Mohu ale říci, že to nebylo pro mě setkávání s neznámým člověkem. Měl jsem možnost se s ním několikrát setkat při různých příležitostech v Římě, kdy tam působil ve známé funkci prefekta Kongregace pro otázky víry. Myslím, že tato jeho služba vytvářela teologický fundament pro působení papeže Jana Pavla II., který se permanentně vydával na apoštolské cesty.
První knihu, kterou jsem od papeže Benedikta četl byla jeho kniha o Církvi, útlá brožurka, která má ale svoji platnost dodnes. Tam se můžeme setkat s výrazem „episcopos“ a s jeho výkladem. Mnoho lidí tento výraz překládá otrocky jako „dozorce“, „strážce“, ale vy výkladu papeže Benedikta to není jen strážce, který dozírá, ale je to také strážce, který chrání. Pak už je jen krok k dobrému pastýři. Tímto způsobem jsem rozumněl jeho působení a tak rozumím i jeho slovům dnes kdy on hodnotí svůj život.
Já bych měl nyní hodnotit 10 let své kardinálské služby.
Mohu říci, že toto poslání dává biskupovi nejen zodpovědnost za místní církev, za diecézi, arcidiecézi, ale jmenování kardinálem mu také dává zodpovědnost za světovou církev. To mě vedlo k tomu, abych každý rok zval při výročí položení základního kamene naší katedrály v závěru listopadu biskupy, arcibiskupy, kardinály míst, kteří měli nějaký vztah k naší historii a to i k historii katedrály, protože jsem se naučil a prožil identitu s katedrálou, bez které by dějiny naší země byly nesmírně ochuzené.
Má služba kardinála zahrnovala řadu setkání, nejen oslavných momentů, ale osobních momentů při působení ve funkci papežského legáta, vyslance, ať už při slavnostním výročí Sv. Martina z Tours v Maďarsku, dále při výročí Poznaňské arcidiecéze a také při různých oslavách v sousedních zemích jako je Trnava, Košice, Krakov. Byla to možnost kdy jsem mohl prožívat především ve Střední Evropě identitu cyrilometodějského a pro nás velmi důležitého svatovojtěšského křesťanství.
V naší zemi jsem mohl prožívat identitu, poslání našich světců, kteří stojí u kolébky našeho národa a naší kultury a civilizace: Václava, Ludmily, anebo Anežky či Sv. Jana Nepomuckého. Ale se Sv. Vojtěchem jsem se setkal mnohem užším způsobem i za hranicemi naší země v umocněnějším prožitku. A to mi pomohlo, abych si hlouběji uvědomil jak osobní identitu, tak kněžskou, ale také identitu Vlasti a Církve. A to je nesmírně důležité.
A protože při určitých příležitostech má kardinál možnost být papeži o něco blíž a hovořit s ním, nebo se účastnit bohoslužby, kterou papež slouží, tak mohu říci, že je to 10 let za které mohu děkovat. Bylo to ale také 10 let někdy úporných zápasů a to často i do dnešního dne.
Včera jsem s radostí sledoval přednášku papeže Františka na zahájení Sympozia o kněžství a jeho poslání, o významu celibátu atd. Byla to řeč, která skutečně stojí za přečtení, kdy také on nechává nahlédnout do svého srdce. Zdůraznil, že utíkat do minulosti, tak jako utíkat do budoucnosti znamená podobat se žoldáku. Ale voják stojí na místě a řeší, brání přítomnost. To jsou slova, která se pro mne stanou mottem do závěru svatovojtěšské služby v pražské arcidiecézi. Ale mohu také jako papež Benedikt hledět k věčnosti, u příležitosti odchodu otce biskupa Františka Lobkowicze, protože to je místo kam míří také mé kroky. To co si přeji, to jsem řekl včera kněžím při kněžském dnu: aby se usilovněji modlili za nástupce, který je pak může vést dál ve stopách Sv. Vojtěcha.
Takto prožívám své desetiletí ustanovení kardinálem (výraz kreování se mi zdá podivuhodný :-) ) a děkuji všem za podporu. A prosím zcela vážně také některé za prominutí, že jsem jim ne vždy dobře rozuměl, pochopil je a pomohl jim.
Poznámka redakce revue Fragmenty:
Po příletu z Říma první kroky pana kardinála směřovaly do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, aby se poklonil ostatkům sv. Vojtěcha, patrona pražské arcidiecéze a za znění zvonů do ní vstoupil poprvé jako kardinál v doprovodu členů Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Za zpěvu litanií k národním patronům vstoupil poté do Chórové kaple, kde spolu s kanovníky uctil ostatky sv. Vojtěcha a vedl modlitbu Sexty. Z katedrály mířily jeho kroky přes nádvoří do Hradu, kde byl v 11:30 hodin přivítán prezidentem republiky Václavem Klausem, který předal panu kardinálovi blahopřejný dopis se slovy, že "takovou událost musí okomentovat seriózněji než pouze slovně." (plné znění dopisu uvádíme v článku: Václav Klaus: "Hlas kardinála Duky je nepostradatelný v diskuzi týkající se naší společnosti") Pan prezident přikládal jmenování J. Em. Dominika Duky kardinálem velký význam pro přínos hájení základních křesťanských hodnot v dnešním světě. "Jeho hlas je nepostradatelný v diskusi nad aktuálními tématy doby," prohlásil při gratulaci. Podrobně viz. článek: Papež potvrdil přínos českých katolíků vedených Dukou k hájení křesťanských hodnot v dnešním světě.
A hlas pana kardinála nejen byl, ale stále je nepostradatelný pro náš národ. Zejména nyní je ho třeba slyšet stále víc a mohutněji.
