Fragmenty - POLITIKA
PETR HANNIG

PETR HANNIG

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

V souvislosti s naší neochotou podřídit se diktátu EU přijímat uprchlíky, což dnes představují hlavně ekonomičtí migranti, je nám vyčítáno, že nejsme solidární. Jak je to tedy s naším nedostatkem solidarity? Předpřevratové Československo se nepodílelo na dovozu levné pracovní síly z kolonií, tak jak to dělala Francie, Nizozemí, Belgie a další koloniální státy, které si tím zadělaly na dnešní problémy s vyloučenými lokalitami na předměstích západních velkoměst a z toho plynoucího současného terorismu.

29. 8. 2017 16:29

Dne 21. srpna jsem chtěl psát o tom, jak nás před 49 lety napadla vojska těch, s nimž jsme byli ve vojenské alianci. Jenže do toho přišla Barcelona, Finsko a musím se vyjádřit zase k tomu, před čímž už varuji mnoho let. Dne 21 srpna 1968 nás napadla „spřátelená“ vojska. Jak se po letech ukazuje, ale stále zamlčuje, zase z jiných nynějších politicky korektních stanovisek, nejvehementnějším zastáncem naší okupace bylo východní Německo. Generální tajemník východoněmecké SED, Walter Ulbricht, rozhodně a iniciativně přitakával sovětským soudruhům, že musí razantně zasáhnout, aby se český bacil svobody nepřesunul do tehdejší NDR. A tak vlastně část Německa zcela proti všem mezinárodním předpisům se stala pouhých 23 letech po skončení 2. světové války znovu agresorem. Vojska NDR okupovala Karlovarsko. Prostě, historické zvyklosti jsou dané. Právě soudruzi z NDR byli nejhlasitějšími zastánci srpnové okupace ČR.

Slovo pride se dá přeložit i jako hrdost či pýcha. Ovšem je skutečně pochod společenství LGBT chloubou či hrdostí? Není to spíše nepřiměřená pýcha? A jak víme z našich moudrých historických rčení: Pýcha předchází pád.

Předesílám, že jsem nikdy neměl žádné předsudky či dokonce averze vůči spoluobčanům tehdejší 4% sexuální orientace. Byli to přátelé velice vtipní, inteligentní s většinou velice šarmantní barvou hlasu. S hercem s nepřekonatelným hlubokým hlasem jsem jezdil v jednom autě na koncerty a vozil jsem ho po koncertech k němu domů do Jeseniovy ulice v Praze na Žižkově. Byl s ním v autě vždycky kopec legrace, zvláště když si krásná zpěvačka někdy brala na koncerty svého velice pohledného přítele. To vždycky říkal: „Markétko sedni si vedle Petra (vždy jsem řídil auto) a Jožánek si hačne ke mně dozadu“. A Markéta se bránila: „Jožan bude vzadu vedle mne a ty si sedni vedle Petra.“ Celou cestu se vedly vtipné řeči a mnohdy jsem měl co dělat, abych smíchy nemusel zastavit auto.

V nahrávacím studiu Supraphonu v legendárním Mozarteu, zase vládl správce, který bral svou orientaci s naprostým nadhledem a nabízel nám umělcům, že dojde koupit svačinky se šunčičkou.

Za sousedy, když jsem ještě bydlel na Malé Straně jsem měl zase dva velice seriózní pány, kteří bydleli spolu. Naproti zase jeden z nejlepších diskžokejů té doby, který byl zároveň jedním z moderátorů mého, tehdy velice populární pořadu, Rytmus – pohledy do světa populární hudby. Často jsem si k němu zaskočil poslechnout si nejnovější muziku, kterou měl vždycky z první ruky a přemýšleli jsme nad tím, jak sehnat reálie k dané skladbě, aby nebyla pouhou hudební clonou, ale aby se posluchači také něco dozvěděli o interpretech.

Byl to takový normální přístup. Nejenom že jsme naše spoluobčany tolerovali, ale přirozeně jsme je akceptovali, ba dokonce jsme je měli lidsky rádi. Snad to z mého předchozího textu vyplývá.

Teď ovšem k současnosti.

Na veřejnoprávním rozhlase jsem poslouchal rozhovor s jedním z bývalých aktivistů hnutí LGBT, z čehož jsem rozuměl, že ten letošní pochod Prague Pride je o tom, že nestačí tolerovat lidi s jinou sexuální orientací, že je třeba je akceptovat. Musím dodat, že také nesouhlasil s různými oplzlými excesy, které se dály na pochodu minulém.

Otázka je, co se rozumní rozdílem mezi tolerancí a akceptací.

V teplém sobotním podvečeru jsem si chtěl dát pivo v zahrádce jedné příjemné malostranské hospůdky. Volno bylo pouze u stolu, kde seděli dva, zřejmě budoucí účastníci pochodu. Jeden starší Angličan a druhý mladý asi Afroameričan. Nechtěl jsem je rušit v jejich rozhovoru. Tak jsem v klidu popíjel. Pak se začali hladit po stehnech. To na mě bylo trochu moc, neboť se domnívám, že na veřejnosti takové projevy nepatří. Bylo to znamení toho, že to neakceptuji? Že, kvůli takovým, jako jsem já, je letošní pochod Prague Pride?

Pokud ano, tak jsem zásadně proti tomuto pochodu. Jsem zastáncem intimity sexuálních orientací.

V době, kdy většina evropských států, včetně naší republiky, má problémy s prostou reprodukcí, kdy mladí lidé nechtějí plodit potomky, kdy se sexualita mužů vybíjí na internetu, kdy k sobě mají mladí muži a ženy díky všudypřítomným chytrým mobilům tak daleko, byť sedí naproti sobě, kdy mezi mladými dívkami je v módě lesbická láska, ačkoliv k ní nebyly u nich geneticky předpoklady, v takové době propagovat homosexualitu, já zdůrazňuji PROPAGOVAT, je pro naši zem a Evropu sebevražedné.

Příklady táhnou. Takový mladý muž, který není od přírody orientován tímto směrem, neboli je od přírody heterosexuál, čili orientovaný na opačné pohlaví, prostřednictvím takových pochodů jako je Prague Pride zjistí, že mít sex se svým kamarádem je vlastně IN.

Vždy i v minulosti byl určitý problém vymanit se z chlapeckého světa do světa kdy se střetává svět chlapecký a dívčí, aby se vytvořil předpoklad pro vznik nového člověka. Takovýmito akcemi jako je Prague Pride se příkop mezi mužským a ženským světem prohlubuje.

Tak zanikla antika. Cituji z wikipedie: „Homosexualita byla v antice vždycky velmi otevřeně přijímána. K dobrému společenskému postavení se tehdy slušelo opatřit si na sexuální hrátky krásného chlapce. Sehnat dívku bylo velmi jednoduché, ženy na sex byly pro ty chudší. Bohatí občané dávali přednost krásným mladíkům. Ke konci římského období došla situace tak daleko, že císař Nero pojal svého milence za manžela a císař Hadrian nutil lid, aby jeho milence uctíval jako boha a stavěl mu chrámy a sochy. Konec éře otevřené homosexuality učinilo až křesťanství, které homosexualitu trestalo upálením."

Teď dostávám k větě z úvodu mého článku. Pýcha předchází pád.

V souvislosti s přílivem „uprchlíků“ či spíše ilegálním imigrantům, přichází do Evropy i islám. A v radikálním islámu se homosexualita nekompromisně trestá smrtí.

Víme o zrůdných praktikách v Islámském státu, kdy homosexuály trestali smrtí napichováním na kůly, který vešel do těla oním „hříšným“ otvorem.

Zamysleme se nad dvěma myšlenkami. Chceme, aby se ještě více prohloubila neschopnost reprodukovat naší evropskou, potažmo českou populaci? Chceme, aby sex mezi mužem a ženou bylo něco jako v antice nezajímavého, aby byl propagován sex mezi stejným pohlavím? Pokud ne, tak je třeba myslet na budoucnost.

Proto je třeba trocha pokory. Za branami Říma čekali vandalové, aby ho zničili. Za branami Evropy, vlastně už uvnitř měst, čekají na svou příležitost noví, jak si věří, budoucí pokořitelé, kteří s účastníky takových Pride pochodů nebudou mít slitování. Zamysleme se nad tím a zkusme odvrátit, snad ještě ne zcela nevyhnutelnou, katastrofu

Před časem jsem sledoval kampaň dvou kandidátů, kteří postoupili ve francouzských prezidentských volbách do druhého kola. Vrátil jsem se z Francie, kterou miluji pro její přírodní krásy a nespočet průzračně čistých řek. Francouzi si svých řek váží, neboť Napoleon podle nich pojmenoval jednotlivé departementy – což jsou obdoby našich krajů, či spíše velkých okresů. Předsedkyně Národní fronty Marine Le Pen neměla proti vítězi voleb, nynějšímu prezidentu Emmanuelovi Macronovi vůbec žádnou šanci. Proč? Mluvila zcela konkrétně o Evropské unii, o měně euru, o zaměstnanosti. O nekontrolovatelné imigraci.

Nemám rád soudní síně. Přesto jsem se vydal na soud, ve kterém je žalována somálskou žadatelkou o azyl v občanskoprávním sporu ředitelka střední zdravotnické školy. Mezi davy valícími se do soudní budovy jsem spatřil přímo u dveří příslušné soudní síně nezávislého publicistu, který mne zásobuje měsíc co měsíc články, upozorňující v podstatě nestranným způsobem na přehmaty české justice. Nelze o něm v žádném případě říci, že je provokatér, extremista či xenofob. Žádná z negativních nálepek pražské kavárny na něj nesedí. Žil do převratu ve Švýcarsku a jeho jediná nestrannost je odpor ke komunismu a komunistům. V tom se lišíme. Já i když jsem nikdy nebyl komunistou, tak je mi milejší komunista, který zůstal své straně věrný, než převlékač kabátů, putující od členství v KSČ před Listopadem, přes ODS (či ČSSD) až do ANO.

Také vám někdy přijde prapodivné, že jeden soud v jedné a té samé věci vynese přísný rozsudek a druhý naopak obžalovaného kompletně zprostí viny? Kam se ztratil ten pevný pilíř společnosti, kterým měla být justice? Ať už se na Spojené státy díváme jakkoli kriticky, jedna věc je nezpochybnitelná. O tamní soudní systém se lidé, společnosti i podnikatelé mohou opřít. V první řadě tam existuje dodatek Ústavy, který zaručuje svobodu slova. Já stále svým přátelům říkám, kandidovat Donald Trump u nás či někde jinde v Evropě, tak ho během kampaně zavřou za jeho výroky. Naše zákonodárství je zaneseno takovým nánosem zákonů, které mohou kohokoliv tak zvaně chytit za šos a uvrhnout ho do problémů, ačkoliv konal to, co bylo nutné, mluvil pravdu a zdravý rozum mu říkal, že to je správné. V anglosaském zákonodárství jsou instituty, které zaručují vyváženost rozsudků po celém území daného státu. Je tam precedenční systém, který znemožňuje, aby soudy vynášely absolutně opačné rozsudky. Mají tam také poroty, kde kolektivní mozek nezávislých, náhodně počítačem vybraných občanů, je méně ovlivnitelný než například náš samosoudce, který seká jeden případ za druhým.

Armáda sociologů, politologů, šéfů výzkumných agentur, novinářů a některých politiků kroutí hlavou nad úspěchem Donalda Trumpa. Ale vysvětlení je jednoduché - pravda zvítězila nad lží politické korektnosti.

Zatímco média a politici u nás řeší bouři ve sklenici vody, kdo dostane či nedostane 28. října vyznamenání, kdo lhal, či kdo si vymýšlí, v Praze se zatím objevuje něco, co může mít dalekosáhlé důsledky. V neděli jsem se byl projít po městě. Hned ráno tři vousatí mladíci ve věku kolem 20 let, evidentně blízkovýchodního typu stojí na chodníku a nehodlají přejít po přechodu. Pouští napřed auto. Kdo byl v Orientu ví, že nějaké dávání přednosti chodcům tam rozhodně nepěstují. Nemyslím tím bohaté státy Perského zálivu, ale právě ty státy v rozvalu, odkud do Evropy za lepším přicházejí ilegální migranti.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %