Hněvkovská drakiáda na Havlově kopci nad Humpolcem Doporučený

Drakiáda na Havlově kopci nad Humpolecem Drakiáda na Havlově kopci nad Humpolecem Ivana Haslingerová, Fragmenty

Drakiáda na Havlově kopci nad Humpolcem se i přes chladnější počasí než loni opět vydařila, i když bylo cítit, že termín jejího pořádání byl vybrán nešťastně. Prodlouženého víkendu a navíc dušiček využili mnozí k jízdě na lyžích v Alpách či návštěvě rodičů a rodinných hřbitovů. Přesto ze zbylých obyvatel Hněvkovic se přišlo podívat mnoho rodičů soutěžících dítek, aby ocenili, který z naparáděných draků vyhraje v soutěži o toho nejkrásnějšího. A také využít příležitosti si nad grilovanou klobáskou a dobrým pivem posedět s kamarády. 

Obec se tak díky podobným akcím Sboru dobrovolných hasičů několikrát do roka sejde a sblíží. Především ale mají podobné akce hasičského sboru přínos pro děti. Nebýt jich, seděly by buďto zavřené doma, nebo by se bezprizorně potulovaly po obci hledajíce partu, jako tomu je u dětí na sídlištích. Díky obětavé práci starosty hasičského sboru Radka Romanovského, jeho náměstka Vladimíra Bendy, velitele Libora Plíhala, jednatele Jiřího Němce, preventisty Lukáše Magaly a mnoha dalších členů sboru se takto spolu více sblíží a nejsou úplně ochuzené o společné zážitky, rošťárny a kamarádství, které jejich rodiče a prarodiče prožívali v místní škole, než tato byla necitelným škrtem pera komunistických ministrů zrušena.

Pan Radek Romanovský sleduje který drak (či jeho majitelka?) je nejhezčí...

Bohužel ani po sametové revoluci nebyly obcím místní školy, jež si kdysi s velkou pýchou občané postavili a které byly spolu s kostelem či alespoň kapličkou a hospodou srdcem každé vesnice, vráceny původnímu účelu. Jen se stále diskutovalo, kolik stojí provoz a zda kvůli chvilkovému nižšímu porevolučnímu počtu dětí nepřijde znovuotevřením škol stát na mizinu. Nikoho z politiků nenapadlo, jak od sebe odcizí děti a tím budoucí obyvatele obce .

 

Na drakiádě nechyběla ani paní starostka Hněvkovic Ing. Dana Hozlárová s přáteli

Děti v místní škole se vzájemně po dobu pěti let znaly z každodenních hodin společně strávených ve škole a prožívaly společně všechny možné hry a rošťárny mimo ni, dítě tedy během školy poznalo osobně celou desetiletou generaci. Nynější děti odveze ráno autobus či rodič autem do městské školy a odpoledne z města domů. Nemohou se společnou cestou ze školy domlouvat, zda půjdou plavat do rybníka za vsí, kam půjdou dělat ohníčky, pouštět draky, sáňkovat apod. Mnohdy ani nevědí, kdo chodí spolu s nimi ze stejné vesnice do školy, protože v ní jsou většinou necitlivě rozděleny do tříd podle abecedy, nikoliv podle vesnic.Děti jsou takto  ochuzeny o společné prožitky, rošťárny a kamarádství ve škole a po ní, které zůstanou v každém uloženy na celý život. To není fráze. Mohu hovořit ze své zkušenosti, jak je příjemné, že si i ve stáří tykám s mnoha spolužáky, s nimiž jsem absolvovala místní dvoutřídku, která spojila mezi sebou děti s odstupem 10 let.  Nehledě k tomu, že pány učitele uvidí jejich rodiče pouze občas na školních schůzkách, zatímco pana řídícího v místní škole viděli denně, protože bydlel s nimi ve vsi a těšil se tudíž náležité úctě. To, že by bylo nějaké dítko k němu drzé, by pro ně znamenalo ostudu před sousedy, a to se na malých obcích nenosí. Při studeném a odosobněném životě v městské škole jsou děti ochuzeny o vzpomínky a nenajdou k sobě nikdy tu bezprostřední cestu, jakou mají do konce života mezi sebou místní spolužáci. A právě zde nezastupitelně nastoupili místní hasiči. 

 
 

Sbory dobrovolných hasičů (SDH) patřily sice odjakživa k životu každé obce, ale po výše uvedeném nepředloženém a necitlivém zrušení většiny škol v menších obcích se  staly doslova neodmyslitelnými pro život v nich. A to nejen při hašení požárů či při pomoci občanům při přírodních katastrofách - odklízení padlých stromů či větví po bouřkách či čištění místních rybníků a sklepů při záplavách. V malých obcích  přebraly roli školy. Ne snad, že by vedoucí učili děti číst a psát, ale že sbory jim suplují roli spolužákůPořádají pro malé i dospívající děti soutěže, zájezdy, cvičení i zábavu, na níž rostou celoživotní přátelství.

V Hněvkovicích u Humpolce loni oslavil SDH 120 let od svého založení. První pan řídící v Hněvkovicích Jan Mokrý, který spolu s místními pantatíky stál v minulém století u zrodu Sboru dobrovolných hasičů k potlačení požárů v obci, by se divil, kdyby viděl v létě ty rozzářené oči nad poháry, které si děti přivážejí ze soutěží. Nevěřil by asi svým očím, jak mu SDH fušuje do řemesla při výchově místní omladiny. A to nejen ke kamarádství, ale i k zodpovědnosti.  Protože vyhrát chtějí všichni, musejí proto pravidelně cvičit, uklízet, sušit hadice a pomáhat svým cvičitelům s úklidem věcí a zbrojnice po návratu z akcí. To vše v nich nenásilnou cestou buduje smysl pro kázeň a povinnost, který je v životě každého nesmírně důležitý. A rodiče toto kladně vnímají, protože maminky obětavě pomáhají, vozí na hasičské soutěže děti ve svých autech, pečou na oslavy cukroví, pomáhají čepovat i pivo a uklízet. A jak sdělil našemu listu starosta hasičského sboru Radek Romanovský, je jim za to nesmírně vděčný a chtěl by jim moc poděkovat.

 
 
 

I když od dítek člověk slyší, že by byly raději, kdyby mohly jezdit samy bez rodičů. Pan Vladimír Benda (snímek nahoře) nám potvrdil, že zájem dětí o to jet společně je obrovský, ale do stařičkého hasičského auta značky Avia se všichni nevejdou. Jeho snem je, aby sbor získal mikrobus minimálně pro 17 lidí. Děti by se pak víc do sboru těšily a hlásily. A v době, kdy by ho hasiči nepotřebovali, by mohl mikrobus sloužit na kontakt s blízkým městem. Autobusová doprava je například přes víkend naprosto zrušená a omladina nemůže samostatně ani do kina natož na diskotéku. Vždy to závisí na tom, zda je nedveze otecko a nedojede pro ně. Pak se raději poflakují po vsi, kouří a nudí se.I když dítka své rodiče jistě milují, není nad to být chvíli svobodně bez dozoru, tak jako jsme to měli my za našeho dětství. Příliš úzkostlivá péče mladých maminek se odráží podle slov pana Bendy i v tom, že tyto o účast dětí ve sboru nemají takový zájem, jako maminky o generaci starší. Děti samozřejmě vyrostou i bez toho, ale je otázkou, jak se to projeví za několik desítek let na životě vesnice, kde budou žít uzavřené rodiny, kteří nebudou mít nic společného a nebudou mít na co společně vzpomínat. A také jde hůře poprosit cizího souseda o pomoc s něčím na chalupě, než když je to spolužák. 

Ale již dost moralizování. I přes chladnější počasí byla akce hezká a nad dobrým svařákem se pánové dobře bavili...

Přítomní se vesele pobavili a před zimou se ještě viděli. Pouze jednu chybu na kráse akce měla. Vesměs šlo o draky kupované. Proto bych se přimlouvala, aby příští rok rozšířili hasiči soutěž o nejhezčího a nejlépe létajícího draka vlastní výroby. Vzpomínám, jak jsme jako děti celý podzim doma lepili a malovali draky a chodili je pouštět na kopec. Pak si člověk takového draka jinak považuje a když mu uvízne na stromě, je ochoten nasadit i život, jen aby ho dostal zpět. Ale to jen na okraj od kousavé novinářky, která jak známo, musí vždy najít nějakou chybu, aby stoupla sledovanost článku. Ostatně i pro kupovaného draka nasazovali místní otcové doslova život když uvízl na stromě, samozřejmě k pobavení a úděsu přihlížejících (viz snímeky níže). A také by asi současné rozmazlené děti se s drakem nedělaly a akce by se nekonala.

Podívej co kvůli drakovi dokážou provádět ti šílenci. Ježíši co když sletí...

 

Pan farář  P. Mgr. Timotej Miroslav Tutoka, OPraem. při křtu hasičského praporu u příležitosti 120. výročí hněvkovského sboru prohlásil: "Bůh žehnej hasičskému praporu." Já uzavírám:"Ať Bůh žehná nejen praporu, ale všem obětavým členům sboru."

 snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %