Je třeba otevřít druhou a třetí frontu pro zachování tradiční Evropy Doporučený

  • pátek, lis 20 2015
  • Napsal(a) 
  • velikost písma zmenšit velikost písma zvětšit velikost písma

 

 

 O peníze jde vždycky až na prvním místě. Proto se nabízí kruciální otázka: Proboha, proč si my, daňoví poplatníci, voliči, občané, platíme něco, co nám jen a jen škodí?

 Fronta mediální

Podle zákona o České televizi „hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“.

Česká televize ovšem dlouhodobě nic takového nedělá. Její zpravodajství a publicistika nejsou ani objektivní, ani vyvážené, ani všestranné. Česká televize dlouhodobě funguje jako hlásná trouba jedné názorové skupiny a jednoho jediného „správného“ názoru. Kterého? Eurounijního neobolševismu. To neznamená, že z její obrazovky občas nezazní něco trochu odlišného či že se na ní sem tam nevyskytne osoba s alternativním názorem, ale gró jejího vysílání a jeho celkové vyznění předchozí tezi zcela potvrzuje.

Přímo hrdelním zločinem pak jsou Zprávičky, vysílané v 18:40 na dětském kanále ČT:D, kterými veřejnoprávní televize przní nevinné dětské duše.

Selhává ovšem nejen Česká televize, ale i její kontrolní a regulační orgány, jimiž jsou Rada České televize a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Namísto toho, aby zastupovaly zájmy všech občanů a poplatníků a vedly tuto veřejnoprávní instituci k dodržování a naplňování zákona, pod lavinou veřejné kritiky vytvářejí okolo České televize spíše obranný val. V posledku selhává i poslanecká sněmovna, které se obě rady ze své činnosti zodpovídají.

Nepochybně také existuje jistá skupina občanů, kteří s praxí České televize souzní a kterým se českotelevizní vymývání mozků líbí. Když takový paskvil chtějí kupovat, proti gustu žádný dišputát. Neexistuje ovšem žádný důvod, proč bychom se na financování takto (ne)fungující instituce měli podílet i my ostatní.

Plyne z toho několik alternativ. Ta nejradikálnější zní: Českou televizi zrušit! Bez náhrady. Technické zařízení prodat, určit správce archivu, kmitočty vysoutěžit. Ta méně radikální zní: Českou televizi nemilosrdně reformovat. Zeštíhlit a otevřít názorům celého názorového spektra.

V každém případě je však nutné změnit způsob jejího financování. Televizní („koncesionářské“) poplatky jsou reziduum dávné minulosti, ve skutečnosti je to jen další daň, navíc daň silně regresivní. Nejvíce – vzhledem k výši svých příjmů – paradoxně platí ti nechudší. Suma sumárum: televizní poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální. Jejich zrušení je velká výzva pro volební programy politických stran.

Vše výše uvedené obdobně platí pro Český rozhlas a Českou tiskovou kancelář i jejich rady.

Fronta antiNGO

Druhým vředem na těle naší současnosti je ona šílenost, ve kterou se zvrhla tzv. občanská společnost, konkrétně to, čemu se říká neziskovky. Ale prosím nepaušalizovat a nezaměňovat! Nemám na mysli všechny ty vpravdě bohulibé aktivity spousty normálních lidí, kteří se srdcem na dlani a za své vlastní peníze pomáhají svým bližním. Oním vředem jsou politizující neziskovky, parazitující na veřejných rozpočtech.

Jde o jeden z nejparadoxnějších a dlužno dodat, že i nejodpornějších jevů naší současnosti. Aktivistické politické bojůvky, kterým se v rozporu s veškerou logikou stále říká nevládní, jsou ve skutečnosti přisáté právě na vládu, ministerstva a obecně na veřejné rozpočty. Za peníze nás všech ovšem provozují aktivity, jež stejně jako výše zmiňovaná Česká televize podporují pouze úzkou část názorového spektra. Především politici tzv. nové levice je používají tu jako svoji pretoriánskou gardu, tu jako alibi, tu jako informační či argumentační zdroj, tu jako nástroj mocenského nátlaku. Výsledkem ovšem je, že po politickém hřišti pobíhají osoby, jež se tváři, že nejsou součástí hry ani soutěže, ve skutečnosti ovšem tvoří jádro jednoho konkrétního politického směru.

Ale kdyby jen to! Dle názoru podstatné části veřejnosti jejich aktivity společnosti již dávno spíše škodí. Co jiného říci kupříkladu o antikorupčním třeštění. „Velká antikorupční revoluce“ se již dávno zvrhla v šílenost, jejímž výsledkem vůbec není nižší míra korupce, nýbrž nefunkční veřejná správa, neschopná vysoutěžit ani ty nejobyčejnější banality, a bezmocní funkcionáři všech úrovní s jednou nohou v kriminále a druhou v blázinci.

Stejně absurdní je údajná neziskovost oněch neziskovek. Jistě, dle teorie skutečně nevytvářejí to, čemu se v ekonomii říká zisk, to ovšem neznamená, že konkrétní peníze, chcete-li zisk, nekončí v kapsách zcela konkrétních lidí, ve skutečnosti politizujících aktivistů. Dodejme ovšem: Naše peníze! Peníze nás daňových poplatníků!

Jsme-li demokraté, musíme připustit právo každého občana provozovat aktivity dle vlastní libovůle. Nicméně právě zde dvojnásob platí ono kouzelné: Dělejte si, co chcete, milí euro-soudruzi! Ale za své! Za SVÉ! Ne za naše!

To je další grandiózní výzva pro volební programy polických stran. Sumarizace a následné odstavení všech těch hatefree, gender, klima, homo, environ, atd., atd. darmožroutů od vládních cecíků bude požehnáním pro veřejné rozpočty i pro demokracii.

Druhá a třetí fronta

Nejdůležitější a nejzásadnější politický střet dnes probíhá na linii zachování Evropy v její tradiční podobě. To je pomyslná první fronta. Uvědomíme-li si ale, že právě propagandistická média a zdegenerované politizující neziskovky dnes tvoří nedílnou součást politických šiků, hrozících rozvrátit náš tradiční svět, pak je otevření druhé (mediální) a třetí (antiNGO) fronty stejně důležité jako nasazení v první bojové linii.

 

 

 

Zveřejněno v MEDIOKRACIE

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %