Fragmenty - TOP podnikatelé
VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1. Zásadně a zcela rezolutně protestujeme v IVK proti rozhodnutí EU zahájit s Českou republikou řízení kvůli tzv. nerespektování přijímání migrantů na základě Bruselem nadiktovaných kvót. Protestujeme proti snaze trestat nás a přinutit nás k poslušnosti.

2. I těm, kteří to ještě nevěděli, ukázala tímto svým krokem Evropská komise, jaké je postavení České republiky v Evropské unii a jaké s námi její vrcholní představitelé mají úmysly.

3. Odmítáme pokračující bagatelizaci toho, co se právě teď, v úterý 13. června 2017, stalo. Jde o novou, dosud nevídanou věc. Odmítáme záměr povinně dosídlovat území našeho státu cizinci. Odmítáme dopustit přeměnu naší země v multikulturní společnost nepřizpůsobivých komunit, jaké vidíme v současnosti ve Francii či Velké Británii. A to ještě nezmiňujeme s masovou migrací spojený dnes už téměř každodenní terorismus.

Politická zápletka, kterou vyvolal svým oznámením demise vlády v úterý 2. května 2017 premiér Sobotka, není v tuto chvíli ani zdaleka dořešena a jakýkoli komentář do týdeníku je riskantním krokem. Říkám to ve čtvrtek odpoledne, kdy píši tento komentář, který vyjde v úterý 9. května a ani za těchto pět dní konec této epizody ještě nenastane. Za uplynulé první dva dny však vykazuje tato událost zajímavou dynamiku a odkrývá nové možnosti. V úterý odpoledne jsem vydal krátké prohlášení: „Ze strany premiéra Sobotky je to nečekaně dlouhý osvobozující odkop míče od vlastní branky a přenesení hry na polovinu soupeře. Nyní jde o to, jak zareaguje soupeř, ale to nechci předvídat. Nepředpokládám, že by to byl se soupeřem předem dohodnutý tah. Soupeř bude proto mít co k přemýšlení.“ Byl jsem překvapen, že tomuto mému komentáři leckdo nerozuměl. Kritikům se zdálo, že nabídkou demise vlády nebylo zformulováno žádné dlouhodobé, nebo aspoň do voleb platící řešení.

V Moskvě jsem byl naposledy v prosinci 2014. Čekal jsem „mráz jako v Rusku“ (jak se u nás často říká), ale v Praze bylo ráno minus 14 °C a v Moskvě – jak hlásil kapitán letadla při startu – jen minus 6 °C. Nic není, jak bývalo, už i ten mráz putuje opačným směrem. I ta Mlynářova kniha Mráz přichází z Kremlu (z roku 1978) by možná zasloužila trochu přepsat. Někteří u nás, kteří trochu zaspali pár desetiletí, by ji však bez váhání aplikovali i na dnešek. Dvakrát jsem vynechal, ale letos jedu opět na Gajdarovské fórum. Zjišťuji, že už u nás nové generace neznají jméno Jegora Gajdara[1], jednoho z prvních postkomunistických předsedů vlády Ruska, na počátku 90. let, které každoročně přivádí do Moskvy kromě tisíců ruských účastníků i desítky nebo spíše stovky řečníků ze zahraničí. Na panelu, ve kterém jsem mluvil, byl např. hlavní komentátor Financial Times Wolf, místopředseda Evropského parlamentu Lambsdorff, ale i bývalý rakouský eurokomisař F. Fischler.

Zápis z desátých Rozmluv na Hanspaulce: tématem byla zahraniční politika a EU

DOKUMENTY, 27. 4. 2017

Ve středu 26. dubna 2017 se v hanspaulském zámečku, sídle IVK, uskutečnily již desáté Rozmluvy, tato neveřejná, velikostí největší místnosti na zámečku limitovaná akce. Jsou to skutečné rozmluvy bez předem připravených referátů. Tématem bylo – podle pozvánky – „Na co si dát v evropské politice po německých volbách pozor v období našich volebních a povolebních nejistot – jaké jsou naše zájmy?“. Rozmluv se zúčastnilo dvacet účastníků – teoretiků, bývalých politiků, velvyslanců bývalých i současných, jen tří v dnešní době aktivní politici. Obáváme se změn po německých, francouzských, ale i našich volbách a nebezpečného vakua, které po nich může vzniknout. Obáváme se, že zejména německá politika může – s využitím slabosti dalších evropských hráčů – tohoto vakua využít k dalším radikálním krokům k „utáhnutí šroubů“ evropské integrace a k urychlenému vytvoření německé Evropy. Důvodem by to mělo být k zásadnímu zamyšlení právě u nás, v České republice, kde dlouhodobé koncepční zahraničně-politické uvažování více méně absentuje.

Měl jsem málo času, a proto jsem si myslel, že z cesty na Maltu na konferenci  Institutu Borise Mintse věnované především problému vody, sucha a desertifikace, nebudu psát žádné zápisky (ač jsem tam ještě nikdy nebyl), ale motivovalo mne čekání na letišti ve Vídni. Malta má předsednictví EU (nejmenší státu EU, který má jen necelého půl milionu obyvatel), a proto tam právě teď cestuje z EU kde kdo. Jen moje konference nemá s EU nic společného, ač na ní mluví i maltský ministerský předseda. Na letišti ve Vídni se setkávám s rakouským vicekancléřem Mitterlehnerem a ministrem zahraničí Kurzem, kteří jedou na Maltu na zasedání EPP (European People´s Party), frakce Evropského parlamentu. (V průběhu svého pobytu jsem pochopil, že na Maltě byli ve stejnou dobu Juncker, Merkelová, Berlusconi a mnoho dalších.) Mysleli si nejdříve, že já tam jedu na stejnou akci jako oni – ale já tam už nepatřím. V tomto seskupení evropských lidovců není v současnosti už ani ODS. Je tam jistě ale KDU-ČSL a také „lidovecká“ TOP 09. Proto mne už potom ani tolik nepřekvapilo, že v letadle potkávám člověka, který neletěl z Prahy, ale ze své Vídně – Karla Schwarzenberga. Vidím delegaci ze Slovenska, prezidentku Litvy a zástupce dalších zemí evropského východu. Sedím v business class, rakouský vicekancléř a ministr zahraničí v běžné economy class. Už jsem na tyto lidi trochu zapomněl, ale tyto delegace jsem na vídeňském letišti zpozoroval až v okamžiku, kdy se kolem mne začaly „hemžit“ ustaraně, nevyspale a vyčerpaně se tvářící mladé dámy v tmavomodrých kostýmcích, tak se odlišující od běžných leteckých pasažérů. Ještě horší jsou ale mužští adjutanti.

Egypt je místo, kde jsem byl – mimo evropský kontinent (s výjimkou USA) – v cizině nejvícekrát. Prvně dokonce již v mém předpolitickém životě (v roce 1967 jsem tu hrál basketbal). Naposledy jsem v Káhiře byl před šesti lety. Z historického hlediska je šest let nic, ale tentokráte jsem tam jel s vědomím, že jedu do jiného Egypta, do Egypta změněného „Arabským jarem“, z vnějšku importovanou „revolucí“, která v sobě měla – snad jako všechny revoluce – nemalý kontrarevoluční prvek. Možná dominující. Bylo „bořením“ státu, ale – jak jsem se snažil říci na konferenci ARADO (Arab Development Organization), kde jsem byl spolu se svým dlouholetým dobrým přítelem Amre Moussou, v 90. letech ministrem zahraničí Egypta, v minulé dekádě generálním sekretářem Ligy arabských států hlavním řečníkem – rozbourání státu většinou nezvyšuje svobodu lidí a demokracii v zemi, ale vyvolává chaos, anarchii, „disorder“.

Po celou dobu mého působení v prezidentském úřadu byl Jindřich Forejt jedním z mých nejbližších spolupracovníků, a i proto mě zacházení s ním lidsky velmi zasáhlo. Po dobu deseti let jsem s ním byl na Pražském hradě v každodenním osobním kontaktu a to, co se s ním dnes děje, je zcela nezasloužené. Je to nedůstojné i těch, kteří štvanici na ředitele protokolu Kanceláře prezidenta republiky rozpoutali. Rezolutně proto odsuzuji nucený odchod z jeho funkce a jeho profesní i lidskou diskreditaci.

 Z krátkých cest do ciziny „Zápisky“ nepíšu. Nemám dostatek zážitků, které by stály za zaznamenání. Pár hodin a jedna noc v Curychu mezi takové cesty patří. Proto jsem nic psát nechtěl. Přesto mne k tomu jedna věta vyprovokovala.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %