Všem postiženým tímto byrokratickým evropským nesmyslem přibude obrovská administrativní zátěž, kterou budou muset úřady, instituce a firmy zpracovávat pro mezinárodní tzv. nejvyšší euro-autoritu, tedy pro velkého euro-bratra. Při vyčíslení nákladů za vynucenou a dle mého názoru zcela nefunkční a zbytečnou administrativu, spojenou s tzv. ochranou osobních údajů, se dá hovořit o vyhozených miliardách, a to jen v rámci ČR.

Směrnice říká: občan by měl mít přístup k údajům, které jsou o něm shromažďovány, a tento přístup by měl být ideálně přímý, tedy on-line. To je ohromná výhoda, jako by občan byl nesvéprávný a neznal svoje osobní údaje a nevěděl, komu je poskytl. O tom, že je musí vyklopit všude tam, kde je o ně požádán, jinak by se s ním nikdo nebavil, směrnice jaksi mlčí. Naprosto novým elementem zakomponovaným ve směrnici je právo na výmaz a jeho rozšíření na právo být zapomenut, díky kterému může osoba požadovat, aby byly bez zbytečného odkladu vymazány její osobní údaje, pokud neexistuje právní důvod pro jejich další zpracování. Co je to za nesmysl, když stejná směrnice ukládá všem zúčastněným data evidovat a uchovávat celá desetiletí, pod trestem až 20 miliónů eur? Nedovedu si představit, že bych například bance, u které bych žádal např. o hypoteční úvěr, sdělil, že se o mně nic nedozví, neboť jsem nechal všechny svoje osobní údaje zanesené v databázích institucí vymazat. Nebo že bych požádal katastr nemovitostí o výmaz mých osobních údajů ze všech nemovitostí a parcel, které vlastním, protože si to prostě nepřeji. Tam totiž jsou moje osobní údaje k dispozici komukoli, kdo si požádá o můj list vlastnický. Ten mu za stovku vytisknou kdekoliv na poště nebo obecním úřadu. Při každém nákupu přes internet musí občan obchodníkovi sdělit svoje osobní údaje, a pokud si kupuje třeba boty, tak i číslo bot. S GDPR dochází také k rozšíření definice osobních údajů. Nově sem spadají i technické parametry, jako e-mail, IP adresa nebo tzv. cookies v zařízení uživatele. Nová je kategorie tzv. genetických a biometrických údajů, jejichž zpracování bude prý podléhat přísnějšímu režimu. Přísnějšímu pro koho? Pro občana? To je ale v přímém rozporu s právem na výmaz svých údajů z nechtěného záznamu. Oni z nás dělají doslova hlupáky!

Největším strašákem se pro mnohé prý stane oznamovací povinnost v případě narušení bezpečnosti údajů. Už by se tedy nemělo stávat, že se o kauzách masivních úniků osobních dat dozvídáme až s odstupem několika let, jako se stalo např. v kauze společnosti Yahoo. Nově bude muset zpracovatel ohlásit únik či ohrožení zabezpečení osobních dat Úřadu pro ochranu osobních údajů nejpozději do 72 hodin od okamžiku, kdy se o incidentu dozvěděl. V některých případech bude muset také informovat osoby a subjekty, kterých se únik týkal.

No to je novina a kam se vytratila slibovaná bezpečnost? Já vám to povím. Ona totiž žádná se vším tím byrokratickým marastem nevzniká. Žádný tzv. pověřenec, ani žádná byrokratická překážka, nezabrání korupci v této oblasti. Sama směrnice přiznává, že svojí podstatou je pět let pozadu za běžným technologickým vývojem a dle mého názoru o dalších 10 let za hackery, kteří dokáží prolomit i neprolomitelné zabezpečení Pentagonu.

Celý tento nesmysl (mimo jiné) zavání silným lobbingem ze strany jedné skupiny, neboť takzvaný pověřenec může být zaměstnanec, nejlépe advokát či advokátní kancelář. Složitost celého procesu GDPR je nastavená svým rozsahem tak rafinovaně, že na takovou pozici člověk bez právnického vzdělání nedosáhne. A o to tu zřejmě také jde.

Centralizování dat a jejich pečlivé roztřídění do požadovaných oblastí a skupin, tak, jak to eurobyrokratická diktatura plánuje, je v přímém rozporu se zájmem občana. Tedy s možností být schopen se účinně bránit proti zneužití osobních údajů. Vše nasvědčuje tomu, že se naopak chystá brutální zneužití za pomoci získání informací o všech Evropanech pod bruselskou střechou. Nařízená centralizace osobních údajů nedává žádný smysl. Smysluplnou ochranu proti masivnímu zneužití může naopak poskytnout jedině důsledná decentralizace a nekompromisní postih každého, kdo informace zneužije. To lze v rámci práva jednotlivých států zvládnout, ale kdo bude souzen v Bruselu, kde sedí nikým nevolený úřad bdící nad osobními údaji nás všech, když tzv. pověřenec nesmí být propuštěn, ani nijak sankcionován. To je tedy ukázka pravé tváře evropské legislativy. U ní totiž není nikdo za nic zodpovědný, a proto to jde s evropskou demokracií tak razantně z kopce. Samotná její podstata je totiž překážkou v realizaci struktury, která se svojí podstatou přibližuje estébáckému fízlování za komunizmu nebo nacisty za německé okupace. Nikdo není schopen občanovi zajistit ochranu například před mocnými korporacemi a oligarchy, kteří dnes ovládají média. A co je nejhorší, i politiku, ekonomiku, a tím pádem i celé státy. O „Euro­­-sajůzu“, o tom kdo, jak a kam Evropu vede, si můžeme udělat obrázek například na základě žaloby na členské státy za neuposlechnutí přijímání nelegálních ekonomických migrantů, mnohdy bez dokumentů, tedy bez jakýchkoli osobních údajů, kteří navíc do států Visegrádské čtyřky ani nechtějí.

EU se hrne do hluboké propasti, kde práva mají všichni, ale zodpovědnost z nich plynoucí už nikdo. Otázka na závěr by mohla znít takto: Jak z toho ven? Odpověď je, alespoň pro mne, prostá. Udělat to samé, co Britové a vystoupit z EU.