Twitteru
Facebooku
Co člověka v médiích ohne tak, že najednou začne dělat něco, o čem si dřív myslel, že by nikdy neudělal?
Především jsou to peníze. Je velký rozdíl brát 200 000 jako šéfredaktor nebo jen několik desítek jako běžný redaktor. A i kdyby si majitel nevšímal o čem jeho noviny píší, šéfredaktor má v sobě zabudovanou podvědomou autocenzuru. Například šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl se může sebevíc dušovat, že mu Andrej Babiš nezasahuje do obsahu. Věřím, že mu opravdu denně nevolá neboť má jiné starosti, řídí stát a svoje obří impérium. Ale nevěřím, že v jeho podvědomí nepracuje autocenzura. Totéž platí o každém dalším šéfredaktorovi, který sám časopis nevlastní. Strategie jak pana Babiše, tak ostatních majitelů, je nechat redakce být na pokoji . Vědí totiž, že autocenzura to obstará za ně.
Druhý důvod mediálních mystifikací je, že existují velké tiché dohody majitelů mezi sebou. Když nebude Tvé médium na mne útočit, tak moje zase nebude na Tebe. Stačí si povšimnou, kolik opravdu kritických reportáží odvysílaly televize za poslední dva roky o Andreji Babišovi. Ani jednu. A lidé si mylně myslí, že ministr Babiš ovlivňuje pouze svoje, zdůrazňuju svoje, média.
Třetí důvod je ten, že obsah médií vytvářejí čtenáři a diváci a ti kromě vlastního života většinou nic nezajímá a jsou ke všemu, zejménapolitice, lhostejní. Politiku sledují pouze podle hesla "Co z toho budu mít?". Obrazně řečeno, mají raději Láďu Hrušku, protože vaří jídlo za dvacet korun, stejně jako oni, než Pohlreicha s jeho krevetami. A pokud se šéfredaktoři na toto neohlížejí, klesne novinám náklad a majiteli příjmy a ten dá na jejich místo jiného šéfredakora.
Tyto tři důvody odříznou nakonec občana od podstatných informací. (Úmyslně jsem pro přehlednost vynechala čtvrtou, ale nikoli nepostatnou okolnost - jaký tlak na média vyvíjjí někteří politici.) Po otevření novin na čtenářej vyskočí tolik důležitých "informací" o tom s kým se právě miluje, co nejraději vaří či pije ta či ona obstarožní zpěvačka či herec a mnoho dalších nepodstatných věcí, že i kdyby o to stál, nebyl by si schopen z nich vybrat ty podstatné, které ovlivňují jeho život, příjmy, zdraví... Totéž palatí o televizi a rozhlasu. A jak majitelé, kteří mohou v klidu podnikat, tak samozřejmě politici, jsou spokojeni. A konec konců šéfredaktoři rovněž.
