„Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků, nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie,“ řekl Michal Jankovec, člen Rady České televize, na zasedání rady dne 4. února 2015.

Jsou pouze dvě možnosti. Buď je pan radní, jenž se do rady usadil s podporou ODS, prosťáček, co plácá nesmysly, které mu slina přinese na jazyk. To je ovšem ta méně pravděpodobná varianta. Nebo – a to je daleko pravděpodobnější varianta – pan radní vůbec neplácal, ale jen se zapomněl, pročež v nestřeženém okamžiku vyslepičil něco, co mělo zůstat utajeno za dveřmi Kavčích hor.

Zároveň ovšem platí, že zas tak velký objev není, neboť skutečnost, že Česká televize již dávno není svobodným médiem, nýbrž pouhým nástrojem brutální europropagandy a všech negativ, jež s tím souvisejí, vidí na veřejnoprávní obrazovce den co den každý, kdo má oči, uši a v hlavě mozek. Novinkou je pouze to, že nám na to dal potvrzení s razítkem pomazaný českotelevizní radní.

Jenže to, co Jankovec „oficiálně“ provalil, je daleko vážnější, než se na první pohled může zdát. Zákon o České televizi totiž médiu veřejné služby předepisuje, že: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů.“ Za situace, kdy Česká televize své zpravodajství a publicistiku pojímá „dle doporučení Evropské komise“, což vlastně není nic jiného než opětovné zavedení pomyslného ústavního článku č. 4 o „vedoucí úloze“, její informace nejsou ani objektivní, ani ověřené, ani vyvážené a už vůbec ne všestranné. Jinými slovy: Česká televize soustavně porušuje zákon.

Pak se ovšem nabízí otázka, k čemu si my daňoví a „koncesionářští“ poplatníci vlastně vydržujeme nejen těch 15 členů Rady České televize, ale také 13 členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, když namísto toho, aby při tomto flagrantním porušování zákona zasáhli, naopak okolo České televize vytvářejí ochranný val? Odpověď je jednoduchá: K ničemu!

Pak ovšem nezbývá než vzít věci do vlastních rukou. V článku 23 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky, se píše: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Jak to udělat? Je třeba sáhnout České televizi na peníze. A když odpovědné orgány a instituce nekonají, musejí to občané udělat sami. Neexistuje totiž žádný důvod, proč bychom měli nadále financovat instituci, která nám tím, že soustavně porušuje zákon, škodí. A jediný způsob, jak toho lze dosáhnout, je přestat platit České televizi povinný televizní poplatek. Říká se tomu občanská neposlušnost. Účinné to ovšem bude pouze za předpokladu, že půjde o masovou akci. S neposlušnými jednotlivci si systém poradí. Pokud tak naráz učiní řádově desetitisíce či dokonce statisíce „koncesionářů“, něco se stane. Je to skutečná politická výzva, jež čeká na to, kdo se jí chopí.

Připadá vám to přehnané, nadsazené, přestřelené? Pak chvíli nepředpojatě přemýšlejte. Nejde totiž o žádnou malichernou maličkost. Byli jsme zataženi do nové studené války, jež hrozí přerůst do válečného konfliktu, jehož rozsah nelze předvídat. Když v roce 1914 v Sarajevu zastřelili následníka trůnu, také nikoho nenapadlo, že za pár týdnů bude svět v nejstrašnější válečné vřavě, co kdy historie zaznamenala.

Svobodní občané ve skutečně svobodné zemi právem očekávají, že nejvýznamnější informační instituce v zemi, instituce, kterou si společně platí, bude na jejich straně. Což znamená být skutečně nezávislým zdrojem informací a nikoli hlásnou euro-troubou jedné názorové skupiny. Jestliže tomu tak není – a ono tomu tak opravdu není – je třeba poslat takovou instituci bez milosti do hrobu.

© Kulturní komise ČR