Jak chutná moc Doporučený

  • sobota, zář 17 2022
  • Napsal(a)  PETR ŽANTOVSKÝ, mediální analytik
Autor článku Autor článku Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Ladislav Mňačko (29. ledna 1919 Valašské Klobouky – 24. února 1994 Bratislava) byl slovenský spisovatel a publicista. Byl také nejpřekládanějším slovenským spisovatelem - jeho knihy vyšly v 26 jazycích. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). V roce 1966 vyšel jeho román Noční rozhovor, jedna z nejsilnějších protiválečných knih nejen československé literatury. Dnes už „kultovní“ je novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující a devastující sílu může mít moc. 

 Na počátku 60. let Mňačko popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. Po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen. 

V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.

Několik oficiálních historických údajů nemůže dostatečně přiblížit nezvykle pestrou životní i literární dráhu Ladislava Mňačka. Do jeho osudů se naplno promítaly sváry a dilemata celého 20. století, jeho vzestupy i pády. Pro dnešní čtení jsme vybrali závěrečnou část knihy Jak chutná moc. Popisuje státní pohřeb očima oficiálního fotografa, přítele zesnulého „nejvyššího“, který až chirurgicky přesně rozkrývá pozadí a podobu onoho „růstu k moci“. A proti přece jen pochopitelnému, byť chybujícímu zesnulému staví jako protiklad fanatického nástupce, zosobňujícího naprosto bezcitnou tvář politiky.

Tento text jsme vybrali zcela záměrně pro vydání krátce po masovém protestu lidí proti moci dnešní. Ta už není jen fanatická v reprízování svých nekonečných chyb a jejich obhajobě. Ta dnešní moc  je především arogantní a přezíravá vůči tomu, co vlastně politika je či má být: službě obci. Nikoli jen výkonem moci, která patrně chutná za všech režimů a historických etap podobně opojně.

JAK CHUTNÁ MOC

Smuteční akt začal přesně v deset. V síni se sešlo padesát pozvaných smutečních hostí. Ulice, jimiž půjde průvod, lemovaly venku tisíce občanů. Když Frank přecházel ulici, zahlédl v zástupu Margitu. Nehlásil se k ní, mohlo by jí to být nepříjemné, chtěla být zřejmě sama, ztracená v zástupu. Přece tedy přišla. Frankovi bylo milé, že přišla, ne tak kvůli mrtvému, jako kvůli ní samé. Nezměnila se. Snad kdyby se byl tenkrát nesetkal s tou blondýnou, mohlo být všechno jiné. Snad. Jenže on se s ní setkal. Lidé stáli a čekali, takový pohřeb bývá okázalým divadlem, které si nikdo za nic na světě nenechá ujít.

Na náměstí, trochu stranou, stálo dvě stě mladých lidí v modrých košilích, navlečených přes tlusté svetry. Ponesou sto věnců. Věnců je víc než sto. Je jimi obložen katafalk, uložili je za vavřínový hájek, zaplnili jimi chodby. V boční ulici čekalo dvacet černých nablýskaných limuzín. Kousek dál stála čestná rota vojska a čestná rota milice. Povezou mrtvého na dělové lafetě, kterou potáhne vojenský kamión, obsazený vojáky v helmách. Na poslední cestě mu bude vyhrávat vojenská kapela.

Frank znal přesný program. V deset hodin zazní úryvek z Dvořákova Rekviem. Projev bude jen jeden. Přednese ho Galovič. Pak odnese šest generálů rakev na ramenou k lafetě. Rakev bude zahalena do státní vlajky. V čele průvodu bude pochodovat rota vojáků. Za nimi milice. Potom generál s poduškou s řády a vyznamenáními. Pak ponesou věnce. Za nimi potáhne dělová lafeta rakev. Za rakví půjde vdova, podpíraná otcem zesnulého. Za vdovou čelné osobnosti veřejného a politického života. Pak šestistup vysokých důstojníků a za ním ostatní oficiální smuteční hosté. Počítá se s tím, že se budou k průvodu připojovat občané, kteří lemují ulici Tak ujde průvod dva kilometry, od smuteční síně, kde byl mrtvý vystaven, k jeho bývalému sídlu, k rezidenci. Tam se s ním rozloučí velmi krátkým projevem jeden z členů kabinetu. Frank se nedozvěděl, kdo to bude. Fakt, že to zatajili, může naznačovat, že to bude jeho designovaný – designovaný znamená samozřejmě zvolený, ačkoliv volby jsou určeny na druhou hodinu odpoledne – nástupce. Po rozloučení přenesou rakev z lafety do pohřebního vozu. Dvacet černých limuzín ho doprovodí na hranici města. Ještě jeden krátký projev a vůz s mrtvým opustí město, které bylo jeho sídlem. Odvezou ho do krematoria ve vzdáleném místě. Bude ho provázet pouze vdova s jeho otcem. Tak si to přála. Po dlouhých poradách jí vyhověli. Vyhověli i jejímu dalšímu přáni V krematoriu nebude kromě zřízenců žádné obecenstvo a žádný program.

Tak to všechno proběhne. Frankova práce končí v smuteční síni. Na další průběh aktu určil vedoucí fotooddělení jiné fotoreportéry.

Neviditelná hudba na galérii dohrála. Chvilku znělo jen odkašlávání přítomných. Pak přistoupil ke katafalku, na němž ležela rakev zahalená už do vlajky, Galovič. Má v ruce červené desky se smutečním projevem. Otvírá je. Rozhlíží se. Oslovuje vdovu a příbuzné, oslovuje smuteční hosty. Galovič řeční.

Na hlavě má jen pár šedivých vlasů kolem uší. Jeho lebka je holá. Hranatá.

Také jeho postava je hranatá.

I jeho tvář je hranatá.

I jeho myšlenky jsou hranaté. A jeho přednes jakbysmet. Galovič je hranatost sama.

Hranatý je i jeho projev. Galovič neumí dobře číst. Má špatný přízvuk, věty napsané v spisovném jazyce mrzačí dialektem, zvedá hlas a nechá jej klesat na nesprávném místě, některá slova, zvláště cizí výrazy, vyslovuje špatně. Frank říká už dávno Galovičovi posměšně soudruh Vitman. Nejméně desetkrát ho slyšel vyslovit – Vitmanská lidová republika.

Galovičovy projevy jsou pořád stejné. Fádní, suché, frázovité. Zřejmě mu je už léta píše jeden a týž člověk. Frank neví kdo, ale žádné lumen to nebude.

Galovič vždycky mobilizuje. Bude mobilizovat i tady.

Filmová kamera bzučí. Reflektory svítí naplno. Frank cvaká obrázek za obrázkem. Oko televizní snímačky je upřeno na Galoviče. Galovič řeční. Vdova, sedící na židli, sklání hlavu. Její závoj není natolik průsvitný, aby dával možnost pozorovat její výraz. Když ji Galovič oslovil, zdvihla trochu hlavu. Frank měl dojem, že ze vzdoru. Jako by chtěla říct: Ty mě nemáš co oslovovat. Ale co když myslí na totéž co Frank?

Tenhle mrtvý měl svého času velkou příležitost. Tenkrát byla Galovičova pozice silně otřesena. Veřejné, i když nevyslovené mínění bylo proti němu. I ti, kdo se ho báli, zdvihli trochu hlavy. Kolovaly o něm nevkusné anekdoty a nepěkné klepy. Lidé si vykládali, že nemůže celou noc spát, když se mu nepodařilo dát přes den někoho zatknout. To bylo přehnané. Veřejné mínění vždycky přehání, vždycky zveličuje. Ale ty řeči byly ukazatelem toho, co si lidé o Galovičovi myslí.

Tenkrát všichni čekali, že se najde někdo nebojácný, statečný, kdo Galoviče vyžene z veřejného života. Kdo veřejně odhalí jeho těžké chyby. Měli přitom docela konkrétní představu, kdo měl tím statečným být. Ten mrtvý. Jenom on se mohl Galovičovi postavit, jenom on se s ním mohl vypořádat Vědělo se, že už se dávno nenávidí. Považovali je za dva kohouty na jednom smetišti. Jednou mezi nimi muselo dojít k prudké srážce, to cítil každý. A tenkrát byla příležitost. Galovičovo postavení bylo natolik otřesené, že na recepcích už sedával sám, každý si od něho odsedal. Zdálo se jen otázkou krátkého času, kdy padne.

S napětím se očekával projev velkého muže. Lidé si byli jisti, že to bude poslední den Galovičovy moci. Ale velký muž mlčel. Bál se. Tenkrát prohrál všechno. Od té doby už od něho nikdo nic nečekal. Byli by mu všechno prominuli, všechno odpustili, a ti, kdo ho znali už dávno, mezi nimi i Frank, by byli zajásali – přece jen je to chlap, jaký býval kdysi. Samozřejmě, taky tropil hlouposti, ale kdo na jeho místě by hlouposti netropil? Odstraněním Galoviče by byl dokázal, že se staví za něco nového, teprve tušeného, co jednou, dříve nebo později, musí přijít.

Mlčel. Neudělal nic Bál se. Ztratil zbytky sympatií a respektu. Bál se Galoviče? To sotva, v té době už nebylo třeba se Galoviče bát. Bál se něčeho jiného. Bál se, že odhalením Galovičových chyb vyvolá řetězovou reakci, že poruší rovnováhu sil ve vedení, že zahýbá škatulemi, a to považoval za nebezpečné; jak se jednou začne, kdo ví, kde a u koho se to zastaví!

Neudělal nic. Nevyhnal z klíčového mocenského křesla všemi nenáviděného muže, reprezentanta tvrdého kursu. Tím mlčením vyslovil ortel sám nad sebou. Vhodná příležitost minula, Galovič udržel a dále upevnil svoje postavení. Poučil se. Poznal, že zárukou jeho postavení je koncentrace veškeré dostupné moci. A on, na rozdíl od toho mrtvého, věděl, co je moc, uměl s ní zacházet. Tenhle mrtvý ještě nějaký čas reprezentoval. Galovič nikdy nereprezentoval, byl vždycky spíš v pozadí. Ale vládl, skutečně vládl on, Galovič.

Galovič řeční:

„S hlubokou poctou…“ (Galovič se zarazil, uvědomil si, že opět zkomolil napsané slovo, chvilku se rozmýšlel, jestli se má opravit nebo ne, a rozhodl se pokračovat. To se mu stávalo častěji.) „..a smutkem skláníme se nad tělesnými pozůstatky našeho nezapomenutelného soudruha, věrného přítele, milovaného syna, manžela, otce, velkého státníka a velkého člověka.“

Frank se ohlédl, o kom a čím jménem tohle všechno říká. Otec mrtvého byl upřímně dojat. Vdova ne. Syn? Ten tu nebyl To nemohl pisatel projevu předvídat. A přátelé? Kde jsou jeho přátelé? Kdo může být a zůstat přítelem politika, který prohlásil, že v politice neexistuje přátelství?

Z jiných úst by snad tato slova zněla jako nudná fráze. Ale vyslovil je Galovič. Všichni vědí, co se mezi nimi odehrálo. Galovič byl nejméně vhodným řečníkem nad touto rakví, určil se k tomu sám, a zasvěcenější mohli vytušit proč; Galovič hraje o všechno, Galovič tím, že tu po státníkově smrti vystupuje jako první, dokazuje, že je tady, že se s nim musí počítat, že rozhodovat o ostatních bude on, ne oni o něm. Galovič se na své cestě nezastaví před ničím, ani před mrtvolou.

Velký státník? Sám Galovič přece vydal zákaz publikovat jeho jméno a fotografie v tisku, v televizi, v rozhlase, ve filmových týdenících. Ale co jiného se dá říkat v slavnostním projevu? Snad to, jaký byl ten mrtvý ve skutečnosti? Koneckonců o mrtvého vůbec nejde, jde o autoritu křesla, ve kterém seděl. O autoritu funkce. Křeslo je mrtvé, ať žije křeslo. O křesle jen dobré!

Galovič řeční:

„Odešel věrný syn revoluční dělnické třídy… z ní vzešel, za ni se bil, ji reprezentoval…“

Měls být v té hospodě, pomyslil si Frank, měls tam být tenkrát, když mě kvůli němu i chlapi z hutě nazvali vránou s pozlacenýma nohama. Ale i kdybys tenkrát v té hospodě náhodou byl a slyšel, jak o tomhle mrtvém smýšleli, nemohl by tvůj projev znít jinak.

„Skvělý organizátor, hrdina národně osvobozeneckého, protifašistického boje… organizátor a inspirátor našich skvělých budovatelských vítězství, který do posledního dechu věrně sloužil věci lidu…“

Do posledního dechu… sám Galovič nejlíp ví, jak to s tím posledním dechem bylo.

V posledních letech svého života podlehl tenhle mrtvý módní vášni, která zachvátila mnoho funkcionářů. Stal se zuřivým nimrodem. Na tom by ještě nebylo nic špatného. Lov je jedním ze způsobů oddechu, dává příležitost vypnout, utéct od starostí a denního shonu v zakouřených kancelářích ven do přírody, do hlubokých lesů, kam by se státník nikdy nedostal, nebýt této nové vášně. Jenže lov nemůže být hlavní a jedinou činností státníka. A on už téměř nic jiného nedělal. V lovu zřejmě hledal únik z nudné šedi svého nepříliš vydařeného života, vzrušení, náhradu za mnohé, co se mu nedařilo, a rozhodně také jistotu, že je ještě stále chlapík, výborný střelec, jakým býval v době bojů. Lov se mu stal jediným, snad posledním potěšením. Když ho to popadlo, nechal úřad úřadem, program programem a odcházel stále častěji, kam, nevěděli ani jeho nejbližší spolupracovníci. Jeho nepřítomnost nebyla po pravdě nijak citelná. Na stole se sice kupily stohy listin a dokumentů k podpisu, ale to vždycky počkalo.

Na jedné z pravidelných porad politického vedení, jíž předsedal Galovič, bylo křeslo vedle něho prázdné. Ne poprvé. Už si na to zvykli a myslili si o tom svoje. Po zahájení schůze přečetl Galovič dopis, jímž státník omlouval svou neúčast na zasedání. Ani to nebylo nic nového. Nové bylo to, že Galovič vzápětí prohlásil poradu za přísně důvěrnou. Všichni zpozorněli. Něco se stane…

„Stojím před nepříjemnou povinností seznámit vás s jistými fakty, která jsou v příkrém rozporu s tvrzeními obsaženými v tomto dopise. Disciplína je závazná pro všechny. Čím vyšší postavení má soudruh, tím odpovědněji se jí musí podřídit. Žel, jsem nucen seznámit vás s neodkladnými státnickými záležitostmi, o nichž je v dopisu zmínka. Neodkladné státnické záležitosti jsou jistě dostatečnou omluvou, jsou-li opravdu neodkladné a státnické. Ale o jakých je řeč v tomhle dopise? Pisatel dopisu zastřelil před dvěma hodinami srnu…“

Galovič si sedl a pátravě pohlédl každému z přítomných do očí. Nebyl to pro ně žádný nový objev a pro Galoviče teprve ne. Chtěl jenom vědět, jestli dozrál okamžik k rozhodujícímu kroku. Odhadoval správně. Rozhořčení a zděšení nebylo jen strojené. Srnu! Zastřelil srnu! Ne srnce, ale srnu! Srny chrání zákon, zmenšovat jejich počet lovem je zakázáno. A ještě k tomu v době hájení! To je přece sprosté pytláctví, odsouzeníhodný zločin! I oni jsou nimrodi, a vášniví.

Galovič hřímal rozhořčením.

„Mám důkazy, že to není první případ vážného porušení funkcionářské a občanské disciplíny ze strany soudruha!“

Ostatní se mezitím vzpamatovali z pobouření. Nebyla to tedy pouhá informace? Bylo v tom něco víc? Nadešla chvíle, kterou už delší dobu očekávali a na niž mysleli s určitými obavami? Rozpřahuje se Galovič k rozhodujícímu úderu, nebo se zatím spokojí s konstatováním faktů?

Galovič měl určité za lubem ještě něco jiného. Měl dojem, že odhadl situaci správně. Odhlasují. Odhlasují jeho návrh na napomenutí nedisciplinovaného soudruha. Napomenutí, to zní docela nevinně. Nad drastičtějším návrhem by určitě vznikla dlouhá polemika a kdo ví, jestli by se někteří nepostavili proti. V tomto orgánu neměl Galovič ani zdaleka zabezpečenou potřebnou většinu.

Odhlasovali napomenutí. S úlevou. S údivem, že Galovič nešel dál. Ale on šel dál, on hrál o všechno, byl to šikovný taktický tah, ani nezpozorovali, že mu odhlasovali přesně to, co chtěl, co sám považoval za rozhodující úder.

Druhý den musila tisková kancelář vydat důvěrný pokyn, že až do odvolání se nesmí v žádné formě publikovat jméno a fotografie státníka. Až do odvolání – to znamená, až do vyšetření a uzavření celého případu. Vyšetřovatel bude samozřejmě Galovič. A on také případ uzavře. Co navrhne, odhlasují a přijmou. Všichni přece hlasovali pro napomenutí, své rozhodnutí už nemohou ani zrušit, ani změnit.

To byl státníkův konec Tenkrát vlastně umřel. Před nejhorším ho zachránila pouze zhoubná choroba. Ani Galovič si za takových okolností netroufal jít až do konce. Nač také? Galovič, strážce mravů, nemiloval veřejné aféry. Vrhaly stín na autoritu funkcionářů. Elegantnější bude oznámení, že státník nemůže vykonávat své vážné povinnosti pro nemoc. Koneckonců ani k tomu nemuselo dojít. Celý případ uzavřela fyzická smrt.

Frank se musel hořce usmát, když se dozvěděl, co bylo příčinou té podivné informace pro tisk, po které nenásledovala žádná další opatření. Ten mrtvý – už dávno měl odejít z funkce, na kterou nestačil, kterou nezvládl. Díky jemu rostly a množily se stále větší chyby a škody. Nebyl schopen jim zabránit, neměl ani potřebný rozhled a intelekt – a ani vůli, vyhýbal se odpovědnosti, odmítal rozhodovat sám i o bezvýznamných maličkostech. Bylo dost vážných důvodů, pro které už měl dávno opustit křeslo, na něž nestačil.

Odešel, protože zastřelil srnu.

Franka to nijak nepřekvapilo. Důvod byl úměrný důstojnosti, vážností a autoritě toho mrtvého.

A Galovič řeční. Končí. Loučí se se zesnulým slovy:

„Jsi živý a zůstaneš navždy živý mezi námi…“

Vkus, takt a cit pro míru nebyly nikdy silnou stránkou Galovičovy osobností. Není žádná citlivka. Ani si možná neuvědomuje, jak trapnou komedii tady hraje v roli řečníka nad tím mrtvým. Kdo se s ním měl rozloučit? Někdo podřadnější? To by vrhlo špatné světlo na celý vážný akt.

Teprve tehdy, teprve v tu chvíli, kdy Galovič končil svůj projev, začalo být Frankovi toho mrtvého líto. Ledacos se mu dalo, samozřejmě, vyčítat. Prohospodařil důvěru veřejnosti, a to nejen důvěru v sebe, ale i v společenský systém, který reprezentoval, v hnutí, v němž vyrostl. Zklamal naděje, které do něho vkládali. Jenže Frank ví víc než mnozí jiní, Frank o něm ví téměř všechno. Dopustil se nejedné špatnosti, nejednou zneužil moc, která nepatřila jemu osobně, způsobil nejednou lidské neštěstí. Ale to všechno bylo přece jen nějak cítit člověčinou. Jeho pohnutky, jeho motivy, jeho kroky nebyly vždy důstojné, ale vyplývaly z lidských, i když ne čistých a správných pohnutek. Byl to přece jenom člověk. Chybující. A snad i ubohý a nešťastný člověk. Frank pro něj nehledal omluvy. Snažil se jen vysvětlit si ho, pochopit ho. Poznal ho i jinak a jiného.

Galovič nebyl chybující. Za celý čas svého úřadování se nedopustil žádné chyby. Galovič byl monstrum, monstrum s absolutní morálkou. Bez slabostí. Bez vášně. Snad i bez jakékoliv touhy. Tvrdilo se o něm, že nemůže z nějakého důvodu spát. Galovič spal vždycky dobře, tvrdě, sotva padl na postel, zavřel oči a spal jako zabitý. Jeho svědomí (on by se proti tomu slovu silně ohradil) bylo vždycky čisté. A ať to zní jakkoliv podivně, jakživ neudělal krok motivovaný osobními zájmy. Neměl žádné osobní zájmy. Jeho zákonem, jeho – pokud se to tak dá nazvat – vášní, jeho ctí byla povinnost. Nevěděl, co je radost, nevěděl, co je žal.

Ten mrtvý se po celé roky snažil soustředit ve svých rukou absolutní moc. Ale vždycky tu byl někdo, kdo mu překážel, na koho měl proč žárlit, koho se obávat. Galovič neměl podobné touhy. Jestli se nakonec všechna moc v zemi koncentrovala v jeho kanceláři, nedošlo k tomu proto, že by si ji byl osobně bůhvíjak přál. Moc nebyla Galovičovi cílem, ale prostředkem. Netoužil po ní a nikdy ji nezneužíval k osobnímu prospěchu, případně v zájmu osobní prestiže. Moc přišla sama. Mimoděk, bez jeho osobního přičinění. Galovič byl ideálně uzpůsoben, aby ji držel v době zaběhnutého systému nedůvěry každého ke každému a všech ke všem. A ať byly jeho zákroky jakkoliv tvrdé, ba až strašné, nikdy se vědomě nedopustil žádné osobní hanebnosti. Jednal podle zákona. Podle předpisů, vyhlášek, nařízení. Podle v té době platného zákona. Vždycky vykonával pouze svou povinnost, ostatní ho nezajímalo.

Ten mrtvý ho nenáviděl. Pudově, vášnivě, bytostně. A bezmocně. Frank zažil, ještě v kraji, nejeden výbuch jeho vzteku, nejeden pocit zoufalství z Galoviče. Bál se ho. Když byl jmenován šéfem kabinetu, neskrývaně triumfoval, považoval ten den za svůj den, za den vítězství nad Galovičem. Zdálo se mu, že teď je od něho daleko a z dosahu jeho pravomoci. Ale krátce nato zaujal Galovič svoje nynější místo. A ten mrtvý se zase bál.

Galovič se nebál. Nikoho, ničeho. A sotvakdy pocítil osobní nenávist i k tomu mrtvému. Galovič nenáviděl třídně, jediná důstojná nenávist, kterou uznával, byla třídní nenávist. Ale byl povolán bdít nad mravy země, tak nad nimi bděl, vždycky a všude. U každého. Pozorně soustřeďoval hlášení o činech a výstřelcích šéfa kabinetu. Někdy se to může hodit. Tak soustřeďoval informace i o jiných, i o těch, proti nimž nenajde nikdy důvod zakročit. Galovič měl vědět všechno, musel vědět všechno, tak tedy věděl. Všechno.

Státník potřeboval velký dům, hodně lesku, hodně lichotek. Měl rád společenský přepych, rád se ukazoval na veřejnosti, bral s sebou ženu, kterou začal postupem doby nenávidět, byla reprezentativní a aspoň navenek byla viditelným důkazem jeho úspěchu.

Galovič bydlil v třípokojovém bytě. Vilu odmítl. Veřejně vystupoval jen nerad. Ve společnosti se cítil vždycky nesvůj. Neuměl se chovat, nedovedl jíst, měl vždycky špatně uvázanou kravatu. Nikde se neukazoval se ženou, vždycky, když už musel, šel na recepci nebo jinou slavnost sám. V určitém období prosadil usnesení, že při slavnostních, oficiálních příležitostech si funkcionáři s sebou nesmějí brát manželky.

Recepce tenkrát vypadaly jako sjezdy homosexuálů.

Galovič měl tlustou, neforemnou, nepříliš bystrou ženu. Jen málokdo ji znal osobně, Frank ji za celou dobu své činnosti viděl sotva pětkrát. Nikoho ani nezajímala, ke Galovičovi jaksi nepatřilo mít či nemít ženu, jeho osobní život byl neznámý, nedůležitý, nezajímavý.

Přitom byl mohutný, zdravý, jistě i sexuálně silný muž. Nikdy se ani nešpitlo, že by byl měl milenku, to bylo pro každého přímo nepředstavitelné. Pro něho rovněž. Chodit za ženskými bylo v rozporu s principy, které střežil. Slabost. Neřest. A co horšího, nebezpečí vyzrazení tajemství. Pokud někdy – možné to je – přece jenom zatoužil po nějaké ženě, pokud se mu i zalíbila, nedal to nikdy žádným způsobem najevo. Potlačil v sobě hanebnou slabost. Překonáním, potlačením pudů se přece kalí ocel revolucionářů. Slabost u revolucionáře je vždycky prvním příznakem jeho zkázy. Na jejím konci číhá zrada.

Bylo snad možné, že se nějaká žena zajímala o něj? Bylo to možné, ženy jsou všelijaké, touží po ledačems, proč by nemohla zatoužit některá z nich podrobit si, pokořit, oslabit mocného muže? Chodívaly za ním, mnohé hezké, prosit za své zavřené, odsouzené manžely. U některých by bylo možná stačilo ukázat rukou na pomyslnou postel. Určitě se v tomto směru dostalo Galovičovi srozumitelných náznaků, ba i přímějších nabídek. Ale Galovič byl žula. Tvrdá žula. Bojoval za štěstí lidstva, za nový, krásný svět, za žulový svět morálky.

Tupý? Vůbec ne tupý. Znal lidské slabosti a uměl je využít. Odmítat alkohol pro něj byla samozřejmá revoluční povinnost. Tam, kde se tomu nemohl vyhnout, při oficiálních přípitcích, dávali Galovičovi do skleničky vodu, zabarvenou podle druhu vína.

Do úřadu a z úřadu chodil pěšky. Na dovolenou, pokud vůbec někam jel, jezdil druhou třídou rychlíku. Za svoje. Velmi pečlivě sledoval, kdo z funkcionářů používá služební vůz na soukromé cesty.

Někdy se to může hodit.

Byl vždycky ve službě. Vždycky v povinnosti. S málokým se dal do řeči. Ve společnosti sedával osamocen, ve střehu. Nikdy neměl přítele. Považoval přátelství za zahanbující, sentimentální přítěž a nedůstojný závazek.

V té samotě byla jeho obávaná síla. Vědělo se o něm, že je neúplatný, bdělý a tvrdý. Víc o něm nevěděl nikdo nic. Galovič jakživ nepochyboval o správnosti svých činů. Ani o tom nepřemýšlel. Podle něho každá pochybnost, třeba nevyslovená, byla rodnou sestrou zrady. Nikdy neváhal tvrdě, nekompromisně, do důsledku vykonat všechno, co pokládal za zájem společnosti

Fanatik? Ne. Fanatici jsou vášniví, impulzivní, často nevyzpytatelní. Galovič byl stroj, mašina na drcení lidí. Muž s absolutní, žulovou morálkou. Bez kazu, bez chyby. Galovič se nikdy nevyvyšoval nad jiné, nenamlouval si nic o své výjimečnosti. A přece, souhrn jeho ctností byl výjimkou. Galovič byl výjimečný muž.

Muž? Člověk?

Neudělal z Galoviče právě tenhle zabsolutizovaný souhrn ctností obávané monstrum, před nímž se každý třásl? Galovič ztotožnil svou absolutní morálku s principy a kritérii veřejné morálky. Kdo se proti nim jakkoliv prohřešil, stal se nehodným svého postavení. Dneska se napije, zítra zradí.

Soucit? Shovívavost? Zrada. Revoluce si takový luxus nemůže dovolit. Na shovívavost k chybám a pokleskům hynuly režimy, státy, systémy. Galovič by byl dokázal respektovat jen někoho „ještě lepšího“, než byl sám. Běda horším než on! Přitom nerozlišoval žádné odstíny. Dobré je dobré, špatné je špatné, mezi tím není nic, to jen ti pokrytečtí intelektuálčíci, ti měkkýši s nevyvinutými svaly, se pokoušejí namluvit světu cosi o složitosti lidského vývoje. On, Galovič, jim na to nenaletí. Humánní je, co je pokrokové, a pokrokové je, co je revoluční. Nikdy se nikdo neodvážil zeptat se Galoviče, co si představuje pod slovem revoluční. Uvedli by ho asi tou otázkou do velkých rozpaků. Ale ne, neuvedli, odpověděl by jasnou frází.

Tenhle Galovič pod pláštíkem střežení čistoty revoluce ničil. hobloval, válcoval lidi. Už pouhé podezření proti někomu, ať jakkoliv absurdní, bylo pro Galoviče důkazem. To ostatní je už věc vyšetřovacího aparátu. Ten je tu od toho, aby podezřelého usvědčil. Odhalit! Usvědčit! Zneškodnit! Galovič měl velmi chudý slovník.

Jak mohl stát tolik let v čele mocenského aparátu? Nevěděli o něm, jaký je? Právě že věděli, právě proto mohl existovat. Ten mrtvý měl kdysi pověst nebojácného chlapa. Ale už tenkrát se Galoviče bál. Navenek to vypadalo, jako by v zemi vládli dva silní mužové, jako by se mezi sebou prali dva kohouti. Jen jeden z nich byl ve skutečnosti silný, jen jeden byl kohout. Snad i Galovič cítil, že toho druhého potřebuje? Že je tady aspoň zdánlivá rovnováha sil? Snad se navzájem doplňovali? Snad existence jednoho byla podmínkou a zároveň zárukou existence druhého? Galovič neváhal zničit svého protivníka, jakmile k tomu měl po ruce prostředky. Ne ze strachu ani ze závisti, ale z principiálních důvodů. Zničil ho. Dosáhl tím vrcholu své osobní moci. Ale nezničil tím i sám sebe? Exponovaná místa zabírají nepozorovaně mladí, starou nedůvěrou a předsudky nezatížení lidé. Je jich stále víc. Unikají Galovičovi zpod rukou, nechtějí hrát jeho hru, nechtějí se vtěsnat do jeho kolejí. Ti staří byli poslušní, vyjadřovali se v symbolech, skoro každý z nich měl jakousi minulost a uvědomoval si, že o ní ví Galovič všechno. O těch nových nevěděl nic. Galovič neměl nikdy přítele, nepotřeboval ho, ale teď zůstal sám. Sám, poslední ze staré, silné gardy. Udělal chybu, když odstranil státníka, pohnul tak stojatými vodami, ledacos skřípe i v jeho vlastní, jím vybudované mašinérii poslušnosti, jsou tu lidé, kteří nechtějí a nebudou tancovat podle jeho noty, vyrostlo tu za dva roky cosi neznámého, nepostižitelného, selhávají i Galovičovy osvědčené způsoby, jsou tady lidé, kteří nechtějí přijmout pravidla jeho hry, jsou zde nedisciplinovaní usmrkanci, kteří nerespektují zákonitosti revoluce, ty zákonitosti, které povýšil na zákonitosti Galovič, a opovažují se jednat podle vlastního úsudku. Vlastní úsudek? To je podle Galoviče zrada. A jsou ještě jiní, kteří si z něho tropí neskrývaný posměch. To tady nikdy nebylo! To je to nové, znepokojující! Když Galovič myslí na tyhle rozkladné úkazy, bojí se o revoluci.

Ještě je mocný! Nikdy nebyl tak mocný! Teď má v rukou veškerou faktickou moc a zároveň příslušný aparát, který ji hlídá a uplatňuje. Ale sám cítí, že je konec. S tím mrtvým odchází jedna celá éra. Galovič je jejím pozůstatkem. Bude už jenom překážet. Překáží už dlouho, ale ne všichni to připisovali jemu, hromosvodem veřejného mínění byl ten mrtvý, ne on. Od nynějška to bude on. On, a sám. Byl jako výr. Lovil v tmách. Teď, nechtěně, se najednou octne na výsluní. Všichni ptáci se na něj vrhnou. Uklovou ho. S bojovým křikem se na něj vrhnou vrabci, sýkorky, drozdi, vlaštovky. Byl pánem tmy. Na světle bude bezbranný a směšný… Jednoho dne mu někdo drze řekne, my dobře víme, proti čemu jsi. Ale měl by ses pokusit vysvětlit, jestli jsi také pro něco? A fráze o revoluční bdělosti ho neuspokojí…

Frank si vyfotografoval Galoviče. Jak řeční nad rakví mrtvého, jehož zničil. Divná hlava, taková hranatá, divně formovaná, polopřivřené, ocelové, šedé oči. Na tenhle obrázek se Frank těšil. Bude poslední, poslední stránkou fotografické kroniky jednoho života, jedné smrti.

Galovič dokončil projev, otočil se, šel k vdově a podal jí ruku. Všichni přítomní kolem ní přecházeli a podávali jí ruku. Také Frank, i když se nesluší, aby fotograf ve službě kondoloval. Fotograf není člověk, to je věc, čočka aparátu. Když jí držel ruku, pošeptala mu vdova: Už aby to skončilo…

Skončilo to. Neviditelná hudba na galéru začala hrát Pochod padlých revolucionářů. Šest generálů vzalo na ramena rakev. Vycházeli smutečním krokem ven.

Frank za nimi nešel. Jeho služba skončila, co se bude dít venku, to je už záležitost kolegů, kteří tam čekají. Dva chlapi zavřeli těžké bronzové dveře. Jako na povel se z chodeb vynořili muži v montérkách. Zhasly falešné řecké ohně, zhasl velký křišťálový lustr. Ti muži ale sebou uměli hodit. Na dva, kteří snímali červený závěs, křičel vedoucí:

„Pozor na ten samet, aby se nepoškodil…“

Franka si nikdo nevšímal. Když vynášeli jako poslední zbytky smuteční výzdoby dřevěné kozy, na kterých stál katafalk, podíval se Frank na hodinky. Trvalo jim to necelé půl hodiny. Filmaři ještě svinou gumový kabel a hala bude obyčejnou halou. Obyčejnou ne. Musí ji ještě slavnostně vyzdobit. Odpoledne tu uvedou do úřadu nového šéfa kabinetu. Všechno se musí blýskat!

Na ulici potkal Frank Margitu. Nesla tašku s nákupem. Neprozradil jí, že ji viděl. Prozradila se sama.

„Ten gauner! Že se nestydí…“

Mohla tím myslet jenom Galoviče. Jeho projev.

Vlastně, ani se tak moc nezměnilo, pomyslil si Frank. Kdosi zemřel, ale Margita je stále taková, jako bývala. Pořád stejná…

(Ladislav Mňačko – Jak chutná moc. Překlad ze slovenštiny Gustav Hajčík a Zdeněk Koňák. Praha: Československý spisovatel 1990. 22-016-90.)

Číst 148 krát
Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Zveřejněno v MEDIOKRACIE

Související položky (podle značky)

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %