Někteří z našich spoluobčanů se snaží mimořádně úspěšnou etapu vývoje naší země– ekonomické reformy devadesátých let – karikovat a degradovat. A to jak z toho důvodu, že v ní oni sami žádnou významnou roli nehráli, tak i proto, že souboj o devadesátá léta, tedy o minulost, používají jako formu souboje o dnešek. Seriózní, souvislosti v úvahu beroucí analýza tohoto období u nás bohužel stále ještě chybí. Ekonomická profese to nechává na souboje politiků a to je špatné. Snad to někdy v budoucnu udělá další generace ekonomů.
Předně je třeba upozornit na to, že tyto reformy[1] nevznikaly a neprobíhaly ani ve vzduchoprázdnu, ani v laboratoři, ani na zelené louce. Probíhaly v reálném světě, v reálném čase. Vznikaly za pochodu, nebylo možné váhat, nebylo na co čekat. Nebylo možné zastavit čas. V žádném případě to také nebyla a ani být nemohla přímá aplikace jakéhokoli hotového, předem připraveného projektu. Často jsem tehdy používal „šachový“ příměr, že jsme sice nevěděli, jak bude vypadat právě zahájená šachová partie po 25. tahu bílého, ale trval jsem na tom, že víme, jak se hrají šachy. Žádný detailní scénář neexistoval a ani existovat nemohl.
Reformy počátku devadesátých let ovlivňovaly nejen správné či chybné, domyšlené či nedomyšlené teoretické představy jejich autorů nebo jejich schopnost včasné reakce na překotně probíhající události, ale i nemalé politické ambice a tlaky tehdejší doby, které s teoretickými názory a s racionalitou řešení úkolu tohoto okamžiku měly jen málo společného. Tyto radikální změny probíhaly již ve svobodné a demokratické společnosti. Nešlo o cvičení v aplikované ekonomii, dobře jsme věděli, že se jakékoli navržené opatření dotýká životů milionů lidí. Pokusil jsem se to systematičtěji popsat v knize „Kde začíná zítřek“[2], která byla vydána k 20. výročí listopadu 1989.
Významný, a to nikoli v pozitivním smyslu, byl i vliv zahraničních lobbyistů, poradců a eventuálních investorů. Sledovali primárně své vlastní zájmy, na což bývá zapomínáno, resp. což bývá podceňováno. Platí to ostatně dodnes.
Období bezprostředně po pádu komunismu, v němž velmi rychle došlo k rozpadu všech formálních řídících struktur, na kterých bylo – údajně – založeno fungování socialistické, či jak se dnes nepřesně říká komunistické ekonomiky, přineslo jednu zajímavou zkušenost, které si – pokud se nemýlím – dosud nikdo nepovšiml. Touto zkušeností je to, že se v ekonomice prakticky nic nestalo, což je zdánlivě nelogické. Za nesporné přece bývalo považováno to, že ekonomika byla „plánována“, a proto se mělo očekávat, že s koncem plánování (a konec formálního plánování byl po listopadu 1989 skutečně okamžitý) nastane „neplánovaný“ chaos, protože ještě není ustaven alternativní ekonomický koordinační mechanismus – trh.
To se nestalo, což jen podporuje mnou dlouhodobě zastávanou hypotézu, že i za komunismu šlo více o „hru na plánování“ než o faktické direktivní řízení a plánování ekonomiky.[3] Konec fungování plánovacích institucí proto – nikoli náhodou – nic podstatného neznamenal. Pro mne to překvapením nebylo. Řada ekonomů poukazovala na to, že i za komunismu v ekonomice dominovalo rozhodování podniků a nikoli rozhodování plánovacího centra. Úvahy tohoto typu jsou dnes již téměř zapomenuty, což je chyba i škoda.
Reformy ovlivňovala i z komunismu zděděná, ale i samotným průběhem transformace postupně vytvářená ekonomická realita. Důležitými prvky této „reality“ byla agregátní i zejména strukturální nerovnováha na trhu, velmi nepříznivá kvalita bankovních úvěrů a z ní vyplývající vysoký stupeň zranitelnosti bankovního systému, v minulosti záměrně podkapitalizovaná podniková sféra, čímž byla vytvářena její relativní slabost vůči plánovacímu centru, složitý průběh privatizace nejen jednotlivých firem, ale ekonomiky jako celku, i naše relativně nízká transformační inflace, která byla důsledkem velmi opatrné makroekonomické politiky na samém počátku. Ta úspěšně zabránila vzniku rychlé inflace či dokonce hyperinflace, což dnes není doceňováno vůbec, ale dostatečně doceněno to nebylo ani tehdy. Tím jsme se také nejvíce odlišili od všech dalších transformujících se zemí.[4] Nepoužili jsme inflaci jako metodu sanace státu, podniků či bankovního sektoru na úkor úspor obyvatelstva, inflaci jsme se naopak snažili– a to poměrně úspěšně – minimalizovat.
Pro dokreslení tehdejší situace se pokusím naznačit, co jsme tehdy měli v hlavách, resp. jaké byly naše myšlenkové představy v okamžiku nastupujících radikálních změn:
1) Věděli jsme, že vytváření nového ekonomického systému je proces, nikoli jednorázový akt. Věděli jsme také, že je to proces do značné míry spontánní a evoluční a že to nebude žádná „diktatura“ transformačních politiků.[5]
2) Neměli jsme žádný vzor či model. Chtěli jsme politický pluralismus parlamentního typu a tržní ekonomiku s minimem státní intervence. Nic více, nic méně. Dnes někteří naši kritikové říkají, že bylo alternativou přímo „převzít“ tzv. kontinentální, to je více méně německý model, zatímco skupina kolem Václava Klause prý prosadila model angloamerický. To je samozřejmě naprostá hloupost. (Příměr tenisového trenéra.)
3) Měli jsme dost pevný názor na základní obrysy řešení tzv. sekvenčního problému, tedy na řazení rozhodujících transformačních kroků. Věděli jsme také, že je možné pokoušet se ovlivňovat jen základní rámec transformace, nikoli detaily. Za důležité jsme v tomto ohledu (a sporu) považovali dvě klíčové věci:
První bylo to, že bylo zřejmé, že není možné mít nejdříve zákony a veškeré potřebné „tržní“ instituce a teprve pak „nechat fungovat trh“, ale že to neplatí ani opačně. Kritika, že jsme pro fungování trhu předem nevytvořili dostatečné institucionální předpoklady, resp. že jsme podcenili tzv. institucionální stránku věci, je úsměvná. S oblibou a s nadsázkou říkám, že jsme známé dilema, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, museli řešit tak, že jsme na slepicích i vejcích pracovali současně.
Věděli jsme i to, že není možné liberalizovat ceny a zahraniční obchod při nebezpečně vysoké ekonomické nerovnováze a proto jsme od roku 1990 prováděli velmi restriktivní makroekonomickou politiku – symbolem toho byl můj přebytkový státní rozpočet (přebytek 10 mld. korun v cenách roku 1990 by v dnešních cenách znamenal zhruba troj- či čtyřnásobek). To někteří (a v některých zemích) nevěděli. U nás lidé jako Valtr Komárek a Miloš Zeman chtěli i v této rozhodující, ale velmi zranitelné chvíli politiku expanzivní, což by bylo smrtící.
4) Měli jsme dost jasné představy ohledně měnové politiky a jejích klíčových parametrů – jako byl počáteční význam fixního měnového kurzu v roli tolik potřebné kotvy rychle se proměňující ekonomiky, jako byla potřeba včasného zavedení vnitřní a vnější konvertibility koruny, resp. liberalizace běžného účtu platební bilance, jako byla liberalizace a deregulace cen a jako byla radikální desubsidizace ekonomiky. (Od té doby však díky systémově odlišné ekonomické politice, nastolené po roce 1997, subvencí a dotací znovu výrazně přibylo.)
5) Věřili jsme v blahodárné působení velmi liberálního otevření vstupu na trh, a proto jsme neusilovali o násilnou, krkolomnou, sociálně-inženýrsky ambiciózní demonopolizaci našich, z komunismu zděděných podniků a bank. Předpokládali jsme, že potřebnou konkurenci dříve či později přinese zrušení monopolu zahraničního obchodu a vstup nových subjektů na trh. To se potvrdilo.
6) Je třeba asi říci i to, že jsme nedoceňovali význam a důsledky ve stejné době ve světě na západ od nás probíhajícího raketového růstu role kapitálových trhů, investičních bank a nejrůznějších investičních fondů a jejich rychlého příchodu k nám.
7) Věděli jsme, že musí dojít k rychlé, ale řízené privatizaci ekonomiky (aby se z ní nestala privatizace spontánní) a o tu jsme se pokusili. Nikde jinde neproběhla privatizace tak rychle a tak rozsáhle. Dnešní výroky těch tehdy nezúčastněných o její nedokonalosti a neúplnosti jsou výroky politickými. Vzhledem ke svému rozsahu to musela být v mnoha případech privatizace neklasická, nestandardní.
Přesto byla naše privatizace svými metodami velmi různorodá – byla to privatizace tzv. malá a velká, byly to různé formy přímých prodejů, byly aukce i klasické učebnicové prodeje. Ve snaze o širokou účast veřejnosti, které – spíše však „lidu“ než veřejnosti – za komunismu údajně stejně všechno patřilo, byla jednou z parciálních metod i tzv. kupónová privatizace. Její nejlepší popis, který máme k dispozici, je ve sborníku CEPu z roku 2002. [6]
8) Měli jsme trvalé rozpory s naší centrální bankou. Nesouhlasil jsem se snahou ČNB v oblasti regulace rychle dosáhnout standardu vyspělých, netransformujících se zemí. Bohužel se to stalo. Skokové zpřísnění regulace bank v letech 1996-8 vytvořilo obrovské účetní ztráty. Bylo zapomínáno na to, že špatné úvěry byly částečně dědictvím komunismu a částečně nevyhnutelným produktem unikátní a velmi nákladné transformační operace. Měnová krize roku 1997, kterou vyvolal mimořádně necitlivý zásah centrální banky uskutečněný v polovině roku 1996, nebyla způsobena náhlým obrovským vznikem špatných úvěrů, ale nárůst objemu špatných úvěrů byl důsledkem této krize.[7]
9) Nebyli jsme si jisti tehdy, a nejsem si jist ani teď, správným okamžikem pro dvě klíčová rozhodnutí. Prvním bylo, kdy provést liberalizaci kapitálového účtu platební bilance, druhým bylo načasování momentu opuštění fixního kurzu. To první jsme asi udělali zbytečně brzy (daleko dříve než všechny další postkomunistické země), to druhé asi pozdě. (Mimochodem, teď po nás zase někdo chce náš návrat k fixnímu kurzu, neboť systém eura není nic jiného než jednou z verzí modelu fixních kurzů.[8])
10) Mnozí z nás jsme nesouhlasili s laciným prodejem našich bank Zemanovou vládou do zahraničí a se záměrnou likvidací jakýchkoliv bankovních subjektů ve vlastnictví domácího kapitálu. V tomto ohledu u nás slavili zahraniční lobbyisté, poradci a investoři na úkor našich daňových poplatníků neskutečný úspěch.
Skončil bych slovy, že éra první poloviny devadesátých let byla okamžikem historických, neopakovatelných a velmi zásadních rozhodnutí a že po jejím skončení už jde „jen“ o běžná rozhodnutí v netransformující se ekonomice. Tím vůbec nepodceňuji dnešní aktuální potřebu a náročnost změn v systému zdravotní péče, v důchodovém systému, v metodě financování školství, ale to už nejsou problémy „postkomunismu“. To jsou problémy, které v současnosti řeší i dnešní západní Evropa, která komunismus našeho typu nikdy neměla.
[1] Pro pořádek bych chtěl říci, že slovo reforma bylo tehdy komunismem, který sliboval reformy v podstatě nepřetržitě, stále ještě zcela zdegradováno. Proto jsme na počátku 90. let důsledně mluvili o transformaci, ne o reformách. Teď už je to asi jedno.
[2] Klaus, V.: Kde začíná zítřek. Knižní klub, Praha, 2009.
[3] Systém fungování socialistické ekonomiky nepochybně procházel v čase velmi nejednoduchou dynamikou, ale trend byl jasný – direktivnosti ubývalo. O těchto věcech více v kapitole „Hypotetický vs. reálný komunismus“ v knize Kde začíná zítřek, str. 28 – 39.
[4] O tom více v knize Klaus, V., Tomšík, V.: Makroekonomická fakta české transformace. NC Publishing, Brno, 2007.
[5] O tom svědčí slavná věta ruského premiéra Gajdara, že byl „pouze“ premiérem Ruska, nikoli ruským carem, kterou pronesl ve Varšavě v listopadu 1999.
[6] Kolektiv autorů: „Kupónová privatizace – sborník textů“. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2002.
[7] O tom více v textu „Tři roky po měnové krizi“ z května 2000, přetisknutém v mé knize„Ekonomie a ekonomika“, Knižní klub, Praha, 2006 (str. 246 – 265.
[8] O tom více v knize „Autoři CEPu o euru“, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2010.
Pozn. redakce: Že to neměli tehdy protržní ekonomové prosazující tzv. "Klausovu ekonomickou reformu" snadné, o tom jsme psali mj. v článku Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR. Většinou si občané myslí, že se jim do cesty stavěli komunisté, ale kupodivu největší problémy měli s disidenty z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartems a s tzv. reformními komunisty šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou. Byli to lidé, kteří nestudovali tržní ekonomiku a chtěli jen plánované a nikoliv liberalizované ceny. Když konečně po neskutečných hádkách vláda reformu schválila byli v rozpočtovém výboru Parlamentu Zeman s Wagnerem tvrdě proti. Miloš Zeman se rozčílil dokonce tak, že křičel arogantně na tehdejšího ministra financí Klause: "Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!" Klaus se ho ale nelekl a odsekl: "Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!" Nakonec Parlament vše schválil a mohl spustit cenovou liberalizaci. Rok 1991 byl kamžikem historických, neopakovatelných a velmi zásadních rozhodnutí. Bez nich by nebyl nastartován kapitalismus, ale žili bychom v tzv. "socialismu s lidskou tváří", o němž snili tehdejší disidenti v čele s Václavem Havlem. Kdyby se tehdy nepodařilo prosadit Klausovu ekonomickou reformu, kráčeli bychom třetí cestou mezi země třetího světa. A na to bychom neměli nikdy zapomínat!
Ve zkrácené verzi publikováno v Hospodářských novinách
