Fragmenty - -ISMY EU NIČÍ EVROPSKÝ KONTINENT
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
10. 12. 2018 13:11

Český prezident Miloš Zeman v ruské televizi NTV, znovu označil protiruské sankce EU přijaté kvůli jeho postupu vůči Ukrajině, včetně navrácení Krymu Rusku po zabrání Chruščovem, za zbytečné. „Z ekonomického i politického hlediska jsou podle něj sankce vždy zbytečné a  ničemu nepomáhají, naopak poškozují obě strany, ne jen jednu, " konstatoval prezident Zeman. Navíc ještě pokořil bruselské panstvo tím, že konstatoval, že  "Evropská unie nemá v současné době silného vůdce, jací jsou podle něj v Rusku, v Číně nebo v USA. Rusko nepochybně má silného vůdce, Čína má silného vůdce a Amerika má rovněž silného vůdce. Najděte mi, prosím, silného vůdce na úrovni Evropské unie. Dívám se nalevo, dívám se napravo, dívám se dopředu, dozadu – silného vůdce prostě nevidím.“ 

19. 11. 2018 14:00

Konzervativec se nesmí bát slova nacionalismus

Rozhovor s předsedou Národního sjednocení Mgr. Janem Skácelem

Pardubický rodák, někdejší politický vězen, vynikající šachista, dělník, později podnikový právník a ekonomicko-právní poradce Mgr. Jan Skácel (68 let) není na české politické scéně žádným nováčkem. Byl funkcionářem u národních socialistů, místopředsedou Národně demokratické strany a předsedou Vlastenecké fronty. Nejvíce na sebe upozornil bojem proti protiústavnímu rozbití Československa, důsledným hájením českých národních zájmů a obhajobou českého nacionalismu coby pojmu. Teď stojí v čele Národního sjednocení (NSJ), politické strany, která má ve svém rodném listu duben roku 2002…

Jste starší člověk, který toho už osobně mnoho pamatuje. Co vás z politických událostí u nás nejvíce ovlivnilo a nejvíce názorově formovalo?

Řekl bych, že jde o dvě události – první byl rok 1945, druhý Únor 1948. V roce 1945 jsem končil první rok gymnasia, bylo mi jedenáct let přišlo osvobození a já jsem v květnových dnech pracoval v jednom rychle zřízeném lazaretu jako spojka Červeného kříže. Tak jsem měl možnost vidět vracející se lidí  z nacistických koncentráků. Někdy to byl úděsný pohled. Po druhé to byl Únor 1948. Bylo mi necelých 14 let a měl jsem možnost sledovat jak přátelé mých rodičů končí v Táboře nucených prací, a to bez jakýchkoliv soudních rozsudků jen na základě zvůle nových komunistických mocipánů. Ten Tábor nucených prací byl asi jeden kilometr od našeho tehdejšího bydliště, dnes je tam ona proslulá věznice pro ženy. Tehdy jsem začal mít pocit ohrožení, který mne na malou chvíli opustil v roce 1968.

Sám jste byl politickým vězněm v době komunismu. Jak dnes vidíte postavení bývalých muklů? Proč podle vás do dnes nebyli potrestání komunističtí zločinci?

Působí víceméně jako ozdoba polistopadového režimu, jejich vliv na tvorbu současné politiky je však minimální. Za největší neštěstí pak považuji vzájemnou rozhádanost jednotlivých skupin. Tuto záležitost však nelze vysvětlit na základě jedné odpovědi v rozhovoru. Pokud se týče druhé části otázky, pak je nutno si uvědomit, že přespříliš značná část naší společnosti byla s tímto režimem svázána. Trval přespříliš dlouho. Kdybychom chtěli býti rigorózní museli bychom provést totální dekomunizaci, to znamená postavit před dekomunizační soud každého člena KSČ, protože už tam začíná ona protiprávnost  a chcete-li zločinnost režimu.

Uvážíme-li však, že členů KSČ z hlediska bývalé ČSR bylo asi kolem tří milionů, tak zjistíte, že to ve světle problému, do kterých jsme se dostali, bylo neproveditelné. (Jen členská základna KSČ před listopadem 1989 činila 1 750 000.) A pak kdo byl více vinen? Příslušník státní bezpečnosti, který přišel z dílny „dělat ve svatém nadšení světovou revoluci“ anebo koupený univerzitní profesor, který pro tuto činnost vytvářel ideologické podmínky a při tom věděl, jak je to ve skutečnosti?

Který z českých politiků vás nejvíce ovlivnil?

Bylo jich více. Především Karel Kramář, dále Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma. Toho posledního jsem měl možnost poznat. Do jisté míry to pak byli lidé z procesu s Miladou Horákovou jako Josef Nestával a František Přeučil, se kterými jsem se dosti často stýkal.

Rodina, ze které pocházíte, byla politicky svázána s Národní demokracií. Měl jste možnost z tohoto politického odkazu svých předků nějak čerpat? Ovlivnilo to vaše pozdější politické názory a postoje?

To na mne mělo každopádně rozhodující vliv, již proto, že to co mi říkali o politickém životě První republiky se naprosto krylo se skutečnosti jak jsem si nakonec pracně zjistil z archivů. Důležité pak pro mne bylo, že jsem ztratil iluse o morálním profilu TGM.

Jste předsedou politického subjektu s hrdým historickým názvem Národní sjednocení. Jak byste tento subjekt politicky vymezil a charakterizoval?

Především bychom měli tuto stranu dovést tam, kam ji chtěl dovést Karel Kramář. V praxi to znamená nekompromisně hájit naše národní zájmy, bezpodmínečnou úctu k tradičním hodnotám života, na druhé straně pak jasně formulovat sociální akcenty, to znamená zajistit hospodářskou ochranu sociálně slabších vrstev vůči určitým formám sobectví a bezohlednosti. V tom se totiž Národní sjednocení mělo lišit od Národní demokracie, která přece jen byla více stranou těch zámožnějších a výkvětu národní inteligence. V tomto směru bychom měli býti stranou všech Čechů bez ohledu na sociální původ, a to v rámci systému národní a státní pospolitosti jak bude zakotveno i do našeho programu, který právě zpracováváme.

Jde tedy o vybudování národního státu s většinovou českou společností, při respektování práv menšin, kterým zaručíme v rámci státu jejich národnostní práva. Na druhé straně od nich očekáváme, že budou respektovat naše zákony, pod jejichž jsou i ochranou a náš způsob života. Proto hovoříme o systému národní a státní pospolitosti.

V čem hodláte navazovat na stejnojmenný prvorepublikový subjekt vedený JUDr. Karlem Kramářem? Je jeho odkaz ještě aktuální a politicky nosný?

Ideové zásady na kterých Národní sjednocení vzniklo jsou stále živé. Není zde sice již německý nacismus, zato jsou k nám uměle vnášeny kosmopolitní názory, které mají vést k postupnému odnárodnění. Pokud se týče komunismu, tak nám dříve, či později bude hrozit druhá vlna komunistické revoluce, která tentokráte může míti globální charakter s ohledem na obrovskou migraci zproletarizovaných vrstev „třetího světa“.

Pokud se týče přerušené kontinuity, tak si myslím, že vlastní myšlenka nacionalismu je stále živá a má svou oprávněnost dnes více než kdy předtím. Přitom je si ale na druhé straně nutno uvědomit, že politická strana není nějaký sváteční fetiš, ale prostředek k politickému působení.

Na národně pravicové scéně dnes působí mnoho obdobně zaměřených subjektů. Co podle vás brání spolupráci a postupné integraci těchto subjektů v jeden silný celek a naopak jsme stále svědky dalších nově vznikajících subjektů?

Zde jsme skutečnými dědici nelichotivého odkazu našich předků, neboť současná situace se nikterak neliší od doby První republiky, snad s tím rozdílem, že nás bylo tehdy víc. V tuto chvíli je třeba vést vzájemný dialog a nepřipustit, aby jeden ostrakizoval druhého. To je první krok na cestě ke sjednocení, jehož součástí se však nikdy nemohou stát skupiny, které se v jakékoliv formě hlásí k nacismu.

S jakými politickými stranami a občanskými sdruženími spolupracujete či hodláte spolupracovat? Jak se profiluje český nacionalismus?

Z těch velkých by to měla býti ODS, ovšem pokud si udrží určitý národní charakter. U těch ostatních „velkých" je to složité. Z těch neparlamentních v oné národní problematice máme zcela určitě nejblíže k České straně Národně sociální které vyčítám nejvíc její téměř impotentní přístup při obraně národních zájmů. Možná, že tato strana, která je v současné době v krizi se bude po odchodu Dr. Šuly profilovat výrazněji a vrátí se ke svým skutečným kořenům.

Jinak spolupracujeme s řadou občanských sdružení jako je Akce národní obnovy, Vlastenecká fronta, Národní myšlenka, Občanské proti EU a řadou dalších majících místní charakter. Mohl bych říci, že současný stav je na rovině všestranně prospěšného dialogu nacionalistů. Jako strana pak pracujeme na vlastním programu. Zatím je v návrhu předložen náš národohospodářský program, který je možno nalézt na našich internetových stránkách (www.nsj.cz).

NSJ se staví odmítavě vůči Evropské unii a předpokládanému vstupu České republiky do ní. Jak byste stručně charakterizoval své výhrady vůči ní?

Především je nutno si uvědomit, že dojde k postupnému zrušení národních států, což dříve či později povede ke ztrátě národní identity. Tento stav bude míti za následek nekontrolovatelnou činnost nadnárodních monopolů, pro kterou náš národní majetek budou jen putovním pohárem při změně vlastnických vztahů, což vidíme již v náznacích dnes. Většina těchto monopolů bude míti svou domovskou příslušnost v Německu, takže nám dnes po nějakých padesáti letech opět vyvstává onen historický německý problém. Navíc již dnes, kdy vlastně k  vytváření EU teprve dochází, projevují se již prvky příští krize, která nakonec vyústí v rozpadu celého projektu. O nás pak budou jednoho dne rozhodovat Němci, kteří uzavřou s Rusy nové Rapallo a nám nezbude nic jiného než začít s novým národním obrozením.

Jak se Národní sjednocení staví k českému exilu žijícímu v zahraničí? Nemyslíte si, že jsme se v době po listopadu 1989 se k exilu a jeho morálnímu odkazu nezachovali zrovna adekvátně, jak by po právu zasluhovali?

Jistě, exil jsme pominuli, kde jsme jen mohli. Je v tom kus špatného svědomí, kterého využila komunistická propaganda, aby tyto lidi vyřadila ze spolurozhodování o našem příštím uspořádání. Navíc samotný exil nebyl jednotný a vzájemné rozpory někdy přerostly do velmi nepěkných konfliktů. Zde jsme si měli vzít příklad z obrovského kusu práce, který pro dnešní Polsko udělal jejich exil. Nebo vezměme Lotyšsko, tam exulantka se stala hlavou státu.

Současné české společnosti schází nejen dostatek morálního a etického rozměru, ale postrádá oblast duchovna jako celek. Pociťujete tento nedostatek i vy a vaše politická strana?

Nelze hledat etické rozměry ve společnosti, jejíž normální život skončil před více než šedesáti lety. Navíc oněch čtyřicet let komunistického teroru bylo založeno na podvodu a lži. Žili jsme v jakémsi schizofrenním stavu  nevyhlášené občanské války, kterou uskutečňovali komunisté proti celým vrstvám obyvatelstva. První, kdo musel zaplatit svou daň pak byla samozřejmě národně orientovaná inteligence jako politická elita.

Národním sjednocení se mluví v souvislosti s pravidelnou roční zprávou vydávanou Ministerstvem vnitra ČR o extremismu? Jak tedy vnímáte, že se nacházíte na seznamu státem evidovaných a kontrolovaných „extremistů“?

Současný polistopadový establishment vzešel z Občanského fóra, jehož příslušníci se rozešli do všech politických stran jako rakovinotvorná chobotnice. Jestliže se necítí nikdo z nich odpovědný za stav naší společnosti za posledních třináct let, pak já považuji za svou čest, že mne tito lidé nazývají „extremistou“. Alespoň vím, že jsme na správné cestě.

V minulém režimu mne také evidovali jak osobu státu nepřátelskou. Jak vidno já existuji, a tento režim již ne. I v dnešním případě věřím, že tomu tak bude obdobně.

Často se veřejně diskutuje o skinheadech a jejich subkultuře. Má nějaké vazby na tuto subkulturu i Národní sjednocení? Obhajuje je NSJ či naopak zatracuje a proč?

Skinheadské hnutí je nesmírně různorodé. Jde vesměs o mladé lidi mající začínající představ o své životní pouti. Proto nevím, proč bych je měl nějak odsuzovat. Na druhé straně však členství v politické straně vede k určitým závazkům a já zde nevím, jak se názory jednotlivých skupin kryjí se zásadami našeho programu. Jinak nevím, co bych na jejich názorech odsuzoval. Pokud se týče jejich hudby, beru ji jako projev určitého stylu. Obecně vzato je mi milejší než na příklad tvorba pana Kocába.

Čím se chcete odlišit od stávajících politických subjektů a jak hodláte oslovit všechny případné voliče?

K této otázce mám trochu výhradu. Každá politická strana se  v nějaké formě odlišuje od té druhé, jinak by neměla právo na existenci. A rozhodně jsem se nepodílel na zakládání strany, jejímž jediný cílem je dostat se do parlamentu. Nejsem něco jako současný předseda senátu, který začal u komunistů, pak se stal v  rámci OH levicovým liberálem, pak mu nevadil ani sňatek s „Beneš partei“, ač psal své články jako Podiven zcela obráceně a dnes je z něj křesťanský demokrat.

Naším krédem je obhajoba národních zájmů, nebojíme se slova „nacionalismus“, v obecné sféře hodnot jsme konzervativci, v hospodářské sféře stojíme sice na principu soukromého vlastnictví, ale s výraznými sociálními akcenty a silnou úlohou státu.

Rozmlouval Jan Kopal

Mgr. Jan Skácel

volební lídr Národní strany

Rozhovor pro Národní politiku

1. Francie je díky přispění černých a muslimských přistěhovalců v plamenech, šíří se zde vlna rabování a pouličních nepokojů. Je jen otázkou času, kdy se vlna násilností přenese i do zbytku Evropy. Co si o tomto problému myslíte Vy?

Jde o problém, který je tak starý jako dějiny lidstva. Stěhování cizích etnik, která jsou nositeli jiných kultur vždy vede ke konfliktu a je to zcela zákonité. V dnešních podmínkách hlásání multikulturní společnosti musí vést dřív či později k latentním občanským válkám, které mohou přerůst do obrovských konfliktů. Na tomto principu byla pohřben i starověký Řím. Dnes je ohrožena celá euroamerická civilizace založená právě na dědictví křesťanství a Antiky. Ironií osudu, jde právě o národ, který položil základy jejího kulturního dědictví. Rozsah konfliktu je dán množstvím těchto přistěhovalců. Ve Francii tito přistěhovalci tvoří 5,5 procenta veškerého obyvatelstva. Ve skandinávských zemích tento podíl nepřekračuje 0,1 procenta, a proto hodlá-li nějaký pan profesor či novinář dávat za vzor skandinávské země a redukovat celou záležitost na sociální problémy, pak doopravdy ničemu nerozumí. V tomto případě zažehli požáry příslušníci již usazené třetí generace, což jasně dokazuje, jakým je nesmyslem provádět multikulturní integraci. V našich českých podmínkách tato situace podmíněně nehrozí. Říkám podmíněně proto, že postačí, aby přišlo několik muslimských aktivistů a ti pozvolna buď dobrovolně nebo formou skrytého teroru donutí ostatní příslušníky této entity, aby je v jejich militantních akcích následovali.

2. Jaký postoj máte k drogám? Jste sám na něčem závislý?

Konzumací drog považuji za největší ohrožení naší další existence. Znamená to pro nás asi tolik, co pro severoamerické Indiány byla konzumace alkoholu. Nejsme na to zvyklí a závislost na drogách vede jak globálně, tak individuálně k neuvěřitelnému růstu zločinnosti. Ve srovnání s drogami toto nelze říct například o alkoholu, jehož konzumace u některých lidí vyvolává maximálně společenskou nespolehlivost. V krajním případě končí nedůstojným žebráním. Já sám, jsem-li skutečně na něčem závislý, pak je to černá káva, a to s ohledem na velmi nízký krevní tlak. Z těchto důvodů mi kdysi lékař doporučil méně černé kávy a občas skleničku červeného vína, a to s ohledem na možné komplikace se žaludkem, který mám jinak v pořádku. Jinak mohu být jak bez alkoholu, tak i bez cigaret, ale v žádném případě si to nenechám zakazovat. Celou tuto propagandu považuji za výkřik módy, která dřív či později odejde.

3. Každého politika formuje i jeho vlastní rodina a rodinná historie, která byla ve Vašem případě více než dramatická a poučná. Jaký odkaz spatřujete v politické činnosti Vašeho otce, který byl místopředsedou Mladé generace Československé národní demokracie?

Můj otec, podobně jako celá generace, se zcela nekompromisně hlásil ke svému češství, potažmo moravanství. Tehdy se věci uměle nezamlžovaly a příslušnost k národu považoval každý za své JÁ. Nezáleželo vůbec na tom, že jsme byli malým národem. Nakonec způsob, jak jsme převzali po 28. říjnu správu věcích veřejných do svých rukou, ocenil i francouzský ministerský předseda G. B. Clemenceau, který se vyslovil takto: „Vy jste největší národ.“

4. Vaše matka zase pro změnu figurovala v procesu s Miladou Horákovou

Moje matka byla předválečná národní demokratka, která po roce 1945 vstoupila do národně socialistické strany, a to zásluhou Františka Přeučila. Při procesu s Miladou Horákovou padlo při výslechu Františka Přeučila její jméno. Následně byla v červenci roku 1950 ve vedlejším procesu odsouzena k 25 letům těžkého žaláře. Podobně jako můj otec byla jasně a nekompromisně národně orientovaná.

5. Byl byste dnes pro zákaz KSČM a z jakého důvodu?

V současné době považuji zákaz KSČM za něco, co je již mimo realitu. Těžko se zakazuje politická strana, která ve volbách získala více než 1/5 poslaneckých křesel. Samozřejmě, jako následovníka KSČ je možno ji prohlásit za zločineckou organizaci, což svým vládnutím, zejména v 50. letech jednoznačně prokázala. Bezprostředně po Únoru 1948 byli lidé zavíráni do táborů nucených prací na základě správních a nikoliv soudních rozhodnutí. Byli inscenovány velezrádné procesy, které končily justičními vraždami a nakonec se celá hrůzovláda obrátila i proti některým vlastním funkcionářům, kteří byli popraveni za věci, kterých se nikdy nedopustili, a to bez ohledu na to, že celou svou činností se na této hrůzovládě podíleli. Je zcela lhostejno, šlo-li o Rudolfa Slánského nebo Gustáva Husáka. Jenže je nutno si uvědomit, že touto stranou prošlo více než 3 milióny lidí a je těžko každého člena označit za zločince. V tomto případě je nutný určitý generální pardon. Největší problém politiky komunistů není v oblasti nespočetných politických zločinů, ale že hlásanou politikou třídní nenávisti rozložili morálku národa a v rámci budování beztřídní společnosti se v jejím lůně vytvořila nová třída. Tyto věci přesně specifikoval kdysi nejbližší spolupracovník Josifa Brože Tita Milovan Djilas, který napsal stejnojmennou knížku, v níž předpověděl konec této nové třídy s tím, že si v historii na ni nikdo ani nevzpomene. Větší problém než samu KSČM vidím v politické činnosti těch komunistů, kteří přešli do jiných politických seskupení. Jedná se o většinou o lidi z druhého - normalizačního období. Tam už šlo zcela jednoznačně o devótní služky sovětského impéria. A tato sorta svou povahou nedokáže nic jiného, než sloužit jiným mocipánům a demoralizovat tak politický život. Nejvíce těmito osobami je zamořena ČSSD. A na tyto lidi by měla být uvalena přirozená politická karanténa již z hlediska obecného morálního mínění. Podotýkám jen v těch případech, kdy chtějí vyvíjet politickou činnost. Jinak ať si dělají, co chtějí.

6. Ve vašem programu je i zákaz potratů. Jste proti registrovanému partnerství homosexuálů. Proč?

Pokud se týče potratů, je to vždy, pokud není ohrožen život rodičky, vražda. Navíc je nelogické likvidovat nenarozené životy, když stojí, a to doslova ve frontě, spousta lidí, kteří chtějí provést adopci. Tuto celou záležitost je nutno řešit formou zákona a rodičkám, které o své dítě nestojí, je nutné zaručit anonymitu. Pokud se týče registrovaného partnerství, tak to nikdy nelze postavit na úroveň rodiny, která je nejenom přirozenou formou reprodukce života, ale je přímo odpovědna za výchovu, a to od samé kolébky.

7. V polských parlamentních i prezidentských volbách zvítězila národně konzervativní pravice se silným sociálním akcentem. Bude to vzorem a inspirací též pro politickou scénu v naší zemi?

V Evropě již začíná svítat, ale hledat slepě cizí vzory považuji za poněkud pochybné. Své si musíme umět vybojovat sami. Říkám to navzdory tomu, že jako Polák bych odevzdal hlasy této straně také.

8. Co sám chcete aktivně v politice prosazovat?

Trvalou existenci národního státu, abychom vytvořili prostředí, že každý Čech, Moravan a Slezan má právo na slušný život, bude se cítit svobodným občanem s plným vědomím, že je ve své zemi skutečně doma.

9. Postavil jste se do čela kandidátní listiny v relativně pokročilém věku, neberete to trochu jako svůj handicap?

Bez jakéhokoliv pokrytectví bych chtěl říci, že jsem se o toto postavení neucházel a nakonec jsem to vzal jako realitu. Navenek to jistě může být jistý handicap. Ze svého hlediska se na to dívám jako na odpovědnost vůči ostatním. Jinak jsem si začal dělat paměťové testy.

10. Co si myslíte o problematice míšení ras?

Nikdy z toho nic dobrého nekoukalo. Vytvářelo to přehrady a animozity na jedné i druhé s 

11. Koho byste nechtěl mít za souseda?

Za sousedy nezodpovídáme a musíme se s nimi snažit vyjít. To ale neznamená, že budeme akceptovat přežívající povědomí, že českomoravská kotlina je jejich životní prostor.

12. Bylo těžké pro tři rozdílné politické strany jako je Národní strana, Republikáni Miroslava Sládka a České hnutí za národní jednotu nalézt společnou řeč a domluvit se na společném postupu? Proč se k této spolupráci nepřipojili i další příbuzné strany a hnutí?

Domluvit se na politické části programu nebyl téměř problém. V hospodářské oblasti bylo nutné najít dohodu a té jsme dosáhli. Zatím spolupráce probíhá bezkonfliktně a v zásadě řešíme technické a organizační problémy. Zpočátku bylo osloveno celkem 7 subjektů, dva odmítly hned, v dalších dvou případech jsme nedokázali nalézt společnou řeč, nechť již byly důvody jakékoliv.

13. Jak se budete vyhraňovat vůči současným parlamentním stranám? Ke které máte politicky nejblíže?

V otázkách tvorby legislativních norem jsme rozhodnuti konstruktivně a státoprávně se na věcech podílet. V žádném případě však nehodláme ustupovat v problematice, která by souvisela se zaprodáváním národních zájmů. Tam bude vždy naše stanovisko nekompromisní. Logicky s ohledem na určitou národní orientaci máme nejblíže k ODS s tím, že se odlišujeme v některých ekonomických aspektech. ODS se dívá na hospodářskou problematiku jako na volnou hru globálního kapitálu, my chceme vybudovat vlastní národní podnikatelský sektor a všemi prostředky jej hájit.

14. O jaké voliče budete usilovat? Máte představu o ideálním profilu Vašeho typického voliče?

Považujeme se za všenárodní stranu, takže pro nás hlas řadového dělníka je stejně důležitý jako hlas úspěšného podnikatele.

15. Kdo bude podle Vás Vaším největším politickým protivníkem a rivalem ve volební kampani?

Když pominu KSČM, kde je věc jasná, pak je to ČSSD nejen pro svůj protinárodní program, ale také pro to, že zásadně říká něco jiného, než nakonec koná. Jako příklad uvádím akci "Čisté ruce", povídání někdejšího pana premiéra Zemana, že nepřipustí nadvládu přirozených monopolů, o tom, že udělá referendum ke vstupu do NATO a podobně. Stejně jasně se vyjadřujeme k tzv. evropským liberálním stranám, i když předpokládáme, že jejich příští parlamentní zastoupení bude nulové.

16. Někdejší ministr vnitra Stanislav Gross Vás nazval osobou, o které se pochybuje. A Vaši činnost označil za stejný problém jako boj s korupcí a prostitucí. Tehdy jste řekl, že za minulého režimu Vás také evidovali jako osobu nepřátelskou a minulý režim už neexistuje, ale Vy ano. Nyní se něco podobného, v politickém slova smyslu, stalo i se Stanislavem Grossem. Chcete se k tomu nyní vyjádřit?

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Děkujeme Vám za rozhovor.

Rozhovor s předsedou přípravného výboru Národní demokracie Mgr. Janem Skácelem

poskytnutý časopisu „Pochodeň pravdy“

Od poloviny letošního roku patří k aktivním nacionalistickým subjektům také přípravný výbor Národní demokracie v čele s Mgr. Janem Skácelem (*1934), který poskytl našemu listu následující rozhovor

  • Založili jste přípravný výbor Národní demokracie a sbíráte podpisy k jejímu založení. Co Vás k tomu vedlo?

Chceme mít jasně ideově vyprofilovanou národně orientovanou stranu, která bude hájit nekompromisně tradiční hodnoty, na kterých je naše společnost založena, při jasném akceptování principu národní pospolitosti a sociální solidarity. Nepovažujeme dnes za možné, aby se snoubil nacionalismus s tezemi ekonomického liberalismu.

  • V čem chcete navazovat na Dr. Kramáře a jeho politické vize?

Orientace na dr. Kramáře je jednoznačná. Chceme se v zásadě státi jeho pokračovateli. Byl politicky nejvzdělanějším mužem tehdejší doby, zcela jasně i vymezil, jak mají vypadat vzájemné vztahy se Slováky. Zde se vyjádřil dne 28. února 1920, den před schválením naši ústavy toto. „My nechceme zatáhnout Slováky do žádného centralistického chomoutu, oni sami se musí rozhodnout o způsobu svého působení ve státě.“ Taktéž již v roce 1919 postavil otázku uhájení naší samostatnosti takto: „Bez svobodného a demokratického Ruska nelze uhájit naši samostatnost.“ Velmi ostře kritizoval scestnost naší zahraniční politiky vedené dr. Benešem, podobně tak činil i Antonín Švehla. Vytýkal zde především přílišný optimismus. Pokud se týče ekonomické politiky, tak zde se proti tehdejší Národní demokracii vymezujeme, což nebylo způsobeno ani tak Kramářem jako ostatními okolnostmi zejména tlakem Živnostenské banky. Zde stojíme na principu sociálního státu.

  • Na národní scéně působí již řada politických subjektů - budete s nimi spolupracovat, nebo se proti nim hodláte vymezovat?

Pokusy o sjednocení národních subjektů, kterých jsme se zúčastnili, nejenže zkrachovaly, ale vedly v mnohém ještě k osobním konfliktů. My jsme byli jediní, kdo v tom s Národní stranou zůstali až do konce. S touto stranou se ale rozcházíme právě na ekonomickém programu, oni jsou svým způsobem ekonomicky napravo od ODS.

  • Kde vidíte své potencionální spojence, sympatizanty a členy?

Každá strana je samostatný subjekt, který usiluje o získání politické moci, po případě i podílu na ni. Hodláme působit jako všenárodní strana, proto se budeme ucházet o hlasy každého příslušníka českého národa - Čecha Moravana i Slezana.

  • S jakým heslem chcete jít do voleb?

O těchto věcech rozhodne až sjezd, nikterak se však nevyhýbáme, ani onomu "Nic než národ", jehož autorem je otec národa František Palacký.

  • Kdo je pro Vás největší inspirací pro české nacionalisty?

Asi by to měli být především ti bezejmenní, kteří položili životy za národ na bojištích 1.a 2. světové války, v odbojích v neposlední řadě i ti kteří bojovali proti komunistické totalitě.

  • Máte už nějaké webové stránky, prezentujete se na stránkách nějaké tiskoviny?

Naše webové stránky naleznete na adrese narodnidemokracie.wz.cz . Publikuje na webu Národních listů (narodnilisty.wz.cz) a máme vlastní stránku také ve Svobodných novinách. Případně i na Altermediích, Fragmentech a jinde.

  • Kde se mohou případní zájemci o Vaši stranu hlásit?

Nejprve musíme onu stranu založit a zaregistrovat. K tomu potřebujeme podpisy a ty nám zatím schází.

  • Co říkáte poslednímu vývoji okolo nové verze euroústavy?

13. prosincem 2007 byla v důsledku schválení nové verze euroústavy zahájena demontáž národních států. Naši povinnosti je učinit všechno, a abychom existenci národních států za jakoukoliv cenu uhájili a tuto EU jako celek rozbili. Celá politická integrace je naprostý nesmysl.

  • Co byste vzkázal našim čtenářům do nového roku 2008?

Aby nepropadali skepsi a věřili proroctví kněžny Libuše.

Rozhovor pro Pochodeň pravdy připravil a vedl Jan Kopal

V Praze dne 15. 12. 2007


 

Jan Skácel za národ Pocta Janu Skácelovi u příležitosti 3/4století jeho života
Editoři: Jan Kopal, Jan Maloušek a Martin R. Čejka

Vznik nového politického subjektu s názvem Národní sjednocení byl symbolicky proklamován 28. října 1934, zatím jen jako smlouva o volebním souručenství. Na úplném sloučení se dohodli Kramář, Stříbrný a Mareš až 14. dubna 1935 a s konečnou platností bylo Národní sjednocení ustaveno 28. dubna. Nová strana si vylosovala číslo 16 a do kampaně šla s heslem „Nic než národ!“ a s obrovskými očekáváními. Hovořilo se o přinejmenším dvouciferném zisku hlasů voličů v procentech. Rok 1935 tak měl být nejen oslavou Kramářových 75. narozenin, ale zároveň měl odstartovat Kramářův návrat na vrchol československé politiky... Ve volbách, které se konaly 19. května 1935, však Národní sjednocení obdrželo jen necelých 6 procent a získalo pouhých 17 poslaneckých křesel. Zklamaný Kramář si tehdy prý jen znechuceně povzdechl: „Ten národ je bahno.“ Jan Skácel měl tou dobou za sebou něco málo přes půl roku života... O pár let později se Karel Kramář stal pro Jana Skácela jedním z politických vzorů a Kramářův povzdech nad trestuhodnou zabedněností valné části našeho národa ho provázel po celý další život. Vkombinaci s Kramářovou maximou „Pravdou třeba proti všem!“ čekaly „našeho Honzu“ vždy jen prchavé okamžiky národního vzepětí a pak už zase jen dlouhé a povýtce marné boje s onou zbahnělostí.
Milý Honzo, původně jsem ti chtěl k tvým 75. narozeninám koupit hodně vysoké holínky, abys v tom českém bahně neuvázl - stoupá výš a výš! Jenže kdo zná tvoji velikost... Atak vezmi prosím zavděk aspoň tímto krátkým vyznáním obdivu k tvé nezmarnosti. Děkuji Bohu, že jsem tě na své cestě potkal ve věku, kdy člověka lze ještě ovlivnit, a Tobě děkuji za to všechno, co jsem se od Tebe v průběhu našich mnohaletých vzájemných přitakávání i sporů naučil. Aslibuji, že kdybychom někdy chystali nějakou větší akci, tak se nejdřív podíváme do rozpisu šachových turnajů... VPraze 13. září 2009 Tvůj Ladislav Bátora
Slovo editora
Mluví-li Jan Skácel o možnosti sepsání svých memoárů, tak jejich pravděpodobný název, který zmiňuje je „Paměti zcela neúspěšného politika“. Inspirace obdobným dílkem expremiéra Miloše Zemana je více než zřejmá. Než však k jejich sepsání dojde, chtěli bychom tuto mezeru zaplnit naším sborníkem, který vychází u příležitosti 75. narozenin Jana Skácela, neboť oslavenec sám chce k sepsání přistoupit až po svých 80. narozeninách. Doufejme, že tedy nebudeme čekat příliš dlouho. Jan Skácel se v uplynulém dvacetiletí pokusil vzkřísit národovectví blízké duchu a pojetí národní demokracie. I díky jemu slovo nacionalismus dnes není jen hanlivou nálepkou a bezobsažným pojmem. Řada novinářů se díky jemu naučila se tento termín používat a rozlišovat jej od jiných obdobných ideologií. Významně se podepsal na několika generacích mládeže, kterým byl rádcem, učitelem i vzorem. Náš sborník by měl čtenářům přiblížit všechny stránky osobnosti Jana Skácela. Počínaje rodinnou tradici, z níž vzešel, přes stručné načrtnutí běhu jeho života až po myšlenkový svět jeho literární tvorby. Za tímto účelem také prvně zveřejňujeme výpověď v rámci orální historie, která původně vznikla pro potřeby jednoho mého vysokoškolského semináře na PedF UK. Důraz je kladen zejména na publicistiku posledního desetiletí, která je zmapována téměř úplně. Nemůžeme pominout ani skromné zmínky o Janu Skácelovi v literatuře, kdy zejména odborné studie vykazují vůči jeho osobě značný dluh, který snad bude odstraněn v příštích desetiletích. Ono poslední desetiletí je pro mou osobu s Janem Skácelem spojeno více než osudově. Byl mi v těchto letech takřka otcovským přítelem a mnohé události a články se rodily ve vzájemné interakci a spolupráce. Byl jsem přítomen vzniku těchto článků a mnohdy i jejich prvním čtenářem, který k jejich finální verzi mnohdy přispěl větším či menším dílem. Jako ideový původce tohoto sborníku a do jisté míry i jeho tvůrce otevřeně přiznávám, že všechny případné nedostatky a chyby padají toliko na mou hlavu a nemůže z nich být viněn náš téměř dokonalý oslavenec. Jan Kopal Praha 13. září 2009
5
Život ve víru neklidné doby (Rozhovor s pamětníkem zlomových událostí) Jsi už starší člověk, který toho už osobně mnoho pamatuje. Co Tě z politických událostí u nás ovlivnilo a nejvíce názorově formovalo? Řekl bych, že jde o dvě události: první byl rok 1945, druhý Únor 1948. Vroce 1945 jsem končil první rok gymnázia. Bylo mi jedenáct let, přišlo osvobození a'já jsem v květnových dnech pracoval v jednom rychle zřízeném lazaretu jako spojka Červeného kříže. Také jsem měl možnost vidět lidi vracející se z nacistických koncentráků. Někdy to byl úděsný pohled. Po druhé to byl Únor 1948. Bylo mi necelých 14 let a měl jsem možnost sledovat, jak přátelé mých rodičů končí v táboře nucených prací, a to bez jakýchkoliv soudních rozsudků: jen na základě zvůle nových komunistických mocipánů. Ten tábor nucených prací byl asi jeden kilometr od našeho tehdejšího bydliště, dnes je tam ona proslulá věznice pro ženy. Tehdy jsem začal mít pocit ohrožení, který mne na malou chvíli opustil v roce 1968. Sám si byl politickým vězněm v době komunismu. Jak dnes vidíš postavení bývalých muklů? Proč podle tebe dodnes nebyli potrestání komunističtí zločinci? Působí víceméně jako ozdoba polistopadového režimu, jejich vliv na tvorbu současné politiky je však minimální. Za největší neštěstí pak považuji vzájemnou rozhádanost jednotlivých skupin. Tuto záležitost však nelze vysvětlit na základě jedné odpovědi v rozhovoru. Pokud se týče druhé části otázky, pak je nutno si uvědomit, že přespříliš značná část naší společnosti byla s tímto režimem svázána. Trval přespříliš dlouho. Kdybychom chtěli býti rigorózní museli bychom provést totální dekomunizaci, to znamená postavit před dekomunizační soud každého člena KSČ, protože už tam začíná ona protiprávnost a chcete-li zločinnost režimu. Uvážíme-li však, že členů KSČ z hlediska bývalé ČSR bylo asi kolem tří milionů, tak zjistíte, že to ve světle problému, do kterých jsme se dostali, bylo neproveditelné.•Jen členská základna KSČ před listopadem 1989 činila 1 750 000.) Apak: kdo byl více vinen? Příslušník Státní bezpečnosti, který přišel z dílny „dělat ve svatém nadšení světovou revoluci“, anebo koupený univerzitní profesor, který pro tuto činnost vytvářel ideologické podmínky a přitom věděl, jak je to ve skutečnosti? Vminulém režimu mne také evidovali jak osobu státu nepřátelskou. Jak vidno: já existuji, a tento režim již ne. Který z českých politiků tě nejvíce ovlivnil? Bylo jich více. Především Karel Kramář, dále Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma. Toho posledního jsem měl možnost poznat. Do jisté míry to pak byli lidé z procesu s Miladou Horákovou, jako Josef Nestával a František Přeučil, se kterými jsem se dosti často stýkal. Rodina, ze které pocházíš byla politicky svázána s národní demokracií. Měl jsi 7
možnost z tohoto politického odkazu svých předků nějak čerpat? Ovlivnilo to tvůj pozdější politické názory a postoje? To na mne mělo každopádně rozhodující vliv, již proto, že to, co mi říkali o politickém životě První republiky, se naprosto krylo se skutečnosti jak jsem si nakonec pracně zjistil z archivů. Jaká byla tvá první životní vzpomínka? Z politického hlediska to byl příchod Němců 15. března 1939. Tehdy můj dědeček prohlásil, že se půjdeme podívat na německé vojáky. Takže jsme se šel podívat na německé vojáky. Bylo psí počasí v těch Pardubicích. Šli jsme domů, a večer si o tom povídali všichni, a to včetně dědečkovy služky. Oni říkali „jen je řezat, jen je mydlit“ a já jsem nevěděl koho a proč. To byl můj první kontakt s politikou. Pak byla první cesta do školy. Co se ti vybaví, když se řekne slovo škola? Jaké školy jsi za svůj život navštěvoval a jak se jmenovaly? Čtyři třídy obecné, v druhém roce jsme začali mít němčinu, která už třetím rokem se stala hlavním předmětem ještě před jazykem českým a vyučovalo se více hodin. Žáčkem jsem slavným nebyl, ale nějak jsem ty čtyři obecné pracně absolvoval. Ve čtvrté třídě jsme museli dělat zkoušku na měšťanku, ale v té době se už se to měšťanka nejmenovala. Jmenovalo se to národní škola. Když jsme udělali zkoušku na měšťanku, tak se psal rok 1944, a to jsme teprve mohli dělat zkoušku na gymnázia. K této zkoušce jsme museli předložit něco na způsob árijského původu, kde jsem museli dokladovat, že nemáme žádné židovské prarodiče, protože i typově se zjišťovalo, zda není někdo náhodou osoba neárijského původu. Obojí jsem absolvoval, protože jsem na rozdíl od systematické píle většinou ve svém životě všechny přijímací zkoušky zvládnul vynikajícím způsobem. Dokázal jsem ze sebe vymáčknout i to, co jsem nevěděl. Ještě je zajímavé, když jsem dělal zkoušku na gymnázium, tak se dělala zkouška z němčiny, češtiny, matematiky – všechno ústně a z tělocviku. Tělocvik byl považovaný za soudruha Hitlera za hlavní předmět. Takže 21. července léta Páně 1944 jsem dělal písemné zkoušky. Podotýkám, že byly velmi náročné a že už bylo od školního roku 1943/1944 podle vzoru Velkoněmecké říše u nás zavedeno 6 stupňů hodnocení. To tehdy nebylo jako dnes, ty známky se jmenovaly poněkud jinak. Stupnice byla velmi dobré, dobré, uspokojivé, dostatečné, sotva dostatečné a nedostatečné. Čili jsem zkoušku udělal z němčiny za 5, což nebyla 6, podotýkám písemnou, z češtiny jsem ji udělal za 4 a matematiku jsem udělal za 2. Nejlepší to se mnou bylo z tělocviku, což se dneska možná bude někdo divit, za 1. Předměty později zjistila matka, jak jsem je udělal. Tělocvik se sestával ze 60 metrů běhu, skoku do dálky, skoku do výšky, pochod na kladině s tím, že to bylo na pardubickém stadionu, takže jsme chodili po ochozu a z hodu kriketovým míčkem, kde jsem byl ze všech nejlepší. Večer, když jsem si ulehl, jsem s hrůzou zjistil, že by mě mohli zkoušet ze znalosti německé hymny Die Fahne hoch. Matka právě za mnou přišla do pokoje a tak jí bulík jsem jí to sdělil. Matka hned aktivizovala kdejaké známé. Moje matka hovořila německy obdivuhodně. Tehdejší slova německé hymny 8
si pamatuji dodnes. Dnešní neznám, ona se už tak Velkoněmecké říše tolik nerozpíná, protože Memel už je součástí Sovětského svazu, dnes už vlastně Ruské svazové republiky. Takže jsme to oblítali po partajích a Die Fahne hoch jsem se naučil. Od té doby už jsem jí nezapomněl. Když jsem se toto naučil, tak v 11 hodin mě vzbudili a byl první nálet na Pardubice. Seběhli jsme do sklepa. Tak jsem se vinul docela lyricky k naší kuchařce. Avždycky to zasvítilo a ozvalo se BUM. No a asi za hodinu tahle legrace skončila a já jsem šel spokojeně spát a vůbec mě to nezajímalo, chtěl jsem mít svátek. Vůbec mě ten nálet nevzrušil. Druhý den jsme dělali písemné zkoušky, kde jsem byl lepší. Němčinu jsem udělal za 4, češtinu za 3 a matematiku za 2. Tyto známky potom zjistila matka. Podotýkám, že z těch 185 uchazečů jsem byl 46., ale přijímali asi 86. Zkoušky byly tehdy opravdu velmi náročné, neboť to přesahovalo učební rámec. Jak to pokračovalo dál? Stal jsem se žákem primy. Škola trvala asi půl roku, načež jsem začal chodit na doučování, protože s Velkoněmeckou říší to začalo vypadat špatně, takže to byl rajský život a do školy jsme chodili jednou za týden, za čtrnáct dní, kdy jsme dostali nařízené domácí úkoly a úkoly jsme přinesli. Moje rodina ale pro tenhle můj způsob študia neměla moc pochopení, tak mého učitele ze 4. obecní zangažovali, protože byl v totálním nasazení, tak místo, aby chodil pracovat do fabriky mí matky, tak mě a ještě jednoho hocha týral s učením. Když to skončilo, tak v revoluci jsem dělal spojku Červeného kříže. To spočívalo v tom, ne že bych se angažoval v boji s nacistickými okupanty... Národní výbor, jehož předsedou byl ředitel gymnázia, jenže za to německé tam byl Němec, co uměl česky a byl to nacista jak poleno, tak ředitel Dr. Blahout byl zároveň předsedou okresního národního výboru a přebíral moc. Moje vlastivědná role spojky Červeného kříže spočívala v tom, že jsem měl kolo, jsa ze zámožné rodiny, tak mě vždycky řekli: „Honzíčku, tamhle. Honzíčku, zajeď tam. „Eventuelně jsem něco vezl, nějaké cukroví. Byl to hotel s nepříliš slavnou pověstí. Za války ho zabavilo gestapo, pak se z něj zase stal hotel s touto pověstí, pak tam sídlila státní bezpečnost. Jmenoval se Libuše a byl naproti starému pardubickému nádraží. Tím jsem spáchal i jako 11letý hoch revoluční činnost, což skončilo tím, že jsme začali chodit do školy. Chodili jsme jeden měsíc dostali jsme nějaké známky. Do sekundy jsem už chodil normálně. Celou dobu jsem se rozhodoval, neboť v tercii se už to dělilo, zda na technickou větev, kde hlavním předmětem byla matematika, a nebo na klasickou větev gymnázia, kde byla vedle češtiny hlavním předmětem latina, které bylo týdně 5 hodin. Protože rodina se zbláznila a chtěla mít ze mne elektrotechnického inženýra. To by to s tou elektrotechnikou dopadlo... (Smích) Tak jsem se tejral s matematikou. Matematika nebyl můj hlavní problém. Můj šílený problém bylo kreslení a rýsování, neb jsem antitalent grafický. Takže jsem se pokusil nějakým způsobem, že bych přešel na tu latinskou větev. Jenže to bylo zase složité. Tak bylo rozhodnuto, že půjdu do obchodní akademie. Do toho jsem tu tercii zvládl s menšími problémy, v kvartě to s tou deskriptivou a kreslením bylo hrozný. Vpololetí jsem propadl z kreslení. On propadl z kreslení i Mikuláš Aleš. Malíř se ze mě nestal, tak jsem dělal přijímací zkoušku na obchodní akademii respektive obchodní školu. Vysvědčení z kvarty se hemžilo čtyřkami, měl jsem je z kreslení, rýsování, z ruštiny a kdoví čeho ještě. Jinak známky k celkem 9
dobrému průběhu zkoušek to nestačily napravit, tak jsem se dostal ne do obchodní akademie, ale pouze do obchodní školy. To bylo životní štěstí. Nastoupil jsem na školu, kde byl kdysi můj dědeček ředitelem a byli tam ještě kantoři, kteří učili mého Otce i mou matku. Ze třech kantorů, kteří tam byli, mi dva nadržovali jako vnuku pana ředitele, zato ten třetí, což byl příšerný bolševik, si skrze mě vyřizoval třídní boje z doby první republiky, nebo jak se mu ubližovalo, já nevím, když můj dědeček byl předválečný národní demokrat, pak národně sjednocený a za tuto stranu seděl jako zastupitel a chvíli jako člen rady na pardubické radnici. To, že jsem se nedostal na obchodní akademii bylo šílené štěstí, protože měsíc po ukončení obchodní školy zavřeli matku, tak já jsem tím pádem absolutorium. Čím skončila jedna etapa. Nevěřil jsem tomu, že bych mohl dále študovat s ohledem na to, že moje matka vyfasovala 25 let těžkého žaláře, můj nevlastní otec 11 a vlastní otec skončil v emigraci, s konečnou platností v Austrálii – Sydney. Mezi tím jsem hrál závodně šachy, stal jsem se přeborníkem kraje, pak jsem byl v mužstvu, které začalo vyhrávat přebory republiky. Dostal jsem se do přeborů republiky, pak mě jistotu zavřeli. Když jsem přišel z basy, protože mě soudruh Novotný udělil amnestii, tak v roce 1960 jsem dělal závozníka, pak placmajstra a v rámci toho ze mě udělali skladníka, tak jsem si řediteli řekl, že bych chtěl pokračovat ve studiu. Jelikož jsem byl v pravý čas na pravém místě, dostal jsem bez velkých problémů doporučení a maturoval jsem v roce 1968 ve věku 34 let - to už se to jmenovalo hospodářská škola. Kam jsem chtěl původně se jmenovala 1947/48, když jsem byl oproti ostatním o rok mladší, obchodní. 1949/50 se jmenovala hospodářská, aby se to odlišilo od obchodní akademie. Jinak byla ještě vyšší hospodářská škola, ta byla čtyřletá. Na té čtyřleté jsem odmaturoval v roce 1968. Študoval jsem ji nejdříve dálkově, pak jsem se domluvil externě. Ve školním ročníku 1967/68 jsem já úplně nevzorový student jsem já udělal 2 roky v jednom, odmaturoval a v červenci jsem udělal přijímačky na právnickou fakultu. Tam mi to trvalo trochu déle, než je normální. Nicméně jsem léta Páně 1976 slavnostně dostudoval. Jeden rok jsem pro velký úspěch opakoval, to byl třetí roční, a sice z práva pracovního. Tudíž s ohledem na svou budoucí politickou kariéru, až si budu vybírat ministerstvo, tak si vyberu ministerstvo práce a sociální péče, právě proto, že jsem se tolik věnoval pracovnímu právu. Kdybys měl zavzpomínal, pokud jde o skladbu předmětů, které patřily mezi Tvé oblíbené a proč? Oblíbené jsem měl prakticky jenom dva politická později občanská výchova a dějepis. Celkem mi nedělal žádný problém zeměpis, kde jsem se orientoval jednoznačně. Neměl jsem víceméně problémy s jazykem českým. Bylo to dáno jenom tím, že Tě bavil onen předmět, nebo to bylo dáno i osobností učitele? Když bych to vzal, na gymnáziu v sekundě jsem měl kantora, který po mně příšerným způsobem jezdil. Dodnes na něj vzpomínám nedobře. Vtercii a ve kvartě jsme měli na matematiku profesora Laštovku, ten se sice s námi nemazlil, ale třískal nám třeba hlavou o tabuli, což je dneska nepřípustné, ale v podstatě jsme ho všichni brali. Jestli měl 10
nějaké pedagogické problémy, tak měl s dívkami, protože to byl starosvětsky vychovaný člověk, který se normálně vyjadřoval, ale s holkama to neuměl. Pak učil v poddůstojnické nebo důstojnické škole matematiku, ne že by byl bolševik, ale vím, že to byla jeho poslední štace, poněvadž on chodil každou neděli do kostela jako spořádaný katolík, což dneska není zvykem. Ostatní předměty jsem bral tak, jak byly. Když jsem chodil od obchodní školy, tak mi nedělalo problém účetnictví, podnikové hospodářství, což do češtiny přeloženo byla obchodní nauka. Podniková korespondence ta byla v pohodě. Totální průšvih, na což jsem byl antitalent, byl těsnopis, kde mi dodnes vstávají vlasy na hlavě a zdají se mi špatné sny pomalu po šedesáti. To byl hrozný předmět. Jinak se mi celkem dobře dařilo zvládat krasopis, což jsme měli v prvním ročníku obchodní školy.. U těch předmětů, které jsi neměl rád byl problém v tom samotném předmětu a nebo učiteli, že tě nedovedl zaujmout? Pro mě nejpříšernější byly předměty, kde jsem se měl vyjadřovat graficky. Deskriptivní matematika mi nevadila z hlediska počítání, ale když jsem měl něco nakreslit, protože jsem měl obě ruce levý, abych to takhle řekl, že jsem se tou sníženou dávkou šikovnosti po celý život potýkal. Pro mě nebyl problém se něco naučit zpaměti. Naštěstí díky straně a Sovětskému svazu jsem musel dělat manuelně, dokonce v dolech, takže abych ještě nakonec těm bolševikům poděkoval. Byl za Tvou dlouho dobu nějaký učitel, který tě ovlivnil na celý život? Jo, profesor náboženství, ten byl vynikající. Toho jsme měli jenom na gymnáziu. To byl pán, který se narodil v obrozenecké části východních Čech, konkrétně z Novopacka, z Heřmanic. Byl činný v odboji, pak ho pro změnu zase zavřeli bolševici. To byl správný malérista, takže ho zavřeli hned na začátku, tak ho zase pustili. Nejlepší je, když už býti v maléru, tak kráčeti v první řadě. Za tím jsem byl, protože jsem relativně z lhostejnékatolické rodiny, což znamená, že rodina chodila do kostela, ale dvakrát do roka. Někdy ani to ne. Vnás určitý vztah vychoval. Když jsme se zajímali, co dělá náš pan profesor, tak za bolševiků dělal samostatného zemědělce asi na 3 hektarech. Měl z těch čtyř krav, které tam choval dvě pojmenované řecky a dvě latinsky, aby nevyšel ze cviku. Vtý obrovský doškový chalupě byla jenom fantastický to, že je člověk u středoškolského profesora a je tam ta obrovská knihovna. Na obchodní škole jsem měl prima kantora, ten nám vykal. Byl to profesor na češtinu a jmenoval se Rubáček. Ten, když jsme se potkali a šel jsem na tu školu po čtvrt století a potkal jsem se s ním a povídá: „Který ty seš?“ On, který nám celý život vykal. Povídám Skácel pane profesore. Aon povídá: „Skáceli, Skáceli, ty ses mi tenkrát ztratil v Praze a přišel až na nádraží.“ (Smích) To byl jako mohl vzpomínat. Akoho jsi naopak nesnášel? Nesnášel jsme toho matematika v sekundě. Pak po mně jel ten komunista, který nás měl na podnikové praktikum, jinak to byla podniková korespondence. I když jsem psát uměl, tak tam pořád něco vymejšlel. Legrace byla, že on byl v koncentráku a byl to Žid, 11
že jsem se s ním potkal naposledy v 54. roce a to se ptal, že kdybych šel na školu a nebo něco potřeboval. Musel v rámci svého židovského původu dostat totální lekci od bolševiků, protože to byl najednou úplně jiný člověk. On se stal na té škole ředitelem. Vdobě, kdy jsem tam chodil, tak ředitelem nebyl. Byl tam jeden koncentráčník, který se jmenoval Macháček a šel tam do toho. Jinak jediná věc, kdo se díky obchodní škole ocitl z naší rodiny jako první na státní bezpečnosti jsem byl já v roce 1948 krátce po svých 14. narozeninách, když jsme balili vánoční balíčky, to tenkrát byl první krok z lístkového hospodářství směrem k volnému trhu, to bylo vázané. Neměl to kdo zabalit, a tak my jsme na zámečku v Pardubicích, kde se za heydrichiády nacházel svým způsobem vojenský útvar, jsme v garážích odvažovali vánoční balíčky a dávali jsme tam protistátní letáky, které jsme natiskli na dětské tiskárničce… Někteří kluci ale dostali – konkrétně Vladimír Chlápek dostal 9 měsíců, Václav Bořil 6 měsíců, Drago Břečťan 4 měsíce a Drašar dostal také 4 měsíce. Legrace byla, že to až na toho Břečťana byli všichni moji spolužáci ze třídy, i když jsme tam měli většinu, tak jsme tam nakonec zůstali 3. Balilo se to v zámečku v garážích tam, kde nacisté popravovali naše lidi. Kterou z těch navštěvovaných škol jsi měl nejraději? (Šeptem) Žádnou! (Smích) No, ale asi nejlepší byla obchodní škola, kam jsem chodil nejraději, protože tam byla legrace a byl tam úplně jiný přístup u profesorů. Gymnázium bylo na Tvrdém prevorepublikánském drilu, prostě příšerný odstup. Kdežto na té obchodní škole a obchodní akademii byl vztah kantorů daleko lidštější. Když už jsme u toho, jestli mohu vypravovat jeden příběh jednoho svého o rok staršího kamaráda. My jsme se v roce 1967 vydali navštívit jednoho katolického študenta. Já jsem chtěl vědět, jak žije, neboť z Pardubic jsem byl už deset let. Přijel jsem tam a chtěl jsem si s někým o Vánocích popovídat. Jezdil jsem za matkou v dobách vánočních, tak jsem navštívil Pepíčka Hartlových. APepíček Hartlů byl svérázná, svým způsobem zajímavá osobnost, protože byl katolík, který byl rozhodnutý vystudovat na kněze. Od svých 4-5 let ministroval. Jak jsme se bavili, tak mi začal vypravovat svůj příběh života a svou největší životní satisfakci. Asi před dvěma lety jsme se o Vánocích tady potkali a ptal jsem se ho znovu, zda-li je to jeho největší životní satisfakce. Aon tvrdil, že jo. Takže Pepíček byl katolický student, chodil do kostela. Měl jedno trápení, že na češtinu měl jistého pana profesora Cvrka. Pan profesor Cvrk byl totální tvrdý prvorepublikový nacionalista – národní demokrat. Takový typ husitského atheisty, když už tak husity. Nesnášel vůbec katolický Řím. Byl vychovaný v Macharově duchu. Atohohle Pepíčka Hartlovýho pucoval všude, kde mohl. Pepíček byl z něj úplně nešťastný. Pepíček byl o rok starší – ročník 1934 a chodil stále do kostela, komunismus, nekomunismus. Takže ho nevzali ani do Svazu československé mládeže. Av roce 1951, když maturoval, tak šli všichni studenti maturovat ve svazáckých košilích jako svazáci. To už se začlo říkat ve školním roce 1950/51 říkat soudruhu profesore a Pepíček, zatímco ostatní šli ve svazáckých košilích, šel klidně v černém a v bílé košili. Na češtinu ho zkoušel opět pan profesor Cvrk. Pepíček už tak z něj byl vyděšený. Nicméně zdárně odmaturoval a bylo zvykem v té době, že poprvé se šel profesor napít s maturantem při maturitním večírku. Anajednou z ničeho nic přijde za Pepíčkem profesor Cvrk: „Studente, chtěl bych vás pozvat na víno. „Jestli se v té době pily dvě deci nebo čtvrtka, protože původně se pila čtvrtka nebo osminka. Pan profesor Cvrk povídá: „Já se 12
vám musím omluvit, já jsem vám celý studium ubližoval, ale vy jste alespoň zůstal takový, jaký jste byl. Ale když se koukám na některé své studenty, co dneska vyváděj, tak mi jde z toho hlava kolem. Takže do smrti dobrý!“ APepíček Hartlů tohle považoval a považuje za největší životní satisfakci. Vraťme se ke chronologii historických událostí. Co atentát na Heydricha? Máš nějakou vzpomínku? Atentát na Hendricha si nepamatuji. Učili jsme se o tom ve škole, ale prostě to prošlo mimo mě. Vím o tom, až když jsme to probírali v němčině. Také dodnes umím Heydrichův titul – Reinhard Hendrich – SS-obergruppenführer, Generál der Polizei und Reichsprotektor Böhmen und Mähren. Tohle jsem se musel naučit zpaměti bulel jsem při tom jak divej, že mě tohle do hlavy neleze. Konec války… Konec války – prožil jsme bombardování. Pardubice byly bombardovány třikrát, poprvé to byl noční nálet, kde jsem se tulil ke kuchařce a ona ke mně v pyžamu ve sklepě. Azima mně nebyla. To mi bylo necelých deset let. Druhý nálet na Pardubice byl, když jsem jel z Loštic na Moravě z prázdnin, to byl druhý výlet. Takže nás vyhodili v České Třebové a teď jsme čekali. Třetí nálet, to už jsme věděli, že ti angloameričtí imperialisté to perou jenom do fabrik, tak jsme se dívali. To jsem se koukal ze dvora, jak to házej. Naprostá nezodpovědnost. Koukali se všichni, tak jsem se koukal i já. Pak jsem zažil na fotbale, když si udělali Američané leteckém den. Všechno to honem utíkalo, já jsem stál na tribuně vedle nějakého pána. Řekl mi: „Klidně tady stůj, buďto ji koupíme, nebo ne. Ale takhle se může stát, že se zadusíš, jak se to všechno dere ven.“ Tak jsme rady moudrého pána poslech. Ono se sice nikomu nic nestalo. Lítali nízko a něco někde ostřelovali. Byli to ti tzv. kotláři, kteří se specializovali na to, že odstřelovali lokomotivy. VPardubicích to dvakrát odkašlala tzv. Fantova, což se potom za komunistů jmenovalo Pardubická rafinérie minerálních olejů, starý nádraží, což byla nesmírná zásluha, protože se konečně muselo postavit nový, když to starý bylo v Pardubicích pro ostudu, a perníkárna Kapo. Po prvním náletu to trochu odkašlala elektrárna. Vzali přitom ještě některé civilní objekty. První bombardování šlo úplně vedle. Povstání, když vypuklo, tak jsme ho hrdinsky poslouchali u rozhlasu a v pondělí jsem se hned hlásil do služeb Červeného kříže, což mi matka nejprve nechtěla dovolit, ale pak to dovolila. Byl jsem právě v tom hodinovém hotelu, kam vozili lidi, kteří přijeli z koncentračních táborů. Mě nahoru nepustili, ale občas jsem šel něco vyřídit. Byl jsem na vrátnici, vrátného tam dělal jeden student asi ze septimy a mě měl tak nějak k ruce, že jsem jezdil něco vyřídit, zařídit, protože telefonizace nebyla tehdy taková. Nebo jsem šel k cukráři, který napekl nějaké cukroví a pečivo, někdo zase přitáhl šaty. Tak jsem tedy fungoval a měl jsem hrdý titul spojka Červeného kříže. Následoval příchod sovětských vojsk… Příchod sovětských vojsk – po pravdě řečeno jsem nějak klubisticky fandil An13
gličanům, tak se mi moc nelíbili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme měli na bytě s jedním řezníkem dva anglické vojáky, jeden byl malý poddůstojník a druhý byl čistě voják. Jeden, ten trochu starší, byl Skot a ten druhý Angličan. Pár dní u nás pobyli. Říkali, že si celkem na německé zajetí nestěžovali do toho momentu, než wehrmacht přestal fungovat. Celkem měli i styky s rodinou prostřednictvím mezinárodního švédského Červeného kříže, to si ještě jako jedenáctiletý kluk pamatuji. Rusové, když přišli, tak jsme jim mávali. Když přišli, tak už bylo všechno osvobozený. Psali se asi 11., nebo 12. května. Celkem s nimi po pravdě řečeno žádné problémy nebyly. Chovali se k nám normálně. Jen, kde mohli se dopracovat k hodinkám, tak bylo: „Davaj časy!“ Jediný, vo co jim šlo. Za to byli ochotní dávat pití a já nevím co. Sovětská armáda se v Pardubicích chovala v mezích normy. U dědečka ve vile, my už jsme tam tehdy nebydleli, se chovali slušně, hlavně oficíři. K některým incidentům došlo, ale většinou to bylo o dívkách. Ale to je okrajové. Když se dostali k nějakému pití, tak vojáci neznali mezí. Stěžovat si přímo na sovětskou armádu, to nemohu a byl by to nesmysl. Svobodné volby v roce 1946… Kvůli tomu jsem málem dostal pár facek. Sledoval jsem volby před deníkem Práce, kam jsme vždycky chodili sledovat výsledky fotbalu. Tak jsem zůstal Práci věrný. Obešel jsem jednotlivé sekretariáty a všichni byli přesvědčení, jak lidovci, tak národní socialisté, že to vyhrajou. Lidovecký sekretariát byl naproti redakci Práce, na dnešní třídě Jana Masaryka. Lidovci byli přesvědčení, že vyhrajou na Moravě, což se nestalo, i když na Moravě byli druhý. Když jsem přišel po jedenácté večer domů, což pro 12letého hocha byla zločinecká doba, tak jsem neměl povoleno jít do divadla, nebo nějak tak… Byl z toho bandurská. Základ toho byl, poněvadž tam byla celá místní národně socialistická honorace, že tam seděli jako o funuse. „Slavný“ Vítězný únor1948… „Slavném“ Vítězném únor nebyla žádná legrace.Matka už v úterý přijela s tím, že je to prohraný. Proti generální stávce se matka nepostavila ve fabrice, která měla 155 zaměstnanců. Takže se to brala jako něco, co bylo nařízený. Takže v Pardubicích k žádnému vystoupení demokratických stran, v daném případě hlavně národních socialistů, protože v samotných Pardubicích byla lidová strana nejslabší, nedošlo. Zaměstnanci, a to včetně komunistů, to podepsali a za matku se zaručili. Za 6 týdnů ji vyrazili, protože revoluce běžela dál. Následovala léta padesátá… Matku sebrali 2. června 1950. Právě jsem seděl v ušáku a četl Sinclarův Konec světa. Už nevím, který díl, protože konec světa, to je románový cyklus. Mám ho tady, ale ne ten od nás. Najednou zazvonil zvonek. To už jsme bydleli ne ve městě, ale tam, kde matka postavila továrnu, což byl jejich statek. Zdvihl jsem telefon. Ozvala se Majka, což je moje sestra. Najednou zvoní znovu. Tak jsem se rozčílil, že mě sestřička zlobí. Letěl jsem dolů 14
ji vynadat a rovnou do náručí jsem padl soudruhům ze státní bezpečnosti, kteří sháněli matku a matka byla tenkrát zaměstnána u Československých stavebních závodů, prostě se ztratila a nešla momentálně domů. Byla právě u holiče. Ve svých 42 letech šla alespoň do kriminálu nakadeřená. Prohlídku udělali do půl deváté. Musel jsem pro dědečka. Matka odešla 2. června 1950 a vrátila se 10. nebo 11. května 1960, takže tam byla necelých 10 let. Předtím ještě byl sebraný můj nevlastní otec, kterého sebrali 24. dubna 1950 a povrhli nám pistoli, aby ho mohli sebrat. Když jsme se o té pistoli bavili, po deseti letech, tak nikdo nevěděl, jak to bylo. Měnovou reformu si pamatuješ… Kvůli ní mě zavřeli. To jsem kopal uhlí na Ostravsku. Tam došlo ke konfliktu a já jsem byl pokoji s jedním z čelních iniciátorů. Jmenoval se Alois Turina. Výsledek byl, že mě zavřeli taky. Dopadlo to dobře, dostal jsem 4 měsíce, že jsme po měnové reformě šířili nepravdivé zprávy o vysokých cenách a nízkých mzdách v průmyslu v Ostravsko-karvinském revíru, což se nám podařilo, tím vznikla škoda blíže nezjištěná. Skupina byla dána zcela idiotsky. Na závěr tam bylo, že Jan Skácel dal svým jednáním najevo, že přivodění této škody zamýšlel, kdežto Zvonáček a Klementina Břečková to v úmyslu neměli. Během doby si své jednání uvědomili a se vznikem vzniklé škody souhlasili. Jednáním se naplňuje skutková podstat trestného činu. Podepsal to okresní prokurátor se jménem Bretschneider. Nejprve jsem byl ve vazbě, pak nám dali 4 měsíce. Domů jsem šel 18. října, i když mě sebrali 9. června 1953. To si pamatuju, neboť 11. června jsem měl mít rande, na které jsem nepřišel. Pak jsem asi za půl roku stihl okresní přebory v šachu a dostal se do krajského a v březnu léta Páně 1954 jsem vyhrál krajské přebory a vyšel článek v Československém sportu: „Dělníci mezi nejlepšími šachisty na Pardubicku.“ Tam stálo, že přebor vyhrál dělník Skácel, třetí byl dělník Šídlo, že to druhý byl studující Klír, o tom se neřeklo vůbec ani slovo. Legrace byla i ten dělnický původ toho Šídla, protože to byl bejvalej hostinském, kterýmu sebrali hospodu. Šedesátá léta… V60. roce jsem vyhrál přebory a dostal se na mistrovství republiky za SlavojV yšehrad, mým klubovým kolegou byl Václav Klaus, který za ně hrál basketbal. Pak jsem ze Slavoje odešel. Když jsme měli obhajovat, tak mě zase zavřeli. Na 7 měsíců a 7 dní, protože jsem dostal 2 roky podle nového trestního řádu 12. ledna 1962. Byl jsem zavřený v klášteře konvických panen a Bartolomějské, protože to tam bylo propojené. Při soudu jsem po dlouhé době viděl zase matku. Rok 1968… Říkal jsem si, že až to vypukne, že půjdu do první řady. To mělo za následek, že s Nestávalovou skupinou jsem vlezl do socialistické strany. Nestával jednal s kučerou o převzetí strany. Do jisté míry se to povedlo. Ve žluté knize o politických stranách o tom píšou. Založil jsem závodní organizaci Čs. strany socialistické na závodě. Dělal jsem předsedu. Přišelm21. srpne. Vrámci podniku jsem konal služby a všechny věci, které se 15
konaly, než se to zase začalo otáčet. Vlistopadu, už po 21. srpnu 1968, jsem se stal místopředsedou obvodní organizace. Potom v březnu 1969 členem městského výboru a delegátem sjezdu, který se nikdy nekonal, protože to bylo zaraženo. Za rok a půl mě postupně normalizovali ze všech funkcí. Nevyloučeném jsem byl jenom proto, že se za mě postavila celá organizace na Praze 2, kde jsem byl členem a kam jsem se přemístil v důsledku stěhování. Přeskočme trochu dobu a podívejme se na události roku 1989… Stavěl jsem tento barák a už jsem se tomu tolik jako v roce 1968 nevěnoval, i když jsem spoluzaložil na závodě – Pražské stavební obnově stávkový výbor. Jedinou věc – díky novináři Petru Kučerovi (později byl i poslancem) jsem podepsal všechny rezoluce včetně Několika vět, aniž by mě někdo sebral. Jedna kolegyně mi vyprávěla, jak to bude dělat vědecky a skončila na státní bezpečnosti. Jen jedna sranda – zakázal jsem to ženě, aby kdyby mě sebrali, aby alespoň někdo se staral o kluka. Jednou večer – žena žehlila a já se zabýval administrativou nedostavěného baráku a na Svobodné Evropě četli mé jméno. Žena se vyděsila, ráno jsem se pořezal při holení a volala mi kolegyně, která skončila na státní bezpečnosti, že něco vymyslela. Vyřídil jsem to s ní. Akolegy už měl narážky. Zúčastnil jsem se jedné diskuse v Realistickém divadle a instalace pana Ing. Komárka za předsedu vlády, což uváděla Jirásková ve Vinohradském divadle. Krom stávkového výboru to bylo všechno. Současné české společnosti schází nejen dostatek morálního a etického rozměru, ale postrádá oblast duchovna jako celku. Pociťuješ tento nedostatek i ty? Nelze hledat etické rozměry ve společnosti, jejíž normální život skončil před více než šedesáti lety. Navíc oněch čtyřicet let komunistického teroru bylo založeno na podvodu a lži. Žili jsme v jakémsi schizofrenním stavu nevyhlášené občanské války, kterou uskutečňovali komunisté proti celým vrstvám obyvatelstva. První, kdo musel zaplatit svou daň, pak byla samozřejmě národně orientovaná inteligence jako politická elita. Na které osobnosti, se kterými ses během života setkal nejvíce vzpomínáš? Politicky z těch osobností – potkal jsem se jako 13letý se Zemanovou jako malý kluk, když mě matka vzala na schůzi národně socialistické strany a šli jsme se Zemanovou na oběd. Horáková jednou u nás byla, Přeučil víckrát – byl to vedoucí poslanec pardubického kraje a člen předsednictva, šéfem živnostníků nár. soc. strany, což byla velmi silná organizace. Hrozně moc mě ovlivnil Nestával a poslanec Vlastimil Klíma. To je tak asi z těch poltických asi všechno, jinak nesmím opomenout, že celou nár. soc. garnituru včetně Lesáka jsem znal už od roku 1968. I s Drtinou jsem se sešel a on znal mou matku. Hodně mě informoval i 2. vládní úředník Vilém Krejčí (první byl Outrata) v letech 1946-48, který zemřel v roce 1970. 16
Velvyslanectví svazové republiky JUGOSLÁVIE Mostecká 15 Pr a h a 1 VPraze, dne 16. dubna 1999 Drazí jihoslovanští bratři! Vtěchto těžkých a osudových chvílích, kdy Váš národ bojuje o svou suverenitu, nezávislost a čest Vám, my účastníci dnešního shromáždění „Spojenectví za mír“ pořádaném Vlasteneckou Frontou sdělujeme: „Jsme s Vámi.“ Chceme Vám tímto říci, že jste se stali prvním národem na světě, který odmítá jako celek „Nový světový řád“ založený na chamtivosti, bezpráví a zvůlí mocných. Stali jste se první zemí, která dnes hájí ideály na nichž byla postavena evropská civilizace. Tak jako jste bojovali na Vidovdan v roce 1389 za celou Evropu na Kosově poli, tak činíte dnes. Stavíte tak hráz těm všem, kteří se v tuto chvíli domnívají, že jsou vyvolení učinit cokoliv, co se jim zamane. Bojujete proti těm, kteří porušili zásady chování slušných lidí. Vtomto boji nemůžete zůstat dlouho osamoceni. Lži, pomluvy a zkreslování skutečností nemohou natrvalo zvítězit. Ato i tehdy, když bojujete proti stonásobné přesile. Chceme Vám dále říci: Stydíme se za svou vládu. Vládu, jejichž zástupci vstoupili do NATO, aniž se zeptali vlastního národa. Učiníme vše, abychom zabránili přímé účasti našich vojáků na tomto konfliktu. Byla by to bratrovražda. Učiníme vše, co bude v našich silách, abychom svými skromnými silami Vám pomohli. Ať žije Jugoslávie, nechť Bůh chrání Srbský a Černohorský národ! Jan Skácel Tiskový mluvčí VF
17
1999
Velvyslanectví Spolkové republiky Německa Vlašská 13 110 00 Praha 1 Praha, 16. 4. 1999 Vážení! Již několik týdnů probíhá agrese NATO proti Svazové republice Jugoslávii, které se účastní i Váš stát. Z hlediska Vaší země je to nejen porušení všech norem mezinárodního práva, ale i Vašeho základního zákona. Neobviňujeme Vás z neznalosti evropské historie., pouze připomínáme. Když v roce 1389 vykrvácela srbská armáda v bitvě na Kosově poli bojovala tehdy jako výspa evropské křesťanské civilizace i za Svatou říši římskou německého národa.Z vlastní zkušenosti víte, že Srbové nikdy nekapitulovaly. Návrat do roku 1913, kdy tehdejší Německo bylo velmocí prvního řádu se nikdy z mnoha důvodů nemůže navrátit. První, kdo to nepřipustí budou USA. Pokus o návrat do těchto posic v letech 1933 – 1945 vedl k největší katastrofě v dějinách Vašeho národa. Svou akcí na níž se podílíte jste vyvolali největší poválečnou humanitární katastrofu poválečného období. Stojíte v tuto chvíli na osudové křižovatce. Dáte své schopnosti službám míru, nebo jako nepoučitelní budete následovat ty, kteří stojí navždy odsouzení historii na pranýři dějin. Nebylo by lépe zastavit vojenské akce bez jakýchkoliv podmínek a začít jednat? Jménem účastníků manifestace pořádané jako Spojenectví za mír prostřednictvím internetu, které v Praze uspořádalo občanské sdružení Vlastenecká Fronta. Jan Skácel Tiskový mluvčí VF
18
1999
Velvyslanectví USA Na Tržišti 110 00 Praha 1 Praha, 16. 4. 1999 Vážení, již několik týdnů je ze strany NATO prováděna agrese vůči samostatnému státu Svazové republice Jugoslávii. Jde o čin, který nemá v poválečné éře obdoby. My, účastníci dnešního setkání Spojenectví za mír organizovaného přes Internet z Dublinu, které u nás pořádá občanské sdružení Vlastenecká Fronta si dovolujeme Vám položit několik otázek k zodpovězení: 1. Uvědomujete si, že jste porušili všechny zásady mezinárodního prává a tak vytvořil precedents pro to, aby si v mezinárodních vztazích dělal každý co chce? 2. Uvědomujete si, že jste de facto ve válečném stavu se zemí, která jako výspa křesťanské civilizace hájila její zásady již před více než šesti sty lety, tedy v době, kdy USA ještě neexistovaly - té civilizace na jejichž zásadách byly vytvořeny i USA? 3. Jste si vědomi, že srbský národ stál v období první i druhé světové války na téže straně jako USA? 4. Víte o tom, že tato země se vzepřela v roce 1948 sovětskému diktátu? 5. Je Vám známo, že k podstatnému osídlení Kosova Albánci došlo zásluhou nacistického Německa, které vysídlilo Srby z Kosova? 6. Uvědomujete si, že Srbové poskytli Albáncům možnost daleko vyššího vzdělání než tak kdy učinila jejich mateřská země? 7. Víte o tom, že Vaše faktické spojení s UCK, je svazek s teroristickou armádou, navíc vyzbrojenou z peněz narkomafie? 8. Uvědomujete si, že v Evropě dochází k projevům nenávisti vůči Vašemu národu a to v rozměrech, který vůči USAnikdy nebyl a neexistoval. Že ztrácíte, kredit státu, který poskytl po první i druhé světové válce efektivní pomoc hladovějící Evropě. Ve světle těchto skutečností a zdravého rozumu Vás proto žádáme: zastavte nesmyslnou agresi, která nepoložila a zřejmě ani nepoloží národy Jugoslávie na kolena, a která navíc vyvolává největší a téměř neřešitelnou humanitární katastrofu v poválečné historii. Nebylo by lépe řídit se realitou tak příznačnou pro anglosasské národy a zasednou k jednacímu stolu? Věříme, že i ve Vaší vládě zvítězí hlas zdravého rozumu. Jan Skácel Tiskový mluvčí VF 19 1999
Vzhledem k tomu, že v souvislostí s manifestací konanou v Pardubicích dne 21. srpna letošního roku vznikly některé nejasnosti, vydává občanské sdružení Vlastenecká fronta jako pořadatel toto prohlášení: 1. Manifestace byla svolána s cílem uvědomování a probouzení národa (boj proti drogám, kriminalitě a prostituci). Jakoukoliv podobnost se shromážděním konaném v tutéž dobu v Praze na náměstí Míru odmítáme, což jsme zcela jasně řekli na dotazy novinářů již před zahájením.Jsme čeští národovci, nikterak se nebojíme původního staršího slova nacionalisté, což jsme též deklarovali tím, že v čele průvodu byla nesena vlajka ČR. Přes všechny tyto skutečnosti jsme byli v úterních Lidových novinách dne 24. srpna v článku pana Davida Garkische opět označeny za neonacisty. Jak se zdá pro novináře, pracujícího pro své zahraniční majitele, žádná etika ani pravidla neexistují.Okolnost, že majitelé pocházejí ze země, kde skuteční nacisté existovali, je zřejmě zanedbatelná. Pokud si snad někdo myslí, že to nevíme, tak víme. Navíc, v Haló novinách ze dne 23. srpna, je na straně 6 otištěn celostránkový článek vynikajícího českého exilového historika Bořivoje Čelovského „O nezávislosti českého tisku“. Ironii je jen to, že český exulant z roku 1948, který se po roce 1989 vrátil domů, nakonec píše do Haló novin. Redaktoři ČTse zamilovali do pojmu skin – skini natolik, že jiné pojmenování neznají. Kdyby alespoň v zájmu odlišení uváděli - skini z Vlastenecké fronty. 2. Manifestace proběhla v naprostém klidu bez jediného incidentu a trvala včetně průvodu necelých 45 minut. Dva pronesené projevy zabývající se kriminalitou kritizovaly nedostatečnou legislativu, ocenily práci policie, která bojuje mnohdy z nedostatečnými prostředky a nemá pro svou činnost ani dodatečné zázemí. Nejtvrději bylo hovořeno k otázce distribuce drog. Třetí projev formuloval vztah k menšinám a více se týkal problematiky vstupu do EU, zde bylo vysvětleno naše stanovisko. Vzávěru se řečník postavil na obhajobu principu národních států. 3. Vlastenecká fronta prohlašuje, že stojí na základech současného ústavního pořádku, a plně respektuje parlamentní demokracii jako formu vlády, i když existenci druhé parlamentní komory považuje v unitárním státě za zbytečnou. Na rozdíl od jiných, žádné ústavní změny nepožadujeme. 4. Odmítáme nařčení z rasové a národnostní nesnášenlivosti. Žádáme pouze, aby menšiny žijící na našem území dodržovaly naše zákony a respektovaly náš způsob života, neboť požívají na druhé straně ochranu našeho právního řádu. Nikdy jsme neprohodili jediné zlé slovo na adresu slovenské nebo polské menšiny a plně respektujeme jejich občanská sdružení směřující k jejich kulturnímu vyžití. 5. Obvinění z použití hesla „Nic než národ“ jako fašistického je stejně absurdní jako kdybychom označili za komunistické heslo „Opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš“, což jsou poslední dva verše Dykovy básně, které byly zneužívány minulým režimem. Stejně tak bychom mohli býti obvinění z propagace fašismu ocitováním slov Rašínova posledního projevu z 10. prosince 1922 „Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem“, protože byly použity Národní obci fašistickou jako leták dne 24. října 1926. (Československá vlastivěda díl II., svazek 2, strana. 450 – vydal Horizont v ro20 1999
ce 1969). Občas se zřejmě stává, že kdo je stižen zlobou, zapomíná na soudnost. Hodlají-li dotyčné kruhy tímto způsobem pokračovat, nezbývá než s nadsázkou ironie se zeptat, kdy budou posmrtně žalovat Petra Bezruče za jeho báseň Maryčka Magdonová jako projev rasové nesnášenlivosti. Pan redaktor Danihel sice vyhodnocuje naše projevy, ale těžko hledat fašismus tam, kde není. Heslo Čechy Čechům není projevem rasové nesnášenlivosti, ale snahou o to, aby nebyla celá naše ekonomika vyprodána za hranice, na což třeba má řada zemí na Západě své ochranné zákony. (Francie tisk, Kanada tisk, banky atd.), zatím co naše vláda se snaží prodat, co se dá. 6. Podávaná trestní oznámení, ať již proti panu primátorovi, nebo organizátorům, případně účastníkům manifestace, jsou nevkusným nátlakem, jehož cílem je vytváření atmosféry strachu, která má odradit každého národně orientovaného občana od jakékoliv politické činnosti. Takové jednání ve svých důsledcích by mohlo vést k postupné dezintegraci společnosti. Konečným výsledkem pak by bylo vytváření pocitu nedůvěry nás samých v sebe a odevzdání odpovědnosti za své osudy někomu jinému. Představitelé Vlastenecké fronty prohlašují, že se těmito nátlakovými akcemi a výhrůžkami nedají zastrašit a budou pokračovat v obhajobě národních zájmů této zkoušené země. VPraze, dne 25. srpna 1999. Jan Skácel Tiskový mluvčí VF
21
1999
Vsouvislosti s některými výroky nově zvoleného senátora Václava Fischera zveřejněnými na ČT2 dne 30. srpna 1999 v pořadu 21,00, vydává občanské sdružení Vlastenecká fronta toto prohlášení: 1. Za plně legitimní považujeme postup pana senátora obhájit svou čest z nařčení z homosexuality zveřejněné na anonymních billboardech. 2. Naprosto však nechápeme, prohlásí-li pan Fischer, že podá trestní oznámení na Václava Klause a ODS., myslíme tím ODS. Trestní oznámení na právnické osoby totiž ze zákona podat nelze. Hodlá-li se pan senátor takto kvalifikovaně vyjadřovat k zákonům, pak s přihlédnutím k tomu jak umí skvěle vytvářet mediální ovzduší, je lépe nedomyslet. 3. Avizované trestní oznámení na předsedu ODS v souvislosti s obviněním Václava Klause, že na základě uzavřené dohody bude volen v druhém kole komunisty s poukazem na poškození obchodního jména, firmy je absurdní od samého začátku. Pan senátor by si měl laskavě uvědomit, že nemůže spojovat své podnikatelské činností s politickou kampaní. Volky nevolky tímto výrokem rehabilitoval z etického hlediska velmi sporný inzerát zveřejněný v Lidových novinách a podepsaný Václavem Klausem. 4. Celé povolební silové a jak vidno, poněkud nekompetentní vystupování pana senátora Fischera, kontrastuje se způsobem jak svobodomyslně byla vytvářena jeho kampaň. 5. Vlastenecká fronta apeluje nejen na voliče 27. volebního obvodu, ale na voliče celé naší země, aby při jakýchkoliv příštích volbách uvažovali na základě racionality, idejí, reálného volebního programu a ne na pozlátku sebelépe mediálně zpracované kampaně. VPraze, dne 1. září 1999 Jan Skácel Tiskový mluvčí VF
22
1999
VLÁDAČESKÉ REPUBLIKY Nábřeží dr. Beneše 4 Pr a h a 1 Praha, dne 20. září 1999. Vyjádření k usnesení vlády ČR ze dne 28. července čís. 789 Vpříloze tohoto dopisu Vám zasíláme naše vyjádření k výše uvedenému vládnímu usnesení v kapitolách týkajících se Vlastenecké Fronty. Toto vyjádření zasíláme bez ohledu na to, že jsme nestáli vládě ČR ani za to, aby nás o svém stanovisku k našemu občanskému sdružení informovala, takže nám nezbylo než si toto stanovisko opatřit jinou cestou.Současně prosíme, aby.jedna kopie byla předána vládnímu zmocněnci pro lidská práva, neboť nám není známo, kde jeho úřad sídlí. Jeden stejnopis již byl předán civilně správnímu úseku ministerstva vnitra. S pozdravem Jménem republikového předsednictva občanského sdružení Vlastenecká Fronta Mgr. Jan S k á c e l tiskový mluvčí
23
1999
Vyjádření občanského sdružení Vlastenecká fronta k usnesení vlády České republiky ze dne 28. července čís 789 o opatřeních proti hnutím směřujícím k potlačení práv a svobod občanů: I. Občanské sdružení Vlastenecká fronta čelí v tuto chvíli obvinění, že jeho činnost Je na základě výše uvedeného vládního rozhodnutí označena jako nacionálně socialistická, rasistická, antisemitská a neonacistická a jako takové má býti rozpuštěno. Naše vyjádření v tomto směru není jen bezprostřední odpovědi na tento útok vlády směřující proti základním občanským právům, ale i určitou, byť poměrně krátkou sociologickou analýzou týkající se celkového stavu naši společnosti a příčin celospolečenské krize, která není současnou vládou nikterak řešena. Z valné části se pak týká problematiky života dnešních mladých lidí, jejichž životem se již z oficiálního eastablishmentu vůbec nikdo nezabývá. Motto: „Vidím nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí, kteří jsou v jednom kole... nad těmito lidmi se tyčí nesmírně protektorská moc...podobala by se moci otcovské, kdyby jejím úkolem bylo připravovat lidi na dospělost, ale ona se naopak snaží je neodvolatelně udržet v dětství.“ Z knihy „Demokracie v Americe“ (autor De Tocqueville) Přetištěno z článku Václava Bělohradského z Lidových novin dne 4. září 1999 pod titulem „Česku hrozí vláda inkvizitorů“. II. Jelikož vládní materiál neuvádí rok jeho vydání, doplňujeme, jedná se o rok 1999. Protože vládní materiál nemá číslované stránky ani číslované kapitoly, budeme se k jednotlivým úsekům vyjadřovat podle nadpisu u jednotlivých kapitol, srozumitelněji se k tomu žel vyjádřit nelze. Vúvodu důvodové zpráva se uvádí, že návrh na opatření, jimž se má čelit šíření rasistických a neofašistických projevů, které směřují k potlačení práv a svobod občanů a vyvolávají znepokojení české i mezinárodní veřejnosti zpracoval z iniciativy předsedy vlády vládní zmocněnec pro lidská práva. Vsamotné důvodové zprávě se uvádí na druhé straně za nejvýznamnější skupiny(hnutí), „jejichž aktivity (nebo aktivity sympatizantů byly provázeny extremistickými postoji)“ Vlasteneckou ligu (VL), Vlastenecká fronta a Národní front castistů (NFC).- zde s odvoláním na materiál MV. Ideologie VLje hodnocen český fašismus (vlastenectví), ideologie VF jako nacionální socialismus, rasismus, antisemitismus s tím, že na podporu tohoto tvrzení nebyly uvedeny dostatečné faktické podklady. Bylo i konstatováno, že členové těchto organizací nebývají mezi pachateli deliktů s extremistickým podtextem. NFC zde není svou činností definován vůbec. Po formální stránce se proto z hlediska zprávy ministerstva vnitra jeví uvedené organizace jak z hlediska státobezpečnostního, tak pořádkového téměř bezproblémově. Potud citováno ze zprávy ministerstva vnitra. Protože uvedené zřejmě zpracovateli nepostačuje, je nutno postupovat jiným směrem. 24 1999
Následuje proto zdůvodnění proč je nutno uvedené organizace rozpustit. Zde se již zabýváme pouze Vlasteneckou frontou. III. Součástí důvodové zprávy je vyjádření k jednotlivým organizacím pod kapitolu I je zařazena Vlastenecká fronta. S odvoláním na knihu Michala Mazela „Současný pravicový extremismus v ČR“ se hovoří o tom, že VF není sice významná počtem svých členů, má však zásadní význam v tom, že dokládá existencí úzkých kontaktů uvnitř české extremní pravice, z nichž asi nejvýznamnější jsou kontakty mezi otevřenými neonacisty a teoretiky židozednářského protikřesťanského spiknutí. Dále se hovoří o úzkém vztahu k neonacistům S organizace Bohemia Hammer Skins a společná schránka s touto organizací. Dnešnímu vedení Vlastenecké fronty se na tyto záležitosti velmi těžce odpovídá. Za současného stavu vládního nátlaku, který ve spojení s mediálním tlakem se dostává až na hranici politického teroru řídí fakticky Vlasteneckou frontu čtyři lidé, z nichž ani jeden nebyl v době založení VF jejím členem, natož funkcionářem. Tito lidé s plným vědomím a usnesením členské základny převzali na sebe veškerou odpovědnost před hrozící vládní perzekucí připravovanou vládním zmocněncem pro lidská práva, která se již začíná projevovat, jak budeme hovořit v jiné kapitole. Jedná se o tyto funkcionáře: Ing. Miroslav Knapovský, předseda VF, člen od ... David Macháček, místopředseda VF, předseda zemské organizace pro Čechy. Mgr. František Rozhoň, předseda zemské organizace Moravu člen od 28. 10. 1997 Mgr. Jan Skácel, tiskový mluvčí VF, člen od 1. 1. 1999. Nikoho dalšího jmenovat nebudeme, protože nemáme zájem, aby přišel o zaměstnání, po případě aby mu nebylo umožněno dostudovat. Teror se totiž dotváří mimovolně. Nyní, abychom se vrátili k vládní zprávě. I když termín teorie židozednářského spiknutí vyhlíží z hlediska literárního vábně, sám o sobě nic nedokazuje. Když už jsme ale u toho vraťme se k pojmu zednářský. Asi by bylo dobře, kdyby jednotliví členové vlády, kteří jako celek jsou za uvedenou zprávu odpovědní si opatřili britský deník The Guardian ze dne 29. ledna 1997, pohlédli na fotografii titulní stránky a přečetli si patřičný článek. Jen v krátkosti: Vroce 1985 tehdejší šéf Scotland Yardu sir Kenneth Newman – doporučoval svým důstojníkům, aby se vyhýbali svazkům se zednářskými lóžemi. Přes toto doporučení došlo ve čtvrti West End k založení lóže asi šedesáti policisty pod názvem „The Manor of St. James“ s číslem 9179. Fotografie ukazuje schůzi této lóže, jejímž členy byli na příklad Gilbert Kelland, jemuž byli podřízeni všichni inspektoři londýnské policie v počtu 3000, Churchill-Coleman a Jim Nevile, šéfové oddělení pro boj s terorismem, také Malcolm Campel, šéf rozvědky.. Nebo co říci o známé aféře dvou obchodníků z Leicesteru, kteří teprve soudem se domohli zadostiučinění, případ se stal v roce 1988. Celá aféra nakonec skončila v jednom z výborů britské sněmovny, který vyzval, aby všichni zednáři, jejichž počet se odhaduje v Britanii na 350000 sestavili veřejný seznam svých členů, veřejně přístupný všem občanům. Britská Labour party, k níž se pan premiér tak rád hlásí, dokonce přislíbila, že vyhraje-li volby splní návrh dotyčného výboru.. Co kniha britského historika Davida Irvinga „Norimberk, poslední bitva“, kde autor líčí vliv zednářů na průběh procesu, třeba velmi energické tažení předsedy soudy Lawrence za osvobození jiného zednáře Dr. Jalmara Šchachta.. Zajímavé je, že se tomuto problému 25 1999
nevyhli ani naši komunisté. Boj o to bude –li podmínek pro vstup do třetí Internacionály nebo nebyl sice příliš veřejný, ale za to tím tvrdší. Tou dvacátou druhou totiž byla otázka zákazu členství v tajných organizacích. Skutečně, co má společného výkon funkce ve státní správě s přísahou vzájemné ochrany a pomoci, k níže se každý vstupem do tohoto seskupení zavazuje? Vtéto záležitosti několik slov na adresu pana ministra vnitra. Nikterak nevyčítáme, jestli se pracovníci jeho ministerstva zabývají činností kohokoliv o kom mají důvodné podezření, že jeho činnost sleduje proti zájmu státu. Samozřejmě pokud toho není později zneužito k politickým nebo jiným účelům. Ale co kdyby se také tito pracovníci začali přesvědčovat, zda takové organizace jako jsou svobodní zednáři u nás nevyvíjejí činnost ohrožující zásady ústavního pořádku a zda jsou vůbec tak řádně registrovaní jako třeba Vlastenecká fronta.? IV. Vlastenecká fronta vznikla původně jako organizace převážně mladých lidí s národní a víceméně katolickou orientace,. Později byla výhradně katolická orientace opuštěna dnešní sdružení je postaveno na výhradní národní orientaci jeho členů. Zásada o tom, že hovoříme víceméně s každým, kdo s námi hodlá hovořit je všeobecně známa.. Oblékání do černých košil je nesmysl již ze dvou důvodů. Původní katolická orientace se neslučuje s italským fašismem, jednak, když se členská základna rozhodla pro určitý stejnokroj, což je příznačné pro většinu mládežnických sdružení,tak se jím stala bílá košile, černá kravata, zelený věnec na pravé straně nad kterým se tyčí kříž.. Skutečnost, že se některého z prvních zasedání zúčastnil třeba redaktor časopisu Politika pan Tomáš nic nevypovídá, navíc se pan Tomáš členem Vlastenecké fronty nikdy nestal. Ne snad, že by nebyl přijat, ale proto, že se o členství v naši organizaci.neucházel. O přijetí za člena rozhoduje ve Vlastenecké frontě na základě stanov místní organizace. Požaduje se plnění stanov a národní uvědomění. Z negativního hlediska se nepřijímají lidé s vysloveně kriminální minulostí a ti, kteří mají cokoliv společného s drogami. Tato záležitost je ve VF tabu. Poštovní schránku má VF samostatnou. Na svých pravidelných setkáních vysloveně neformálních charakteru členové Vlastenecké fronty hovoří s každým, kdo mezi ně přijde a nikoho nenutí, aby do jejich řad vstoupil. Vrámci své činnosti pořádají jednotlivé místní organizace různé akce, třeba vlastivědné výlety. Jednou z takových akcí je třeba výlet na Blaník, výlet na Říp. Vedle toho se pořádají přednášky, historického, politického a sociologického charakteru. Přednášející nebudeme jmenovat, neboť je za současného stavu věci nehodláme vystavit perzekuci, přitom jde v některých případech o velmi známá jména.. To logicky vede k tomu, že se k VF upíná řada neorganizovaných mládežnických skupin, které dokonce pro své potěšení vydávají i své občasné časopisy. Jedná z nich na příklad uveřejnila velký článek včetně fotografie o generálovi Rudolfu Medkovi, otci Ivana Medka, který se dnes k politickému odkazu svého otce nehlásí, zatím co my ano. Dnešní doba je příznačná naprostým nezájmem současného politického establishmentu o osud mládeže. Projevuje se to také skutečností, že většina mládeže zajímající se o politické dění je buď činná v různých anarchistických sdruženích, ekologických aktivitách nebo na druhé straně napravo od politického spektra.. Necháme-li stranou komunisty, jejichž problém je specifický, tak s výjimkou ODS jsou všechny zbývající parlamentní politické strany bez mládeže. ODS má sice značný počet mladých lidí a sympatizantů, rekrutují se však téměř 26 1999
výhradně z řad vysokoškolské mládeže. Takže v řadách VF se ocitají mladí lidé z bývalých komunistických rodin, z rodin vysloveně apolitických, ale také občas se stane, že při nějaké naši manifestaci pokládá věnec syn ústavního činitele, po případě funkcionáři vládní strany objeví svého syna na televizní obrazovce.. Při tom všem zásadně nikdy nestavíme tyto děti proti jejich rodičům, nejvýše otcům a matkám vzkazujeme, aby si přečetli Čechovovy „Rodiče a děti.“ Vnaší organizaci se zásadně nerozlišuje sociální původ a platí nepsané heslo: Všichni za jednoho, jeden za všechny. Desetileté hospodaření těch, kteří převzali po listopadu vládní odpovědnost vytvořilo generační odcizení: v jehož rámci pokračuje naprostá dezintegrace společnosti, nezájem politického spektra o tzv. extremisticky organizovanou mládež dokazuje třeba skutečnost, že když jedna z tří organizací navrhovaných k rozpuštění projevila snahu navázat kontakt s jednou neparlamentní, ale dosti známou stranou, byla jejím předsedou odmítnuta. (Nejedná se o VF ani o Republikány). Obdobným způsobem by se dalo hovořit o negativním stanovisku vládního zmocněnce k žádosti o přijetí do Rady pro lidská práva, kam jsme delegovali Mgr. Františka Rozhoně třiapadesátiletého matematika z Ostravy. Ve vládní zprávě je tato skutečnost označena jako formální žádost o přijetí. Nestáli jsme dotyčným pánům ani za odpověď. Místo toho, abychom byli nuceni jednat za kulatým stolem jsme kádrováckým způsobem manipulovány do posice extremismu. Kdo je ale v tomto případě xenofobní? Vládní zmocněnec nebo VF?. Kdo zde vlastně pokračuje v nevyhlášené občanské válce, kterou v roce 1948 zahájili proti tomuto národu ve jménu třídního boje komunisté? Vrcholem vládní zprávy pod nadpisem hodnocení je konstatování, že VF porušuje zákon 83/1990, protože veškerá jeho činnost je politická./ k rasovým podtextům se vyjádříme v další kapitole) I když vládní usnesení je věci odpovědnosti celé vlády, chápeme že třeba ministr dopravy nebo průmyslu a obchodu mají jiné starosti. Kdo je ale vlastně odpověden za tuto formulaci přímo? Každá organizace, každý občan se přece mohou vyjadřovat k jakémukoliv politickému dění, zákon jim pouze neumožňuje se ucházet o výkon na politické moci, který je dán na základě ústavy politickým stranám. To by se potom muselo zakázat vyjadřovat se k politické problematice odborům, podnikatelským sdružením, ekologickým organizacím atd. Nebo zakáže také vláda činnost Impulsu 99, který se transformoval na občanské sdružení a vyvíjí politickou činnost ještě markantněji než VF?. Nebo snad chce vládní zmocněnec, abychom se stali 74. politickou stranou? Pro VF by opravdu ani dnes nebyl problém si opatřit potřebný počet podpisů a splnit vše potřebné k registraci. Důvod proč tak nečiníme spočívá v něčem jiném. Nechceme přespříliš zavazovat mladé lidi, jichž je u nás většina, k tak zásadnímu kroku jako je přímo členství v politické straně. Budeme-li však nutno takový krok učinit, tak jej učiníme. Jen by nás zajímalo jak vládní zmocněnec ještě pojímá někdejší zásady Občanského Fóra ze dne 26. listopadu 1989, jehož byl součástí. Tam se totiž v článku 2 – politický systém hovoří o umožnění skutečné účasti všech občanů na řízení věcí veřejných. Nebo nechť nám sdělí vládní strana, co vlastně pro ni znamená termín „občanská společnost“, kterého se tak ráda dovolává. V. Z celé činnost Vlastenecké fronty stavějící na hesle „Vlastní národ především“, snad každý pochopí, že činnost tohoto sdružení může býti označena jako nacionalistická, po27 1999
případě šovinistická, nikoliv nacistická. Český nacionalismus a my se k němu hrdě hlásíme měl několik forem, ale každá z nich měla protiněmecký a tím spíše protinacistický obranný akcent. Nemůžeme za to, jak píši sdělovací prostředky,.Nakonec ani to, že jsme uskutečnili dne 21. srpna letošního roku manifestaci v Pardubicích, kde jsme jasně řekli, že s tím, co se v tuto chvíli děje na náměstí Míru v Praze, nemáme nic společného. Ani toto vyjádření nám u řady novinářů nebylo nic platné. Výsledkem bude jen několik soudních sporů. Co je na věci podstatnější, je neustále obviňování z antisemitismu, rasismu a národnostní nesnášenlivosti. Nevíme, kdo vyvolává větší vlnu antisemitismu, zda jsme to my nebo Židé. Jsme nuceni neustále poslouchat z jejich strany prupovídky o antisemitismu v české kultuře. Včasopise Roschodes si může čtenář nalézt protest proti uvedení staršího filmu Jan Cimbura, který byl natočen podle literární předlohy J. Š Baara. Ano negativní postavou je tam hospodský židovského původu. Ale to přece samo o sobě nemusí býti antisemitismus. Když tou negativní postavou bude Čech, tak je to vše v pořádku. Nikdo ve VF nezpochybňuje oběti holocaustu.. Ale někdy to vypadá tak jako kdyby za ně byl odpověden český národ, ten národ, který v letech 1933-1938 poskytl asyl Heinrichu a Golo Mannovi a další řadě Němců židovského původu. To bylo v pořádku. Kdybychom však napsali třeba historickou skutečnost, že když známý podnikatel Petschka byl požádán v roce 1940 dr. Benešem o půjčku 50 000 S a dr. Beneš byl odmítnut a my bychom třeba celou záležitost komentovali, byl by z toho jistě projev antisemitismu. Ato v tehdejší situaci začínajícího odboje, by zcela jistě stálo za komentář.. Označí-li vládní zpráva článek „Plány tajného sionismu“ za antisemitskou záležitost, pak doporučujeme zpracovateli, aby si napřed Ginsbergovu knihu přečetl a pak se k věci vyjadřoval.. To už bychom se skutečně dostali jen k tomu, že bychom mohli psát jen o šťastném zítřku, ku kterému nás vede tato vláda. Anebo věci platí jinak? Když něco na adresu Židů pronesl Francois Mitterand a přetiskne to Právo, tak je to v pořádku, protože to byl předák strany zasedající v II. Internacionále? Tvrzení, že pro VF je vzorem francouzský ultranacionalista Le Pen je nesmysl z jednoho důvodu. Nemůžeme přece kopírovat program, který je odlišný od našich podmínek. S Le Penem máme pouze společného to, že jsme proti mechanické evropské integraci a jsme pro Evropu národů (Vlastí.) To je ovšem myšlenka Charlese de Gaulla. Nakonec se ale jedná o regulérní politickou stranu zasedající v Evrfopském parlamentě, a zvoleným zástupcem za tuto stranu je vnuk Charlese de Gaulla, Charles de Gaulle.Buď jak buď, celý tento tak zvaný důkaz nesvědčí o ničem. O demonstraci proti pořádané výstavě Izaka Rabina nic nevíme z důvodů, které jsme uvedli na začátku. Totéž se týká letáků z roku 1994. Zde se domníváme mělo dojít alespoň k upozornění ze strany odpovědných orgánů, že se porušuje zákon., pokud ovšem byl vůbec porušen. K poslední věci, letáku zvaném zastav přistěhovalce., právě tak jako o článku proti přistěhovalcům. Děkujeme panu vládnímu zmocněnci, že naň upozornil. Vzemi, kde se přijímají bez problému přistěhovalci, přitom nikdo nic nedělá proti vzrůstající nezaměstnanosti, je nutno přejít k radikální propagandě. Žel, současná vláda má větší starosti,kterak se zalíbit cizině než hájit zájmy vlastního národa.. Zatím co všechny země EU se tvrdě brání ekonomické migraci, tváří se naše vláda jako kdyby o nic nešlo, na rozdíl od vyjádření britského ministra vnitra není nikdo rasově napaden. Co by se asi řeklo o VF, kdyby použila slov pana Stronga o našich Cikánech? 28 1999
Rozdíl je jen ten, že dotyčný pan ministr je členem strany s níž sedí naši sociální demokraté ve II. Internacionále.. Jsme obviňováni z kdejakého rasistického výroku. Dovolte nám proto citovat i výrok pan ing. Uhla pronesený nedávno na televize Prima při debatě s profesorem Knížákem (a dalšími): „Když vidím olašského cikána a já ho na rozdíl od vás poznám, tak si také držím peněženku.“ Pronést tak podobný výrok někdo z Vlastenecké fronty. Pan vládní zmocněnec se nemusí obávat, my na něj trestní oznámení podávat nebudeme. My je nepodáváme ani tehdy, když tato menšina používá výrazů „České svině, bíle svině“, a to přímo na hlavních zprávách ČT. Nám jde totiž o něco jiného. Chceme, aby všechny menšiny, které žijí na našem území dodržovali naše zákony, respektovali náš způsob života, protože také požívají ochrany našeho právního řádu. Nikdy jsme na příklad neřekli jediné slovo proti slovenské nebo polské menšině. Respektujeme jejich občanská sdružení směřující k jejich kulturnímu vyžití. Nechceme přijímat přistěhovalce, protože máme v zemi desetiprocentní nezaměstnanost a v jiných evropských zemích je nepřijímají také. Chceme vládu, která bude hájit zájmy českého národa a ne se starat o to jak se na nás dívají v Bruselu. Nechceme býti chudými příbuznými v rodině evropských národů, ani otroky nadnárodních monopolů, které hodlají rozbít strukturu národních států, kterou nahradí vlastními institucemi a tím vytvoří nekontrolovatelnou moc nad celým politickým systémem, který ke svému obrazu nakonec pohltí.
29
1999
Prohlášení občanského sdružení Vlastenecká Fronta k manifestaci uskutečněné dne 25. září 1999 v Rakovníku S ohledem na skutečnost, že v souvislostí s manifestací pořádanou v Rakovníku občanským sdružením Národní aliance dne 25. září 1999 vznikly v důsledku zkreslených informací podaných některými sdělovacími prostředky značné nejasnosti, vydává občanské sdružení Vlastenecká Fronta toto prohlášení: 1. Vlastenecká Fronta se zúčastnila této manifestace na pozvání Národní aliance a promluvili zde též její zástupci František Rozhoň, Jan Skácel a David Macháček. 2. Za vrchol nevkusu považujeme práci redaktora české televize, který v obou zprávách dne 25. 9. uvedl, že v průvodu byla nesena vlajka Národní obce fašistické. Z devíti vlajek nesených v průvodu bylo sedm státních vlajek ČR, jedna vlajka SPR- RSČ a vlajka pražské organizace Vlastenecké Fronty, dále standarta Národního odporu. Žádná není totožná s někdejší vlajkou NOF. Tento postup ČTkvalifikujeme jako neodpovědný diletantismus, jehož snahou je za každou cenu pošpinit jakékoliv národní hnutí. Tento případ se objevuje u dotyčného redaktora ČTjiž po druhé. Poprvé provedl sestřih rozhovoru s předsedou VF ing. Knapovským takovým způsobem aby jej zesměšnil. To se stalo minulý rok před obecními volbami, kdy členové VF kandidovali na kandidátce Národně demokratické strany. 3. Za neprofesionální považujeme zprávu deníku Právo, které totéž prohlásilo s odvoláním na zprávu ČT. I tento způsob práce zcela jednoznačně hovoří o tom, že přání tendenčního zpravodajství je někdy více než snaha informovat objektivně. 4. Totéž se týká i zpravodajství Lidových novin, které místo odvolání na ČTpoužily slovo „údajně.“ Od tohoto deníku však víceméně nic dobrého očekávat nemůžeme, neboť se jedná o noviny, které nejsou v rukou českých majitelů. 5. Perličkou je uveřejněná fotografie ve Slově na titulní straně s titulkem „v Rakovníku se hajlovalo“, zde je vyfotografován jeden z účastníků manifestace se zdviženou pravicí a sevřenou pěstí. To snad „hajlování“ není. Ještě, že jej neobvinili ze sympatií k „proletářskému internacionalismu.“ Oni totiž naši zpravodajové si zřejmě myslí, že mohou uveřejnit všechno, hlavně, „když jdou s dobou“. Všechny tyto zprávy byly otištěny v pondělí dne 27. září. 6. Vtentýž den byl v Právu otištěn článek vládního zmocněnce pro lidská práva ing. Petra Uhla pod titulkem „Policie fandí neonacistům“. Pikantní na celé věci je již to, že se článek dostává do kolize se samotným zpravodajstvím tohoto deníku, což je buď špatným vysvědčením pro zpravodaje nebo pro vládního zmocněnce. Pan ing. Uhl odmítá pro ony „antiskinheadské demonstranty“ pojem anarchisty, zřejmě bychom je měli oslovovat antifašisty. Nevěděli jsme ovšem, že se nový antifašismus projevuje napadáním jiných obyvatel, navíc ještě s rouškou na obličeji. Alespoň tak je to uvedeno téhož dne ve stejném deníku.Takovou maličkost jako, že je u nás ústavou zaručeno právo shromažďovací, pan vládní zmocněnec ignoruje. Zřejmě podle něj platí svoboda a demokracie jen pro vyvolené, asi podle toho jak on sám určí. 30 1999
Pro ostatní bude míti asi zřejmě v duchu vládního usnesení čís. 789 onu „převýchovu“. Ta zde ale již byla – dokonce ve dvojím provedení. Co si představuje pod symboly a výkřiky představující český fašismus a německý nacismus již blíže nevysvětlil. To samo o sobě připomíná kdysi slavný článek jistého redaktora otištěný v někdejším Rudém Právu pod titulem „Ztroskotanci a samozvanci“. Tam se také v odsudku signatářů Charty 77 použilo silných slov, přitom se však žádný čtenář nedozvěděl o co vůbec jde. K těmto všem skutečnostem VF sděluje, že nebude v uvedených případech žádat žádné tiskové opravy ani podávat podněty k trestním řízením. Apeluje pouze na novináře, aby se zamyslili nad etickou i profesionální úrovní své práce, pokud jsou toho vůbec schopni. Od pana vládního zmocněnce něco takového očekávat bude ovšem velmi obtížné. Vtomto měsíci svolá VF tiskovou konferenci, kde se její představitelé ke všem problémům vyjádří konkrétněji a představí novinářům i fotografii vlajky NOF. Samotným důvodem poněkud pozdního vyjádření je skutečnost, že funkcionářům VF trvalo několik dní než se jim podařilo sehnat skutečnou podobu zmíněné vlajky. Doufáme jen, že nás pro tentokrát nikdo nebude žalovat za propagaci fašismu. VPraze, dne 4. října 1999. Jan Skácel Tiskový mluvčí VF
31
1999
Vážený pán pan ing. Jiří S t ř í t e s k ý primátor města Pardubic Perštýnské nám 2 Pa r d u b i c e Praha, dne 6. 10. 1999 Vážený pane primátore, sděluji Vám, že jsem dnešního dne uhradil pokutu uloženou mi Vašim úřadem za nedovolené shromáždění. Vpříloze Vám posílám fotokopii složenky. Tímto aktem považuji celou záležitost za uzavřenou. Na závěr si Vám dovoluji popřát mnoho zdaru ve Vaši odpovědné práci pro město, které je i mým rodištěm. S pozdravem
Jan S k á c e l Př í l o h a: Fotokopie uhrazené složenky
32
1999
Omezená svoboda slova V minulém roce vyvolal značnou polemiku článek pana Stejskala „Vražedná aliance“. Jelikož ohlas má svou dohru někde jinde, rozhodl jsem se, že se pokusím k celé záležitosti pokud možno se co nejobjektivněji, vyjádřit. Sám obsah článku je možno charakterizovat jako určitou politologickou analýzu, jejíž největší vadou je přespříliš subjektivní forma a mnohá pejorativní vyjádření, která by tam býti pravděpodobně neměla. Tato skutečnost však sama o sobě nikterak nesnižuje faktografická konstatování, která jsou zde zcela evidentní. Když pomineme subjektivní motto, které v jiné podobě formuloval svého času místopředseda jedné ze dvou rozhodujících politických stran a to dokonce v televizi, („bylo třeba zbraně vyzkoušet“ ), pak myslím že konstatování kolem Jugoslávie je více než legitimní. Úvodní kapitola hovořící o tom, že NATO vojenskou intervencí vůči Jugoslávii porušilo samu literu smlouvy, na které je tento pakt postaven, je přece naprosto logická. Navíc všichni členové této aliance porušily zásady Charty OSN, na nichž je fakticky postaveno dnešní mezinárodní právo veřejné. Jak známo, Rada bezpečnosti nikdy nedala svůj souhlas k jakékoliv ozbrojené akci proti Jugoslávii v souvislosti s problémem Kosova.. Tím vlastně byla podkopána hned věrohodnost dvou institucí - NATO a OSN. NATO vzniklo jako obranná a územně vymezená hráz proti expansivnosti komunismu, to je totiž nesporné a svoji úlohu bezesporu splnilo. Po roce 1989 se však toto obranné společenství stává nástrojem agrese v rukou rozhodující světové velmoci. OSN, která vybudovala určitý fungující, i když občas skřípající mezinárodní řád, se stala něčím, co ztratilo veškerou věrohodnost. Generální tajemník měl ve chvíli, kdy začaly padat bomby na Jugoslávii jedinou možnost, podat demisi. Tím, že tak neučinil, stal se loutkou utvářejícího se PAX Americana. Ve zmíněném článku je pravdivě vylíčena úloha UCK jako teroristické armády vyzbrojené narkomafii. To samo o sobě je největší hanbou vlády USA, že se dokázala spojit s dealery drog. Tato skutečnost je všeobecně známa. Teroristický charakter UCK je dle mého soudu autorem článku nedostatečně podepřen. Zde se mělo napsat, že nešlo o žádnou regulérně bojující povstaleckou armádu, která měla obsazené určité území, ale o společnost zabíjející ze zálohy. Tvrzení jugoslávské strany¸ že bylo zabito za poslední léta 1000 policistů nikdo nejen nevyvrátil, ale ani se s tím nepokoušel polemizovat. Otázka týkající se života polské menšiny u nás je určitým názorem, který zde je vysloven a který je ve společnosti bezesporu diskutován. Vtomto směru bychom měli přijmout ústavní formou jazykový zákon, který by upravil otázku menšin žijících na našem území. Samozřejmě by měli býti české nápisy na prvním místě. Druhá problematika článku se zabývá postavením židovské lobby u nás. Tato část článku vyvolává značný rozruch, protože se píše o něčem, o čem se sice často hovoří, ale navenek je jaksi tabu. Pokud by někdo na příklad napsal článek o postavení polské diaspory v USAa o jejím vlivu na americkou zahraniční politiku, tak by se asi nic nestalo. Napíše-li někdo studii o logické provázanosti židovských struktur ve světě a jejich vli-vu na světovou politiku, tak může býti okamžitě podezříván z antisemitismu. Přitom tyto mezinárodní vazby, byť v rozličných podmínkách, existují již více než 2000 let. Psal 33 2000
o nich Lion Feuchtwanger v „Židovce z Toleda“, což je historický román z 13. století, právě tak jako o celé problematice píše tento spisovatel v „Židu Susovi“ nebo v trilogii „Oppermanové“, jejíž děj začíná nástupem Hitlera. Jistě, utrpení Židů v oblastech, kde vládli nacisté bylo neoddiskutovatelné, ale nebyla stejná genocida Arménů v roce 1913 provedená Turky? Nebylo chování nacistů vůči Polákům, když odmítli kolaborovat téměř stejné? Totéž, i když ne v tak drastickém rozsahu je možno říci i o zacházení se sovětskými zajatci.. Je snad antisemitismem, když se ne příliš dobře vyjádřím o jednom z nejbohatším mužů panu Petschkovi? Tomuto finančnímu podnikatelovi poskytla naše první ČSR veškerou ochranu jeho miliardovému majetku. Ve chvíli, kdy hrozila nacistická expanze dokázal tento pán svůj majetek ve velké míře zpeněžit (mnohdy říšským obchodním kruhům) a včas dostat do Anglie. Když v roce 1939 jej dr. Beneš požádal o osobní půjčku ve výši 50 000 S na financování odboje, tak Benešovi odmítl. Jistě, proč by tak činil, on již Beneše nepotřeboval.. Vadou celého rozboru autora je pejorativní osočování jednotlivých osob (mělo se psát poněkud civilizovaněji) a určitá rozkouskovanost. Není zde ani není nijak dokázána určitá provázanost těchto kruhů.. Na určité politologické hodnocení, je celý článek psán „příliš horkou jehlou“. Jenže, může-li se psát o vlivu určitých skupin, proč by se nemělo psát i o vlivu Židů? To přece nemůže býti antisemitismus nebo vyvolávání rasové nesnášenlivosti,. navíc, když některé počiny židovské náboženské obce přímo k polemice vyzývají. Nebo snad naše svoboda slova je poněkud omezená?
34
2000
O českém tisku Listuji nad malým dílkem S. Pejčocha ze srpna 2000 nazvaným „Analýza tisku“, pak následuje ještě pokračování titulu, ten raději vynechávám a domnívám se, že si jej pisatel mohl odpustit. Přemýšlím i nad tím proč píše pod pseudonymem Ravik. Jde o náhodu, nebo si úmyslně vybral neveselý příběh německého lékaře a emigranta před nacismem v třicátých letech ze známého Remarqova románu? Nevím. Spíše bych dal na to druhé, již proto, že chce žít a psát, nechce se ale účastnit. Tolik snad o autorovi, o kterém toho mnoho nevím, a jehož články byly před několika lety sympaticky přijímány částí národně orientované mládeže. Samotná forma i obsah pak nese pečeť levicového intelektuála, na jedné straně jde o nesmírně čtivý materiál, na druhé pak splývají fakta s klípky, i když pravděpodobnými. Oproti psaní Přemysla Svory působí však autor daleko věrohodněji. Politika splývá s tiskem a do jisté míry i s transformací ekonomiky. Schází určitý závěr, místo toho se autor pokouší předvídat další skandály. Účelem mého článku však není recenze, ale jisté navázání na nadhozenou problematiku, takže nechť je mi prominuto, budu pracovat a i polemizovat s některými tvrzeními zde obsaženými. Samotná situace v oblasti sdělovacích prostředků je samozřejmě více než katastrofální., je ostudná a opovržení hodná., tím spíše, že drtivá většina tisku se ocitla v zahraničních rukou. Naši redaktoři zde působí naprosto servilně v jejich službách. K tomu pak přispívají úspěšně všechny tři televize, které vytvářejí pozvolna obraz budoucího světa do kterého bychom měli vejít. Světa náboženských představ muslimského ráje, tak jak jej líčí prorok Mohamed, jenže na zemi. Něco takového zde již bylo. Anení tomu tak dávno. Oč vlastně ale skutečně běží? Máme-li dospět ke globalizovanému světu a tak zvané mnohokulturní společnosti, musí vzniknout i nově myslící člověk. Na to máme nakonec i vybudovaný filosofický směr, kterému se říká postmodernismus. Ale aby bylo přijato to nové, je nutno zapomenout na to staré. Proto takový odpor k dějinám, proto neustálé vyzývání k tomu, abychom hleděli kupředu. Proto také ono vydávání politiků do rukou sdělovacích prostředků, snižování vážnosti politických úřadů a to nejen u nás, ale v celém světě. To jsou ony tajemné nitky provázaného monopolu nad zpravodajstvím, které má být provozováno tak, aby ve jménu „vyšších cílů“ prakticky destabilizovali všechny stávající etické hodnoty, hodnoty na kterých je vybudovaná současná euroamerická civilizace. Nelze se totiž současně dovolávat jejich hodnot a na druhé straně ji likvidovat. Ato se děje v období, kdy se stavějí rezidenční sídliště pro vyvolené, aby se nemuseli stýkat s těmi ostatními. Na jedné straně se totiž hovoří o globalizovaném světě, mluví o odlužení chudých, na straně druhé pak se pak i ve vyspělých zemích neustále rozevírají sociální nůžky. K tomu všemu pak novináři za mísu čočovice poskytují své služby, jistě ne všichni, ale je jich většina.. Rozdíl mezi naši situací a světem je jen v tom, že ti naši v nastalé situaci ještě neumějí tak chodit. Pokud někdo tomu nechce věřit, nechť si provede analýzu ostudné kampaně proti Jugoslávii v minulém roce. S autorem analýzy nesouhlasím ještě v jedné věci.. On považuje v podstatě za nejhorší deník Mladou frontu dnes, já Lidové noviny. Ony totiž na rozdíl od MFD vytvářejí intelektuální a tak. zvaně. objektivní názor, navíc jsou zaštítěni historicky vznešeným názvem. 35 2000
Autor se též, byť krátce zabývá i výčtem novin, které zůstaly v českých rukou, tj. Právo, Haló noviny a Špígl. Pokud se týče Práva upozorňuje na ne zcela jasnou vlastnickou provázanost a vyslovuje podezření, že ještě možná současné levici provede něco daleko horšího než by mohla provést paní redaktorka Slonková z MFD. S tímto postřehem plně souhlasím, domnívám se však, že současná levice si u nás nic lepšího nezaslouží. I když se považuji za pravicového nacionalistu hlásícího se k odkazu Palackého Kramáře, Dyka, Aloise i Ladislava Rašína, nejsem tak naivní, abych věřil, že lze levici vymazat z politické mapy. To co vyčítám dnešní socialistické levici, je to, že se nechová jako levice, možná, že se tak, krom hrstky staromilců, ani chovat nechce. Pokud se týče Haló novin, tak se komunistům, a to bez ohledu na oficielní vlastnickou formu, jako jediným podařilo zachovat vlastní časopis. Ato je z hlediska potřeb politické strany to nejdůležitější, nechť si k tomu říká kdo chce co chce. Jenže komunisté jsou v trochu jiné situaci než socialisté. Jejich poltická koncepce totiž utrpěla koncem osmdesátých let historickou porážku a bude trvat nejméně jednu generaci než se opět jako výrazná síla vrátí zpět na politickou scénu a to ještě není jasné jaké bude jejich modifikované pojetí.. Poslední si nechávám Špígl, charakterizovaný jako vyslovený bulvár, který dělá Ladislav Froněk na kolenou. Souhlasím s druhou částí věty, to však hovoří ve prospěch jmenovaného, již jen proto, že to dokáže dělat „na kolenou“ celých 10 let. Vminulém týdnu, kdy jsem psal svou gratulaci k onomu výročí, nazval jsem Špígl tribunou zavržených a těch, které nová doba hodlá zavrhnout. Postupně lze totiž zjistit, že oněch „novodobých psanců v této zemi“ začíná být čím dál tím více. Ona totiž dnešním způsobem vykládaná demokracie není nic jiného než vláda stranické oligarchie připuštěná mocnými tohoto světa, při čemž úlohu kontrolního mechanismu v jejich zájmu zde plní zaprodané sdělovací prostředky rozhodující o politicích. Jak jinak lze totiž charakterizovat současný stav, ve kterém je volební zákon předznamenán současně pětiprocentní klauzulí a dále pak skládáním volebních kaucí, což je fakticky obnova majetkového cenzu zrušeného v této zemi v roce 1908, a to nemluvím o onom paskvilu vzniklého v důsledku oposiční smlouvy. Proto si myslím, že právě komunisté dokázali, že jsou chytřejší než ty ostatní, že si zachovali své vlastní noviny. Ato bez ohledu na to, co si kdo myslí o jejich úrovni. Pokud se týče samotného Špíglu považuji pokusy „stavět jej na lavici jakési hanby“ za klasickou ukázku toho jak je manipulováno veřejné mínění. Vždyť přece všechny ostatní sdělovací prostředky manipuluj zcela bezostyšně s fakty a pravdou. Osobně bych to mohl prokázat na řadě případů, kdy prominentní novináři nebo komentátoři píši o něčem, co vůbec neviděli nebo vydávají nesmysly za fakta, aniž se je pokusili ověřit. Co lze možná Špíglu vyčíst je to, že v rámci oné tribuny někdy pouští na papír trochu silné výrazy a pak šéfredaktora z toho bolí hlava. Myslím však, že i zde dochází k radikální nápravě. Přitom na rozdíl od ostatních se Špígl nikterak nezpronevěřuje svému původnímu poslání. Složitá situace, ve které v zemi začíná nekontrolovatelná vláda medii nemusí míti dlouhé trvání. Dalším faktorem začíná býti internet. Ten postupně omezí monopol těch, kteří si dnes myslí, že mohou cokoliv kdykoliv. Dnes je to převážně doména mladých lidí, ale bude-li dosavadní vývoj pokračovat pak brzy bude možno pravdu oddělit od lži a doby, kdy Bohuš Chňoupek přirovnával televizi svým významem k vodíkové superbombě budou nenávratně pryč. Takový stav nutně změní situaci a na místa dnešních poslužných budou musit nastoupit lidé mající nejen schopnosti, ale i svědomí. 36 2000
Mnoga ljeta oslavenci Rokem 1989 jsme vstoupili do nových poměrů. Socialismus jako ekonomická kategorie s vládou jedné strany utrpěl historickou porážku nejméně na období jedné generace. Mnohé se změnilo k lepšímu, mnohé zas k horšímu. Vláda stranických sekretariátů byla zaměněna za vládu peněz, která se neúprosně stávají náboženstvím nové doby. Vto to duchu se změnila i počáteční euforie vycházející ze svobody slova. Nezbedným novinářům bylo velmi rychle dáno najevo, kdo je v této zemi pánem. U tradičních vydavatelství dochází mnohdy k prapodivné privatizaci, v drtivé většině zpravidla tak, že skuteční my majiteli se nakonec stanou zahraniční tiskové koncerny. To se nakonec stane i takovému titulu jako jsou Lidové noviny. Několik počátečních pokusů o vlastní koncepci má „jepičí život“ Vté době přichází naplnit své poslání člověk, jehož jediným majetkem je tužka, představa a pevná vůle. Atak 1. října 1990 vychází nový deník s počeštělým názvem Špígl. Stává se skutečným zrcadlem doby, tribunou zavržených i těch, které nová doba hodlá zavrhnout, bojuje proti bezpráví a bezbřehému sobectví nové moci. Špígl se stal po svém symbolem boje normálních člověka za elementární právo a spravedlnost, v neposlední řadě také za to, aby obyčejný člověk mohl vyslovit svůj názor. Ato je snad to nejdůležitější oč je nutno usilovat. Je to legendární úsilí bez legend. Dnes a denně je naplňováno ono heslo „Svoboda projevu a právo na informace zaručeny zákonem. Cenzura nepřípustná.“. Právě tak jako podtitulek České nezávislé noviny. Kdo se s takovým něčím může v této zemi skutečně chlubit? Píši tato při plném vědomí toho, že nikdo není bez chyby a viny. Ale což lidský život není plný malých výher a proher, právě tak je jako je naplněno 10 let života jednoho z mála skutečně českých deníků. Ato by mělo být kredo Jiřího Froňka až bude v den onoho výročí zvedat sklenku vína, právě tak i všech jeho redaktorů, bývalých současných i budoucích. Naplňujte dále, vážení ono poslání, jež jste si předsevzali a nedejte se ničím odrati. Budiž vám dáno mnoho let v pokračování této bohumilé činnosti!
37
2000
Vím, kde bydlím Když se dnes někdo prohlásí za nacionalistu a vlastence musí logicky očekávat urážku a posměšky. Když se tito lidé navíc sdruží v legální organizaci, lze je beztrestně nazvat fašistickou bojůvkou. Jako kdyby neexistoval v této zemi zákon zakazující propagaci fašismu a tím i dával druhé straně právo se proti tomuto nařčení soudně bránit. Kuriozitou je pak již jen to, že se tak stane v novinách založených pod tímto názvem vlasteneckou a nacionalistickou rodinou, v novinách, které se nakonec ocitly v rukou zahraniční společnosti. Ve svém článku ze dne 17. března letošního roku napsaným pod názvem „Nevím, kde bydlím“, se paní Tereza Brdečková snaží, přiznávám velmi sugestivně, veškeré národní dědictví, za které bojovaly celé generace, bagatelizovat a zesměšnit. Skoro se divím, že onen jazyk, kterým hovořil Viktor Dyk, Karel Havlíček Borovský a pro jehož libreto skládal Bedřich Smetana hudbu svých oper, je jí dostatečně vznešený. Navíc se vyjadřuje jako účastník doby, ve které prokazatelně nemohla žít. Jde, o ona první léta komunistického režimu, kdy Zdenek Nejedlý skutečně rozhodoval o naší kultuře, a kdy se skutečně účelově zpolitizovaly poslední dva verše tohoto skvostu české poezie. O komunistickém režimu je známo, že dokázal vyvlastnit vše, co se vyvlastnit dalo, někdy i co se vyvlastnit nedalo. Lhostejno, zda šlo o věci hmotné, či kulturní dědictví. Tak je tomu i v případě Viktora Dyka, básníka, spisovatele, senátora Národní demokracie a radikálního antikomunisty. K vlastní básni, skoro mám obavy, že pisatelka tuto báseň nikdy celou nečetla. Samotná úvaha na toto téma je velmi scestná. Takto bychom se mohli zříci i Balzaca a to jen proto, že v SSSR v padesátých filmově zpracovali a to víceméně věrně, dva jeho romány. Výsměch paní Brdečkové nad činností tak zvaných národních podnikatelů je obžalobou těch, kteří umožnili této, převážně komunistické nomenklatuře, beztrestně hospodařit jak hospodařili. Navíc, co bylo na těchto komunistech věrně sloužících Sovětskému svazu národního.? Kdo zde představoval po listopadu kapitány průmyslu? Vdrtivé míře to právě byli tito komunističtí sluhové věrného velkého bratra, jemuž chtěli devótně sloužit na věčné časy a to bez ohledu na zájmy této země. Když pak skončil komunistický režim, rychle převlékli kabát a využili a zneužili svých ekonomických postavení. Klasickým a ještě ke všemu politickým představitelem tohoto klanu byl někdejší předseda stranické organizace na Prognostickém ústavu Ing. Dlouhý. Tato společnost společně s novodobými tuneláři předem odsoudila ke krachu veškeré snahy o fungování normální ekonomiky. Akdo se špetkou zdravého rozumu v hlavě mohl dopustit, aby zbyrokratizované hospodářství přes noc přijalo filosofii bezbřehého liberalismu, navíc v ještě takové formě, která měla za následek krizi třicátých let? Pokud vím, tak tehdy se paní Brdečková za nic nestyděla, dnes ale vynáší své soudy tak, aby byl logický další převod našich strategických podniků do rukou nadnárodních monopolů. My se ale musíme a budeme tázat, kdo je odpověden za to, že jsme dopustili rozprodej našeho přírodního bohatství, našich továren, cihelen, cementáren, atd. do rukou zahraničního kapitálu a to mnohdy za zcela směšné ceny a kdo k tomu vytvářel patřičné 38 2000
mediální ovzduší.? Kdo nás dnes přesvědčuje, že to bez zahraničního kapitálu u nás nejde? Proč u nás sdělovací prostředky vytvářejí dojem, že nejsme schopni si své věci sami hospodářsky řídit? Proč každý, kdo se proti takovým tvrzením postaví, je označován zcela po bolševicku za xenofobního nacionalistu, nebo fašistu? Anakonec, jak jinak může skončit naše politická reprezentace, než vykonavatel zájmů cizích a mocných. Ano, proti tomu skutečně bojujeme, protože nechceme být cizinci ve vlastní zemi. Pisatelka hovoří o lidech, kteří se vrátili a je jim jedno, kde žijí. Pokud jsem jejímu líčení dobře rozuměl, jedná se převážně o posrpnovou emigraci a ta až na hrstku disidentů byla převážně ekonomická. Pocházela většinou z Prahy a velkých aglomerací a převažovali v ní komunisté nebo děti z komunistických rodin. Jistě takovému sociologickému vzorku nezáleželo nikdy na žádném domově, pouze na osobním prospěchu. Fakta o těchto skutečnostech jsem se dozvěděl na přednášce, pořádané v rámci „Týdne zahraničních Čechů“ konaném v minulém roce v pražském Karolinu. Já osobně jsem se setkával spíše s tím exilem poúnorovým. Hovořil jsem s profesorem Vladimírem Krajinou, po němž Kanada za jeho zásluhy záchrany lesů pojmenovala celou oblast. Hovořil jsem s předúnorovým poslancem Otou Horou. Oba na prvním místě stavěli svůj vztah ke staré vlasti. Pro Otu Horu snad jedním z nejkrásnějších okamžiků v jeho životě bylo uvítání v rodném Golčově Jeníkově, kam přijel po více než čtyřiceti letech. Uváděl jsem vydání knihy Borise Čelovského, vynikajícího historika, který se vrátil do vlasti, aby z vlastních prostředků bojoval za renesanci našeho národního vědomí a to bez ohledu na svůj nedobrý zdravotní vztah. Pro tyto lidi nebyla otázka češství, národovectví a vlasti rozhodně spojena s figurkou Spejbla. Vladimír Krajina a Ota Hora již nežijí, Boris Čelovský vydává knihy a pořádá tiskové konference. Paní Brdečková se za nás stydí. Tomu nemůžeme zabránit. Ale zase víme, kde bydlíme.
39
2000
Odpověď Luďku Martinovskému Po rozboru článku Luďka Martinovského jsem se rozhodl, byť ne zcela rád napsat odpověď. Nejprve několik poznámek politologického charakteru. Předně se odmítám bát slova nacionalismus. Stal bych se totiž jako mnoho jiných, obětí někdejšího slovníku komunistické propagandy, která psala o buržoasním nacionalismu a socialistickém vlastenectví. Tím samozřejmě nechci znevažovat vlastenectví. Slova nacionalismus se nebál Palacký, Kramář, Rašín a ani Zenkl. Ten poslední v roce 1947 ve svém projevu v Dobříkově u příležitosti padesátého výročí založení Národně socialistické strany označil založení této strany jako vyjádření radikálního nacionalismu. Chceme-li hovořit o českém nacionalismu je nutno pak jednoznačně říci, že jeho charakter byl výlučně obranný, snad právě proto, že celé české dějiny jsou bojem za národní existenci. Nepovažuji vypjatý nacionalismus za fašismus. Dle mého soudu se pisatel dopouští omylu, když staví do jedné řady vedle sebe německý nacismus, italský fašismus a španělský falangismus. Tyto systémy z hlediska základních hodnot a fungování státního mechanismu byly od sebe velmi odlišné. Vznik těchto systémů není totiž otázkou národní inteligence, ale pokus o řešení ve chvíli, kdy demokratické systémy těchto zemí degenerovaly tím, že se změnily v anarchii. Nicolo Machiaveli říká, že dějiny světa jsou poznamenány neustálým střídáním tří forem vlády – monarchie, která končí tyranii, vlády aristokracie, která končí oligarchii a demokracie, která končí anarchii.. Tragedie chápání dnešní euroamerické civilizace spočívá v tom, že se domnívá, že jedinou cestou pro šťastný vývoji lidstva je demokracie a tento systém bez ohledu na psychologii jiných společností začíná vnucovat ohněm a mečem. Na tuto skutečnost velmi důrazně upozorňuje i takový liberální filosof jako je Václav Bělohradský. Provedeme-li však analysu samotných mechanismů jednotlivých států Evropy a Ameriky, musíme mnohdy nastolit otázku, jsou-li tyto režimy ještě demokratické a dále navíc, kdo v nich vlastně rozhoduje. Položíme-li si otázku o stavu demokracie v Čechách, myslím, že nebudeme příliš nadšeni. Lze hovořit o demokracii tam, kde je zavedena ve volebním systému pětiprocentní klausule a současně nastolen ještě systém volebních kaucí, což je nová forma zavedení majetkové censu, zrušeného v roce 1907? Jaký je vliv propagandy sdělovacích prostředků, která volně vytváří a bourá mýty podle své potřeby? Jaká je to demokracie, kde prakticky řadu let neexistovala a mnohdy ještě neexistuje vymahatelnost práva.? Nebo jsou snad vzorem demokracie státy, které v případě Jugoslávie porušili všechny normy mezinárodního prává, navíc pak cílenou propagandistickou mašinerii obelhávaly své občany? Vpřípadě ČR se pak nelze divit, že řada občanů vzpomíná na minulý totalitní komunistický režim, již jen proto, že byly v něm zakotveny základní existenční jistoty. Vlastenecká fronta stojí zcela na posici demokracie, je si však plně vědoma toho, kam může při nesvědomitosti vládnoucích spojených s egoismem a korupcí se dostat. Pisatel podrobil Vlasteneckou frontu velmi příkré kritice. Jde samozřejmě o pohled zvenčí. Zaráží mne však zjednodušené formulace, které jsou na úrovni dnešních novinářských „expertů“. Patřím mezi lidi, kteří již překročili o hodně polovinu svého života, ale přesto mne zaráží příkré soudy o něčem,čeho vím jen polovinu. Je snad rasismus to, že chci, aby 40 2000
menšiny žijící na našem území dodržovali zákony a náš způsob života, již jen proto, že jsou pod ochranou našeho právního řádu. Nebo jsme snad neofašisté proto, že žádáme drakonické zákony v boji proti drogám? Je snad na Vlastenecké frontě špatné to, že diskutuje s každým mladým člověkem, který je diskutovat ochoten? Proč je nutné nazývat mladé lidi v Národní alianci hned fašistickým posvětím. My s nimi v řadě ohledů nesouhlasíme, ale máme formou těchto distancí si hrát na jediné spravedlivé? Žijeme v zemi, kde jisté kruhy připravují návrat levicové diktatury, tentokrát „v bílých límečcích“. Mají pro to dva předpoklady. Monopol v kultuře a státní aparát, který jim ODS v důsledku oposiční smlouvy vydala. Jedinou přehradou je vědomí oněch čtyřiceti let a národně orientovaná mládež. Různě orientovaní liberálové v případě tlaků zalezou jak po roce 1989 odněkud vylezli. Zbude jen desorietovaný národ, kterému levicově liberální ideologie vnucuje postmodernismus, jehož výrazem je mimo jiné opovrhování dějinami, což znamená zapomenout na sebe sama. To samo o sobě je proti lidské přirozenosti a jeho člověčenství. Ao to se dnes vede boj. Znakem současné epochy není boj kapitalismu se socialismem, ale globálního pojetí světa proti struktuře národních států. My stojíme na pojetí tradičních hodnot zachování národních států.
41
2000
Globalizmus – schizofrenie mocných 23. březen 1999, kdy nejmocnější mezinárodní společenství vstoupilo do nevyhlášené války proti desetimilionovému státu, aby dokázalo, kdo je v jeho vlastní zemi skutečným pánem, je nejčernějším dnem historie tohoto společenství a jedním z nejostudnějších činů v historii euroamerické civilizace. Pro každého soudného a věci znalého člověka je zcela jasné, že byly porušeny všechny zásady slušného chování a právních norem, na kterých až dosud toto společenství stálo. Není smyslem tohoto článku rozebírat jednotlivé aspekty do podrobností. Z hlediska mezinárodního práva totiž se jedná nejen o flagrantní akt agrese, porušení Charty OSN, použití zakázaných zbraní, ale dokonce jde v tomto případě i dlouhodobou ekologickou katastrofu, neboť byly použití zbraně s tak zvaným ochuzeným uranem, což bude mít ze vší pravděpodobnosti dosah nejen na život obyvatel Kosova, ale i sousedních států. Vedoucí představitelé NATO lze v jejich cynismu srovnávat s Adolfem Hitlerem, který označoval smlouvy za „cár papíru“,a Josefem Visarionovičem Stalinem, který na argument svých diplomatú, týkající se autority OSN se pohrdavě zeptal, kolik má OSN divizí. Sama skutečnost, že uvnitř států NATO nevznikla žádná masivní opozice, by stvrzovala i výroky třetího autokrata – Benita Mussoliniho, který v roce 1932 řekl německému spisovateli Emilu Ludwigovi: „Jen víra pohne skalou, ne rozum. Je nástrojem, ale nikdy se nemůže stát motorem davu. Dnes méně než dříve. Lidé mají dnes málo času na přemýšlení. Ale ochota moderních lidí věřit je neuvěřitelná.” Ato v této době byl rozhlas v plenkách a televize jako moderní sdělovací prostředek neexistovala. Ponecháme-li stranou neštěstí hrdého srbského národa sráženého na kolena, oběti nesmyslného vraždění a kontaminovanou půdu v Kosovu, musíme se ptát, kdo je vlastně vítězem konfliktu. Z hlediska ideového jsou to bezesporu dogmatičtí komunisté. Ti teď mohou bez jakýchkoliv problémů hlásat, že všechno co říkali o povaze světového imperialismu, který je bez jakýchkoliv skrupulí a zábran, se beze zbytku naplnilo. Současně s tím mohou i triumfálně dokazovat jaká je povaha socialistické internacionály, která se tohoto tažení beze zbytku zúčastnila ve vládních křeslech jednotlivých států. Mohou též poukázat na naprostý krach všech ekologických organizací, které fakticky neučinili proti této agresi vůbec nic. VNěmecku se dokonce Zelení účastnili tohoto vojenského tažení jako vládní strana. Jediné co lze uvést jako protiargument je skutečnost, že se této války zúčastnili i komunisté sedící ve francouzské a italské vládě. S tím se ale neobolševici jistě rychle vyrovnají se známou kantátou o revizionizmu. Mimo tento jednoznačný odpor komunistických dogmatiků, existuje již jen hrstka intelektuálů a víceméně nacionalisticky organizovaných skupin, které začaly upozorňovat na neblahý vývoj uvnitř současných vládních struktur již dříve. Za jednoho z nich lze označit známého analytika a politického vězně padesátých a osmdesátých let Miroslava Dolejšího, kterém bude letos 68 let. Tento autor známé „Analýzy” poskytl v roce 1996 slovenskému týdeníku Zmena rozhovor, z něhož vyjímám: 42 2000
„Otázka: Jak byste charakterizoval masové demonstrace proti vládám Slobodana Miloševiče v Jugoslávii? Jako analogii demonstrací, které vedly k pádu de Gaulla. Univerzity v celé Evropě a USAjsou už tradičně několik staletí řízeny nejrůznějšími tajnými bratrstvy, zejména svobodozednářskými, pro které, samozřejmě není žádným problémem zneužívat mládež k provokacím. Je jisté, že Miloševič je komunista, že je to člověk, který udělal velké množství ústupků v neprospěch vlastního národa, avšak proti jeho alternativě výkonu moci tam v současné době není jiná než ta, která by byla přístupnější globalistickému vlivu americké vlády. Otázka: Podle redaktorů pražských „Haló novin” z Bělehradu dostávají tak. zvaní. spontánní demonstranti proti Miloševičovi honorář za jednu účast 50 dolarů. Myslíte si, že je to odpovídající částka? Pokud jde o vzpomínané dolary, vím že demonstranti, kteří byli aktivní v Rusku před parlamentem před jeho rozstřílením, dostávali 5 dolarů za svoji účast, takže proti Rusům jsou na tom desetkráte lépe, ale není to nic neobvyklého, protože i ve Francii během demonstrací proti de Gaullovi dostávali někteří studenti až 150 franků za svojí účast na demonstraci. Válka Srbska je v podstatě odmítnutí sjednocené Evropy. Na účast v EU se nikdo neptal Ruska, jistě by odpovědělo stejným způsobem. Srbsko sjednocovatele odmítlo, tak jako ty stejné sjednocovatele odmítl Ceaucescu v Rumunsku, proto byl zastřelen.. Nedotýkejme se vlastností nebo činů těchto lidí, ale jejich orientace. Ceaucescu byl prakticky jediný šéf bolševického státu, který splatil svoje dolarové půjčky do centu. Rumunsko nedlužilo před rokem 1989 Západu ani dolar. Proto také Ceaucescu trval na tom, že bude svoji politiku dělat nezávisle a svobodně, a to se mu nevyplatilo. Navíc věděl o mnoha dohodách, do kterých byli zataženi rumunští diplomatičtí a zpravodajští úředníci. Ještě před rokem 1989 Ceaucescu věděl i to, že v roce 1985 byl koupený Gorbačov. Rumunská zpravodajská služba byla informována o tom, co se chystá, o jaký typ převratu půjde. Ceaucescu to všechno odmítl. Proto byl zastřelen. Miloševič v Srbsku zabit nebyl, ten na dohodnutou hru přistoupil, ale s výhradami. Protože bylo od začátku zřejmé, že se Jugoslávie rozpadne v důsledku toho, že Německo bylo ještě v roce 1990 udržované v domnění, že bude evropskou velmocí číslo jedna a budoucím šéfem EU. Ostatně nepochybuji o tom, že válka v bývalé Jugoslávii bude trvat velmi dlouho, tak dlouho jak bude trvat snaha Spojených států o sjednocení Evropy. Zde je nutno ještě odcitovat závěr tohoto velmi obsáhlého rozhovoru: „Zbytky úcty, které dnes mají lidé před kanonickou titulaturou nebo před úřadem prezidenta, předsedou vlády nebo předsedou parlamentu, to pro lidi mladé generace 20–30letých znamená velmi málo, ale pro generace jejich otců to bylo něco úctyhodného. Takže úpadek autority veřejné moci je samozřejmě záměrem, kterým je sledované odstranění národních tendencí ve vládě, neboť svět směřuje v globálním měřítku k jedné velké říši s jednou jedinou vládou.” I když některá tvrzení tohoto tří roky starého rozhovoru je možno považovat za sporná, je v tuto chvíli mimo diskusi, že otázka tak zvané globalizace se stala záležitostí číslo jedna. Problém však spočívá ve vlastní realizaci. Zdá se však, že mimo kruhy, které jsou na celé akci životně závislé – nadnárodní monopoly a jimi koupené sdělovací prostředky, není v široké veřejnosti o tento projekt příliš velký zájem. Obrovská neúčast při volbách do evropského parlamentu to jen potvrdila. 43 2000
Vtéto souvislosti je však nutno položit další otázky: Jaká bude nakonec odpověď ostatních zemí a států, jejichž zvyklosti a celý způsob života včetně chápání jeho hodnot je značně odlišný od uvažování dnešního atlantického společenství? Faktická moc se totiž přenese na skupinu nadnárodních monopolů, pro které jsou současné hranice států překážkou. Jaké jsou však již začínající výsledky? Kontaminované zemědělské produkty jsou v této chvíli vážným varování, zvláště pak, děje-li se tak ve vyspělé zemi, jejíž zemědělství bylo vždy na nesmírně vysoké úrovni. Na druhé straně je nutno položit otázku, proč se tento případ stal právě v Belgii, kde většina akcii velkých průmyslových podniků se ocitla v sejfech zahraničních bank? Ještě je totiž stále v paměti, jaký boj musel svést Franklin Delano Roosevelt proti tehdejším monopolům, aby dokázal překonat následky světové hospodářské krize vyplývající z chybného chápání ekonomického mechanismu. Kdo ponese faktickou odpovědnost za správu věcí veřejných? Nadnárodní monopoly jako obchodní společnosti jsou mimo rámec odpovědnosti a věčné střídání vlád a ministrů tento problém nevyřeší. Naprogramovaná klesající role státu totiž nejen nic neřeší, ale povede k další atomizaci společnosti. Vsouvislosti s tím se naskýtá další aspekt – jak bude vůbec možno donutit obrovské hospodářské korporace, které již dnes fungují jako stát ve státě, a hledají všechny skulinky jak se vyhnout daňovým povinnostem, aby jednaly ve prospěch společnosti a ne proti jejím životním zájmům? Obrovské nadace vytvářené těmito institucemi mohou totiž se kdykoliv postavit veřejnému zájmu jako celku, protože budou sloužit jako ekonomická forma vydírání a to ještě ke všemu ve jménu dobročinnosti a humanity. Oslabená a později úplně likvidovaná funkce národních států povede nezbytně k ještě většímu propojení mezinárodního zločinu s oficielními strukturami. Vnedávné válce proti Jugoslávii se NATO v klidu spolčilo s UCK, teroristickou armádou, jež byla vytvořena za peníze nar-komafie a v podstatě to nikomu nevadilo. Historické zkušenosti totiž říkají, že zpravidla pak nezůstane jen u jediného případu. Odstranění národních států vyvolá navíc další masový příliv obyvatel z třetího světa.T o samo osobně musí vést k dalším etnickým a hlavně sociálním konfliktům, které již dnes vznikají v Německu a ve Francii. Jaká bude politická forma vlády? Lze považovat ještě dnes státy atlantického společenství za demokratické? Demokracie je přece založena na společenské smlouvě a ta má dvě strany jedné mince. Na jedné straně jsou to obecně přijaté zásady přirozené morálky, na straně druhé pak existující kodex právních norem. Jestliže v případě konfliktu s Jugoslávii toto společenství všechny tyto zásady porušilo, může se považovat ještě za demokratické? Vtomto případě se totiž dostal Západ na úroveň totalitního komunistického systému. Přestal totiž dodržovat samotné zákony, které si dal. Ato je velmi neblahý precedent.
44
2000
O Židech a zednářích Hovoří-li se o vlivu zednářských loží na dějiny je nutno si uvědomit několik skutečností. Jednotlivé zednářské lože netvoří ve vzájemných vztazích jednolitý celek, mnohdy proti sově i bojují. Obrovský rozmach svobodného zednářství nastal v obdobím před Velkou francouzskou revolucí. Tehdy členy těchto tajných organizací se stali i císař Josef II, pruský král Fridrich Veliký, a velká většina filosofů té doby. Nesmírný vliv zednářů na vyvolání a hlavně přípravu této revoluce, alespoň v její počáteční fázi je nesporný. Na druhé straně sotva lze pochybovat o tom, že Friedrich Veliký měl zájem na zániku vlastní monarchie, totéž lze říci i o Josefovi II, který zcela jistě nepředpokládal, že vývoj událostí povede i k popravě jeho vlastní sestry. Infiltrace zednářských loží Židy je postupná a následná. Nutno si však uvědomit, že se nejedná,a to ani v případě sionismu, o jednolité organizace, i zde uvnitř tajných organizací existuje vzájemný boj o moc. Kdyby totiž moc tajných zednářských organizací byla tak obrovská, vypadal by světový řád zcela jinak. Způsob tohoto výkladu navíc je velmi snadno podrobitelný kritice, která může vést až zesměšnění těchto výkladů a tím odvede celkovou pozornost od analysy skutečného vlivu těchto tajných organizací. (Viz Irvingova kniha o procesu v Norimberku.) Je zcela nepopiratelnou skutečností, že Václav Havel je vlivným členem těchto organizací,.podobně jako jeho otec. Konkrétně lze prokázat, že V. Havel starší po celou dobu komunistické vlády organizoval ve svém bytě konzultativní schůzky s bývalými politiky, řada z nich byla propuštěna z komunistického vězení. Tato společnost byla sama o sobě politicky velmi nesourodá, setkávali se zde lidé, kteří v kriminále podepsali spolu práci s stb, dále zde byli ti, kteří prošli nacistickým i komunistickým vězením, třetí garnituru tvořili i někteří představitele Háchova režimu v období Protektorátu. Alespoň v jednom případě je zde více než pravděpodobná vazba na KGB. Pokud se týče Havlova vstupu ke svobodným zednářům, jsou v obsaženém spisu věci za-loženy na nekonkrétních dohadech, které spíše věc zavádějí do období rituálních spiknutí než konkrétní politiky. Vkrátkém filmu o Václavu Havlovi starším je přímo uvedena i scéna, ve které podepisuje vstup do tajné organizace i jeden vlivný polistopadový politik, avšak tak činí již v době, kdy je ode všech funkcí odstaven. Konkrétně se jedná o polistopadového předsedu ČSS Jana Škodu. K setkání LIONS (Lvů) došlo v Praze, přibližně, podzim 1990 – jaro 1991 a to na zahradě Jana Škody. Pro informaci, Jan Škoda je spolužák Václava Havla. Členem této organizace se stali předseda nově vzniklé Národně sociální strany Čestmír Čejka. Oběma, Janu Škodovi, i Čestmíru Čejkovi sice byly zajištěny slušné existence, ale postupně byli staženi z politického oběhu, i když se o to Čestmír Čejka pokoušel ještě v roce 1996, kdy kandidoval za ODAdo senátu. Jeho výsledek však byl velmi špatný. Setkání se Lvy zřejmě bylo uskutečněno z popudu Václava Havla, nakonec tomu i odpovídá dotyčný záznam o V. Havlovi starším. Navíc o poskytnutí pohostinství v domě Jana Škody jednal se Škodou, zřejmě na popud Havla další spolužák. O tomto oficielním vstupu do této zednářské organizace se psalo i v jednom ilustrovaném časopise. Naprostý nesmysl v uvedené stati je o nastolení prezidentského režimu 45 2000
a to jak ústavně tak fakticky. Havlův vliv začal po parlamentních volbách v roce 1990 upadat, neboť se na politickém nebi objevili dvě nové hvězdy s obrovskou politickou podporou a to Václav Klaus a Vladimír Mečiár. Havlovi se podařilo skutečně vyřadit ze hry a to formou voleb ČSS a oslabit vliv Lidové strany, kterou již na podzim její nový předseda Josef Lux otevřel řadě lidí z OF a tím připravil o její výrazně konfesní charakter.Zmínka o Škutinovi je naprostý nesmysl. Škutina nikdy nebyl členem ČSS, byl vzat pouze na kandidátku ČSS a v případě,že by tato strana uspěla měl šanci se stát poslancem. Tuto Škutinovu kandidaturu prosadil Jiří Vyvadil, který vsadil na určitou mediální popularitu tohoto novináře, který navíc nikdy nebyl v KSČ, byl autorem knihy „Prezidentův vězeň“ a byl přítel světoznámého dirigenta Rafaela Kubelíka. Na sklonku roku 1990 počítal Václav Havel již s rozpadem Československaa této věci se hovořilo již na Hradě. Za svého největšího nepřítele považoval v té době Václava Klause. O rok později organizoval V. Havel proti Mečiarovi parlamentní puč na Slovensku a vyvíjel nátlak na Jána Čarnogurského, aby se tohoto puče účastnil. Čarnogurský byl původně proti, nakonec se nechal ke své škodě přesvědčit a převzal na krátkou dobu funkci předsedy vlády na Slovensku. Pokud se týče vzniku Charty a jejího působení, je celá věc psána buď z neznalosti nebo z afektu. Charta vznikla jako důsledek Helsinského protokolu z r. 1975, kdy Západ prosadil do těchto ujednání tzv. „Třetí koš“, což jak se později ukázalo byla vlastně legalizace disidentského hnutí. Na tuto změnu nebyl komunistický režim u nás bezprostředně připraven. Atak v boji s Chartou musil se snažit věci neustále kriminalizovat, což se mu příliš dobřen nevedlo. Charta sama o sobě byla jakousi politickou koalicí bývalých komunistů a katolíků a docházelo zde občas ke střetům, které dokázal Václav Havel vyvažovat. To mu umožnilo jeho pozdější politickou roli, při čemž velkou roli zde hrály někdejší styky jeho zemřelého otce, který se dočkal ještě vzniku charty lpři plné duševní svěžesti. Listopad 1989 je faktické předání moci za asistence všech zúčastněných tajných služeb, to je bez diskuse. Personální věci však nebyly v té době nikterak racionálně řešeny. Václav Havel sice dokázal pro sebe vymanévrovat funkci prezidenta, ale lví zásluhou na tom měla hlavně neschopnost českých komunistů a jejich zášť vůči Dubčekovi, mnohdy až za hrob. Kdyby se chovali poněkud chytřeji, mohl na Hradě sedět Dubček. Že zde obrovským způsobem stoupl vliv Izraele musilo býti naprosto logické a není to třeba vysvětlovat až nesmírnými krkolomnými vazbami, které vyvstanou jako logické. Oldřich Černík nebyl Žid. Jediným Židem v Dubčekově předsednictvu byl Kriegel, pak tam byl ještě jeden Cikán (Rigo). Zajímavé je, že vůbec není v tomto spisu vzpomenuta úloha Prognostického ústavu, a skutečnost, že zde dostal zaměstnání agent naší rozvědky vyměněný za syna našeho býv. tenisového reprezentanta Javorského. Tento pán se jmenoval Kechler a z amerického vězení k nám příšel v roce 1989. Zaměstnání v tomto ústavu mu oficielně zařizoval Miroslav Štěpán. Znovu dávám ke zvážení, zda takový způsob propagandy daleko více neodradí než samé věci pomůže. Znovu opkauji – vliv zednářských a sionistických organizací je obrovský, ale zatím žádný Nový světový řád nedokázaly prosadit a zřejmě se jim to tak hned nepovede. Ani u nás tato lobby nemá zdaleka vyhráno. Ani Mlynář, ani Ruml, ani Havel zatím zde ještě nevládnou. Tato vláda je jistě velmi špatná, ale pořád není jejich. 46 2000
Stanovisko Vlastenecké fronty k Mezinárodnímu měnovému fondu Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) je mezinárodní organizací založenou v roce 1944. Jejím sídlem je Washington. Cílem je podpora mezinárodní měnové spolupráce, rozvoj mezinárodního obchodu, podpora stability měn. Položíme-li si však otázku, jaké jsou jeho výsledky, pak musíme konstatovat, že se jedná o sdružení, ve svém oboru ne zcela schopných lidí, kteří jsou plně ve službách mezinárodních monopolů, což vede k tomu, že bohatší se stávají bohatšími a chudí chudšími. Ve vztahu k jednotlivým státům lze uvést tyto konkrétní výsledky: 1. Členy MMF byly Rumunsko a Jugoslávie. VRumunsku to skončilo začátkem osmdesátých let totálním ekonomickým kolapsem, Jugoslávie během několika let zažila stoprocentní znehodnocení dináru. To byla praxe ekonomické spolupráce s touto organizací. 2. S MMF spolupracovalo úzce komunistické Maďarsko. Výsledkem bylo, že se stalo nejzadluženějším státem v počtu na jednoho obyvatele na světě. Do obdobné situace se dostalo i komunistické Polsko. Tam nakonec řešil situaci Lech Walesa, kterému se podařilo zajistit odepsání značné části dluhů u věřitelských organizací. 3. Úzkou spolupráci s MMF navázal po úspěšném protikomunistickém převratu v roce 1973 v Chile i generál Pinochet.Výsledkem byla v krátké době ohromná inflace a katastrofální ekonomická situace. Pinochet zrušil spolupráci s MMF, některé zprivatizované podniky opět znárodnil, aby je po několika letech opět privatizoval. Ekonomickou přeměnu pak začal realizovat po svém. Následoval obrovský ekonomický vzestup. 4. Spolupráce Mexika s MMF v devadesátých letech skončila v některých provincích této země povstáním indiánských kmenů. 5. Mezi státy, které se vrhly do náruče MFF, patří i ČR. Jaké jsou výsledky? Hodnota koruny oproti roku 1989 klesla asi na jednu čtvrtinu kupní síly. HDPnikdy nedosáhl úrovně roku 1989. Ekonomická transformace zcela zkrachovala a dle slov prezidenta Havla zde máme mafiánský kapitalismus.
47
2000
Projev k 28. říjnu 2000 Vážené dámy a pánové, kamarádí, dovolte mi, abych v dnešní slavný den Vaše shromáždění co nejsrdečněji pozdravil a zároveň požádal o omluvu své neúčasti. 28. říjen 1918 je nejen nejvýznamnější událostí našich moderních dějin, ale i symbolem neustálého zápasu o naši státní samostatnost, o jejíž udržení musíme neustále bojovat. 20 let naší samostatností skončilo cizí nacistickou hrůzovládou po níž nastoupila hrůzovláda komunistická. Ao té je nutno neustále hovořit. Hovořit proto, že již dnes existují jasné tendence směřující k obnově bolševického panství, tentokráte modifikované představami IV. Internacionály. Neuvěřitelná sprostota a vandalismus, který v minulém měsíci předváděli anarchisté pod záminkou boje proti globalizaci a MMF dokazuje, že jde o dobře organizované síly, které byly někde vycvičeny, někde dostávají na svou činnost peníze a někým je jejich činnost zaštítěna. Jinak by totiž nemohly tímto způsobem existovat. Přidáme-li k tomu v našich podmínkách naprostou neschopnost vlády, pak si položme jednu jedinou otázku: Jak dlouho ještě bude trvat než tato velmi dobře organizovaná, a ve státním aparátu se vyskytující společnost s poukazem na korupci, tunelování a bezbřehou legislativně správní neschopnost, vznese opět požadavek na moc v této zemi, Vždyť, jak se ukazuje, má i své lidi v UDV. Ato teď nehovořím o tom jak je prolezlé těmito kádry předsednictvo vlády, kde sedí ve velmi odpovědných funkcích lidé podléhající tzv. lustračnímu zákonu. Aco úřad vládního zmocněnce pro lidská práva? Kdo je vlastně ing. Petr Uhl člověk zabývající se lidskými právy nebo zmocněnec IV. Internacionály? Vždyť po každém levičáckém excesu v ulicích českých měst zvedne svůj hlas na jejich ochranu. Místo aby tlumil rozpory mezi jednotlivými etniky a sociálními skupinami, tak zcela jednostranně se staví na obranu těch, kteří rozdmýchávají vášně a ničí cizí majetek. Je ochráncem svobody a tolerance anebo hlasatelem nové občanské války ve jménu třídní nenávisti? Z těchto důvodů nemůžeme považovat 28. říjen jen za věc piety a vzpomínek na heroické činy našich legionářů, politiků i těch bezejmenných. Naopak tyto činy nás musí neustále zavazovat, abychom bojovali ze to nejdůležitější - za naši národní svobodu. Aby se již nikdy neopakovalo to, že hrdinové protinacistického odboje končili v komunistických kriminálech anebo aby hrdinové protikomunistického odboje, bratří Mašínové, zde byli málem považování za zločince. Jedním z našich předních úkolů mimo jiné je to, aby bratrům Mašínům se dostalo plného zadostiučinění. Ve svém zápase za plnohodnotnou obnovu společnosti na národních základech nesmíme nikdy polevit. NIC NEŽ NÁROD!!!
48
2000
Prohlášení Vlastenecké fronty k situaci v České televizi Současný konflikt v oblasti medii je pokusem jisté částí novinářů vytvořit mediální teror, na jehož základě bude možno pomocí sdělovacích prostředků likvidovat každého jim nepohodlného politika a tak vytvářet trvalý stav nestability v této zemi, na jehož podkladě pak bude vytvořena vize, že si náš národ není schopen sám vládnout. Na tomto základě se bude volat po revizi výsledků 2. světové války a všem dalším, co je s touto problematikou spojeno. Není se co divit. Většina tisku je v rukou německých koncernů, a proč by tak cesta těchto úsluh neměla býti obrácena proti každému, kdo se v této zemi, alespoň minimálně snaží hájit národní zájmy. Takový politik musí býti v rukou poplatných novinářů okamžitě likvidován a k tomu nejlépe slouží samozřejmě televize. Vlastenecká fronta sama na sobě již odzkoušela podlou a lživou kampaň ze strany ČTvedenou takovým způsobem, že neměla možnost se adekvátně bránit, a když už to ze strany zpravodajství ČTnešlo jinak, tak došlo k pečlivému sestříhání záběrů. Za to nese zcela jasně odpovědnost vedení zpravodajství ČT, což Vlastenecká fronta je ochotna kdykoliv dokázat. Tak vypadá nezávislost zpravodajství ČT, nezávislost jejímž politickým mluvčím, „:nezávislým na politických stranách“, se stala Čtyřkoalice a zítra možná ještě Hrad. Vtomto případě ani nechceme hovořit o hospodaření ČT. Zde se jen odvoláváme na tvrzení ředitele televize NOVA Vladimíra Železného, že srovnatelné pořady ČT s NOVOU jsou až třikráte dražší. Tím nechceme nikterak dát za plnou pravdu smluvně oposičním stranám v tom, že jde o vůli vycházející z demokratických voleb. Kdyby naše volby měly býti svobodné, musel by vypadat úplně jinak volební zákon. Není totiž možné politické strany jednostranně vylučovat na základě pětiprocentní klausule a současně nastolit institut volebních kaucí, což je návrat ke zrušenému majetkovému censu. Taková situace nutně vytváří nemravný kartel parlamentních politických stran a vede k vládě stranické oligarchie, což je v přímém rozporu se svobodou a demokracii. Ato nehovoříme o „smluvně oposičním volebním paskvilu“ stvořeném v letošním roce. Takový postup totiž se zcela jasně nakonec obrátí proti jejím tvůrcům. ČSSD již svůj účet v senátních volbách zaplatila, ODS to teprve čeká. Vyzýváme proto obě smluvně oposiční strany, aby vedle toho, že udělají pořádek v ČT, což je samozřejmě nezbytné, se současně zamyslily samy nad sebou a uvažovaly jak by v této zemi pohloubily svobodu a demokracii, a ne aby se ji pod různými manipulačními záminkami pokoušely omezit. VPraze, dne 27. prosince 2000 Mgr. Jan S k á c e l Předseda Vlastenecké fronty
49
2000
Více snad již netřeba Vážené dámy a pánové, od dnešní půlnoci nám schází přesně 41 dní do chvíle, kdy budeme zdvihat sklenice a dávat sbohem jednomu tisíciletí a století. Ajak již bývá v lidském rodu zvykem stávají se taková kulatá výročí důvodem k bilancování a vzpomínkám. Zkusme si položit otázku – jak nazvat toto století? Pro začátek navrhnu pojmenování - pohádkové. Rozvoj techniky a uskutečnění druhé etapy průmyslové revoluce fakticky předběhl všechny někdejší utopické a fantastické představy. Komu se kdy snilo, že bude sledovat prostřednictvím uměle vytvořených vesmírných družic bezprostřední děj z druhého konce naši planety, nebo kdo kdy předpokládal, že pomocí nástroje zvaného počítač bude moci nahlížet do všech možných i nemožných databází? Lidské možnosti se tak se dostali až na úroveň chování nadpřirozených bytostí v pohádkách. Rozsah výroby pak umožnil vytvoření konzumního typu společnosti v takovém rozsahu o jakém se těm, kteří slavili vstup do našeho století ani nesnilo. Byl vybudován skvělý moderní systém zdravotnictví a vyléčeny choroby, které byly metlou lidstva. Došlo k vybudování rozsáhlého sociálního systému. Celá záležitost má však dvě drobné vady na kráse: 1. Onen svět nasycených a zdánlivě bezproblémových lidí je ohraničen na úzký okruh státních společenství a to jak v populačním tak i geografickém smyslu. 2. I v onom světě nasycených existuje velký počet lidí žijících na samém okraji této společnosti. Z těchto důvodů ustupuji od názvu pohádkové století. Pohádky jsou totiž příběhy se šťastným koncem a tady to není tak zcela jisté. Nazvěme raději toto století mythologickým. Tam totiž hrdinové vždy nevítězí, spíše naplňují.osud. Vpolitické sféře jsme zažili dva nevkusné totalitní systémy, které sice ovlivnily historii a postarali se o potoky krve, nakonec se však nestaly dominantním faktorem určujícím chod dějin. Máme-li proto určit charakter epochy, tak se zcela naplnila slova Franklina Delana Roosevelta, který nazval 20 století stoletím americkým. Spojené státy jsou vítězi tří posledních světových válek, z nichž dvě byly horké a jedna studená – ta trvala nejdéle. Jak známo skončila rozkladem druhé rozhodující supervelmoci včetně většiny jejich satelitů., Společně s rozpadem SSSR odešel ze scény i socialismus chápaný jako ekonomická kategorie nebo jak jsme byli zvyklí říkat dříve - jako společenské vlastnictví výrobních prostředků. Na této skutečnosti nic nemění existence několika komunistických režimů. Nejdůležitějších z nich – komunistická Čína se mění den ze dne ve spořádaný kapitalistický stát autoritativního charakteru, zde jde spíše o přežití a transformaci komunistického establishmentu do nových poměrů než o uhájení jakýchkoliv principů socialistického ekonomického modelu, navíc pak jde o zemi, které plně socialistická nikdy nebyla. Ostatní režimy menších komunistických zemí pak postupně ztrácejí půdu pod nohama. Hovořím-li v současné době o USAjako jediné velmoci prvního řádu, právě tak jako o krachu socialismu jako ekonomické kategorie je nutno zde říci, že jde o nezvratné, ale 50 2000
časově omezené skutečnosti. Rozhodně nelze totiž hovořit o nějakém novém PAX ROMANA. Ty, kteří tomu takto nahlížejí je nutno upozornit na to že jistý Adolf Hitler v euforii říkal, že buduje svou říši na tisíc let a pokud se sovětských vůdců týče, tak ti zase tvrdili, že se tak děje „na věčné časy“. Vroce 1961 šli dokonce tak daleko, že v deklaraci komunistických a dělnických stran prohlásili socialistickou světovou soustavu za rozhodující faktor určující běh dějin. K tomu nutno přidat ještě další tvrzení té doby, že do roku 1972 předběhnou USAve výrobě na jednoho obyvatele. Americký prezident J. F. Kennedy jim tehdy na základě výpočtu národního důchodu spočetl, že to nemohou dokázat ani do konce století. Samozřejmě to do roku 1972 nedokázali a koncem století již neexistují. Bezprostředně by dnes mohla ohrozit postavení USAjen světová krize vyplývající ze selhání ekonomického mechanismu. Třetím rozhodujícím faktorem se stala úloha euroamerické civilizace přijímána jako moderní způsob života., jemuž se prakticky podřizuje celý svět, ať již s ním navenek souhlasí či ne. Tento fenomén založený na synthese křesťanství a antiky sehrál rozhodující roli při vytváření dnešního moderního světa. Zde je nutno připomenout, že součástí historie této civilizace je nacismus i komunismus, právě tak jako ostatní proudy tohoto původně evropského myšlení. Určité kulturní rozdělení má svůj původ jednak v rozdělení Římského impéria a potom v dalším historickém vývoji. Zde je nutno připomenout, že vyšší úroveň západní Evropy bylo způsobeno možností daleko klidnějšího vývoje. Východní a jižní Evropa se stala se stala totiž obrannou výspou proti nájezdům z východu a to ať již šlo o Turky nebo Tatary. Čtvrtým znakem politického vývoje je dobudovávání principu národních států. Zigmunt Bauman zde hovoří o národních státech, ale přiznává, že raději používá přívlastek teritoriální a dále říká jen málo národů aspirujících na vlastní suverenitu bylo natolik velkých a oplývalo takovými zdroji, že byly s to projít touto náročnou zkouškou a o suverenitě a státnosti mohly uvažovat jako o realistické šanci. Domnívám se, že jde o historické nedorozumění.Ve feudální Evropě byly státy prakticky posvěceným majetkem feudálů a při křehkosti mezinárodní vztahů stávala se jednotlivá území jakýmisi putovními poháry, o které se vedly války, uzavírali dohody a mnohdy se stávaly i části území věnem, které dával feudál své dceři.Určitou konstantou vztahů zde byl universalismus. Postupným příchodem kapitalismu stoupá úloha národa a dochází k postupnému integračnímu procesu směrem k národním státům. VEvropě tato integrace začíná v minulém století, počátek sjednoceníItálie, je provedeno sjednocení Německa, ve dvacátém století pak jako následek 1. světové války je dokončeno italské risorgimento, sjednocuje se ze tří rozdělených součástí Polsko, obnovuje se samostatnost Finska a pobaltských republik, vzniká Československo, vzniká Jugoslávie. Zde je důvodem skutečnost, že Srbsko jako jediný národní stát stálo na straně Dohody, což dynastii Karorďovičů dalo potřebnou legitimitu. Druhá světová válka je typickou válkou již ustavených národních států a jako taková je vedena. Tuto skutečnost musil vzít na vědomí i Stalin, který nakonec ji vyhlásil za Velkou vlasteneckou, vrátil určitá práva pravoslavné církvi a v den vítězství připíjel na ruský národ. Dílo nacionalismu dokončují i Japonci, kteří jdou do sebevražedné a předem prohrané války pod heslem Asie Asiatům, jsou na hlavu poraženi, ale myšlenka zůstává. Vlna nacionalismu se postupně zvedá i na základě výsledků druhé světové války. Docháízí k dekolonizaci. Zatím co v Asii dochází k logickému vývojovém procesu, poměry na africkém kontinentu spějí k devastaci. 51 2000
O volbách Na sklonku minulého roku šli zase jednou k volbám. Potvrdilo se nakonec to, co se dalo očekávat, hluboký nezájem. Průzkumy veřejného mínění předpovídající padesátiprocentní účast fungovaly špatně, to už je víceméně v této zemi obvyklé, pravděpodobným důsledkem zde není aplikace metod, ale naprosto nedbalá práce těch, kteří se průzkumem zabývají v. terénu. Vítězem voleb do tak zvaných vyšších územně správních celků se nakonec stala trochu paradoxně ODS, byla totiž jedinou stranou, která se stavěla proti jejich zavedení, zvláště pak proti v tomto tempu. Takže máme úřady a mnohde nemají úředníci ani kde sedět. Domnívám se však, že ODS nemá příliš důvodu k jásotu. Při poměrné disciplinovanosti jejich voličů je zcela jasně zřetelný úbytek. Totéž lze říci i o komunistech. Pohroma ČSSD je zcela zasloužená, flagrantní neplnění volebních slibů řada drastických ekonomických opatření jako následné zdražení energetiky, jízdného a dalších základních životních potřeb jasně ukazuje jak se slova premiéra Zemana rozešla s činy. Hospodářský růst není žádným důsledkem moudré politiky vlády, ale je dán skutečností obrovského deficitu zahraničního obchodu, což fakticky znamená uměle vytvořenou konjunkturu na dluh. O tom se jen víceméně okrajově zmínil Václav Klaus v televisní debatě na sklonku roku. Mohlo-li se před dvěma roky hovořit o oposiční smlouvě jako o určité nutnosti, pak její prohloubení už je nesmyslem, zvláště pak, co se týče nového volebního zákona. Jestliže ústava říká, že se poslanecká sněmovna volí na základě poměrného zastoupení, má se tento volební systém v maximálně míře udržet a ne jej deformovat. Došlo-li k vytvoření pětiprocentní klausule, můžeme již v tomto říci, že je porušen princip poměrného zastoupení, přidáme-li k tomu skládání volebních kaucí, pak se již jedná o nemravné znovuzavedení majetkového censu a můžeme konstatovat, že se tak vytváří kartel parlamentních politických stran na „věčné časy“, politický stojatý rybník, který dříve či později začne páchnout. Oba tvůrci oposiční smlouvy snad nejsou komunisté, ale svým myšlením zcela určitě produkty bolševismu v plném rozsahu. Kdyby jimi nebyly, chovaly by se poněkud jinak. Rozdíl snad je jen v tom, že Václav Klaus je o něco slušnější alespoň ke svým stoupencům, nenechá je padnout a nebojí se hájit určité zásady a to i za cenu určité ztráty popularity, což o panu premiérovi říci nejde. Ten má již jen jediný životní cíl, dožít volební období ve funkci premiéra. Apak – nechť přijde potopa. Atak jediným skutečným vítězem voleb se stala Čtyřkoalice. Jedná se o směs mladých ambiciosních politiků, kteří víceméně ničemu nerozumí, zato ale mají široká ramena, žádné morální zábrany a ochotu bezmezně a oddaně sloužit svým západním chlebodárcům. Současná krize kolem televize zcela jasně ukazuje na morální charakter těchto lidí, kteří jsou ochotni ve jménu apolitičnosti televize jít bojovat do parlamentu a tak si i za cenu porušování zákonů a základních pravidel slušného chování vytvářejí image bojovníků za vyšší spravedlnost a vyvolávají tak anarchii ve státě, aby definitivně podlomili poslední zbývající etické hodnoty, pokud ještě nějaké ve společnosti existují. Nyní jdou cestou vyvolání voleb, ty by zřejmě dopadly paradoxně. Zcela jistě by byla smetena ČSSD, ta by bojovala těžce o to dostat se díky pětiprocentní klausuli vůbec do parlamentu. Atak by vedle dvou silných a vítězných seskupení, ODS a Čtyřkoalice, se jazýčkem na váze mezi oběma stali komunisté. Není to nakonec zábavné? 52 2001
Syndikát novinářů ČR Etická komise Pařížská 19 Pr a h a 1 VPraze, dne 4. ledna 2001 Vážené dámy a pánové, v příloze mého dopisu Vám zasílám fotokopii článku Jiřího X. Doležala „Božíčku, hajlíček“ k posouzení, zda takový obsah je v souladu s novinářskou etikou. Uvedený článek vyšel v deníku REFLEX číslo 46 v minulém roce. Vtomto dvoustránkovém článku je dáno do souvislosti naše občanské sdružení s činnosti zmiňovaném v obsahu a fotografiích. Podotýkám tyto skutečnosti.: 1 Vlastenecká fronta není organizací hlásicí se jakýmkoliv způsobem k žádné formě hnutí skinheads. Jedná se o národně orientované sdružení, které se nevyhýbá slovu nacionalismus, právě tak jako se ho nebáli užívat naši slavní předkové František Palacký a Karel Kramář. Ono námi používané heslo „Nic než národ“ pochází právě od Palackého. Samotné tak zvané hnutí „skinheads“ se dělí na řadu různorodých frakcí, což by měl novinář formátu výše jmenovaného pána vědět. Mně samotnému bude v letošním roce 67 let a nikdy jsme se k žádné organizaci tohoto druhu nehlásil. 2 Odpovědně prohlašuji, že žádná z osob zobrazených na fotografiích není a nikdy nebyla členem naší organizace. Ostatní již ponechávám na Vás. Sděluji jen, že jsem v tomto směru podal na příslušných místech oznámení, zda nedošlo ke spáchání trestného činu neznámého pachatele a upozornil na uvedený článek i vydavatele týdeníku REFLEX. S pozdravem Jan S k á c e l Předseda Vlastenecké fronty Příloha: Fotokopie článku „Božíčku, Hajlíček“
53
2001
PARLAMENTČESKÉ REPUBLIKY POSLANECKÁ SNĚMOVNA Sněmovní 4 Pr a h a 1 Ve smyslu zákona o ČTpodává tímto občanské sdružení VLASTENECKÁ FRONTA návrh na člena Rady ČT, a to na pana: Ladislava SVOBODU, narozeného 15. ledna 1971, bytem Škroupova 1/1383 Havířov, rodné číslo 710115/4731 (nemá obavy ze zneužití rodného čísla). Tel. 0608975864. Kandidát je zaměstnán jako obchodní manager u firmy Velkoobchod výpočetní techniky, Erbenova 19, 703 00 OSTRAVA-Vítkovice. Je absolventem střední průmyslové školy strojnické. Mimo to je šéfredaktorem E-MAILOVĚHO ZPRAVODAJE VF – hlavní a kmenová adresa Zpravodaj Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Tuto funkci vykonává bezplatně. Není členem žádné politické strany. Ve Vlastenecké frontě je registrován jako člen bez žádných jiných funkcí. Je bezúhonný a svobodný, Není spjat s žádnými výdělečnými aktivitami v oblasti kultury nebo sdělovacích prostředků. Důvodem této kandidatury je snaha o zvýšení vlivu na oblast vzdělávacích programů, zvláště protidrogové prevence a ochrany národního kulturního dědictví, nejen po stránce hmotné, ale i duchovní. Občanské sdružení VLASTENECKÁ FRONTAbylo řádně registrováno ministerstvem vnitra dne 17. 6. 1993 pod číslem VS/1-21 0551/93-R. Sídlem organizace je Schodová ul. čís. 5 Praha 5. Poštovní schránka P.O. BOX 172, 110 01 Pr a h a 1. Případné další potřebné podklady nebo informace poskytneme obratem po dožádání. S pozdravem Mgr. Jan S k á c e l
54
2001
Ke krizi Hluboká společenská a politická krize, která prakticky postihla celý národ musí postavit před každého odpovědného Čecha otázku – co teď, jak dál. Formálně lze velmi snadno nalézt viníky, těmi jsou zcela jasně představitelé současného establishmentu, konkrétně dnes lze již hovořit o odpovědnosti, či spíše neodpovědnosti všech parlamentních politických stran. Jejich zájmy se dostaly do příkrého rozporu s požadavky celého národa. Všechny parlamentní strany včetně dnešní KSČM se totiž staly nositeli systému vlády politických stran, pro které je nejdůležitější zakonzervování současného stavu připomínajícího stojatý rybník. Otřesná a katastrofální bilance těch, kteří téměř před jedenácti lety převzali politickou moc je neuvěřitelná. Rozbití společného státu a ztráta vzájemných ekonomických vazeb, neuvěřitelným způsobem zkrachovalá ekonomická transformace, která vedla jen k astronomickému zadlužení kdysi úspěšných podniků, rozprodej státního majetku do zahraničí, šlendriánství bank, které nedokázaly vymáhat splátky úvěrů, naprosto nezodpovědný přístup kontroly centrální banky, která přišla všude pozdě, vždy tehdy, když již bylo vytunelováno. Přidáme-li obrovský nárůst kriminality, snadný příchod zločineckých mafii do našeho života, vzrůstající nezaměstnanost, pak se lze již jen obdivovat trpělivosti českého člověka, že si nechá vše líbit. Za tohoto stavu věci jsme se rozhodli vstoupit plně do politického života. Nechceme pro budoucnost jen psát, mluvit, ale také konat. Nezbývá než vytvořit politickou stranu. Vím, říká se to těžko, v této zemi je jich v tuto chvíli 73, možná v tuto chvíli o nějakou ještě více. Vždy, když našemu národu je zle, vrací se zpět k historii do dob dřívějších a hledá v ní své poučení. Tento přístup se nám vždy vyplatil, až na to, že jsme v nastalých lepších dobách rychle na svou vlastní minulost opět zapomínali. Z těchto důvodů jsme se rozhodli navázat na tradici, na tradici strany, která si před 66 lety vzala do vínku bojovný program pod heslem „Nic než národ“. Smyslem jejího konání bylo zabránit dvěma nebezpečím, nacismu a komunismu. Vyčítala tehdy Hradu, konkrétně Masarykovi a Benešovi, že vůči těmto zlům bojují nedostatečně. Čas dal této Národní sjednocení za pravdu. Hrad nedokázal udržet naši samostatnost a my jsme se dočkali nejdříve šesti let nacismu, následně pak čtyřiceti let komunismu. Dnes stojíme před jiným nebezpečím. Hrozí nám ztráta národní identity, vytvoření multikulturní společnosti, která je nám ve své podstatě cizí, navíc pak máme co dělat s naprosto neschopnou politickou reprezentací. Současná Zemanova vláda prokazuje svou neschopnost každým dnem. Ze svých slibu nedodržuje vůbec nic, špatné hospodaření lepí výprodejem národního majetku, dívá se bez jakýchkoliv podniknutých kroků na zhoršující se bilance polostátních podniků a poklonkuje všem nadnárodním strukturám bez rozdílu. Vzpomínal jsme na založení strany, která si dala do vínku jméno Národní sjednocení. Vjejím čele stál první ministerský předseda ČSR Karel Kramář, nejvzdělanější český politik, odsouzený v době 1. světové války k trestu smrti., který nakonec nebyl vykonán pro úmrtí Františka Josefa I. Mladší generace politiků této strany pak bez ohledu na hrdla a statky bojovala za svobodu našeho národa v oněch těžkých dobách, které nastaly. 55 2001
Národní sjednocení zcela jednoznačně odmítlo mnichovskou kapitulaci. Jeho poslanci Ladislav Rašín, Vlastimil Klíma a František Schwarz pronesli svá státoprávní ohrožení. Ladislav Rašín, odsouzený nacisty k trestu smrti, který mu byl změně na doživotí, nepřežil koncentrační tábor podobně jako Ladislav Toušek. Poslanec Jaroslav Borkovec, byl popraven komunisty v roce 1949. Vlastimil Klíma přežil oba koncentráky, nacistický i komunistický a ještě se svými články dokázal angažovat v roce 1968. K této tradici se chceme hlásit. Hodláme si tak vzít poučení z našich dějin. Na druhé straně se však budeme zabývat současností. Pracujeme na moderním programu v rámci něhož hodláme odpovědět na většinu otázek současného stavu naší společnosti. Nehledáme žádné tzv. cílové skupiny. Naší cílovou skupinou, kterou oslovujeme je český národ a to beze zbytku, jeho blaho, jeho sebevědomí. Neslibujeme „modré z nebe“, hospodářské zázraky, slibujeme jen čestnost a poctivost. Chceme dát každému právo na slušný a spokojený život, ve kterém budou platit naše tradiční hodnoty, učiníme bezpečné naše ulice a dáme zcela nekompromisně stop všem drogám. Přílohu tohoto článku tvoří podpisový arch. Kdo souhlasí nebo alespoň je ochoten činnost nové straně umožnit, nechť laskavě podepíše. My mu děkujeme. Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem!
56
2001
K Evropské unii Když v padesátých letech architekti evropské integrace stavěli základy tohoto modelu, zdálo se, že mají více než dost dobrých příčin pokusit se o novou „univerzalizaci“ evropských poměrů. Hrůzy války, následné ekonomické potíže, výrazné sociální napětí spojené s hrozbou komunismu a to více zevnitř než zvenčí, to vše hovořilo pro urychlené sjednocení. Nesporným úspěchem bylo vytvoření EHS, odstranění celních bariér a určitá forma společných hranic. Problém začal však ve chvíli, kdy se forma ekonomické integrace měla změnit i v politickou. Již zde dochází ke střetu dvou koncepci. Stoupenci mechanického chápání integrace – křesťanští a sociální demokraté jsou konfrontování koncepcí Charlese de Gaulla o Evropě vlastí od Atlantiku až po Ural. Pro de Gaulla vytvoření Spojených států po vzoru USAznamenalo ztrátu identity jednotlivých národů a prakticky likvidaci národních kultur jednotlivých zemí a tím i celkové oslabení Evropy jako celku. Pohled de Gaulla směrem k příštímu navíc vyjadřoval daleko více jasnozřivosti než tomu bylo u většiny jeho kolegů zahleděných daleko více do problémů současnosti než do věci příštích. Francouzský prezident vždy zcela jasně dával najevo, že existenci tak zvaného socialistického tábora považuje za přechodnou. Ve svých projevech se všemožně vyhýbal pojmu Sovětský svaz a používal zásadně termín Rusko. Ekonomická integrace měla zásadně podmíněný charakter, navíc tehdy šlo převážně o velmi vyspělé země, kde zaostávala do jisté míry jen jižní část Itálie. Achillovou patou se stával však vždy problematika zemědělské výroby, lépe řečeno nadvýroby a její státní subvencování. Žádná země totiž nechtěla se zbavit nezávislosti na výživě svých obyvatel, což je z hlediska historických zkušeností zcela pochopitelné. K tomu přicházela i skutečnost krachu zemědělské politiky v socialistických zemích, jmenovitě v Sovětském svazu, který na rozdíl od někdejšího carského Ruska se stával odběratelem zemědělských výrobků na Západě, zejména pak v USAa Argentině. Nutno konstatovat, že zatím co jádro EHS v podstatě triumfovalo z ekonomického hlediska a postupně došlo k přistoupení většiny západoevropských států do tohoto seskupení nyní již oficiálně zvaného EU, tak politická integrace velmi silně zaostávala a společenství zůstalo víceméně na úrovni principu národních států. Tento princip stále převažuje pravomoc nadnárodních institucí v Bruselu, navíce samotný politickým představitel integrace, kterým je evropský parlament ve Štrasburku má pouze poradní charakter. I zde se však ukázalo jako nesmírně složitá cesta je u těch zemí, jejíž ekonomika má zaostalejší charakter a to zvláště tehdy, jestliže přirozené obchodní a interní politické zájmy těchto zemí směřují mimo rámec a ideologii otevřené společnosti UNIE. (Řecko, Turecko) Rozpadem socialistického tábora a bezprostředním selháním socialistického systému jako ekonomické kategorie došlo v Evropě nejen k vytvoření politického, ale i ekonomického vakua, což se projevilo negativně na ekonomice těchto postkomunistických zemí. Země Evropské unie nejenže nevyvinuly maximální zájem o skutečný vstup těchto států do Evropy, ale mnohé z nich se chovají zcela přezíravě a dokonce rozšíření EU 57 2001
v tomto směru sabotují. Atak se stává ze střední a východní Evropy zubožený a nežádaný přívěsek, dobrý jen k tomu, aby nadnárodní monopoly vyzobávaly z něj hrozny. Postavení ČR směrem k EU. Ať již budeme hovořit o bývalém Československu nebo o dnešní České republice je nutno vycházet z geopolitického postavení, ekonomických a kulturních zájmů země, zajištění bezpečnosti a na základě všech těchto faktorů i na provádění příslušné zahraniční politiky. Geopoliticky stojí náš stát na rozhraní ekonomicky vyspělé i zaostalejší části Evropy a co je podstatné, tak v moderní historii vždy byl spjat svou ekonomikou s tou její zaostalejší částí. Určitou výjimkou zde byla první Československá republika, běh událostí nás však zcela jasně poslal jinam a to hlavně zásluhou těch ostatních vyspělých, kteří nám zcela jasně řekli, že o nás nestojí. Léta 1939 – 1945 nelze počítat, byly jsme znásilněni a okupováni. Náš nejdelší sňatek, kterým bylo spojení s Habsburským panujícím domem nás učinil sice součástí Oficiálně uznávané velmoci, ale přece jen šlo o soustátí svou ekonomickou a politickou silou oproti Západní Evropě značně slabší a to nehovoříme o neustálých národnostních třenicích uvnitř. Skutečností však zůstává, že tehdejší české země soustřeďovaly téměř dvě třetiny průmyslové výroby mocnářství, což umožňovalo přirozenou průmyslovou expanzi směrem na Balkán a to nejen vně hranic, kde jsme byli chráněni celní bariérou, ale i dále za hranice Rakousko-Uherska.
58
2001
Pan Mgr. František R o z h o ň Závoří 21 700 30 O s t r a v a
VPraze, dne 7. ledna 2002 Potvrzuji příjem Vašeho dopisu ze dne 21. prosince 2001 a děkuji za zaslané fotografie. Na zbývající část dopisu odpovídám na výslovné přání předsedy Vlastenecké fronty pana Davida Macháčka a sděluji následující: 1. Mé angažování ve Vlastenecké frontě: Na rozdíl od předchozího předsedy jsem po skončení této funkce z VF neodešel a splnil jsem to, co jsme řekl. Totiž, že zůstanu řadovým členem. Je též pravdou, že jsem se vzdal spolu rozhodovací činnosti. To však nikterak neznamená, že v rámci tohoto sdružení nebudu vykonávat žádné práce, zvláště pak tehdy, jsem-li o to vedením VF požádán. Obou předsednictev jsem se zúčastnil časové omezeně, prvního, kdy šlo o podání některých informací a svým způsobem předání funkce, na druhou schůzi, opět časově omezeně jsme se dostavil na žádost předsedy a důvodem mé účasti byl Váš dopis a otázka stanov, kde jsem musel celou záležitost vysvětlovat. Navíc jsem zajišťoval účast lektorů na přednášce pro VF, která tentýž den probíhala. Jednalo se konkrétně o známého spisovatele publicistu a novináře Jaroslava Bočka v devadesátých letech byl určitou dobu i šéfredaktorem Svobodného Slova, v druhém případě o univerzitního profesora PHDr. Milana Nakonečného, muže, který po roce 1989 u nás fakticky zavedl předmět politické psychologie. Nevidím na tomto svém konání nějaké porušení slibu. 2. Votázce stanov začnu od začátku. Po sjezdu v Pardubicích bylo nutné upravi stanovy v bodě, který se týká rozšíření členů předsednictva ze šesti na sedm, protože tento počet byl řádně zvolen, dále pak zde byla otázka změna sídla, které se mělo měnit na základě usnesení předsednictva. Na základě zápisu, který zpracoval Petr Trysčuk, a který jsme podepsali s ing. Knapovským jsem provedl úpravu stanov, které byly ministerstvem vnitra schváleny. Samotná změna stanov byla mnou předána na MVdne 21. června 2000, tedy i zde po patnáctidenní lhůtě, na kterou se v jiném případě odvoláváte a přesto byla příslušnými orgány MVdne 10. 7. 2000 odsouhlasena. Tyto úpravy jsem předal všem členům předsednictva včetně zápisu. Pokud se týče stanov schvalovaných na tomto sjezdu, vývoj proběhl následovně: Navštívila mne skupina členů, z několika organizací, která mi nový návrh předala, já jsem řekl, že celou záležitost musí projednat sjezd a s vědomím této skupiny jsem jeden bod vyškrtl a doformuloval otázku náhradníků, jinak návrh z května, kdy to představitelé této skupiny rozeslali po organizacích byl zcela totožný 59
2002
s tím, co bylo předáno na sjezdu.Já s členem této skupiny F. Nonemannem jsem jen stanovy upravil tak, aby bylo přehledné co je nové a co původní. Takto se totiž postupuje v návrhu ve všech případných legislativních úpravách, pokud jsou novelizovány. Váš dopis týkající se změn se ukázal jako naprosto nepravdivý, což předseda VF všem členům předsednictva na místě dokázal. Předsednictvo jen ztratilo kvůli Vašemu dopisu několik hodin času, který mohlo použít daleko účelněji. Já sám jsem se k návrhu nikterak nevyjadřoval, považoval jsem to za záležitost sjezdu a jeho odevzdání jako záležitost nového vedení VF. Pokud se týče předání stanov, tak veškeré náležitosti již jsou podepisovány představiteli nového vedení a moje osoba s tím nemá nic společného. Elektronická adresa mé ženy je uvedena na našem domácím počítači, kde jsme novelizaci prováděly. Já jsem pak disketu dal kolegovi Nonemannovi, aby provedl jazykovou korekturu a odeslal v této úpravě na organizace s tím, že je nutno v dostatečné míře rozdat stanovy i na sjezdu, což se stalo. Samotná skutečnost, že používáte takovéto argumenty jen svědčí o tom, že Vám nejde o nic jiného než o neustále hledání záminek k vyvolávání rozporů. Tolik k Vašemu dopisu. Jak jsem již napsal v úvodu, píši na výslovnou žádost předsedy VF, jinak jsem ponechal tento dopis bez odpovědi, protože považuji pod svou úroveň na něco takového odpovídat. Příště již tak neučiním. Nejste můj zpovědník a hodláte-li svou činnost, byť Vaše osobní pohnutky jsou jakékoliv, zaměřit na vyvolávání konfliktů uvnitř VF, pak Vám v tom nemíním žádným způsobem asistovat. Vaše konání je „darem z nebes“, který poskytujete požehnanému množství našich nepřátel, anarchisty počínaje a některými složkami současného establishmentu konče. Proto Vás žádám, pokud budete míti připomínky k mé osobě, abyste se obrátil buď na republikové předsednictvo, kterému jsem odpovědný nebo na MO VF Praha, jejímž jsem členem. Jan S k á c e l
60
2002
Odpověď signatářům výzvy ze dne 14. ledna 2002 adresovaný přípravným výborům Národní strany a Národního sjednocení Vážení přátelé a kolegové, na základě rozhodnutí přípravného výboru strany Národního sjednocení ze dne 19. ledna 2002 jsem byl pověřen odpovědět na Váš výše uvedený dopis. Budu se pokoušet, v mezích možností odpovědět naprosto upřímně. O některých aspektech nemohu otevřeně hovořit. Činím tak ne pro nedůvěru vůči signatářům, ale každé sdělení svěřené papíru se stane dříve, či později věcí veřejnou a já nikterak nemíním dávat do rukou zbraň naším skutečným nepřátelům. Byl jsem prvním, kdo ještě jako nečlen VF přišel za jejími představiteli ing. Knapovským a Davidem Macháčkem, kdo nabídl politickou angažovanost členům tohoto občanského sdružení místa na kandidátkách NDS v obecních volbách v roce 1998. Nakonec se kandidovalo do pražského Magistrátu a ing. Knapovský zajistil kandidaturu NDS v Červeném Kostelci, kde dokonce byl jeden kandidát zvolen do zastupitelstva (nečlen VF). Tehdy se David Macháček snažil, alespoň v Praze, získat na kandidátní listiny i příslušníky jiných sdružení jako NFC, VL, dále pak některé mladé lidi z okruhu Národní myšlenky. Vše bezvýsledně. Vroce 1999, kdy hrozilo VF a NFC na základě Vládní zprávy o extremismu rozpuštění, se náhle NFC ozvalo. Výsledkem bylo společné prohlášení. Po 28. říjnu, jsme konali dne 1. listopadu tiskovou konferenci. Dostavil se i pan Janovec, kterého jsem pozval jako dalšího účastníka konference, což on odmítl. Neměl ani velkou radost, že jsme toto společné prohlášení tam přečetl. Přesto jsme potom poměrně dost dlouho spolu hovořili a já jsem doufal, že se „prolomili ledy.“ Ve chvíli, kdy už přestalo NFC hrozit na rozdíl od VF rozpuštění, jejím představitelům „otrnulo“ a přestali mít o spolupráci s „extremisty ve VF“ zájem, i když ing. Knapovský s nimi některá jednání ještě vedl. Vté době jsem přišel s tím, abychom vstoupili do politického života otevřeně a postupně připravili založení politické strany pod názvem Národní sjednocení. I když většina členské základny VF pro založení politické strany byla, což se ukázalo na sjezdu VF v Pardubicích, přece jen odpor proti založení politické strany nebyl zanedbatelný a to včetně ing. Knapovského. Po jeho odchodu z VF však se vytvořila skupina okolo nového sdružení Vlast, která náhle iniciovala založení politické strany ve snaze ji míti založenou dříve než my tak učiníme s NS. Výsledky těchto pokusů jsou všeobecně známé. Po svém zvolení předsedou VF jsem se pokoušel získat pro práci v NS získat okruh okolo Národní Myšlenky, dokonce jsem prosazoval, aby se dali registrovat jako občanské sdružení, což se stalo, a někteří její členové se dokonce účastnili i zpracování některých programových tezí. Pana Janovce jsem pozval na svou přednášku konanou na VŠE, kde jsem jej představil, posadil vedle sebe a s plným vědomím docenta Rataje, jsem mu chtěl dát i prostor k tomu, aby něco řekl o své organizaci. Neučinil nic. Když šéfredaktor Zpravodaje VF Ladislav Svoboda požádal představitele Národní strany a Národního sjednocení o vyjádření k některým otázkám, odpověděl pan Sibřina, že do časopisu VF nikdy psát nebude. Já jsem své vyjádření napsal. Dnes, kdy vyšla Česká deklarace, byla z ní vyloučena Vlastenecká fronta jako extremistická nebo do61 2002
konce fašistická, což bylo publikováno veřejně. Nakonec je možno se podívat i na Národní myšlenku čís. 4/2001, strana 4-7, rubrika zpracovaná Jakubem Košíčkem a hned musí býti každému jasné jaké kdo zaujímá postoje. Základ strany Národního sjednocení tvoří až na několik výjimek členové VF. Já sám jsem členem této organizace a proto nevidím jediný důvod, proč bych měl opět a opět vyhledávat pokusy o kontakty s těmito lidmi. Připadají mi jako malé děti, které sice chtějí zlobit, ale ne s tím ošklivým extremistou, kterého pan učitel nemá rád Taková „strana mírného pokroku v mezích zákona.“ Přitom ze všech těchto seskupení je Vlastenecká fronta jako jediná schopna vedle vydávání tiskovin konat i demonstrace a to fakticky v průběhu celého roku, navíc pak pořádat i tématické semináře, na kterých přednášejí významné osobnosti.a sama je zvána na diskuse a to i mimo okruh nacionalistického tábora, což o nikom jiném nelze z tohoto okruhu říci. Problém registrace naší strany je stále v nedostatečném počtu podpisů. Když jsme totiž vyškrtali všechny, které neobsahují všechny náležitosti ocitli jsme se na čísle 935, a to je málo, i když mezitím nějaké přibyly. Pak bude provedena jen registrace a bude následovat sjezd. Voleb do zastupitelských sborů na podzim se ale zúčastníme. I když nepochybuji o Vaší dobré vůli chci Vás jen upozornit, že budování strany je záležitostí let, že je nutno zajistit vedení podvojného účetnictví detailně se podrobit příslušným administrativním předpisům, je nutno vytvořit pevně fungující struktury, nakonec se celá práce stane během na dlouho trať. Mimo to se členská základna musí sjednotit alespoň rámcově na pevné ideologii, aby každému členu byli základní věci jasné. Azde to není úplně v pořádku. To lze vidět i v těch několika malých stranách, které se pokouší nějakou činnost vyvíjet. VNSB, dnes už v Pravé alternativě, odchází pan Vávra, nebude kandidovat ani pan Kremlička, což v severních oblastech jistě nebylo zanedbatelné. VNDS byl proveden celkem velmi nevkusný pokus o puč proti panu Valentovi, jehož iniciátor a v současné chvíli „také předseda“, se „zapomněl“ odhlásit z řad ČSSD. Nakonec víte sami kolik bylo odporu přeměnit VF v politickou stranu. Omlouvám se za to, že píši trochu ze široka, ale jde mi o to, abyste pochopili jak je celá záležitost složitá a někdy trochu rozporuplná. Dále bych byl velmi nerad, kdyby některý ze signatářů vzal celou záležitost jako nějakou formu zastřeného útoku. S pozdravem Jan S k á c e l
62
2002
O vzniku Národního sjednocení Psáti o vzniku Národního sjednocení 27. října 1934, kdy se sešli zástupci Národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty, aby podepsali dohodu o vytvoření Národního sjednocení, což bylo slavnostně vyhlášeno o den později a to symbolicky k výročí založení ČSR, by bylo asi trochu zjednodušený úvod. Je totiž nutno napřed říci, co tomu předcházelo. K určitému sloučení národně orientovaných stran došlo již v únoru roku 1918. Tomuto aktu předcházely již v roce 1917 široké porady v Luhačovicích. Šlo prakticky tehdy o sloučení městských národních stran s národními socialisty, kteří se tomu nakonec vyhnul s tím, že chtěli zachovat socialistický charakter své strany. Atak nakonec dochází ke sloučení Mladočechů, tehdy už zbytků Staročeské strany, strany státoprávně pokrokové, moravské a slezské strany lidové pokrokové a části realistů. Jádro této strany bylo vytvořeno převážně voličskou základnou Mladočeské strany, i když nejsilnější základnu radikálního nacionalismu přivedla malá státoprávně pokroková strana vedena Dr. Antonínem Hajnem, jejíž ideologie vycházela z historického státního práva. Do její čela byl postaven Dr. Karel Kramář, propuštěny v říjnu 1917 z vězení, a jehož popularita byla nesporná. Vustaveném Revolučním Národním shromáždění měla tato strana 46 poslanců, Dr. Karel Kramář byl tímto prvním parlamentem zvolen za ministerského předsedu. Ve svém stručném a lyricky podbarveném projevu obsahujícím obraz odbojové práce vyslovil vroucí díky Spojencům: Z této síně posíláme vřelý, vroucí pozdrav Francii, radostné a vítězné… Děkujeme vroucně z duše velké národu anglickému… As hlubokou vděčností vzpomínáme Státu Severní Ameriky… Děkujeme Itálii, děkujeme z velké duše trpitelce Belgii, spřáteleným nám Rumunům a všem Spojencům za všechnu krev, kterou prolévali za lepší budoucnost lidstva… My posíláme hrdinnému Srbsku svůj bratrský srdečný pozdrav, a s hlubokou vděčností pamatujeme milionů lidských životů, kterou Rusko obětovalo pro společnou věc Spojenců, pro naši věc. I když politika této vlády byl nesporně úspěšná, až na nepatrné excesy vývoj probíhal nesmírně ukázněně. Již v únoru se podařilo Národně demokratickému ministru financí Dr. Aloisi Rašínovi provést odluku měny od zbývající části monarchie a to způsobem, který je možno označit za vzorový. Již tato skutečnost stabilizovala ekonomickou situaci a nastolila ovzduší důvěry. Podařilo se „umravnit“ i pokusy Němců usilujících o odtržení. Nový stát byl ostrovem pořádku, oproti moři anarchie existující ve všech okolních státech. Sledovat tvorbu a kvalitu nových zákonů tehdy by v porovnáním s polistopadovým vývojem u nás nutně muselo vyznít jako obžaloba neschopnosti našich polistopadových vládců.Ozvěny revoluční socialistické vlny ve světě nakonec dolehly i k nám, byť pouze na štěstí ve formě výsledků prvních obecních voleb, které proběhly 15. června 1919. Socialisté šli do tohoto střetu již vysloveně konfrontačním způsobem pod heslem: „První velká bitva socialismu s kapitalismem bude se bojovat v obecních volbách.“ 63 2002
Ve volbách nakonec zvítězili, ne však tak, aby bylo možno jejich výsledek ignorovat. To mělo za následek demisi Kramářovi vlády a sestavení nové v čele s Tusarem. Vytváří se tak vláda rudozelené koalice, (socialisté a agrárníci. Národní demokracie se tak ocitá na několik let v oposici. Dr. Karel Kramář je v té době v Paříži na mírové konference jako vedoucí delegace. Vláda odstupuje dne 7. července, její demisi oznamuje presidentu republiky v nepřítomnosti ministerského předsedy. Antonín Švehla. Děje se tak v době, kdy již Německo podepsalo mír (28. června). Obrovský výsledek práce této odstupující vlády snad nikdy nebude dostatečně zhodnocen. Datum konání parlamentních voleb je dohodnut až po vypracování nové ústavy, která je schválena dne 29 února 1920. Výsledek voleb skončil pro Národní demokracii malou katastrofou, ze 46 mandátů v Revolučním Národním shromáždění klesla na 19. Tento propad v dalších letech pokračoval v roce 1925 na 14 mandátů, v roce 1929 získali Národní demokraté 15 mandátů. Situaci zkomplikoval ještě vznik a postupný nárůst živnostenské strany, která v maximální míře spolupracovala s agrárníky. Všechny tyto skutečnosti nakonec vyprofilovali Národní demokracii jako strana vyšších středních vrstev, výkvětu naší inteligence a jako stranu o jejímž dobrém vztahu k Živnobance se ani na chvíli nepochybovalo.Vroce 1922 se vrací do vlády o rok později, dne 5. ledna 1923, je spáchán atentát na jejího druhého nejvýznamnějšího člena – ministra financí Dr. Aloise Rašína. Atentátníkem je mladík, bývalý komunista, který z této strany vystoupil 14 dní před provedením atentátu. Slova Aloise Rašína pronesená 10. prosince v Pardubicích na schůzi Mladé generace Národní demokracie se stala jeho odkazem: „Blaho vlasti budiž nejvyšší zákonem, za to co se dělá pro národ se neplatí.“ Tímto způsobem došlo k tomu, že tato strana se postupně stala v našich poměrech nejpravicovější demokratickou politickou stranou. Vtřicátých letech, kdy je svět zachvácen hospodářskou krizí dochází k postupnému oslabení mezinárodní posice Československa a nástupem Hitlera dochází již k přímému ohrožení naší státní samostatnosti. To samo o sobě vede k mobilizaci uprostřed národně orientovaného tábora. Vstupem dr. Beneše do národně socialistické strany dochází ke střetu o rozhodující vliv mezi ním a Jiřím Stříbrným. Výsledkem je je Štříbrného vyloučení ze strany, jeho dočasné spojení s nejslavnějším generálem naší historie Radolou Gajdou, který je v důsledku nevkusných hradních intrik vyloučen z armády. Vytváří se tak volební souručenství, tzv. Ligy proti vázaným kandidátkám. Tato strana kandiduje v roce 1929, získává 3 mandáty (Gajda, Stříbrný, Pergler) Díky opět nevkusným hradním intrikám jsou tyto mandáty nakonec zrušeny. Dochází k soudnímu procesu Stříbrný kontra Beneš, Stříbrného zastupuje mladý právník JUDr. Ladislav Rašín, syn zesnulého ministra. Proces končí pro dr. Beneše fiaskem. Vtéto spletité situaci dochází ke kontaktům mezi Štříbrného Národní ligou, Národní frontou a Národní demokracii o vytvoření společné strany. Včele Národní fronty stál univerzitní profesor Mareš. Tato organizace se skládal z několika menších nacionalistických sdružení a homogenní postavení zde zaujímala Národní obec fašistická v čele se svým vůdcem Radolou Gajdou. Vdůsledku plánovaného sloučení opouští Národní obec fašistická Národní frontu a pokračuje dále již samostatně. Vparlamentních volbách v roce 1935 pak obdrží 6 mandátů. Debat o projektu Národního sjednocení pak pokračuje a 27. října 1934 dochází k dohodě o společném postupu do voleb. Následně pak dochází postupně k organickému 64 2002
splynutí, i když ne zcela se setkával tento postup s všeobecným souhlasem. Smysl tohoto sjednocení je nutno chápat ve dvou rozměrech. Vprvním případě jde již o ohrožení republiky ze strany nacistického Německa. Tato záležitost byla jasná a Národní sjednocení se zcela jasně proti tomuto nastupující vlivu vyjádřilo. Další skutečností byl velmi silný vliv komunistů a začínající spolupráce se Sověty. Vsouvislosti s tím se pak jednoznačně prohlašovalo, že Benešova zahraniční politika je špatná, nedůrazná, a že to nakonec špatně dopadne. Všechny tyto chmurné obavy se nakonec projevily. Beneš nenašel dost síly hájit ozbrojenou a připravenou republiku nacistům. Tím se naplnilo první proroctví, druhé pak v roce 1948, když Dr. Beneš nejenže nedokázal zabránit nástupu komunistů k moci, ale navíc ještě legalizoval jejich puč svým podpisem. Všechno se tehdy žel naplnilo, neschopná vládní garnitura připustila nacismus a logikou dějin i komunismus. Vdruhém rozměru pak šlo o rozšíření voličské základny, nejsilnější z těchto tří seskupení, kterým byla Národní demokracie by pak prostřednictvím Ligy rozšířila svou voličskou základnu i na nižší vrstva. Šlo vlastně o pokus vytvořit celonárodní stranu. Bezesporu okolnosti byly tomuto vývoj příznivé.
65
2002
Provolání sjezdu NSJ U vědomí plné historické spoluodpovědnosti za další život českého národa a existenci vlastního státu prohlašujeme my, účastníci ustavujícího sjezdu Národního sjednocení – NSJ, že se plně hlásíme k tradicím stejnojmenné politické strany založené dne 28. října 1934 v jejímž čele stanul první ministerský předseda Československé republiky a jeden z vůdců prvního odboje JUDr. Karel Kramář. Heslem této strany se stala slavná slova Františka Palackého pronesená v roce 1848, když odmítl pozvání na frankfurtský sněm. „Nic než národ“,. Toto heslo se stává i heslem naším. Tehdy jeho smyslem byl boj proti narůstajícímu nebezpečí nacismu a komunismu. Tohoto varování však nebylo vyslyšeno. Logikou vývoje jsme se dožili obojího. Výsledkem byly zmařené životy nejlepších dcer a synů našeho národa a deformovaný život jeho dvou generací. Po pádu komunismu převzala moc skupina politiků vycházející z tak zvaného občanského fóra. Po více než dvanácti letech jejich vlády můžeme dnes konstatovat, že toto nové mocenské centrum prokázalo ve všech svých variantách naprostou neschopnost řídit osudy této země. Programem současného establishmentu je dnes již jen výprodej státního bohatství a odevzdání osudu našeho národa do cizích rukou. Samotné letošní parlamentní volby prokázaly obrovský nezájem občanů o samotnou volební účast spojený s beznaději, že stejně nic nezmění. Zvýšený počet hlasů odevzdaný pro malé neparlamentní politické strany, o kterých bylo zřejmě, že v důsledku diskriminační pětiprocentní klauzule se stejně nemohou do parlamentu dostat je jasným výrazem protestu proti kartelu oligarchie parlamentních stran vytvářejících politický systém, který se podobá stojatému zahnívajícímu rybníku. Za takového stavu věcí vstupuje Národní Sjednocení plně do politického života jako síla, která povede dialog se všemi vrstvami naší národní pospolitosti a staví tímto rámcové programové teze, na jejichž základě bude formou veřejné debaty za účasti odborníků zpracován dlouhodobý program strany vycházející ze současné skutečnosti, a to na základě objektivních a ne zbožných přání a slibů, kterými oplývaly předcházející politické garnitury. 1. Hlásíme s k základním hodnotám evropské civilizace postavené filosoficky na křesťanském učení a antické filosofii. \Součástí těchto hodnot jsou i historické tradice národního obrození na kterém se podíleli jak známi představitele naší inteligence tak i miliony drobných lidí, kteří obrodili naš národní tradice a vzkřísili i náš mateřský jazyk. Jsme stranou pro každého českého člověka pro kterého není pojem národ cizí, pro každého, kdo se cítí být synem české matky. Z těchto důvodů odmítáme projekt globalizace a multikulturní společnosti, jejíž nesmyslnost se neustále prokazuje a jejímž výsledkem pak jsou i takové katastrofy jako byly události z 11. září roku 2000 v USA. 2. Z těchto důvodů stojíme plně na principech zachování národních států na Evropském kontinentě, neboť jedině jejich existence zaručuje další rozvoj a vývoj Evropy.a jejich civilizačních zásad jako nejvyšších hodnot, které kdy byly vytvořeny. Udržení českého státu spojeného s dědictvím historického státního práva pak považujeme za základní součást naší národní a státní ideologie. Vsouvislosti se zachováním národního státu stojíme na posicích současného ústavního uspořádání, ve kterém jako 66 2002
neměnné označujeme jeho demokratické principy vycházející ze článku 9 současné platné ústavy. Veškeré případné ustavní změny pak hodláme činit jen přísně demokratickou a ústavní cestou a to na základě celonárodní debaty. 3. Kategoricky odmítáme vstup do Evropské Unie, neboť jakékoliv federalizační pojetí, které povede k odstranění národních států vytváří základ k naprosté dezintegraci základních hodnot na kterých je naše civilizace postavená. Historické skutečnosti pak jednoznačně dokazuji a to již od římských dob, že jakákoliv politická seskupení postavená na mnohonárodních entitách vedouc dříve, či později k rozpadu a v mnoha případech s nedozírnými následky. Současná tak zvaná evropská integrace povede na straně jedné k nesmírné byrokratizace a postupnému odnárodnění na straně druhé pak vytvoří působnost pro nekontrolovatelnou činností nadnárodních monopolů, což vytvoří společnost ve společnosti. Konečným důsledkem pak bude rozvrat všech hodnot a způsobu našeho způsobu života. 4. Stojíme plně na principu soukromého vlastnictví. Na druhé straně pak jasně říkáme, že vlastnictví není jen právem, ale též závazkem vlastníka ke společnosti, která jeho majetku poskytuje právní ochranu. Budeme proto vytvářet prostor pro vznik národního podnikatelského sektoru a jeho ochranu, na straně druhé však budeme vyžadovat nekompromisně dodržování zákonů a příslušných právních norem. Vžádném případě nepřipustíme, aby cizí firmy a nadnárodní monopoly byly daňově i jinak upřednostňovány oproti našim podnikatelům. 5. Voblasti pracovně právních předpisů budeme trvat ve všech ohledech na jejich dodržování a budeme usilovat o zajištění plné zaměstnanosti. Z těchto důvodů odmítáme další ekonomickou migraci do našeho státu, neboť by to vedlo jen k dalšímu zvyšování nezaměstnanosti, která vytváří pak prostor i pro další zlořády a kriminalitu. Vrámci principu národní pospolitosti pak prohlašujeme, že budeme provádět širokou sociální politiku, zejména pak pro mladé rodiny s dětmi, abychom zabránili vymírání k českého národa k němuž postupně dochází. Základním východiskem zde budiž sociální učení katolické církve, s tím, že tyto zásady bude nutno transformovat do moderních podmínek. 6. Voblasti zahraničně politických vztahů zavazujeme se dodržovat platné smlouvy a mezinárodní dohody s tím, že si vyhrazujeme pokud budou pro náš stát nevýhodné je změnit po případě vypovědět a to v duchu existujících pravidel mezinárodního práva. 7. Oblast životního prostředí a zemědělství považujeme za nedílnou součást. Z těchto důvodů budeme chránit naše zemědělství stejným způsobem jak činí dnes všechny Evropské státy a nepřipustíme za žádnou jeho zničení. Za žádnou cenu nehodláme připustit, aby naši sedláci šli o žebrácké holi a naši občané byly nakonec vydání na milost a nemilost cenovému diktátu v potravinové oblasti ze zahraničí. Vsamotné ochraně životního prostředí pak budeme dávat přednost vyjádření kvalifikovaných odborníků před mnohdy samozvanými ekologickými aktivisty, kteří mnohdy vytvářejí více škod než užitku. 8. Jako civilizovaný národ s bohatou tradicí budeme střežit naši historické dědictví a kulturní památky, na jejichž ochranu budeme iniciovat zvláštní zákon a to jak o jejich ochraně tak i nezcizitelnosti. 67 2002
9. Za základ státu pak považujeme tradiční způsob života založený na rodině a tradičních hodnotách společnosti. Vtomto směru stojíme na ochraně života, stojíme jednoznačně proti absolutní legalizace potratů, právě tak jako uzákonění euthanasie. Vsouvislosti s tím odmítáme jednoznačně uzákonění tak zvaného registrovaného partnerství, které není nikdy možno postavit na roveˇrodiny, která by měla být chráněna nejen zákonem, ale i přirozeně vytvořeným veřejným míněním. 10 Vobecné rovině se pak přihlašujeme k úctě k právu, přijatým zákonům a prohlašujeme, že pokud zjistíme. že ten či onen zákon je špatný, budeme žádat jeho zrušení, nikoliv anarchicky vyzývat k jeho nedodržování.Jen právo pořádek, a úcta k tradičním hodnotám jsou cesty k znovuvybudování konzervativní a svobodné národní společnosti, jejímž heslem by mělo být: „Spořádaná rodina, spořádaná obec, spořádaný stát.“
68
2002
Tiskové prohlášení Národního sjednocení ke kandidatuře předsedy senátu JUDr. Petra Pitharta na úřad prezidenta České republiky Dne 30. září 2002 otisklo Právo článek předsedy senátu JUDr. Petra Pitharta nadepsaný „S Mnichovem za zády“. Vtomto článku uvádí autor politickou příslušnost JUDr. Ladislava Rašína jako člena Národně socialistické strany. Dne 2. října se omlouvá čtenářům za to, že mimoděk učinil z národního demokrata Ladislava Rašína národního socialistu. Nevíme jak se bude omlouvat dále. Vroce 1938, době o které pan předseda píše, Československá národní demokracie již neexistovala. Vletech 1934 – 1935 došlo totiž k vytvoření nové politické strany pod názvem Národní sjednocení. Tato vznikla sloučením Československé Národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty. Za tuto novou politickou stranu kandidoval v květnových volbách roku 1935 do poslanecké sněmovny Národního shromáždění i JUDr. Ladislav Rašín a byl také zvolen poslancem. Je téměř neuvěřitelné jak se může hierarchicky druhý ústavní činitel pouštět do svých historických exkurzí s takovou naprostou povrchní znalostí, lépe řečeno neznalostí. Ke všemu ještě dotyčný pán začínal jako asistent na právnické fakultě UK v oboru Teorie státu a práva a dnes na téže fakultě přednáší politologii. To samo o sobě by mělo znamenat znalost moderní historie trochu podrobněji, zvláště pak tehdy, chce-li k celé věci publikovat. Jaká má pak býti úroveň našich vysokých škol, když jim přednášejí lidé, kteří projevují základní historické neznalosti v oboru a jak mají býti vedeni studenti k přesnému vyjadřování, což by se snad od právníků mělo vyžadovat, aby nevznikaly zákony, které je nutno pro jejich zmetkovost neustále novelizovat.. Úplným vrcholem směrem k mnichovským událostem je pak tato citace: „Naší domácí zradou na demokracii bylo, že nebyl svolán parlament, aby rozhodl. Všechna odpovědnost se jaksi samovolně vložila na bedra Beneše.“ Nad něčím takovým je možno jen zdvihat oči k nebesům. Měl vůbec pan předseda senátu někdy v ruce ústavu Československé republiky ze dne 29. února 1920? Asi ne, protože jinak by věděl, že podle § 28 výše uvedeného základního zákona.je svolání parlamentu jednou z povinnosti prezidenta republiky. Pan JUDr. Pithart by měl vědět, že Národní shromáždění v celém několikaměsíčním krizovém období nebylo svoláváno vůbec. Takže chceme-li hovořit o osobní odpovědnosti prezidenta Beneše v oné době, tak je nutné konstatovat, že z jeho strany došlo k jasnému porušení povinností vyplývajících z funkce hlavy státu, tím spíše, že Národní shromáždění nebylo svoláváno vůbec během několikaměsíční zahraničně politické krize, kdy se rozhodovalo o osudu Československa. Samotný kapitulační akt bere pak prezident Beneš na sebe, i když říká, že z formálního hlediska byla odpovědna vláda. Kdyby si pan předseda alespoň Benešovy spisy přečetl, tak by nemusel psát takovéto nehoráznosti. On totiž skutečně je Dr. Beneš za naše rozhodnutí v době Mnichova plně odpovědný, právě tak jako je odpovědný za nedodržování přijaté ústavy. Pan předseda zde ukazuje nejen neznalost historickou, ale také právní, což je v jeho případě již na pováženou. Nevydávali bychom toto vysvětlující stanovisko, kdyby autor tohoto článku se neucházel o funkci hlavy státu. Jak v takovém případě bude pan JUDr. Pithart prověřovat zákony? Se stejnou ledabylostí jak píše své články a se znalostmi věcí, kterými oslňuje své studenty na právnické fakultě? Škoda, že již neplatí presidentský slib z ústavy Československé republiky 69 2002
ze dne 29. února 1920, ve kterém v § 65 je obsažena i formulace, že bude šetřit ústavních a jiných zákonů, což znamená, že je bude ze všech hledisek prověřovat. To by to asi také vypadalo. Z těchto důvodů apelujeme na veřejnost, aby ke kandidatuře dnešního předsedy senátu pana JUDr. Petra Pitharta zaujala vysloveně negativní stanovisko. Takový president by vyhovoval pravděpodobně slovutným úředníkům v Bruselu, ale ne potřebám českého národa. VPraze, dne 7. října 2002 Jan S k á c e l Předseda strany
70
2002
Projev k 28. říjnu 2002 Vážené dámy a pánové, kamarádi. Dovolte mi, abych v dnešní slavný den Vaše shromáždění co nejsrdečněji pozdravil a zároveň požádal o omluvu své neúčasti. 28. říjen 1918 je nejen nejvýznamnější událostí našich moderních dějin, ale i symbolem neustálého zápasu o naši státní samostatnost, o jejíž udržení musíme neustále bojovat. 20 let naší samostatností skončilo cizí nacistickou hrůzovládou po níž nastoupila hrůzovláda komunistická. Ao té je nutno neustále hovořit. Hovořit proto, že již dnes existují jasné tendence směřující k obnově bolševického panství, tentokráte modifikované představami IV. Internacionály. Neuvěřitelná sprostota a vandalismus, který v minulém měsíci předváděli anarchisté pod záminkou boje proti globalizaci a MMF dokazuje, že jde o dobře organizované síly, které byly někde vycvičeny, někde dostávají na svou činnost peníze a někým je jejich činnost zaštítěna. Jinak by totiž nemohly tímto způsobem existovat. Přidáme-li k tomu v našich podmínkách naprostou neschopnost vlády, pak si položme jednu jedinou otázku: Jak dlouho ještě bude trvat než tato velmi dobře organizovaná, a ve státním aparátu se vyskytující společnost s poukazem na korupci, tunelování a bezbřehou legislativně správní neschopnost, vznese opět požadavek na moc v této zemi, Vždyť, jak se ukazuje, má i své lidi v UDV. Ato teď nehovořím o tom jak je prolezlé těmito kádry předsednictvo vlády, kde sedí ve velmi odpovědných funkcích lidé podléhající t. zv. lustračnímu zákonu. Aco úřad vládního zmocněnce pro lidská práva? Kdo je vlastně ing. Petr Uhl člověk zabývající se lidskými právy nebo zmocněnec IV. Internacionály? Vždyť po každém levičáckém excesu v ulicích českých měst zvedne svůj hlas na jejich ochranu. Místo, aby tlumil rozpory mezi jednotlivými etniky a sociálními skupinami, tak zcela jednostranně se staví na obranu těch, kteří rozdmýchávají vášně a ničí cizí majetek. Je ochráncem svobody a tolerance anebo hlasatelem nové občanské války ve jménu třídní nenávisti? Z těchto důvodů nemůžeme považovat 28. říjen jen za věc piety a vzpomínek na heroické činy našich legionářů, politiků i těch bezejmenných. Naopak tyto činy nás musí neustále zavazovat, abychom bojovali ze to nejdůležitější - za naši národní svobodu. Aby se již nikdy neopakovalo to, že hrdinové protinacistického odboje končili v komunistických kriminálech anebo aby hrdinové protikomunistického odboje, bratří Mašínové, zde byli málem považování za zločince. Jedním z našich předních úkolů mimo jiné je to, aby bratrům Mašínům se dostalo plného zadostiučinění. Ve svém zápase za plnohodnotnou obnovu společnosti na národních základech nesmíme nikdy polevit. NIC NEŽ NÁROD!!! P.S.: Milý Franto, zasílám slíbený text projevu, na Tvůj dopis odpovím následně. 71 2002
Proč musí Klaus z kola ven Dva dny před volbami do Poslanecké sněmovny jsem se šel podívat na manifestaci ODS. Předvolební shromáždění spíše připomínalo show, ale asi to odpovídalo. Stejně bylo víceméně rozhodnuto, i když nikdo nevěděl jak. Naše předvolební průzkumy již dnes mohou vyvolat jen ironický úsměv, navíc nikdo nevěděl jaká bude volební účast. ODS má jeden dobrý zvyk. Jejich vrcholní funkcionáři nestojí na tribuně, ale chodí mezi lidmi a jsou ochotni se o problematice bavit. Já to zkusil s jedním vysokým funkcionářem na pražské úrovni. Když jsme si vysvětlili některé pojmy, zeptal jsem se přímo. „Aco když ty volby prohrajete, nedojde u Vás ke štěpení?“ Odpověď byla jednoznačná. „U nás a ke štěpení, nikdy,“ nechal se slyšet dotyčný. Odvětil jsem poněkud nespisovně: „On se ale vždycky nějaký ten Kasl najde.“ Dostalo se mi přednášky, co je onen pán zač, ale problém zůstal nevyřešený. Volby dopadly jak dopadly a v ODS se začaly hledat příčiny. Z těch mi začaly vstávat vlasy hrůzou na hlavě, byť po pravdě se není čemu divit. Důvodem samozřejmě nebyla špatně vedená kampaň, ani to, že ODS byla představována jako strana jednoho muže. Vzácná jednota německých, byť česky píšících novin, společně s levicově zaměřeným Právem byla až zarážející. Avše bylo zaměřeno právě na toho jednoho muže. Atak v ODS místo toho, aby došlo k seriozní analýze, začaly personální hrátky, přesně tak jak bývá v kraji zvykem. K tomu samozřejmě úspěšně přispíval tlak sdělovacích prostředků, který se samozřejmě musel zaměřit na pana profesora. Až se jednou bude o této době psát historie, pokud postmodernisté v duchu Nového světového řádu vůbec nějaké dějiny psát dovolí, bude hodnocení dnešní situace asi trochu jiné než se ji snaží vytvořit poplatní novináři, přesvědčení o tom, že jsou povolání k přetváření světa a určování pravidel hry, aniž jsou za cokoliv odpovědni. Příčiny volební prohry spočívající v markantním pohybu doleva byly samozřejmě ovlivněny velmi nízkou volební účastí, dále tím, že znechucení voliči odevzdali dosti hlasů pro neparlamentní strany. Z čistě subjektivního hlediska byl úbytek hlasů pro ODS sice citelný, ale ne katastrofální. Co však je pro ODS velmi nepříjemné je skutečnost zcela změněného politického rozložení sil. Vlastní příčiny pak lze shrnout do tří naprosto nezávislých bodů: l. ODS. se jasně vyprofilovala jako národně liberální strana (nevím co má z hlediska evropského pojmosloví společného s konservativismem jak její funkcionáři občas tvrdí). Protože již skončila euforie z liberalistických tezí o tom, že každý odpovídá sám za sebe, pochopilo mnoho voličů, že ODS pro svůj program se stala stranou tak zvaně bohatých a pro sociálně slabší vrstvy přestala býti přitažlivou. Prakticky se postupně totiž dostává na posici prvorepublikové Československé národní demokracie snad s tím rozdílem, že za ní nestojí výkvět národně orientované inteligence. Z tohoto hlediska lze očekávat u této strany ještě s určitým dalším voličským odlivem než dojde k definitivnímu ustálení její voličské základny. 2. Skutečnost, že se nepřímo podílela na likvidaci Sládkových republikánů vedla k tomu, že značná potencionální část voličů této strany vystavená sociálním tlakům volila 72 2002
jednak ČSSD, jednak komunisty. Sama skutečnost, že přes všechny příznivé ekonomické trendy nedokázala ČSSD řešit problém nezaměstnanosti na českém a moravském severu vedlo pak k onomu zcela nečekanému přílivu komunistických hlasů. 3 Poslední problém je v samotné personální podstatě ODS. Dlouholeté propojení s podnikatelským světem používajícím.ne právě nejlepších metod a i pověsti vytvořil určitý stav politické izolace. K tomu, byť ne v tak rozhodující míře, přispívali některé kroky ústředního vedení. Jedním z těchto aspektů bylo rozšíření oposiční smlouvy. o toleranční patent, snaha o změnu volebního systému příliš okatě preferujícího zájmy ODS. To všechno muselo vyvolat velmi ostrou animositu. Klasickou ukázkou kouzel volební geometrie ODS je z teritoriálního hlediska sestavení volebních pražských obvodů při volbách do Zastupitelstva hlavního města Prahy. Taková, slušně řečeno „nenajedenost“, se totiž nakonec musí obrátit proti tvůrcům. Volby do celopražského zastupitelstva by měly být jednoobvodové, bylo by to logičtější a přehlednější. Jenže je nutno si říci., že to nemá se stranou jednoho muže nic společného. Pan předseda je za to sice politicky odpovědný, ale vlastní podstatu strany tím nezmění a neučiní tak ani nikdo po něm, pokud budou vládnout místní skupinové zájmy nad zájmem strany. To všechno zde napsané však není důvod proč je uspořádán „hon na Klause“. Pan profesor nebo chceme-li pan předseda má toho na svědomí hodně, ale jeho hlavní „hřích“ nespočívá v tom co bych mu třeba vyčetl já. -. špatný scénář ekonomické reformy, rozbití Československa, dřívější podivné hospodaření jeho strany a podobně. Největší „zločin“ pana profesora spočívá v tom, že si nechce nechat diktovat z Bruselu, a že má dokonce tu „drzost“ hovořit o národních zájmech. Akdyž před volbami ještě ke všemu pan předseda donutil ostatní strany, aby přijali jeho deklaraci k Benešovým dekretům, tak se dopustil něčeho, co mu ti ostatní nikdy neodpustí a to včetně ČSSD, o tom si nedělejme iluse. CSSD, která má historicky ve své pracovní náplni neplnění slibů včetně notorické zbabělosti se bude dříve či později snažit ze svého slibu vycouvat. (Samozřejmě vynechávám z toho komunisty, těm to vyhovovalo.) Atak v někdejší straně jednoho muže mají naivkové a konjukturalisté zelenou. Poplatní novináři jim už nějaký ten profil zachránců ODS vytvoří. Akdyby náhodou někdo z nich začal zlobit, „sestřelit“ se dá vždycky. Vtom máme u nás v Čechách nedostižný talent.
73
2002
Konzervativec se nesmí bát slova nacionalismus (Rozhovor s předsedou Národního sjednocení Mgr. Janem Skácelem) Pardubický rodák, někdejší politický vězen, vynikající šachista, dělník, později podnikový právník a ekonomicko-právní poradce Mgr. Jan Skácel (68 let) není na české politické scéně žádným nováčkem. Byl funkcionářem u národních socialistů, místopředsedou Národně demokratické strany a předsedou Vlastenecké fronty. Nejvíce na sebe upozornil bojem proti protiústavnímu rozbití Československa, důsledným hájením českých národních zájmů a obhajobou českého nacionalismu coby pojmu. Teď stojí v čele Národního sjednocení (NSJ), politické strany, která má ve svém rodném listu duben roku 2002. Jste starší člověk, který toho už osobně mnoho pamatuje. Co vás z politických událostí u nás nejvíce ovlivnilo a nejvíce názorově formovalo? Řekl bych, že jde o dvě události – první byl rok 1945, druhý Únor 1948. Vroce 1945 jsem končil první rok gymnasia, bylo mi jedenáct let přišlo osvobození a já jsem v květnových dnech pracoval v jednom rychle zřízeném lazaretu jako spojka Červeného kříže. Tak jsem měl možnost vidět vracející se lidí z nacistických koncentráků. Někdy to byl úděsný pohled. Po druhé to byl Únor 1948. Bylo mi necelých 14 let a měl jsem možnost sledovat jak přátelé mých rodičů končí v Táboře nucených prací, a to bez jakýchkoliv soudních rozsudků jen na základě zvůle nových komunistických mocipánů. Ten Tábor nucených prací byl asi jeden kilometr od našeho tehdejšího bydliště, dnes je tam ona proslulá věznice pro ženy. Tehdy jsem začal mít pocit ohrožení, který mne na malou chvíli opustil v roce 1968. Sám jste byl politickým vězněm v době komunismu. Jak dnes vidíte postavení bývalých muklů? Proč podle vás do dnes nebyli potrestání komunističtí zločinci? Působí víceméně jako ozdoba polistopadového režimu, jejich vliv na tvorbu současné politiky je však minimální. Za největší neštěstí pak považuji vzájemnou rozhádanost jednotlivých skupin. Tuto záležitost však nelze vysvětlit na základě jedné odpovědi v rozhovoru. Pokud se týče druhé části otázky, pak je nutno si uvědomit, že přespříliš značná část naší společnosti byla s tímto režimem svázána. Trval přespříliš dlouho. Kdybychom chtěli býti rigorózní museli bychom provést totální dekomunizaci, to znamená postavit před dekomunizační soud každého člena KSČ, protože už tam začíná ona protiprávnost a chcete-li zločinnost režimu. Uvážíme-li však, že členů KSČ z hlediska bývalé ČSR bylo asi kolem tří milionů, tak zjistíte, že to ve světle problému, do kterých jsme se dostali, bylo neproveditelné. (Jen členská základna KSČ před listopadem 1989 činila 1 750 000.) Apak kdo byl více vinen? Příslušník státní bezpečnosti, který přišel z dílny „dělat ve svatém nadšení světovou revo74 2003
luci“ anebo koupený univerzitní profesor, který pro tuto činnost vytvářel ideologické podmínky a při tom věděl, jak je to ve skutečnosti? Který z českých politiků vás nejvíce ovlivnil? Bylo jich více. Především Karel Kramář, dále Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma. Toho posledního jsem měl možnost poznat. Do jisté míry to pak byli lidé z procesu s Miladou Horákovou jako Josef Nestával a František Přeučil, se kterými jsem se dosti často stýkal. Rodina, ze které pocházíte, byla politicky svázána s Národní demokracií. Měl jste možnost z tohoto politického odkazu svých předků nějak čerpat? Ovlivnilo to vaše pozdější politické názory a postoje? To na mne mělo každopádně rozhodující vliv, již proto, že to, co mi říkali o politickém životě První republiky, se naprosto krylo se skutečnosti, jak jsem si nakonec pracně zjistil z archivů. Důležité pak pro mne bylo, že jsem ztratil iluse o morálním profilu TGM. Jste předsedou politického subjektu s hrdým historickým názvem Národní sjednocení. Jak byste tento subjekt politicky vymezil a charakterizoval? Především bychom měli tuto stranu dovést tam, kam ji chtěl dovést Karel Kramář. V praxi to znamená nekompromisně hájit naše národní zájmy, bezpodmínečnou úctu k tradičním hodnotám života, na druhé straně pak jasně formulovat sociální akcenty, to znamená zajistit hospodářskou ochranu sociálně slabších vrstev vůči určitým formám sobectví a bezohlednosti. Vtom se totiž Národní sjednocení mělo lišit od Národní demokracie, která přece jen byla více stranou těch zámožnějších a výkvětu národní inteligence. Vtomto směru bychom měli býti stranou všech Čechů bez ohledu na sociální původ, a to v rámci systému národní a státní pospolitosti jak bude zakotveno i do našeho programu, který právě zpracováváme. Jde tedy o vybudování národního státu s většinovou českou společností, při respektování práv menšin, kterým zaručíme v rámci státu jejich národnostní práva. Na druhé straně od nich očekáváme, že budou respektovat naše zákony, pod jejichž jsou i ochranou a náš způsob života. Proto hovoříme o systému národní a státní pospolitosti. Včem hodláte navazovat na stejnojmenný prvorepublikový subjekt vedený JUDr. Karlem Kramářem? Je jeho odkaz ještě aktuální a politicky nosný? Ideové zásady na kterých Národní sjednocení vzniklo jsou stále živé. Není zde sice již německý nacismus, zato jsou k nám uměle vnášeny kosmopolitní názory, které mají vést k postupnému odnárodnění. Pokud se týče komunismu, tak nám dříve, či později bude hrozit druhá vlna komunistické revoluce, která tentokráte může míti globální charakter s ohledem na obrovskou migraci zproletarizovaných vrstev „třetího světa“. Pokud se týče přerušené kontinuity, tak si myslím, že vlastní myšlenka nacionalismu 75 2003
je stále živá a má svou oprávněnost dnes více než kdy předtím. Přitom je si ale na druhé straně nutno uvědomit, že politická strana není nějaký sváteční fetiš, ale prostředek k politickému působení. Na národně pravicové scéně dnes působí mnoho obdobně zaměřených subjektů. Co podle vás brání spolupráci a postupné integraci těchto subjektů v jeden silný celek a naopak jsme stále svědky dalších nově vznikajících subjektů? Zde jsme skutečnými dědici nelichotivého odkazu našich předků, neboť současná situace se nikterak neliší od doby První republiky, snad s tím rozdílem, že nás bylo tehdy víc. Vtuto chvíli je třeba vést vzájemný dialog a nepřipustit, aby jeden ostrakizoval druhého. To je první krok na cestě ke sjednocení, jehož součástí se však nikdy nemohou stát skupiny, které se v jakékoliv formě hlásí k nacismu. S jakými politickými stranami a občanskými sdruženími spolupracujete či hodláte spolupracovat? Jak se profiluje český nacionalismus? Z těch velkých by to měla býti ODS, ovšem pokud si udrží určitý národní charakter. U těch ostatních „velkých“ je to složité. Z těch neparlamentních v oné národní problematice máme zcela určitě nejblíže k České straně národně sociální, které vyčítám nejvíc její téměř impotentní přístup při obraně národních zájmů. Možná, že tato strana, která je v současné době v krizi se bude po odchodu Dr. Šuly profilovat výrazněji a vrátí se ke svým skutečným kořenům. Jinak spolupracujeme s řadou občanských sdružení, jako je Akce národní obnovy, Vlastenecká fronta, Národní myšlenka, Občanské proti EU a řadou dalších majících místní charakter. Mohl bych říci, že současný stav je na rovině všestranně prospěšného dialogu nacionalistů. Jako strana pak pracujeme na vlastním programu. Zatím je v návrhu předložen náš národohospodářský program, který je možno nalézt na našich internetových stránkách (www.nsj.cz). NSJ se staví odmítavě vůči Evropské unii a předpokládanému vstupu České republiky do ní. Jak byste stručně charakterizoval své výhrady vůči ní? Především je nutno si uvědomit, že dojde k postupnému zrušení národních států, což dříve či později povede ke ztrátě národní identity. Tento stav bude míti za následek nekontrolovatelnou činnost nadnárodních monopolů, pro kterou náš národní majetek budou jen putovním pohárem při změně vlastnických vztahů, což vidíme již v náznacích dnes. Většina těchto monopolů bude míti svou domovskou příslušnost v Německu, takže nám dnes po nějakých padesáti letech opět vyvstává onen historický německý problém. Navíc již dnes, kdy vlastně k vytváření EU teprve dochází, projevují se již prvky příští krize, která nakonec vyústí v rozpadu celého projektu. O nás pak budou jednoho dne rozhodovat Němci, kteří uzavřou s Rusy nové Rapallo a nám nezbude nic jiného než začít s novým národním obrozením. Jak se Národní sjednocení staví k českému exilu žijícímu v zahraničí? Nemyslíte 76 2003
si, že jsme se v době po listopadu 1989 se k exilu a jeho morálnímu odkazu nezachovali zrovna adekvátně, jak by po právu zasluhovali? Jistě, exil jsme pominuli, kde jsme jen mohli. Je v tom kus špatného svědomí, kterého využila komunistická propaganda, aby tyto lidi vyřadila ze spolurozhodování o našem příštím uspořádání. Navíc samotný exil nebyl jednotný a vzájemné rozpory někdy přerostly do velmi nepěkných konfliktů. Zde jsme si měli vzít příklad z obrovského kusu práce, který pro dnešní Polsko udělal jejich exil. Nebo vezměme Lotyšsko, tam exulantka se stala hlavou státu. Současné české společnosti schází nejen dostatek morálního a etického rozměru, ale postrádá oblast duchovna jako celek. Pociťujete tento nedostatek i vy a vaše politická strana? Nelze hledat etické rozměry ve společnosti, jejíž normální život skončil před více než šedesáti lety. Navíc oněch čtyřicet let komunistického teroru bylo založeno na podvodu a lži. Žili jsme v jakémsi schizofrenním stavu nevyhlášené občanské války, kterou uskutečňovali komunisté proti celým vrstvám obyvatelstva. První, kdo musel zaplatit svou daň pak byla samozřejmě národně orientovaná inteligence jako politická elita. Národním sjednocení se mluví v souvislosti s pravidelnou roční zprávou vydávanou Ministerstvem vnitra ČR o extremismu? Jak tedy vnímáte, že se nacházíte na seznamu státem evidovaných a kontrolovaných „extremistů“? Současný polistopadový establishment vzešel z Občanského fóra, jehož příslušníci se rozešli do všech politických stran jako rakovinotvorná chobotnice. Jestliže se necítí nikdo z nich odpovědný za stav naší společnosti za posledních třináct let, pak já považuji za svou čest, že mne tito lidé nazývají „extremistou“. Alespoň vím, že jsme na správné cestě. Vminulém režimu mne také evidovali jak osobu státu nepřátelskou. Jak vidno já existuji, a tento režim již ne. I v dnešním případě věřím, že tomu tak bude obdobně. Často se veřejně diskutuje o skinheadech a jejich subkultuře. Má nějaké vazby na tuto subkulturu i Národní sjednocení? Obhajuje je NSJ či naopak zatracuje a proč? Skinheadské hnutí je nesmírně různorodé. Jde vesměs o mladé lidi mající začínající představ o své životní pouti. Proto nevím, proč bych je měl nějak odsuzovat. Na druhé straně však členství v politické straně vede k určitým závazkům a já zde nevím, jak se názory jednotlivých skupin kryjí se zásadami našeho programu. Jinak nevím, co bych na jejich názorech odsuzoval. Pokud se týče jejich hudby, beru ji jako projev určitého stylu. Obecně vzato je mi milejší než na příklad tvorba pana Kocába. Čím se chcete odlišit od stávajících politických subjektů a jak hodláte oslovit všechny případné voliče? 77 2003
K této otázce mám trochu výhradu. Každá politická strana se v nějaké formě odlišuje od té druhé, jinak by neměla právo na existenci. Arozhodně jsem se nepodílel na zakládání strany, jejímž jediný cílem je dostat se do parlamentu. Nejsem něco jako současný předseda senátu, který začal u komunistů, pak se stal v rámci OH levicovým liberálem, pak mu nevadil ani sňatek s „Beneš partei“, ač psal své články jako Podiven zcela obráceně a dnes je z něj křesťanský demokrat. Naším krédem je obhajoba národních zájmů, nebojíme se slova „nacionalismus“, v obecné sféře hodnot jsme konzervativci, v hospodářské sféře stojíme sice na principu soukromého vlastnictví, ale s výraznými sociálními akcenty a silnou úlohou státu. Rozmlouval Jan Kopal.
78
2003
Reflex, Češi a Židé Týdeník Reflex ve svém 3. čísle ze dne 16. ledna letošního roku uveřejnil článek svého redaktora pana Jiřího X. Doležala pod nadpisem „Kde jste sakra, byli?“ Jedná se v podstatě o reportáž z manifestace konané dne 11. ledna, jejíž účastníci chtěli upozornit na chování Izraele na západním břehu Jordánu, tedy území, kde má vzniknout příští Palestinský stát, území, jež dle mezinárodního práva je součástí Jordánského království a od roku 1967 je okupováno Izraelem. Nebyl jsem manifestaci přítomen, tentýž den jsem řídil ideovou konferenci Národního sjednocení, na které jsme projednávali návrh národohospodářského programu naší politické strany, takže jsem odcházel někdy kolem jedenácté hodiny večerní. Vím jen to, co jsem si přečetl z tisku. Pokud se týče organizátorů, tak bych chtěl na jejich adresu říci tolik, že pokud se rozhodli svolat manifestaci za výše uvedeném účelem, tak rozhodně místem konání mělo býti prostranství před budovou izraelského velvyslanectví a ne Maiselova ulice. Sám jsme několik demonstrací svolával a oznamoval. Uvedu dva případy. První, v dubnu 1999 před velvyslanectvím Jugoslávie, která směřovala proti intervenci NATO. Tehdy současně s projevy sympatii vyslovené naším jihoslovanským bratrům jsme předávali protestní dopisy na velvyslanectví SRN a USA. Vobou případech jsme byly přijati a dopisy převzaty. Vroce 2001 jsme protestovali proti potratové lodi AURORA, která plula pod vlajkou Nizozemského království, opět před velvyslanectvím tohoto státu. Přestože byl pátek a pozdní odpoledně, byla naše delegace přijata a došlo v tomto směru i k výměně názorů. Předpokládám, že i v tomto případě by demonstranti byli přijati pokud by projevili svůj zájem. Nechci se zde pouštět do historické exkurze nesmírně složitého problému, jisté je však jedno, že Izrael okupuje již více než třicet pět let území Jordánska, státu, který po roce 1945 nepřetržitě stál na straně Západu. Navíc politika Izraele byla několikráte kritizována i současným presidentem USA, kterého nelze rozhodně považovat za antisemitu nebo rasistu. Kdyby jím byl, asi by nikdy nejmenoval černocha do funkce ministra zahraničních věcí. Nepíši ale tento článek kvůli obhajobě zmíněné demonstrace. Vpodtitulku článku, o kterém jsem hovořil, je autorem uvedena tato věta: „Na protidemonstraci se podílelo dvě stě padesát lidí. Zbylých asi deset miliónů Čechů se na Židy vykašlalo stejně jako v dobách holocaustu.“ Tuto větu již musím označit za ukázku hrubého nevkusu. Pokud je všeobecně známo, tak předmnichovská Československá republika, přestože si byla vědoma, že jí hrozí ze strany nacistického Německa bezprostřední nebezpečí, udílela politický asyl a to jak odpůrcům tohoto režimu, tak i Židům. Pan šéfredaktor Bílek, který je konec konců za psaní tohoto týdeníku zodpovědný by měl na příklad vědět, že tato republika poskytla politický asyl Heinrichu, Gollo i Thomasi Mannovi. Pro jeho informaci uvádím, že jednu dobu všichni tři bydleli v dnešní ulici Jindřicha Plachty čís. 2 v Praze (hned u nábřeží). Bylo snad málo Čechů ze „smíšených. manželství“, kteří v době Protektorátu nepodlehli nacistickému nátlaku a nedali se rozvést? Ato dopadlo vždy tak, že v koncentráku skončil 79 2003
Čech, zatím co Žid, to ve většině případě přežil doma, byť ve velmi složitých poměrech. Zde lze přijmout vzpomínku herce Miloše Kopeckého otištěnou někdy v polovině osmdesátých let, kde hovoří o tom jak se mu maminka nevrátila, protože otec se dal rozvést, zatím co jeho strýček se rozvést nedal a jeho žena to přežila. Mohu uvést případ svého prastrýce, bratra mé babičky z otcovy strany, který se rozvést nenechal a skončil v koncentračním táboře, zatím co jeho „nearijská žena“ to přežila doma. Ten strýc se jmenoval Josef Polák. Můj otec Čestmír Skácel odmítl po Mnichovu propustit Židovku ze svého obchodu, i když to na něm jedna německá firma požadovala a dokonce ji zaměstnával i po 15. březnu 1939, pouze ji odhlásil z pojištění. Této dámě, Žofii Pejšové-Heřmanové, rozené Schönové jsem v roce 1959 vydával kvůli důchodu čestné prohlášení o zaměstnání. Shodou okolností to byla starší sestra česko izraelské herečky Nava Shan, rozené Vlasty Schönové, která nedávno zemřela. Po změně režimu vyšla její autobiografie „Byla jsem herečkou“. Aco úloha správců matrik, po většině katolických kněží, kteří za války padělali matriky, aby dokázali arijský původ svých „židovských oveček“? I zde bych mohl jmenovat jeden konkrétní případ z konkrétního města, neznám však jméno katolického faráře, který z polovičního Žida udělal prvotřídního Árijce. Tím nechci tvrdit, že formy antisemitismu u nás nikdy neexistovaly, měly však spíše národní podtext, protože většina Židů se hlásila k Němcům a my Češi jsme vedli tisíciletý zápas za udržení své národní existence právě proti nim. Ale jak to vypadá dnes? Ty tam jsou ony doby po roce 1945, kdy se z Lustiga stal přes noc Lukeš, z Glasse Dvořák atd… Týdeník REFLEX perem pana Jiřího X. Doležala staví své články způsobem my Židé a vy Češi. Co si má soudný člověk myslet o tom, když dne 14. září 1999 uspořádá Židovská obec v Praze debatní večer o Franzi Kafkovi, pozve tam české spisovatele, ale mluví se tam výhradně německy a nezajistí se ani simultánní český překlad, což je záležitost několika tisíc korun? Součástí naší ústavy je Listina základních práv a svobod, která v článku 3 hlavy první říká, že každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Podle vrchního rabína pana Sidona rozhoduje se o původu Žida podle matky. Platí tedy v této zemi něco jiného pro Židy, něco jiného pro ostatní? Tuto skutečnost napsal pan vrchní rabín v dvoudílném článku „Loď pluje v dál“, který otiskl časopis židovských náboženských obcí Rošchodéš a přetisklo Právo. Avrátím-li se do doby holocaustu, jaká byla vlastně účinná židovská pomoc české věci? Když v květnu roku 1939 požádal dr. Edvard Beneš pana Petschka o osobní půjčku 50 000 amerických dolarů na financování odboje, tak byl ve vší zdvořilosti odmítnout. Nejbohatší židovský kapitalista v ČSR s miliardovým majetkem, který byl po celých 20 let chráněn našimi zákony. Toto jmění se mu podařilo v roce 1938 prostřednictvím Živnostenské banky úspěšně zpeněžit a odvést do Anglie, kde již na jakékoliv činnosti našeho odboje ztratil zájem. To vše se stalo v období, kdy na odbojovou činnost téměř nebyly peníze. Tato situace trvala až do léta roku 1940, kdy se stal britským ministerským předsedou W. S. Churchill. Pak se otevřela pokladnice Jeho Veličenstva… Pokud někdo z čtenářů tohoto článku mi nevěří, nechť si vezme do ruky knihu historika Jana Křena „Do emigrace“ (II. vydání rok 1963) a nalistuje stránky 217 a 218, kde je celá záležitost popsána. Ato nechci dokládat jak se podle Jana Křena k problematice pomoci židovského velkokapitálu vyjadřovali jiní členové exilu a šlo vesměs o „Benešovce“. 80 2003
Mohl bych v těchto výčtech úspěšně pokračovat, ale domnívám se, že napsané jižstačí. Co je ale na tom nejveselejší? Nacismus a holocaust vymyslili jen a jen Němci. Týdeník REFLEX je v majetku také Němců. (společnost Ringier). Jde vlastně o německé, byť česky píšící noviny. Anení tak trochu paradoxní nadávat Čechům, v jejich mateřštině z německých novin, že byli lhostejní k židovskému utrpení, které způsobili Němci? Nepřipomíná to ono „Chyťte zloděje“?
81
2003
Jsme na správné cestě, ale chce to vydržet Krachující vláda, jejíž představitele slibovali voličům víno, aby následně zjistili, že nemají ani na vodu, předkládá nám v tuto chvíli svůj účet, který povede k plnému ožebračení nejen těch, dnes již nemajetných, ale i těch, kteří se naivně domnívali, že na tom nejsou nejhůře. Po způsobu všech lhářů a parazitů nejprve nalákala občany ke vstupu do EU a pak začala sahat k drakonickým opatřením. Nás nacionalisty, kteří stavíme na první místo zájem národa, už nepřekvapí nic, protože víme čeho jsou schopni. My víme kdo je to třeba pan ing. Tošovský, člověk, kterému dělala společnost novinářů služebníčků obrovskou reklamu. Ano je to člověk, který flagrantním způsobem zanedbal jako guvernér Národní banky dozor nad bankami, což jsme všichni zaplatili. Nikterak jej neomlouvá to, že bylo nutno poskytovat úvěry, jeho povinnost bylo kontrolovat jak jsou spláceny. Ato jej nezajímalo. Nyní se ukazuje v plné míře charakter tohoto pána z kterého dokonce jsme na čas udělali předsedu vlády. Odmítá svědčit ve prospěch státu v případě sporu se společnosti NOMURA. Atakový člověk je dnes přijímán ve světě jako uznávaný bankéř. To samo o sobě říká jaké ty dnešní tak zvané světové struktury jsou. Od ostudy s Eurostatem kde se nedávno provalila korupční aféra až po americký ENROM, kde mocipáni vytunelovali dokonce i penzijní fond. Domnívám se, že tyto názorné příklady plně stačí k tomu, abychom se plně uvědomili, že většina našich dnešních malérů není naší provenience, ale je k nám uměle zanášena, aby se neustále poukazovalo na naši neschopnost a malost. Atomu úspěšně slouží zaprodaní redaktoři různých sdělovacích prostředků z nichž většina není ani v našich rukou. Jenže by si měli uvědomit, že jednoho dne nastane hodina pravdy, a bude jim nemilosrdně připomenuta jejich dnešní činnost. Domnívají se, že se snad jejich dnešní páni o ně postarají tak jak se dnes starají o pana ing. Tošovského, člověka, který tím, že odmítá svědčit se vyhýbá odpovědnosti? Bude ještě chvíli trvat to než nám začne společnost plně naslouchat než se zbaví prolhané propagandy a než pochopí, že jsme jediní, kteří dávají jasnou alternativu. My nic neslibujeme kromě slušného a důstojného života. Chceme jen žít ve světě, který bude založen na principu tradičních hodnot, v národním státě, ve kterém my příslušníci českého národa se budeme cítit ve vlastní zemi.
82
2003
Lháři a bankrotáři Skutečnost, že náš současný premiér je na štíru s pravdou, jsme již dokázali, když tvrdil, že euroskeptici, v našem případě občanské sdružení Občané proti EU, dali v rámci žádosti o finanční podporu na kampaň proti vstupu do EU jednu stránku, na které napsali, že chtějí určitou sumu, „že prostě nepředložili projekt“. Lež hodná úrovně dnešní vlády jako celku. Pan premiér by měl totiž vědět, že samotný předepsaný formulář má tři stránky a že v tomto případě těch stránek bylo celkem třináct. Tragedie však spočívá dnes v tom, že normální občan již vlastně neví, co je pravda. Ano, ono se to neví vlastně již od roku 1948 a možná to vlastně začalo již Mnichovem. Ti dříve narození si snad vzpomenou jak 15. března 1939 prezident Hácha byl nucen „požádat Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera o ochranu“, a tak vznikl Protektorát Čechy a Morava. Výsledkem tohoto aktu byly německo-české nápisy a stěhování významných občanů do koncentráků jako rukojmích. Velkoněmecká říše nám budovala „Novou Evropu“ a jak tvrdila tehdejší propaganda vítězila na všech frontách. Vítězila tak úspěšně, až to skončilo bezpodmínečnou kapitulací. Bilance - padesát miliónů mrtvých. Přišlo osvobození a souzení „zrádců“. Byli jsme ochotni soudit Háchu, který byl ve spojení se zahraničním odbojem a nechali jej umřít na Pankráci. Soudili a odsoudili jsme Rudolfa Berana ke dvaceti letům vězení za to, že částečně financoval odboj, byl zatčen Gestapem, jeho žena odmítla žádat Adolfa Hitlera o milost, takže nakonec po intervenci Háchy skončil v domácím vězení ve svých rodných Pracejovicích. Soudili jsme hrdinu od Zborova, generála Jana Syrového, za to že v noci ze 14. na 15. března nezničil výzbroj naší armády, kterou údajně předal nacistům. Kdo tomu nevěří, nechť se podívá na obžalovací spis uložený ve Státním archivu. Nelze se divit. že takový vývoj musel nakonec přinést své ovoce. Následně přišli k moci další arcilháři - komunisté. Do roku 1948 deklarovali ochranu drobných živnostníků a pan ministr zemědělství Ďuriš sliboval, že kolchozy u nás nebudou. Inu, kdo nevěří, ať tam běží. Apak to začalo. Popravili jsme pro velezradu generála Píku, koncentráčnici Miladu Horákovou, což neučinili ani nacisté, a pak zahájili naší soudruzi likvidaci ve vlastních řadách. Z roduvěrných bolševických internacionalistů se přes noc stali ve fingovaných procesech agenti Západu. Atak se počet šibenic o nějakou tu desítku zvedl. Když se pokusila část našich komunistů o reformu systému, měli jsme zde přes noc sedm set tisíc sovětských vojáků a začalo se hovořit o normalizaci. Zeptáme-li se dnes představitelů KSČM na onu dobu, tak vám sdělí, že oni za nic nemohou, neboť nebyli v té době na živu, po případě byli velmi malí. Aže vlastně za to může studená válka. Po pravdě nutno přiznat naším komunistům, že sice vydali Sovětům bezplatně náš uran v době, kdy byl úzkoprofilovým materiálem, ale zdaleka tak nenechali rozkrást tuto zemi, jak se to podařilo našim polistopadovým „umělcům“. Adruhá věc jim budiž ke cti, sudetští Němci včetně pana Walderodeho a Kinského mohli o návratu majetku jen snít. Přišel listopad 1989. Novopečený pan prezident se omluvil potomkům nacistů za to, že jsme je vyhnali. Jako kdyby v roce 1935 nevolilo u nás nacistickou stranu (SDP) 70 % Němců a v roce 1938 v obecních volbách 90 %. Jako kdyby nebyly Lidice a Ležáky a statisíce obětí. 83 2003
Dočkali jsme se ekonomické transformace, která zkrachovala. Vládní představitelé Václav Klaus a Josef Zieleniec se hlásili k aktivitám takových lidí jako byl pan Kožený a litovali, že jich nemáme více. Jisto je jedno, že tehdy se dala ekonomika ještě financovat z prodeje privatizovaného majetku a splátek tak zvaného ruského dluhu. Nebylo by ale rozumnější z těchto peněz vytvořit široký penzijní fond? Alespoň by důchodci dnes nežili na okraji chudoby a v hrůze z očekávání věcí příštích. Místo toho se tehdy z příspěvků sociálního zabezpečení financoval rozpočet. Jenže to by musela ona garnitura myslet. Jediné, co se jim povedlo úspěšně, bylo rozbití Československa. Výsledek je ten, že místo jednoho relativně silného státu jsou zde dva slabé. My máme opět na krku Němce a Slováci Maďary. Když došlo k vládní krizi v roce 1997, jejímž účelem bylo odstranit Václava Klause byl jmenován ministerským předsedou dosavadní guvernér Národní banky ing. Josef Tošovský. Tomuto pánovi se ještě ke všemu dělala ze strany sdělovacích prostředků reklama jako velkému ekonomovi. Apřitom stačilo položit jen jednu otázku. Kdo je odpovědný za krachy bank, za onen bankovní socialismus? Jistě svou vinu má i ODS Vjejím dresu byl zvolen senátorem i ing. Salzmann. Ale především za bankovní dozor odpovídal pan ing. Tošovký. Azjistit, jak se splácejí či nesplácejí u jednotlivých bank úvěry, nebylo přece tak těžké. Místo toho se nesplácené úvěry vykazovaly jako pohledávky, ku kterým vedle úroků narůstalo ještě další aktivum penále a účetně vše bylo zdánlivě v pořádku. Jenže nikomu se nic nechtělo řešit než přišla potopa. Atu máme teď. Vláda sociální demokracie trvající již pátý rok sice nádherně slibovala, ale nakonec nic neřešila a výnosy z privatizace již byly pryč. Svým způsobem je ještě horší než ony minulé, protože daleko více bezostyšně lže, není akceschopná a daleko více je ochotna sloužit všem zahraničním investiturám. Vtom je přece jen dnešní ODS zbavená Rumlů, Pilipů, Zielenců z hlediska určité ochrany národních zájmů solidnější. I když se domnívám, že i zde jsou omezeny hranice. ODS bude vždy poznamenána krachem transformace a rozbitím Československa. Svůj článek jsem začal současným panem premiérem. Kdysi jsem, přiznávám bez mučení, jej přes rozdílnost politických pohledů považoval za seriozního člověka. Mínění jsem začal ztrácet, když se objevil a mluvil na manifestaci ve prospěch stávkujících v ČT. To, co dokázal za necelý rok své vlády, však překonává vše. Vnedělní debatě na Nově dne 27. 7. se pan premiér tvářil jako kdyby neexistovaly sliby o sociálním státu a tvrdil, že to vše je výsledek hospodaření ODS a bankovního socialismu. Pan premiér buď lže, což u něj není nic neobvyklého (viz. úvod tohoto článku) nebo je naprosto nekompetentní. Nemohl by totiž onen bankovní socialismus svést jen na ODS, musel by připomenout ing. Tošovského a nakonec i přiznat podíl ČSSD na krachu IPB. Tam by to šlo svést i na pana ing. Mertlíka. Kolik ona slavná operace převedení IPB do náruče ČSOB stála, dnes nikdo pořádně nevyúčtoval. Zlí jazykové tvrdí, že jde cca o 200 miliard Kč. Atak zatím co prohráváme spory, sanujeme kde co, vláda se snaží z občanů doslova stáhnout kůži. Je lhostejno, jde-li o chudé nebo o ty o něco zámožnější. Zatím ta její politika vede k tomu, že udělá žebráky ze všech. K tomu všemu má podporu společnosti ne zcela charakterních a vzdělaných novinářů více méně oficielních sdělovacích prostředků, kteří po vzoru svých nedávných předků jsou ochotni sloužit komukoli a čemukoliv. Vzávěru mého článku si dovolím odpovědět na jedinou otázku, kdyby mi ji někdo chtěl položit - co jsi dělal tehdy ty? Stál jsem jed84 2003
noznačně za udržení Československa, v rámci toho organizoval i manifestace, odmítal scénář oné transformace ekonomiky, neboť jsem byl přesvědčen, že je nutno „utažené šrouby uvolňovat postupně“. Na skutečnost, že situace bank je katastrofální, jsem upozorňoval již v letech 1995-1996 na tiskových konferencích, jenže nikdo mne nebral vážně. Vté době se totiž představitelé těchto bank předháněli ve tvrzeních, jak jsou na tom skvěle a žádný novinář - služebníček se toto tvrzení nepokusil zpochybnit. Jediné, co mne uspokojuje, je skutečnost, že tato vláda lhářů a bankrotářů mne nazývá extremistou. Proto vím, že jsem na správné cestě a budu v ní pokračovat. Dříve či později se totiž věci navrátí k pravdě, k hodnotám, jejímž prvním jmenovatelem je národ. Pak se budeme ptát dnešních pseudodemokratů, kolik občanů se odposlouchávalo v minulém komunistickém režimu a kolik jich postupně přibylo (v roce 2002 jich dle TÝDNE bylo 9452). Pak se budeme ptát, kdo vlastně rozhoduje o každé větší privatizaci. Vtuto chvíli je však nejdůležitější pravdivě občany informovat a vracet jim víru. Ještě není všem dnům konec. Musíme neustále připomínat, že věci je možno změnit. Že nelze věřit lhářům, kteří něco slibují a druhý den konají přesně opačně. Musíme přesvědčit občany, aby přestali věřit oficielním sdělovacím prostředkům, aby začali samostatně myslet. Musíme začít vysvětlovat, že první krok občana spočívá v současné době v tom, aby šel k volbám a rozhodl se nevolit parlamentní strany, a to bez ohledu na to, jestli ten jeho hlas bude míti bezprostřední platnost nebo ne. To je totiž jediná cesta, jak je možno věci změnit.
85
2003
Slovník pocházející z nepravdy Politiku dělají politici, alespoň si tak říkají. Někdy si k tomuto podmětu případně nechají přidat slovo státník. S jejich činností, kterou by měla býti jmenovitě správa věcí veřejných však mají komplikace, zejména v tom našem středoevropském prostoru. Atak je nutno tyto obtíže nějak vysvětlovat slovy obzvláště vybranými. Jedním z nejslavnějších výrazů z let odešlých bylo požádání Adolfa Hitlera o ochranu. Tak vznikl na krátkou dobu útvar zvaný Protektorát Čechy a Morava a naše ochrana byla započata tím, že řada našich významných občanů byla bez jakýchkoliv rozsudků zavlečena do koncentračních táborů jako rukojmí, asi proto, abychom věděli, jak ta ochrana Velkoněmecké říše bude vypadat. Jiným neméně slavným slovem se stalo slovo normalizace. Když nás naši spojenci na věčné časy jedné srpnové noci jako lupiči přepadli a odvlekli naše oficiální komunistické představitele do Moskvy, začali hovořit, že je nutno u nás poměry normalizovat. Pod pojmem normalizace se rozumělo smluvně zajistit naši okupaci, čemuž se říkalo dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Skončila Velkoněmecká říše, skončil Sovětský svaz, naši vládu převzali jiní lidé. Jen ten slovník vycházející z nepravdy jim zůstal. Dnes se krachu našeho polistopadového hospodaření říká „reforma veřejných financí“. Sociální demokracie vládne v této zemi již šestým rokem a ty první čtyři vydávala div ne za vzor toho, jak se má ve státě hospodařit. Značná část občanů těmto slovům uvěřila a tak zde dnes máme reformu veřejných financí, do češtiny přeloženo další ožebračení obyčejných lidí. Že tomu tak není? Vruce mám papír, který se jmenuje informativní výpočet starobního důchodu, pro období od 1. 1. 2003 - 31. 12. 2003. Zde jsou uvedeny koeficienty přepočtů vyznačující inflací, a to od roku 1986, tedy ještě z doby komunistické vlády. Z tohoto přepočtu se nakonec dozvíme, že hodnota koruny z roku 1986 se scvrkla na necelých 19 haléřů. Milý občane, budeš-li šetřit, nebudeš míti za tři, ale budeš neustále dnes a denně okrádán. Když se proti tomu ozveš, sdělí Ti renomovaní ekonomové, že tomu nerozumíš, že otázka financí je složitá. Tito Archimédové krachu jsou totiž přímo propojeni na všechny bankovní kruhy, které tě dnes a denně ožebračují a na výsměch tobě si stavějí paláce. Hrdinou podnikatelské doby již není Henry Ford nebo Tomáš Baťa ale finanční spekulant, který nikdy nic konkrétního nestvořil, ale žije právě ze spekulací, které Tebe jako drobného střádala okrádají. Zlepšení životní úrovně lze totiž docílit jen na základě ekonomického vzestupu, do jisté míry šetřením státních financí, ale ne na účet občana. Klasickou ukázkou práce našich vládních bankrotářů je pak třeba to, že markantně zvýší DPH v restauračních zařízení. Že tím zlikvidují prakticky celé hospodářské odvětví je jim lhostejno. Námitky, že si to vynucuje EU je možno sprovodit ze světa jen jednou větou. Pak jste tam vy služebníčci v žoldu cizích zájmů nemuseli vstupovat! Každý občan by dnes měl těmto lokajům bruselských komisařů klást otázku. Jak dlouho chcete tuto zemi dovádět k bankrotu? Nebylo by lépe kdyby jste šli od toho. Byla by to asi nejlepší služba jakou byste této zemi mohli prokázat. Na závěr pak, abych dokázal, že nehovořím do větru předkládám oficiální tabulku Správy sociálního zabezpečení, která každému ukáže inflační trend, čili to oč je občan parazitními a v podstatě neviditelnými spekulanty připravován o výsledky své práce. 86 2003
Příloha: Tabulka koeficientů inflace pro výpočet vyměřovacího základu starobního důchodu v období 1.1.2003-31.12.2003
87
2003
kalendářní rok koeficient inflace 1986 5,2817 1987 5,1735 1988 5,0582 1989 4,9385 1990 4,7642 1991 4,1284 1992 3,3710 1993 2,6912 1994 2,2702 1995 1,9157 1996 1,6179 1997 1,4636 1998 1,3388 1999 1,2371 2000 1,1605 2001 1,0693 2002 1,0000
Jaký chceme vybudovat stát? Při nedávné debatě s přáteli mi byla položena otázka, jaký chceme vlastně jednoho dne vybudovat stát. Když jsem postavil víceméně základní teze, bylo mi řečeno, že bych to měl „dát na papír“. Atak mi nezbylo než potřebné učinit. Jsme nacionalisté a nikterak se za to nestydíme. Palacký, Kramář, Alois i Ladislav Rašín jimi byli také a veřejně se ke svému přesvědčení hlásili. Palackého jsme nazývali otcem národa, Kramář s Rašínem byli za 1. světové války odsouzeni k trestu smrti, Ladislav Rašín zahynul v německém koncentračním táboře. Vskutku se není za co stydět. Říkám to navzdory módním novinářům, kteří v cizím žoldu, povětšině německém, nám zde kážou o škodlivosti nacionalismu. Říkám to navzdory politologům, kteří z nás vyrábějí na počkání extremisty, aniž vědí, o co vůbec jde. Říkám to navzdory všem držitelům politické moci od listopadu 1989 až po naše časy, těm, kteří se dnes již téměř bojí vyslovit slovo národ, zřejmě proto, aby neupadli v nemilost u svých bruselských pánů, jimž se snaží lokajsky sloužit. Tudíž premisa číslo jedna. Jsme nacionalisté a stojíme na principu českého národního státu, tedy útvaru, který je utvořen většinovým českým národem. Proto také musí míti náš národ rozhodující slovo na tvorbě své politiky. Pod pojmeme národ rozumíme historické společenství spojené společným jazykem, obývaným územím a tradičními zvyklostmi, které můžeme definovat jako náš způsob života. Na našem území žijí také jiné národnostní menšiny. Nikterak je nechceme „počešťovat“. Dáme jim právo na jejich kulturní vyžití, právo se v rámci své etnické identity i organizovat. Na straně druhé však žádáme, aby se jako menšiny přizpůsobily našim zvyklostem, dodržovaly naše zákony, neboť každý, kdo žije na našem území, je i pod naší ochranou. Otázku sudetských Němců považujeme za jednou provždy vyřešenou. Byli na toto území pozvání našimi panovníky jako hosté a za nějaký čas se začali chovat jako kdyby jim tato země patřila. Oni jsou hrobaři bývalého Rakouska, ne my Češi a už vůbec ne Masaryk. Kdykoliv totiž vyvstala možnost narovnání mezi Vídní a Prahou vždy to byli oni, kteří toto narovnání zmařili, a to ke škodě samotného panovnického domu. Nakonec to byli oni, kteří se spojili s nacistickou hrůzovládou a chtěli se stát součástí Třetí říše. Nelze se proto divit, že jsme je odeslali tam, kam chtěli. Ajestliže se svých nacistických předků dovolávají - viz. případ nacisty Lipperta, bývalého majitele luxusní restaurace a lahůdkářství v Praze Na Příkopech, pak se dnešních představitelů Landsmanschaftu musíme zeptat asi toto: Když tak rádi se dovoláváte domnělého bezpráví uvědomujete si, že to byli Vaši předkové kdo jasně deklarovali svůj kladný poměr k Hitlerovi a nacismu? Akdyž se k těmto předkům tak rádi hlásíte, nejste také tak trochu nacisty? Píši to proto, že všichni by si měli uvědomit, že jsme měli právo soudit každého člena NSDAP(kam přešla po roce 1938 celá SDP) jako příslušníka zločinecké organizace? Sudetští Němci by měli býti rádi, že jsme je nesoudili jako občany ČSR za vlastizradu, ale poslali mezi své soukmenovce. K vlastnímu pojetí nacionalismu je nutno říci, že nacionalismus je ideologie jako každá jiná, její odlišnost však spočívá v tom, že na první místo staví zájem vlastního náro88 2004
da. Toto je nutno oddělit od často používaného a směšovaného pojmu, kterým je vlastenectví. Vlastenectví je vztah k rodné zemi, má více citové než vlastní politické motivy. Stavíme-li na první místo národ a národní stát, pak zcela jasně musíme deklarovat pojetí národní a státní pospolitosti. Takový stát musí totiž musí býti jednoznačně na tomto principu postaven. Zde se potom již dostáváme na otázku fungování ekonomického mechanismu. Stojíme na principu soukromého vlastnictví. Ale vlastnictví není jen výsada, ale je i odpovědností. To by si měl každý majitel plně uvědomit. Amy bychom v tomto směru měli naplnit i náš přístup k celé této problematice. Nikoliv bezbřehá ekonomická liberalistická politika, ale jasný systém státních zásahů, a to až k zavedení nucené státní správy, pokud je ohrožena státní, případně i regionální prosperita nebo vzniknoujiné závažné společenské problémy. Vtomto směru bude nutno změnit i vztah státu k zájmovým profesním sdružením a odborovým organizacím a zřejmě bude jim nutno ze zákona poskytnout daleko větší spolu rozhodovací pravomoc s tím, že současně bude od nich též vyžadována daleko větší společenská spoluodpovědnost. Vedle soukromého vlastnictví budeme podporovat i tam, kde je to nezbytné, vlastnictví státní a veřejné (v tomto případě nejsou míněny akciové společnosti.). Domníváme se totiž, že některá odvětví, která slouží všem občanům a tvoří tak zvaný přirozený monopol by měla býti státní. Konkrétně mám na mysli veřejnou dopravu - železnice, letecké spoje, dále vodovody plynárny a též elektrárny ve větším rozsahu. Zde se stejně stát maximální odpovědnosti nevyhne. Řeči o tom, že je nutno všechno privatizovat jsou nehorázným nesmyslem bez jakéhokoliv věcného opodstatnění. Volkswagenwerk byl vybudován jako podnik ve státním vlastnictví a zůstal jím až do druhé poloviny padesátých let minulého století a fungoval jedinečným způsobem. Firma Renault byla po roce 1945 znárodněna s ohledem na kolaboraci jejího majitele a i nadále prosperovala nesmírně úspěšně. Také je možno ukázat na zbědovaný stav soukromých britských železnic, když byly v roce 1946 znárodněny, podobné to bylo i s doly. Na samotném evropském kontinentě pak má daleko větší tradici veřejnoprávní vlastnický charakter těchto institucí, než jejich držení v soukromých rukou nebo v rukou akciových společností. Poukaz na výrazně prosperující ekonomiku USAmá sice logiku, ale zde je nutno si uvědomit, že na příklad v dopravě, která je poměrně drahá, jezdí více zámožní lidé než sociálně slabší, kteří se dopravují vlastnímu vozy. Dále je to dáno přece jen vysokou životní úrovní většiny společnosti. Voblasti vzdělání pak budeme usilovat o maximální právo na vzdělání u každého občana a na vzdělání bezplatné. To však neznamená, že každý občan musí dostat právo na uplatnění v oboru. Otázka práva na vzdělání a možnost uplatnění v oboru jsou totiž dvě rozdílné věci. Tím nechceme říci, že jsme jen pro státní školství. Souhlasíme se zřizováním soukromých škol, zvláště ve specializovaných oblastech, toto školství by však mělo míti víceméně doplňující charakter. Voblasti kultury budeme podporovat zejména ty oblasti, které vyrůstají z našeho národního života, aniž bychom chtěli vytvářet násilím nějaký monopol. Sociální aspekty se musí zaměřit na základě principu národní a státní pospolitosti zejména v oblasti péče o mladé rodiny. Zřejmě se budeme muset vrátit k systému tak zvaných novomanželských půjček, které je nutno stimulovat na zvýšenou porodnost a učinit je v jistém slova smyslu velkorysými. Bude nutno připravit v tomto směru účin89 2004
nou propagandu řízenou státem, která by měla být zaměřeno na heslo „Nejméně tři děti v každé rodině“. Jen tak se ubráníme narůstající demografické krizi, která může vést k mezigeneračnímu konfliktu. Pokud se týče důchodců považujeme za bezpodmínečně nutné umožnit jim důstojné stáří. Voblasti bezpečnosti povedeme tvrdý boj proti kriminalitě a drogám. Obchodování s drogami považujeme za jeden z nejtěžších zločinů proti biologickému zdraví národa. Odmítáme rádoby reformy ve zdravotnictví. Každý občan přispívá v rámci principu solidarity na zdravotnictví nemalou částkou. Je proto nehorázností chtít, aby si lidé další náklady platili. K takovým krokům nesáhla ani v Britanii Margaret Thatcherová. Zdravotnictví by mělo zůstat převážně ve státních a veřejných rukou, lékařům a zdravotním sestrám je nutno poskytnou slušné odměny za jejich namáhavou a odpovědnou práci. Nebráníme nikomu, aby se šel soukromě nechat ošetřit. Ale pak je to i jeho soukromá záležitost. Jinak stojíme na principu státní zdravotní péče, a tím i solidarity. Základním naším cílem bude odstranění nezaměstnanosti, kterou považujeme z jedno z největších zel společnosti, od níž se odvíjí věcné a morální důsledky nefungující společnosti. To co píši není program politické strany, ten musí dokázat odpovědět na daleko složitější problémy a to jasnou formou. To jsou jen hrubé nárysy toho jaký stát chceme. Nebudeme slibovat věčný blahobyt, ale právo na slušný život, na práci, způsob života založený na tradičních hodnotách, vyjádřený heslem - „spořádaná rodina, spořádaná obec a spořádány stát“. Vrámci takového státu pak bude mít každý jeho občan právo na spolurozhodování. Na druhé straně však věříme, že také každý občan bude považovat tento stát za svůj a bude se podle toho chovat. Ne bezbřehý individualismus, ale pocit vzájemné sounáležitosti, to by mělo být základní krédo našeho národního státu. Zkrátka, abychom byli v naší zemi, v našem národním státě, skutečně doma.
90
2004
Lhalo se, lže se a zdá se, že se bude lhát i nadále Letošního roku, pokud mi bude osud milostiv dovrším sedmdesáti let. Zažil jsem již leccos. Jako dítku školou povinnému mi bylo vštěpováno, že náš státní prezident požádal Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera o ochranu. Vrámci toho jsme se stali součástí Velkoněmecké říše, která měla trvat tisíc let. Nějakým nedopatřením se tento státní útvar nedožil ani let třinácti. Horší již bylo, že tato ochrana byla zaplacena 360.000 životy nejlepších synů a dcer našeho národa. Pak jsme se stali součástí nerozborného tábora socialismu, v naši zemi, ze společenského uspořádání nezůstal kámen na kameni. Jen ony věčné časy byly jaksi zkráceny na čtyřicet let. Opět končili na popravištích a tentokráte bolševických kriminálech nejlepší z nejlepších. Že tyto režimy byly založeny na podvodu a lži není třeba ani příliš zdůrazňovat. To ví každý, kdo má v sobě kus historického povědomí. Zdálo¸ že rokem 1989 to zlé skončilo, zejména tam, kde by základním jmenovatelem měla býti pravda, to jest na vysokých školách, již proto, že vyrůstají budoucí vychovatele naši mládeže. Když se mi však dostal do ruky leták „Pravá alternativa (PA)“, kde se si studenti vzali na paškál osobu svého kolegy Jana Kopala, nechtělo se mi ani věřit. Včlánku se uvádí jména vedení jednotlivých představitelů této strany: Předseda David Kocour - nesmysl číslo jedna. Místopředsedkyně Alena Mucková - nesmysl číslo dvě, paní Mucková není vůbec v tuto chvíli funkcionářkou strany. Tajemník: Luděk Hlinka - nesmysl číslo tři, ten je pro změnu předsedou této strany. Včlánku se uvádí, že ministerstvo vnitro vnitra zabránilo ustavení Národně sociálního bloku. Opět další nesmysl. Ministerstvo vnitra ČR pouze odmítlo změnu názvu, existující stranu však nemohlo zrušit, neboť k tomu nebyly žádné právní důvody. Pokud se týče Jana Kopala za jeho údajnou podporu Bin Ládinovi, tak je nutno konstatovat, že v tomto směru nebylo proti němu vedeno žádné soudní ani přestupkové řízení. Pisatel postupuje v tomto ohledu přesně ve stylu současných zaprodaných novinářů, kteří ve službách německých byť česky píšících médií pracují na postupném odnárodnění. To je nakonec jeho věcí. Co je ovšem již méně omluvitelné, je skutečnost, že pracuje s neověřenými fakty. Jak asi ta výchova naší mládeže bude jednou vypadat?
91
2004
Časopis Týden Dalibor Balšínek, šéfredaktor Panská 7 Praha 1 110 00
Vážený pane šéfredaktore, obracím se na Vás se žádostí o vysvětlení. V16. čísle časopisu Týden vyšel v rubrice Události článek „Extremista Komparsista“. Zmíněný článek se zabývá skutečností, že jistý dvacetisedmiletý student Jan Kopal si přivydělává na své studium na pedagogické fakultě komparsy, a to též i v televizi. Dotyčný student dostal za svou politickou činnost punc pravicového extremisty, což je termín, který nezná ani naše ústavní právo ani žádný jiný zákoník. Nicméně se s oblibou používá, zejména pak těmi, kteří svou horlivostí jsou ochotni si vysloužit ostruhy u současných mocných. Pisatel se vlastně, byť nepřímo, pozastavuje nad tím, že takový člověk se může objevit na obrazovce. Zřejmě takový typ lidí by se měl přímo zašlapat do země. Nakonec článek splnil svůj účel. Paní, která byla odpovědna za zmíněny pořad ve veřejnoprávní televizi sdělila telefonicky Janu Kopalovi, že jej dále nemůže v komparsech zaměstnávat a to na vyšší příkaz. Zatím, alespoň v jednom případě, bylo účelu dosaženo. Vedení ČTalespoň dalo najevo, co si pod výrazem veřejnoprávní představuje. Protože jsem člověk dříve narozený a pamatují padesátá léta, včetně kulisy tehdejších kampaní, pokusím se nastavit zrcadlo dnešní době. Nebudu se pro tuto chvíli zabývat monstrprocesy, což by byla kapitola sama o sobě. Vezmu malý příklad. Můj tchán, pocházející z legionářské rodiny sloužil v době 1. republiky jako justiční důstojník v hodnosti nadporučíka, v době Protektorátu se zapojil do odboje, v letech 1945-47 byl prokurátorem lidového soudu, který soudil retribuční dekrety, v květnu roku 1947 nastoupil jako justiční důstojník v hodnosti majora na ministerstvo národní obrany. Bezprostředně po Únoru 1948 byl poslán „na dovolenou“. Nicméně páni soudruzi novináříčkové horlivě sloužící nastupujícímu režimu se velmi starali o to, že v době budovatelského úsilí obrozené vlády Národní fronty pod vedením Klementa Gottwalda se potuluje po místních kavárnách a jak je vůbec možné, že si to takový živel může dovolit. Skutečně dlouho si to nedovoloval, brzy následoval kriminál, z kriminálu skončil u lopaty. Vroce 1969 jej rehabilitovali, takže se z vojína stal opět major, následně rehabilitaci zrušili, z majora se stal opět vojín. Pak přišel rok 1989 a z osmdesátiletého tchána se stal v roce 1990 plukovník. Dnes je dokonce čestným občanem svého rodného města. Všechno se jaksi, alespoň formálně, dalo do pořádku, jedovaté sliny zuboženého bolševického novináře byly zapomenuty. Proč to ale všechno píši. Uvedený článek si bere zpravodajským způsobem na paškál mladého člověka, který studuje vysokou školu a přitom si přivydělává na komparsu. Přitom všem si ještě dovoluje tu drzost, že se plete do politiky, a to způsobem, který není sympatický naším vydavatelům, kteří ve většině případů příslušníky našeho národa nejsou, ale zaměstnávají české novináře ochotné napsat cokoliv i denunciací, byť má třeba nepřímý charakter. Oč jde 92
2004
v tom článku. O to, že se mladý člověk poctivě živí, studuje a politicky angažuje? Že není feťák, ani tunelář? Je to snad výzva, aby se takoví lidé nesměli objevit na obrazovce? Nepřipomíná to tak trochu bolševické štvanice po roce 1948, případně psaní Tribuny po srpnu 1968? Myslí si vážený pisatel, že tímto způsobem je možno každého existenčně znemožnit? Anení mu vůbec za takové články trapně? On zřejmě nepochopil, že v dnešní době jsou ještě lidé, kteří se nestydí za slovo národ a dokonce se k němu nebojí hlásit, a to bez ohledu na množství novodobých práskačů. Vážený pane šéfredaktore, považujte prosím tento dopis za otevřený. Mgr. Jan Skácel
Na vědomí: Generální ředitel ČTJiří Janeček
93
2004
Evropská unie superstát fízlů Ve čtvrtek, dne 12. února vyšel v deníku Právo článek s nadpisem „Vnitro se chystá slídit v soukromí politiků“, v podtitulku pak je uvedeno, že se celá záležitost týká přístupu k tajným informacím EU, jejímž požadavkům musíme, alespoň podle slov ministra vnitra Stanislava Grosse, vyhovět. Vpraxi to podle uvedeného článku pak znamená, že NBÚ bude shromažďovat nejdůvěrnější informace o majetkových a jiných osobních poměrech členů vlády, poslanců a senátorů včetně delikátních informací, které na ně a jejich rodinné příslušníky shromáždí tajné služby. Opět přebírám z Práva a nikterak nepochybují o správnosti zde poskytnutých informací. Vhistorickém kontextu odsuzujeme nacistický a komunistický systém nejen pro jeho totalitářské tendence, ale také pro obrovskou pravomoc, kterou měly v ruce jejich politické policie, ať již šlo o Gestapo, nebo o GPU, NKVD a ještě později o KGB. Zatímco úkolem těchto organizací bylo udržet nesvobodu v těchto zemích, v případě EU zřejmě běží o něco úplně jiného. Jádrem celého snažení je prakticky ovládnout zevnitř celý politický systém v rámci jakési nové neviditelné vlády. Jestliže totiž dokážeme vlézt do soukromí politiků, omezíme tím jejich nezávislost a učiníme z nich povolné loutky těch, kteří ve stínu budou rozhodovat o všem, aniž se budou jakýmkoliv způsobem zodpovídat ze své činnosti¸ což se přece jen politikům čas od času stává. Kdysi jsem četl knihu pana Bittmana, pracovníka československé komunistické rozvědky, který „defektoval“ a přešel na druhou stranu. Ve své knize uvádí, že se naší rozvědce podařilo získat jako agenty i několik poslanců Spolkového sněmu SRN, a to všech politických zaměření. Všichni byli získáni na základě znalosti jejich intimního života a do služeb komunistické rozvědky se dostali díky vydírání. Nyní se dostáváme do absurdní situace. Vdemokratickém státě by měli býti tajné služby pod kontrolou politiků. Jak však bude politik kontrolovat úředníky tajné služby, když tito budou vědět třebas o jeho náhodné nevěře. Navíc, kde je jistota, že tajné informace nebudou zveřejněny, zvláště pak tehdy, když novinář má právo své informátory nezveřejnit, a to bez ohledu na to, jestli se na předmětné informace vztahuje nebo nevztahuje otázka zákonných utajení. Při tom všem všichni víme, jaká je síla novinářské lobby, která si prakticky může dělat, co chce, aniž se vystavuje čemukoliv. On si přece každý soudce nakonec rozmyslí mít konflikt s tiskem. Oni by mu to totiž novináři ve vhodný okamžik pěkně spočítali, zvláště pak dnes, kdy nikomu nejsou odpovědni a existuje jakési jejich vzájemné ručení. Atak se nakonec v rámci demokracie dostaneme do společnosti, kdy jeden bude fízlovat druhého a všechno bude činěno ve jménu demokracie a svobody. Že taková demokracie již demokracii není? Že taková svoboda již dávno svobodou není? Koho to dneska ještě zajímá. Občánek pokrčí rameny a otočí se, aby zjistil, jestli ho náhodou někdo nesleduje. Nakonec pořád má své hřiště. Může kritizovat činnost politiků, hovořit o jejich příjmech, které jsou sice na úrovni dobře placeného státního úředníka, ale pořád vyšší než činí průměr. Atak se stane, že do politického života bude vstupovat stále více prodejných chameleónů než odpovědných lidí, kteří jsou ochotni bojovat za své přesvědčení, a to mnohdy bez ohledu na následky, které jejich činnost může přinést. Nedávno jsem byl na přednášce o německém filosofovi Imanuelu Kantovi. Kantovi názory vycházeli 94 2004
z přirozeného chápání rozumu, věřil, že je možno docílit vzájemné spolupráce jednotlivých států, varoval však před vytvořením superstátu, který považoval za výraz despocie. Jak vidno tvůrci Evropské unie nedbali varování velkého filosofa. Již v tuto chvíli despotický stát začínají vytvářet. Ato v jeho nejhorší a nejnestvůrnější podobě. Vytváří se zde monstrum udavačů, které ovládne nakonec neviditelná síla. Ta pak bude transformovat svou moc prostřednictvím nadnárodních společností, které budou rozhodovat o našem osudu. Již dnes jsme na osudovém začátku. Atomu všemu napomáhají naši politici¸kteří jsou rozhodnuti za jidášské groše despotickému nadstátu sloužit do roztrhání.
95
2004
Před krajskými volbami Rozbouřená politická scéna poznamenaná naprostým znechucením občanů nad řízením věcí veřejných je důsledkem permanentní politické krize, která zcela jasně vyjadřuje naprosté selhání současných parlamentních stran a to zcela bez rozdílu jde-li o strany vládní či oposiční. Nedávné volby do evropského parlamentu daly nad očekávání jednu jasnou odpověď - skutečnost,že většina občanů má již současných představitelů našeho politického života plné zuby a nad jejich konáním vyjadřuje své opovržení. Výsledkem toho všeho je pak zaujatá posice pasivní resistence, obecně vyjádřeno - dělejte si pánové tam nahoře co chcete a mne do toho netahejte. Tento postoj by byl svým způsobem snad pochopitelný pokud by se „ti nahoře“ snažili tento obecný nezájem zvrátit. Jenže - jim totiž na tom vůbec nezáleží. Jejich jediným kriteriem hodnot je totiž být tam nahoře a udržet se za jakoukoliv cenu, ostatní je zanedbatelné. Pojem morálky u těchto lidí je nulový a je naprostým nesmyslem proti takovým lidem se vůbec morálkou ohánět. Tuto skutečnost by si měl řadový občan začít uvědomovat a stávající pasivní resistenci nahradit aktivním přístupem k věcem veřejným. To znamená jít k volbám a ne dat hlas oficiálním strukturám - přestat volit nejen současné parlamentní strany, ale i ta záhadná seskupení, která začínají používat nový kamuflující termín - nezávislí. Už jich máme hned dva kousky. Vjednom z nich se ujal velitelské role známý politický matador, který je typický kosmopolita, v druhém případě jde o bývalého ředitele nejsledovanější televize, která prostřednictvím obrazovky zanesla do našeho života neuvěřitelné množství nevkusu, hrubosti a násilí. Inu co, občané, chcete si to všechno nechat líbit? Zanedlouho budeme volit senát a krajská zastupitelstva. Vobou případech jde bezpochyby o sporné orgány. Jenže tyto instituce jsou součástí našeho ústavního uspořádání a jejich ovládnutí současnými politickými strukturami prohlubuje stávající krizi celého politického systému. České hnutí za národní jednotu jako jasně a radikálně orientovaný národní subjekt učinilo vše pro to, aby se pokusilo sjednotit všechny národně orientované subjekty. Snažili jsme z plných sil a to bez ohledu na to na jakém místě budou kandidovat naši členové. Vlibereckém kraji kandiduje náš člen až na třetím místě, první dva kandidáti Ing. Václav Simmer a Pavel Kadaš jsou bez politické příslušnosti. Vkraji Brno jsme dali plně volný prostor mladým lidem, aby jasně vyjádřili své politické i komunální priority. Ve Středočeském kraji jsme nejprve nabídli vedoucí místo kandidátky představiteli ČSNS, když však přes původní dílčí dohody tato strana není schopna spolupráce, bude náš představitel se ucházet o přízeň voličů na kandidátce Národní strany a obecně vyzveme k její podpoře jako jasně orientovaného národního politického subjektu a to bez ohledu na to, že se v některých názorech na danou skutečnost rozcházíme. Taktéž podpoříme oficiálně i kandidáta této strany do senátu ve volebním obvodě Beroun. Otázka renesance nacionalismu musí nastat na všech úrovních. Čím více budeme uhýbat tlakům protinárodních struktur a štěkání zaprodaných novinářů ve službách cizích, byť česky píšících novin, tím bude situace horší. Nesmíme se bát říkat co si myslíme a zač všechny ony kosmopolity považujeme. Můžou na nás hledat vše možné i nemožné, ale nikdy nezpochybní jedno - naši lásku k vlastním českému národu. Mnozí 96 2004
z nich už se slovo národ snaží zaměnit za pojem většinová společnost. Ano, český národ v této zemi je skutečně většinová společnost a ti, kteří nad ním dnes ohrnují nos, tuto skutečnost jednoho dne pocítí. Aaž dojde k hodině pravdy a národ se vrátí k hodnotám svých předků, hodnotám na kterých vyrostlo národní obrození, pak ujišťuji všechny dnešní zaprodané novináře, že v tom skutečně českém tisku pro ně nebude místa a zároveň pochybuji, že v té době se bude cizím vydavatelům vyplácet vydávat ony dnešní noviny, jejichž jsou majiteli. Asoučasným kosmopolitním politikům pak nezbude než se nechat zaměstnat v soukromém sektoru. O jejich placenou účast ve veřejném životě již voliči stát nebudou. Podvod podle vzoru roku 1989 se již nesmí opakovat. Mgr. Jan Skácel Tiskový mluvčí ČHNJ
97
2004
Krach elit sametové revoluce Neúprosně se blížící patnáctileté výročí krachu komunismu, jehož mezníkem je u nás 17. listopad 1989, nás nutí k zamyšlení nad trapnou bilancí naprostého selhání všech vládnoucích garnitur, které po komunistech přišly k moci. Předně by každý z nás si měl položit otázku do jaké míry k této situaci přispěl, lhostejno zda tak činil v aktivním nadšení, či důslednou ignorancí věcí veřejných s tím, že s tím nelze nic dělat. První otázkou, kterou si musíme položit je úroveň těch, kteří tuto moc fakticky od komunistů převzali. Používám zde úmyslně termín předání moci, protože to považují za nejpřesnější formulaci dané skutečnosti a současně se domnívám, že se jednalo o nejrozumnější řešení. Vrozhodujících listopadových dnech vládnoucí komunistická elita se ocitla již v takové společenské izolaci, že bylo nutno hledat řešení. Situace však zdaleka neměla revoluční povstalecký charakter. Veškeré mocenské prostředky, stále ještě fungující, byly zcela jasně v rukou komunistů a bylo těžko říkat: „Předejte nám moc a my Vás následně oběsíme nebo v lepším případě zavřeme. „Navíc, i když si drtivá část společnosti přála konec totalitního systému, nikdo, kromě snad skupiny fanatiků, si žádné vyřizování účtů v této chvíli nepřál. Lidé prostě chtěli, aby,“ šli od toho.“ Atak došlo k faktickému jednání disentu s vládnoucí mocí. Lidé okolo Charty 77 byli vlastně jedinou alespoň trochu organizovanou složkou, která se v našich poměrech jevila jako důsledná demokratická oposice. Bylo by nesmyslem říkat, že první kroky této skupiny představované Václavem Havlem byly scestné. Vyjednala obnovení svobody, docílila zrušení vedoucí úlohy KSČ, donutila k odchodu zdiskreditovanou Jakešovu a Husákovu skupinu. Již při druhém kroku se však začalo manipulovat. Když komunisté přišli s návrhem přímé prezidentské volby a byli rozhodnuti kandidovat poměrně populárního Ladislava Adamce, vynutila si Havlova skupina, že k tomuto demokratickému střetu nedošlo a za pomocí Svobodné Evropy nakonec donutila komunistický parlament, aby zvolil Václava Havla prezidentem, a to dokonce jednomyslně. Nehoráznost a nevkusnost. Jestliže říkám, že jsem demokrat, mám se tak chovat. Václav Havel tím, že tuto maškarádu připustil, se choval jako komunista a Svobodná Evropa jako stanice totalitního seskupení. Apak již to začalo. Do volebního zákona se propašovala pětiprocentní klausule, která v době vznikajících politických seskupení měla jasně diskriminační charakter. Nově zvolený president místo, aby jeho první cesta šla do Bratislavy, následně do Varšavy a Budapešti, v těchto případech poděkovat za pomoc polským a maďarským disidentům, se vypravil na Západ a začal se omlouvat sudetským Němcům za odsun. Atak se synek z vážené pražské patricijské rodiny nechal zvolit jednomyslně komunistickým parlamentem, aby následně se začal chovat jako lokaj. Činnost vlády počala míti rozkladné následky. Již v prosinci 1989 prosadil její místopředseda Valtr Komárek, možnost demontáže státních podniků a to formou vládní vyhlášky. To samo o sobě již jasně ukazuje na naprostý diletantismus. Ekonomické změny a reformy totiž bylo nutno udělat až po nastolení fungujícího demokratického systému a ne ve chvíli, kdy ještě tyto věci nejsou provedeny, a kdy není zvolen nový parla98 2004
ment. Výsledkem byl anarchický rozklad řady státních podniků, a to bez ohledu na jednotlivé vazby jejich složek. Vzahraniční politice jsme se nezúčastnili jednání 4+2, které se týkalo sjednocení Německa. Odpovědnost nejen ministra zahraničí Jiřího Dientsbiera, ale i celé vlády je zcela jasná. Ještě v předvolebním období došlo k přechodu ministerského předsedy Čalfy a ministra Dlouhého z KSČ do Občanského fóra. Z prominentních bolševiků se tak přes noc stali přesvědčení liberálové. Ve volbách zvítězilo Občanské fórum, které nejen zneužilo sdělovacích prostředků, ale zostudilo i známým případem Bartončík slavnostní ráz návratu svobody po více než čtyřiceti letech. Následný rozpad Občanského fóra nakonec měl za následek i postupný rozklad federace, ku kterému docházelo v důsledku neustále se zvyšující pravomoci národních republik, což za daného stavu věci muselo nutně vést ke krizi, zvláště pak po zásahu Václava Havlovi proti Vladimíru Mečiarovi, kterého prostřednictvím zákulisních čachrů odstranil z funkce předsedy slovenské vlády. Ve vládě začala zářit nová hvězda první velikosti, ministr financí Václav Klaus, hlásající bezbřehý liberalismus spojený s neviditelnou rukou trhu, která vše vyřeší. Po volbách v roce 1992, které v Čechách a na Moravě vyhrál Václav Klaus a na Slovensku odstavený Vladimír Mečiar došlo ke státoprávní kolizi, která vedla k rozpadu společného státu. Místo, aby se celá krize řešila lidovým hlasováním, dohodli se oba protagonisté na rozpadu Československa. Tento čin je historicky neomluvitelný a oba pánové stojí před odpovědnosti našich novodobých dějin. Navíc pak nemají práva v tomto směru hovořit o demokracii. Otočili se totiž v tak závažném případě ke svým národům zády, navíc použili všech možných prostředků, aby k naplnění svých cílů získali i některé poslance politických stran, které stáli na principu československé státnosti. Jak a proč tito lidé hlasovali, je dnes jejich věcí. Každopádně jejich jména jsou jednou provždy uvedena na seznamu těch, kteří dopustili rozpad společného státu, dědictví našich předků, za které bylo prolito příliš mnoho krve. Vnovém státě zvaném Česká republika pak začal faktický vítěz a premiér Václav Klaus uskutečňovat své představy ekonomické reformy. Ta skončila naprostým krachem. Když si uvědomíme, že on a společně s ním i dnešní pan senátor Zielienec veřejně říkali, že takových lidí jako je pan Kožený bychom potřebovali více, není snad o dalším třeba hovořit. Je to jen ukázka toho, jak lze v katedrových rozměrech spřádat pohádky o uspořádání věcí veřejných aniž si uvědomujeme realitou současného světa. Jednu věc však dnešnímu prezidentovi nelze upřít. Jeho jasný protiněmecký postoj. Vtomto ohledu a za současných okolností můžeme býti rádi, že stojí v čele našeho státu. Všechny ostatní alternativy, míněno realisticky, by totiž byly podstatně horší. Krach ekonomické reformy vedl k obrovské zadluženosti státu jak navenek tak uvnitř. Zatímco bývalé Československo mělo aktivní zahraniční obchod, oba nástupnické státy vykazují neuvěřitelné manko. Poukaz na komunistické hospodářství je totiž lichý. Ono se totiž ukazuje, že komunisté přes své násilnictví a nesnášenlivost hospodařili se státními penězi nakonec daleko odpovědněji než tak činí všechny vlády dohromady. Komunisté alespoň ovládali kupecké počty. Současní mocipáni si hrají na všeznalce a přitom ničemu nerozumějí. Dokážou jen národ podvádět. Stejnými diletanty jsou i různé poradenské firmy, jejichž představitelé se občas objevují v televizi. Stejně špatná byla i minulá Zemanova vláda, která jen stav naší ekonomiky dále zhoršila. Jenže se černé vydávalo za bílé, a to za pomoci odpovědných sdělovacích prostředků. Prolhanost 99 2004
současných medii dosahuje již dnes takových mezí, že normální občan neví, co je vlastně pravda. Klasickým příkladem byl servilní postoj ke vstupu do EU. Již brzy budeme platit účty za hloupost. Akaždý občan, který ve své naivitě dal vstupu do EU zelenou nebo nešel k volbám, je přímo odpovědný za tuto blížící se katastrofu. Lidé by měli přece již jednou pochopit, že každoroční inflační spirála, ku které nás neodpovědní vládci vedou, je okrádání drobných střádalů, kterého se tito lidé dopouštějí. Apelovat na ně však nemá cenu. Jsou to lidé bez svědomí, lidé bez odpovědnosti, kterým jde jen o jediné, zůstat co nejdéle na výslunní moci. Apak, ať třeba přijde potopa. Oni se z toho vždy vylžou, třeba to svedou na ostatní. Ajediná cesta, která je zde, je tyto lidi demokratickou cestou od moci odvolat. Akudy vede cesta? Z principu je nutno přestat volit parlamentní strany. Nikdo již nemůže vládnout hůře než současná koalice. Aco je nutné ve vztahu k těmto neparlamentním stranám? Tázat se jich na program. Tázat se jich jestli považují tuto zemi za svoji, jestli se cítí být příslušníky našeho národa a jestli tomu hrůzném konglomerátu, kterému se říká EU dokážou říci ne. Jedinou alternativou po krachu komunismu a těchto kosmopolitních umělců jsme totiž my nacionalisté. Protože pro nás je prvním a posledním zájmem tato země a její národ. Proto bude také třeba vyzdvihnout taková hesla jako je „Nic než národ“ a „Čechy Čechům“. Jinak se může stát, že zde komunisty budeme mít znova.
100
2004
Vážený pán pan Veselin Vačkov šéfredaktor Lidových novin VPraze, dne 6. prosince 2004 Vážený pane šéfredaktore, dne 29. listopadu letošního roku uveřejnily Lidové noviny v rubrice Úhel pohledu dva články - „Nechte nácky mluvit, odhalí se sami“, autorem je pan Jiří X. Doležal, „Ultrapravice touží po reklamě“, autor pan Josef Bouška, články jsou otištěny na 1. a 8. straně. Problematika se týká přednášky na Vysoké škole ekonomické, kde vedle mne vystupoval i Jan Kopal. Titulek na 8. straně je vyjádřen dotazem, zda patříme na akademickou půdu, což je klasická ukázka vztahu Vaší redakce k základnímu zákonu, který se nazývá Ústava ČR. Pan Jiří X. Doležal nás hned v úvodu přirovnal k „živým vším, které parazitologové ukazují studentům”, a pak na naši adresu napsal doslova:“ Oba dva ultrapravičáci měli možnost asi dvacet minut přesvědčovat studenty, že nejsou žádní náckové, ohánět se vlastenectvím a jinak v praxi předvádět, že jsou nejen stoupenci zločinecké ideologie, ale také nečestní, zbabělí a především naprosto neobratní lháři.” O kousek dál se z nás stali ještě lháři upatlaní. Zdá se, že Lidové noviny hledají jinou vyjadřovací formou, z těchto důvodů bych Vám doporučil, abyste provedli do Vašeho pátečního magazínu přetisk jiného článku tohoto autora pod názvem „Božíčku, hajlíček“, a to včetně plné grafické úpravy. Toto dílo bylo otištěno v 46 čísle Reflexu v roce 2000. Možná, že to někoho z Vaší redakce tak dojme, že pana Jiřího X. Doležala, co by skvost naší soudobé žurnalistiky a vzor novinářské etiky, nominuje na Nobelovu cenu za literaturu. Slabší už je to s autorem, když má všechny přívlastky zdobné, které nahrnul na mou maličkost, dokázat. Vtu chvíli je z pana Doležala naprostý gentleman. Opět citují: „Analýzu činnosti i osudu pana Skácela vynechávám k jeho věku a těžkému životu - je mu devětašedesát, byl pronásledován minulým režimem, a tak má nárok na jisté bizarní podivnůstky.“ Krásné, nejdříve jsem zahrnut vším možným a pak se s tím pisatel nemíní zabývat. Zde se dostává do kolize s někdejším článkem Reflexu, jehož byl spoluautorem, kde je řečeno, že jsem prvním představitelem Vlastenecké fronty, který se distancoval od nacismu. Takže, jak je to vlastně s tím lhaním? Problém tkví pravděpodobně v něčem jiném. Já se nepokrytě hlásím k českému nacionalismu, t. j. k Palackému, Kramářovi, Aloisi i Ladislavu Rašínovi, a také třeba i ke Karlu Hašlerovi, kterého nacisté umučili v koncentráku. Pan Jiří X. Doležal, alespoň soudím podle jeho článků, se přes své krásné české příjmení za Čecha nepovažuje. Jinak by těžko závěr jedné své reportáže pojednávající o protiizraelské demonstraci a současné protidemonstraci uveřejněné v roce 2003 ve 3. čísle Reflexu dne 16. ledna pod názvem „Kde jste sakra byli?“ napsal tuto větu: „Na protidemonstraci se podílelo 250 lidí. Zbylých asi deset miliónů Čechů se na Židy vykašlalo stejně jako v dobách holocaustu.“ Tento vrcholný nevkus mne přinutil, abych o celé problematice, t. j. době minulé i současné napsal své, a to do 2. čísla z roku 2003 řádně registrované čtvrtletníku Svobodné noviny. Fotokopii tohoto článku, který jsem 101 2004
pojmenoval „Reflex, Češi a Židé“ přikládám k tomuto dopisu. Zde jen stručně. Předválečná ČSR poskytovala navzdory svému ohrožení azyl všem antinacistickým Němcům včetně Židů. Takové útočiště nalezli na příklad Thomas, Heinrich i Golo Mann. Jednu dobu všichni bydleli v dnešní ulici Jindřicha Plachty číslo 2 v Praze na Smíchově. Nebo bylo snad v době okupace málo katolických farářů - správců matrik, kteří u míšenců zpětně falšovali matriky, aby z nich udělali prvotřídní Árijce? Pokud se týče kolegy Kopala, chtěl bych připomenout, že o svém působení v Pravé alternativě hovořil a nevynechal ani navázání spolupráce s Národním odporem. Ato hned v úvodu svého vystoupení. Víceméně jsem jej přerušil já, chtěl jsem aby nejprve vyložil svá stanoviska směrem k programu. Učinil jsem tak formou napsaného lístku. Předpokládal jsem, že se někdo na to zeptá v diskusi, což se nestalo. Celá přednáška včetně diskuse se nakonec protáhla oproti původnímu programu asi o půl hodinu, aniž došlo k nějaké ostré výměně názorů. Nyní ke Kopalovu extempore. Kopal tehdy přes mé varování navázal tyto vztahy v přesvědčení, že všechny tyto mladé lidí převede na ideové pozice českého nacionalismu, což se nestalo a skončilo to tak, jak jsem mu předpovídal. Vyloučili nakonec jeho. To ovšem neznamená, že pro tento omyl jej zatratím, i když připouštím, že jeho osoba vyvolává i u nás hodně diskusí. Avšak nikterak se z toho nevykrucuje a nelže. Možná by bylo dobré, kdyby někdo, kdo něco píše, si nechal podrobně nechat vysvětlit celý průběh přednášky, a pak teprve soudil. Pokud se týče Kopalova výroku v Mostě směrem k Usámovi Bin Ládinovi, byl zde z jeho strany evidentní pokus o bonmot, který byl překroucen sdělovacími prostředky. Kopal, alespoň jak mi říkal, prohlásil, že „naše děti mají po letech opět nový vzor - Usáma Bin Ládin nahradil Jiřího Kajínka”, což byla narážka na značný prostor věnovaný v jisté době Kájinkovi. Navíc těžko vysvětlíte některým mladým lidem, že nelze hlásat teorii oko za oko, zub za zub. Aspoustu z nich po intervenci NATO proti Jugoslávii se dodnes domnívá, že 11. září byla spravedlivá odplata za oběti nespravedlivé intervence, ve které se Severoatlantický pakt poprvé ve své historii zpronevěřil svému poslání obranné vojenské organizace s přesně vymezenou územní působností. Vysvětlete někomu, jak je možné, že USAintervenovaly proti národu, který ve dvou světových válkách stál na jejich straně a v té třetí, kdy se nestřílelo, byl neutrální. Vysvětlete radikálně naladěným mladým lidem, jak je možné, že se USAspojily s UCK, to jest společností na úrovni narkomafie. Vysvětlete mladým lidem, proč proces s Miloševičem má jen jediného hrdinu, a to Miloševiče samého? Jistě u Lidových novin je věc jasná, ty kráčí ve šlépějích svého majitele. Když v roce 1999 bylo na jejich stránkách napsáno, že Srbsko je odpovědno za vznik 1. světové války, pak to byla jen umírněná interpretace nesmírně úspěšného bývalého, ale dosud žijícího, německého politika, který ve svých memoárech napsal, že Srbsko musí být potrestáno, protože vyvolalo 1. světovou válku. Přitom ten člověk nikdy nebyl nacista a celým svým životem i způsobem myšlení to dokázal. Přesto se mu zastesklo po době, kdy císařské Německo bylo, dík předchozí politice Otty von Bismarck, velmocí 1. řádu. Ato skončilo v roce 1918. Takže nakonec Srbové jsou vinni za to, že Německo porušilo neutralitu Belgie, což mělo za následek vstup Anglie do války. Tolik k otázce zatracovaného Kopala jako představitele generace dávající nepříjemné otázky.a vyvolávající občasné nepřístojnosti. Ale nebylo to tak i v minulosti? Vdnešní Evropě přece existuje nezanedbatelný mini102 2004
str zahraničních věcí, jehož začínající politická dráha nemá právě lichotivé přívlastky. Nebo se vraťme do sedmdesátých let minulého století a vzpomeňme na uzavření nesmírně důležité a dosud platné mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, i na to, kdo byl jejím tvůrcem. Když pomineme osobu amerického státního tajemníka Henryho Kissingera, kterému lze tak nejvýš vyčíst nějaké to galantní dobrodružství, tak další dva protagonisté měli jistě velmi zajímavé začátky. Menachem Begin, v té době ministerský předseda Izraele začínal svou kariéru u Irgun zwei Leumi, což byla prvotřídně řízená židovská teroristická organizace. Anvar Sadat, prezident Egypta patřil mezi skupinu pronacistických egyptských důstojníků, kteří se těšili na příchod Rommelova Afrikakorpsu, což se jaksi nestalo. Pak začal uskutečňovat jako význačný činitel Násirova režimu protibritskou revoluci. Po jejím úspěšném završení se začal v Egyptě jako v první zemi po druhé světové válce vydávat Mein Kampf, a to v arabštině. G. A. Násir přijímal západní novináře ve své pracovně s touto knihou na svém stole. Anvar Sadat se jako celoživotní spolupracovník Násira stal jeho nástupcem, a to až do své smrti. Nicméně dokázal uzavřít historickou smlouvu, která platí dodnes. Můžete předvídat, jak třeba jednoho dne skončí Jan Kopal? Proč vlastně tento dopis píši. Vaše redakce ve své svéhlavosti snoubené s nevědomostí se snaží z každého, kdo neodpovídá jejich konformním představám, dělat nacisty. Navzdory tomu, že jsem 21. srpna 1999 požádal v Pardubicích všechny novináře (byl zde i Váš zástupce), aby z nás nacisty nedělali, děje se tak, a to zejména z Vaší strany dodnes. Tenkrát totiž běžela ještě jedna manifestace, a to v Praze „za poslední oběť druhé světové války”. Bylo již co rozlišit a stejně to nebylo nic platné. Je nám lhostejno bude li nám někdo nadávat do šovinistů, tvrdit jak je to ošklivé být českým nacionalistou, ale nedělejte z nás něco co nejsme a ani býti nechceme. Jelikož nevěřím, že se podobná obvinění nebudou opakovat, vyzývám Vás k diskusnímu setkání, na které společně pozveme sdělovací prostředky. Vy mi dokazujete, že jsem nacista, a já Vám budu dokazovat, kolik smyšlenek a nesmyslů jste již napsali. Pro zpestření vezmu s sebou i Jana Kopala. Vpříloze tohoto dopisu Vám zasílám vedle článku „Reflex, Češi a Židé”, kopii jednoho dopisu, který byl zaslán na adresu Vašeho vydavatelství v dubnu 2002 a na jehož základě jste provedli tiskovou opravu. Dopis se týkal Vlastenecké fronty. K dopisu pana Boušky se vyjadřovat nebudu, i když mne trochu svrbí jazyk, snad jen tolik, dobře zná mé názory a ví, že jsem principiálně protinacistický, tak proč tak píše? Otázka přijetí či nepřijetí diskuse mezi námi je v této chvíli již na Vás. Vážený pane šéfredaktore, prosím, aby tento dopis jste považoval za otevřený. Jan Skácel Přílohy: 1. Fotokopie článku Lidových novin „Reflex, Češi a Židé“ 2. Fotokopie dopisu občanského sdružení Vlastenecká fronta adresovaného vydavatelství Lidových novin k rukám jeho ředitele pana Tomáše Vaňka 103 2004
Psaní Lidových novin se dostalo na úroveň padesátých let Lidové noviny se zase jednou vyznamenaly. Vrubrice zvané „Poslední slovo“ pod názvem „Naši náckové“ daly dne 19. listopadu letošního roku prostor spisovateli Ivanu Klímovi, který provedl na základě vyjádření občanského sdružení Tolerance trapnou exkurzi do sféry toho, co je tak rádo nazýváno pravicovým extremismem. Nemíním se zde zabývat výše uvedeným sdružením, to by bylo pod moji úroveň, ale pouze dotyčným článkem. Cituji z Lidových novin: „Máme zde několik extrémních seskupení. Zpráva zmiňuje: Národní sjednocení, České hnutí za národní jednotu, Vlasteneckou frontu, Národní stranu či Dělnickou stranu. Jejich projevy jsou známé. Demonstrace s hesly Čechy Čechům a Nic než národ. Hanobení židovských hřbitovů nebo nápisy Cikáni do plynu nejsou v tomto období zmíněny. Hlavní činnost spočívala v pořádání koncertů, kde se zpívaly rasistické a bojové písně. Naši neonacisté se čile stýkali s představitel podobných (mnohem silnějších) hnutí v zahraničí, především v Německu.“ Dále již autor pokračuje víceméně samostatně, když hovoří o tom, že tato hnutí chovají společnou nenávist k demokracii, používají nacistické symboly a vyjadřují obdiv nacistickým vůdcům, obvykle těm nejzločinnějším. Všechny tyto nesmysly týkající se uvedených organizací jasně hovoří o odborné úrovni i znalosti celé problematiky pana Ivana Klímy, právě tak jako o úplném novinářském diletantismu Lidových novin a to již jen proto, že si u takovýchto publicistů mohou vůbec něco objednat. Nyní k samotnému obsahu. Všechny zmíněné organizace jsou zcela legální, ve čtyřech případech jde o řádně registrované politické strany, u Vlastenecké fronty jde o řádně registrované občanské sdružení. Podrobněji k jednotlivým subjektům: Národní sjednocení se na svém ustavujícím sjezdu přihlásilo k odkazu stejnojmenné strany z období 1. Československé republiky, jejímž předsedou se stal první ministerský předseda ČSR dr. Karel Kramář. Poslanci této strany Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma organizovali v roce 1938 Výbor na obranu republiky, v listopadu 1938 ještě s poslancem této strany Františkem Schwarzem vyhlásili v parlamentě při projednávání Mnichova státoprávní ohrazení proti těmto událostem. Ladislav Rašín byl nacisty odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl změněn na 15 let vězení, z koncentračního tábora se však již nevrátil. Zemřel těsně před osvobozením v březnu 1945. Vlastimil Klíma byl za nacistů rovněž vězněn, pouze však krátce, zato mu to plně vynahradili komunisté. Ve zcela inscenovaném procesu s tak zvanou „Zelenou internacionálou“ byl v roce 1951 odsouzen k doživotí. Podle nejnovějšího vyjádření politologa Miroslava Mareše, který napsal rozsáhlou knihu o pravicovém extremismu a radikalismu, se v případě dnešního Národního sjednocení jedná o nacionalistickou stranu s krajně katolickým zaměřením. Co má český nacionalismus s krajně katolickým zaměřením společného s německým nacismem? To snad ví jen pan Ivan Klíma, popřípadě autorský kolektiv Lidových novin. České hnutí za národní jednotu je politickou stranou hlásící se k odkazu 1. Čes104 2004
koslovenské republiky a stojí jednoznačně za zachování tak zvaných Benešových dekretů. Ve většině případů jde o akty „Londýnského státního zřízení“, jež nám zajistily mezinárodní uznání nepřerušené státní kontinuity. Jedním ze základních principů je odsun sudetských Němců, který toto hnutí považuje za definitivní a neodvolatelný. Vlastenecká fronta je i z hlediska zprávy ministerstva vnitra z předminulých let označena za protiněmeckou organizaci. Její činnost spočívá v organizaci vlastivědných výletů (např. na Blaník) či tématických přednášek, na kterých vystupují univerzitní profesoři, publicisté a historici. Jejich jména až na jedno neuvedu, nestojím o to, aby se vůči ním uplatňoval stávající mediální teror, byť prozatím jen v rukavičkách. To jedno jméno je Jaroslav Boček, scénárista, spisovatel a publicista, jednu dobu šéfredaktor Svobodného slova. Ten přednášel o Národně socialistické straně a to jak z hlediska minulosti, tak i budoucnosti. Tento vysoce vzdělaný a čestný člověk zemřel 15. března 2003. Mimo to pořádá Vlastenecká fronta častá vzpomínková shromáždění, příkladem budiž třeba několik v Mělníku k uctění památky zdejšího rodáka Viktora Dyka. Samozřejmě každoročně pořádá vzpomínku na 28. říjen. Vposledních letech se tak děje na Palackého náměstí v Praze pod sochou otce národa Františka Palackého, po projevech se odebere shromáždění průvodem na Vyšehrad, kde vzpomínková slavnost končí. Inu, podle Lidových novin je to zřejmě nacismus jak vyšitý. Národní strana se hlásí k ideovému odkazu Františka Palackého. Minulého roku organizovala protestní shromáždění proti zřízení pražské sudetoněmecké kanceláře a to přímo na místě samém, zatímco co pan senátor Ruml tuto věc uvítal. Letos uspořádala společně s Dělnickou stranou manifestaci k 28. říjnu na Václavském náměstí, na které promluvil i zástupce Českého hnutí za národní jednotu. Dělnická strana pořádá v pohraničních oblastech řadu besed, kde jasně říká své NE sudetským Němcům. Zajímalo by mne proto, kdo vlastně má k těm nacistům blíže, jestli my, čeští nacionalisté, nebo ti, kteří se sudetským Němcům omlouvají. Oni totiž naši Němci nikdy náš samostatný stát nepřijali. Vroce 1935 jich volilo SdP70%, v roce 1938 pak již 90%. Tato strana byla přímo expositurou NSDAPa také se s ní následně sloučila. Zmiňované heslo „Nic než národ“ je heslo pocházející od Františka Palackého, v roce 1935 jej přijalo jako nadstranické Národní sjednocení. Heslo Čechy Čechům používáme, protože nechceme, aby o osudu naší vlasti rozhodovaly mezinárodní spekulativní bankovní instituce a učinily tak z našeho národního bohatství putovní pohár při změně vlastnických vztahů. Také nehodláme dlouhodobě připustit, aby o našem životě rozhodovali byrokrati z Bruselu, kteří vytvořili předpisy o obsahu 97.000 stránek. Český nacionalismus byl vždy obranného charakteru. Ahlásil-li se k nacionalismu Palacký, Kramář, Alois i Ladislav Rašínové, pak nevím, proč bychom se k němu neměli nebo dokonce nemohli hlásit i my. I někdejší předseda Národně socialistické strany Dr. Petr Zenkl řekl u příležitosti padesátiletého výročí jejího založení v roce 1947 v Dobříkově, že nikterak nezastírá, že vznik této strany byl vyjádřením radikálního nacionalismu. Historické zkušenosti nás učí o rozpadu velkých říší, navíc vyjádřeno slovy Immanuela Kanta je každý superstát ztělesněním despotismu. Ve zmíněném článku se hovoří o pořádání různých koncertů, kde se hrály rasistické a bojové písně. Žádná z výše uvedených organizací takovéto koncerty nepořádá, ani se jich nezúčastňuje. Lidové noviny se zřejmě budou muset obrátit na jiné adresy. Vdalším se pak autor zabývá Norimberským procesem a koncentračními tábory. 105 2004
Co k tomu všemu dodat? Redakci Lidových novin by se vlastně člověk neměl ani příliš divit. Píší sice česky, ale jejich majitel je poněkud z jiných končin. Atam nikdy české nacionalisty rádi neměli. Jen to neustálé dlouhodobé primitivní lhaní je trapné. Avšak nepochází vlastně z oněch končin výrok již téměř klasický, že stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou? Pokud se týče autora samého, je jeho psaní zřejmě nostalgickou vzpomínkou na mladá léta. Kde jsou ony doby, kdy se v rámci boje proti třídnímu nepříteli označilo za fašismus všechno - buržoasní nacionalismus, liberální demokracie, kosmopolitismus a třeba i abstraktní umění. Mě osobně soudili 12. ledna 1962, tedy již v letech tak zvaného „tání“. Bylo po XXII. sjezdu KSSS, uvěznění ministra vnitra Baráka a nakonec i po projevu Antonína Novotného, který prohlásil, že bude zbourán pomník J.V. Stalina. Přesto mne stačili obžalovat z propagace buržoasní republiky, velebení c.k mocnářství a nakonec vlastně šlo i o onen fašismus. S l. republikou souhlasím, k Rakousku - Uhersku jsem se dostal na základě styku s jedním heraldikem propuštěným z bolševického kriminálu, který byl monarchistou. Jak se z toho vyklubal fašismus, mi není dodnes známo.Výsledkem byly dva roky nepodmíněně. Ostatně stačí vzít do rukou komunistický tisk z doby 1. republiky. Tam soudruzi označili za sociálfašisty i sociální demokraty a národní socialisty. To se to krásně a pohodlně psalo. Ajak se hezky veršovalo. Pak se to však nějak přetrhlo. Vroce 1967 se povedlo, že pan Ivan Klíma, společně s Ludvíkem Vaculíkem a Milanem Kunderou poněkud nerozvážně pohovořili na sjezdu spisovatelské organizace a z rozhodnutí nejvyššího mocipána byli z komunistické strany vyloučeni. Čtvrtý z nich Pavel Kohout z vůle Antonína Novotného vyvázl nakonec jen se stranickou důtkou s výstrahou. Ato bez ohledu na to, že jeho projev, lépe řečeno přečtení Solženicynova dopisu, mělo za následek odchod tajemníka ÚVKSČ Jiřího Hendrycha ze sjezdu. Zřejmě si při posuzování Pavla Kohouta tehdejší soudruh první tajemník a president s dojetím vzpomněl na slova jeho písně ze stejnojmenného filmu „Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí”, nebo jej snad zachránil onen slavný verš“ v jedné ruce držím pero, v druhé třímám revolver“? Vroce 1968 nadešel konec hromovládce a naši protagonisté se opět vrátili coby vítězové do lůna rodné strany, Pavel Kohout se dokonce stal předsedou stranické organizace ve Svazu spisovatelů. Nové vedení však mělo jepičí život. Následkem známých událostí došlo u dotyčných pánů spisovatelů k definitivnímu rozchodu se stranou, dva z nich dokonce nalezli útočiště u těch zločinných imperialistů, proti nimž třímal Pavel Kohout revolver. Léta utekla, vítězné vlajky rudé na stožáry světa nevyletěly, jen pan Ivan Klíma píše způsobem, jako by se nic nezměnilo, zřejmě pod vlivem hesla „papír snese vše“. Avzpomíná koncentráky, nacistické samozřejmě. Já s ním souhlasím. Měl jsem tam dva strýce, jeden se vrátil, ten druhý ne. Ale tyto koncentráky si vymysleli jen a jen Němci. Nacismus byl přece výtvorem německého národa, něco, co mělo zajistit jeho rasovou nadřazenost, jíž se my čeští nacionalisté celou historii bráníme. Jenže ony zde byly posléze také koncentráky československé. Ty vznikly jen a jen z rozhodnutí rodné strany. Začalo to již po Únoru 1948 zřizováním táborů nucených prací, kam se zavíralo nikoliv rozhodnutím soudu, ale na podkladě správních rozhodnutí 106 2004
vycházející z vůle či lépe řečeno zlovůle nových neomezených stranických vládců. Apak začaly procesy. Na popravišti skončilo přes 270 lidí, mezi nimi i sociální pracovnice Milada Horáková, kterou se jako matku neodvážili popravit ani nacisté. Aby toho nebylo málo, justiční vraždy se přesunuly i k soudruhům komunistům. Atak došlo k popravě 11 vysokých bolševických funkcionářů, kteří si nic jiného nezasloužili, ale byli popraveni za něco, co skutečně neudělali. Zde státní bezpečnost rozměrem své činnosti překonala i gestapo. Ty koncentráky si nedovolím srovnávat, byl jsem tam celkem krátkou dobu. Moje matka tam strávila deset let, můj nevlastní otec rovněž a vrátil se s podlomeným zdravím. Přesto je ale možné, že ty nacistické byly horší, a to i s ohledem na válečnou situaci. Ale jedno je nutno opakovat, totiž že tvůrcem těchto našich poněkud nevkusných zařízení byla strana, ta strana jejímž členem byl i pan Ivan Klíma, byť si dnes svou občanskou odpovědnost vůbec nepřipouští. Kdyby totiž tuto odpovědnost dnes měl, tak by své články nepsal s rozměrem a „objektivitou“ novináře padesátých let, ale faktograficky by se se skutečností, o které chce psát, předem seznámil. Nikdy jsme si s Petrem Cibulkou nepadli do oka, přesto však začínám vážně uvažovat nad jeho výrokem - „komunista zůstane komunistou i kdyby trakaře padaly“.
107
2004
Dr. Kobliha přednášel národovcům Vsobotu 7. května se v Praze uskutečnila beseda se známým publicistou a vlastencem Eur. Ing. Dr. Bohumilem Koblihou z Londýna, který do Prahy zavítal v souvislosti s představením své právě vydané knihy „Šest dní, kdy národ věděl“. Svou záštitu nad akcí převzaly spojené Národní síly - NÁRODNÍ PĚTKA. besedu moderoval předseda Koordinační rady Národních sil a 1.místopředseda Českého hnutí za národní jednotu Mgr. Jan Skácel. Besedy se také krom představitelů nacionalistických stran zúčastnili také zástupci Vlastenecké fronty a redakčního okruhu Svobodných novin a Národních listů. Svoji přednášku zahájil expozé do vod stávající geopolitiky představované světovým triumvirátem Busch - Blair - Putin. Celkovým rysem současného světa je jeho fašizace a s tím spojená vyčerpanost demokracie jako formy vlády. Mnoho zdánlivě politických problémů je jen maskovým bojem o nerostné suroviny (zejména ropu) a ekonomické zájmy různých nadnárodních lobby a společností. Obsáhle komentoval právě proběhnuvší volby ve Velké Británii, v nichž nezaslouženě a zřejmě i podvodně zvítězili labouristé. Zejména tak zvané forma korespondenčního hlasování se stala terčem kritiky. Británie si také zvyká na novinku v podobě vyzbrojování policie nejen střelnými zbraněmi, ale i samopaly. Ve velkých metropolích vznikají nové milionářské čtvrti, kde svá centra má i židovská diaspora, a to v té formě, že připomínají nepopulární ghetta, ale s tím, že příslušníci vyvoleného národa si v nich stavějí své protiatomové kryty a obehnávají drátem. Inu, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž… Postava nového papeže byla z úst přednášejícího i diskutujících přijata vcelku kladně, neboť jeho pontifikát zřejmě povede k posílení vlivu konzervativního křídla církve, které nadále tvrdě odmítá a kritizuje potraty, registrovaná partnerství i další atributy kultu volného sexu. Otázce pornografie bylo věnováno hodně času a v boji proti ní se jako nejúčinnější zbraň jeví rodina a její tradiční role. Dr. Kobliha také vzpomínal na dětství a svého otce, který mu vštěpoval kladný vztah ke zbraním, které se dnes noví mocní tohoto světa snaží stáhnout z držení řádných a poctivých občanů na úkor jimi řízených zvláštních armádních složek. Vyslovoval se pro pěstování ušlechtilých sportů jako je šerm a bojová umění jako je judo, které vedou ke vštěpování zásad cti a úcty k soupeři. Útok na WTC je podle Dr. Koblihy nepochybně dílem tajných služeb. Není možné s jednoduchým kurzem dokonale ovládat složitý mechanismus velkého letadla a zacílit s ním s takovou přesností. Je také předzvěstí dalšího světového vojenského konfliktu, který je nevyhnutelný.
(Napsáno společně s Janem Kopalem)
108
2005
Ke 28. říjnu K obnově našeho státu dochází v době, který nazval jeden spisovatel „koncem světa“. Sled událostí válkou vyčerpaná a zničené Evropy vedl ke kolapsu čtyř velmocenských monarchií – Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. Předválečná kritéria hodnot přestala platit… Z Ruska se stal bolševický stát, v Německu klepala na dveře rudá, Spartakovská revoluce, Rakousko-Uhersko se rozpadlo na národní státy, z nichž Maďarsko se nakonec, byť jen přechodně, stalo bolševickým. Jen naši předkové si v této oblasti dokázali vážit zděděných hodnot a alespoň z počátku dokázali rázně vykročit k národní a státní emancipaci, a to způsobem, který se zdá být neuvěřitelným. Jasný pořádek, neuvěřitelně rychlá tvorba nezbytných zákonů, bleskové provedení měnové reformy, celkově úspěšná účast na mezinárodní konferenci v Paříži, to vše hovořilo o tom, že nový stát – Republika československá má své nepochybné oprávnění v rodině evropských států.Zdálo se, že oběti, které jsme zaplatili v boji za naši svobodu nebyly marné. Záhy se však ukázalo, že výsledky války nejsou zdaleka tak pevně zakotvené, jak se na první pohled zdálo. Až přespříliš pravdivá se ukázala slova prvního ministerského předsedy RČS Karla Kramáře, pronesená v roce 1919, že bez demokratického a svobodného Ruska nelze uhájit naši samostatnost. Vznik německého nacismu jako další hrůzovlády na evropském kontinentě opětně předznamenal konec naší samostatnosti, vypuknutí druhé světové války, hekatomby obětí našich nejlepších synů a dcer a nakonec po krátké iluzi let 1945-48 opětnou ztrátu samostatnosti, pro tentokráte v bolševickém sevření. Opět na dobu dalších více čtyřiceti let došlo ke zmaření životů dalších generací. Atak v podstatě díky nacistické šestileté hrůzovládě a komplexního bolševického vykořenění našeho národního sebevědomí ocitli jsme se v roce 1989 v roli manipulovaných a odsouzených k tomu, abychom byli vydáni na cestu směrem k pochybným hodnotám nového světového řádu, multikulturní společnosti a definitivnímu pohřbení národní identity. Dnes po šestnácti letech již začíná svítat. Český národ si postupně začíná uvědomovat, že je kamsi vláčen a začíná se ptát, zda nebyla zaplacena za onu polistopadovou „svobodu“ příliš vysoká cena. Začínáme si uvědomovat, že se stáváme cizinci ve vlastní zemi, že o naše osudy se již přestává rozhodovat v Praze, ale někde úplně jinde. Apovinností nás všech, kterým osud národa a vlastní země není lhostejný, je tento neblahý polistopadový vývoj zvrátit tak, abychom v našem státě byli skutečně doma a o svých věcech sami rozhodovali. Zavazuje nás k tomu nejen odkaz našich předků, ale i nesčíslné oběti prvního, druhého a třetího odboje, které za naši samostatnost byly položeny.
109
2005
Za rehabilitaci a obnovu politické kultury Události posledních týdnů jistě vidinou žádných šťastných zítřků nepřipomínají - rozhádaný svět, rozhádaná Evropa, rozhádaná politická reprezentace v naší zemi, ta reprezentace, které většina z těch, kteří se nakonec přece jen rozhodli jít k volbám, dala svoji důvěru. Atak k této rozhádanosti přibyl ještě jeden další faktor - zcela znechucený občan. Ono je totiž už skutečně obtížné sledovat události, ve kterých jejich protagonisté dokáží na své odpůrce v převážné míře lít špínu. Zda tím nahrazují své nevědomosti nebo jim schází základní pravidla společenského chování, to ponechávám na posouzení čtenáři. Sama skutečnost, že jsem se stal zvoleným představitelem svých občanů by mne měla totiž zavazovat k respektování těch druhých. Ato se nějak rozhodně nevede. Co si mám ku příkladu myslet o současném ministru zdravotnictví, když se vyjadřuje o hlavě státu jako o zlostném staříkovi a div nenavrhne jeho psychiatrické vyšetření. Co si mám o něm myslit, když jako šéf nejprestižnější komory se vyjádří o jistém projektu v superlativech, aby jej následně v roli ministra, když se mu to právě hodí, zatratil? Co si mám myslit o poslancích největší oposiční strany, když všechny konfliktní situace řeší trestním oznámením, případně výzvou k demisi, na což vládní představitele reagují obdobně? Co si mám myslit o poslancích největší oposiční strany, když všechny konfliktní situace řeší trestním oznámením, případně výzvou k demisi, na což vládní představitele reagují obdobně? Co si mám jako občan a účastník kuponové privatizace myslit o tom, že mi jednoho dne příslušná firma prostřednictvím Střediska cenných papírů sdělí, že na základě nově přijatého zákona již nejsem akcionářem a vyplatí mne jako nežádoucí element. Zde je přece lhostejno, kdo kuponovou privatizaci začal a kdo byl proti, ale musí existovat určité právní záruky. Ty ochotně dostávají zahraniční firmy, zatím co se mnou se zachází jako s bezprávnou nulou a ne občanem vlastního státu. Nezdá se všem, že se jen a jen nahrává různým levicovým protagonistům, kteří si ze mne, důvěřivého občana, mohou dnes dělat legraci, kterak jsem naletěl někdejším povídkám o lidovém kapitalismu? Kam mám vlastně ukládat své úspory? Měna se znehodnocuje, koupiti se nějakou akcii nemohu, protože ve světě velkých financí jsem v jejich očích ubožák, při současných cenách nemovitostí si nekoupím ani králíkárnou, byť by můj příjem přesahoval průměr Ado toho všeho své vykonávají sdělovací prostředky. Obě komerční televize svými pořady úspěšně pokračují v tom, že kazí vkus občanů. ČTzase pro změnu dne 18. prosince odvysílala již dříve dobře natočený řemeslný pořad o Jizerských horách, jehož jádrem byla otázka: Proč jsme vlastně ty chudáky Němce od nás vyhnali? Že tito někdejší naši spoluobčané nikdy nepřijali náš obnovený stát, a že považovali celou naši kotlinu za svůj prostor o tom nebylo v daném pořadu řečeno ani slovo. Avezmu-li do rukou denní tisk? Vychází vůbec nějaký deník, který je v českých rukou? Odpovím ano, Jsou to Haló noviny a Právo - to jsme to dopracovali. Haló noviny zůstali věrným komunistickým časopisem a Právo se stalo hlásnou troubou podřízení se cizím zájmům. Soudruhům z KSČM pak mohu jen říci, ať svému bývalému soudruhovi nic nevyčítají., on jako ty110 2005
pický normalizační komunista musel vždy někomu sloužit, tak pro tentokrát je na řadě EU. Ato, že jej poslali na stáž do USAnad tím ať se zamyslí sami. Pokud se týče těch ostatních deníků, tak ty naši české zemi a národu nikdy sloužit nebudou. Stačí si jen zjistit komu patří. Dnes již zesnulý ministr kultury Pavel Dostál se k celé problematice vyjádřil v tom smyslu, že se to nemělo stát, ale stalo a dnes již nelze nic dělat. Zde nejde nic dělat, ale aby mne připravili o ilusi být akcionářem 20 akcí to dělat jde, na to se přijme nový zákon. To vše není nářek, to je prosté konstatování skutečnosti, té skutečnosti, kterou musíme od samých základů změnit. Zde nejde jen o to, že zavedeme pořádek, to slibuje každý, ale chceme i nastolit novou politickou kulturu. Taktéž musíme zavést právní jistotu. Chceme a budeme se všemi trpělivě diskutovat a vysvětlovat. Nebudeme vyčítat, když náměstek předsedy vlády naším názorům cizí odejde pracovat jako vedoucí představitel velké firmy. Nebudeme chtít skandalizovat kde co jak je v tuto chvíli zvykem. Asenzacechtivým investigativním novinářům dáme dobrou radu - pracujte podle svého svědomí, ale nevytvářejte horory, které neexistují. Píši-li již o tisku, asi dříve či později budeme vydávat své noviny. Myslím si a to se vší pokorou, že jsme to vlastnímu národu dlužni.
111
2005
Rozhovor s volebním lídrem Národní strany Mgr. Janem Skácelem
1. Francie je díky přispění černých a muslimských přistěhovalců v plamenech, šíří se zde vlna rabování a pouličních nepokojů. Je jen otázkou času, kdy se vlna násilností přenese i do zbytku Evropy. Co si o tomto problému myslíte Vy? Jde o problém, který je tak starý jako dějiny lidstva. Stěhování cizích etnik, která jsou nositeli jiných kultur vždy vede ke konfliktu a je to zcela zákonité. Vdnešních podmínkách hlásání multikulturní společnosti musí vést dřív či později k latentním občanským válkám, které mohou přerůst do obrovských konfliktů. Na tomto principu byla pohřben i starověký Řím. Dnes je ohrožena celá euroamerická civilizace založená právě na dědictví křesťanství a Antiky. Ironií osudu, jde právě o národ, který položil základy jejího kulturního dědictví. Rozsah konfliktu je dán množstvím těchto přistěhovalců. Ve Francii tito přistěhovalci tvoří 5,5 procenta veškerého obyvatelstva. Ve skandinávských zemích tento podíl nepřekračuje 0,1 procenta, a proto hodlá-li nějaký pan profesor či novinář dávat za vzor skandinávské země a redukovat celou záležitost na sociální problémy, pak doopravdy ničemu nerozumí. Vtomto případě zažehli požáry příslušníci již usazené třetí generace, což jasně dokazuje, jakým je nesmyslem provádět multikulturní integraci. Vnašich českých podmínkách tato situace podmíněně nehrozí. Říkám podmíněně proto, že postačí, aby přišlo několik muslimských aktivistů a ti pozvolna buď dobrovolně nebo formou skrytého teroru donutí ostatní příslušníky této entity, aby je v jejich militantních akcích následovali. 2. Jaký postoj máte k drogám? Jste sám na něčem závislý? Konzumací drog považuji za největší ohrožení naší další existence. Znamená to pro nás asi tolik, co pro severoamerické Indiány byla konzumace alkoholu. Nejsme na to zvyklí a závislost na drogách vede jak globálně, tak individuálně k neuvěřitelnému růstu zločinnosti. Ve srovnání s drogami toto nelze říct například o alkoholu, jehož konzumace u některých lidí vyvolává maximálně společenskou nespolehlivost. Vkrajním případě končí nedůstojným žebráním. Já sám, jsem-li skutečně na něčem závislý, pak je to černá káva, a to s ohledem na velmi nízký krevní tlak. Z těchto důvodů mi kdysi lékař doporučil méně černé kávy a občas skleničku červeného vína, a to s ohledem na možné komplikace se žaludkem, který mám jinak v pořádku. Jinak mohu být jak bez alkoholu, tak i bez cigaret, ale v žádném případě si to nenechám zakazovat. Celou tuto propagandu považuji za výkřik módy, která dřív či později odejde. 3. Každého politika formuje i jeho vlastní rodina a rodinná historie, která byla ve Vašem případě více než dramatická a poučná. Jaký odkaz spatřujete v politické činnosti Vašeho otce, který byl místopředsedou Mladé generace Československé národní demokracie? 112
2005
Můj otec, podobně jako celá generace, se zcela nekompromisně hlásil ke svému češství, potažmo moravanství. Tehdy se věci uměle nezamlžovaly a příslušnost k národu považoval každý za své JÁ. Nezáleželo vůbec na tom, že jsme byli malým národem. Nakonec způsob, jak jsme převzali po 28. říjnu správu věcích veřejných do svých rukou, ocenil i francouzský ministerský předseda G. B. Clemenceau, který se vyslovil takto: „Vy jste největší národ.“ 4. Vaše matka zase pro změnu figurovala v procesu s Miladou Horákovou. Moje matka byla předválečná národní demokratka, která po roce 1945 vstoupila do národně socialistické strany, a to zásluhou Františka Přeučila. Při procesu s Miladou Horákovou padlo při výslechu Františka Přeučila její jméno. Následně byla v červenci roku 1950 ve vedlejším procesu odsouzena k 25 letům těžkého žaláře. Podobně jako můj otec byla jasně a nekompromisně národně orientovaná. 5. Byl byste dnes pro zákaz KSČM a z jakého důvodu? Vsoučasné době považuji zákaz KSČM za něco, co je již mimo realitu. Těžko se zakazuje politická strana, která ve volbách získala více než 1/5 poslaneckých křesel. Samozřejmě, jako následovníka KSČ je možno ji prohlásit za zločineckou organizaci, což svým vládnutím, zejména v 50. letech jednoznačně prokázala. Bezprostředně po Únoru 1948 byli lidé zavíráni do táborů nucených prací na základě správních a nikoliv soudních rozhodnutí. Byli inscenovány velezrádné procesy, které končily justičními vraždami a nakonec se celá hrůzovláda obrátila i proti některým vlastním funkcionářům, kteří byli popraveni za věci, kterých se nikdy nedopustili, a to bez ohledu na to, že celou svou činností se na tétohrůzovládě podíleli. Je zcela lhostejno, šlo-li o Rudolfa Slánského nebo Gustáva Husáka. Jenže je nutno si uvědomit, že touto stranou prošlo více než 3 milióny lidí a je těžko každého člena označit za zločince. Vtomto případě je nutný určitý generální pardon. Největší problém politiky komunistů není v oblasti nespočetných politických zločinů, ale že hlásanou politikou třídní nenávisti rozložili morálku národa a v rámci budování beztřídní společnosti se v jejím lůně vytvořila nová třída. Tyto věci přesně specifikoval kdysi nejbližší spolupracovník Josifa Brože Tita Milovan Djilas, který napsal stejnojmennou knížku, v níž předpověděl konec této nové třídy s tím, že si v historii na ni nikdo ani nevzpomene. Větší problém než samu KSČM vidím v politické činnosti těch komunistů, kteří přešli do jiných politických seskupení. Jedná se o většinou o lidi z druhého - normalizačního období. Tam už šlo zcela jednoznačně o devótní služky sovětského impéria. Atato sorta svou povahou nedokáže nic jiného, než sloužit jiným mocipánům a demoralizovat tak politický život. Nejvíce těmito osobami je zamořena ČSSD. Ana tyto lidi by měla být uvalena přirozená politická karanténa již z hlediska obecného morálního mínění. Podotýkám jen v těch případech, kdy chtějí vyvíjet politickou činnost. Jinak ať si dělají, co chtějí. 6. Ve vašem programu je i zákaz potratů. Jste proti registrovanému partnerství homosexuálů. Proč? Pokud se týče potratů, je to vždy, pokud není ohrožen život rodičky, vražda. Navíc je 113 2005
nelogické likvidovat nenarozené životy, když stojí, a to doslova ve frontě, spousta lidí, kteří chtějí provést adopci. Tuto celou záležitost je nutno řešit formou zákona a rodičkám, které o své dítě nestojí, je nutné zaručit anonymitu. Pokud se týče registrovaného partnerství, tak to nikdy nelze postavit na úroveň rodiny, která je nejenom přirozenou formou reprodukce života, ale je přímo odpovědna za výchovu, a to od samé kolébky. 7. Vpolských parlamentních i prezidentských volbách zvítězila národně konzervativní pravice se silným sociálním akcentem. Bude to vzorem a inspirací též pro politickou scénu v naší zemi? VEvropě již začíná svítat, ale hledat slepě cizí vzory považuji za poněkud pochybné. Své si musíme umět vybojovat sami. Říkám to navzdory tomu, že jako Polák bych odevzdal hlasy této straně také. 8. Co sám chcete aktivně v politice prosazovat? Trvalou existenci národního státu, abychom vytvořili prostředí, že každý Čech, Moravan a Slezan má právo na slušný život, bude se cítit svobodným občanem s plným vědomím, že je ve své zemi skutečně doma. 9. Postavil jste se do čela kandidátní listiny v relativně pokročilém věku, neberete to trochu jako svůj handicap? Bez jakéhokoliv pokrytectví bych chtěl říci, že jsem se o toto postavení neucházel a nakonec jsem to vzal jako realitu. Navenek to jistě může být jistý handicap. Ze svého hlediska se na to dívám jako na odpovědnost vůči ostatním. Jinak jsem si začal dělat paměťové testy. 10. Co si myslíte o problematice míšení ras? Nikdy z toho nic dobrého nekoukalo. Vytvářelo to přehrady a animozity na jedné i druhé straně. 11. Koho byste nechtěl mít za souseda? Za sousedy nezodpovídáme a musíme se s nimi snažit vyjít. To ale neznamená, že budeme akceptovat přežívající povědomí, že českomoravská kotlina je jejich životní prostor. 12. Bylo těžké pro tři rozdílné politické strany jako je Národní strana, Republikáni Miroslava Sládka a České hnutí za národní jednotu nalézt společnou řeč a domluvit se na společném postupu? Proč se k této spolupráci nepřipojili i další příbuzné strany a hnutí? Domluvit se na politické části programu nebyl téměř problém. Vhospodářské oblasti 114 2005
bylo nutné najít dohodu a té jsme dosáhli. Zatím spolupráce probíhá bezkonfliktně a v zásadě řešíme technické a organizační problémy. Zpočátku bylo osloveno celkem 7 subjektů, dva odmítly hned, v dalších dvou případech jsme nedokázali nalézt společnou řeč, nechť již byly důvody jakékoliv. 13. Jak se budete vyhraňovat vůči současným parlamentním stranám? Ke které máte politicky nejblíže? Votázkách tvorby legislativních norem jsme rozhodnuti konstruktivně a státoprávně se na věcech podílet. Vžádném případě však nehodláme ustupovat v problematice, která by souvisela se zaprodáváním národních zájmů. Tam bude vždy naše stanovisko nekompromisní. Logicky s ohledem na určitou národní orientaci máme nejblíže k ODS s tím, že se odlišujeme v některých ekonomických aspektech. ODS se dívá na hospodářskou problematiku jako na volnou hru globálního kapitálu, my chceme vybudovat vlastní národní podnikatelský sektor a všemi prostředky jej hájit. 14. O jaké voliče budete usilovat? Máte představu o ideálním profilu Vašeho typického voliče? Považujeme se za všenárodní stranu, takže pro nás hlas řadového dělníka je stejnědůležitý jako hlas úspěšného podnikatele. 15. Kdo bude podle Vás Vaším největším politickým protivníkem a rivalem ve volební kampani? Když pominu KSČM, kde je věc jasná, pak je to ČSSD nejen pro svůj protinárodní program, ale také pro to, že zásadně říká něco jiného, než nakonec koná. Jako příklad uvádím akci „Čisté ruce“, povídání někdejšího pana premiéra Zemana, že nepřipustí nadvládu přirozených monopolů, o tom, že udělá referendum ke vstupu do NATO a podobně. Stejně jasně se vyjadřujeme k tzv. evropským liberálním stranám, i když předpokládáme, že jejich příští parlamentní zastoupení bude nulové. 16. Někdejší ministrvnitra Stanislav Gross Vás nazval osobou, o které se pochybuje. AVaši činnost označil za stejný problém jako boj s korupcí a prostitucí. Tehdy jste řekl, že za minulého režimu Vás také evidovali jako osobu nepřátelskou a minulý režim už neexistuje, ale Vy ano. Nyní se něco podobného, v politickém slova smyslu, stalo i se Stanislavem Grossem. Chcete se k tomu nyní vyjádřit? Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Děkujeme Vám za rozhovor.
(Rozhovr pro „Národní politiku“)
115
2005
V kauze Lety bojujeme za čest našich předků. Jako národ jsme žádnou genocidu nepáchali. Zaprodané sdělovací prostředky, jejichž novináři se zřejmě již necítí být příslušníky českého národa, mohou falšovat nesporné skutečnosti, spílat i hanobit - stejně jim to není nic platné,. pravda je totiž na naší straně. Stačí totiž otevřít Lidové noviny ze dne 11. 4. 1998, které vyšly na základě převzaté zprávy ČTK pod titulkem: „Genocida na Rómech se neprokázala“. Takové je totiž stanovisko Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, kterému se přes vyslechnutí asi padesáti někdejších vězňů nepodařilo prokázat, že v Letech byl skutečně spáchán trestný čin genocidy. Apokud chtějí jít do podrobností, nechť si přečtou historickou práci „Historikové a kauza Lety“, kterou vydal Historický ústav akademie věd ČR v roce 1999. Označí i v tomto případě autory za popírače holocaustu? My vedeme boj za čest svých předků a na základě historické pravdy. O to jde. Dovolím si odcitovat výňatek z výše uvedené knížky: „Stručně řečeno: aby česká veřejnost zpracovaná příslušnou jednosměrnou kampaní, dospěla ke zcela scestnému závěru: Němci mají na svědomí holocaust v Osvětimi, Češi holocaust v Letech.“ Více snad netřeba. Naším posvátným úkolem je učinit vše pro to, aby se nenaplnila obava slavného českého básníka, spisovatele a politika Viktora Dyka vyjádřená v jeho nejslavnější básni dvěma verši: „Opustíš-li mne, nezahynu, ale víš, kolik sem přijde stínů?“ Obracíme se proto v této chvíli na všechny vlastenecky cítící Čechy, Moravany a Slezany, aby zapomněli na znechucení z politiky, vzájemné rozmíšky a pokud naleznou v sobě odvahu, vstoupili s námi do boje za historickou pravdu a to ve jménu dnes již zatracovaného národního obrození!
116
2006
Občane, co dnes, co zítra Nastávající volební kampaň ještě ani úředně nezačala a je již vlastně úplně v proudu. Nevkusné útoky jedněch proti druhým, kriminální aféry, vzájemné podezírání a naprostá neschopnost lidské tolerance vyvolává v širokých vrstvách nechuť a odpor k politice a jejím představitelům na všech úrovních. Z nezávislého deníku Právo se stávají volební noviny ČSSD a to především perem svých komentátorů, kteří poukazují na úspěšnou ekonomiku, zlepšenou obchodní bilanci, rázné kroky pana premiéra a současnou nekoncepčnost ODS. Jenže jaká je skutečnost? Úspěšná bilance zahraničního obchodu nepřináší mnoho, spíše skoro nic. Zisky z podniků, které jsme vyprodali, putují do ciziny. Míra nezaměstnanosti se nikterak nesnížila, dokonce se zvyšuje v oblastech, kde se s tím nikterak nepočítalo jako na příklad ve Středočeském kraji. Slibované dotace z EU, máme-li hodnotit příjmy a odvody činí něco okolo 600 milionů Kč. Inu, když ptáčka chytají, tak mu hezky zpívají. Zadluženost rodin přesahuje dnes 400 miliard korun, to znamená více než 40% příjmu celého státního rozpočtu. Ato dnes již každý sedmý úvěr se zdá být nesplatitelný. Továrna na televizní obrazovky je zásluhou zahraničního investora, kterému jsme dali pozemky fakticky zadarmo, před krachem. Vresortu zdravotnictví vyhlásily panu ministrovi válku lékárny a myslí to smrtelně vážně. K lékárnám se připojují lékaři, i když ne tak jednoznačně. Astav je tam dnes podstatně horší než za paní ministryně Emmerové. S velkou slávou jsme vypustili Pendolina a většina z nich je ve stavu opravy. Navíc jsme sepsali takřka nevypověditelnou smlouvu. Mezinárodní soudy a arbitráže prohráváme permanentně. Šéfa NBÚ máme obviněného z korupce. Asi proto, že pobíral malý plat. Každý mluví o podpoře malých a drobných podniků a přitom na ně připravujeme zákony, které je postupně zlikvidují. Jedním z takových opatření bude povinnost vyplácet nemocenské za prvních 14 dnů nemoci. Atak vláda se zatím může tak akorát chlubit zcela úspěšným politikem v roli ministra kultury, jenže tento resort nás zcela jistě od blížící se katastrofy nezachrání. Ve vztahu k EU zachováváme servilnost a nezmůžeme se ani na důvodné veto. Jsme neustále plísněni od instituce, která nemá provedený vlastní audit hospodaření již sedm let. Vpolitice máme lidi, kteří své někdejší členství v KSČ omlouvají tím, že chtěli dělat kariéru. Jak tito lidé mohou hájit zájmy své země a svých voličů, když kariéra je pro ně to důležitější? Atak bychom mohli pokračovat v nekonečném výčtu, který je flagrantní obžalobou současného stavu naší politické scény. Všechny tyto skutečnosti volají jasně po změně a to radikální změně. Politické kombinace jsou vyčerpány, snahu o nápravu by mohla snad přinést vláda Velké koalice, která by zapomněla na stranické hrátky a začala řešit situaci. Tu však oba rozhodující protagonisté odmítají. Atak nezbude našemu voliči nic jiného než se zamyslet. Aodevzdat hlas tomu, kdo přichází jako nový a má čisté ruce. As tím dát i hlas těm, kteří na tyto skutečnosti již dávno varovali, ale nebyla jim dána možnost se na správě věcí veřejných spolupodílet. Atěmi v podstatě jedinými jsme my, nacionalisté, kteří budeme kandidovat pod praporem Národní strany. My, kteří jsme stáli na obraně někdejší republiky, kteří neslibujeme žádné zázraky, ale zajištění práva a pořádku, nárok na slušný život, na to, že učiníme vše pro to, abychom snížili nezaměst117 2006
nanost. Nebudeme lákat zahraniční investory jen proto, abychom se dívali na jejich krach a nebo - abychom se báli toho, kdy odejdou. Nebudeme se klanět mocným tohoto světa jen proto, že jsou mocní. Naši krédem je totiž to, že jsme tady v této naší krásné zemi doma a nehodláme připustit, abychom se stali zde - v zemích koruny České cizinci - cizinci ve vlastní zemi.
118
2006
Noviny a novináři „Co chcete? Vždyť jsou to jen noviny. Zítra to každý zahodí.“ Tak nějak mi na mé stížnosti na adresu novinářů odpověděl můj starší přítel, známý scénárista, spisovatel a také novinář Jaroslav Boček. Když jsem mu položil otázku, zda se touto pravdou řídí také on, s úsměvem mi odvětil, že je jakousi netypickou výjimkou, asi proto, že není jenom novinář. On si totiž zakládal nejen na znalosti rodného jazyka, slovesném umění, ale také na pravdivosti toho co publikoval. Radikální národovec uznávající Masaryka, autor „Charty českých národních zájmů.“ O jeho skonu, dne 15. března 2003 jsem se dozvěděl téměř bezprostředně, když jsem zakončil své vystoupení proti vstupu do EU na Staroměstském náměstí. Odtud jsme pořádali protestní pochod až k Černínskému paláci - kdysi sídlu K. H. Franka. Amně bylo tehdy strašně smutno. Vzpomněl jsme si na tu chvíli, když jsem si v Právu přečetl článek jeho bývalého kolegy, pana redaktora Martina Hekrdly ze dne 24. ledna letošního roku pod nadpisem „Je třeba opět zvítězit“. Pan redaktor, zřejmě inspirován mediální hysterii, která se rozvinula okolo tábora v Letech a jasného nebojácného stanoviska Národní strany, se rozhodl vydat na historickou exkurzi. Rozepsal se o koncentračních táborech, zde jen o některých, nás nazval fašisty a pak se pro změnu zase pustil do těch píšících „v módním velkovyprávění především o české vině na temných dějinách v českém prostoru“ a vzal je pěkně na paškál. Všechny ty, kteří píši o českém národním obrození jako o etnické úchylce a o české (samozřejmě nacionalistické) reformaci, jejíž spoušť napravilo až evropské baroko. Správně hovoří o tom, že koncentráčnická mašinerie byla jedním z ozubených koleček, z jedním převodů nacistického kombajnu, který si našel devianty v celé Evropě „a uvnitř velkých hrdých demokratických společností často v mnohém větším počtu než malodušné společnosti českých provinciálů“. Pak směrem k naší společnosti připustil, že nepřekvapí, že ti dnes v roli viníků, pociťují křivdu. Ale, že jen málo z nich v tomto stínovém příběhu hledá osla (to jako nás), který by je hlučně oslovil. O několik dní později, dne 28. ledna v článku „Vzpoura na zadním dvorku,“ se pouští velmi ostentativně do EU. Akončí: „Máme to pěkné přátele. Aještě lepší vyhlídky na tomto zadním dvorku jinak vznosné budovy.“ Co k tomu všemu dodat. Jistě onen článek o EU bych okamžitě podepsal. Ale to přece my, čeští nacionalisté, říkáme zcela jednoznačně od samého začátku. Aže naše vláda v tomto směru připomíná hodné žáčky v nedělní škole, to víme také. Hodlá-li pan redaktor hledat podobenství ve světě zvířat, dovolil bych si upozornit, že osel dle testů inteligence domácích zvířat je v pořadí na třetím místě, je na příklad chytřejší než kůň. Navíc jej má ve znaku Demokratická strana v USA. Zcela jednoznačně souhlasím s tím, že kolaborace našich lidí s Němci ve srovnání s jinými národy jako třeba Francouzy, byla minimální. Můžeme se stydět jen před Srby a Poláky. Ale proč používá termínů jako „malodušná společnost českých provinciálů?“ Národ, který se dokázal po Bílé hoře regenerovat a opětně nalézt vlastní identitu nemůže být přece malodušný. Ano, je v mnoha ohledech skeptický a nedůvěřivý. Ale lze se nám divit, když jsme zažili, co jsme zažili? Když naše politická reprezentace v čele s Palackým se chtěla v rámci Rakousko-Uherska vyrovnat, ustoupil vždy panovník tlaku Němců. 119 2006
Dokonce si nedovolil ani nasadit na hlavu českou korunu. Ato přece jen v dynastickém světě oné doby něco znamenalo. Aodtud přece jsou dva protimluvné výroky Palackého. „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si jej vytvořit“. „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm.“ Po vzniku republiky jsme se dočkali toho, že naši Němci, ani ti tak zvaně aktivističtí, nikdy neuznali naši samostatnost. Nakonec se spojili s nacismem a byli vůči nám daleko nepřátelštější než ti z Říše. O zradě v Mnichově škoda mluvit. Zaplatili jsme za naši věrnost a loajalitu. To poznamenalo celou generaci. Únor 1948 byl jen důsledek Mnichova a situace, kdy o našem osudu rozhodovali jiní. To ovšem nic nezměnilo na stalinistické hrůzovládě padesátých let, kdy si nikdo nebyl vůbec jistý, zda ještě večer bude na svobodě. Lhostejno byl-li člen strany, či nikoliv. Počty popravených hovoří sami za sebe. Z naší vlasti se stal jeden velký koncentrák. Když se potom část komunistů pokusila v roce 1968 o reformy a trochu svobodnější život pro všechny, zjistili jsme, že i v rámci systému je naše samostatnost omezená, což nakonec formuloval i sám mocipán v Kremlu. Apo roce 1989, když se zhroutil celý komunistický mocenský systém, jsme si opět nechali namluvit něco o něčem, co nakonec v realitě vypadá jinak. Takže můžeme my Češi být jiní než skeptičtí a nedůvěřiví? Jinak z nás pan redaktor udělal fašisty. S tímto pojmem samozřejmě pracuje kdekdo, aniž ví, o co jde. Ony totiž výrazy jako nacismus, fašismus a rasismus jsou dosti rozdílné. Nacismus je vždy spojen s rasismem, rasismus může býti nezávislý na nacismu a fašismus s rasismem nemá nic společného. Jenže to bychom museli míti tak vzdělané novináře jako byl Jaroslav Boček. Ten by takový nesmysl na naši adresu nikdy nenapsal. Ato i kdybychom nebyli přátelé. Co tedy jsme? Nacionalisté, pro které je zájem vlastního národa tou prioritou za kterou bojujeme. Ačeský nacionalismus byl determinován odvěkým zápasem za udržení existence vlastního národa, tedy vždy šlo o nacionalismus vysloveně obranného charakteru. Národní strana hlásící se k odkazu Františka Palackého nemůže býti již svým založením fašistická. To může napadnout jen člověka s nedostatečným politologickým vzděláním anebo se zlým úmyslem.
120
2006
Tiskové prohlášení Jana Skácela Bezprecedentně vedená volební kampaň největších politických stran zcela jednoznačně ukazuje na skutečnost, kam až dospěl polistopadový vývoj, který svým způsobem neguje všechna základní pravidla, na kterých je postavena tradiční a slušná společnost. Postoj ČSSD pak jasně dokazuje, že se nejedná o stranu z doby 1. Československé republiky, o které bylo možno ještě říci, že stavěla zájmy národa nad zájmy vlastní. Dnes se daleko více podobá oné Sociální demokracii z let 1945-1948, té Sociální demokracii, která nás zaprodala komunistům. Dojde-li k vítězství této neformální, ale skutečné koalice, ocitneme se nepochybně v období let 1945-1948, byť poněkud v jiné podobě. Prostřednictvím represivních složek státního aparátu bude vytvořeno ovzduší teroru a nátlaku. Skutečná svoboda a demokracie pak bude jen a jen formální. Národní strana jako radikální obhájce českých národních zájmů stojí zde se zcela čistým štítem nezatížena korupcí ani žádnými mafiánskými praktikami, kterých jsme dnes svědky ve velkém. Na našich kandidátkách do Poslanecké sněmovny se nenachází ani jeden bývalý komunista. Nabízíme všem našim občanům novou cestu – Nové hranice národní svobody. Výslovně pak varujeme všechny voliče před zhoubnou cestou, kterou dnes nastupuje Sociální demokracie, strana odpadlých normalizačních komunistů, lidí, kteří se mohou stát zkázou této země. O panu premiérovi prohlašujeme: Ano víme, že nikdy nebyl komunista, je však typickým produktem normalizačního systému, což dokazuje až neuvěřitelnou posedlostí po politické moci. V. I. Lenin by mu možná záviděl. Vyzýváme proto všechny voliče, aby pokud neodevzdají hlasy Národní straně, se svým volebním aktem alespoň distancovali od novodobé formy diktatury, která je pro nás připravovaná. Svoboda a demokracie je nedělitelná, to znamená, že platí pro všechny! Blaho vlasti budiž nejvyšší zákonem, za to co se dělá pro národ se neplatí! Jan Skácel Vedoucí kandidát Národní strany pro letošní volby do PSP
121
2006
Kocourkov by nám záviděl Byla-li kampaň do letošních parlamentních voleb více než ostudná, pak vše co se dělo a děje v době současné, překonalo v tom nejhorším všechna očekávání. Pokud se týče oné rétoriky, stačí uvést jen málo – kampaň ČSSD, kde používala znak ODS, aby demagogicky vysvětlovala kam v případě jejich vítězství dospějeme, je klasickým případem ztráty slušného vychování. Přidáme–li k tomu ještě obhroublé chování jejího předsedy, kterému skutečně neschází na sebevědomí, tak již dále není o čem hovořit. Dokáže-li předseda největší opoziční strany pak hovořit pro případ svého volebního vítězství o „noci dlouhých nožů“, pak buď neví o čem mluví a v tom případě by si měl hrát na písku s bábovičkou, nebo je člověkem, který by měl požádat o psychiatrické vyšetření. Snad jedinou omluvou by zde bylo, kdyby prokázal, že před tímto památným výrokem konzumoval větší množství moravské slivovice. Ta je totiž vždycky dobrá. Svou demokratičnost také rozhodně neprokázali páni místopředsedové Nečas a Langer, když málem žádali v případě Lety o postih a zákaz Národní strany za to, že hájila prokazatelné postoj Historického ústavu Akademie věd, stejné stanovisko sdílí současný president, právě tak i komunistický politik a historik PhDr. Miloslav Ransdorf. Av Letech jsme pouze hájili čest našeho národa proti těm, kteří naše předky chtěli postavit na úroveň nacistů. (Oni vraždili v Osvětimi, my v Letech – „vsjo rovno.“ ) Případ Lety je uzavřen, představitelé Národní strany se ničeho zlého nedopustili a dle příslušné zprávy jednali v mezích zákona. Jen si stavím otázku jakého budeme mít l. místopředsedu vlády a ministra vnitra. Uvedl jsem několik perliček před volbami. To co se dělo a děje dnes, nemá hned tak obdoby. Ještě nebyly známy definitivní výsledky a již se ozval pan premiér ing. Paroubek, který dával současný vývoj do jedné roviny s Únorem 1948. S tím Únorem, ku kterému se sám zcela dobrovolně a veřejně přihlásil v minulosti a to v květnu 1978. Následně se přece jen od tohoto výroku v jistém smyslu distancoval. Že se ale chová tak jako by těch 26 hlasů komunistických poslanců patřilo k němu, je více než jisté. Při tom ČSSD usnesení Bohumínského sjezdu, že nebude spolupracovat s KSČM, nezrušila. Jenže pro bývalého premiéra nějaký slib nebo usnesení sjezdu vlastní strany je zřejmě jen kus ubohého papíru. Ale abych nezůstal jen u Sociální demokracie. Ještě nebyly známy konečné výsledky a již se objevil na obrazovce pan president a prohlásil, že pověří předsedu ODS jmenováním nové vlády. Když volby skončily oním pověstným patem začal hovořit o tom, že jedněch sto hlasů a druhých sto hlasů se nedá srovnávat. Dosti originální výklad jak aritmetiky tak i platné ústavy. Apokud hodlal pan president ostrakizovat komunisty, pak se musím tázat, proč se jejich zásluhou nechal zvolit. Zde osobně přiznávám, že jsem byl velmi rád, že byl zvolen hlavou státu, již proto, že v otázce sudetských Němců zastává jednoznačně národní stanovisko a kategoricky odmítá politickou integraci Evropy ve formě jakési federace. Atento svůj postoj dokáže i tvrdě hájit. Ale proč ve chvíli, kdy se stal prvním občanem našeho státu nezrušil své členství v ODS, je mi velkou neznámou. Vystavil se zcela zbytečně útokům a to pro nic a za nic. Máme-li totiž jako formu vlády parlamentní demokracii a v tom smyslu, byť v mnohém 122 2006
nedokonale, je formulován i náš základní zákon, pak by měl vědět, že v rámci ducha takové ústavy je presidentem všech občanů, tedy i komunistů. Může se mu to líbit nebo ne, ale takový je smysl tohoto uspořádání. Svoboda a demokracie je totiž nedělitelná a platí pro všechny. Právě tak je předseda sněmovny předsedou všech poslanců bez rozdílů jejich politické příslušnosti. Vjistém smyslu je subjektivní role dána pouze premiérovi, který je předsedou všech ministrů a ostatních členů vlády a je odpověden parlamentní většině, ne již oposici. Jeho povinností je samozřejmě respektovat ústavně zaručená práva menšiny a to ve smyslu článku 6. Jenže neštěstím naší politické scény je skutečnost, že si každý dělá co chce a nikdo ho neokřikne. Zde uvedu případ ing. Miloše Zemana v jeho dvouleté funkci předsedy Sněmovny. Když došlo v roce 1996 k jisté dohodě o toleranci 2. Klausovy vlády, měl ing. Zeman jako šéf oposice převzít funkci předsedy poslaneckého klubu a ne předsednictví sněmovny. Tím totiž přestal být předsedou všech poslanců. Předsedou sněmovny mohl být v případě vytvoření vlády velké koalice, ale i tak by se musil chovat jako předseda všech poslanců. Nejhorší na celé věci je to, že se dotyčný ještě ve své knize chlubil jak po vzoru Zdenka Nejedlého z tohoto úřadu udělal hlavní nádraží. Kdyby věděl co byl první Nejedlého krok po svém jmenování do funkce ministra sociální péče v roce 1946, asi by o tom hlavním nádraží nepsal. K tomu všemu ještě přispívá špatně zpracovaná ústava. Klasickým nesmyslem je formulace oněch tří pokusů v článku 68. Praxe má vypadat následovně: Po ustavení Sněmovny podá vláda demisi, president demisi přijme a požádá ministerského předsedu o dočasný další výkon funkce až do jmenování nové vlády. Současně s tím pověří, dle tradice, předsedu nejsilnější politické strany o sestavení nové vlády. Neuspěje-li předseda nejsilnější politické strany musí dát hlava státu šanci někomu, u koho je předpoklad, že jeho vláda získá důvěru.Všechny tyto kroky mají vycházet z již předběžné konzultace presidenta s politickými stranami. Vpřípadě, že není možné vládu sestavit nezbývá presidentovi než jmenovat úřednickou vládu a vypsat nové volby a to bez jakékoliv změny stávajícího volebního systému. Jistě, náš základní zákon byl šit „horkou jehlou“, měli jsme však více než třináct let, abychom věci dali do pořádku. To vše jen svědčí o naprosté politické nezodpovědnosti všech těch, kteří nám zde vládli a to rukou společnou a nerozdílnou. Nicméně se vrátím k současnému vývoji. Nelze přece před zraky celého národa kupčit se vším a licitovat o všem. Arogantní chování ing. Paroubka není o nic horší než tvrzení ing. Nečase o tom, že ČSSD prohrála volby, když tyto fakticky skončili patem. Prokázalo se totiž jen jedno, že ČSSD je jednoznačně spjata s komunisty a zřejmě na tom nikdo nic nezmění. To však situaci neřeší. Stejně nehorázné je tvrzení ing. Topolánka, ve chvíli, kdy tyto řádky píši, pana premiéra, že jednání ČSSD s KDU ČSLbylo protiústavní. Nevím co na tom bylo protiústavního, když by to zajistilo určitou vládní většinu. Vždyť to byl on, kdo opustil projekt trojkoalice a vystavil menší strany obavám ze změny volebního systému. Je možno takovému člověku vůbec věřit? Navíc se musím ptát jak mohl jmenovat členem vlády člověka, který se ani nestaral o navrácení českého občanství. Asi proto, že dotyčný pan ministr je svobodný zednář a jako takový si může dovolit všechno. Že nakonec k vytvoření menšinové vlády nedošlo, je především zásluhou členské základny lidovců. Tato strana má totiž přece jen podstatně širší členskou základnu než ODS – cca 23000 členů nebo ČSSD –cca 17000 členů. Z těchto důvodů se v KDU-ČSLs členskou základnou tak manipulovat nedá, také v této straně, na rozdíl od těch voličsky velkých a početně malých, nejsou žádné korupční 123 2006
skandály. Ty již prolezly jako rakovinotvorná chobotnice celým státním aparátem, kde došlo dnes k již nepříliš vzácnému propojení politiky a velkopodnikatelských aktivit s organizovaným zločinem jak ukazují věčné aféry, kterých jsme denně svědky. Apřidáme-li tomu velmi špatně a naprosto sobecky fungující justici, čemu se lze divit. Sdělovací prostředky již jen tento bludný kruh uzavírají. Většina deníků je v cizích rukou, z Práva se stal hlásný orgán ČSSD a to tak neuvěřitelně ubohým způsobem, že se mi ho již dnes ani nechce číst. Uznávám třeba slovesné umění pana redaktora Jiřího Hanáka. Když však ve snaze přirovnávat něco k něčemu, koná své historické exkurze, je mi k pláči. Opět se vynořuje onen typ kdysi komunistického intelektuála, který nezapomněl na své vychování a zjednodušující formou zcela přesvědčujícím způsobem hovoří o něčem, co se zdaleka nezakládá na pravdě. Při hledání historických analogii je jeho oblíbeným tématem případ prvního ministerského předsedy ČSR Dr. Karla Kramáře. Poukazuje na jeho někdejší popularitu a na jeho pozdější bezvýznamnost. Chtěl bych jen pana redaktora Hanáka upozornit, že dr. Kramář až do své smrti byl předsedou významné politické strany, která se účastnila vlády. Po celou dobu byl poslancem Národního shromážděním. Po smrti Dr. Aloise Rašína se stal členem oné pověstné „Pětky“ a to až do jejího rozpadu, po kterém byla nastolena vláda Občanské koalice. Ahistoricky je možno čerpat z jeho myšlenek dodnes. Vroce 1919 napsal, že náš stát nelze uhájit bez existence demokratického Ruska. Dne 28. února 1920, den předtím než vstoupila v platnost Ústava Československé republiky, prohlásil na adresu Slovenska toto: „My nechceme vtáhnout Slováky do žádného centralistického chomoutu, oni sami si musí určit své postavení v republice.“ Kritizoval Benešovu zahraniční politiku, která nakonec skončila krachem. Anenaplnila se nakonec i výše uvedená prorocká slova? Jenže říkat něco v době, kdy jediným kriteriem hodnot je bezprostřední úspěch za každou cenu a to bez ohledu na pozdější následky je opravdu velmi těžké. Stejně tak složité bude dnes hledat východisko z onoho stavu devastace základních hodnot, na kterých byl postaven náš způsob života i celá civilizace, ve kterém jsme vyrůstali. Jedinou cestou je nyní stále vysvětlování, že není všem dnům konec. Aže tito naši současní mocipáni by měli jít od toho a co nejrychleji. Vyzývat občany, aby nevolili parlamentní strany. Protože jinak se změn nedočkáme. Anebát se invektiv do našich řad. Musíme být stateční a nebojácní. Nebát se říkat, že jsme nacionalisté a současně vysvětlovat smysl tohoto slova. Apokud budou říkat na naši adresu, že žijeme myšlenkově v zastaralých úvahách, tak se jen usmívejme a připomeňme těmto pánům jaký byl konec komunistického systému, který o sobě říkal, že je to jediné, co má budoucnost. Stejným způsobem odejdou i ony nesmyslné kosmopolitní ideje, jejichž cílem je rozklad tradiční hodnot. Apokud by tyto ideje v naši společnosti zvítězily, pak zde budeme mít jinou civilizaci a to jak v kulturním tak i etnickém slova smyslu - bude-li tady vůbec něco. Jenže pak jsme za takový vývoj odpovědni všichni a v Kocourkově nám budou opravdu závidět, protože strůjcem všeho jsme byli my sami.
124
2006
Ubohost těch, kteří se chlubí investigativní novinářskou prací Pan Jakub Pokorný, redaktor Mladé Fronty DNES, si udělal výlet do politologie. Dne 14. listopadu se pod titulkem „Triky a hákový kříž“ rozhodl charakterizovat současnou neonacistickou scénu u nás s tím, že se snažil poukázat i na vazby našich neonacistů na zahraničí. Tomuto veledílu věnoval náš nejčtenější deník (nepočítám-li bulvární Blesk) celou stránku, konkrétně A12. Zde je ještě otištěn rozhovor se zástupcem velitele kriminální policie panem Chmelíkem a pak vyjmenování jednotlivých organizací. Stránka začíná nadpisem „Rafinovaní neonacisté“, následuje vysvětlení a podtitulek „Kdo je kdo“. Zde je uveden výčet organizací u nás působících. Když pominu onen výše zmíněný rozhovor, kde pan Chmelík vysvětluje pouze postup policie, a zaměřím se pouze na dvě zbývající části, pak se jedná jen a jen o naprostou nekompetentnost pisatele, který píše o něčem, čemu vůbec nerozumí. Přesně tak, jako kdysi psali komunističtí novináři, pro něž všichni, kdo s nimi nesouhlasili, byli fašisté. Nakonec v období 1. republiky nazývali i naše sociální demokraty a národní socialisty sociálfašisty. Pro pořádek je nejprve nutno si vyjasnit, co je vlastně nacismus. Jedná se totiž o myšlenku uskutečňovanou NSDAP, která byla realizována jako státní ideologie Třetí říše. Jejími duchovními nejdůležitějšími zdroji byly dvě knihy – Mein Kampf Adolfa Hitlera a Mythus 20. století Alfreda Rosenberga. Toto uspořádání vycházelo ze světového názoru etnické nadřazenosti Germánů a v jejich rámci pak Němců. Vše ostatní bylo méněcenné. Anglosasové sice byli méně než Němci, ale oproti ostatním si na tomto žebříčku stáli lépe než například Slované. Nejhůře na tom byli Židé a cikáni. Za špatné bylo pokládáno rasové míšení. Sňatky árijců s Židy se považovaly za vysloveně zavrženíhodné. Právní reglementace byla uzákoněna tak zvanými „Norimberskými zákony“. Na jejich základě byl za Žida považován každý, kdo měl dva židovské prarodiče. Nejvyšším strážcem nad rasovou čistotou byla Alfred Rosenberg, Hitlerův zástupce pro ideologii. Ten jako poslední instance rozhodoval v rozporných případech o židovském původu dotyčného. Ironií bylo, že každého, kdo se jmenoval Rosenberg, označil za Žida. Samotnou nesmyslnost tohoto způsobu myšlení je skutečnost, že sami Němci touto čistou rasou nebyli, neboť násilně asimilovali slovanské Prusy a polabské Slovany. Anglosasové jsou faktickými míšenci Sasů a Normanů, částečně také Keltů. Za jediné v této době čistokrevné etnikum bylo možno pokládat Švédy, tam přece jen vlivem určité izolace se uchovala ona čistá nordická rasa. Za nejfavorizovanější neněmecky národ byli pokládáni Dánové, kde nacistický zcela totalitní systém dokonce v roce 1943 povolil obecní volby. Norové již na tom byli hůře. Češi byli považováni za vysloveně nepřátelský národ a jako s takovým se s ním i nakládalo, i když existovaly tendence, aby ti, u nichž byla shledána rasová čistota, byli poněmčeni. Samozřejmě se to netýkalo nacionalisticky orientované inteligence. Ta měla být likvidována. S formou poněmčení určité části Čechů přišel Reinhard Heydrich. Kdo proti tomuto plánu kladl odpor, byli naši Němci. Ti žádali jednoznačné vystěhování. Nechť se proto nediví, že jsme je nakonec vystěhovali my. Vtomto ohledu se nacismus flagrantně liší například od italského fašismu. Mussoli125 2006
ni byl přesvědčen, že krása národa vzniká z pomíšení a velmi ostře se ohrazoval proti antisemitismu. Totéž se týká i autoritativních režimů ve Španělsku a Portugalsku. Četl jsem Francův životopis z pera jeho apologety Felixe Cámary, nenašel jsem tam jedinou antisemitskou řádku. Zato útoky na svobodné zednáře se to jenom hemžilo. Salazar se po celý život snažil o rasovou integraci v rámci své koloniální říše, což pro nacismus bylo principiálně nepřijatelné. Tolik na vysvětlenou. Pokud se tedy někdo u nás snad považuje za nacistu a je českého původu, pak chtě nechtě vůči Němci se považuje za rasově méněcenného. Nyní se konečně vraťme k článku pana Pokorného. Budu citovat jeho definici pravicového extremisty: „Má vyholenou lebku, nemá práci, má bomber a těžké boty. Nemá naopak vzdělání.“ Protože k nacistům, navíc ještě jak říká rafinovaným, zařadil Národní stranu, Vlasteneckou Frontu a Národní korporativisty, pokusím se odpovědět vcelku. 1. Národní strana se hlásí ke konservativním hodnotám národního obrození, Františku Palackému a většinu svých manifestací končila nebo přímo konala před budovou Sudetoněmeckého sdružení, kde byl vždy deklarován jasným způsobem negativní postoj ke snahám této organizace zvrátit výsledky 2. světové války. Včele této strany je vysokoškolsky vzdělaná žena, která až do nástupu mateřské dovolené byla zaměstnaná na dosti vysokém místě v bance. Místopředsedou této strany je podnikatel, který dálkově studuje vysokou školu. Předsedou zatím jediné krajské organizace je středoškolský profesor. Většina členů chodí oblečena v oblecích a kravatách, pokud některý z nich má onu „holou lebku“, je to dáno jaksi biologicky. 2. Vlasteneckou frontu se již pokoušel likvidovat někdejší premiér ing. Zeman. Ten tehdy v roce 1999 byl rozhodnut rozpustit i organizace, které nebyly registrovány, a k nim chtěl přidat i tzv. „soft skinheady“, kam ráčil zařadit právě Vlasteneckou frontu. Dále mělo jít ještě o rozpuštění Národního frontu castistů. Dokonce na to nechal zpracovat i vládní zprávu. Vní byla Vlastenecká fronta označena za české nacisty a Národní front castistů za české fašisty. Navíc označoval příslušníky těchto řádně registrovaných sdružení div ne za analfabety. Vté době jsem byl ve VF tiskovým mluvčím a z nás čtyř, kteří jsme odpovídali za jejich chod, byli tři s dokončeným vysokoškolským vzděláním. Já osobně jsem bomber ani těžké boty nikdy nenosil a přesto, že bych ve svých letech na onu holou lebku měl jakýsi biologický nárok, tak chodím se všemi vlasy. Totéž se týkalo i praporečníka VF, kterého pro tuto skutečnost nikdy nikdo nefotografoval. Vlasteneckou Frontu vláda nerozpustila, pan Zeman se sice plete do politiky z Vysočiny, ale nám již dal pokoj. Pokud se týče onoho nacismu, tak VF byla ve zprávách MVcharakterizována jako protiněmecká organizace kdysi začínajících příslušníků hnutí skinhead, která tento rámec překročila. To všechno jsou materiály, ke kterým se lze dopracovat, jenže to by musil pan redaktor Pokorný vykonávat řádně svou novinářskou profesi. 3. Národní korporativisté. Kdyby se pan redaktor obtěžoval navštívit oslavy 28. října pořádané VF na Palackého náměstí v Praze a případně se účastnil i pochodu na Vyšehrad, tak by zjistil, že za toto sdružení vystoupila i jeho představitelka Soňa Vilingerová a to s velmi kultivovaným projevem. Mohl jí třeba položit i několik otázek. 126 2006
Jenže ono je to jednoduché. Většina novinářů se považuje za jakousi elitu a domnívá se, že už jen z tohoto titulu si může napsat, co chce. Samotná skutečnost, že nacista oslavuje vznik našeho státu dne 28. října je přece absurdita. Vždyť pro nacisty toto období roku 1918 bylo „vražením dýky do zad“. Označit dle stejně pochybného známkování každého za člověka nemajícího zaměstnání, je další ukázkový nesmysl. Většina lidí této kategorie své povolání má a pokud se náhodou někdo, podle jeho vlastních slov „ocitne na podpoře“, tak se za to trochu i stydí. Jistě, ne každý má tak atraktivní místo jako pan redaktor, máme však proti němu jednu výhodu: svou společenskou činnost konáme na základě vlastního přesvědčení a ze svých prostředků, Naproti tomu pan Pokorný je jen a jen zaměstnancem německých novin, které píší česky. Apokud vím, tak onen nacismus přece jen stvořili Němci.
127
2006
Mladá fronta DNES, Národní korporativisté, Franco a Churchill Dne 11. listopadu letošního roku uspořádali Národní korporativisté v Hlučíně vzpomínkové shromáždění k 31. výročí úmrtí Náčelníka Španělského království Francisca Franca. Vedle obecné publicity si této události povšimla i Mladá fronta DNES, která ji dne 13. listopadu věnovala půlstránku, konkrétně A4. Tučný titulek oznamoval: „Oslavovali diktátora Franka.“ Při podrobnějším čtení pak čtenář zjistí, že podle Mladé fronty DNES v podstatě nešlo o vzpomínku na někdejšího vrcholného představitele Španělska, ale že organisátoři celé akce chtěli oslavit tak zvanou „Křišťálovou noc“, což byl nacisty organizovaný protižidovský pogrom v roce 1938. Vzpomínka na Franca tedy měla být jen zástupná. K doložení tohoto tvrzení si MFD vzala na pomoc ostravského historika pana Mečislava Boráka, kterému se omlouvám, že neuvádím jeho případný akademický titul, ale v citovaném článku nebyl uveden. Dotyčný pan historik pak přišel s evidentním tvrzením, cituji: „Ty pochodně, ty bubny, to jsou přesně rituály nacistů.“ Vyjadřuje-li se tímto způsobem novinář, navíc ještě v deníku, který ani majetkově není český, tak to chápu, o těchto lidech jsem si již vytvořil své mínění. Jenže hovoří-li tímto způsobem historik, je to na pováženou. Pokud vím, tak pochodeň je dosud platný znak britské Konzervativní strany, i když její současný šéf pan Cameron uvažuje o jeho zrušení. Bubny bývají součástí každého pochodu, kdyby šel průvod Sokolů a hrála třeba hudba, tak tam budou bubny také. Jenže když chceme něco mediálně vsugerovat lidem, tak musíme pracovat s polopravdami, abychom se nakonec dopracovali k oné úplné lži. Zde uvedu jeden krásný příklad, byť již sedm let starý. Vlastenecká Fronta se v září roku 1999 účastnila jedné manifestace v Rakovníku a nesla svou novou vlajku. Protože jsem odmítl rozhovor tehdejšímu reportéru ČTs odůvodněním, že už jedno naše vystoupení hrubým způsobem zkreslil, tak se nám pan redaktor rozhodl pomstít a v reportáži uvedl, že v průvodu byla nesena vlajka Národní obce fašistické. K tomuto sdělení se okamžitě připojily Lidové noviny a Právo, to bylo přece jen opatrnější, protože tak učinilo s odvoláním na zpravodajství ČT. Já jsem tento nesmysl v prohlášení samozřejmě popřel. Věděl jsem totiž, že autory vzhledu vlajky byly dva tehdejší funkcionáři VF a mladá dívka, která nám vlajku šila, nicméně mi trvalo celý týden než jsem zjistil, jak vypadala skutečná vlajka NOF (modrá atd…). Když jsem pak při oslavách 28. října veřejně dokázal, jaké máme prolhané novináře, a toto zopakoval následně na tiskové konferenci, tak nikde nikdo ani muk. Inu, ne nadarmo se kdysi říkalo, že drzé čelo je víc než poplužní dvůr. Vdruhé části svého vyjádření, směrem k Franciscu Francovi, byl již pan Borák opatrnější: „Dnes posuzujeme osobu generála Franca jako nejednoznačnou postavu.“ Toto prohlášení mne nakonec přimělo k tomu, že snad by bylo správné si občas takové „nejednoznačné“ osoby v historickém kontextu připomenout. Bezesporu Francisco Franco y Bahamonde byl jednou z nejzajímavějších osob poválečného uspořádání. Stejně tak zajímavou osobou byl i například Josef Broz Tito, i když jde o někoho, kdo vyrůstal v úplně jiném prostředí. Oba se dostali k moci násilnou 128 2006
formou, oba občas používali represivních opatření a oba pro své tábory v rámci bipolárního světa byli problematickými osobami. Aoba opustili tento svět ještě před koncem studené války. Snad by bylo dobré si v tomto hodnocení vzít na pomoc pohled vzdělané, nejen politické, ale i spisovatelské a novinářské legendy, zde mám na mysli konkrétně sira Winstona S. Churchilla. Dovolím si citovat pasáže z jeho válečných pamětí, které vyšly pod titulem „Druhá světová válka“: „Koncem července 1936 prohlubující se rozklad parlamentního režimu ve Španělsku a rostoucí síla prokomunistických nebo anarchistických revolučních hnutí vedla k vojenské vzpouře, která se už dlouho připravovala. Ke komunistické doktríně i do příručky pro výchovu kádrů osobně sestavené Leninem patří zásada, že komunisté mají podporovat všechna hnutí na levici a pomáhat k moci slabým konstitučním, radikálním a socialistickým vládám. Ty mají pak podkopávat a při jejich pádu uchopit veškerou moc a založit marxistický stát. Ve Španělsku se přesně opakovala obdoba Kerenského éry v Rusku. Ale síly Španělska nebyly rozdrceny. Armáda si dosud uchovávala určitý stupeň soudržnosti. Zároveň s komunistickým spiknutím byl v naprostém utajení vypracován podrobný plán spikleneckého protitahu. Ani jedna z obou stran si nemohla činit nárok na legálnost a Španělé všech vrstev byly nuceni brát v úvahu Španělskou realitu. Mnohé z běžných záruk civilizované společnosti již byly zlikvidovány komunistickým vlivem, uplatňovaným v rozložené parlamentní vládě. Na obou stranách začalo vraždění a komunistická nákaza dosáhla takového bodu, že její nositelé mohli zatknout protivníky na ulici nebo je vytáhnout z postele a klidně je zabít. Značné množství těchto politických vražd bylo spácháno v Madridu nebo v jeho okolí. Vyvrcholili zavražděním konzervativního předáka pana Sotela, který do jisté míry odpovídal typu, jaký v britské politice před rokem 1914 ztělesňoval sir Edward Carson. Tento zločin byl pro generály pozemního vojska signálem k zahájení akce. Generál Franco dal měsíc předtím sepsat dopis adresovaný španělskému ministru války, v němž se jasně pravilo, že jestliže španělská vláda nedokáže zajistit normální právní zabezpečení každodenního života, armáda bude nucena zakročit. Španělsko v minulosti zažilo řadu pronumciamientos vedených vojenskými představiteli. Když poté, co generál Sanjurjo zahynul při leteckém neštěstí, generál Franco pozvedl prapor vzpoury, dostalo se mu podpory celé armády včetně řadových vojáků. Církev s pozoruhodnou výjimkou dominikánského řádu a téměř všechny elementy pravice a středu se k němu přidaly a Franco okamžitě ovládl několik významných částí země. Španělští námořníci pobili své důstojníky a přidali se na stranu, kterou brzy ovládli komunisté. Při zhroucení civilní vlády se k moci dostala komunistická sekta a jednala pak v souladu se svou výchovou. Začala trpká občanská válka. Komunisté, kteří se chopili moci, páchali hromadné masakry politických protivníků i zámožných lidí. Síly podléhající generálu Francovi jim to pak odvedly i s úroky. Všichni Španělé šli na smrt s neuvěřitelným klidem a na obou stranách bylo postříleno mnoho lidí. Kadeti hájili svou akademii v toledském Alcazaru s krajní úporností a Francovy jednotky, které si probojovávaly cestu od jihu a zanechávaly za sebou v každé komunistické vesnici krvavou stopu pomsty, je po čase vyprostily z obležení. Tato episoda si zaslouží pozornosti historiků. Vtomto konfliktu jsem zachovával neutralitu. Přirozené jsem nebyl nakloněn komunistům. Jak bych také mohl, když by mne, kdybych byl Španělem, zavraždili, stejně jako moji rodinu a mé přátele?“ Podle Churchilla stála občanská válka život asi jeden milion lidí. Rozhodující moc129 2006
nosti zaujali různorodý postoj: Anglie s Francii vyhlásili neutralitu a zákaz dodávek válečného materiálu, Sověty podporovaly komunisty a Hitler s Mussolinim stejně jednoznačně Franca. Občanská válka skončila v roce 1939 Francovým vítězstvím. Bylo vyhlášeno království, v jehož čele stál náčelník státu a dosti dlouho i ve funkci ministerského předsedy Francisco Franco, který až do své smrti vládl autoritativně. Katolické vyznání bylo vyhlášeno za státní náboženství. Byly povoleny dvě politické strany – Falanga a Carlisté. Parlament, tak zvané Cortesy, byl jmenován a měl víceméně poradní charakter. Po Frankově smrti měla být v plném rozsahu obnovena monarchie v čele s Juanem Carlosem, což se také stalo. Ze Španělska se stala konstituční monarchie, v jejímž rámci vyhlásil panovník i národní smíření. Je zajímavé, že přes veškeré snahy se Hitlerovi nikdy nepodařilo vtáhnout Franca do války po bok Německa. Churchil ve svých pamětech líčí, jaká mohla vzniknout z vojenského hlediska velmi nepříznivá situace pro bojující Britanii, kdyby Franco zablokoval Gibraltarskou úžinu.a umožnil nacistickému Německu vstup na své území. Francův neutralistický postoj líčí pak Churchill následovně: „Politika generála Franca byla po celou dobu války naprosto sobecká a chladnokrevně vypočítavá. Myslel pouze na Španělsko a španělské zájmy. Vživotě ho nenapadlo, že by měl být Hitlerovi a Mussolinimu vděčný za vojenskou pomoc. Ale na druhé straně v sobě nepěstoval zatrpklost vůči Anglii za nepřátelský postoj našich levicových stran. Tento úzkoprsý tyran myslel jen na to, jak zabránit, aby jeho vykrvácený národ nebyl zatažen do další války. Španělé si užili války víc než dost. Vbratrovražedných bojích bylo pobito přes milion lidí. Bída, drahota a těžké časy zmrazily tento kamenný poloostrov. Už žádná další válka pro Španělsko a už žádná další válka pro Franca. S takovými obecně sdílenými pocity hleděl na strašlivou konvulzi, která teď otřásala světem a takový k ní také zaujal postoj.“ Churchíll zde pokračuje v tom smyslu, že Francova neutralita Britanii vyhovovala. Snad tolik lze v krátkosti říci o této nejednoznačné osobě, za kterou Franca pokládá mj. pan Mečislav Borák. Jistě, Franco si musil po válce zkusit svoje a trvalo to dosti dlouho, než generálové v Pentagonu přesvědčili politickou reprezentaci USA, že je nutno hledat formu zapojení Španělska do západní aliance ve vojenském slova smyslu. Jednu věc mu však není možno upřít a to smysl pro realitu a postupné kroky směřující k otevření španělské ekonomiky světu. Zde viděl trochu dále než jeho soused Antonio Salazar, který za své vlády zastavil v Portugalsku běh času. Atěm Francovým levicovým kritikům, kteří se tak rádi honosí demokracií a lidskými právy, by bylo možno položit jen jednu otázku: Jak by se asi hájil proti komunistům evropský kontinent, kdyby ve Španělsku vládli v roce 1945 bolševici? Ono dnes lze pokládat obdobnou otázku stran Augustina Pinocheta. Jenže tam jde možná ještě o jiný rozměr, protože totiž Pinochet nechtěl poslouchat v ekonomice rady mocných tohoto světa a odmítl pokračovat ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem, který Chile vedl do katarze. Akdyž toto učinil a začal zemi řídit po svém, nastal v jeho vlasti ekonomický rozkvět. Ale jak známo, současní mocní neradi zapomínají.
130
2006
Komunistům nezávidím Soudruzi komunisté se letošního roku rozhodli poněkud velkolepěji než bývalo zvykem vzpomenout 110. výročí narozenin svého někdejšího vůdčího představitele Klementa Gottwalda. Šlo to tak daleko, že někteří z nich dokonce označili našeho prvního komunistického presidenta za vzor pro dnešní mládež. Kdybych se chtěl vyjádřit jako bulvární novinář, byl bych „s milovaným Klemou“ hotov ve dvou větách a nic na tom, co bych napsal, by nebylo v rozporu s pravdou. Jenže to by věci asi neprospělo a vulgarit v dnešní oficiální politice i v psaní našich novin máme stejně víc než dost. Jenže hodlá–li tuto osobu glorifikovat i tak vzdělaný a relativně úspěšný politik jako je dnešní předseda KSČM pan JUDr. Vojtěch Filip, tak mi to vše připadá už na pováženou. Kdo vlastně byl Klement Gottwald? Nemanželský syn podruhyně, který se vyučil truhlářem, v necelých devatenácti letech narukoval do války, bojoval nejprve na východní, později na italské frontě, v létě 1918 dezertoval, do konce války se skrýval, aby následně opět oblékl uniformu Československé armády a bojoval nejprve o Těšínsko a poté proti maďarské Rudé armádě na Podkarpatské Rusi. Vté době uvažoval o tom, že se stane poddůstojníkem z povolání. Koncem roku 1919 se seznámil s Martou Holubovou, se kterou se oženil až v roce 1928, i když v roce 1920 se jim narodila dcera Marta. Vroce 1920 pracoval v továrně Tusculum v Rousínově, kde se jako stoupenec sociálně demokratické levice zúčastnil prosincové generální stávky a v květnu 1921 založení KSČ. Od roku 1925 je již členem politbyra ÚVKSČ a od roku 1929 generálním tajemníkem ÚVKSČ. Vtémže roce se stává i poslancem Národního shromáždění. S jeho osobou je spojena ona zásadní bolševizace strany, která měla za následek odchod téměř celé tehdejší generace levicových spisovatelů z KSČ, i když prakticky všichni se, až na Jaroslava Seiferta a Josefa Horu, do strany nakonec vrátili. Co to znamenalo nejen z hlediska tehdejší doby, ale i směrem k pozdější budoucnosti? Všechny komunistické strany bez rozdílu zastávaly tezi o neustálém zostřování třídního boje, tezi, která pocházela nikoliv od J. VStalina, ale od V. I. Lenina, kterým byla kdysi vyjádřena následovně. „Až docílíme, že ze sta milionů Rusů, bude 90 milionů komunistů, tak těch zbývajících 10 milionů postřílíme.“ Lenin byl opravdu Maratem bolševické revoluce, nakonec jej málem stihl i stejný osud, nikoliv z rukou Charlotty Cordayové ve vaně, ale z rukou Fany Kaplanové revolverem. Pokud tomuto někdo snad nechce věřit, odkazuji jej pro ilustraci na román Michaila Šolochova „Tichý Don“, za který tento sovětský spisovatel obdržel Nobelovu dceru. Tam jeden z hrdinů vyváží každý večer buržoasii za města, nechá je vykopat hroby a postřílí je. Pak je z této činnosti tak vynervovaný, že nedokáže pomilovat svou dívku… To, že tento úděsně chápaný třídní boj V. I. Lenina ještě úděsněji zdokonalil Stalin a to formou hledání třídního nepřítele ve straně, jen názorně dokazuje, že se realizovala myšlenka, jejíž uskutečňování stálo desítky milionů životů, deformování přirozené podstaty člověčenství, vytváření cynického pokrytectví a lži. Nebylo zákeřnější politické doktríny než té, která byla uskutečňována pod Rudou vlajkou SSSR a za zpěvu Interna131 2006
cionály. AKlement Gottwald byl jen a jen uskutečňovatelem tohoto novodobého barbarství v naší vlasti. Pro nic jiného nepracoval ani v letech 1945- 1948. Stejně zákeřně a na základě všech možných slibů, které vzápětí porušil. Asvého velkého učitele přežil jen o několik málo dní a z materiálního hlediska je totiž úplně lhostejné, že poslední měsíce svého života trávil v paranoidním ovzduší podezíravosti a strachu ze Stalina, na jehož základě poslal své nejbližší spolupracovníky na popraviště. Jeho žena Marta, která jej přežila o půl roku, řekla pár týdnů před smrtí své přítelkyni Kohlerové: „Buď ráda, že nemáš děti, naši vnuci nás jednou proklejí.“ Marta Gottwaldová zemřela 28. října. Apak že není Bůh… Tímto vzpomínáním se naši komunisté jen a jen hlásí k oné hrůzné minulosti a dokumentují tvrzení, že nejsou schopni se s ní vyrovnat. Na jedné straně plně chápu, že s ohledem na určitý národní instinkt nechtějí být druhou sociální demokracii, že nehodlají akceptovat protinárodní politiku bruselské byrokracie, na straně druhé musím chtě nechtě položit otázku, proč svou politiku nepostaví na renesanci roku 1968 a nepřihlásí se k onomu „socialismu s lidskou tváří“. Již ono samotné heslo spjaté se jménem Alexandra Dubčeka (i když jeho autorem je Radovan Rychta) dokazovalo, jak hrůzný byl onen Stalinův a Gottwaldův socialismus. ADubček byl ten, kdo se hlásil k národnímu obrození v Českých zemích a na Slovensku pak ke Štúrovu odkazu. Nakonec se narodil v Uhrovci ve stejném domě jako Štúr. Jenže takové myšlenky nemají s osobou Klementa Gottwalda nic společného. Pro něj všechna hesla o národní a demokratické revoluci v roce 1945 byla pouhým vnadidlem, kterým hodlal nalákat lidi do bezvýchodného bludiště komunistické hrůzy popravišť a koncentračních táborů. Co je ještě grotesknější, je chování dnešní komunistické mládeže. 28. října letošního roku, když jsme jako každý rok vzpomínali výročí založení naší republiky, šli proti nám demonstrovat. Po vzoru anarchistů nesli transparenty s nadpisem, že nechtějí žádný národ, v rámci své pracovní náplně nám vynadali do fašistů a na závěr pak použili takových výrazů, že slovník největší spodiny je proti tomu procházka růžovou zahradou. Tu starší členskou základnu alespoň v jistém smyslu chápu. Ono si připustit, že vlastně představy a myšlenky, kterými žili, byly zatraceny, není na sklonku života příjemná představa. Vtomto směru skutečně není komunistům co závidět.
132
2006
Paní redaktorka Petruška Šustrová v roli protektora anarchistů Pod titulem „Láska k vlasti“ uveřejnily dne 15. ledna Lidové noviny článek paní redaktorky Petrušky Šustrové k manifestaci Národních korporativistů v Otrokovicích. Vněm dospěla paní redaktorka k názoru, „že policie už ví, že heslo ,Nic než národ!‘ nebo ,Čechy Čechům‘ mají hluboký rasistický podtext, že jsou to vlastně jen ikony, které mají na veřejnost nahradit výkřiky, jejichž druhá část zní….do plynu!“ Snad by stačilo jen povzdychnout – „Bože, Bože, kam jsi tu duši dal?“ Jenže tentokráte není autorem tohoto článku mladý člověk, který nic neví a pouze se hodlá zalíbit mocným tohoto světa, ale odvážná a velmi statečná disidentka, o jejímž nekompromisním postoji vůči komunistické totalitě není pochyb. Vdobě nedávné, kdy jsem odpovídal na podobné nesmysly na adresu Mladé fronty Dnes, jsem jasně dokazoval, že český nacionalismus hlásící se k výše uvedeným heslům a odkazům Palackého, Kramáře a Rašína nemůže mít nic společného s nacismem, který je ideologií nadřazenosti německého národa vůči všem ostatním a který počítal s úplnou likvidaci naší národní identity. Jasně jsem uvedl, že každý etnický Čech, který se hlásí k německému nacismu, se považuje za rasově méněcenného, a pokud tak činí Němec, který přežil odsun, tak si to může dovolit jen proto, že jsme jeho předky zapomněli vystěhovat. Tato slova jsou řečena na adresu těch, kteří v tomto historickém aktu vidí bezpráví.Co je v případě autorky ještě veselejší, je skutečnost, že se staví na stejnou platformu s těmi, kteří proti této manifestaci vystoupili, totiž s anarchisty. O koho v jejich případě vlastně běží? Ideově se jasně vyjadřují proti kapitalismu, počítají s velkou revolucí a jejich akce se snaží mít zcela jednoznačně násilný charakter. Jednou z ukázek bylo jejich vystoupení v roce 1999, kdy v rámci pořádané „Global Street Party“ demolovali nejen provozovnu McDonald´s v Praze ve Vodičkově ulici, ale i sousední řeznictví. Stálo by za to se zeptat paní Šustrové, zda za takové ideály bojovala. Dalším příkladem budiž zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000, kdy anarchistům přijela zahraniční posila a Praha se na malou chvíli ocitla virtuálně v druhé vlně světové revoluce, která je záměrně připravována v těch oblastech světa, kde v důsledku hrabivosti mocných, spojené s neschopností vládnout, se situace hrozivě blíží k onomu dni X. Nebo snad dnešní president Venezuely pan Chávez, hlásící se k odkazu Fidela Castra, není oním předobrazem budoucnosti? Navíc, na rozdíl od ostatních, disponuje i značnými prostředky. Nebo je snad málo lidí, dokonce i u nás, kteří nosí na svých tričkách obraz kata kubánského bolševického kriminálu Ernesta Che Guevary? Nevládne již opět v Nicaragui Daniel Ortega? To, že zkrachoval Leninův model „vybudování socialismu v jedné zemi“, tolik kritizovaný Lvem Davidovičem Trockým, ještě neznamená, že se komunistické hnutí nakonec nepřikloní k původnímu marxistickému modelu „světové revoluce“, který Bronštein-Trocký do poslední chvíle svého života obhajoval. Dnešní globalizující svět pro to vytváří všechny předpoklady, včetně možnosti urychleného transportu vraždících komand. 133 2007
Samozřejmě takovou revoluci nebudou dělat ani Filipové, ani Grebeníčkové. Nová vedoucí garnitura bude společností nelítostných zabijáků, proti nimž byl Josef Visarionovič Stalin vzorovým humanistou. Nastalá situace samozřejmě zmobilizuje i ostatní společnosti, usilující o likvidaci naší křesťanské civilizace, a pak již zbývá jediná otázka – jsme schopni se vůbec bránit? Současná Evropa se svými do sebe zahleděnými komisaři v Bruselu zcela jistě ne. ASpojené státy? Ty sice vždy nakonec všechno vyhrály, ale probuzení k činnosti u nich vždy trvalo dlouho. Navíc jejich přestavitele mají občas tendenci se chovat jako slon v porcelánu. Ona, řečeno ústy nedávno zemřelé italské novinářky paní Oriany Falacciové, skutečně Amerika připomíná onoho slona. Dlouho si nechá mnoho líbit, pak se rozzuří a je zle. K tomu dodávám, že pak provede třebas i takový nesmysl a zločin jako byla intervence proti Jugoslávii. Jenže aby protentokrát nebylo pozdě.Jistě, tento můj článek vyvolá úsměv, možná že mne někdo vyzve k příslušnému lékařskému vyšetření. Ale nevzbuzovaly stejný shovívavý úsměv někdejší deklarace bolševických revolucionářů? Když v meziválečném období pronášel Klement Gottwald ve sněmovně svůj projev, ve kterém bezostyšně vyhrožoval, všichni se bavili. Když chtěl Karel Kramář organizovat akce proti Sovětům, vyvolával obecné znechucení. Apak, za pár desítek let poté, jsme se nestačili divit. Vladimír Iljič Lenin rád hovořil o užitečných idiotech. Mnohé bylo možno i koupit. Dokonce o nich byla i napsána kniha, jmenovala se „Poutníci.“ Patřili k nim mimo jiné – Anatol France a Lion Feuchtwanger. Za jejich zájezdy do SSSR se jim vydávaly v komunistickém bloku knihy a my jsme byli šťastni, že si můžeme vůbec něco pořádného přečíst. Dnešní roli těchto osob převzali ti, kteří se nechtějí dívat objektivně na problémy tohoto světa a domnívají se, že v oněch jejich multikulturních hodnotách bezbřehého liberalismu je spása civilizace. Jenže naše problémy spočívají v neschopnosti vidět svět jaký je, v našem sobectví, letargii a pohodlnosti, v tom, že vytváříme nepřirozené klišé života, které může vést k tomu, že hodnoty a instituce vytvářené po tisíciletí se mohou jednoho dne, a to jen a jen naší zásluhou, zhroutit jako domeček z karet.
134
2007
Žijeme ještě vůbec v demokracii? Dne 5. května jsem šel uctít k budově rozhlasu v Praze památkou padlých, kteří povstali proti nacistické zvůli. Přišel jsem v předstihu, potkal tam kamarádku, slovo dalo slovo a vzpomněli jsme si na našeho společného přítele. Zdvihl jsem telefon a sdělil mu, kde a s kým jsem se setkal. Reakce byla následující. „Tak mi ji dej k telefonu a prosím tě, nepokládej žádné květiny. Ještě o tobě napíšou, že jsi šel uctít padlé nacisty.“ Přítele jsem poslechl, květiny nakonec položili jiní. Jméno kamaráda uvádět nebudu, má svých starostí stejně dost. Tento prolog uvádím proto, abychom si všichni uvědomili v jakém žijeme mediálním ovzduší, ve kterém nezodpovědní, neprofesionální a věci neznalí novináři interpretují a zpřevracejí průběh událostí. Akce k 1. květnu 2007 v Praze byla nahlášena řádně registrovanou politickou stranou Národní sjednocení a řádně registrovaným občanským sdružením Vlastenecká fronta a to včetně průvodu a ve smyslu příslušného zákona o shromažďování občanů. Jejím účelem bylo uctít památku policistů v Chicagu, kteří se stali v roce 1886 obětí pumového útoku a střelby. O konání vzpomínkového aktu byla uvědoměna i chicagská policie, která prostřednictvím Pamětní nadace chicagské policie zaslala účastníkům dopis, ze kterého vyjímám. „Děkuji, že si dnes v Praze na Vašem shromáždění připomínáte některé z našich nejlepších strážníků, je to čest vědět, že si našich strážníků váží i jinde ve světě.“ Dopis je podepsán paní Kimberly LeFebvreovou a byl pořadateli akce předán všem novinářům, kteří o něj projevili zájem. Tento záměr se poněkud znelíbil nejen anarchistům, u kterých je destrukce a ničení jedinou pracovní náplní jejich konání, ale i Mladým sociálním demokratům, a proto se rozhodli jej znemožnit. Věci dopadly tak, jak dopadly, a řada narušitelů skončila na policejní stanici. Policejní složky konaly ve smyslu zákona, což mělo za následek neuvěřitelný mediální a politický kravál. Lidové noviny dokonce zařadili tuto akci ve svém historickém analfabetismu jako vzpomínku na zabité policisty z třicátých let minulého století. Apak ruku v ruce s Mladou frontou Dnes i Právem nazvali účastníky této akce neonacisty. Včem ten nacismus spočívá však nikdo nevysvětlil. Demagogie snoubená s profesionální leností a zlým úmyslem je u všech těchto novin již tak obvyklá, že by se za ní nemusel stydět žádný bulvár. Pro pořádek uvádím: Národní sjednocení bylo registrováno v roce 2002 za ministra vnitra JUDr. Stanislava Grosse jako strana hlásící se k tradicí někdejší stejnojmenné strany působící za první republiky, jejím předsedou byl první ministerský předseda ČSR dr. Karel Kramář, odsouzený za Rakousko-Uherska k trestu smrti, jejím poslancem byl mimo jiné Dr. Ladislav Rašín, který byl v roce 1938 předsedou Výboru na obranu republiky a za svůj protinacistický odboj skončil v koncentračním táboře, kde skonal. Vlastenecká Fronta organizuje každý rok vzpomínkovou manifestaci 28. října pod sochou Františka Palackého a končí pochodem na Vyšehrad. Pokud vím, považovali nacisté vždy tyto události za vražení nože do zad. Takže, jací jsou to nacisté? Jde přece o české nacionalisty, takové jako byl František Palacký, který je autorem hesla „Nic než národ“, Karel Kramář, Alois i Ladislav Rašín, Viktor Dyk a řada dalších. Český nacionalismu je přece neslučitelný s nacismem. Jenže, 135 2007
má se vůbec cenu bavit s lidmi, kteří nejenže ničemu nerozumí, ale navíc je jim, pokud se vůbec hlásí k české národnosti, zřejmě osud vlastní země úplně lhostejný? Samozřejmě o dopise z Chicaga nikde ani zmínky. To jen pro ilustraci jakým způsobem tyto noviny informují. Nakonec, opakuji to již po několikráte: LN i MfD jsou dnes jen a jen německé noviny a jejich zaměstnanci se zřejmě řídí oním příslovím, které začíná slovy - koho chleba jíš… Pokud se týče Práva, tam se bude zřejmě vždy používat komunistická terminologie. Historicky řečeno - nic nezapomněli, ničemu se nenaučili. Jenže věci se v tomto směru hned tak nezmění a já jen žádám, aby soudní lidé brali výše zmíněné noviny s reservou.Horší je to už s politiky, kteří se k těmto událostem vyjadřuji. Měli by totiž vědět, že jedním z pilířů demokratického systému je svoboda shromažďování. Aměli by také vědět, že svoboda a demokracie je nedělitelná, že platí pro všechny a nejen pro ty vybrané. Ajestliže vedení ČSSD podporuje akce své mládeže směřující k potlačení demokratických práv a svobod, pak těžko může o sobě říkat, že je demokratickou stranou. To už za chvilku bude demokratičtější předseda KSČM pan Vojtěch Filip, který 1. května prohlásil, že žijeme v demokracii, kde si každý může říkat, co chce… Snad toho nechceme od současných politiků tolik. Smířili jsme se už s tím, že téměř každý nový zákon je paskvil a že ČR prohraje většinu mezinárodních arbitráží, kde běží o miliardy. Vtomto směru se zřejmě hned tak něco nezmění. Postavení současné vlády je velmi chatrné a pořád ještě převládá sobectví nad státními zájmy. Základní otázka je však položena jinak - dokáže vůbec dnešní politická garnitura uhájit ony základní demokratická práva a svobody a zlepšit kulturu svého vystupování? Vždyť za způsob vzájemného konfrontačního chování jednotlivých politiků se musí každý občan skutečně stydět a chtě nechtě si položit otázku - jak jsem vůbec něco takového mohl zvolit? Pokud ale naši politici rezignují i na dodržování základních demokratických principů naší ústavy a budou vystupovat způsobem, jakým vystupují, tak se díky své sobeckosti a zbabělosti definitivně stanou fackovacími panáky sdělovacích prostředků, které si budou vykládat demokracii po svém a svoboda bude platit jen pro ně.
136
2007
Vážený pan Karel Jan Schwarzenberg ministr zahraničních věcí ČR Loretánské náměstí Praha 6
Vážený pane ministře, nezávislý deník Právo uveřejnil dne 14. května 2007 na straně 2 článek pod titulkem „Členové Národní strany narušili vzpomínku na oběti tábora v Letech“. Vtomto článku je též otištěno i Vaše stanovisko k vystoupení pěti členů Národní strany, kteří svými transparenty chtěli jen upozornit na skutečnost, o kterou v celé záležitosti běží. Současně s tím pak je otištěno na adresu Národní strany i Vaše vyjádření, které si dovoluji celé ocitovat: „Vkaždých národech i u nás je určité procento pitomců. Ti lidé se ohánějí symbolikou, která připomíná nacismus. Je to především trapné a směšné. Zvláště, když člověk patří ještě ke generaci, která si pamatuje na hrůzu druhé světové války, která vycházela z gestapáků. Pak tito tajtrlíci jsou nekonečně směšní. Ale vadí mi to proto, že urážejí památku obětí.“ Nevím sice, jak se slučuje s postavením vrcholného představitele české diplomacie používání tak pejorativních slov jako pitomci a tajtrlíci, nicméně by bylo záhodno si vyjasnit komu tyto ozdobné tituly vůbec patří. Hodláte-li se vyjadřovat k době nacistické hrůzovlády jako pamětník, který je narozen dne 10. 12. 1937, tak jistě toto právo neupřete ani mé maličkosti. Narodil jsem se 13. 9. 1934 a to v Pardubicích, městě, které bylo v době atentátu na R. Heydricha po Praze postiženo nejvíce. Navíc dva z mých strýců byli za války nacisty vězněni, jeden se vrátil, druhý tam zůstal. Hovoříte o nacistických symbolech Národní strany. Mohl byste laskavě vysvětlit, kdy nějaký představitel této strany používal nacistické symboly? Vždyť jde o stranu, která se nejen ideově hlásí k odkazu Františka Palackého, ale i téměř každou manifestaci v Praze končí před budovou Sudetoněmeckého sdružení v Tomášské ulici, kde říká zcela jasně své ne před jakýmikoliv pokusy revidovat výsledky 2. světové války. Předpokládám, že s ohledem na svou aristokratickou rodovou příslušnost i skutečnost, že Váš slavný otec byl i autorem knihy „Heraldika v českých zemích“, to dokážete vysvětlit. Jako potomek rodičů i prarodičů, kteří před válkou byli členy i funkcionáři Národní demokracie, bych nikdy nepřijal nabídku být vedoucím kandidátky této strany do parlamentních voleb, ač nejsem jejím členem, kdyby tato strana jen v náznaku mělo něco společného s nacismem. Český nacionalista, mezi něž ve své době patřil i Váš pan otec, totiž v žádném ohledu nemůže být nacistou. Oč vlastně bojují představitelé Národní strany v tak zvané kauze Lety? Zjednodušeně řečeno - za čest svých předků, v konkrétním případě i za čest Vašeho pana otce. On totiž se někdo neustále snaží nám podsunout, že my Češi jsme byli v podstatě stejní jako nacisté. Zde si dovolují ocitovat z brožury vydané Historickým ústavem akademie věd (nakladatelství Academia) v roce 1999. Na straně 15, ve stati „Mediální debata o táboru v Letech“, dnes již zesnulý historik pan Jaroslav Valenta píše toto: 137
2007
„Mnozí publicisté žonglují termíny a spojeními, jejichž významového dosahu si možná nejsou ani plně vědomi. Nemohu se však zcela zprostit dojmu, že aspoň pro některé z nich vlastním cílem používání nevhodné neadekvátní terminologie (na příklad zaměňováním zásadně odlišných obsahových pojmů jako český a protektorátní) a konstruování umělých spoluviníků je dosáhnout toho, aby se postavením domnělých spoluviníků vedle skutečných viníků a původců vina těch posledních jaksi rozdělila a tím opticky snížila. Stručně řečeno: aby česká veřejnost zpracovaná příslušnou jednosměrnou kampaní dospěla ke zcela scestnému závěru: Němci mají na svědomí holocaust v Osvětimi, Češi holocaust v Letech. Novinových článků s ukvapenými a drastickými generalizacemi spoluviny a viny, nezodpovědně manipulujících se slovy holocaust a genocida byl bezpočet. Našel jsem však jen jedinou kratičkou informaci reprodukující ostatně jen zprávu servisu ČTK, že Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu se nepodařilo přes vyslechnutí asi padesáti někdejších vězňů prokázat, že v Letech byl skutečně spáchán trestný čin genocidy.“ Tolik historik Jan Valenta. Zpráva ÚDVbyla prostřednictvím ČTK otištěna v Lidových novinách dne 11. 4. 1998 pod titulkem „Genocida na Romech se neprokázala“. Když jsem ve svém loňském projevu v Letech před oním již odvezeným kamenem, který jste, slušně řečeno, vzal do své úschovy, celou tuto stať ocitoval, tak na mne bylo okamžitě panem senátorem Štětinou podáno trestní oznámení pro popírání holocaustu. Tak se tedy věci mají. Jako Čech odmítám jakýmkoliv způsobem na svůj tehdy ujařmený národ plivat kýmkoliv. Výše jsem uvedl, že v Letech hájíme čest svých předků obecně a čest Vašeho pana otce i konkrétně. Již v minulém roce byl na mne vyvíjen tlak, abych vzhledem k Vašemu postoji otiskl, že chovanci tohoto tábora pracovali na jeho statcích. Kategoricky jsem to tehdy odmítl s tím, že pan Karel Schwarzenberg narozený 5. 7. 1911 v Čimelicích, byl vynikající český šlechtic, který byl iniciátorem Manifestu české historické šlechty předaného presidentu Benešovi dne 17. 9. 1938, ve kterém byla jasně deklarovaná věrnost Československé republice a odhodlání bránit její celistvost. Stejně tak jako i Váš strýc František se zapojil do protinacistického odboje. Byl nakonec i v oněch rodných Čimelicích prvním předsedou Revolučního národního výboru. Nebudu zde uvádět řetěz zásluh i publikací, o jedné jsem se již zmínil. Snad jen, že byl jediným Čechem, kterému byl udělen po roce 1918 řád Zlatého rouna. Také vím, že s oním cikánských táborem v Letech nemá nic společného. Ten byl založen v srpnu 1942, tedy ve stejném roce, kdy na majetek Vaší rodiny byla uvalena německá nucená správa. Ale tábor pro lidi, kteří neměli trvalé bydliště a tím neplnili předepsanou ohlašovací povinnost, byl otevřen již srpnu v roce 1940. Stejně tak může někdo argumentovat s tím, že Váš pan otec byl členem Vlajky - samozřejmě té prvorepublikové a ne protektorátní. Jenže vysvětlujte to v dnešní době někomu. Azcela vážně se, ve stejnojmenném časopise pod pseudonymem Bojna, zabýval teoretickou otázkou výstavby stavovského státu, který měl vystřídat dosavadní systém politických stran. Konkrétně byl pro vytvoření šesti stavů. AVlajka, ku které patřil do své smrti i Viktor Dyk, pojímala nacionalismus nejméně stejně radikálně, ne-li více, než tak činí dnešní Národní strana, která ale ideově stojí na politickém systému parlamentní demokracie. Podle Práva jste se vyjádřil i k tomu, že je nedůstojné, aby na místě, kde umírali lidé, byl prasečák. Pokud vím, výkupní cena za tyto objekty činní cca 800 milionů korun. To je skutečně nemalá částka v době, kdy se má začít šetřit. Nebo jste snad ochoten ten 138 2007
výkup zajistit ze svých prostředků a zaměstnat ty lidi, kteří přijdou o práci? Ono se hezky hovoří, ale již hůře koná. Víte o tom, že obdobné zařízení existovalo třeba v Hodoníně u Kunštátu a dnes jsou tam postaveny rekreační objekty? Budete také chtít bourat a stavět památník v Hodoníně? Všichni kroutí hlavou nad prasečákem, ale současně s chutí to vepřové konzumují. Takže kde vlastně jsme? Další problém je, když se v historické válečné epoše hovoří o Romech. Rómové jsou jedním ze dvou cikánských kmenů, kteří dnes sídlí na našem území. Tím druhým jsou olaští Cikáni. Jejich vzájemné vztahy příliš lyrické nejsou. Aznám historiky, kteří tvrdí, že k nám Rómové přišli až po roce 1945. Nezdá se Vám, že i to o něčem hovoří? Připouštím, že v této otázce nejsem zatím kompetentní. Jenže to naše zásadní krédo je postaveno jinak. Odmítáme, aby někdo z našeho, dějinami tolik zkoušeného národa, dělal iniciátory genocidy, za kterou je odpověden národ jiný. Zvláště pak, když o těchto věcech rozhodoval na našem území velitel protektorátní neuniformované policie, kterým byl Němec. Zbytek všech příkazů chodil od Říšského vedoucího SS, kterým byl Heinrich Himmler. Ve Vašem případě by mne pak zajímalo, vážený pane ministře, kterak dokážete ony nacistické symboly Národní strany, o kterých jste hovořil. S ohledem na skutečnost, že jste poskytl deníku Právo rozhovor, který se dotkl cti mých mladých přátel, prosím, vážený pane ministře, abyste považoval tento dopis za otevřený. S pozdravem Jan Skácel, Vedoucí kandidátky Národní strany v parlamentních volbách v roce 2006
139
2007
Radar – začněme se bavit seriózně Debata o umístění radarové základny na našem území v rámci vybudování bezpečného obranného systému nejen pro naši zemi, ale i pro celý evropský kontinent je klasickou ukázkou politického nemyšlení nejen naší politické representace, ale zobrazuje i hloubku latentní krize celé euroamerické civilizace kam patří nejen celý americký světadíl, ale i Rusko. Domnívám se však, že nejprve je třeba začít u nás doma a to směrem k rozhodujícím parlamentním stranám. Zde si myslím, že náš volič učinil dobře, když v minulém roce rozdal volební výsledky oním „patovým“ způsobem. Alespoň se nejlépe pozná, kdo je kdo. Takže se pokusme to zjistit a učiňme tak v pořadí odleva doprava. 1. Od našich dnešních komunistů nelze nic jiného očekávat. Zužující se členská základna této strany se ještě nesmířila s ideovým krachem reálného socialismu jako ekonomické kategorie a z ní vyplývající převážně totalitní praxe. Její dnešní vedení pak není schopno, až na vzácné výjimky, nalézt novou alternativu pro zdůvodnění své další existence. Vzdělaní a schopní politici této strany se točí v zajetí minulosti a čekají na zázrak. Nelze se proto divit, že kromě tradičních schémat se k ničemu dalšímu nepropracují a budou pokračovat v destrukci všeho positivního. Z jejich dnešního hlediska je to nejpohodlnější. Jenže stanou-li se v důsledku neschopnosti nalézt novou koncepci, jejími mluvčími v parlamentě mladé dámy, jejichž interpelace se hemží osobními invektivami, budou působit čím dál tím odpudivěji. 2. ČSSD současnosti se v oblasti zahraniční politiky projevila jako naprosto nezodpovědná politická strana, která neumí nic jiného než hlásat naprostou demagogii. Tito sociální demokraté, pokud je za takové lze vůbec pokládat, by si měli uvědomit, že to byli oni, kteří v roce 1998 opustili v otázce našeho přijetí do NATO deklarované referendum. Výsledkem toho bylo, že jsme se stali po prvé v naši novodobé historii agresory a to ještě vůči bratrskému srbskému národu, který v nás historicky viděl vždy staršího vzdělanějšího bratra. Agresora z nás udělala skutečnost, že jsme dali pro tuto válku k disposici náš vzdušný prostor. Na tom nic nemění skutečnost, že pak někteří poslanci této strany jezdili do tehdejší Jugoslávie, organizovali tam humanitární pomoc a účastnili se demonstrativně oslav státního svátku na velvyslanectví této bratrské země. Sešel jsem se tam s nimi jako pozvaný host a bylo mi smutno. O otázce připravované radarové základny museli její představitelé vědět, protože se o této problematice vedla předběžná jednání. Apokud vím, nikdy nedali USAnajevo, že jejich stanovisko bude principiálně negativní. Jejich celková zahraniční koncepce je daná jen naprostou servilitou vůči Bruselu, kde tamější společnost byrokratů se těmito záležitostmi kromě občasných deklarací nezabývá. Již jednou jsem napsal, že pokud by chtěli něco podniknout musili by si na to odněkud půjčit letadla. Nakonec i ona tehdejší Evropa, s výjimkou Britanie, v době studené války nikdy zcela neplnila své vojenské závazky vůči NATO. Zato byli schopni občas používat protiamerickou rétoriku. Když ale Spojené státy chtěli jednou snížit kontingent svých sil v Evropě, hned všichni dostali strach a začali se dovolávat závazků USA. Anaši tak zvaní sociální demokraté jsou v tomto ohledu 140 2007
stejní, snad ještě méně chytří než ti v Bruselu. Jsem-li totiž spojenec, měl bych se tak chovat a ne jednat jako zcela bezzásadový kverulant. Věřme, že snad jednoho dne tomuto vedení přestanou voliči dávat své hlasy a až nastane hodina pravdy, vznikne zde trochu jiná ČSSD. Levici v našich poměrech nikdy zcela nevymažeme. 3. KDU-ČSLse sice chová konsistentně, ale přespříliš prozápadně. Ona je ochotna v oblasti zahraniční politiky přejímat nejen stanoviska Bruselu, ale i USA, aniž se snaží svá jednání zdůvodnit. Domnívám se, že zahraničním expertům této strany schází skutečný pohled na svět. 4. SZ se sice u nás presentuje v ekonomické oblasti jako pravicová strana, což by nemusilo být na škodu, ale otázka umístění radarové základny ukazuje na obrovské rozpory uvnitř tohoto politického seskupení. Trochu humorně řečeno, mít takového vládního partnera, tak je nutno si denně brát prášky pro uklidnění. 5. ODS je jedinou stranou, která má v této věci jasno. VUSAvidí záruku své bezpečnosti a to nejen v globálním měřítku, ale i proti případným snahám Německa o návrat sudetských Němců, což by vedlo k definitivní ztrátě naší identity. Jakýmsi historickým mementem je pro ně 21. srpen 1968 a 40 let komunismu. Z tohoto hlediska je zde nedůvěra vůči Rusku. Jako strana byla ODS vždy pro vstup do NATO, ale jasně se slovy svého tehdejšího předsedy Václava Klause postavila proti intervenci vůči Jugoslávii. Nenese také vinu za zneužití našeho vzdušného prostoru, neboť byla v oposici. Nedávné vyjádření premiéra Topolánka o tom, že se hraje o osud naší civilizace, přišlo trochu pozdě, ale přece. U premiérova stanoviska se však musím zastavit. Jeho povinností je revidovat některá nesprávná stanoviska vůči dnešnímu Rusku a také je tlumočit směrem k USA. Silácké řeči na adresu Ruska jsou k ničemu. Nyní k obecné světové politice. Tato kapitola se mi píše ne příliš dobře. Připadám si totiž jako někdo, kdo hlásá teorie na jejichž uskutečnění nemá, ale bylo by snad záhodno si přece jen k tomu něco říci, aby na naši politické scéně se situace vyjasnila. Ak tomu je nutno říci pár slov: 1. Naše civilizace je skutečně ohrožena. Jsou to zásady i způsob života, na kterých jsme vyrostli. Samozřejmě je to i poměrný blahobyt. Díky vojenské síle USAa jejich bezprostřední připravenosti se zatím žádná z jiných civilizací a kultur nemůže v tuto chvíli pokusit o přímou expansi. Jenže tak všichni činí způsobem migrace. Vtuto chvíli jsme ocitli v období, které můj zesnulý přítel historik Antonín Klimek nazval „druhým stěhováním národů“, jde o reálné ohrožení zevnitř. Ato více než si sami uvědomujeme. My žijeme totiž způsobem, který již byl jednou vyjádřen slovy: „Po nás ať přijde potopa“. Z toho plyne, že naším největším nepřítelem jsme si my sami. Řečeno ústy J. F. Kennedyho, je to naše pohodlnost, sobectví a letargie. Lhostejno, že to citoval tehdy směrem ke komunismu a ne k hrozícímu rozpadu hodnot, které zde byli po tisíciletí budovány. 2. Tento stav jsme si zavinili sami. Stačilo k tomu sto let. První světová válka totiž přinesla historický zvrat v myšlení lidí. Lidstvo se ocitlo v daleko jiné situaci než tomu bylo po Velké francouzské revoluci a skončených Napoleonských válkách. Tehdy se pozvolna začaly sice prosazovat racionalistické myšlenky, ale to již byla záležitost 141 2007
skutečného pokroku, kterým lidstvo procházelo po celou historii. Adominantní postavení Evropy a rostoucí síla Spojených států nebyly nikterak podlomeny. K tomu, v té době sice ještě v latentní podobě, došlo právě po roce 1918. Vznikl příšerný a nelidský experiment v podobě sovětského moci a následně pak nacismus. Oba tyto systémy jsou logickou, ale zcela degenerovanou formou právě Velké francouzské revoluce. Sovětský systém vytvořený pod heslem „vybudování socialismu v jedné zemi“ přes veškerou svou hrůznost a expansivnost nikdy nedokázal zcela zvládnout ani poměry ve vlastním státě jak ukazuje dnešní stav v muslimských zemích bývalého Sovětského svazu. Druhá světová válka pak jen dovršila dílo zkázy. Došlo sice k emancipaci a ekonomickému rozvoji řady asijských zemí, ale liberálně prováděná dekolonizace v Africe, vedla k naprostém krachu, jak demonstruje současná situace. Vněkdejší kvetoucí Rhodesii, v Kongu a další celé řadě jiných států lidé umírají hlady, což se za oné proklínané doby vlády bílých panů téměř nikde nedělo. Ve Rwandě došlo v krátkém období k tak příšerné genocidě, že autoři projektu „konečného řešení židovské otázky“ blednou závistí. Z Latinské Ameriky se stal sud prachu nové formy komunistické revoluce. Kdysi kvetoucí a vyspělá Argentina skončila hospodářským krachem. Výbojné militantní organizace soustředěné pod praporem Islámu pracují ve dne v noci na sebevražedných teroristických za jediným účelem, kterým je světovláda. Svou oporu nacházejí v takových zemích jako je Irán, který je na cestě k získání vlastnictví atomové zbraně. Vtéto zemí je Islám státní ideologii. 3. Za takovéto situace je nutno postavit otázku kdo je kdo. Adojdeme k závěru, že stabilní svět mohou vytvořit jen ti, kdo jsou spojeni tisíciletými ideovými a kulturními vazbami a kde funguje určitá stabilita. Vdaném případě se jedná o USAs Kanadou, Ruskem a Evropou. Prvořadou odpovědnost mají samozřejmě Spojené státy. Jsou vojensky i ekonomicky nejsilnější zemí světa a to úplně zaslouženě, protože nejenže vždy v obrovské míře přispěly k vítězství v obou světových válkách, ale nesly též rozhodující odpovědnost i v té třetí, ve které se sice nestřílelo, ale svět stál několikrát na prahu šílené apokalypsy. Tuto skutečnost je nutno konstatovat přes všechny chyby, kterých se Amerika dopustila. Jenže být rozhodujícím prvkem světové politiky také znamená mít smysl pro realitu. Aten právě USAztrácejí směrem k Rusku. Jestliže se pod záminkou falešného ochránce lidských práv začínají Spojené státy starat o poměry na Ukrajině nebo v Gruzii, je jasné, že Rusko si takovou politiku nemůže nechat líbit. Pochybují, že by si něco takového nechaly USAlíbit směrem k Saudské Arábii, kdyby se tam Rusko pod záminkou dodržování lidských práv začalo vměšovat. (Že se v této oblasti lidská práva nedodržují ví ostatně každý a Američanům to nevadí. Za to tam ale lidé neumírají hlady.) Ačiní-li tak ještě za podpory levicově liberálně smýšlející Panevropy, pak se nedivme, že se Rusko připravuje na odvetná opatření, ať již vojensky nebo ekonomicky. Ono je pořád po USAvojensky nejsilnější, na to by se nemělo zapomenout. Aže Putin, i když je bývalý představitel KGB, nemá dnes nic společného s komunismem, to ví každé malé dítě. Proto základním úkolem dneška je domluva Ruska se Spojenými státy. Třetím faktorem této aliance by měla být Evropa. Evropa jako spolupracující celek národních státu, ale ne žádné politicky integrovaný moloch.To by si měli uvědomit všichni ti Panevropané, kteří si sice stále na něco hrají, ale již dvakrát v minulém století prokázali svou nekompetent142 2007
nost, naprostou neschopnost chápat realitu a jaký skutečně je. Francie ani Německo již žádnými světovými velmocemi nejsou a spojí-li se, tak jimi opět nebudou. Schází jim totiž k tomu vůle. Avzpomínky na téma „kde ty loňské sněhy jsou“ vypadají více než směšně. Stejně tak je ukázková neschopnost sdělovacích prostředků, zejména našich, které dohánějí ztracené období studené války ve snaze dělat z Ruska na jedné straně bubáka, na straně druhé je vydávat za něco co ve světě již nic neznamená. Měli by si totiž uvědomit dvě věci: 1. Rusko je vojensky druhá nejmocnější země světa, která je dnes schopna se velmi účinně bránit. Navíc v současnosti jde již o zcela jasně stabilizovaný stát i po stránce ekonomické. Dnes disponuje vedle Japonska největšími zásobami deviz a zlata. Přírodní zdroje Ruska jsou dnes neomezené a Evropa, na rozdíl od USA, je na nich závislá. Adnes nelze již očekávat to, že si Rusové nechají líbit, aby kdokoliv ve jménu zástupné hry o lidských právech se mocensky vměšoval do oblastí, které jsou jejich legitimní sférou vlivu. Mám na mysli Bělorusko, Gruzii i Ukrajinu. Pobaltské republiky svým způsobem vypustili, zde jsou si Rusové vědomi, že někdejší bolševismus byl i rusifikací. Na druhé straně by si tyto národy měly být vědomi svého geografického postavení a neměly by příliš okázale provokovat. 2. Rusko není již komunistickou zemí, ale státem, který se navrací ke své křesťanské pravoslavné tradici. Z těchto důvodů veškeré reminiscence na komunistickou minulost jsou demagogii a hloupostí, která nemá obdoby. Tito lidé jsou pokračovateli těch, kteří v minulém století hledali vždy nepřítele, kde nebyl a současně ignorovali hlavní ohnisko nebezpečí, které samo již ve své podstatě věstilo příští zkázu. Dnes jsou tyto útoky liberálně levicových evropských intelektuálů principiálně namířeny proti Rusku, v rámci ideologie multikulturní společnosti pak jsou nesmírně tolerantní vůči militantnímu Islámu. Tyto projevy jsou jen neskutečným pokračováním někdejších nositelů usmiřování - a zde je jedno šlo-li ve dvacátých letech o bolševismus nebo ve třicátých letech o nacismus. Ještě dnes se lidé dívají s despektem na snahu Karla Kramáře organizovat intervenci proti komunistům v SSSR. Aprávě tak málem dopadl v oněch třicátých letech i W. S. Churchill, když kritizoval politiku onoho usmiřování s nacismem. Vpodstatě, cynicky řečeno, za svůj návrat do velké politiky vděčil jen a jen neuvěřitelné politické hlouposti jistého Adolfa Hitlera, který neuměl chvíli počkat. Na základě tohoto rozboru bychom měli zaujmout i naše stanovisko vůči umístění radarové základny u nás a raketové základny v Polsku. Azde formulovat zcela zásadně: Jednoznačně stojíme za umístěním naši radarové základny, pokud je namířena dlouhodobě proti hrozbě Iránu a zcela jasně říkáme své ne, pokud jakýmkoliv způsobem bude namířena proti Rusku. Další konflikt v rámci naši civilizace bychom na našem kontinentě již nezvládli. Ato je nutno říci zcela jednoznačně na adresu těch, kteří hlásají zásady multikulturní společnosti a na druhé straně ve své příšerné krátkozrakosti vidí úhlavního nepřítele v Rusku. Jenže o těchto věcech by především měli jednat oba hlavní protagonisté - USAa Rusko. Pokud se dohodnou a naleznou společnou cestu, pak skončí i různé ruské zlomyslnosti vůči USA. Rusko ve své podstatě je solidním partnerem, historicky to naposled dokázal car Mikuláš II, který v roce 1914 šel na pomoc malému Srbsku. Nakonec, na základě 143 2007
přímého příkazu V. I. Lenina, skončil i s celou rodinou včetně dětí pod popravčí četou bolševických vrahů. Na závěr pak několik slov na adresu Islámu. Toto náboženství se stává čím dále více agresivním. Bylo by naivní považovat jejich sebevražedná komanda za nástroj šílenců. Jsou to lidé, kteří za své představy jsou ochotni obětovat život. Nic méně a nic více, ale myslím, že to zobrazuje trochu jinou skutečnost než na jakou jsme byli do této chvíle zvyklí. Jenže, již dnes máme zde zcela jasně vymezený obdobný politický režim v Iránu. Akdo nám zaručí, že tento pokus o světovou sebevraždou ve jménu svých představ nespustí jednoho dne jeho představitelé. Nejsem žádný ctitel paní europoslankyně Hybáškové. Souhlasím však s tím, když prohlásila, že zatím byl svět zvyklý na totalitní materialistické režimy, ale dnes jsou zde totalitní režimy duchovní. Ak tomu je třeba jen podotknout, že na tuto skutečnost ještě nejsme připraveni. Anaši naivní panevropští liberálové ve své politické slepotě pak již vůbec ne. Oni totiž nerozumí ničemu a osobují si právo mluvit do všeho.
144
2007
Byl Karel Čapek uštván? Motto: Pravdou třeba proti všem!(Karel Kramář) Dne 1. září uveřejnil ve svém magazínu nezávislý deník Právo článek paní Lenky Bobíkové pod nadpisem „Když zemřel president Osvoboditel“. Toto historické pojednání čtenáře vrátilo do doby, kdy se uzavírala jedna dějinná etapa a nebylo by mu mnoho co vyčíst, kdyby se tam neobjevila následující věta, kterou nelze charakterizovat jinak než jako zcela nevkusné a pokračující komunistické pojetí naší historie. Budu citovat: „Významné hosty vítal ve vestibulu Jan Masaryk. Mezi prvními přišel rozrušený Karel Čapek s manželkou Olgou Scheinpflugovou. Tehdy netušil, že ani on nemá mnoho času před sebou – zemřel uštván fašizujícími útoky v prosinci 1938.“ Nejprve pro pořádek: Karel Čapek zemřel na zápal plic, což byla v době, kdy neexistovala antibiotika, nemoc, na kterou se umíralo více než často. Rozhodující v tomto boji o život byla fysická konstituce člověka a tou Karel Čapek rozhodně neoplýval. Ato nemluvím o jeho nemoci páteře, která se sice v půli třicátých let zastavila, ale přece jen existovala. Navíc v srpnu roku 1938 zaplavila jeho venkovské sídlo ve Strži voda a Čapek vyvinul ohromné úsilí, aby následky povodně odstranil. Mnoho lidí neví, že se nevyhýbal fysické práci a pokud mohl, tak si interiér svého bydlení upravoval nejraději sám. Již bezprostředně po Mnichovu se nachladil, začal postonávat, aniž se pokusil jakýmkoliv způsobem vyhnout všem svým aktivitám. Jeho dům v tehdejší Úzké ulici - dnes bratří Čapků, se hemžil každý večer přáteli. Vedly se smutné a vyčerpávající diskuse o Mnichovu - o zradě a o tom co bude dál. Těmito problémy byla tehdy zaplavena celá naše společnost. Bezprostředně po oznámení o jeho smrti zaslal president Dr. Emil Hácha Olze Scheinpflugové velmi srdečný kondolenční telegram ze Slovenska, kde vedl složitá jednání z představiteli slovenské reprezentace. O důstojné uložení jeho ostatků na Vyšehradě se postaral na základě intervence opata Zavorala ze Strahovského kláštera kanovník Bohumil Stašek, který byl správcem kapituly na Vyšehradě. Karel Čapek byl totiž věřící katolík a navštěvoval Zavoralova kázání. Pokud se týče Bohumila Staška, tak tento tvrdý a nesmlouvavý protikapitulační politik patřil k těm, kteří se rozhodně hlásili v politickém spektru na pravici. Na útoky vedené proti své osobě byl Karel Čapek více než zvyklý po celou dobu své publicistické a spisovatelské činnosti. Vtom se vedle pravicových nacionalistických kruhů vyznamenával i jeden z největších našich literárních kritiků, kterým byl F.X. Šalda, obklopený řadou komunistů, mezi něž patřil i Julius Fučík. Kritice svých politických postojů nebyl ušetřen ani ve své rodině. Jeho neteř JUDr. Helena Koželuhová (1907-1967), manželka Čapkova právního zástupce JUDr. Adolfa Procházky, pozdějšího ministra zdravotnictví za ČSLv letech 1945-1948, stála již od mládí na jasně na konservativních pravicových posicích. Oba své slavné strýce, Karla i Josefa, označovala za oportunisty, kteří se hlásí vždy k té straně, v jejích redakci sedí. Mínila tím, že pokud seděli v Národních listech, volili Národní demokracii, když byli redaktory Lidových novin, podporovali Národní stranu práce, za kterou dokonce kandidovali, byť na posledních místech, a když 145 2007
se z majitele Lidových novin Dr. Jaroslava Stránského stal národní socialista, tak … Helena Koželuhová se svých postojů nevzdala do konce svého života, který strávila v poúnorovém exilu. Běh času postavil Karla Čapka do polohy téměř posvátné, což se z hlediska způsobu jeho života nikterak nezakládalo na pravdě. O jeho nesmírném vzdělání, velikosti spisovatelské, dramatické či publicistické není samozřejmě pochyb. Na straně druhé dokázal se svými přáteli, mezi které patřil i Vítězslav Nezval, proflámovat nejednu noc, vrátit se za ranního kuropění, když je vyhodili z poslední hospody a to i v době, když již byl šťastně ženatý. Paní Olga brala tyto občasné návraty samozřejmě sportovně. Pro pořádek zde je nutno říci, že se ženil v roce 1935 po dlouholeté známosti a v době, kdy se mu jeho nemoc zastavila, což si jel ještě pro jistotu ověřit do Rakouska. Vmladých letech dovedl se svým bratrem Josefem vymýšlet to, čemu se říkalo „kanadské žertíky“. Jeden takový, který šel až za hranice vkusu, vymysleli na účet profesora V. V. Štěcha. Ten jim to nikdy nezapomněl. Stejně tak nebyly zcela bezkonfliktní jeho vztahy k Hradu. Čapek jednoznačně stál za Masarykem. Po roce 1935 se v důsledku Masarykova zhoršujícího se zdravotního stavu dostal do konfliktní situace s Alicí Masarykovou, která prostřednictvím presidentova literárního tajemníka Škracha zasahovala do třetího dílu „Hovorů s TGM“ takovým způsobem, že Čapka tak, že již v posledních letech raději ani do Lán nejezdil. To mělo za následek, že Karel Čapek nebyl okamžitě povolán k loži umírajícího presidenta. Tuto skutečnost si uvědomil následně až Jan Masaryk, který byl s Čapkem důvěrně spřátelen, a poslal pro něj auto. Ale již bylo pozdě. Tuto určitou nepřesnost však paní Bobíkové nevyčítám. Stejně málo se také ví, že Karel Čapek byl ve velmi dobrém vztahu s téměř legendárním ministerským předsedou Antonínem Švehlou. Že to byl právě on, kdo se svým způsobem v roce 1927 postaral o Masarykovo znovuzvolení, které v té době bylo na vážkách, a to tak, že zprostředkoval jejich vzájemnou schůzku na Švehlově statku. Se Švehlou se Čapek ještě setkával pravidelně v roce 1933 v Karlových Varech, kdy se zdálo, že se Švehla opět vrátí do politiky. I tam hrozil konflikt. Švehla totiž byl rozhodnut vynutit odstoupení dr. Beneše z místa ministra zahraničních věcí, neboť již považoval jeho zahraniční politiku za scestnou, navíc pak vyčítal Benešovi, že hlásá optimismus, který zcela není na místě. Čapek o tom napsal Masarykovi s tím, že Beneš bude muset zřejmě odstoupit. O tomto dopise se dozvěděl dr. Beneš a jeho vztah k Čapkovi ochladl. Když byla Čapkem s určitými komplikacemi napsaná „Bílá nemoc“, vyslovil se dr. Beneš pro to, aby porážka násilných uchvatitelů moci byla silnější a měla svým způsobem vojenskou stránku. I zde neuspěl. Zato tato hra prolomila ledy ve vztazích s Voskovcem a Werichem, kteří absolvovali v Národním divadle generální zkoušku a neskrývali své nadšení. Karel Čapek se též důvěrně znal ze sirem Robertem Bruce Lockhartem. Tento velký přítel Československa přijel v roce 1938 před Mnichovem a v soukromém hovoru za přítomnosti Julia Firta sdělil Karlu Čapkovi, že osud Československa je zpečetěn, že Anglie nedovolí, aby Francie splnila své smluvní závazky vůči našemu státu. Za války se stal Lockhart šéfem britské válečné propagandy. Po válce, když přijel opět k nám, strávil první den ve společnosti presidenta Beneše, noc s Janem Masarykem, zřejmě při nějaké té sklence, a v den druhý navštívil v Melantrichu Julia Firta, kterého požádal, aby jej zavezl k hrobu Karla Čapka. 146 2007
Všechny tyto zdánlivě nesouvisející události dokazují to, že se Karel Čapek v jistém slova smyslu zapojoval do politického života, a nelze se proto divit, že za to sklízel i kritiku. To totiž patří k demokratické formě společnosti. Z těchto důvodů by si na základě těchto faktů neměl žádný historik bez znalosti příslušných skutečností dovolit vynášet nevkusné soudy, které nemají nic společného se skutečností. Čapkova společnost, to byli pátečníci, množství levicově smýšlejících intelektuálů, které dle mého soudu značně převyšoval Ferdinand Peroutka. Ten do této společnosti přivedl presidenta Masaryka. On si také dokázal zachovávat i navenek určitou názorovou nezávislost a to jak vůči Masarykovi, tak i Benešovi. Peroutka také zachoval nesmírný charakter. Za války skončil v koncentračním táboře, ze kterého byl přivezen před K. H. Franka. Ten chtěl aby, na návrh Emanuela Moravce, se stal opět šéfredaktorem Přítomnosti. Peroutka tento návrh odmítl, a tak putoval zpátky do koncentračního tábora. Peroutkův intelekt snad Beneš ocenil až když před svou smrtí ve svém dobrovolném vyhnanství v Sezimově Ústí uvažoval o příštím vůdci exilu. Tito lidé pod vlivem Hradu prakticky nahrávali komunistům, hřáli je na svých prsou. Nakonec podle toho většina z nich dopadla. „Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění,“ říká se ostatně. Následné události – nacismus i komunismus - fakticky rehabilitovaly celou nacionalistickou pravici, zejména pak způsob Kramářova politického myšlení a smýšlení jeho mladých následovníků, konkrétně Ladislava Rašína a Vlastimila Klímy soustředěných kolem Národní myšlenky. Bezmezná víra celé hradní skupiny v osobu dr. Beneše se proměnila po roce 1948 ve ztracené iluse. To pochopil i jeden z nejbližších politických stoupenců dr. Beneše dr. Prokop Drtina. Ten se ve svých pamětí nazvaných „Československo - můj osud“ táže sám sebe a snad i čtenáře, kolik bylo pravdy na Švehlově nechuti k Benešovi v roce 1933, právě tak jako o oprávněnosti „Kramářova soudu nad Benešem“. Pokud snad paní Bobíkova nevěří tomu, co jsem zde napsal, doporučil bych jí, aby si přečetla knihu svatebního svědka Karla Čapka a faktického vydavatele jeho díla - Julia Firta, mimo jiné dlouholetého ředitele Svobodné Evropy. Kniha se jmenuje „Knihy a osudy“, byla napsaná v exilu v roce 1972, kdy ji vydalo nakladatelství Index. Vroce 1991 ji u nás vydalo nakladatelství Atlantis. Z těchto pamětí jsem čerpal ve značné míře fakta ke svému článku. Kniha má dva určité nedostatky, za oba autor nemůže. Dvojí ilegální stěhování Firta do exilu (1939 a 1948) jej připravilo o řadu archivních materiálů. Druhým nedostatkem je to, že psal pouze o lidech, kteří již nežili nebo byli v exilu. O žijících doma mlčel. Nechtěl, aby se v období surové a vulgární normalizace dostali pod drobnohled komunistické moci. Například jméno Jaroslava Seiferta se zde nalezne jen jednou a to v souvislosti s jednou vtipnou poznámkou. Bylo to logické. Seifert v té době vedl tvrdý boj s totalitní mocí. Rozhodně bych každému, kdo se zajímá o to, co bylo včera, doporučil, aby si ji přečetl. Pak by totiž nepapouškoval zlovolné komunistické lži.
147
2007
Pan redaktor Hanák v roli kádrováka presidenta republiky Když jsem se před týdnem náhodně sešel s jedním redaktorem Práva, řekl jsem mu v několikaminutovém hovoru, že se z tak zvaně nezávislého deníku stal ústředním tiskovým orgánem ČSSD. Kupodivu dotyčný pán vůči tomuto mému výroku nekladl ani odpor. Přesto když jsem si ale přečetl dne 12. září komentář pana redaktora Hanáka pod názvem „Bederní zkoušky“ zabývající se problematikou presidentské volby, vstaly mi z jeho kritiky současného presidenta poněkud vlasy hrůzou na hlavě. Cituji: „President Klaus má z ostudy dobře střižený celý oblek. Ať už svým bojem proti evropské integraci, ať proti,pověrám´ o nebezpečí oteplování planety lehkovážnou lidskou činností; byl by vynikajícím předsedou Strany fialových s jejich programem, ať si příroda trhne nohou a pomůže si sama. Avšak jako český president? Po Benešovi, Masarykovi a Havlovi? Vtip trvající už skoro pět let.“ Začněme tedy onou politickou integrací - o tu přece jde. Proti ní se jasně vyslovil po svém nástupu k moci v roce 1958 již francouzský president Charles de Gaulle, který své představy vyjádřil slovy: „Evropa vlastí od Gibraltaru až po Ural.“ Měl snad z toho ostudu? Když jsem v roce 2001 v parlamentě poslouchal přednášky diplomatů a vysokoškolských profesorů ze severských zemí, tak téměř všichni se shodovali v tom, že lidé jsou proti evropské integraci a elity pro. Když tento konflikt elit s lidmi měl za následek odmítnutí referenda o euroústavě ve Francii, tak všichni hledali všechna možná i nemožná zdůvodnění. Přitom jako by se nevědělo, že už referendum o Maastrichtu prošlo ve Francii „s odřenýma ušima“. Není ostatně divné, že odcházející president SRN pan Herzog se k euroústavě vyjádřil zcela negativně? Nebo snad máme tleskat takovým výrokům, jaké pronesl místopředseda Konventu a bývalý ministerský předseda Belgie pan Jean-Luc Dehaene? Cituji: „Víme, že devět z deseti lidí si Ústavu nepřečte a bude hlasovat na základě toho, co říkají politici a novináři. Bude-li odpovědí NE, bude nutno hlasování opakovat, protože to rozhodně musí být ANO.“ (Irish Times, 2. června 2004). Krásná ukázka toho, co si v Bruselu myslí pánové o demokracii. Europoslanec dr. Vladimír Železný při své přednášce na VŠE v minulém roce označil Brusel za společnost neúspěšných politiků, provedl detailní výčet, který zakončil dr. Vladimírem Špidlou. Při diskusi jsem tento seznam ještě rozšířil o Giscarda d‘ Estaing. Jistě, Právo, co by dnes již faktický tiskový mluvčí největší oposiční strany, se neumí již jinak chovat. Jakýsi pojem národ nebo národní zájmy jsou pro něj cizí a je ochotno akceptovat jakékoliv moudro, které odtamtud přichází. Ale, co je moc, to je moc. Pokud se týče onoho boje presidenta proti oteplování, byl jsem svědkem, jak v rámci Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), jehož akce president zpravidla moderuje, nechal promítat film stoupenců jeho stanoviska a zase tak hloupé to nebylo. Nechci se k danému problému vyjadřovat, nejsem všeználek jako pan redaktor Hanák, ala jedno jsem si odnesl nezvratně. Z globálního oteplování se stal neuvěřitelný obchod po všech stránkách. Tento film (The Great Global Warming Swindle) uváděl president v pře148 2007
plněném kině Blaník a zakončil promítání poznámkou: „Učiňte si svůj názor sami.“ Následoval dlouhotrvající potlesk. Asi těch, kdo si s ním šijí s ostudy celý oblek, je více. Pokud se týče výše uvedené organizace, která pořádá přednášky z různých oborů, tak tam přes mnohdy rozdílné názory existuje jasný demokratický dialog. Navštěvují CEP poměrně dost často. S komentátorů Práva jsem tam však viděl jednou jen jednoho a to ing. Petra Uhla. Zato tam na příklad chodí redaktor Haló novin, který také občas vystupuje. Častým diskutujícím, a to polemicky, je tam jistý profesor, který před padesáti lety psal do Rudého Práva články proti revisionismu, které přetiskl Pavel Tigrid ve své knize „Marx na Hradčanech“. Jednou jsem při jednom ekologickém tématu vyčetl panu presidentovi, že redukuje ekologické otázky na ekonomii, a nikterak jsem v nemilost neupadl. Ato všichni vědí, že jsem tiskem puncován jako pravicový extrémista, který vedl v minulých volbách kandidátku Národní strany. Aněkdy je tam i veselo. Když se pan president zeptá jednoho z přednášejících, jinak vysokého státního úředníka na jeho názor, tak se dozví následující: „Já nemám žádný názor, já jsem státní úředník.“ Anikdo nikomu nic nevyčítá. Jaký je to rozdíl proti sekretariátu ČSSD, odkud před několika lety vykázal dr. Vladimír Špidla ing. Dalibora Plichtu a všechny účastníky jiné diskuse za nekonformní výroky týkající se Evropské unie. (Dalibor Plichta je manžel paní Jany Seifertové a zeť zesnulého básníka Jaroslava Seiferta, mimo jiné také člen ČSSD.) Atak ať se také nikdo nediví, že ČSSD dostává občas zdobný přívlastek kryptokomunistů. Nevím, jak jsou novináři o těchto příhodách informováni, ono se z kanceláře komentátora, kde je teploučko, někdy asi ani nechce ven. Srovnání Václava Klause s Václavem Havlem a Edvardem Benešem musí vyznět přece jasně pro Václava Klause. Na rozdíl od Václava Havla se nikdy neomlouval Němcům za odsun a na rozdíl od Edvarda Beneše nikdy nehlásal přehnaný optimismus, když byla republika smrtelně ohrožena. Za to ostatně chtěl Antonín Švehla ještě v roce 1933 vyměnit dr. Beneše na postu ministra zahraničních věcí. O tomto jeho postoji informoval písemně Karel Čapek presidenta Masaryka a to na základě vzájemných hovorů Čapka a Švehly z Karlových Varů, kde se oba léčili. Švehla se chystal k návratu do politiky, jenže se mu vrátila nemoc a zemřel. O této záležitosti píši v tomto týdnu již po druhé, byť v jiné souvislosti. Pokud se týče našeho druhého presidenta, tak snad nejlepší charakteristiku na Benešovu adresu pronesl v polovině šedesátých let minulého století v rozhovoru pro der Spiegel Otto von Habsburk. Cituji: „Beneš byl úplným Napoleonem emigrantů. Když byl venku, tak měl fantastické úspěchy, když pak přišel domů, tak to šlo od deseti k pěti.“ Pro jistotu podotýkám, že jsem republikán a stojím na posici 28. října. Na základě toho, co jsem zde uvedl, měl by si možná pan redaktor Hanák položit otázku, jestli si ten oblek z ostudy nešije pro sebe sám a to za řádky uveřejněné ve zmíněném článku.
149
2007
Rozhovor s předsedou přípravného výboru Národní demokracie Mgr. Janem Skácelem
Od poloviny letošního roku patří k aktivním nacionalistickým subjektům také přípravný výbor Národní demokracie v čele s Mgr. Janem Skácelem (*1934), který poskytl našemu listu následující rozhovor: Založili jste přípravný výborNárodní demokracie a sbíráte podpisy k jejímu založení. Co Vás k tomu vedlo? Chceme mít jasně ideově vyprofilovanou národně orientovanou stranu, která bude hájit nekompromisně tradiční hodnoty, na kterých je naše společnost založena, při jasném akceptování principu národní pospolitosti a sociální solidarity. Nepovažujeme dnes za možné, aby se snoubil nacionalismus s tezemi ekonomického liberalismu. Včem chcete navazovat na Dr. Kramáře a jeho politické vize? Orientace na dr. Kramáře je jednoznačná. Chceme se v zásadě státi jeho pokračovateli. Byl politicky nejvzdělanějším mužem tehdejší doby, zcela jasně i vymezil, jak mají vypadat vzájemné vztahy se Slováky. Zde se vyjádřil dne 28. února 1920, den před schválením naši ústavy toto. „My nechceme zatáhnout Slováky do žádného centralistického chomoutu, oni sami se musí rozhodnout o způsobu svého působení ve státě.“ Taktéž již v roce 1919 postavil otázku uhájení naší samostatnosti takto: „Bez svobodného a demokratického Ruska nelze uhájit naši samostatnost.“ Velmi ostře kritizoval scestnost naší zahraniční politiky vedené dr. Benešem, podobně tak činil i Antonín Švehla. Vytýkal zde především přílišný optimismus. Pokud se týče ekonomické politiky, tak zde se proti tehdejší Národní demokracii vymezujeme, což nebylo způsobeno ani tak Kramářem jako ostatními okolnostmi zejména tlakem Živnostenské banky. Zde stojíme na principu sociálního státu. Na národní scéně působí již řada politických subjektů - budete s nimi spolupracovat, nebo se proti nim hodláte vymezovat? Pokusy o sjednocení národních subjektů, kterých jsme se zúčastnili, nejenže zkrachovaly, ale vedly v mnohém ještě k osobním konfliktům. My jsme byli jediní, kdo v tom s Národní stranou zůstali až do konce. S touto stranou se ale rozcházíme právě na ekonomickém programu, oni jsou svým způsobem ekonomicky napravo od ODS. Kde vidíte své potencionální spojence, sympatizanty a členy? Každá strana je samostatný subjekt, který usiluje o získání politické moci, po případě 150
2007
i podílu na ni. Hodláme působit jako všenárodní strana, proto se budeme ucházet o hlasy každého příslušníka českého národa - Čecha Moravana i Slezana. S jakým heslem chcete jít do voleb? O těchto věcech rozhodne až sjezd, nikterak se však nevyhýbáme, ani onomu „Nic než národ“, jehož autorem je otec národa František Palacký. Kdo je pro Vás největší inspirací pro české nacionalisty? Asi by to měli být především ti bezejmenní, kteří položili životy za národ na bojištích 1.a 2. světové války, v odbojích v neposlední řadě i ti kteří bojovali proti komunistické totalitě. Máte už nějaké webové stránky, prezentujete se na stránkách nějaké tiskoviny? Naše webové stránky naleznete na adrese narodnidemokracie.wz.cz. Publikuje na webu Národních listů (narodnilisty.wz.cz) a máme vlastní stránku také ve Svobodných novinách. Případně i na Altermediích, Fragmentech a jinde. Kde se mohou případní zájemci o Vaši stranu hlásit? Nejprve musíme onu stranu založit a zaregistrovat. K tomu potřebujeme podpisy a ty nám zatím schází. Co říkáte poslednímu vývoji okolo nové verze euroústavy? 13. prosincem 2007 byla v důsledku schválení nové verze euroústavy zahájena demontáž národních států. Naši povinnosti je učinit všechno, a abychom existenci národních států za jakoukoliv cenu uhájili a tuto EU jako celek rozbili. Celá politická integrace je naprostý nesmysl. Co byste vzkázal našim čtenářům do nového roku 2008? Aby nepropadali skepsi a věřili proroctví kněžny Libuše.
(Rozhovor pro Pochodeň pravdypřipravil a vedl Jan Kopal.)
151
2007
Neblahé očekávání v roce 2008 Zase mi některý z mých přátel vyčte, že oblékám novoroční úvahu do historického klišé. Advent jsem totiž strávil čtením knihy sice již letité, ale zato tím více hrozné (vydána poprvé v roce 1991). Autorem je Podiven a nese název „Češi v dějinách nové doby (1848-1939)“. Vkonkrétní podobě se jedná o autory tři - MUDr. Petra Příhodu, PhDr. Milana Otáhala, CSc. a docenta JUDr. Petra Pitharta. S ohledem na posledního jmenovaného jsem nic dobrého neočekával, nicméně to co jsem četl, překonalo všechna moje nejhorší očekávání. Kniha mající mít charakter rukověti nebo rozsáhlé eseje je slovně dobře napsané vyprávění, ve kterém se obsahově míchají fakta s polopravdami a končí lživými, ničím nepodloženými závěry. Je neuvěřitelné jak mohli autoři přijít na to, že jsme nebyli v žádném ohledu připraveni na samostatný stát? (strana 301, 2. vydání - opravené, v Academii první, 2003 - uvedeno dle knížky). Toto motto totiž prochází v různých ohledech celou knihou, skoro bych řekl, že jen proto byla napsána. To snad autoři nevěděli, že v českých zemích byly soustředěny dvě třetiny průmyslu, že tyto země za války obilím zásobovaly Rakousko, zatím co ze zemědělských Uher nedostala Vídeň vůbec nic? Že český národ měl svou národní inteligenci, několik desetiletí již svou politickou representaci, jejíž ideologie ve smyslu státního práva byla jasná, která dokázala nakonec ze všech středoevropských států během onoho dvacetiletí nejlépe svoji zemi spravovat? Anepotřebovala k tomu žádný autoritativní model. Ekonomické potíže se související nezaměstnaností byly problém celosvětový, který nakonec jsme asi opět ze všech evropských zemí řešili, ne-li nejlépe, tak zcela jistě s maximální snahou se s problémy vyrovnat.O svou samostatnost jsme přišli stejně jako velmocenská Francie, nebo bohaté Holandsko, Belgie, Norsko či Polsko. Co následovalo pak není zcela určitě naše vina. Jistě, můžeme se ptát, proč dr. Beneš hlásal v době smrtelného ohrožení svůj optimismus, musíme se tázat sami sebe, proč jsme se nebránili. Stavět náš problém oproti Polákům, jak občas píši někteří, politickým problémům nerozumějící novináři, je ovšem čirý nesmysl. My jsme zůstali osamoceni, Polsko mělo záruky, které byly dodrženy. Nakonec jsem my i oni se stali sovětskými vazaly. Píši tyto řádky proto, že nám opět hrozí ztráta samostatnosti, ztráta vlastní národní svobody, a to ve jménu jednoho z největších omylů současné doby - politické integrace Evropy. Již dnes je míra svobody našeho jednání ohrožena a hrozí, že po schválení tak zvané „Smlouvy“ bude ještě hůř. Atak zatím, co řada zemí zápasí s vlastními národnostními problémy (Belgie‚ Španělsko ), další státy pak s přistěhovaleckými menšinami s cizí kulturou (Francie, Holandsko), vypravujeme se do dobrodružství, které může vést jen a jen ke konfliktům, a to jen proto, že dvě politicky nejsilnější země jako Francie a Německo si chtějí opět hrát na velmoci 1. kategorie. Posedlost elity ve Francii je takového charakteru, že v rozporu s vlastní ústavní tradicí ani nedochází k referendu, zřejmě proto, že by dopadlo stejně špatně. Jako referendum minulé. Ano, evropští byrokraté začínají hrát svou antidemokratickou roli, jejíž zhoubnost si ve svém omezeném prostoru luxusních kanceláří vůbec neuvědomují. Bohužel tento přístup vzala za svůj i dnešní Topolánkova vláda. Místo, aby se formou referenda zeptala občanů na jejich názor, 152 2007
začíná si vrchnostensky dělat, co chce. Připočteme-li k tomu asociální reformu veřejných financí, na kterou z hlediska volebních výsledků ani nemá mandát, a jež vůbec nic neozdraví, pak nezbývá než očekávat, že za dva a půlroků bude vystřídána ČSSD. Ati budou ve směru odevzdávání naší suverenity ještě servilnější než je ODS, která se z příští volební porážky již nevzpamatuje. Tam dochází alespoň k pnutí. Sociální demokraté se budou předhánět jen v tom jak maximálně vyjít bruselské byrokracii vstříc, a to bez ohledu, co si bude myslet náš občan. Návrat k další vládě díky nesmyslně prováděné vnitřní politice je z hlediska ODS dlouhodobě nereálný. Zachránit nás může již jen zázrak. Ten je sice v nás, ale přes neotřesitelnou víru v lepší příští, nevím, kterak přesvědčit většinu národa, že jen my čeští nacionalisté dokážeme vyvést společnost z bezbřehé apatie a latentní politické krize. Nicméně se o to musíme pokusit.
153
2007
Povinnost dodržovat zákon platí i pro primátory Po známém listopadovém zákazu manifestace v Praze, kterou organizoval pan Erik Sedláček, rozhodl se na den 19. ledna 2008 svolat manifestaci spojenou s pochodem pan Václav Bureš v Plzni. Demonstrovat se mělo za potlačovanou svobodu slova. Po pravdě řečeno lepší datum si ani vymyslet nemohl. Kdyby o tom ovšem vůbec věděl. Vtento den totiž před devětatřiceti lety v půl čtvrté odpoledne skonal student filosofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach, mladý muž, který se dne 16. ledna 1969 na horní části Václavské náměstí v Praze upálil na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany tehdejší československé politické representace. I tehdy proběhla v Praze spontánní demonstrace, šlo se Václavským náměstím na Příkopy, nikdo nás nezastavoval, ani nikdo při ní nepronášel projevy. Všichni jsme si byli vědomi, že tento statečný mladý muž (narozený 11. 8. 1948 ve Všetatech) obětoval svůj život pro to, aby probudil k životu vědomí tolik zkoušeného našeho národa. Jeho jméno se potom na další léta stalo symbolem boje proti sovětské okupaci, symbolem boje za svobodu. Normalizační komunistické vedení mu nedalo lehké odpočinutí ani po smrti. Jeho ostatky pochované na Olšanských hřbitovech byly exhumovány, zpopelněny a nakonec uloženy na hřbitově ve Všetatech. Vzpomínka na jeho heroický čin byla živá i po dvaceti letech, kdy došlo v souvislosti s výročím jeho skonu v lednu roku 1989 k masovým demonstracím, které předznamenaly konec režimu. (Tak zvaný Palachův týden). Sama skutečnost, že organizátor akce pan Bureš, ani jeho stoupenci tento den nepřipomněli, je zarážející. Stejná neznalost postihla i protimanifestaci protestujících židovských organizací, které sice věděly, že 18. ledna byly zahájeny z Plzně transporty Židů, ale o datu 19. ledna neřekly ani slovo. Zřejmě se to jaksi nehodilo. Nu a do třetice všeho špatného to zřejmě nevěděl ani pan primátor, když o své újmě v příkrém rozporu se zákonem a základními ústavními právy manifestaci zakázal. Jistě, za ostudnou neznalost našich novodobých dějin se dnes nikdo nestydí, každý je příliš sobecky zahleděný sám do sebe. Co říci na adresu jednotlivých aktérů věcně. Právo pana Bureše a jeho stoupenců využívat svobody shromažďovací je nezadatelné. Ona totiž demokracie a svoboda je nedělitelná a platí pro všechny. Zde totiž nelze bolševicky kádrovat, protože pak můžeme skončit, třeba v jiném provedení, tak jak jsme dopadli v mezidobí roku 1945-1948, kdy si strany Národní fronty utvořily uzavřený politický systém a vše nakonec skončilo čtyřicetiletou komunistickou diktaturou. Co mi ale na panu Burešovi vadí je to, že si svolával na pomoc přátelé z jiných zemí, jmenovitě pak z Německa. Také jsme organizovali manifestaci přes protiprávní zákaz, nakonec vše skončilo uzavřením gentlemanské dohody, ale spolehli jsme se pouze na vlastní síly. Nikoho jsme odjinud nevolali Pokud se týče pana primátora Pavla Rödla, tak jeho postoj je neuvěřitelně trapný. Čeho docílil svým zcela svévolným zákazem? 1. Platnou Ústavu svévolně degradoval na cár papíru. To si nedovolili ani absolutní monarchové, kteří sice sami vydávali zákony, ale i oni byli povinováni je dodržovat. 154 2008
Apokud tak nečinili, tak špatně končili. Takovým způsobem jednali jen nacisté a komunisté (nechoval se tak ani Mussolini, ani ostatní autoritativní vládci). Pan primátor sice nazývá stoupence pana Bureše nacisty, ale přitom se bohužel sám chová jako nacista. Ato se prezentuje jako příslušník konzervativně - liberální strany. Jenže takové rozhodnutí není ani konzervativní a už vůbec ne liberální. Jak se jeho chování slučuje se slavným výrokem jednoho z otců politického liberalismu, francouzského filosofa Francoise Marie Voltaira (1694-1778), který prohlásil: „Nesouhlasím s vámi, ale jsem ochoten zemřít za to, abyste mohl vyslovit svůj názor?“ Spíše lze říci, že představitelé ODS opět začínají jednat jako začátkem devadesátých let minulého století. Tehdy to trefně vyjádřil bývalý poslanec ČSSD Josef Vágner, když prohlásil, že přes malou parlamentní většinu se v této zemi chovají jak v dobytém hradě. 2. Svým nezákonným postupem dává pan primátor druhé straně morální právo chovat se stejně nezákonně, protože porušuje-li zákony on, proč by tak nemohli činit i ostatní? 3. Dal všem antisemitům do ruky známý trumf. Nyní, a to na základě tohoto zákazu, mohou opět položit svou obligátní otázku - kdo vlastně v této zemi vládne? Aže tato argumentace nalezne své příznivce, o tom nechť pan primátor nepochybuje. Anyní k třetímu aktérovi - k naším židovským spoluobčanům a k představitelům jejich organizací. Bylo by totiž záhodno jim položit několik otázek. Když si tak neustále osobují práva na svoji ochranu! Co hodlají udělat pro tento stát? Je jejich domovem stát Izrael nebo Česká republika? Nechť se na mne nezlobí, ale český národ jim není nic dlužen!Apokud zde v moderní době vznikaly vlny antisemitismu, tak si za to většinou Židé mohli sami. Jejich příklon k Němcům a Rakousku-Uhersku byl známý. Přes to všechno první Československá republika zajistila Židům naprostou svobodu a integritu. Vdobě nacistické hrůzovlády v Německu poskytovala Židům asyl a to bez ohledu na reakce, které to v Německu vyvolá. Příklad nade vše. Heinrich, Thomas i Gollo Mann nalezli svá útočiště v Praze - v dnešní ulici Jindřicha Plachty číslo 2. Atak zatím, co jsme přijímali židovské běžence z Německa, hledal židovský velkokapitál již od roku 1933 cesty, jak svůj majetek zpeněžit a zmizet. Rotschild již od roku 1933 usiluje o odprodej Vítkovických železáren, nakonec své podíly prodává v roce 1939 německým firmám. Odcházejí bohatí cukrovarníci jako Redlich, Kuffner, Guttman, May. Klasickým je příklad H. Petschka. Jeho rozsáhlý majetek v severočeském uhelném revíru odkoupila v roce 1938 Živnobanka. Když se ale náš zahraniční odboj ve svých počátcích ocitl ve velmi svízelných finančních podmínkách (trvalo to víceméně do nástupu W. Churchilla do funkce premiéra), obrátil se dr. Beneš na H. Petschka důvěrným dopisem se žádostí o osobní půjčku 50 000 dolarů na financování odboje. Odpověď pana Petschka byla následující: „… politické události minulé doby zcela zničily podklad naší firmy a jsem teď nucen si zde utvořit úplně novou existenci…. Přitom požadavky mnoha mých příbuzných, bývalých spolupracovníků a intimních známých z ČSR jsou značné a často se dá poměrně malým příspěvkem zachrániti existence celé rodiny. Ačkoliv jsem si plně vědom důležitosti Vaši práce, je mi velice líto, že při nejlepší vůli nemohu postrádati i nejmenší obnosy.“ Vté době se postaral o obstarání nejvíce peněz Dr. Eduard Outrata (otec bývalého senátora ing. Eduarda Outraty), generální ředitel Zbrojovky Brno, který odešel 155 2008
do exilu již v květnu 1939 a zajistil ilegální evakuaci specialistů, technologií, včetně výkresů i peněz. Stal se šéfem finanční komise, po utvoření vlády v Londýně ministrem financí. Ten, v těchto svízelných dobách, na židovskou adresu prohlásil: „Je to živel úplně nespolehlivý. Ale přirozeně nemůže se odmítat, budou-li dávat.“ Pokud snad těmto mým řádkům někdo nevěří, nechť si přečte knihu historika Jana Křena „Do emigrace“, vydalo Naše vojsko, rok vydání 1963. Zmíněné pasáže jsou opsány ve zkráceném znění ze stránek 208-210. Jistě byli i Židé, kteří vstoupili do naši zahraniční armády, jedním z nich byl otec současného rektora Vysoké školy ekonomické Vojtěch Hindls. Ale, že by rozhodující obchodní židovské kruhy byly k našemu odboji nějak moc vstřícné, to se rozhodně říci nedá. Bylo by proto i záhodno, aby se naši židovští spoluobčané poněkud ve svých vystupováních mírnili, asi tak, jak se mírnili ve své podpoře zahraničního odboje… a nepožadovali různé revize zákonů, které vedou k potlačení politických práv. Budou-li pokračovat jak pokračují, tak se zvýšené vlně antisemitismu nevyhnou. Ahodlají-li různými formami vymáhat represe, pak je upozorňuji na známý výrok Otty von Bismarck: „Bodáky jsou k lecčemus užitečné, ale trvale na nich sedět nelze.“ Aco na závěr: Snad by již někdo mohl říci nahlas, kdo je skutečným rušitelem veřejného pořádku. Jsou to vždy a vždy jen anarchisté, kteří sice nikdy nic positivního neučiní, ale pasují se na samozvané bojovníky proti fašismu, při čemž jejich jediným cílem je vyvolávat v ulicích neklid. To klasicky nakonec ukázal přeložený mítink části stoupenců pana Bureše z Plzně do Prahy. Nebyli přítomni anarchisté a vše proběhlo úplně v klidu. Jenže, to bychom museli žít v pojmech pravdy a ne ji vykládat tak, jak se to právě hodí.
156
2008
Primitivní neznalost nebo záměr? Když velitel tvořící se Národní gardy a jeden z představitelů Národní strany Michal Kubík se rozhodl podat trestní oznámení na premiéra za jeho pejorativní a zcela nevkusné vyjádření o vlastním národě, přispěchal si ohřát svoji protinárodní rétoriku i jeden z komentátorů Lidových novin pan Martin Zvěřina. Ve svém článku ze dne 9. ledna letošního roku pod nadpisem „Divní Čechů advokáti“, se postavil na stranu pana premiéra již s podtitulkem: „Topolánek není formulační genius, ale občas se strefí“. Dále se dozvíme následující: „Je to výrok hloupě generalizující, ale trefný. Trefil se totiž přinejmenším do nácků z Národní strany a do starosty Cerhenic, člena ČSSD.“ Co k tomu dodat? Předně jsem rád, že i dnes jsou v ČSSD lidé, kteří se za svůj národ nestydí a jsou na jeho dějiny hrdí. Že pan Zvěřina, člověk s vysloveně českým jménem, má na svůj vlastní národ takový názor, je zarážející. To si v době nacistické okupace nedovolili ani kolaborující čeští novináři jako Karel Verner, Vladimír Krychtálek, či Emanuel Vajtauer, kteří pod ideovým vedením Emanuela Moravce plnili vůli svých nacistických německých pánů beze zbytku. Mohl bych položit další otázku, kterak pan redaktor přišel na nácky v Národní straně, jež je známa svým ostře protinacistickým vystupováním a tím, že většinu svých mítinků končila před budovou sudetoněmecké kanceláře v Tomášské ulici v Praze, aby dala jasně najevo své české národní stanovisko? Nacismus je totiž německý a jen německý vynález a ten s českým nacionalismem nemá nic společného. Byl to František Palacký, autor hesla „Nic než národ má právo na existenci“, který odmítl v roce 1848 pozvání na Frankfurtský sněm. ANárodní strana se jednoznačně hlásí k jeho ideovému dědictví. Avezměme zprávy ministerstva vnitra a BIS o pravicovém extremismu. Nevím sice z jakých důvodů tam MVNárodní stranu zařadilo, jisté je však jedno - i tyto zprávy rozlišují mezi nacistickými a nacionalistickými organizacemi. ANárodní strana patří mezi ony nacionalistické. Již jednou, konkrétně dopisem ze dne 18. 4. 2002, jsem se spolupodílel v rámci Vlastenecké fronty, jejímž jsem členem, na tom, abychom donutili Lidové noviny k tiskové opravě. Tehdy článkem ze dne 3.4. zařadily toto řádně registrované občanské sdružení, vysloveně českého nacionalistického charakteru, do jednoho pytle se sdruženími nacistického typu. Autorem článku byl pan Petr Kolář. Opravy, byť někde v koutku, jsme se nakonec dočkali. Dnes se o to pokoušet nebudu. Na jedné straně vím, že ve srovnání s levicovým Právem je úroveň politických komentátorů Lidových novin neuvěřitelně nízká a to nejen z hlediska úrovně skutečného vzdělání, ale i co do obsahu, formy i slovního vyjadřování, na straně druhé však nevěřím, že novinářská kvalifikace pana Martina Zvěřiny je tak ubohá, že nic neví o mnohokráte deklarovaných postojích Národní strany, když se chce na její adresu vyjadřovat. Myslím, že zde jde o něco jiného - o obecně danou linii, kterou mají Lidové noviny sledovat. Ato bez ohledu na otázku seriosnosti. Azde jsme již u majitelů. Položme si proto základní otázku, komu tento deník vlastně patří. Dle všeho jsou to německé, byť česky píšící noviny. Apak je vše jasné. Všichni víme, že paní kancléřka Merkelová chce stavět pomník „obětem vyhnání“. 157 2008
Všichni víme, že po odchodu pana Stoibera z Bavorska se na podpoře Landsmanschaftu nic nezměnilo. Všichni také víme z historické skutečnosti, že sudetoněmecké organizace byly finančně podporovány z Německa i před nástupem nacismu. Můžeme proto konstatovat, že vše se jen opakuje a Němci se nemíní vzdát svých expansivních snah vůči našemu českému prostoru. Oni snad ani jinak myslit neumí. Lze se tedy domnívat, že psaní všech těchto vyslovených nepravd se vlastně děje nejen s tichým souhlasem jejich majitelů, ale i německých vládních kruhů. Tak jako kdysi napsal bývalý německý ministr zahraničních věcí Hans Genscher ve svých vzpomínkách (Die Geschichte), že Srbsko musí být potrestáno, protože vyvolalo 1. světovou válku a nakonec toho bylo docíleno, tak bude vedena i kampaň proti českému národu a státu. ( Lidové noviny Genscherovu větu otiskly v roce 1999 téměř doslovně v článku věnovaném výročí bitvy na Kosově poli, v době, kdy NATO provádělo svou vojenskou intervenci proti statečnému srbskému národu, hájícímu své historické území.) Lze se proto i domnívat, že věčná skandalizace všeho, co se u nás děje, je prováděna tiskem, který je v německém vlastnictví a má jediný účel - destabilizaci našeho národního státu. Nejsem členem Národní strany, i když jsem za ni v posledních volbách kandidoval. Doporučil bych však jejímu vedení, aby se obrátilo na skutečné majitele Lidových novin a zeptalo se jich přímo, proč jim dovolují psát nehorázné primitivní nepravdy. Apokud se představitelé Národní strany této odpovědi nedočkají, tak je to také odpověď.
158
2008
Kdo seje vítr… Když mne můj přítel Pavel Sedláček při sklence vína požádal, abych se společně s ním dne 24. ledna účastnil na jedné pražské obchodní akademii debaty o holocaustu, ani v nejmenším jsem netušil, co se z toho následně vyvine. Domníval jsem se, že se budeme o některých věcech zcela reálně bavit v historických souvislostech, že vedle dvou dam, které přežily koncentrační tábory, se zúčastní i některý představitel židovských organizací, a že bude možno, třebas i po skončení, si vyříkat různost některých pohledů na politické poměry v České republice. Debata proběhla v relativně klidném ovzduší, přítomní, včetně kolegy Sedláčka a mne, obdrželi diplomy s poděkováním nesoucí název „Děkujeme, že jste přišli a pomohli nezapomenout“. Ani ve snu mne nenapadlo, že celá diskuse bude mít mediální dohru. Zde chci předeslat, že v důsledku protiústavně zakázané manifestace radikálů plzeňským primátorem, jsem dne 19. ledna, v den výročí smrti Jana Palacha, napsal článek, ve kterém jsem kritizoval postup pana Bureše, primátora i zástupců židovských organizací a to ve dvou ohledech. Nikdo z oněch tří protagonistů si na někdejší sebeobětování tohoto českého vlastence vůbec nevzpomněl. Aorganizátoři židovské protidemonstrace sice věděli, že 18. ledna odešel transport jejich předků z Plzně, ale že v Praze dne 19. ledna zemřel Jan Palach, je zřejmě vůbec nezajímalo. Asi proto, že neměl židovský původ. Druhý pohled pak spočinul ve skutečnosti, že se porušuje právo na svobodu shromažďování, které musí být nedílnou součástí základního zákona každého státu, který se chce nazývat demokratickým. Zde jsem se pak již přímo ptal, jaký je jejich – Židů - vztah k našemu státu a připomínal některé neoddiskutovatelné skutečnosti z minulosti. Nicméně, abych se vrátil k tomu co následovalo po debatě na obchodní akademii. Jako první se ozval server časopisu Týden. Dne 29. ledna následoval článek pana Roberta Oppelta v Mladé frontě DNES s titulkem „Na debatu o holocaustu přišel extremista“ a o dva dny později v Hospodářských novinách článek „Národní strana uráží oběti holocaustu“. Zde se angažoval ředitel Židovského musea pan Leo Pavlát, a ještě tentýž den pak v deníku Metro, dle zprávy ČTK, přišlo sdělení náměstkyně pražského primátora paní Kousalíkové, že na debaty tohoto druhu bude na školách dohlíženo ze strany magistrátu jako zřizovatele. Nyní k tomu, co bylo na naši stranu řečeno. Začnu panem ředitelem Pavlátem. Ten se odvolává na sdělení paní Evy Vaňousové, jedné ze dvou přítomných dam, které přežily peklo nacistických koncentráků. Možná by bylo lépe, kdyby požádal vedení Obchodní akademie o zapůjčení příslušné kazety, neboť celý pořad byl snímán školní televizí. Vúvodu debaty o definicí holocaustu se kolega Sedláček skutečně letmo zmínil o onom dnešním ekonomickém nadužívání holocaustu, přičemž jasně zdůraznil, že v žádném případě hrůzy nacistických koncentráků nezpochybňuje. Pan ředitel Pavlát v tom vidí urážku obětí holocaustu. Mohl by laskavě vysvětlit, proč u nás na toto téma vyšla kniha „Průmysl holocaustu“, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím Dokořán s doslovem docenta politologie Filosofické fakulty UK PhDr. Pavla Barši? Autorem této knihy není žádný antisemita ani revizionista, ale židovský profesor politologie na DePaulově universitě v Chicagu Norman G. Finkelstein, jehož rodiče přežili nacistické hrůzy v Osvětimi. Sám 159 2008
autor knihu představuje slovy: „Tato kniha je rozborem průmyslu Holocaustu a zároveň jeho obžalobou. Na následujících stránkách vyložím, že Holocaust je ideologickým zobrazením nacistického holocaustu. Jako většina ideologií je, i když nepatrně, spojena se skutečností. Holocaust není libovolným výtvorem, nýbrž spíše vnitřně promyšleným konstruktem. Jeho hlavní dogmata podporují politické a třídní zájmy. AHolocaust skutečně potvrdil, že je nepostradatelnou ideologickou zbraní. Jeho prostřednictvím se jedna z vojensky nejsilnějších zemí světa s otřesnou bilancí v oblasti lidských práv sama obsadila do role státu ,oběti‘, a stejně tak si status oběti přivlastnila nejúspěšnější etnická skupina ve Spojených státech. Tento zdánlivý status oběti s sebou nese značné dividendy – především imunitu proti kritice, byť i oprávněné. Mohu dodat, že ti, kteří tuto imunitu využívají, se neubránili morální zkaženosti, která je s ní obvykle spojena.“ I když o této knížce vím, nikdy jsem z ní nepoužil slůvko argumentace. Na můj vkus je příliš kontroverzní a příliš radikálně levicová. Nicméně bych panu řediteli doporučil, aby si přečetl stranu 94 a pochopil, kdo se vlastně nejvíc o šíření antisemitismu stará. Pokud se mne týče, tak jsem se v úvodu diskuse pokusil politologicky definovat holocaust jako státní politiku Třetí říše vycházející z ideologie NSDAP, jejímiž duchovními zdroji byl Hitlerův „Mein Kamf“ a Rosenbergův „Mythus dvacátého století“. Právně došlo k zakotvení tak zvanými „Norimberskými zákony“, na jejichž základě byl za Žida prohlášen ten, kdo měl dva židovské prarodiče. Vdiskusi jsem dále řekl, a to na rozdíl od ostatních, že termín holocaust lze použít pouze na Židy a Cikány, nikoliv třeba na Čechy. Nás to teprve čekalo, bylo to vyjádřeno v nástinu nástupního Heydrichova projevu do funkce zastupující říšského protektora. Když více méně odeznělo první kolo diskuse, položila paní Slezáková (druhá dáma, která přežila koncentrační tábory) otázku, co je příčinu vzniku antisemitismu. Vystoupil jsem a řekl, že u nás v Čechách, na Moravě a Slezsku to má výrazně národní podtext, protože v době Rakousko-Uherska se Židé hlásili převážně k němectví. Samozřejmě došlo k polemice a já se opíral o stejné důkazní materiály jako ve svém článku z 19. ledna. Vpodstatě asi tolik: Zatímco po nástupu Hitlera k moci jsme přijímali ve složité hospodářské krizové situaci a jako na běžícím pásmu z Německa židovské běžence, jmenoval jsem konkrétně Heinricha, Thomase i Gollo Manna, židovský kapitál se snažil o likvidaci svého majetku u nás. Živnobanka například odkoupila v roce 1938 od H. Petschka severočeský uhelný revír. Když byl náš zahraniční odboj v Anglii v počátcích v silné finanční tísní, požádal dr. Beneš H. Petshka o osobní půjčku 50.000 dolarů. Odpověď byla negativní. Stejně negativně k našemu odboji se chovaly i ostatní kapitálové židovské kruhy. Vůbec nikdo z nich nebral v úvahu, že to byla první československá republika, která jejich majetku poskytovala právní ochranu. Co toto mé vyjádření má společného s urážkou obětí holocaustu, nevím. Pan ředitel Pavlát to možná vysvětlí. Pro pořádek říkám, že mu oba články, tento i onen z 19. ledna zašlu. Aještě něco by stálo za dotaz. Dne 12. září roku 1999 uspořádala Židovská obec debatní večer o Kafkovi. Byli pozvání i čeští spisovatelé. Celý večer se hovořilo jen a jen v jazyce německém. Češi nestáli pořadatelům ani za to, aby byl zajištěn simultánní překlad. Čili – nejen tenkrát, ale opět i dnes. Na osobní invektivu, že jsem spolupracoval s Národní aliancí - ano je to pravda. Stalo se tak na jejich vlastní žádost, tato spolupráce nakonec byla ukončena. Bylo to v roce 160 2008
1999, kdy jsme je poprvé pozvali na naši manifestaci, na které jsme vyjádřili před velvyslanectvím Jugoslávie svou solidaritou s bratrským srbským národem, v době, kdy dcera československého velvyslance v předválečné Jugoslávii v roli americké ministryně zahraničních věcí byla hnací silou vojenské intervence proti bratrskému srbskému národu, kterému má být uloupeno jeho historické území – Kosovo. Z Kosova, kde žilo mimo Srby a Albánce pokojně řada národnostních menšin, mezi nimi několik desítek tisíc Židů, se dnes stává druhý albánský stát. Po bezprostředním skončení intervence, kdy se vrátili Albánci a zahájili etnické čistky, zbyl v Kosovu jeden jediný Žid – ředitel Židovského musea v Prištině. Azde jen maličkost. Nemám to doloženo, ale říká se, že této dámě zachránili jako malému dítěti Srbové život. Dále bez komentáře. Vté době jsem zažíval trauma – ztrácel jsem víru v ideály euroamerické civilizace. Tolik na adresu pana ředitele Pavláta. Pokud se týče článku pana redaktora Oppelta, který citoval moji větu z článku z 19. ledna, že pokud zde došlo k antisemitismu, že si za to většinou Židé mohli sami, tak se jedná o větu vytrženou z kontextu. Napsal jsem ji a podal na základě historických pramenů také důkazy. Pan redaktor nic nevyvrátil, ani se nesnažil. Takový způsob žurnalistiky připomíná v době dávné nacisty a v době nedávné komunisty. Server Tyden.cz zřejmě bedlivě sleduje mou činnost. Vlétě minulého roku se nějaký pisatel podivoval nad tím, proč jsem svolal vzpomínkové shromáždění u příležitosti 90. výročí bity u Zborova. Jmenoval mne a kolegu Kopala. Že jako hlavního přednášejícího jsem pozval renomovaného historika, navíc z poloviny židovského původu, o tom již nemluvil. Nyní mne pro změnu někdo z nich nazval fašistou. Bylo-li to v souvislosti s mým údajným antisemitismem, pak je to vzorová ukázka naprosté politické nevzdělanosti. Fašisté většinou nebyli antisemité, takový Mussolini antisemitismus zuřivě popíral (Emil Ludwig, „Osmnáct rozhovorů“ ). Jenže to by dotyčný redaktor musel znát rozdíl mezi nacismem a fašismem. Doporučuji mu proto k četbě stať Raymonda Arona, francouzského politologa židovského původu, z knihy, která se jmenuje „Dějiny dvacátého století“. Pisatel zde vysvětluje rozdíly. Nejsem nacista, ani fašista, jsem nacionalista. Takový nacionalista jako byl Palacký, Kramář, Dyk, ale i třeba Lev Borský. Jako příslušník hrdého národa jsem se narodil a jako takový chci i umřít. Jenže takovým pojmům pan redaktor zřejmě nerozumí, je to asi nad kriteria hodnot jeho etického chápání. Apokud se týče sdělení paní náměstkyně primátora, že magistrát bude na školách kontrolovat besedy o holocaustu, tak lze jen konstatovat, že komunisté kontrolovali a vedli mládež tak dlouho, až se proti nim vzbouřil celý národ. Jsou to trochu totalitní praktiky. Aproto se také nelze divit tomu, co si lidé myslí o dnešních našich představitelích. Budu citovat z Práva ze dne 1. února jen titulek: „STEM: dnešní politici nejsou lepší než totalitní“. Jistě pěkné vysvědčení. Aprotože to v celé kontinentální Evropě nevypadá s demokracii dnes právě nejrůžověji, nelze se ani divit výroku známého německého liberálního sociologa Ralfa Dahrendorfa, který říká, že 21. století bude stoletím autoritativních režimů. Inu, ne nadarmo se říká, že kdo seje vítr, sklízí bouři.
161
2008
Pane Jaroslave Foldyno, nelze sedět na dvou židlích Jaroslava Foldyny pod titulkem „Prohraje-li Srbsko, prohraje i Evropa“. Autor zde popisuje působení sdělovacích prostředků, které zaznamenávají masové demonstrace v Srbsku včetně pokusu o zapálení velvyslanectví USAa současně je kritizuje s tím, že žádný redaktor neuvede příčiny. Vdalší části pak popisuje běh událostí z roku 1999, kdy dochází k agresi NATO vůči bratrskému srbskému národu za účelem udržení multietnického charakteru oblasti Kosova. Následně se pak vrací ke skutečným následkům této intervence, kdy hořce konstatuje, že v dnešním Kosovu jsou multietnické již jen hřbitovy. Správně pojmenovává celou loupež, jíž se mezinárodní společenství těch mocných dopouští na Srbsku, porušení norem mezinárodního práva, nedodržení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, v některých případech jde i do detailu, když vyjmenovává i oběti. Snad zde schází již jen jedno, říci, co byla UCK, co jsou dnešní představitelé nového druhého albánského státu a napojení těchto lidí na narkomafii. Jenže jaksi zapomíná, že i on je jeden z těch, kteří na těchto skutečnostech mají svůj podíl. Jako funkcionář strany, za jejíž vlády jsme vstupovali do NATO, nedokázal prosadit, aby se o tomto vstupu konalo referendum. Jaksi pozapomněl, že ve chvíli, kdy padaly bomby na Bělehrad, byli jsme i my toho příčinou, neboť jsme dali k disposici svůj vzdušný prostor. Atak jsme se tehdy, ještě jako svobodný a suverénní stát s demokratickými zvolenými zastupiteli, stali po prvé v moderní historii agresory. Věci se mají totiž nazývat pravým jménem. Když jsem se na pozvánku, jako tehdejší tiskový mluvčí občanského sdružení Vlastenecká fronta, účastnil dne 28. dubna 1999 smutných oslav státního svátku ještě tehdejší Jugoslávie, bylo mi nedobře. Nedobře z toho, že jsem se tam mezi jinými sešel i s některými poslanci ČSSD, poslanci vládní strany, která se zachovala jak se zachovala. Občanské sdružení Vlastenecká fronta manifestovala za bratrskou Jugoslávii již rok před tím před jejím velvyslanectví, kdy hrozil útok, snad jako jediné. Tehdy se vojenská intervence odložila. Když v roce 1999 došlo k agresi, tak byla Vlastenecká fronta opět první, když vyjádřila svou solidaritu s bratrským srbským národem a svolala opět na ta samá místa demonstraci. Ze mne se stal přes noc puncovaný extremista, který v mnoha ohledech přestal věřit na principy euroamerické civilizace. Pan Jaroslav Foldyna zůstává stále člověkem společnosti. Útočí na USAa zapomíná, že stejně se chová celá Evropská unie. Celá společnost pánů z Bruselu totiž není nic jiného, než společenství velkých, kteří pod pláštíkem politické integrace chtějí z těch menších a malých udělat poslušné vykonavatele svých politických a ekonomických zájmů. Akdo nebude poslouchat dopadne jako Srbové. Sociální demokracie je pak v celoevropském měřítku toho poslušným nástrojem. Jako by se nevědělo, že jeden dlouholetý ministr zahraničních věcí Německa kdysi ve svých pamětech napsal, že Srbsko musí být potrestáno, protože vyvolalo první světovou válku. Inu, kde ty časy jsou, kdy někdejší císařské Německo bylo zásluhou Otty von Bismarck velmocí první kategorie. (Ajak by to bylo pro Němce hezké, kdyby se ony doby opět navrátily). Zajímavé je, že tuto větu o nutnosti potrestat Srbsko otiskly při 162 2008
vzpomínkách na bitvu na Kosově poli před devíti lety Lidové noviny. Pouze nevyslovily jméno autora. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jistě, v tomto boji za Srbsko nesmíme kapitulovat. Ale nesmíme také vzdát svůj boj za lepší Evropu. Evropu, ze které nebude vylučováno Rusko pod pláštíkem samozvaně vykonstruovaných pohádek o lidských právech. Evropu tak, jak ji charakterizoval velký francouzský státník Charles de Gaulle - Evropu vlastí (národních států) od Gibraltaru až po Ural - zde bych dodal až po Eurosibiř, protože i tu obývají Rusové, kteří jsou Evropany. Akdo je vlastně onen Evropan? Opět budu citovat de Gaulla. Člověk bílé pletí, křesťanského náboženství a vychovaný v řeckořímském kulturním dědictví. Aorganizačním základem této Evropy jsou národní státy. Veškerá soustátí a mnohonárodní federace vždy zkrachovaly, vesměs pak s nedobrými následky pro zúčastněné.
163
2008
Plnou rehabilitaci skupiny bratří Mašínů provedli nakonec komunisté Panu premiérovi se zase povedl jeden mistrovský kousek. Svou pracovní návštěvu v USAvyužil k tomu, aby udělil premiérskou medaili bratřím Mašínům a následně pak doma i Milanu Paumerovi. Tento počin vyvolal nakonec nejostřejší reakci u komunistů. Jejich předseda pan Vojtěch Filip se nechal ihned slyšet, když obvinil Topolánka z toho, že vyznamenává vrahy. Učinil tak téměř bezprostředně potom, kdy se komunisté přihlásili k Únoru 1948 jako něčemu, co bylo zcela ústavní. Rozeberme si napřed co se stalo v únoru 1948. Obyčejný puč provedený pod hrozbou teroru, jíž ustoupil president Beneš, aby formálně přijal tak zvané ústavní řešení vládní krize. Vždyť důvodem demise byla naprosto nepřijatelná mocenská politika na ministerstvu vnitra, kdy komunisté odmítali přijmout většinové usnesení vlády. Anyní položme několik otázek: Co bylo ústavního na vzniku Akčních výborů Národní fronty, které vyhazovaly lidi z práce? Co bylo ústavního na masakru proti pochodujícím studentům na Hrad? Aco prohlídky na sekretariátech nekomunistických stran? Co akční výbory na ministerstvech, které znemožnily výkon funkce nekomunistickým ministrům? Co přímý násilný vyhazov sociálně demokratického ministra Majera z ministerstva výživy? Co Rudolfem Slánským nakomandované bojůvky při boji o sekretariát sociální demokracie? Několik dní po onom „ústavním kroku“ jsem ve svém rodišti Pardubicích (bylo mi necelých čtrnáct let) navštívil svého kamaráda a ten mi ukazoval policejně zapečetěnou garáž auta národně socialistické strany. Konkrétně to bylo v Hronovické ulici číslo 790. Co byl vydaný zatykač na studentského vůdce Emila Ransdorfa? Aco ti všichni, kteří se již druhý den po puči ocitli v kriminále a za něž president Beneš intervenoval? To chce někdo nazývat ústavností? Ajak to vypadalo krátce po puči? Byli bezprostředně zavírání lidé do tak zvaných táborů nucených prací a to bez jakéhokoliv soudu, jen na podkladě správního rozhodnutí. Během několika let byly inscenovány zločinecké procesy, které končily justičními vraždami, od Helidora Píky, přes skupinu Milady Horákové, až nakonec skončili před soudem vysocí představitelé KSČ v čele s Rudolfem Slánským. Ze čtrnácti souzených v tomto procesu bylo vyneseno jedenáct trestů smrti, tři doživotí. Byla vyhlášena politika třídního boje, což samo o sobě je forma občanské války proti celým skupinám obyvatelstva. Za tento zločinecký režim musel být samozřejmě někdo odpovědný. Apo pravdě řečeno, tuto odpovědnost již zakládalo samotné členství v komunistické straně. Tuto skutečnost by si měl laskavě uvědomit dnes každý komunista, ať třeba bývalý. Ati dnešní, kteří členy této strany zůstali, by měli laskavě vzít na vědomí, že pokud se hlásí k únoru 1948, tak se hlásí ke zločineckému režimu, o kterém byl již vydán zákon, který jej trochu stydlivě nazývá protiprávním. Pokud někdo chce dnes soudit Mašíny i ty ostatní, nechť si laskavě uvědomí, že skupina těchto, tehdy mladých lidí, se jen postavila proti zločincům se zbraní v ruce, tedy způsobem, na který jsme my ostatní neměli dost odvahy. Ajestli JUDr. Filip svým prohlášením něco učinil, tak se pouze postaral o faktickou společenskou rehabilitací ještě dnes žijících bratří Mašínů a Milana Paumera. Obhajoba jejich postojů vyjádřená v tele164 2008
vizi Prima dne 9. března panem Paumerem byla více než důstojná. Ahodlá–li někdo reagovat na věc tak, jak učinil před Paumerovým vystoupením pan Paroubek, když prohlásil, že by panu Paumerovi ruku nepodal, pak jen dokazuje jedno – že totiž jeho někdejší kladné vyjádření o únoru 1948 jistě nebylo náhodné. Dokazuje to rovněž, že je podobně jako i mnoho jiných dnešních politiků ČSSD produktem někdejšího bolševického systému. Naši dnešní sociální demokraté jsou v mnohém ohledu dost legrační. Vjedné sněmovní místnosti Lidového domu mají velký obraz TGM. Ale že tento první president našeho státu prohlásil, že je lépe zemřít, než žít v otroctví, na to již zapomínají. Apan Paroubek je toho vzorovou sociologickou ukázkou. Zřejmě není předsedou této společnosti čirou náhodou. Na závěr ještě jednu maličkost. Televize Prima uspořádala ve svém nedělním pořadu anketu pod zadáním, zda se má bojovat proti totalitnímu režimu se zbraní v ruce či ne. K ozbrojenému boji se kladně přihlásilo přes sedmdesát procent z těch, kteří se chtěli vyjadřovat. I když samozřejmě takový průzkum je problematický, přece jen o něčem svědčí. Možná, že dochází k renesanci národního sebevědomí. Pak by bylo třeba dobré vystřídat seriál o majoru Zemanovi příběhem bratří Mašínů. Jejich příběh je totiž skutečný. Píši tyto řádky v den šedesátého výročí smrti Jana Masaryka. Je to smutný příběh, o němž pořád nevíme vše. Aje to příběh, který by se možná nikdy nestal, kdybychom v rozhodujících dnech Mnichova v roce 1938 měli vůli k boji, což bylo i stanovisko podplukovníka Mašína. Apak bychom se třeba nemusili pídit po smutném konci našeho ministra zahraničních věcí.
165
2008
Kabát z ostudy Azvoní zvony zrady zvon, čí ruce jej rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion a my jsme je milovali. Když František Halas vyjádřil těmito verši rozčarování našich předků nad mnichovskou zradou, jejíž sedmdesátileté výročí budeme zanedlouho vzpomínat, nikde z nich asi netušil, že se v naši vlasti najde vláda, která se dopustí po sedmi desítkách let něčeho podobného. Tehdy jsme věřili, že se nemůže stát, že budeme ponecháni sami sobě, abychom byli vydáni na milost a nemilost zločineckému režimu německé nacistické Třetí říše. Stalo se a celá tehdejší generace dospělých lidí našeho národa byla jednou provždy poznamenána traumatem, z něhož se nikdy nevzpamatovala. Stačilo však oněch vzpomínaných sedmdesát let, abychom se dopustili stejného zločinu na svých srbských bratřích, abychom diplomatickým uznáním nezávislosti Kosova rozhoupali zrady zvon na národu, který nás miloval, viděl v nás starší vzdělanější bratry. Musíme se stydět jeden každý z nás, za hanebný čin své vlády, kterou jsme se si svobodně zvolili a za jejíž činy neseme všichni odpovědnost. Jistě, máme-li ve vládě takové lidi, jako je paní Džamila Stehlíkova, v jejíchž žilách neproudí krev české matky, nebo švýcarského státního občana pana Schwarzenberga, jehož vztah k této zemi je dán více zájmem o navrácený majetek než povinnostmi příslušníka české rodové šlechty, jak tomu bylo v případě jeho otce, pak jistě není čemu se divit. Nelze se ani divit, že přítomnost těchto dvou osob v české vládě vyvolává naděje Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jak bylo ostatně na jejich nedávném sněmu veřejně řečeno. Jistě, oba dva zastupují stranu, o které toho mnoho dobrého říci nelze. Stranu, která ve jménu úplně nesmyslně pojaté ochrany ekologického systému je ochotna zorganizovat světový hladomor. Je nutno ocenit krok ministrů KDU-ČSL, kteří dokázali zachovat základní pravidla slušného chování, ať již jejich „NE“ bylo zdůvodňováno jakkoliv. Jenže rozhodující hegemonii v této vládě má nesporně ODS. Ajejí krok je krokem hanby a zrady, zde bych mohl pokračovat verši básníka. Tato strana - velmi slušně řečeno - se stala vykonavatelem nového pokusu velkoněmeckých snah, tentokrát obratně skrytých pod hvězdami EU. Ne nadarmo napsal někdejší a velmi úspěšný německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher ve svých memoárech, že „Srbsko musí být potrestáno, protože vyvolalo 1. světovou válku. „Ano, po roce 1918 přestalo být Německo velmocí prvého řádu a jak se ukazuje, tak se s tím Němci nikdy nesmířili. Všeobecně se ví, že rozbití Jugoslávie bylo mistrovským kouskem německé tajné služby BND. Jenže o tom se pro jistotu nemluví. Spíše je módou dělat ze Srbů zločince. Co je vlastně historickou vinou Srbů? Vobou světových válkách stáli na správné straně. Apak tahali za své slovanské bratry kaštany z ohně. Lhostejno, šlo-li o Chorvaty, Černohorce nebo v menší míře o Slovince. K tomu byla Jugoslávie dobrá, byla dobrá k tomu, aby zakryla spojenecký vztah Chorvatů k Rakousko-Uhersku, právě tak, aby se zapomnělo na krvavý proněmecký režim Dr. Paveliče, na který opět již Chorvaté nostalgicky 166 2008
vzpomínají. Vždyť v té době byla Bosna a Hercegovina součástí Chorvatska. Albánie se stala součástí Itálie, když se Viktor Emanuel II. dal korunovat albánským králem. Nicméně v okolních oblastech dokázaly albánské menšiny postavit dvě divize SS. Jednu z nich pojmenovaly po svém národním hrdinovi Skanderbergovi. Aani v oné třetí světové válce, ve které se nestřílelo, nestáli Srbové jako největší národ Jugoslávie proti Západu. Jejich původní někdejší krutý komunistický režim se vymanil ze závislosti na SSSR a následně se transformoval na poměrně umírněnou, byť jako komunistickou společnost, se zcela nezávislou zahraniční politikou postavenou na neutralistické základně. Byli to Srbové, kteří si v meziválečném období zakládali na svém studiu u nás. Byli to Srbové, kteří se hlásili jako dobrovolníci do naší armády v roce 1938. Byla to i Titova Jugoslávie, která se odmítla v roce 1968 podílet na intervencí SSSR proti nám a vyjádřila svůj kategorický nesouhlas. Dnes, kdy některé světové velmoci zákeřně porušují základní pravidla mezinárodního práva a podávají si ruce s představiteli uměle vytvořeného státu, který vznikl na obchodech a zločinech narkomafie, nemáme v sobě ani tolik základní slušnosti, abychom k uznání samostatného Kosova dokázali říci ne. Zde se nelze jen stydět za činy naši vlády, musíme se stydět každý sám za sebe. Avyvodit z toho i patřičné důsledky. Apokud proněmečtí kolaboranti a exponenti usazení na vlivných místech našeho veřejného života, se snaží vysvětlovat věci různými podlými vytáčkami, pak je nutno říci dost. Aže existují, dokazuje již sama skutečnost, že nebylo povoleno zveřejnit ČTjiž natočený film „Uloupené Kosovo.“ Bude nutno začít věci pojmenovávat pravými jmény. Zrada vždy zůstane zradou. Atakového premiéra jakého máme i s celou jeho stranou, která hovoří o obraně národních zájmů a pak se chová jako naprosto nespolehlivé pubertální dítě, také nepotřebujeme. Tato vláda se totiž stala vládou národní hanby Ao straně, která tvoří její jádro, lze dnes říci totéž. Když jsme v nedávné době prohráli boj o místo v Radě bezpečnosti, tak se ukázalo, že skutečných přátel ve světě mnoho nemáme. Nyní jsme svým ostudným činem dokázali, že si nic jiného nezasluhujeme.
167
2008
Kterak dospěti ke krachu vlastní civilizace Den 28. června je spjat se dvěma historickými daty. Podle pravoslavného kalendáře se jedná o den 15. června, který je spojen se svátkem svatého Víta. VSrbsku je nazýván Vidovdan. Vtento den, před osmdesáti šesti lety, podlehl v Sarajevu následkům atentátu následník trůnu rakousko-uherské monarchie, František Ferdinand D´Este. O pár týdnů později, na svátek svaté Anny, připadající podle našeho kalendáře na den 26. července, vypukla 1. světová válka se všemi z toho vyplývajícími nedozírnými následky. Vtentýž den, Léta Páně 1389, byla svedena mezi Turky a Srby bitva na Kosově poli, která na dlouhou dobu poznamenala osud bratrského srbského národa. Av tentýž den roku letošního se rozhodli uspořádat homosexuálové a lesbičky jakýsi svůj mezinárodní den, který chtěli završit pochodem. Vnašem státě si k této akci zvolili Brno. Tento záměr však narazil na jistý nesouhlas, a tak některé politické strany a občanská sdružení chtěly odpovědět protidemonstrací, samozřejmě pokojnou. Páni radní ve svém velikášství snoubeném s pohodlností reagovali zákazem. Zřejmě chtěli dokázat, že jsou stejně velicí a nekompromisní jako jejich kolegové v Plzni a Praze. Výsledkem byl neuvěřitelný chaos, nezvládnutí situace a zmatené reportáže příslušných sdělovacích prostředků, které opět dokázaly jen to, že umí, a to ještě zcela špatně, desinformovat. Oni totiž nedovedou o celém dění napsat ani pořádnou reportáž. Druhý den se sejdou před televizní obrazovkou předseda KSČM pan Filip a ministr vnitra pan Langer a žoviální se baví o tom, kdy zakážou Národní stranu. Nebyl jsem v Brně. Toho dne jsem se zúčastnil pravoslavného křtu syna svého přítele a do večerních hodin jsem pak seděl v příjemné společnosti v útulné hospůdce. K tomu, abych si udělal obraz o tom, co se dělo v Brně, mi však stačily tři delší telefonické hovory a jedno náhodné setkání s účastníkem, který mi v několika větách vysvětlil chod událostí. Jednotlivé podrobnosti přímého střetu mi samozřejmě známy nejsou, jejich příčiny samozřejmě ano. Nyní k těm jednotlivým protagonistům. Národní strana se rozhodla přes zákaz účastnit se symbolicky, a navzdory dnes již více než tisícové členské základně, obeslala tuto akci pouze třiceti účastníky. Toto číslo potvrzují Lidové noviny, Právo hovoří o deseti. Její členové se chovali naprosto pokojně a nesli transparenty vyjadřující nesouhlas s akcí gayů.Když pan Filip v televizi požadoval zákaz Národní strany, vyjádřil se o brutálních akcích, zapomněl však říci, kde a kdy se jich tato strana dopustila. Jako relativně úspěšný a vzdělaný právník ví, že by měl také předložit konkrétní důkazy. To samozřejmě neučinil. Místo toho uváděl akce, kterých se vůbec Národní strana nezúčastnila. Apokud se týče 1. května 2007, tak tam mezi narušitele patřila jeho mládež, ne Národní strana, navíc ani tohoto shromáždění se Národní strana nezúčastnila. Po vzoru všech svých komunistických předchůdců obrací pravdu naruby. Nakonec ale - co může kdo chtít od člověka, který se politicky hlásí k takovému vrahovi, jako byl Klement Gottwald, který na základě vlastního rozhodnutí poslal na smrt koncentráčnici Miladu Horákovou, ženu a matku tehdy šestnáctileté dcery, právě tak jako na jeho rozkaz šlo pod šibenici jedenáct jeho nejbližších spolupracovníků? 168 2008
Toto rozhodnutí, dle renomovaných historiků pocházelo jen od něj a pouze jej sdělil předsednictvu KSČ. Ti ostatní mlčeli a souhlasili. Takový Rudolf Slánský souhlasil v roce 1950 v případě Milady Horákové, za dva a půl roku se celá záležitost vedle těch dalších deseti týkala i jeho. Inu, ne nadarmo prohlásil Lenin, že „my komunisté jsme lidé zvláštního ražení“. Skutečnost, že ČTještě den poté, (teletext ČTč. 114) uvedla, že většina demonstrantů byla příznivců Národní strany, pana Filipa nikterak neomlouvá. Měl si to jít laskavě ověřit. Toto sdělení ČTje klasická ukázka toho, jak je občan informován a jaké má ČT reportéry. A, aby bylo veselo, tak tuto zprávu ještě přetiskly v pondělí v upravené formě Lidové noviny. Zde hovoří o 150 narušitelích, při čemž většinu měli tvořit členové a příznivci Národní strany. Tato zpráva nese titul: „Langer pohrozil, že rozpustí Národní stranu.“ Včlánku, který je umístěn bezprostředně nad výše uvedeným titulkem, se pod nadpisem „Duhová vlna pod palbou“, píše: „Tři desítky příslušníků Národní strany kráčející 100 m před průvodem vyjádřili své pohoršení jen transparenty s hesly typu: ‚Bráníme hetero rodinu‘.“ Jistě, naprostý novinářský Kocourkov jedněch novin, v jeden den, na jedné straně. K čemu je šéfredaktor těchto novin, nevím, zřejmě však jeho cizokrajní majitelé a chlebodárci jsou s touto prací naprosto spokojeni. Korunu všemu nasadil pak v deníku Mladá fronta Dnes pan redaktor Jan Jandourek, když označil všechny národovce za devianty. Já to chápu, chtít hájit vlastní národ se v očích kosmopolitů považuje málem za zločin. Aještě ke všemu, když z popudu Národní strany se vytvoří Národní garda, která dokáže ve škole, umístěné na okraji Karlových Varů, se souhlasem rodičů uhájit bezpečnost českých dětí a to ve chvíli, kdy policie selže. Já zde neviním policii, je jich opravdu málo a bude to zřejmě ještě horší. Jenže pan ministr vnitra místo, aby zpytoval svědomí a uvažoval, jak vše napravit, hledá cesty, kterak rozpustit Národní stranu. Inu, je cosi shnilého ve státě českém. On by přece měl spíše Národní gardě poděkovat. Na adresu pana Jandourka bych pak chtěl říci, že protestní akce v Brně se také zúčastnili někteří katolíci, kteří svůj nesouhlas vyjádřili formou motlitby u Mariánského sloupu, kde se zcela jistě obraceli k Bohu za obrácení těch, kteří to „své já“ dávají tolik na odiv. Ono totiž povinností katolíků, zvláště pak těch, kteří byli biřmování, a stali se tak Kristovými bojovníky, je aktivně bojovat proti nepravostem. Ahomosexualita, dle církevního učení, mezi ně patří. Zřejmě tedy je, dle výkladu pana redaktora Jandourka, každý katolík také deviant. Ato včetně všech jeho duchovních pastýřů a papeže. Nedovedu si totiž představit, že kdy bude žehnat nějaký biskup takovému průvodu, jaký se konal minulou sobotu v Brně na oslavu oné čtyřprocentní menšiny. Dále je zajímavé, že skupinu katolíků s bílými stuhami nikdo z novinářů nezaznamenal. Ti se totiž těmto falšovatelům zpravodajství jaksi nehodí do řemesla. Výsledek nakonec byl ten, že v důsledku nezvládnutí situace trval průvod plánovaný na dvě hodiny pouhých dvacet minut. Zda ti, kteří se dopustili těch největších násilí a použili slzný plyn, byli dopadeni či ne, se v tuto chvíli zatím neví. Při hledání viníků můžeme, ale nemusíme dojít k Národnímu odporu, případně k vysloveně chuligánským seskupením, které se spíše pohybují na fotbalových stadionech. To v tuto chvíli neví pořádně nikdo. Národní odpor rozpustit nelze, protože jako občanské sdružení není regi169 2008
strován. Jeho aktivisté si totiž již natolik zvyklí na zákazy všeho druhu, že jim pomalu začíná být zcela lhostejné, zda je něco povoleno nebo zakázáno. Vycházejí více méně z toho, že nedodržují-li zákony páni nahoře, proč by je měli dodržovat oni dole. Nejvýše je stávající mocipáni zatlačí do jakési ilegality, občas někdo u nich bude zavřen. Časem se vrátí a bude mít aureolu mučedníka. Aideje těchto lidí, s kterými já politicky nechci nic mít společného, se budou šířit asi tak jako se u mladých lidí šířilo nošení dlouhých vlasů v šedesátých letech minulého století. Akomunistům nebylo veškeré lustrování těchto mladých lidí nic platné. Nakonec si proti sobě poštvali všechny a nestačili se divit. Jenže vysvětlovat to nejen pánům radním, ale i těm více nahoře umístěným, není nic platné. Ne nadarmo se říká, že rozhodne-li se Bůh někoho potrestat, raní jej slepotou. Vdaném případě se jedná o slepotu politickou. Ati jí postižení by si měli asi nechat ověřit míru svého inteligenčního kvocientu. Nemusím mít někoho rád, ale vždy jej musím považovat za rovnoprávného občana, protože demokracie a svoboda platí pro všechny. Nejen pro ty vyvolené, kteří jsou právě u moci. Na závěr k oněm čtyřprocentním. Když jsem viděl na teletextu vyhledávané mučedníky této skupiny, kteří přežili nacistické koncentráky, chtěl bych upozornit, že homosexualita byla trestná téměř všude a dávno před nástupem nacismu. Vkomunistickém Československu, na základě převzatého zákona z minulých dob, tomu bylo do konce roku 1961. Já samozřejmě nejsem pro to, aby tato trestnost byla obnovena. Jenže se domnívám, že sexualita není dána člověku pro to, aby naplnil svůj život těmito radovánkami, ale za účelem udržení života, jak je tomu u všeho živého a organického v přírodě. Plně chápu, že ne každému je dáno, aby po biologické stránce byl stejný jako ti ostatní, ale odmítám a považuji za zcela scestné, aby se takovýto jev výjimečnosti dával na odiv způsobem, jak to činili iniciátoři tohoto pochodu v Brně. Nakonec víme, jak se k této problematice postavil pan president. Zákon vrátil, když byl přehlasován, tak jej nakonec nepodepsal. Jiná forma, tak zásadního nesouhlasu, mu již nezbývala. Paní ministryně Stehlíková, která se zúčastnila tohoto pochodu, se hlásí ke straně, jejímž hlavním cílem je ochrana přírody a přitom podporuje činnost, která je v rozporu s přirozeným řádem této přírody, jehož hlavní náplni je reprodukce života. Inu, lepší zmatek v hlavě obyčejného občana již opravdu vyrobit nelze.
170
2008
Tiskové prohlášení Dne 7. července 2008 uveřejnil deník Právo zprávu, podle které pan Jan Kopal a pan Josef Palička zaregistrovali na ministerstvu vnitra občanské sdružení pod názvem Národní domobrana. Podle této zprávy prohlásil pan Jan Kopal, že tento akt je předstupněm k politické straně Národní demokracie. Sděluji tímto, že toto sdružení nemá s Národní demokracií nic společného a že se jedná o samostatný krok dvou výše uvedených osob. Registrace jakéhokoliv občanského sdružení jako předstupeň vzniku politické strany pod názvem Národní demokracie (ND) nebyla přípravným výborem ND nikdy projednávána. Mgr. Jan Skácel Zmocněnec a předseda přípravného výboru ND VPraze dne 9. července 2008
171
2008
Nazývejme věci pravým jménem „Není nad původnost, každý po ní touží, jedni chodí blátem, tož já půjdu louží.“ Nemám rád, když se v politice někdo přespříliš ohání slovy jako morálka, humanismus a přehání to s obecnou lidsko-právní ideologií. Stačí si připomenout dobu po roce 1989. Státní převrat jsme hrdě nazvali sametovou revolucí, oháněli se pravdou a láskou a skončili humanitárním bombardováním. Do dob dřívějších se v tomto směru raději nevracím. Po rozbití Československa jsme si schválili novou ústavu. Byla šita trochu horkou jehlou, nicméně přes všechny její nedostatky lze podle ní existovat. Přepracovat, popřípadě ji dopracovat, se však nikdo nikdy nepokusil, nejvýše zůstalo u všeobecných deklarací. Připomněl jsem platnou Ústavu, která zakládá politický život na výsadním postavení politických stran a na druhé straně jasně deklaruje skutečnost, že poslanec zvolený za politickou stranu se při hlasování řídí pouze svým svědomím. To tedy v praxi znamená, že je sice poslanec zvolen za politickou stranu, ale ve svém rozhodování je na ni politicky nezávislý. Tím měla být vytvořena jistá pojistka proti vůli a zvůli sekretariátů politických stran a vytváření neodvolatelné vlády partiokracie, která například úspěšně pohřbila v roce 1958 Čtvrtou Francouzskou republiku. Proto nedovedu pochopit, jak se může používat v takové míře pojem přeběhlík. Že tak činí sdělovací prostředky, tomu se nedivím. Těm totiž vůbec nezáleží na kultuře našeho politického života. Novináři hledají především jen skandály a všemožně destabilizují politickou scénu, vyvolávají hlubokou nedůvěru veřejnosti v naši politickou elitu a někdy konají v duchu hesla „čím hůře, tím pro ně lépe“. Když však tyto výroky používají politici v boji vůči sobě, je to na pováženou. Nejvíc mne to mrzí u pana prezidenta, kterého si pro řadu jeho velmi statečných postojů nesmírně vážím, i když s ním v některých ohledech nesouhlasím. Přitom to byl právě on, kdo v době tvorby ústavy mohl tento náš základní zákon ovlivnit. Navíc, ve své předchozí politické praxi, ve funkci ministerského předsedy, dvakrát společnost „přeběhlíků“ sám využil. Poprvé tak učinil v roce 1992 při rozpadu Československa, kdy se mu hodily hlasy odštěpených Republikánů, podruhé to bylo v roce 1996 a začátkem roku 1997, kdy se s ČSSD rozešel poslanec Josef Vágner, politik relativně silně levicově orientovaný. Tohoto pána dost dobře znám, seděli jsme spolu v roce 1990 jako magistrátní zastupitelé (tehdy ještě poslanci NVP) a vím, že vždy šlo o zásadového člověka, u kterého vylučuji jakoukoliv korupci. On totiž v těch letech měl již ekonomicky demagogických licitací ČSSD plné zuby. Proto mne mrzí u pana prezidenta, jako vrcholného strážce platného základního zákona, že použil termín přeběhlík a choval se tak vlastně protiústavně. Chápu, že neslýchané urážky z úst premiéra, který pana prezidenta obvinil z inscenace pádu vlády, jej mohly roztrpčit, nicméně neměl v žádném případě uvedené výrazy použít. Nakonec tím ani nepomohl svým politickým záměrům, které jsou jinak navýsost ušlechtilé a vysloveně neosobní. Jde mu totiž jen o to, abychom se my, národ český, nestali bezmocnými loutkami v rukou mocných tohoto světa. Na celém pádu vlády není odstrašující jen způsob, vulgarita a nekoncepčnost ČSSD, 172 2009
ale ve značné míře se musíme tázat, o jakou jde vlastně stranu. Těch útěků odtamtud je přespříliš. Sama skutečnost, že při prezidentských volbách si vynutili zneužitím funkce předsedy PS veřejnou volbu, svědčí o tom, že ve straně panují zřejmě nezdravé diktátorské manýry úzké vrstvy vládnoucí stranickým aparátem. Tyto vysloveně negativní signály nás nutí k další otázce – jaké budou poměry ve státě, jestliže se ČSSD ujme vlády. Vsamotné straně je dost bývalých komunistů a ti si nikdy s demokratickými procedurami hlavy příliš nelámali. Proto se domnívám, že bývalí soudruzi, kteří zůstali duchovními produkty minulého režimu, jsou vysloveným neštěstím ČSSD. Klasická ukázka je případ sestavení kandidátky Středočeského kraje, kde kandidátům byly předloženy dlužní úpisy pro případ dezerce. Přidáme-li k tomu panem předsedou Paroubkem hlásanou presumpci viny, což samo o sobě je popřením zásad římského práva, na kterém je položen právní systém celé naší civilizace, tak nás hrůza může jen jímat. Navíc i některé bývalé členy, kteří se vyvinili z korupčních kauz, nechce ČSSD přijmout zpět, ač to bylo dříve deklarováno. Způsob, jak se tato strana zachovala k bývalé ministryni Součkové, která chtěla jen řešit malér státu (Diag Human), jenž jí byl zanechán coby onen pověstný kostlivec ve skříni, jen dokresluje bezohledný a sobecký charakter těchto lidí. Paní Součková je z celého případu dnes vážně nemocná, třikrát byla osvobozena, následuje odvolání státního zástupce a ona zůstává sama za egoistického přihlížení celého vedení ČSSD, vydána všanc agresivním médiím, vydaná všanc osudu. Že nejsou poměry v ČSSD zdravé, ukazuje tajná volba místopředsedkyně strany. Tam se konečně řada lidí z druhé garnitury vzbouřila, samozřejmě potichu, proti oněm polobolševickým praktikám současného vedení. Ona totiž tato strana není ani sociální, ani demokratická. Je to pouze společnost bezzásadových lidí, zneužívajících název firmy, který slouží jako výtah k moci a příslušným prebendám. Vyprávění o tom, že jsou stranou pro obyčejné lidi, patří do příběhu povídek. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by pro „ty dole“, na které se tak rádi odvolávají, nepřipustili za své vlády takový nárůst cen energií. Dnes bojují proti privatizaci letiště, kterou legislativní formou sami před lety zahájili. Za své vlády pak do rukou mezinárodních monopolů vydali fakticky velkou část naši energetické sítě. Neznalost se snoubí s neseriózností, demagogické deklarace s podlostí. Vaféře Krakatice žádají a nakonec prosazují zbavení mlčenlivosti jediného člověka, místo aby bylo zbaveno mlčenlivosti všech 15 protagonistů, kterých se to týká. Ak tomu všemu přispívá, asi kdysi slušný člověk, bývalý ministr vnitra Bublan. Aže všemu sekundují komunisté, jen ukazuje, že zde platí Cibulkova slova „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“. Ano zůstávají stále účelově stejnými, těmi, kteří nikdy nezapomněli na to, že zde bez jakékoliv kontroly zpupně vládli. Nakonec všichni víme, že ještě dnes oslavují Únor a Gottwalda, masového vraha a servilního služebníka jiného masového vraha Josefa Visarionoviče Stalina. Protestují neustále proti své izolaci a sami si ji přitom vytvářejí. Ato mají ještě tu drzost vyčítat vládě, že neiniciuje rozpouštění jiných politických stran. Asamozřejmě, jsou také prvními, kteří by chtěli měnit ústavu, učinit poslance odvolatelnými, nebudou-li poslouchat svou stranu a zakotvit tak naprostou diktaturu stranických sekretariátů. Nesdílím sice politické názory pana profesora Cepla, ale budiž mu, jako faktickému tvůrci Ústavy, vzdán dík za to rozhodování z hlediska vlastního svědomí a vzepření se diktátu šéfů politických stran. To při osobních vlastnostech těchto lidí by vytvořilo ovzduší přímo nedýchatelné. Strana, která podvedla 173 2009
voliče, zradila program a vystupuje protinárodně, nemá právo po svých poslancích požadovat loajalitu a soudržnost! Co říci na adresu těch ostatních. ODS se postupně transformuje na evropskou liberální stranu, která zrazuje zásady, na základě nichž vyhrála před dvěma lety volby. Takže pádu této vlády není třeba litovat. Ostudné uznání Kosova je klasickou ukázkou, jak blízká je dnes cesta ke zradě nejen svých voličů, zájmů českého národa, ale i sebe sama. Není v tomto směru rozdílů mezi zaprodáváním národních zájmů a služebníčkováním, jak má historicky ve své pracovní náplni sociální demokracie, a dnešní ODS. Ba naopak je to horší, protože to nikdo nečekal. Dnes je již jen otázkou cti každého jednotlivého politika této strany, zda se dokáže nastupujícímu trendu vzepřít. Pokud se týče senátorů této strany, uvidíme. Stanou-li se servilními vykonavateli vůle mocných tohoto světa, pak nám zbývá jen věřit, že bude naplněno Libušino proroctví. O straně Zelených a jejím dnešním předsedovi je škoda mluvit. Zde však lze perspektivně předpokládat, že tato strana odejde do ztracena. Zvláštní fenomén je paní poslankyně Jakubková. Když úspěšně napomohla s kolegyní Zubovou ke svržení vlády, otevřely si obě láhev šampaňského. Následně pak poskytla ČTrozhovor, ve kterém požadovala obnovení trojkoaliční vlády. Bože, Bože, kams to duši dal? Ke KDU-ČSLjen jedna věta. Nakonec se může stát, že tato strana zmizí v příštích volbách z parlamentního jeviště. Současný stav naší politické scény zcela jasně ukazuje, že rozpad současného parlamentního stranického systému by byl pro naši zemi a náš národ vysloveným požehnáním. Národní strana v tomto směru představuje svůj krátký program (Desatero) pro volby do parlamentu EU a je rozhodnuta vstoupit i na půdu Parlamentu České republiky, pokud jí bude dána potřebná důvěra českého národa, jehož je neoddělitelnou součástí. Jsme jediní, kteří jsme v tuto chvíli připraveni a schopni převzít odpovědnost za naše i Vaše osudy, právě v tuto chvíli, když naši současní představitelé dokazují svou malichernost, neschopnost a sobeckost.
174
2009
Jak se vyrábějí extremisté Dvě dámy od novin, kdysi svazácko-bolševické Mladé fronty, dnes Mladé fronty (s malým titulkem) DNES (s velkým), se rozhodly, že v našem, bohužel po Blesku nejčtenějším deníku, který je v rukou německých majitelů (takže jde vlastně o německé byť česky píšící noviny), vrátit do dob kádrově bolševických v postmoderním provedení. Jejich jména Zuzana Kaiserová a Pavla Komárková, se jistě časem stanou ozdobou současné žurnalistiky. Ve svém článku, ze dne 19. února pod nadpisem „Extremista v proklausovské straně, vyčetly Straně svobodných občanů, že do svého širšího vedení zvolila Ladislava Bátoru, který kandidoval v minulých volbách za Národní stranu Petry Edelmannové. Ahned následuje desinformace, když se hovoří, že toto uskupení také odmítá existenci „romského koncentračního tábora“ v Letech. Jednak tam Národní strana položila pamětní kámen, který na žádost cikánských organizací odstěhoval dnešní ministr zahraničí na své pozemky, jednak bojovala za čest svých předků, když různé protinárodní organizace a instituce se snažily vnutit veřejnému mínění, že jako národ jsme se podíleli na genocidě. Přitom celá záležitost byla již předtím šetřena ÚDVa bylo úředně zjištěno, že o žádnou genocidu ani koncentrační tábor nešlo. Někomu by se ale hodilo, aby dokázal, že jsme ve válečném období byli stejní jako Němci. Navíc jsme se v té době již argumentačně opírali o zpracovanou brožurku historického ústavu AVo neexistenci koncentračního tábora v Letech. Na mou osobu i paní předsedkyni bylo podáno senátorem Štětinou trestní oznámení, které se ukázalo jako bezpředmětné. Mladá fronta DNES se samozřejmě na celé kampani proti Národní straně úspěšně podílela. Ale nakonec - co může v těchto věcech člověk chtít od německých novin?Dále se dotyčnému vyčítá, že se jako přísedící u soudu pro Prahu 7 dopustil toho, že odsoudil na šest let vězení narkomana cikánského původu za rabování v době povodní. Divná výčitka! Současně s tím se paní redaktorky odvolávají na výrok v časopisu Respekt, že se kolega Bátora chce ztotožnit s Jorgem Haiderem nebo Jean Maria Le Penem. Znám pana Ladislava Bátoru již dvacet let a vím o jeho jednoznačně negativním stanovisku vůči Haiderovi právě s ohledem na jeho postoje k poválečnému odsunu. Pan Bátora v této otázce stojí jednoznačně na poválečném aktu spravedlnosti - odsunu. Vrcholem lidského nevkusu a novinářské neprofesionality pak je skutečnost, že dotyčný článek spojily výše uvedené dámy s jednáním Nejvyššího správního soudu týkajícího se další existence Dělnické strany. Co má pan Bátora společného proboha s Dělnickou stranou? Troufal bych si skoro říci, že nezná ani jediného jejího člena a znám přesně nelichotivé výrazy, jakými jejich aktivity častuje! Nevím, kolik je oběma pisatelkám let, dovolil bych si však říci, že způsobem svého psaní jsou jakýmsi duchovním pokračováním minulého systému. Scházelo by tam již jen napsat, že zjistily, že pan Bátora již v deseti letech při fotbale rozbil sousedům okno a utekl, a když mu bylo patnáct, tak jej chytli ve škole na pánské toaletě jak kouří. 175 2009
Vposledních volbách do Poslanecké sněmovny jsem se stal vedoucím kandidátem Národní strany, aniž jsem byl v té době jejím členem. Tehdy jsem požádal pana Bátoru, aby za Národní stranu kandidoval. Považuji proto za svou povinnost některé věci vysvětlit. Především nám všem šlo o to, aby za Národní stranu kandidovali národně orientovaní, slušní a vzdělaní lidé. Aza takového jsem pana Ladislava Bátoru vždy považoval. Uvedu kousek z jeho života. Narozen v roce 1952 se po maturitě dostal na filosofickou fakultu UK. Odtamtud byl vyloučen. Po roce 1989 mu přišla rehabilitace i s titulem. Jenže v onom téměř dvacetiletém mezidobí skončil u jeřábu…, při tom ale dokázal dálkově vystudovat Vysokou školu ekonomickou. Rehabilitační titul UK nepřevzal, ale fakultu dostudoval. Následně pak na fakultě mezinárodních vztahů VŠE ukončil doktorandské studium, takže získal titul Ph.D. Protože léta působí jako přísedící u Obvodního soudu pro Prahu 7, rozhodl se vystudovat ještě práva. Toto studium ukončil před několika lety. Takže, kdybych měl uvést všechny jeho tituly, vypadalo by to asi takto: Ing. Mgr. Bc. Ladislav Bátora, Ph.D. Dovoluji si dále upozornit, že jeho doktorandská práce byla o Tokijských procesech (tj. souzení válečných zločinců v Japonsku). Tuto práci hodnotil tehdy profesor Alexandr Ort jako vynikající a vysloveně vyzdvihl skutečnost, že se někdo zajímá i o takové, pro nás Evropany odtažité věci. To mi říkal osobně. Nemusím mít o pana profesora strach, že kvůli známosti se mnou dnes z něj někdo udělá extremistu. On totiž již dnes žije na penzi v Klatovech. Pan Bátora se o Japonsko i celou tamější oblast vždy zajímal, v roce 1991 se mu dokonce podařilo být v Japonsku na stáži. Druhou, dle mého soudu vynikající prací, je na Právnické fakultě UK zpracované pojednání o genocidě ve Rwandě. O tomto, pro naše středoevropské poměry těžko chápatelným dění, nám dokázal v úzkém kruhu asi dvaceti lidí jedinečně přednášet. Jenže to není pro paní redaktorky i pro ten jejich deník důležité. Jim jde zřejmě jen o to, kterak lidi skandalizovat, vyrábět na běžícím páse extremisty a znechucovat širokému spektru obyvatel naší vlasti nechuť k politice. To je totiž pro manipulátory veřejného života to nejlepší. Člověk zalezlý v ulitě a o nic se nezajímající, je totiž v boji proti nepravostem mocných tohoto světa nejméně nebezpečný. Atak došlo ke skandalizaci člověka, kterého osobně považuji za slušného. Vpřípadě obou dam již tak o slušnosti přesvědčen nejsem.
176
2009
Ještě jsme to neprohráli Když jsme se dne 5. října 1989 s přítelem Ladislavem Bátorou sešli v bytě JUDr. Jana Sýkory, společně s Františkem Přeučilem (pátým obžalovaným v procesu s Miladou Horákovou), Jiřím Doležalem a Františkem Heresem, abychom vyslechli zprávu, kterou nám podával pozdější předseda klubu Milady Horákové František Kopecký o svém jednání s vedoucími představiteli Národně socialistické strany v exilu, jenž tam vedl za svého pobytu v Kanadě, nikdy by mne nenapadlo, že za dalších téměř dvacet let budu pyšný na své označení „pravicovým extremistou“. Stejný přívlastek zdobný hrozí, a to mou zásluhou, právě Ladislavu Bátorovi. Zásluha spočívala v tom, že jsme několik měsíců před parlamentními volbami v roce 2006 seděli u piva a přítel Ladislav celou dobu vyčítal ODS, že se zpronevěřuje obhajobě národních zájmů. No a já mu na to odpověděl následovně: „Nech těch nadávek a dělej něco pořádného“. Na dotaz co, jsem mu řekl, že jednak může volit Národní stranu a jednak, že mu nabízím místo vedoucího kandidáta této strany na Vysočině. Měl jsem tehdy za úkol sehnat na toto místo čestného člověka s patřičným vzděláním. No a jak se následně ukázalo, tak je zase o jednoho extremistu více. Nuže, abych se vrátil k oné schůzce do roku 1989. Tehdy jsme se bavili „o tom, co bude potom“, až skončí ona zcela neslavná anabáze bolševického režimu. Ing. Bátora, v té době předseda Obvodního výboru strany socialistické na Praze 7, pod dojmem celého jednání vydal spolu s předsedou Městského výboru stejnojmenné strany PhDr. Františkem Heresem v periodiku Demokrat, který vydával pod záštitou Československé stany socialistické, dne 15. října patřičné prohlášení, jenž předal vydavateli Východoevropské agentury panu ing. Petru Uhlovi k poněkud širšímu zveřejnění. Inu kolega Bátora již jaksi pozapomněl na svůj malér v sedmdesátých letech, kdy jej bdělí soudruzi vyhodili z vysoké školy, a na tři léta 1981-1983, kdy jej trestně stíhali za urážení „naši milované“ strany komunistické podle §198 odst. b tehdejšího trestního zákoníku. No a my ostatní, s výjimkou Dr. Herese a Dr. Sýkory, jsme již byli na nějaké ty průšvihy a kriminály zvyklí. Tentokráte se naštěstí nic takového nekonalo, pouze jsme se po iluzi z nabyté svobody nestačili z nastalého vývoje divit. Apo pravdě řečeno, divíme se dodnes. Je neuvěřitelné, že ideový odboj proti bolševické totalitě byl veden ve jménu svobodné společnosti a přitom je dnes právě tato společnost neustále rozbíjena a atomizována. Říci slovo národ se stává zločinem. Místo toho se používá záměrně pojem většinová společnost. Přitom jsou proti oné většinové společnosti soustavně aktivizovány všechny národnostní menšiny, jejichž příslušníci se dostávají do širších konfliktů s právním řádem oné většinové společnosti. Nikdo nehovoří o Polácích či Slovácích, každý o Rómech, případně Vietnamcích, následně se pak rozvíjí teze o antisemitismu, který si ale mnohdy vytvářejí svou psychologickou ignorancí sami představitelé židovských organizací neustálým připomínáním holocaustu, aniž by vzali na vědomí, že v této naší zemi rozhodující roli v boji proti nacismu hrála elita českého národa, která se postavila za zájmy národní nezávislosti zcela jednoznačně, o čemž svědčí statisíce obětí, zatímco oběti holocaustu nikterak nestály, až na vzácné výjimky, v žádném aktivním střetu s nacisty a byly pasivním objektem nacistické genocidy, která měla nakonec - byť v trochu jiné prove177 2009
nienci - postihnout i český národ, jak o tom svědčí nástupní projev Reinharda Hendricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Zde však nutno se vrátit k dnešku. Rozhodující úlohu dnes sehrávají sdělovací prostředky. Politici se stávají postupně nejprve nechtěným, následně pak chtěným nástrojem. Vypovídat začnou někteří, až když skončili (viz Čestmír Hofhanzl z někdejší ODA). Jenže mnozí se začnou vyjadřovat tak, že každý kosmopolita poukáže na to, že jsou hlasateli teorie spiknutí a to je předem zavrženo, aniž je cokoliv dokázáno – tak či onak. Absolutní snahou je vyvolávat za každou cenu střet, a to až na hranici občanské války. Z těchto důvodů se musí najít nějaký nepřítel. Vtěchto chvílích je to národovectví Národní strany. Nejkrásnější z posledních útoků na NS byl v Právu otištěný článek dne 23. dubna z redakční pošty pod nadpisem „Náhodné souvislosti“. Tam Miroslav Hudec z České Lípy dává do příčinné souvislosti ideologické působení Národní strany v příslušné oblasti Vítkova s oním teroristickým útokem. Takže zřejmě k realizaci tohoto útoku mohlo vést ideové působení oněch 7 voličských hlasů Národní strany v roce 2006 a 8 hlasů v roce 2008, které Národní strana ve volbách ve Vítkově obdržela. Ještě, že ten přírůstek jednoho hlasu nepřepočetl do procent – byl by to čtrnáctiprocentní nárůst extremismu. Že jsou nápady čtenářů různé – budiž, ale že takovéto dopisy se tisknou, svědčí skutečně jen o tom, že když jsem nedávno napsal, že nad Právem se vznáší duch Jaroslava Kojzara, tak každý soudný člověk musí uznat, že mé tvrzení není daleko od pravdy. Petr Uhl se sice v Právu zastává shromažďovacího zákona, nicméně tvrdí, že § 260 trestního zákona již naplňuje takové heslo jako „Čechy Čechům“, a že v případě, že dojde k jeho skandování, by se mělo každé takové shromáždění zakázat. Z toho mi plyne obava z dalšího vývoje, kdy za shromáždění osob bude případně považováno i kázání faráře v kostele. Toto shromáždění bude pak možno kdykoliv rozpustit, když se dotyčný duchovní pastýř ozve proti homosexualitě. Akdo ví, nenaplní-li tímto jednáním trestný čin? Tento vývoj totiž z dlouhodobé perspektivy není zdaleka tak absurdní, jak na první pohled vypadá. Současná kampaň sdělovacích prostředků vedoucí k vymazání například Lidové strany z politického života není v tomto směru náhodná. Lidovcům lze vyčíst ledacos, někdy i malou zásadovost při hájení základních principů křesťanského způsobu života, ale přece jen, a to hlavně díky široké členské základně, je tato strana pro ony manipulátory s veřejným míněním velmi nebezpečná. Aže uvnitř členské základny této strany přece jen nějaké principy existují, ukázaly události, které vedly k odchodu pana ing. Kalouska z čela této strany před dvěma lety, kdy chtěl koalici s ČSSD za tiché podpory KSČM. Inu pravičák, jen co se patří! Ak tomu všemu se přidávají politici v úloze poslušných štěkajících hafánků. Ministr Kocáb začne hovořit o sympatizantech s pravicovými extremisty v armádě. Pokud si vzpomínám, tak již tam čistku paní ministryně národní obrany v době zcela nedávné provedla. Ono to také podle té čistky v armádě vypadá. Pochybují totiž o tom, že profesionální armáda nasazovaná do těžkých podmínek třeba v Afghanistánu se může skládat z hodných absolventů nedělní školy. Aže takové sympatie jsou třeba v policii? Odpověď i zde je jednoduchá. Tito lidé znají skutečnou pravdu přímo v terénu. Avědí své. Když pak mají poslouchat ještě ke všemu dennodenní zkreslující informace sdělovacích prostředků, nechť se nikdo nediví, že řada z nich chová tiché sympatie vůči oněm pravicovým extremistům. Ti totiž, na rozdíl od těch levicových a ostatních, se umí chovat alespoň disciplinovaně a je s nimi možná dohoda. 178 2009
Do role výše zmíněných politiků se zařazuje i nový pan premiér. Jeho výrok „Názory pana D. Duka jsou pro mne nepřijatelné a nepochopitelné“, je klasickou ukázkou, kam jsme to až dopracovali. Pro mne je zase nepřijatelné a nepochopitelné, že se premiérem, byť úřednické vlády, může stát komunista normalizačního období. To jsme na tom dvacet let po „revoluci“ tak špatně, že nic jiného, než normalizační komunisty nemáme? Vždyť se jedná o ty nejslužebnější typy lidí, ochotné sloužit komukoliv a kdykoliv, lidí, kterým vysloveně nezáleží na vlastním národě. Nebo snad tito lidé nic nevědí o 21. srpnu 1968? Prosím, jistě mohou žít, nechci pořádat kádrové hony, od toho jsou dnes naši revolveroví novináři, ale proč se pletou na taková politická místa? Vdaném případě je mi milejší komunista, který dodnes tuto legitimaci nosí. Nemusím ho milovat, ale musím jej respektovat. Ale tyto třtiny ve větru se klátící? Včera se zaprodávali sovětské okupaci, dnes nás zaprodají Bruselu. Vtom je jejich jedinečná nebezpečnost. Protože zde jde hlavně o to, aby národ český, a to nejen český, byl odpolitizován, znechucen a ti, kteří přesně vědí, co chtějí, si mohli dělat, co jim bude libo. Ono totiž je si nutno uvědomit, že nechuť jít k volbám do parlamentu EU je v Evropě obecná. Národy Evropy mají již panování pánů v Bruselu plné zuby, nicméně by si měly i klást otázku, kdo je právě za těmi komisaři. Aměly by si také začít uvědomovat, kdo se je snaží dnes a denně informovat o špinavé hře, která se na jejich vrub provádí. Ataké to, že pasivita není program. Také je nutno se ptát, proč neustále dochází k podstatným legislativním změnám.. Takové dění přece neustále destabilizuje situaci. Akdo má na tom vlastně zájem?
179
2009
Oficiální životopis Mgr. Jana Skácela Nic než národ má právo na existenci a za to, co se dělá pro vlast se neplatí! Vživotním krédu Mgr. Jana Skácela se spojují dvě velké pravdy, dva velké ideály dvou velkých mužů našeho národa, otce vlasti JUDr. Františka Palackého a JUDr. Aloise Rašína, hlavního organizátora vyhlášení nezávislosti samostatné republiky, jenž se stal terčem anarchistického vraha. Všechny tři muže pojí velké oběti pro vlast a národ, mnohdy zpečetěné žalářem a společenskou ostrakizací. Všichni tři právníci a jak my pevně doufáme, bude v brzké době možno říci, všichni tři se zapsali do dějin našeho národa velkým písmem. Je symbolické, že pamětní desku na hotel Zlatá štika v Pardubicích, na památku posledního veřejného projevu Aloise Rašína, umis?oval otec Jana Skácela. Pardubický rodák, někdejší politický vězeň, vynikající šachista, dělník, později podnikový právník, dnes ekonomicko-právní poradce. Muž excelentní paměti a pevného životního i politického postoje, který mu vynesl především úctu a obdiv přátel, spolustraníků, ale i politických protivníků. Hrdý národovec a vlastenec, v obecné sféře konservativec. Dává siný důraz na soukromé vlastnictví, ale se sociálním akcentem a silnou úlohou státu. Mgr. Jan Skácel se narodil 13. září 1934 v Pardubicích, v podnikatelské rodině, která byla aktivně činná v Národně demokratické straně. Matka Jana Skácela vstoupila v roce 1945 na doporučení bývalého živnostenského tajemníka Františka Přeučila do Národně socialistické strany a současně rozšířila rodinnou továrnu na zpracování slídy, která v roce znárodnění zaměstnávala 155 pracovníků. Vroce 1947 se stala členkou představenstva NSS a za tuto zasedala i v Ústřední radě žen. Vroce 1950 byla zatčena a spolu s Janovým nevlastním otcem odsouzena k dvaceti pěti letům žaláře, nevlastní otec k jedenácti. Oba byli propuštěni na amnestii presidenta republiky v roce 1960. Jan Skácel nejprve pracoval jako účetní, posléze byl v rámci ?akce 77 000? převeden do výroby. Pracoval v Tesle Pardubice jako pomocný dělník, v podniku, kde před šestnácti lety byl jeho dědeček ředitelem. Následně byl přesunut na brigádu na důl Čs.armády do Karviné, kde se v roce 1953 zúčastnil stávky, za což byl čtyři měsíce vězněn. Po propuštění se vrací do Pardubic, absolvuje ZVS, po které odchází do Prahy, kde je v roce 1961 opět zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za podvracení republiky. Po svém propuštění pracuje v různých dělnických profesích. Vroce 1968 dokončuje střední školu a v roce 1976 úspěšně absolvuje právnickou fakultu University Karlovy. Do roku 1989 pracuje jako právník u Pražské stavební obnovy. 181
Vroce 1990 se stává poslancem NVP(dnešního magistrátu hl.m.Prahy). Vroce 1992 aktivně organizuje kampaň za zachování Československé republiky, stává se členem Národně demokratické strany, ze které v roce 1998 odchází. Od roku 1999 členem VF, jejím mluvčím a v letech 2000 až 2001 jejím předsedou. Od roku 2001 připravuje instalaci politické strany NSJ a tuto úspěšně zakládá o rok později. Z postu předsedy NSJ odchází v roce 2004. Od září 2008 je členem a prvním místopředsedou Národní strany. Jako dlouholetý bojovník za české národní zájmy byl v srpnu 2005 zvolen volebním lídrem Národní strany ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu v roce 2006. Jan Skácel je ženatý, má dvě děti. Bydlí v Praze 10, kde v roce 2005 kandidoval do Senátu ČR. Mezi jeho zájmy patří šach, literatura, historie a politika. Za politické vzory považuje Karla Kramáře, Ladislava Rašína a Vlastimila Klímu, se kterým se znal osobně a Josefa Nestávala a Františka Přeučila, odsouzené s Miladou Horákovou, se kterými se často potkával při rodinných návštěvách.
182
183
Obrazem
Otec Jana Skácela, Čestmír Skácel, se coby předseda krajského výkonného výboru Mladé generace Československé národní demokracie v Pardubicích mj. podílel na knižním vydání poslední řeči prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína.
Vlevo jsou na dobové fotografii zachyceni rodiče Jana Skácela.
184
Obrazem
Na demonstraci Vlastenské fronty 28. října 2004
¨
Během tiskové konference Občané proti EU 17. ledna 2003
185
Obrazem
Před mešitou v Brně 24. září 2008
VLetech u Písku 21. ledna 2006
186
Stopa v literatuře
187
Stopa v literatuře
188
Stopa v literatuře
189
Stopa v literatuře
190
Z tisku
Zemědělské noviny11. srpna 1990
191
Z tisku
Demokratlistopad 1990
192
Z tisku
Super28. dubna 2002
193
Z tisku
Co říci jen pár slovy o Janu Skácelovi Když jsem byl jedním z tvůrců sborníku k Honzovým 75. narozeninám osloven zdali bych do něho nechtěl něco napsat s radostí jsem souhlasil. Když jsem ale poté zapřemýšlel co jakou formou a v jakém rozsahu napsat o člověku s kterým se znám tak dlouho a snad i dobře a kterého jsem zaži v situacích kdy vydrží jen někteří zjistil jsem, že vytvoření zamýšleného příspěvku nebude tak jednoduché. Co napsat o bízkém člověku v několika krátkých větách, navíc ubránit se přitom patosu a sentimentality? Dopředu tedy upozorňuji, že můj příspěvek nedokáži napsat „nestraně a objektivně“, protože pokuď si někoho vážím jako Honzy Skácela a považuji jej za svého v mnoha věcech učitele pak není na jakoukoliv „nestranost a nezaujatost“ místo. Honza Skácel mohl po listopadu 1989 jakožto vězen komunistického režimu udělat velkou politickou kariéru. Kdyby byl ochoten „jít s dobou“ mohl dostat oceňované místečko v nějaké organizaci politických vězňů a dělat ochotnou, mlčící stafáž režimu, který postupně uchvacoval moc v naší zemi. Honza nicméně o nicpodobného nestál, nic takového nepřijal, k ničemu podobnému se nepropůjčil. On se svým vzděláním, původem a politicko-historickými znalostmi se mohl uhnízdit v roli jakéhosi ideologa ve stranickém sekretariátu nějaké „tvůrčí pravicové“ strany. Honza opět nic podobného nepřijal ani se po takovém místečku nikterak nepídil. Vždy se chová jako poslední gentleman ze starých časů své odpůrce byť s nimi nesouhlasí nikterak nehanobí a snaží se spíše pochopit co je k jejich nepřijatelným nárorům vede. Honza to mezi námi extrémisty neměl vždy jednoduché, našemu někdy možná i zbrklému radikalizmu se vždy pokoušel svým střízlivým uvažováním ukázat i to co jsme samy mnohdy neviděli. Možné důsledky a skutečný přínos „radikálních“ činnů. Se svojí vírou v demokracii jakožto nutný a navíc funkční systém vlády byl mezi námi tak trochu jako bílá vrána. Nicméně vrána, která když už nepřesvědčila ostatní o své pravdě tak je s přirozenou úctou donutila uznat poctivost její odlišnosti. Věřím, že Honza měl z počátku velký problém příjmout na sebe cejch extrémisty, jakéhosi nepatříčného vyděděnce. Vyřazen byl on, který věřil, že po pádu komunismu v naší zemi opět nastane vláda práva, slušnosti, ochrana slabých a v neposlední řadě, že celá politika se bude řídi přirozenými zájmy domácího národa. Jeho nesouhlas s novodobým zotročením vlastního národa a potřeba proti tomu něco aktivně dělat přivedla Honzu až do vedení Vlastenecké fronty. Naší organizaci vždy vedl tak, že vystupovala jako oprávnění kritik zlořádu, který se děje v jejím vlastním domě. Vždy se snažil uniknout zapadnutí do ilegálního podzemí v kterém se jen alibisticky oslňuje mučednictvím a řečmi o tom, že panující stav není naší vinou. Honza díky svému přesvědčení, že je zapotřebí se zúčastnit řádného politického boje stran a jejich ideí ve volbách spoluzakládal či oživoval několik politických tzv. nacionalistických či pronárodních stran. Tato činnost, která ho vždy stála spoustu sil, času a které věnoval všechny své schopnosti pověčinou vedla ke krachu. Díky intrikám, strach neschopných ze schopného, nebo jen pro to, že on nechtěl příjmout to co ostatní někomu slíbyli co ostatní s kýmsi za jeho zády dojednali. Honzova ideová čistota s jakou on vždy vstupuje do všech politických projektů je obrazem jeho samotného je pokračováním rodiné tradice, které on si je vědom, nechce ji nikdy zradit a kterou se snaží předávat dál. O jeho čistých úmyslech ve všech politických projektech, ktarých se zůčast195
nil a zůčastňuje hovoří i to, že funkce které v nich dostává jsou mu víceméně vnuceny bez jeho vlastní žádosti. On ve všech těchto projektech nabízí své vize, program funkční řád organizace a především svoji práci, kterou nabízí s absolutní samozřejmností. Jeho ochota s kterou ve svém věku vždy jel na schůzku i na kraj světa jen pro to aby dotyčný o generaci mladší, ale línější nebyl moc vytížen mě vždy přišla až nepochopitelná. Stejně nepochopitelná my přišla Honzova řitířskost s kterou pohlížel na neschopnost či flákačství lidí z okruhu tzv. národní scény. Honzovým krédem vždy bylo a je sloužit myšlenkám ve které věří, sloužit néjen bez nároku na odměnu, ale i očekáváním příchozího trestu těch kterým svojí prací vadí. Různé obvinění i vyslovené lži, kterým je občas vystaven se vždy snaží vyvrátit. Když vidí, že veškeré úsilý v této věci nemá smysl nechá vše na posouzení inteligenci dotyčných (čímž je povětšinou značně přecení). Nehodlám nicméně psát jen o Honzově politické činosti (byť ta prostupuje celým jeho životem). O jeho práci pro potřeby vlastní rodiny by mohli nejlépe vypovídat její příslušníci. Já mohu jen potvrdit, že starost o svoji rodinu staví Honza na přední příčky svých živodních priorit. Rodinu obecně vnímá jako základní jádro národní pospolitosti. Svým osobním přátelům Honza neváhá pomoci ani v jejich soukromých problémech ať již právní radou či jen vyslechnutím a porozměním. Nechci ale aby můj text o Janu Skácelovi byl jako opěvování mrtvého. Honza žije dál a je tu s námi! Dožil se v plné duševní a slušné tělesné svěžesti poměrně uctivého věku a nám jeho přátelům nezbývá než mu popřát mnoho zdaru ve všem jeho konání. Milý Honzo buď tu s námi ještě hodně dlouho, přehlížej i nadále naše nedostatky, vyučuj nás dál svými ohromujícími znalostmi a vše úspěšné i neuspěšné ve svém životě ber i nadále tak s přehledem jako doposud. S přátelským pozdravem David Macháček
196
197
198
Obsah Slovo editora Život ve víru neklidné doby (rozhovor) 1999 Dopis velvyslanectví Spolkové republiky Německa Dopis velvyslanectví USA Prohlášení VF k manifestaci v Pardubicích konané dne 21. srpna Prohlášení VF k výrokům senátora Václava Fischera Vyjádření VF k usnesení vlády ČR ze dne 28. července č. 789 Prohlášení VF k manifestaci v Rakovníku konané dne 25. září Dopis primátorovi města Pardubic 2000 Omezená svoboda slova O českém tisku Mnoga ljeta oslavenci Vím, kde bydlím Odpověď Luďku Martinovskému Globalizmus – schizofrenie mocných O Židech a zednářích Stanovisko VF k Mezinárodnímu měnovému fondu Projev k 28. říjnu 2000 Prohlášení VF k situaci v České televizi Více snad již netřeba 2001 O volbách Dopis etické komisi Syndikátu novinářů ČR Podání návrhu VF na člena Rady České televize Ke krizi K Evropské unii 2002 Dopis Františku Rozhoňovi Odpověď NSJ signatářům výzvy přípravným výborům NS a NSJ O vzniku Národního sjednocení Provolání sjezdu NSJ Prohlášení NSJ ke kandidatuře Petra Pitharta na prezidenta ČR Projev k 28. říjnu 2002 Proč musí Klaus z kola ven
5 7
18 19 20 22 23 30 32
33 35 37 38 40 42 45 47 48 49 50
52 53 54 55 57
59 61 63 66 69 71 72
199
Obsah
2003 Konzervativec se nesmí bát slova nacionalismus (rozhovor) Reflex, Češi a Židé Jsme na správné cestě, ale chce to vydržet Lháři a bankrotáři Slovník pocházející z nepravdy 2004 Jaký chceme vybudovat stát? Lhalo se, lže se a zdá se, že se bude lhát i nadále Dopis šéfredaktorovi časopisu Týden Daliboru Balšínkovi Evropská unie superstát fízlů Před krajskými volbami Krach elit sametové revoluce Dopis šéfredaktorovi Lidových novin Veselinu Vačkovovi Psaní Lidových novin se dostalo na úroveň padesátých let 2005 Dr. Kobliha přednášel národovcům Ke 28. říjnu Za rehabilitaci a obnovu politické kultury Rozhovor s volebním lídrem Národní strany 2006 V kauze Lety bojujeme za čest našich předků Občane, co dnes, co zítra Noviny a novináři Tiskové prohlášení Jana Skácela k volební kampani Kocourkov by nám záviděl Ubohost těch, kteří se chlubí investigativní novinářskou prací Mladá fronta DNES, Národní korporativisté, Franco a Churchill Komunistům nezávidím 2007 Paní redaktorka Petruška Šustrová v roli protektora anarchistů Žijeme ještě vůbec v demokracii? Dopis ministru zahraničních věcí ČR Karlu Schwarzenbergovi Radar – začněme se bavit seriózně Byl Karel Čapek uštván? Pan redaktor Hanák v roli kádrováka presidenta republiky
74 79 82 83 86
88 91 92 94 96 98 101 104
108 109 110 112
116 117 119 121 122 125 128 131
133 135 137 140 145 148
200
Obsah Rozhovor s předsedou přípravného výboru Národní demokracie Neblahé očekávání v roce 2008 2008 Povinnost dodržovat zákon platí i pro primátory Primitivní neznalost nebo záměr? Kdo seje vítr… Pane Jaroslave Foldyno, nelze sedět na dvou židlích Plnou rehabilitaci skupiny bratří Mašínů provedli nakonec komunisté Kabát z ostudy Kterak dospěti ke krachu vlastní civilizace Tiskové prohlášení ve věci Národní domobrany 2009 Nazývejme věci pravým jménem Jak se vyrábějí extremisté Ještě jsme to neprohráli Oficiální životopis Mgr. Jana Skácela Obrazová příloha
150 152
154 157 159 162 164 166 168 171
172 175 177 181 183
Národní myšlenka nabízí
– revue Národní myšlenka Ètyøikrát do roka vydávaný èasopis, jenž dbá na sílu argumentù. Naše revue, vydávaná už od roku 1994, je dùstojnou pokraèovatelkou pùvodního èasopisu, vydávaného mladými národními demokraty v letech 1923–1939.
– knihy z edice Knihovna Národní myšlenky Nová edice se zamìøuje na práce, které byste ve svém knihkupectví hledali jinak marnì. Specializujeme se na oblast domácího i zahranièního nacionalismu a konzervatismu. Jasná volba pro všechny konzervativce a národovce.
– magnetofonové kazety Národní myšlenka poøádá oblíbené pøednášky na rùzná témata. Chcete si je poslechnout v klidu domova? Není nic snazšího – staèí si vybrat z naší nabídky.
– datová CD Celé roèníky našeho èasopisu jsou už definitivnì a dávno vyprodány. Jsou zde však ještì datová CD, která vám umožní získat stará èísla ve formátu *.pdf! Pøipomeòte si nadèasové èlánky z našich starých revue!
Objednávejte èi pište o bližší informace na adresy: NM, PO BOX 18, Hodkovice n. M., 463 42; e–mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Aktuální informace o naší nabídce naleznete na internetových stránkách www.narmyslenka.cz
Jan Skácel za národ Vydalo o. s. Národní myšlenka, Azalková 1207, Praha 15 v Praze roku 2009 jako neveřejnou publikaci v počtu pětasedmdesáti číslovaných výtisků.V ytiskla tiskárna COPY& VIZITKY Přemyslovská 897/7, Praha 3. Tento výtisk má č.
Publikace neprošla jazykovými opravami.

 

16. 11. 2018 7:24
Replika Tomáše Halíka na můj text, kterým jsem reagoval na jeho článek v Lidových novinách (z 13. 10. 2018), v němž napadl prof. Piťhu a jeho letošní svatováclavské kázání, je chudá svým obsahem, ale o to agresivnější v osobních útocích a ve své manipulaci podstaty vzniklého sporu. Nejde – alespoň z mé strany určitě ne – o osobní nebo prestižní spor. Je to součást vážného, věcného střetu o směřování západní civilizace a o naši budoucnost, i když to tak T. Halík nechce interpretovat. Jeho druhý text na toto téma (v Lidových novinách dne 31. října, byl publikován i na Neviditelném psu 2. listopadu 2018) je zřetelným posunem. Nevím, jestli k lepšímu. Jeho autor, mistrovsky ovládající marxistickou dialektiku (ve které byl evidentně vzdělán a vychován a v níž jakýkoli výrok zároveň platí i neplatí). Bez velkých skrupulí a bez jakéhokoli začervenání se ustupuje. Jeden z mnoha komentátorů jeho textu mi v osobní korespondenci napsal: „Halík prostě bere zpátečku“.
23. 10. 2018 16:23
Institut Václava Klause  vydal 42. publikaci, kterou je na první pohled sice útlá a nenápadná kniha Stanislavy a Kamila Janáčkových s názvem Na bojišti evropské integrace, ale tak exaktně a svěle  nabitá informacemi, fakty a čísly,  že by neměla chybět snad v každé knihovně. Při jejím čtení jsem si uvědomila jak člověk zapomíná, a to i přesto, že prožíval všechny udíálosti v ní popisované a problemaika ho zajímá. Hlavní téma - boj Německa, Francie a dalších velkých zemí o nadvládu v EU je na první pohled triviální, ale když je vysvětleno makroekonomickým pohledem dlouholetého hlavního hlavního ekonoma ČNB a proloženo exaktními informacemi, které k tomu vedly a nadále vedou, čte se to opravdu jedním dechem. Laik spíš vnímá vše z vnějšího pohledu jak bojovat s uprchlíky, jak usměrnit megalomanskou politiku německé kancléřky, jak zachraňovat naši tisíciletou vyspělou civilizaci před nájezdy krutých muslimů... A málokdo si přitom uvědomujeme, že nejúspěšnější mocenský nástroj velkých zemí je vliv na kurzové a měnové systémy, vrcholící měnovou unií se společnou měnou. Prostřednictvím kurzových a měnových systémů svazuje EU  měnovou politiku svých členských zemí a ovlivňují bezprostředně jejich konkurenceschopnost. Země bez vlastní měny nemohou své ekonomické problémy řešit plovoucím kurzem a jejich ekonomika klesá rychleji. Pokud jsou země na alespoň 80% úrovni Německa, pak je společná měna s ním neovlivní a rostou naopak rychleji proti zemím s nižší ekonomikou.
Druhá základní oblast  je fiskální politika, která je na štěstí zatím převážně doménou vlád jednotlivých členských zemí.  Měnová unie ale i do této fiskální politiky čím dál úspěšněji zasahuje. Měnová unie se díky tomu má stát nástupní frontou k unii politické. Laicky řečeno EU zatím nedonutila přijmout státy společnou daň a rovněž všechny státy ještě nepřijaly euro. Jakmile by se to EU podařilo, a že se o to panečku snaží, tak by vzniklo společné evropské ministerstvo ifnancí a k velké radosti Německa by se EU stala pod jeho vedením velkým evropským superstátem, jak správně říká pan Okamura 4. velkoněmeckou říš.

Nemůžeme však nevěnovat pozornost také dalšímu novému procesu, kterým si Německo spolu s Francií a Bruselem chce otevřít cestu k politické unii a k nadvládě v Evropě. Tímto procesem je záměrně podporovaná masová migrace, která hrozí vyústit v „migrační unii“, charakterizovanou nejen zásadním oslabením národních států a jejich historických specifik, ale ohrožením celé evropské civilizace. Tento proces má zatím – oproti měnové integraci – podstatně kratší historii, dotýká se však i těch zemí EU, které se zatím měnové integraci ubránily. Je bezprostřední hrozbou i pro Českou republiku, jak ukazuje poslední část tohoto textu.

 

16. 10. 2018 6:48

Poslanec a člen výboru pro evropské záležitosti Jan Skopeček ve spolupráci s Národohospodářskou fakultou VŠE pořádá ke stému výročí vzniku republiky v Poslanecké sněmovně velice zajímavý seminář (viz níže). Je skvělé, že i přes masáž našich europeistických médií a vidinu lukrativních funkcí v Bruselu se stále ještě naleznou politici, kteří nemění své postoje a bojují za náš stát a za zachování tisícileté křestanské evropské kultury a civilizace. Seminář je přístupný veřejnosti.

10. 10. 2018 9:52

Mons. Petr Piťha: Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány …

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (27 votes, average: 4,85 out of 5)

COM/PETR PIŤHA

Kázání v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha ve svátek sv. Václava,  28. září L. P. 2018 

Mužové čeští, české ženy, mám k vám promluvit v den svátku mučedníka sv. Václava, takřka u jeho hrobu, tváří v tvář věčného dědice české země. Přečetli jsme si krásný úryvek z Knihy moudrosti, který výstižně říká, proč je sv. Václav svatý, jak a kudy ke svému postavení v nebeském království došel a pak provždy stanul mezi námi jako hlavní patron našeho národa.

 

Byl nejen statečný, spravedlivý, svůj národ a zemi milující, neobyčejně vzdělaný a velmi zbožný, ale již jako mladý muž také moudrý. Písmo svaté mluví stále stejně. Kniha moudrosti platila v době starozákonní, za života Václavova a platí dodnes. Bude platit i nadále, neboť Boží slovo je neměnné. Bůh stojí v něm věrně. Uvedu dva výroky z toho, co jsme vyslechli.

Kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté. Odpověď na otázku v podstatě kající, totiž za koho budou považováni ti, kdo je bezbožně či v hloupé liknavosti nestřeží, ponechám na Vás.

Promluvím o druhém výroku. Počátek moudrosti je touha poučit se. Jak se chová dnešní společnost? Silný a určující postoj lze vyjádřit takto: „Ať se stará stát, platím přece daně.“ Zcela v tomto duchu se stavíme i k otázkám duchovním a mravním. Ať se starají patronové, chodím přeci na Půlnoční. My katolíci můžeme říci pádnější: „Chodím v neděli na mši a každý den se pomodlím“.

Přiznejme si, že naše společnost a my s ní je zcela pošetilá, protože nemá touhu poučit se. Mám na mysli poučení z dějin. Čím je kdo mladší, tím víc ho to nezajímá. Jsme nepoučitelní a podle toho dopadneme.

V danou chvíli se v našem parlamentu projednává ratifikace Istanbulské úmluvy a naše společnost je v klidu. Tu a tam se ozve nějaký hlásek, ale to je přeci odjakživa při všem. Možná, že vůbec nevíte, o jaké nebezpečí jde. Nikdo vás dost jasně neupozornil, ale přiznejme si, že my sami se o nic nezajímáme. Pokusím se to stručně vysvětlit. Nebezpečí vidím už v tom, jak zákeřně je Istanbulská úmluva formulována. V textu samotném není nic, pod co se rozumný člověk nemůže podepsat. Všechno nebezpečné a nepřijatelné je teprve v důvodové zprávě, která je tak rozsáhlá, že ji běžný člověk a patrně i dost poslanců nebude číst.

Pro plné pochopení Úmluvy je dále třeba znát texty řady předchozích, již platných dokumentů. Je rovněž třeba ji číst v kontextu dalších proklamací a výroků jejích protagonistů. Protože nemám přednášku na právnické fakultě, ale kázání v katedrále, nebudu to rozvíjet. Další nebezpečí vidím v tom, že Úmluva pojednává o určitém rozšíření práv a svobod a nám úplně uniká, že svoboda není sumou dílčích svobod a svobodiček, protože je celistvá, jediná a nedělitelná. Má povahu moře, které není součtem kapek stejně jako déšť.

Svoboda buďto je, a pak z ní všechny ostatní přirozeně vyplývají, anebo není a je nesvoboda. Tu máme podle Istanbulské úmluvy uzákonit ve jménu mocné nátlakové skupiny gentristů a homosexualistů. Zdůrazňuji homosexualistů nikoli homosexuálů, z nichž mnozí s názory agresivních homosexualistů nesouhlasí.

Dokonale zvrácené zákony, které se u nás mají zavést a v několika zemích již zavedeny jsou, jsou namířeny proti tradiční rodině, tj.: otec–muž, matka– žena, děti, tedy děvčata nebo chlapci, a prarodiče, vždy muž a žena.

Navržené zákony a jejich protagonisté převzali ideologii marxismu a nacismu. Jsou to neomarxisté, o čemž se mluví, a neonacisté, o čemž se cudně mlčí. Navrhované zákony jsou ze své podstaty nedemokratické. Jsou diktátorské. Diktatury se vždy potřebovaly zbavit rodiny, která přes jakoukoli dílčí domácí autoritu je demokratickou jednotkou, je nositelem a zdrojem demokracie a zároveň i pravé vazebnosti společnosti.

Že existovaly a existují špatné rodiny, všichni víme. Na principu to nemění nic. Na úvod připomenu jednu větu z dnešního Evangelia: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo by však svůj život pro mne ztratil, nalezne ho, a přistoupím k částečnému výčtu toho, co by nás po zavedení tohoto nového zákonodárství čekalo. Je mi to líto, protože to bude znít jako zatloukání hřebíků do rakve nebo bušení na bránu neštěstí.

Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž.

Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní. Postačí k tomu křivé obvinění.

• Určení pohlaví vašich novorozenců podle pohledu do jejich klína bude zrušeno.

O svém pohlaví rozhodne dítě samo, a proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně a potažmo mu nebudete moct dát ani jméno.

Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.

Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat.

Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí.

Co říci na závěr. Je starou zkušeností, že obrana ohrožených svobodných lidí je snazší a efektivnější, než vzpoury otroků a vězňů. Co by dělal svatý Václav, říkat nemusím, ale musím říct, že naše naděje je v tom, že se postavíme za něj a budeme zpívat opravdověji a poctivě chorál Nedej zahynouti nám ni budoucím.

Amen.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

 
Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2018: *****

Václav Komrska 3000,- Kč, René Chrobok 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Vladimír Janeček 100,- Kč

Celkem za měsíc: 3 850,00 Kč
 
Vybráno 11.00%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
7. 10. 2018 6:17

Komunální volby a první kolo senátních voleb je za námi. Někdo slaví, někdo se pokouší alespoň vyvolat dojem, že slaví. Větu, která je v titulku, zaznamenal ve štábu ANO kolega Bohumil Pečinka během začátku sčítání hlasů v pražských komunálkách. Volby v Praze byly totiž nejočekávanější, jsou nejblíž velké celostátní politice. A ANO nevyhrálo a nemíří ani do radniční koalice.

 
 
 

Který ministr financí nejvíc zadlužil ČR

 
6. 10. 2018 17:18

Nenajde se pravděpodobně mnoho z nás, kdo bychom neznali hru Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu“, a v ní jednu z velmi úsměvných scének, kdy vedoucí výpravy navrhne sníst psy, které nemají. Navzdory tomu, že scénka je letitá, tak i dnes si v ní dokážeme najít podtextové sdělení o nedorozumění a záměru dvojsmyslného výkladu, stejně jako u informací plynoucích od vedení našeho státu směrem k nám. Ministerstvo financí předložilo vládě koncem srpna návrh státního rozpočtu pro rok 2019. Na tomto rozpočtu je na první pohled patrné, kým byl tvořen a zda pro jeho tvůrce  je podstatný prospěch státu, nebo prospěch vládnoucí garnitury. Možná nyní namítnete, jaký je rozdíl mezi prospěchem státu a prospěchem vlády? Obojí by se přeci mělo shodovat, ale opak je nyní pravdou.

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %