Před listopadem 1989 jsme s obdivem pohlíželi na bohaté a vyspělé státy sdružené v Evropském hospodářském společenství (EHS) a bylo pochopitelné, že po pádu železné opony a komunismu měl náš stát zájem o členství v tomto prestižním společenství 15ti nejvyspělejších státu Evropy. Občanské fórum šlo tehdy do voleb s heslem „Zpátky do Evropy" a hned v prosinci 1990 zahájilo tehdejší Československo s EHS rozhovory o uzavření asociační dohody o vstupu do něj a o rok později ji spolu s Maďarskem a Polskem podepsalo. Tehdy jsme snili o tom, že  budou všechny státy sdružené v tomto společenství mezi sebou spolupracovat a obchodovat jako rovnocenné suverénní státy, snili jsme o volném pohybu občanů mezi národními státy s různými kulturami, o možnostech studia a práce v nich. Snili jsme o tom, že to půjde bez obrovské byrokracie a bez omezení naší státní suverenity. Prostě jsme snili o svobodném životě uvnitř společenství vyspělých suverenních evropských států sdružených v EHS. 

Protože podobná situace jako u nás probíhala po pádu železné opony a komunismu i v ostatních zemích střední a východní Evropy přejmenovalo se EHS na Evropskou unii, aby lépe vyjadřovalo, že půjde o společenství velkého množství států s různě vyspělými ekonomikami a společenskými zřízeními. Pro vstup do EU byly stanoveny nejen přísné ekonomické, ale i politické podmínky formulované v Přístupovém partnerství států. Není divu, vyspělé západní státy se postkomunistických států s komunismem poničenými ekonomikami obávaly. Všech deset států žádajících o vstup začalo pracovat na tom, aby si vylepšily své ekonomiky což nešlo ze dne na den provést.

Mezitím u nás došlo s rozpadu Československa a nově vzniklá Česká republika musela znovu podat 17. ledna 1996 přihlášku ke členství v EU. Tak došlo ironií osudu k tomu, že ji podal velký kritik současné EU Václav Klaus, který byl tehdy předsedou české vlády. Jednání o vstupu ČR trvala potom ještě téměř 5 let až konečně mohl Václav Klaus již v roli prezidenta republiky podepsat 16. dubna 2003 v Aténách  Smlouvu o přistoupení ČR do EU. Od pátku 13. června do soboty 14. června 2003 proběhlo v ČR o tomto kroku referendum. Se smlouvou souhlasilo  77,3 % hlasujících. Na základě vyjádření Ústavního soudu potvrdil prezident Klaus v červenci 2003 platnost referenda  a o rok později  1. května 2004 "Smlouva o přistoupení ČR k EU " vstoupila v platnost.

Od doby podání naší přihlášky o členství v EHS se za těch 14 let situace zásadně změnila 

Z výše uvedeného je vidět, že od první žádosti o vstup do EHS do schválení Smlouvy o přistoupení ČR k EU   uběhlo 14 let. Již v té době se začínala EU poněkud měnit a tento trend se po přijetí 10 postkomunistických zemí do ní rychle stupňoval až nakonec současnou EU ovládla dikttura, vyhrožování, sankce a závist.

Ze sdružení 15ti nejvyspělejších kapitalistických států Evropy za účelem ekonomické spolupráce se stala socialistická aliance 25ti států, která se začala postupně chovat jako superstát stojící nad ostatními státy. Její nikým nevolení úředníci si vytvořili vlajku, hymnu a dokonce ústavu zavnou Lysabonská smlouva. Zdůvodnili vše tím, že je nutné reformovat instituce Evropské unie, aby byla schopna dobře pro tolik států fungovat. Mezinárodní Lysabonská smlouva (celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu. Evropští úředníci přinutili všechny státy EU, aby ji přijaly. Nepomohlo ani když v některých zemích ji občané v referdech odmítli. Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Tím se pro nás staly zákony vymýšlené v Bruselu nadřazené našim a naši zástupci nemohou v Bruselu bez pohrůžek vyjádřit odlišný názort, natož říci ne. Marně varoval preident Václav Klaus proti jejímu přijetí. Nakonec se podřídil rozhodnutí Ústavního soudu a smlouvu ratifikoval.  Shrnuto a podtrženo, přijetím Staly jsme se protektorátem EU. Pouze se zatím nepodařilo všem státům vnutit společnou měnu eura, ale je to jen otázka několika let.

Pro žádný stát není nikdy příjemné žít pod diktátem protektora, ale co je horší, že EU ovládlo 80ti milionové Německo a fakticky nám nevládne bruselská pestrobarevná vláda, ale Německo, jehož vliv prostřednictvím jím ovládané Evropské komise je opravdu obrovský. Dokladem je, že přestože Angela Merkelová je pouhou německou kancléřkou diktuje v EU podmínky všem. USA jednají s ní místo s představiteli EU... To je ale již na další článek.