Twitteru
Facebooku
V úvodu svého kázání se pan kardinál věnoval výše uvedeným dvěma výročím. Zdůraznil, že skutečný konec války nastal až 2. září 1945 po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki a následnou kapitulací Japonska. Bez umlčení zfanatitovaného Japonska by válka snad nikdy neskončila a je s podivem, proč o tom svět mlčí a stále zdůrazňuje 8. květen 1945, kdy sice padlo Německo, ale myšlenky a činy nacismu žily stále dál. A i když zničení dvou měst je velká lidská tragédie, v porovnání s tím, co by se stalo bez tohoto kroku americké vlády, je to jen zlomek mrtvých. Jen ve varšavském ghetu bylo zavražděno více lidí, než žilo v obou městech dohromady.
Na Chlumu svaté Máří
Pokud jde o šedesát pět let od slavnostního vyhlášení dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. ve Svatém roce 1950, upozornil pan arcibiskup na citaci z Paradoxu křesťanství Grahama Greena, v němž si klade otázku, proč došlo k vyhlášení tohoto dogmatu právě na sklonku roku 1950, kdy probíhala v důsledku nástupu komunistické diktatury udržované hegemonií Sovětského svazu největší zvěrstva komunistického režimu, v důsledku čehož se ho již nemohla v Římě většina věřících střední a východní Evropy účastnit.
Vrcholem kázání byla odpověď pana arcibiskupa na otázku:
Jak můžeme ještě po roce 1945 vůbec věřit v Boha?
Velmi často totiž slyšíme od atheistů, ale i od některých teologů, zejména německých, otázky: "Kde byl tehdy Bůh? Je vůbec možné hovořit o Bohu po Osvětimi, Hirošimě, Nagasaki, Jáchymovu, Valdicích, sovětských gulazích? Je vůbec možné věřit, že nějaký Bůh existuje, když toto dopustil?"
Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme zjistit, z čeho se vlastně zrodila.
"Bylo to proto, že za války byl pošlapán dvěma zrůdnými diktaturami do prachu Boží obraz člověka," zní odpověď pana kardinála. Jestliže mnozí hovoříme v této zemi, „něco musí nad námi být“, pak je to reflexe na „něco“, co se nazývá člověk. Na evropských bojištích stejně jako na Dálném východě neměl člověk žádnou cenu, člověk byl pouhá mršina, jak to vystihl Jean Paul Sartre. Člověk na bojištích dvacátého století, člověk za dráty koncentračních táborů a gulagů se stal mršinou. Vymizel Boží obraz člověka a proto tehdy vznikla ta otázka: "Je vůbec Bůh?"Dřívější civilizace naopak pojem člověk znala. Nelze se proto divit, proč se neobjevila otázka, zda vůbec existuje Bůh, například po babylonském zajetí Izajáše či Jeremiáše. Naopak Jeremiáš hovoří o Nové smlouvě a Izajáš má představu radostného návratu do Nového Jeruzaléma. Přitom byl zničený Jeruzalém a vyhnanci z Izraele i Judei hynuli po stovkách, muži, ženy i děti, Chrám byl v troskách. Proto si tuto otázku nepoložil po varšavském povstání, v němž zahynulo víc Poláků než Japonců v Hirošimě a Nagasaki dohromady, syn polského národa papež Wojtyla, sv. Jan Pavel II. Protože on nejen v Boha věřil, ale měl odvahu s ním hovořit. A již vůbec si nepoložili na Golgotě otázku, kde jsi Bože? Ježíš, či Maří Magdalena, či Ježíšova matka Maria.
Kde je Bůh nyní, když se ve světě dějí zvěrstva podobná těm válečným?
Jak známo z předchozího. Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme zodpovědět nejdříve otázku jinou: Co je pro současnou civilizaci člověk? (Už se vůbec rovnou raději neptám, kdo je člověk?)"Klademe-li si tuto otázku dnes, pak musíme říci, že i pro Islámský stát, či pro Severní Koreu nemá člověk hodnotu. Člověk je pouze nulou na cestě vesmírem. A díky tomu se nám ztrácí i vize osobního Boha," odpovídá pan kardinál Duka. Mohlo by se tedy zdát, že i on propadl malomyslné představě, že Bůh vlasně neexistuje. Opak je však pravdou. Pan arcibiskup totiž dodává:
"Bible nám říká, že Boha nelze spatřit, nelze se jej dotknout, není možné si ho představit, ale mariánské svatyně od efezského sněmu (381) říkají, že Bůh Ježíš Kristus má svou Matku, Bohorodičku. Při bohoslužbě vyznáváme, že věříme v tohoto pravého Boha a pravého člověka - Ježíše Krista. V Krista, který zrazen, opuštěn, ztýrán, je popraven na kříži jako zločinec."
