzům.

Po návratu domů již jako 55letý, jednooký a na tehdejší domu již kmet, zjistil, že král Václav IV. zemřel a on je bez místa. Protože země ale byla plná bojů, tak se jako muž ve věcech válečnických zkušený a na slovo vzatý pustil opět do boje. Zřejmě proto, že několik let prožil ve službách komorníka královny Žofie díky čemuž patřil k pravidelným návštěvníkům kázání jí obdivovaného Jana Husa v Betlémské kapli, stanul tentokrát nikoli v žoldu krále, ale husitů.  A zůstal až do své smrti neporaženým vojevůdcem. 

Celá Evropa opět strnula z jeho bojového umění v šoku.

Zveřejněno v CÍRKEV

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Právě přítomno: 812 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %