Putine, nech tanky doma, na ty blce Ti stačí prak
Last Updated on lis 24 2022

Putine, nech tanky doma, na ty blce Ti stačí prak

Petr Fiala prohlašuje  hrdě v televizi: "Perfektně jsme na válku...
Čína tady je a bude. Netvařme se, že ji můžeme nebrat vážně
Last Updated on lis 06 2022

Čína tady je a bude. Netvařme se, že ji můžeme nebrat vážně

Páteční glosu píšu ve čtvrtek před odletem do Helsinek, kde se...
V Praze vznikla 27.10. iniciativa Zachraňme náš stát
Last Updated on lis 02 2022

V Praze vznikla 27.10. iniciativa Zachraňme náš stát

V předvečer státního svátku vzniku Československé republiky se v Praze...
Václav Klaus: Den 28.říjen 2022 byl nejhorším okamžikem od roku 1989
Last Updated on říj 31 2022

Václav Klaus: Den 28.říjen 2022 byl nejhorším okamžikem od roku 1989

Vážený pane předsedo, dámy a pánové, začnu poděkováním Českému...
Okamura:
Last Updated on říj 19 2022

Okamura: "Česká republika na prvním místě!" - Brno, Zelený vrch, 28.2.2022

Je skvělé, že Tomio Okamura neustává v dlouhodobém boji za naší republiku...
Odklonem od Boha ztratila EU svou identitu a dosud všechny říše odmítnuvší Boha zanikly
Last Updated on říj 14 2022

Odklonem od Boha ztratila EU svou identitu a dosud všechny říše odmítnuvší Boha zanikly

J. Em. Dominik kardinál Duka ve svém článku Slovo o válce varuje, že...
Pes a právo
Last Updated on říj 11 2022

Pes a právo

Stálá konference českého práva, kterou pořádá Mozkový tým  (Brain...
Slovo o válce: bez opravdové statečnosti, věrnosti a hluboké víry v Boha není možné ve válce obstát
Last Updated on říj 12 2022

Slovo o válce: bez opravdové statečnosti, věrnosti a hluboké víry v Boha není možné ve válce obstát

Rezignace na velký dar, kterým je identita člověka jako myslící bytosti,...
Maďaři své zájmy hájit umějí. A co my?
Last Updated on říj 10 2022

Maďaři své zájmy hájit umějí. A co my?

Tak jsme dnes měli v Institutu na návštěvě maďarského premiéra Viktora...
Schengen zkrachoval - jeho vnější hranice je průchozí promenáda
Last Updated on říj 02 2022

Schengen zkrachoval - jeho vnější hranice je průchozí promenáda

V lucemburském městečku Schengen stojí v malém parčíku tři...
Hrůza v Bruselu a v evropské levici  - drtivá, jednoznačná a sebevědomá výhra Meloniové
Last Updated on zář 27 2022

Hrůza v Bruselu a v evropské levici - drtivá, jednoznačná a sebevědomá výhra Meloniové

Ve stínu českých víkendových komunálních a senátních voleb proběhly...
Akce D.O.S.T. podporuje demonstraci 28.9. požadující demisi vlády
Last Updated on zář 26 2022

Akce D.O.S.T. podporuje demonstraci 28.9. požadující demisi vlády

Požadujeme zřízení dočasné vlády odborníků a vypsání nových voleb....
Zachraňte ČR - volte Okamurovce. Bez vlastního národa se staneme druhořadými občany regionu v EU
Last Updated on zář 21 2022

Zachraňte ČR - volte Okamurovce. Bez vlastního národa se staneme druhořadými občany regionu v EU

Naší zemi hrozí poprvé po více než sto letech od jejího vzniku zánik...
Orbán věří že EU padne do 2030 a Fidesz bude vládnou do 2060
Last Updated on zář 17 2022

Orbán věří že EU padne do 2030 a Fidesz bude vládnou do 2060

Zatímco naše vláda stále jen spekuluje, jak má podporovat tu či onu další...
Zachraňte naši republiku. Požadujeme demisi vlády ničící naši zem!
Last Updated on zář 12 2022

Zachraňte naši republiku. Požadujeme demisi vlády ničící naši zem!

Na Národní pouti na Říp pořádané českou opoziční scénou byla...
Jak chutná moc
Last Updated on zář 17 2022

Jak chutná moc

Ladislav Mňačko (29. ledna 1919 Valašské Klobouky – 24. února 1994...
Že jsme v hluboké krizi, pořád není bráno vážně
Last Updated on zář 16 2022

Že jsme v hluboké krizi, pořád není bráno vážně

Politici domácí i evropští „jedou dál“, jako by se nechumelilo. Sice...
IVK rezolutně odmítá chybné vládní recepty na řešení energetické krize
Last Updated on zář 08 2022

IVK rezolutně odmítá chybné vládní recepty na řešení energetické krize

Po měsících naprosté nečinnosti a podceňování naléhavosti problému s...
Tomio Okamura: Česká republika na prvním místě!
Last Updated on srp 31 2022

Tomio Okamura: Česká republika na prvním místě!

Když na počátku konfliktu na Ukrajině premiér Fiala uvedl do sdělovacích...
Václav Klaus: Zhoubná ideologie klimatického alarmismu přivedla svět do stavu, kdy legrace již opravdu končí
Last Updated on zář 04 2022

Václav Klaus: Zhoubná ideologie klimatického alarmismu přivedla svět do stavu, kdy legrace již opravdu končí

Někteří z nás už léta bojují se zhoubnou ideologií klimatického...
Vláda se vyhýbá pojmenování skutečných příčin energetické krize - nesmyslného boje s klimatem
Last Updated on srp 30 2022

Vláda se vyhýbá pojmenování skutečných příčin energetické krize - nesmyslného boje s klimatem

Po měsících nečinnosti a podceňování naléhavosti problému vláda pod...
Ignorance premiéra vůči občanům - důvod demonstrace 29.8.2022
Last Updated on srp 29 2022

Ignorance premiéra vůči občanům - důvod demonstrace 29.8.2022

Dnes probíhá v Praze na Staroměstském náměstí demonstrace zoufalých...
Vladimír Putin: Další světová revoluce neviděná od dob gilotiny v Paříži je za dveřmi!
Last Updated on srp 15 2022

Vladimír Putin: Další světová revoluce neviděná od dob gilotiny v Paříži je za dveřmi!

Ruský prezident Vladimir Putin přednesl 29.července 2022 na Petrohradském...
Národní fotbalové týmy mají tvořit pouze národní hráči
Last Updated on srp 17 2022

Národní fotbalové týmy mají tvořit pouze národní hráči

Začala fotbalová liga. Týmy, které mají dostatek financí (a těch je čím...
Tak ideologicky zaslepená vláda zde ještě nebyla. Je to opravdu konec světa!
Last Updated on srp 14 2022

Tak ideologicky zaslepená vláda zde ještě nebyla. Je to opravdu konec světa!

Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) místo toho, aby se snažil rozpohybovat...
Děsí mne, že ministryně vlády politicky kádruje přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt
Last Updated on srp 23 2022

Děsí mne, že ministryně vlády politicky kádruje přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt

„Potlačuji přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt. Ale toto jsou...
Je či není Rakušan vinen?
Last Updated on srp 16 2022

Je či není Rakušan vinen?

Je či není ministr vnitra Rakušan ve střetu zájmů, pokud jde o napojení...
Prezidentská lotynka
Last Updated on srp 08 2022

Prezidentská lotynka

Česká média jako o závod chrlí dnes a denně další a další jména...
Orbán:
Last Updated on srp 09 2022

Orbán: "Globalisté mohou jít všichni k čertu!", Trump: "Musíme na ně udeřit tvrdě!"

Na tradičním kongresu amerických konzervativců v Texasu (CPAP) zazářil...
Výhody přímé demokracie
Last Updated on srp 04 2022

Výhody přímé demokracie

V naši společnosti je stále mnoho lidí zajatci stávajícího sytému a...
Doporučeno editorem

VIDEO ZPRÁVY

 ********************
 
Hl. strana
PETR ŽANTOVSKÝ

PETR ŽANTOVSKÝ

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
24. 7. 2020 11:10

Poslední dějství Třetí říše. Celý den 30. dubna dopadaly na Říšské kancléřství v Berlíně nepřetržitě ruské granáty. Pod kancléřstvím a téměř čtyři metry silným betonem se v bunkru týden před jeho smrtí skrýval Hitler, jeho žena Eva Hitlerová (rozená Braunová), Goebbelsovi a jejich děti, osobní garda a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci. Generál Weidling kolem poledne Hitlerovi řekl, že německá armáda udrží Berlín maximálně do večera. Kolem 12:30 oznamuje Hitler, že on a jeho žena spáchá sebevraždu, s tím, že chce být spálen, jelikož se obává, aby se jeho tělo nedostalo do ruských rukou. Goebbels ještě přemlouvá Hitlera, aby se ještě pokusil o útěk a řídil válku z Obersalzbergu. Hitler však své rozhodnutí nemění a odchází do své ložnice. Zde on a jeho manželka spáchali sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu a stisknutím spouště pistole (Walther PPK). Těsně před smrtí měl zakřičet: „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“  

23. 1. 2019 14:10

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Malý velký muž

Je další z „výročních“ roků. Loni se všechna média mohla přetrhnout, aby se přiživila spíše na trudné než hrdé připomínce srpna 1968, v těchto dnech to zase vypadá, jako by jediným velikánem českých dějin byl Jan Palach. Při vší úctě k svátosti smrti, ta Palachova byla víc než zbytečná. To však ve dnech výročního šílenství říci nahlas znamená vyloučit se navždy z tzv. slušné společnosti.
 
Karel Kryl
Karel Kryl
Krátký film Praha / GymnaziumDrRandy / youtube
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Také letos máme rok plný výročních dat. Nepochybně bude připomenut pendrekový zákon z roku 1969 a ihned poté si znovu prožijeme listopad osmadevadesátého. Jenomže to už nebude na ulici (alespoň doufám) a nepotrvá to týden, nýbrž v médiích a času to zabere na měsíce.

Ten devítkový rok však skrývá dvě tichá výročí jednoho muže, který by se letos dožil pětasedmdesáti, kdyby nezemřel před rovným čtvrtstoletím. V inspiraci slavným filmem s Dustinem Hoffmanem jsem ho kdysi nazval „malým velkým mužem“. A když dovolíte, hned v úvodu „jeho výročního roku“ jej připomenu, neboť se bojím, že nikdo jiný to v té optice neudělá.

Karel Kryl patří k těm, jichž si vážím, neboť vykonali víc, než museli, a to často navzdory tomu, že to od nich mnozí nežádali a odměňovali je za to zatracováním a vylučováním ze svých domněle důležitých bratrstev. Těch, kteří zapomínali na to, že být velký, znamená dosáhnout k nebi, a ne jen na špičku vlastního nosu, a i to jen občas.

Karel K. se narodil na Hané, ale jeho předkové pocházeli ze severní Moravy, což je země tvrdých hlav, neústupných a neohebných. Jeho dědeček založil a vedl tiskárnu, kde se tiskly na svou dobu unikátní bibliofilie. Bylo to takové dosti vybíravé a kultivované podnikání. Tady někde, z těchto kořenů, v tom krátkém období před šestým rokem života, než rodině tiskárnu sebrali vítězní komunisté, asi přišel ke své vybíravosti a kultivovanosti, vtělované po létech do textů, tak vynalézavě pracujících s rodnou řečí, jejím rytmem, barvami a vůněmi. Karlovy verše vyrůstaly z nejhlubších tradic české poesie, byl v tomto smyslu dědicem Erbena, Máchy, Dyka, jistě i Nezvala z dob, kdy ještě nepsal agitky.

Miloš Zeman

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Proč jim nevěříme

Právě těmi verši vstoupil do nezapomnění, zvlášť když je zhudebnil, či spíše podtrhnul jejich přirozenou melodičnost, aby si je mohl zazpívat každý, kdo porozuměl. A takových bylo velmi mnoho, zejména v době, kdy byl daleko, v německé emigraci, která mu byla tak těsná. Emigrace byla těsná každému, kdo emigroval z nutnosti, a ne pro kariéru. Každému, kdo srdcem zůstal tady, jen jeho tělo žilo jinde. Možná i proto se Karel nikdy nesžil s německým prostředím, ačkoli velkoměsto, v němž bydlel a pracoval, nazýval s něžnou ironií „Mníškem“.

Je svým způsobem zákonité, že ani doma nebyl vlastně skoro nikdy prorokem. Na sklonku 60. let ještě stačilo vyjít jedno jeho elpíčko a zlidovět pár písní, a pak počátkem 90. let, po jeho návratu, zase – po krátkém a možná i trochu naivním nadechnutí svobodného vzduchu – putoval do ofsajdu. Byl totiž nepohodlný, tamtěm tehdy i těmhle nyní. Jeho vybíravost a neohebnost se nehodila k těm všedním dobám obyčejných křiváků a každodenních lumpárniček, na nichž stojí stabilita světa.

Karel se pohyboval v zámezí, kde kvetla poesie a věřilo se na veliká slova. Na to, že pravda není fráze a poctivost není k smíchu. A přitom právě kvůli těmto hodnotám jeho písničky drnkaly ty statisíce lidí u táboráků a po bytových mejdanech. Možná si v nich hledaly vlastní odvahu, které nebylo dost na klinč s nepřející dobou, ale už to vědomí, že odvaha existuje a že ji někdo má, je posilující. A konec konců i ty Karlovy neumělé vybrnkávky zvyšovaly jeho kredit u obyčejných lidí. Není každý virtuóz, ale čtyři akordy, které mu většinou stačily, aby o ně opřel katedrálu slov, zvládl skoro každý. Proto byl skutečným národním umělcem, takovým, který nepotřebuje diplom od presidenta a velké N na začátku. Umělcem milovaným národem, jenž mu rozuměl, navzdory tomu, že mluvil květnatě a psal, jako by mu sami andělé ty rýmy napovídali.

ilustrační foto

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Indoktrinace

A stalo se, co se stát muselo: mocní naší epochy jej opět vystrčili do předsíně, protože nesnesli, že se jim směje a říká jim nepříjemné pravdy. Nejvíc Václav Havel, však si ho za to taky mnohokrát podal v proslovech i písních. Ten mocnář, co se v onom slovutném listopadu obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška. Toho, který jediný mu smí beztrestně říci cokoli. Toho, jenž stejně, jako v té Karlově písničce, každého krále přežije.

Kdysi se říkalo, že Gustáv Husák vejde do dějin jako nepodstatný politik z éry Karla Gotta. Vím, je to nemístná nadsázka, která konec konců dosti a neprávem ubližuje spíše Husákovi, než by lichotila Gottovi. Ale kdybych se držel té metafory, pak bych řekl, i s vědomím strašlivého zjednodušení, jež vyslovuji, že Havel byl jen hercem v roli krále, ale Karel K. byl tím šaškem, jenž na celé jeviště vykřikoval to, co jsme si my okolostojící mysleli. Tím, kdo zůstal živý v nás, kteří jsme naslouchali. Nemohl najít srozumění se světem prázdných tváří, neboť vzešel ze zvyků a ideálů, jež prázdné tváře nechápou, a proto neuznávají, a proto potírají, likvidují, a s tím i jejich nositele. 

Viděl jsem Karla K. naposledy v malém podzemním divadélku, kde bylo tak patnáct věrných posluchačů. V té době ho rádia nehrála, pro oficiální kruhy neexistoval, jako by jej – zase už – předurčili k zapomnění. Když pak, krátce poté, odcházel vyprovázen tisícovým davem, ke svému „šéfovi“, jak půlkacířsky nazýval toho, k němuž dojde jednou každý, a záleží jen na něm, zda rovný jako topol, i když nevelkého vzrůstu, nebo v předklonu či na kolenou, ptal jsem se sám sebe: kde byly ty zástupy, když je Karel nejvíc potřeboval? Krčily se ve strachu, aby se spojenectvím s ním neušpinily. Zapomněly.

Nedávno na světlo světa přišla o Krylovi kniha Karel mezi námi. Sepsal ji Karlův parťák, písničkář Pavel Foltán, jako velmi osobní svědectví o více i méně těžkých chvílích společného putování těch dvou nomádů s kytarou po vlastech českých v posledním období Karlova života. Je obrazem vlastně normálního živobytí normálních kumštýřů na pokraji (zase už) nenormální doby. Možná je to ze všeho nejvíc i trvalá připomínka oné doby.

A tak v tom krylovském roce lze všem, co ještě nezavřeli oči, uši a duši, co nejvíc paměti. Protože paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce.

Petr Žantovský

 

https://prima.iprima.cz/komentare/komentar-petra-zantovskeho-maly-velky-muz

26. 8. 2018 7:37

Okřídlené úsloví praví „lže jako když tiskne“. Máme ještě v živé paměti, jak se toto úsloví proměnilo v lidové tvorbě listopadových demonstrantů na inovované znění „Televize lže, jako když Rudé Právo tiskne“. Pokoušíte-li se dobrat původu a kořenů tohoto rčení, dojdete na časové ose zpětným chodem až do hlubin národního obrození, až kamsi ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Z jeho časů, z půli 19. století, zřejmě pochází toto heslo. Vyjadřuje nepochybně obecnou důvěru či spíše nedůvěru v tehdejší sdělovací prostředky, což byl samozřejmě jen tisk. O elektronických, natož digitálních, internetových médiích se tou dobou ještě nezdálo ani Julesi Vernovi.

17. 2. 2018 10:53

Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v knize britského filosofa Johna Graey Slamění psi.Gray se v knize „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.

17. 2. 2018 10:42

Britský filosof John Gray ve své knize Slamění psi popsal lidskou existenci pojmem homo rapiens - člověk násilnický. V těchto chvílích si uvědomuji, že dnes má pohřeb novinář Karel Slezák, novinář, kterého za pomoc druhému kolegovi vyloučili ze Syndikátu novinářů a mediálně očernili, a který několik dní poté náhle zemřel. Slezák zemřel jen několik dní poté, co došlo k incidentu mezi ním a novináři ve volebním štábu Miloše Zemana v Top Hotelu Praha. K jeho úmrtí se v kondolenčním prohlášení vyjádřila řada osobností - politologa Zdeňka Zbořila, publicisty Jaroslava Bašty, sociologa Jana Kellera, bezpečnostního analytika Jana Schneidera či ekonoma Radima Valenčíka. Nechybí ani podpis spisovatelky Lenky Procházkové, dokumentaristy Václava Dvořáka,  publicisty Petra Hájka, spisovatele Benjamina Kurase, zpěvačky Zuzany Stirské a samozřejmě můj. Tak když se koukám kolem sebe, jak na všech frontách vítězí agresivita a egoismus, jak se vytahují ze šuplíků hesla třídního boje, jak se nálepkují "nepřátelé" a sestavují jejich seznamy, nějak mi přijde mnoho z toho Grayova textu až nemile aktuálně.

4. 1. 2018 8:06

Po loňských Otevřených dopisech (knižně zjara vyšly v Ottově nakladatelství) jsem po celý letošní rok, víceméně každý týden, listoval stránkami většinou moderní až zcela nedávné historie v cyklu Příběhy s otevřeným koncem. I tyto texty dostanou knižní podobu, a to relativně krátce po Novém roce v nakladatelství KMEN. Pro rok příští chystám cyklus nový, pod názvem Jak jsem potkal knihy. Provedu vás knihami, které považuji z různých důvodů za důležité a podstatné pro pochopení dnešního světa. Myšlenkami a názory autorů, které obvykle z mainstreamového mediálního prostoru nezaznívají, ale to neznamená, že by neměly být slyšeny. Právě naopak. Předtím však ještě svým čtenářům dlužím poslední letošní Příběh s otevřeným koncem. Zde jest:

31. 8. 2017 6:33

Pokud se vám zdá titulek nesmyslný, pak vězte, že dává zhruba tolik smyslu, jako článek pana Slačálka, jímž se laskavě věnoval faktu, že jsem byl navržen do Rady ČTK (celý Slačálkův text zde: http://a2larm.cz/2017/08/muz-budoucnosti/).

„Ondřej Slačálek (* 5. leden 1982) je český politolog, vyučující na FF UK v Praze, levicový anarchista, publicista a překladatel. Od roku 1999 působí v redakci časopisu A-kontra, dále publikuje zejména v denících Britské listy a MF Dnes a v anarchofeministické revui Přímá cesta. Od podzimu 2006 do podzimu 2007 byl redaktorem týdeníku Nový Prostor, později redaktorem kulturně politického časopisu A2.“ To píše o tomto mysliteli Wikipedie. Možná nejzajímavějším faktem je, že tento mladý pán publikoval např. tyto dne knihy: TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: svoboda proti moci. (Praha: Vyšehrad, 2006.  ISBN 80-7021-781-2), SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem. (Praha: Manibus Propriis, 2006. ISBN 80-239-6409-7) Podotkněme, že pan Slačálek není žádný troškař. „Svému“ anarchismu věnoval v první knize 669 stran, v druhé „jen“ 551 stran (trochu to připomíná Marxovy spisy, ale to je jistě jen začátek J).

A bez zajímavosti není ani fakt, že muž, který vetkl do titulu své (zatím) nejtlustší publikace přímý protiklad anarchismu jakožto cesty ke svobodě „proti moci“ (tedy proti systému), působí, dle téže Wikipedie,  jako vysokoškolský učitel (na FF UK Praha). Nu, proč by ne, jeho anarchistický kolega Jan Křeček (dnes rovněž VŠ pedagog na FSV UK Praha) býval anarchistickým novinářem, dokonce šéfredaktorem listu Konfrontace. Popis směřování a cílů časopisu je popsán v úvodníku prvního čísla: „ (...) vážíme si každého, kdo se rozhodl měnit stávající systém, uznáváme i právo každého jedince pokusit se stávající systém zničit.“ Pěkné je, že tentýž pan Křeček pak byl v roce 2015 vedoucím diplomové práce Terezy Kořínské, právě na FSV UK s tématem vývoje anarchistického tisku v ČR po r. 1991. Nu, to už chce slušný žaludek, nechat o sobě psát diplomku a ještě ji tzv. vést.

A propos, byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na pražském Hradě, kde „zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.“ (zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=6113).

Tyto skutečnosti uvádím hlavně proto, abychom si udělali zhruba představu, z jakého prostředí pocházejí názory, které vyslovil na mou adresu pan Slačálek. A nyní tedy rovnou k jeho textu a nesmyslům v něm obsažených.

Pan Slačálek mne označil, jako „muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Rozeberme si ty věci postupně:

  1. lež – nikdy jsem nebyl redaktorem časopisu Melodie (= „normalizátorem“), psal jsem do něj v letech 1984-86 jako student, než mne odtamtud tamní normalizátoři (v tomto se shodujeme) vyhnali za článek protestující proti zmrtvělému jazzovému životu v Praze (tehdy právě zavřeli všechny jazzové kluby – Redutu, Parnas, Metro). A já mladý naiva to srovnal s tím, kolik desítek jazzových klubů působí v jiných městech, např. Tel-Avivu. To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého - nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já, externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem - v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora.
  2. lež -  nebyl jsem nikdy „mediálním pochopem Václava Klause“. Byl jsem pracovníkem Poslanecké sněmovny v letech 1998-2000 jakožto poradce – analytik zákonů týkajících se mimoekonomických sfér (třeba taky zákona o církvích atd.). Václav Klaus měl tehdy, pokud vím, v pozici předsedy ODS tiskové mluvčí, postupně V.Musílka, L.Herolda a M.Maláčovou. Ani jednoho z nich bych však nenazval „pochopem“, byli to profesionálové konající komunikaci s médii. Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé „viny“ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší, či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu.
  3. lež – nejsem žádnou „postavou parasvěta soukromých vysokých škol“. Soukromé vysoké školy u nás existují od konce předchozího milénia, myslí na ně i vysokoškolský zákon č. 111 z roku 1998. Leda, že by to byl „parazákon“ a u nás se dělala „paralegislativa“. To by ovšem bylo v souladu s tezemi anarchistů, tak milovaných panem Slačálkem. Pravda je, že jsem v roce 2003 nastoupil na soukromou vysokou školu (předchůdce dnešního UJAKu), kterou jsem opustil v roce 2010 poté, co jsem zveřejnil, že na té škole se dějí nepravosti podobné jako na někdejších plzeňských právech – dávají se studijní výsledky a diplomy celebritám nebo prostě lidem, o kterých nelze říci, zda vůbec studují. A protože tehdy UJAK byl pod ochranou Akreditační komise, tam mé oznámení těchto skutečností pustila v červnu 2010 předsedkyně komise Dvořáková do koše. Vyndala ho až po pěti letech, kdy se jí to politicky hodilo, ale to je jiný příběh.
  4. lež – Slačálek mne dále nazval „mužem, který za podivných okolností získal titul docenta“. Dokonce tvrdí, že „oponentem (mé habilitační práce) se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích“. Ale podívejme se! Moje oponentka, profesorka Danuša Serafínová z bratislavské (veřejné, nikoli soukromé, aby se to panu Slačálkovi nepopletlo) Univerzity Komenského, jedna ze tří největších osobností slovenské mediální teorie a historiografie, je panu Slačálkovi málo. Pan Slačálek patrně též neví, že o udělení titulu docent nerozhodují oponenti, ale vědecká rada a komise, která má cca 15 členů a usedli v ní další osobnosti slovenské médio-vědy (třeba další z té hvězdné trojice, prof. Andrej Tušer). Jak by to ale pana Slačálka zajímalo, když ani neví, na jaké škole se to odehrálo. Panevropská vysoká škola  je nejstarší slovenskou soukromou VŠ. Založil ji před více než 11ti lety JUDr. Ján Čarnogurský, jejím vlastníkem se pak stal Akademický holding pana Kurky z Ostravy – ale mnohem později. Já jsem svou habilitaci obhájil totiž už v březnu 2015, a to o žádném Akademickém holdingu v té škole nebylo vidu ani slechu!
  5. lež – Slačálek též píše, že „díky němu (tomu docentskému titulu) může (Žantovský) propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu. Zde naráží na skutečnost, že jsem krátce (1 akademický rok) působil na Vysoko škole mezinárodních a veřejných vztahů. Nu, na místě majitelky té školy paní Houdkové bych se teď strašně urazil. Předně: legitimitu té škole jsem „nepropůjčil“ já, ale zákon z roku 1998, a hlavně obdivuhodné dílo jejího otce, zakladatele školy Aloise Houdka. Ta škola si vybudovala vynikající pověst, zejména v oblasti mezinárodních studií a diplomacie v době, kdy pan Slačálek zrovna tak zhruba maturoval. A mimochodem, když je pan Slačálek tak principiální, jak to, že mu nevadí, že na stejné škole řadu let působil jeho soudruh z anarchistických kruhů Jan Křeček?

Tak by se dalo pokračovat, ale bylo by to už jen rozpitvávání stále téhož. Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných.

Dlouhá léta (zhruba od dob, kdy pan Slačálek tak zhruba psal bakalářskou práci) spolupracuji s Českým rozhlasem – jako komentátor a autor interview z cyklu Hovory. Dnešní poslanec ANO Martin Kolovratník býval mým kolegou – ředitelem pardubického studia ČRo. Když mi někdy tuším v červnu zavolal, zda bych přijal nominaci do RČTK, neboť na to mám vzdělání a zkušenosti, přijal jsem s podmínkou (a pan Kolovratník to jistě potvrdí), že jedině tehdy, když na mém jménu bude obecnější konsensus. Že za prvé nejsem a nebudu členem ANO a žádné jiné strany, jako jsem nebyl v minulosti, protože mi záleží na zachování mé nezávislosti, a za druhé nechci být beranidlem mezi ANO a zbytkem politické scény. Pan poslanec to akceptoval, a jak jsem pak slyšel z kuloárů, hlasy pro mne padaly i z řad ODS, ČSSD, SPD a KSČM. Pointa: zvolen jsem nebyl. Tak proč si pan Slačálek vůbec třepí pero? Protože se právě hraje téma Babiš. Jiné vysvětlení nemám. Ale musím ho zklamat: Ameriku opravdu neobjevil.

31. 8. 2017 6:33

Pokud se vám zdá titulek nesmyslný, pak vězte, že dává zhruba tolik smyslu, jako článek pana Slačálka, jímž se laskavě věnoval faktu, že jsem byl navržen do Rady ČTK (celý Slačálkův text zde: http://a2larm.cz/2017/08/muz-budoucnosti/).

„Ondřej Slačálek (* 5. leden 1982) je český politolog, vyučující na FF UK v Praze, levicový anarchista, publicista a překladatel. Od roku 1999 působí v redakci časopisu A-kontra, dále publikuje zejména v denících Britské listy a MF Dnes a v anarchofeministické revui Přímá cesta. Od podzimu 2006 do podzimu 2007 byl redaktorem týdeníku Nový Prostor, později redaktorem kulturně politického časopisu A2.“ To píše o tomto mysliteli Wikipedie. Možná nejzajímavějším faktem je, že tento mladý pán publikoval např. tyto dne knihy: TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: svoboda proti moci. (Praha: Vyšehrad, 2006.  ISBN 80-7021-781-2), SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem. (Praha: Manibus Propriis, 2006. ISBN 80-239-6409-7) Podotkněme, že pan Slačálek není žádný troškař. „Svému“ anarchismu věnoval v první knize 669 stran, v druhé „jen“ 551 stran (trochu to připomíná Marxovy spisy, ale to je jistě jen začátek J).

A bez zajímavosti není ani fakt, že muž, který vetkl do titulu své (zatím) nejtlustší publikace přímý protiklad anarchismu jakožto cesty ke svobodě „proti moci“ (tedy proti systému), působí, dle téže Wikipedie,  jako vysokoškolský učitel (na FF UK Praha). Nu, proč by ne, jeho anarchistický kolega Jan Křeček (dnes rovněž VŠ pedagog na FSV UK Praha) býval anarchistickým novinářem, dokonce šéfredaktorem listu Konfrontace. Popis směřování a cílů časopisu je popsán v úvodníku prvního čísla: „ (...) vážíme si každého, kdo se rozhodl měnit stávající systém, uznáváme i právo každého jedince pokusit se stávající systém zničit.“ Pěkné je, že tentýž pan Křeček pak byl v roce 2015 vedoucím diplomové práce Terezy Kořínské, právě na FSV UK s tématem vývoje anarchistického tisku v ČR po r. 1991. Nu, to už chce slušný žaludek, nechat o sobě psát diplomku a ještě ji tzv. vést.

A propos, byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na pražském Hradě, kde „zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.“ (zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=6113).

Tyto skutečnosti uvádím hlavně proto, abychom si udělali zhruba představu, z jakého prostředí pocházejí názory, které vyslovil na mou adresu pan Slačálek. A nyní tedy rovnou k jeho textu a nesmyslům v něm obsažených.

Pan Slačálek mne označil, jako „muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Rozeberme si ty věci postupně:

  1. lež – nikdy jsem nebyl redaktorem časopisu Melodie (= „normalizátorem“), psal jsem do něj v letech 1984-86 jako student, než mne odtamtud tamní normalizátoři (v tomto se shodujeme) vyhnali za článek protestující proti zmrtvělému jazzovému životu v Praze (tehdy právě zavřeli všechny jazzové kluby – Redutu, Parnas, Metro). A já mladý naiva to srovnal s tím, kolik desítek jazzových klubů působí v jiných městech, např. Tel-Avivu. To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého - nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já, externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem - v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora.
  2. lež -  nebyl jsem nikdy „mediálním pochopem Václava Klause“. Byl jsem pracovníkem Poslanecké sněmovny v letech 1998-2000 jakožto poradce – analytik zákonů týkajících se mimoekonomických sfér (třeba taky zákona o církvích atd.). Václav Klaus měl tehdy, pokud vím, v pozici předsedy ODS tiskové mluvčí, postupně V.Musílka, L.Herolda a M.Maláčovou. Ani jednoho z nich bych však nenazval „pochopem“, byli to profesionálové konající komunikaci s médii. Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé „viny“ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší, či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu.
  3. lež – nejsem žádnou „postavou parasvěta soukromých vysokých škol“. Soukromé vysoké školy u nás existují od konce předchozího milénia, myslí na ně i vysokoškolský zákon č. 111 z roku 1998. Leda, že by to byl „parazákon“ a u nás se dělala „paralegislativa“. To by ovšem bylo v souladu s tezemi anarchistů, tak milovaných panem Slačálkem. Pravda je, že jsem v roce 2003 nastoupil na soukromou vysokou školu (předchůdce dnešního UJAKu), kterou jsem opustil v roce 2010 poté, co jsem zveřejnil, že na té škole se dějí nepravosti podobné jako na někdejších plzeňských právech – dávají se studijní výsledky a diplomy celebritám nebo prostě lidem, o kterých nelze říci, zda vůbec studují. A protože tehdy UJAK byl pod ochranou Akreditační komise, tam mé oznámení těchto skutečností pustila v červnu 2010 předsedkyně komise Dvořáková do koše. Vyndala ho až po pěti letech, kdy se jí to politicky hodilo, ale to je jiný příběh.
  4. lež – Slačálek mne dále nazval „mužem, který za podivných okolností získal titul docenta“. Dokonce tvrdí, že „oponentem (mé habilitační práce) se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích“. Ale podívejme se! Moje oponentka, profesorka Danuša Serafínová z bratislavské (veřejné, nikoli soukromé, aby se to panu Slačálkovi nepopletlo) Univerzity Komenského, jedna ze tří největších osobností slovenské mediální teorie a historiografie, je panu Slačálkovi málo. Pan Slačálek patrně též neví, že o udělení titulu docent nerozhodují oponenti, ale vědecká rada a komise, která má cca 15 členů a usedli v ní další osobnosti slovenské médio-vědy (třeba další z té hvězdné trojice, prof. Andrej Tušer). Jak by to ale pana Slačálka zajímalo, když ani neví, na jaké škole se to odehrálo. Panevropská vysoká škola  je nejstarší slovenskou soukromou VŠ. Založil ji před více než 11ti lety JUDr. Ján Čarnogurský, jejím vlastníkem se pak stal Akademický holding pana Kurky z Ostravy – ale mnohem později. Já jsem svou habilitaci obhájil totiž už v březnu 2015, a to o žádném Akademickém holdingu v té škole nebylo vidu ani slechu!
  5. lež – Slačálek též píše, že „díky němu (tomu docentskému titulu) může (Žantovský) propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu. Zde naráží na skutečnost, že jsem krátce (1 akademický rok) působil na Vysoko škole mezinárodních a veřejných vztahů. Nu, na místě majitelky té školy paní Houdkové bych se teď strašně urazil. Předně: legitimitu té škole jsem „nepropůjčil“ já, ale zákon z roku 1998, a hlavně obdivuhodné dílo jejího otce, zakladatele školy Aloise Houdka. Ta škola si vybudovala vynikající pověst, zejména v oblasti mezinárodních studií a diplomacie v době, kdy pan Slačálek zrovna tak zhruba maturoval. A mimochodem, když je pan Slačálek tak principiální, jak to, že mu nevadí, že na stejné škole řadu let působil jeho soudruh z anarchistických kruhů Jan Křeček?

Tak by se dalo pokračovat, ale bylo by to už jen rozpitvávání stále téhož. Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných.

Dlouhá léta (zhruba od dob, kdy pan Slačálek tak zhruba psal bakalářskou práci) spolupracuji s Českým rozhlasem – jako komentátor a autor interview z cyklu Hovory. Dnešní poslanec ANO Martin Kolovratník býval mým kolegou – ředitelem pardubického studia ČRo. Když mi někdy tuším v červnu zavolal, zda bych přijal nominaci do RČTK, neboť na to mám vzdělání a zkušenosti, přijal jsem s podmínkou (a pan Kolovratník to jistě potvrdí), že jedině tehdy, když na mém jménu bude obecnější konsensus. Že za prvé nejsem a nebudu členem ANO a žádné jiné strany, jako jsem nebyl v minulosti, protože mi záleží na zachování mé nezávislosti, a za druhé nechci být beranidlem mezi ANO a zbytkem politické scény. Pan poslanec to akceptoval, a jak jsem pak slyšel z kuloárů, hlasy pro mne padaly i z řad ODS, ČSSD, SPD a KSČM. Pointa: zvolen jsem nebyl. Tak proč si pan Slačálek vůbec třepí pero? Protože se právě hraje téma Babiš. Jiné vysvětlení nemám. Ale musím ho zklamat: Ameriku opravdu neobjevil.

NOVÉ ČLÁNKY DOPORUČENÉ EDITOREM V REVUE FRAGMENTY

Právě přítomno: 304 hostů a žádný člen

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

KOMENTÁŘE  K  AKTUÁLNÍM  UDÁLOSTEM  

Okamuru nejde utlouct argumenty neboť má pravdu

Drazí žurnalisté a komentátoři. Pokud používáte nadávky odvozené od něčího jména, ponižujete sami sebe na nejnižší možnou úroveň. Pokud máte něco proti Okamurovi, utlučte jej fakty a logickými argumenty. Pokud to nedokážete, raději mlčte, nebudete aspoň působit trapně. (Pavel Kohout)

Kde jsme se to ocitli po 25 letech!

Žijeme v zemi, kde za přeškrtnutí vlajky EU na S-Pé-Zet-ce se trestá tvrdými tresty, kdežto vytahování vlajky ČR z vagíny na veřejnosti je státem a soudy chráněno. A navíc podporováno daňovými poplatníky.( Václav Klaus Jr.)

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %