Jak máme reagovat na dění v EU aneb Poučení z řecké krize pro malou postkomunistickou zemi Doporučený

Prezident Václav Klaus Prezident Václav Klaus snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

 

 

 

V listopadu 2014 jsem v Bratislavě promluvil na Ekonomické univerzitě na téma „25 let od pádu komunismu“[1] a v březnu roku letošního na Panevropské vysoké škole s projevem nazvaným „Vyřeší stagnaci a další nemalé problémy Evropy přeměna EU v transferovou unii?“[2]. Zastával jsem názor, že nevyřeší.

 

Názvy těchto mých dvou projevů se sice výrazně liší, ale jejich obsah se – stejně jako toho dnešního – točil kolem jedné jediné, pro nás v současnosti klíčové otázky: jak se má relativně malá postkomunistická země dívat na to, co se v Evropě dnes děje, a jak na to má tato země reagovat? Tato otázka je tématem naší doby jak pro Českou republiku, tak pro Slovensko, a vlastně pro každého z nás, kdo přemýšlí o otázkách budoucnosti. Nás obklopující svět se sice v současnosti v mnohém liší od toho, v čem jsme žili do listopadu 1989, ale ani teď to není to, co bychom si – mnozí z nás, a říkám to zejména za sebe – přáli.

Co jsme si přáli se dá shrnout do tří hlavních skupin. Přáli jsme si žít ve světě politické svobody a demokracie (v klasickém slova smyslu), ale – i přes prvotní mimořádně úspěšné zbavení se minulých nesvobod – v průběhu následujících dvou desetiletí nastalo spíše něco jiného. Bylo to způsobeno okolnostmi domácími i z venku přicházejícími:

- slabostí našich politických stran, jejich nevyzrálostí (a umělým přerušením jejich „dozrávání“) a z toho plynoucí neschopností politických stran identifikovat zásadní společenská témata, přesvědčivě oslovovat voliče a zastupovat jejich zájmy;

- vytvořením společenské atmosféry vedoucí k posilování neparlamentních, zdánlivě nepolitických subjektů na úkor subjektů parlamentních (tedy nevolených na úkor volených);

- obrovským nárůstem moci mediokracie a soudcokracie na úkor parlamentní demokracie, což přispívá k prosazování minoritních, často velmi parciálních postojů na úkor postojů majoritních, jejichž – dnes zcela nedoceňovanou – předností je to, že mají blíže k tolik potřebnému zodpovědnému pohledu na celek;

- posilováním moci nikomu se nezodpovídajících institucí evropského a globálního vládnutí na úkor institucí národních, podléhajících – i při vší nedokonalosti současné parlamentní demokracie – alespoň elementární voličské kontrole;

- zesilováním role technokraticko-byrokratických aparátů (a pohledů na věc), oproti respektu k politickému řešení věcí veřejných;

- diktátem politické korektnosti a humanrightismu (neboli doktríny předsazující tak zvaná lidská práva právům občanským), což je základní příčinou neřešitelnosti dnešního evropského imigračního problému;

- a spoustou dalších věcí.

Tím jsme se místo ve světě standardní demokracie ocitli ve světě postdemokracie. Někomu to vadí méně, někomu hodně. Já patřím mezi ty druhé.

Přáli jsme si, konečně, po dlouhých staletích nesamostatnosti a nesuverenity, stát sesamostatnou a suverénní zemí, která přestane být řízena z Vídně, Budapešti či Moskvy (Slováci by možná dodali ani z Prahy) a která za sebe bude nést plnou zodpovědnost. Která se nebude moci na nikoho vymlouvat. Kde nebude dělená či nejednoznačná rozhodovací pravomoc (i nesení důsledků). Kde se nebude rozhodovat o nás mimo nás.

Nic z toho nám dnešní Evropská unie nenabízí. Její vývoj v čase, který nelze považovat za vývoj evoluční, protože se jedná o vývoj velmi nespontánní (shora až příliš politicky a konstruktivisticky řízený), nás od tohoto přání odvádí hodně daleko – směrem k oslabování či rušení národního státu a k zesilování moci nadnárodních byrokratů, „nezávislých“ expertů a kádrů nové kontinentální nomenklatury. Suverénními státy už zase nejsme, rozhodováno je o nás v Bruselu.

Přáli jsme si tržní ekonomiku, jak já jsem vždy dodával, „bez ji poškozujících adjektiv“.[3] Takovou tržní ekonomiku kolem sebe dnes nevidím. Vidím daleko více řízenou, regulovanou, nadměrně zdaňovanou a dotovanou, evropskou násilnou standardizací podvazovanou ekonomiku, než jsme, alespoň někteří, v listopadu 1989 očekávali. Politika, byrokracie a – jako třetí faktor – převážně mimoekonomické nebo dokonce protiekonomické zájmy prosazující tzv. nevládní subjekty (dnešní NGO´s) tolik potřebnou, a za komunismu tolik chybějící, autonomnost ekonomického rozhodování nesmírně oslabují a tím narušují ekonomickou efektivnost a naši prosperitu. Der Beamte, neboli úředník, je se svými zákazy a příkazy v horizontálních vztazích ekonomických subjektů opět, téměř stejně jako v minulosti, mocným hráčem. Sociální, ekologická, antidiskriminační, genderově pomýlená, chybné priority sledující a tím vším atribut tržnosti potlačující ekonomika současnosti má s ideálem volného trhu jen málo společného.

Bylo by poměrně snadné rozebírat kterýkoli z těchto aspektů narušování efektivního fungování trhu, ale to teď není mým záměrem. Řecká dluhová krize a z ní vyplývající chaos v celé Evropské unii zcela logicky obrací naši pozornost k těmto tématům a nutí nás klast si otázku, zda se z toho lidé v Evropě poučí a začnou respektovat ekonomické zákonitosti. Ekonomové vědí, že příčinou velmi se odlišujícího ekonomického výkonu jednotlivých zemí nejsou

- příznivé či nepříznivé klimatické či povětrnostní podmínky (nejde-li o extrémy),

- vybavenost zemí přírodními zdroji,

- vrozené dispozice lidí,

ale že je pro ekonomický výkon rozhodující kvalita ekonomického systému, racionalita hospodářské politiky, respekt k dosažené ekonomické úrovni, důraz na výkon, nikoli nárok, žití s tím, co se vyprodukuje, nikoli žití na dluh. Všichni, kteří to vědět chtějí, si jsou dobře vědomi toho, že se právě v těchto věcech Řecko (a další země evropského jihu) od Německa (a dalších zemí středu a severu Evropy) velmi liší. Lišily se v nám známé minulosti vždy, liší se v současnosti, a dovolím si prorokovat, že se budou lišit i v jakékoli dohlédnutelné, tedy relevantní budoucnosti.

Tyto dvě skupiny zemí v důsledku toho vykazují značné rozdíly v ekonomické výkonnosti, v produktivitě a ve vytvářeném bohatství, ale s tím mohly – až do nedávna – žít. Nevadilo to do té doby, než vznikl utopistický (a vůči těmto zemím vlastně bezohledný) záměr vystavit je – na základě idealisticky koncipované evropské unifikační ideologie – stejným vnějším parametrům a zejména parametru pro ekonomiku nejdůležitějšímu: exogenně determinovanému měnovému kursu. To přišlo až se členstvím těchto zemí v evropské měnové unii. Bylo to sice pro mnoho lidí evidentní předem, ale pro ty, kteří to nevěděli, se sice pozdě, ale zkušeností posledních let snad dostatečně prokázalo, že Řecko nemůže mít stejný měnový kurs jako Německo, a že stejně tak, symetricky, nemůže mít Německo stejný měnový kurs jako Řecko.[4] U obou skupin zemí to vede k nerovnováze vnějších vztahů a u deficitních zemí navíc k vnějšímu zadlužování se.

Měnová unie tím je i není vina. Sama o sobě je neutrálním ekonomickým uspořádáním, její přínosnost či ničivý charakter jí dává až její složení. U brány měnové unie by měl stát hlídač, který se nedá obměkčit sebekrásnějšími úsměvy kandidátů (či kandidátek) na členství, což se při vzniku eurozóny nedělo. Naopak, mocní Evropy přemlouvali onoho hlídače, aby toho či onoho kandidáta pustil dovnitř, i když ten hlídač věděl, že to není správné. Nezodpovědní bruselští a probruselští politikové chtěli (a chtějí) mít v eurozóně co nejdříve co nejvíce členů, protože ji berou jako předstupeň svého cíle – unie politické – a protože jsou jim ekonomické zákonitosti lhostejné (nebo aspoň je za příliš důležité nepovažují). Jim jde jen a jedině o vytváření předpokladů pro totální sjednocení (a zglajchšaltování) evropského kontinentu.[5]

Nic nového a převratného se k tomu říci nedá. Možná řešení jsou dvě: buď opuštění eurozóny problémovou zemí, nebo její dlouhodobé financování (jako je tomu i po 25 letech v případě bývalé NDR v – na počátku německé, nyní evropské – měnové zóně) těmi, kteří za jakkoli vysokou cenu chtějí maximalizovat počet členů eurozóny a žádného existujícího člena nechtějí ztratit. Módní debata o tzv. reformách a je doprovázející vnitřní devalvaci nepředstavuje vážnou a realistickou alternativu – je pouze hledáním důvodů odkladu nepříjemných variant řešení, resp. ospravedlňováním vnější pomoci zadlužené zemi před domácím veřejným míněním.

Nijak specificky se nezabývám slovenskou ekonomikou – trochu ze zdvořilosti, trochu proto, že to na Slovensku od Čechů bývalo dlouho považováno za jakési nepatřičné vměšování se. Navíc neznám žádnou odbornou práci, která by se ostře a analyticky zabývala otázkou „Euro a Slovensko“. Nechybí mi práce apologetické, jde mi o elementární analýzu z oboru pozitivní ekonomie. Takové práce určitě existují, ale já se s nimi dosud nesetkal. Velmi opatrně si proto – nesystematickým pohledem zvnějšku – všímám následujících charakteristik Vaší země:

- vstup Slovenska do eurozóny nevyvolal krizi ani na Slovensku, ani v eurozóně (naopak, na Slovensku nastal po krizi let 2008-2009 velmi brzy slušný ekonomicky růst);

- Slovensko svými ekonomickými (i neekonomickými) charakteristikami není Řeckem. Nemá systematický sklon k žití nad poměry, nedělá tak velké dluhy (zahraniční zadluženost je oproti Řecku poloviční, i když vůči ČR dvojnásobná), členství v EU si váží, nebere ho jako samozřejmost (a nárok);

- Slovensko má po reformách počátku 90. let i po dílčích reformách minulého desetiletí pružnější ekonomiku než Řecko;

- Slovensko má úplně jinou ekonomickou strukturu než Řecko. Má průmysl, a díky tomu i export (více orientovaný na EU než Řecko), a není tak závislé na turismu (a terciárním sektoru);

- Slovensko má nižší pracovní náklady než Řecko a jeho produktivita práce na rozdíl od Řecka po vstupu do eurozóny roste;

- míra přerozdělování je rozdílná (například podíl daňových příjmů na HDP je na Slovensku 12,2 %, zatímco v Řecku 22,4 %);

- Slovensko nemá takovou zátěž výší svých starobních důchodů, svých výdajů na obranu, svým počtem zaměstnanců státu. Slovensko se ještě nestihlo stát nárokovou společností západoevropského (a řeckého) typu.

Neaspiruji na to, že jsem postřehl všechny relevantní charakteristiky odlišující Slovensko od Řecka, ale snad jsem popsal ty nejdůležitější.

Na druhé straně na Slovensku

- vidím poněkud riskantní nestejnoměrné tempo ekonomického růstu v jednotlivých regionech země;

- vidím relativně vysoké „euroceny“ vůči příjmům nemalé části obyvatelstva země, což sice brzdí vznik „řeckého problému“, ale pro lidi je to obtížné;

- vidím vysokou a regionálně velmi rozdílnou míru nezaměstnanosti (která je nad průměrem EU i eurozóny);

- vidím vysoký počet pracujících v zahraničí (např. vůči ČR), což sice chápu jako výraz pozitivní flexibility a adaptability lidí, ale i jako důsledek nacházení či spíše nenacházení pracovních příležitostí doma;

- vidím nebezpečnou tendenci k jisté monokulturnosti slovenské ekonomiky (největší výroba aut na hlavu na světě) a k riskantně velkému významu a váze několika málo velkých firem;

- vidím vysokou závislost na exportu, který není snadno nahraditelný domácí poptávkou vzhledem k relativní slabosti vnitřního trhu.

Jistě je toho o slovenské ekonomice možné říci daleko více. Mně nešlo o komplexní pohled, ale o náznak odlišností vůči Řecku, které jsou nemalé. Není sporu o tom, že v debatě o racionalitě vstupu do měnové zóny jde o daleko více ekonomických charakteristik než jen o měnový kurs, který však příliš odlišný od tzv. „economic fundamentals“ být nesmí. Kurs se však při velké změně ekonomické situace ve světě (či regionu) a při eventuálně nepříznivém ekonomickém vývoji uvnitř země změnit dá, zatímco tisíc jedna dlouhodobě utvářených ekonomických charakteristik země nikoli. To považuji – jako poučení z řecké krize – za závěr zcela klíčový.

[1] Vystoupení na Ekonomické univerzitě v Bratislavě, Bratislava, 14. listopadu 2014, http://www.klaus.cz/clanky/3699.

[2] Vystoupení na Panevropské vysoké škole v Bratislavě, 26. března 2015, http://www.klaus.cz/clanky/3731.

[3] Za týden to bude přesně 25 let, kdy tehdejší Federální shromáždění schválilo tzv. Scénář ekonomické reformy, platný pro obě republiky.

[4] Podrobněji bylo argumentováno v mém článku „Trpí Německo doplácením na Řeky?“, MF Dnes, 30. 7. 2015, také http://www.klaus.cz/clanky/3784.

[5] Potěšilo mne, že ve svém komentáři pro Project Syndicate nedávno stejně argumentoval H. W. Sinn (Ekonom, č. 32-33 2015), když napsal, že došlo „k pokusu nadřadit politiku ekonomickým zákonitostem“ (str. 74). Podrobně jsem se tomu věnoval v projevu na konferenci VŠB-TU Ostrava dne 2. září s názvem „Poučení z řecké krize aneb příliš vysoká cena, kterou Evropa platí za nerespektování elementárních pouček ekonomie“.

Václav Klaus, projev na diskusním fóru Hospodářských novin, Bratislava, 10. září 2015.

 

 

 

Zveřejněno v EUROZÓNA A EKONOMIKA ČR

Nejnovější od VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

Právě přítomno: 170 hostů a žádný člen

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %