Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
26. 2. 2017 9:49
Prezident republiky vrátí zákon. Možná tak jeden ze dvaceti. A Poslanecká sněmovna toho „veto“ přehlasuje. Asi tak devatenáct ze dvaceti vrácených. Má to cenu? Veto prezidenta republiky je jednou ze zásadních pravomocí hlavy našeho státu. K výkonu této pravomoci není třeba kontrasignace předsedou vlády a jde tak o tzv. pravomoc absolutní. Je zakotvena v článku 50 Ústavy České republiky. Podle české ústavy prezident republiky skutečné absolutní právo veta nemá. Nemá však u nás ani šanci vetovat či uplatnit výhrady třeba jen k vybraným pasážím zákonů. Může pouze zákon, doručený Poslaneckou sněmovnou po schválení i v Senátu, Poslanecké sněmovně vrátit zpět a pomocí formulování svých výhrad se pokusit přesvědčit poslance, aby se nad zákonem ještě jednou zamysleli a popřípadě jeho cestu legislativním procesem ukončili. Nejde tedy o právo veta v čistém slova smyslu ale tzv. suspenzivní veto, které není v rámci legislativního procesu konečným a nezvratitelným aktem. Vetem tento krok u nás nazýváme spíše ze zvyku, z tradice.
26. 2. 2017 9:08
Jindřich Forejt: Dánům přerostli přistěhovalci přes hlavu
Analytický komentář IVK č. 41
 
 
 
 
 

 

 

Přežije Dannebrog 800 let, nebo ji noví Dánové nahradí? O nic menšího se v současném Dánsku nehraje.Dánové patří ke starým a hrdým evropským národům. Respektují své státní symboly a uznávají svou královnu, která v čele skandinávského státu stojí 45 let. Vlajku, které se zde říká Dannebrog a jež představuje bílý kříž na červeném poli, můžete spatřit na mnoha místech.

Patří k nejstarším na světě a podle legendy byla Dánům seslána z nebe v červnu roku 1219 během bitvy u Lyndanisse (v dnešním Estonsku) ve chvíli, kdy vojska krále Waldemara II. začala prohrávat a biskup Andrei se obrátil o pomoc k Bohu. Netřeba dodávat, že pod praporem, který byl symbolem zvláštní milosti, dánský panovník nakonec zvítězil. Za dva roky uplyne od této chvíle 800 let. Jaký však bude osud „zázračné“ vlajky a národa, který pod ní dosud vždy uhájil svou nezávislost?

V zemi nyní vrcholí vzrušená diskuze týkající se změny struktury společnosti v souvislosti s imigranty. Jejich masový příliv ve velmi rychlém sledu zásadně změnil demografické složení regionů. Politici na půdě parlamentu otevřeli debatu, zda je pro další rozvoj Dánska přijatelné, aby se Dánové dostali v některých oblastech do menšiny. Vzniklé obavy se promítly i do nedávno přijaté deklarace. Základní otázkou se stal vlastní pojem „Dán“. Kdo jím dnes vlastně je?

Dánskou společnost rozhodně nelze podezírat ze xenofobie. K těm, kteří v Dánsku v minulosti hledali nový domov, se vždy chovala s pochopením. Základem byl respekt příchozích k místním zvykům a platným normám. To se však v poslední době začalo měnit. Příchod žadatelů o azyl ze zcela jiného kulturního prostředí a jejich koncentrace na jednom místě vedly k zachování jejich skupinové “pospolitosti” a tím úspěšnému bránění se asimiliaci. Nervozita společnosti z budoucnosti roste. Noví uprchlíci mnohdy nerespektují “pravidla hry”a jejich chápání základních věcí je mnohdy nikoli odlišné, ale dokonce naprosto protichůdné k tomu, co je v Dánsku považováno za normální.

Pokud se v některých částech země skupina uprchlíků stane trvale většinovou, začne časem logicky ovlivňovat místní dění a přizpůsobovat ho sobě bližším a srozumitelnějším podmínkám běžného života. Mohlo by se tak třeba stát, že noví “Dánové” nebudou státní vlajku s křesťanským symbolem považovat za “svou” a jako takovou ji budou logicky chtít nahradit něcím “neutrálním”. Dánskou historii, která s ní úzce souvisí a jejíž je viditelným a hrdým symbolem, budou brát za čistě učební látku, nikoli za součást národní identity. Pokud s ní vůbec budou chtít být obeznámeni.

Nejde však pouze o ochranu symbolických prvků. Problém je vážnější. Politici nebyli schopni vytvořit “ex ante” rámec, který by obě strany (tedy stranu přijímající a stranu příchozích) od podobných problémů uchránil. Nyní proto “ex post” vznikají návrhy řešení, které však nemusejí znamenat zabránění konfliktu. Usměrnění migračních “toků” je jedna věc, nová a zřejmě přísná regulace již stávající situace druhá. Ta se neobejde bez bolestivých zásahů do na mnoha místech již etablovaných skupin žadatelů o azyl.

Do debaty zasáhla i královna Mergrethe II., která je známá tím, že svými otevřeně deklarovanými názory mnohdy zasáhne citlivá témata. Není tomu jinak ani v otázce týkající se imigrantů. Královniným úkolem coby konstitučního monarchy je koneckonců dbát o suverenitu země a ochranu dánského národa. Zde jsou některé z jejich výroků:

“Není automatické a přirozené, že se někdo stane Dánem jen tím, že žije v Dánsku. Takto to nutně nefunguje…”

“Ti, kteří přišli do Dánska z oblasti jihovýchodní Asie si obecně vedli lépe. Ostatní měli větší potíže přizpůsobit se a zvyknout si. Obtížně v Dánsku hledali svůj “životní rytmus”…”

 “Domnívali jsme se, že integrace těch, kteří přicházejí, proběhne sama od sebe. Přišlo nám logické, že když někdo běžne chodí po ulicích Kodaně, pije místní vodu a jezdí místními autobusy, stane se brzy Dánem. Protože to bylo “zřejmé” nám, mysleli jsme, že je to zřejmé i těm, kteří se zde usadili a žijí s námi. Nebylo a není tomu tak…”

“Dánové se musejí zlepšit v ochraně a vysvětlení hodnot a pravidel, které jsou pro naší společnost důležité. Pokud nedokážete formulovat principy, za kterými stojíte, logicky to neumíte sdělit druhým. To se musí zlepšit.”

“Dánsko není multikulturní země. Na jeho území ale žijí lidé s odlišnými kořeny a náboženstvím.”

Královna vyjadřuje to, co si myslí většina Dánů. Bylo by směšné ji podezírat z podpory xenofobních nálad. A také naprosto nelogické. Stačí se podívat na její rodinu: babička pocházela z Německa, matka ze Švédska, královnin manžel je původem Francouz (mimochodem – dodnes hovoří dánsky se silným přízvukem), sestry se provdaly za Němce a Řeka, nejstarší syn a současně korunní princ se oženil s Australankou, manželka druhého syna je z Francie (jeho první žena pocházela z Hongkongu a její matka byla vídeňská Rakušanka)… Ne, zde jde o něco jiného než o obavu z cizinců. Zde je o ochranu principů a hodnot, na kterých stojí dánská společnost po staletí. Jde o jejich zachování do budoucnosti.

Snad Dánsko současné krizi odolá. A Dánové budou i nadále vzhlížet na krásnou červeno-bílou vlajku s hrdostí a dojetím.

Jindřich Forejt, 23. února 2017.

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

14. 2. 2017 11:57

Prezident republiky předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o střetu zájmů

 

Prezident republiky Miloš Zeman předložil dne 14. února 2017 Ústavnímu soudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení jednotlivých ustanovení zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Prezident republiky návrh odůvodnil takto:

„Je nepochybné, že právní řád musí preventivními opatřeními předcházet střetu zájmů veřejných funkcionářů a umožnit veřejnosti kontrolu dodržování těchto opatření. Lze předpokládat, že zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen „zákon“), ve znění většiny novelizačních bodů obsažených v zákoně č. 14/2017 Sb. bude účinným preventivním nástrojem, zároveň však některými novelizačními body, zejména jde o bod 17, kterým byla formou pozměňovacích návrhů nad rámec vládního návrhu zapracována do zákona ustanovení § 4a až 4c, došlo oproti současnému stavu k významnému posunu, který se týká především členů vlády.

Podle § 4 zákona člen vlády nesmí podnikat nebo provozovat samostatnou výdělečnou činnost, nesmí být členem statutárního orgánu, řídicího nebo kontrolního orgánu, přičemž tato omezení se nevztahují na správu vlastního majetku. Naproti tomu § 4b a 4c v podstatě zamezují tomu, aby člen vlády vlastnil majetkový podíl v obchodní společnosti, dosahující alespoň 25 % a obdobně to platí pro § 4a, z něhož i pro člena vlády vyplývá zákaz vlastnit jakýkoliv majetkový podíl v předmětné právnické osobě nebo být jejím členem. Podle názoru navrhovatele překračují ustanovení § 4a až 4c zákona, a to na rozdíl od ustanovení § 4 zákona, ve vztahu k členovi vlády rámec čl. 70 Ústavy ČR, podle něhož člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce.

Nehledě k výše uvedenému se navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal soulad § 4a až 4c zákona s ústavním pořádkem z těchto důvodů:

K § 4a

Ustanovení zakazuje všem veřejným funkcionářům, jak jsou vymezeni v § 2 odst. 1 zákona, provozovat rozhlasové nebo televizní vysílání, být vydavatelem periodického tisku nebo společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která tyto činnosti vykonává, a zároveň předpokládá, že pokud veřejný funkcionář tento zákaz nedodrží, pozbyde v obchodní korporaci hlasovací práva a je-li v ní jediným společníkem, nesmí činit jiná rozhodnutí, než která ukládá zákon nebo která se týkají zrušení obchodní společnosti.

Odhlédne-li se od poněkud atypického řešení, kdy na jedné straně je stanoven zákaz a na druhé straně se předpokládá, že tento zákaz nebude dodržen, je ustanovení § 4a v každém případě v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Navrhovatel akceptuje, že k omezení tohoto základního práva může výjimečně dojít v případě jeho kolize s mimořádně silným a řádně odůvodněným veřejným zájmem, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezeného základního zájmu; přestože z projednávání předmětného ustanovení v Parlamentu ČR nelze jednoznačně dovodit řádné odůvodnění mimořádně silného veřejného zájmu, lze mít zato, že tímto veřejným zájmem je zamezit tomu, aby veřejný funkcionář zneužil jako provozovatel rozhlasové nebo televizní vysílání, nebo jako vydavatel periodický tisk, anebo jako podílník na těchto subjektech, a dostal se tak do střetu zájmů s výkonem své funkce.

Z hlediska zásady proporcionality přiměřenosti v širším smyslu (např. část III nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 405/2002 Sb., nebo bod 184 nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 116/2008 Sb.), sděluje navrhovatel toto stanovisko:

a) princip vhodnosti, podle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva, nebo, jako v tomto případě, veřejného zájmu; lze si jen obtížně představit, že předmětný střet zájmů může nastat např. u vedoucího Kanceláře Senátu, předsedy Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví nebo člena Nejvyššího kontrolního úřadu, jak to jinak § 4a předpokládá, a pokud jde o členy vlády, rámec jejich omezení stanoví čl. 70 Ústavy ČR a lze si jen obtížně představit, že by člen vlády musel mít majetkovou účast v některém z uvedených medií, aby mohl veřejnosti sdělovat informace o výkonu své funkce, a to z důvodu vlastnictví nebo spoluvlastnického podílu způsobem, který odporuje výkonu jeho funkce.

Jinou věcí je, že poslanci, senátoři a členové vlády jsou většinou současně členy politických stran nebo politických hnutí a pokud měli navrhovatelé i toto na mysli, jde o jinou a širší problematiku, jejíž případné řešení do tohoto zákona nepatří;

b) princip potřebnosti, podle něhož je povoleno ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků; na první pohled je ustanovení § 4a odst. 3 k čl. 11 odst. 1 Listiny šetrné, nicméně omezuje správu vlastního majetku takovým způsobem, že, a to i v kontextu celého § 4a, nutí veřejného činitele k tomu, aby se vlastnictví majetkového podílu vzdal;

c) princip přiměřenosti v širším smyslu vychází z toho, že újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli; nepřiměřenost předmětného ustanovení vyplývá z výše uvedeného principu vhodnosti. Testu přiměřenosti § 4a obtížně vyhoví i proto, že zahrnuje i takové provozovatele televizního nebo rozhlasového vysílání, kteří nevysílají nic jiného než hudbu nebo naučné pořady, anebo vydavatele soustřeďující se na vydávání výlučně odborného periodického tisku.

S ustanovením § 4a zákona souvisí § 9 odst. 1 písm. e) zákona a v čl. II zákona č. 14/2017 Sb., obsahujícím přechodná ustanovení, bod 6 a část třetí zákona č. 14/2017 Sb., které se ze stejných důvodů navrhuje v závěru tohoto návrhu rovněž zrušit.

K § 4b a 4c

§ 4b zakazuje obchodní společnosti, v níž má člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu nebo jím ovládaná osoba podíl alespoň 25 %, účastnit se zadávacího řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek, včetně zadání veřejné zakázky malého rozsahu, a § 4c zakazuje za stejných podmínek poskytnout takové obchodní společnosti dotaci nebo investiční pobídku. Z rozpravy vedené v komorách Parlamentu lze dovodit, že úprava obsažená v § 4b a 4c má ve veřejném zájmu zamezit tomu, aby veřejný funkcionář zneužil svého postavení při zadávání veřejných zakázek nebo při poskytování investičních pobídek nebo dotací. V daném případě se však tato úprava prvotně netýká veřejného funkcionáře, ale obchodní společnosti jako vlastníka majetku a dostává se tak do rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z hlediska zásady proporcionality přiměřenosti v širším smyslu sděluje navrhovatel toto stanovisko:

a) pokud jde o princip vhodnosti, je schopnost této právní úpravy dosáhnout zamýšleného cíle, resp. ho neminout, v podstatě nulová, neboť

- zadávací řízení je zákonem o zadávání veřejných zakázek natolik propracováno, že ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu nemá možnost, aniž by podstoupil neúměrné riziko, tento proces v rozporu se zákonem ovlivnit, nehledě k tomu, že § 14b bezprostředně nepostihuje zadavatele veřejné zakázky, ale uchazeče o veřejnou zakázku a z tohoto hlediska není zřejmé, jak by veřejný funkcionář mohl ovlivnit ve prospěch obchodní společnosti, v níž má majetkovou účast, rozhodnutí sektorového nebo veřejného zadavatele o zadání veřejné zakázky,

- obdobně to platí o investičních pobídkách, pokud jde o pozitivní právní úpravu; na posuzování a rozhodování o žádostech o investiční pobídky se podílí organizace zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu, toto ministerstvo a se svými závaznými stanovisky další čtyři ministerstva, v zákonem stanovených případech rozhoduje o žádostech vláda nebo je posuzuje Komise, je přitom aplikován nejen zákon o investičních pobídkách a jeho prováděcí předpisy, ale celá řada dalších právních předpisů, včetně přímo použitelných předpisů EU,

- dotace s účelovým určením jsou pro jednotlivé kapitoly obsaženy v zákoně o státním rozpočtu na příslušný rok, schváleném Poslaneckou sněmovnou, jejich poskytování se řídí rozpočtovými pravidly, zvláštními právními předpisy nebo i interními normativními instrukcemi; relevantní ingerence ministra spočívá ve vydání normativní instrukce, kterou se pak vyhlašování dotačních programů a proces rozhodování o poskytnutí dotací v konkrétních případech řídí, přičemž žádosti jsou zpravidla kolektivně, někdy i vícestupňově posuzovány. Zdrojem značné části dotací jsou prostředky EU, jejich čerpání se řídí rozsáhlými předpisy a metodikou, jejichž dodržování podléhá vícestupňové kontrole, a to i ze strany orgánů Komise,

- obdobně, jako je tomu u § 4b, kdy není zřejmé, jak může uchazeč o veřejnou zakázku, v němž má člen vlády majetkový podíl, ovlivnit zadavatele veřejné zakázky, není totéž zřejmé ani u § 4c, pokud jde o vztah poskytovatele a příjemce dotace; různé druhy dotací jsou konkrétním příjemcům poskytovány z různých kapitol státního rozpočtu, spravovaných jednotlivými ústředními orgány státní správy a některými státními fondy a není zřejmé, jak žadatel, v němž má člen vlády kvalifikovanou majetkovou účast, může ovlivnit orgán, který rozhoduje o poskytnutí dotace, jestliže s ním předmětný žadatel, ale ani člen vlády s majetkovou účastí u tohoto žadatele, nemá nic společného. Ustanovení § 4b a 4c v té podobě, v níž byla schválena, postrádají logiku a testu principu vhodnosti jednoznačně nevyhovují;

b) pokud jde o princip potřebnosti, lze jen obtížně považovat předmětnou právní úpravu ve vztahu k dotčenému základnímu právu, jak vyplývá i z níže uvedeného, za nejšetrnější z více možných prostředků;

c) pokud jde o princip přiměřenosti v užším smyslu, považuje navrhovatel jeho nedodržení za rozhodující, neboť § 4b a 4c

- předem vylučují určitý okruh žadatelů o veřejnou zakázku, investiční pobídky nebo dotace, zakládají mezi obchodními společnostmi bezdůvodně nerovnost, jsou pro ně diskriminační a z hlediska ústavního principu jednoznačně nepřiměřené,

- jsou ve zřejmém rozporu i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, zejména s protokolem č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který v čl. 1 bodě 1 stanoví, že užívání každého práva přiznaného zákonem (v daném případě jde o právo ucházet se o veřejnou zakázku, investiční pobídku nebo dotaci) musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace, a to kromě jiného, i z důvodu majetku nebo jiného postavení; jde přitom o úmluvu, která je součástí ústavního pořádku ČR,

- při existenci čl. 21 odst. 4 Listiny, podle něhož občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, nastolují nepřiměřeně s tímto ustanovením stav, kdy občan se musí rozhodnout, zda se stane nebo zůstane členem vlády a pak obchodní společnost, v níž má podíl, v konkurenčním prostředí zanikne se všemi důsledky, které s tím souvisí, nebo přestane být členem vlády, anebo zůstane členem vlády a svůj podíl převede na jiný subjekt; přitom ovšem platí ústavní zásada, že základní právo lze omezit nejen v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, ale současně i při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, s čímž tato právní úprava nepočítá,

- výrazné pochybnosti vyvolává rovněž kritérium 25% majetkové účasti, a to jednak proto, že pokud veřejný funkcionář bude mít majetkovou účast např. 24 %, obchodní společnost se může bez omezení ucházet o veřejnou zakázku, investiční pobídku nebo dotaci, zatímco při 25% majetkové účasti veřejného funkcionáře obchodní společnost by tuto možnost neměla, ale především proto, že při 25% majetkové účasti veřejného funkcionáře bude na svých právech krácen nejen veřejný funkcionář, ale i ostatní společníci, a to i v případě, že budou mít v obchodní společnosti majoritu.

§ 4b zákona je zároveň ustanovením, které si pro svůj obsah vyžaduje výklad ústavního pořádku evropsky konformním způsobem; k tomu navrhovatel odkazuje např. na judikaturu Soudního dvora EU, který např. v rozhodnutí ve věci C-367/08 Serrantoni Srl, Consorzion stabile edili Scrl v. Commune di Milano [2009] uvedl, že: „pravidlo systematického vyloučení, jaké zahrnuje rovněž absolutní povinnost veřejných zadavatelů vyloučit dotyčné entity, a to i v případech, kdy vztahy mezi těmito entitami nemají dopad na jejich chování v rámci řízení, kterých se účastní, je v rozporu se zájmem Společenství, kterým je zajistit co nejširší možnou účast uchazečů na nabídkovém řízení, a překračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení cíle spočívajícího v zajištění uplatnění zásad rovného zacházení a transparentnosti.“. Podobně ve věci C-538/07 Assitur Srl [2009] Soudní dvůr EU judikoval, že: „Taková právní úprava, která je založena na nevyvratitelné domněnce, podle které nabídky propojených podniků pro stejnou zakázku byly nutně vzájemně ovlivnitelné, porušuje zásadu proporcionality, jelikož těmto podnikům neponechává možnost prokázat, že v jejich případě neexistuje mezi uchazeči skutečné riziko praktik ohrožujících transparentnost a narušujících hospodářskou soutěž.“. Obdobně se pak vyjádřil Soudní dvůr EU i ve věci C-213/07 Michaniki AE [2008].

S ustanovením § 4c zákona souvisí v čl. II zákona č. 14/2017 Sb., obsahujícím přechodná ustanovení, bod 1, který se ze stejných důvodů navrhuje v závěru tohoto návrhu rovněž zrušit.

K § 4b zákona se, byť nejde o ústavní problém, pro úplnost upozorňuje na jeho nesoulad s § 48 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, podle něhož zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení pouze z důvodů stanovených tímto zákonem.

           
Zákon zpochybňuje důvěru v právo a legitimní očekávání jeho adresátů rovněž v tomto směru:

zákon v čl. II zákona č. 14/2017 Sb., obsahujícím přechodná ustanovení, bodě 6 vylučuje použití zákazů uvedených v § 4a na veřejného funkcionáře, který zahájil výkon veřejné funkce před nabytím účinnosti § 4a, a dále v čl. II zákona č. 14/2017 Sb. bodě 1 stanoví, že řízení o poskytnutí dotace nebo investiční pobídky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti této novely zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, neboli se na ně nepoužije § 4c. Naproti tomu zákon ve vztahu k § 4b obdobnou úpravu v přechodných ustanoveních neobsahuje, což znamená, že pokud se obchodní společnost, v níž má veřejný funkcionář zákonem stanovený podíl, stane uchazečem o veřejnou zakázku přede dnem nabytí účinnosti této novely zákona a zadávací řízení nebude do tohoto dne ukončeno zadáním veřejné zakázky, musí být zadavatelem ze zadávacího řízení vyloučena; jde sice zřejmě o obecně přijatelnou tzv. nepravou retroaktivitu, ale s ní souvisí i princip legitimního očekávání, jehož podstatou je majetkový zájem, který spadá pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 148 nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 119/2011 Sb.).

Návrh

Na základě výše uvedeného předkladatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 4a, 4b a 4c zákona a s tím související § 9 odst. 1 písm. e) zákona a v zákoně č. 14/2017 Sb. čl. II body 1 a 6 a část třetí.“

 

 

 

Jiří Ovčáček

ředitel Odboru tiskového a tiskový mluvčí prezidenta republiky

 

14. 2. 2017 11:39

Europoslanci budou ve čtvrtek 16.21.2017 ve Štrasburku hlasovat o zavedení povinnosti členských států stíhat činnosti spojené s terorismem, jako je výcvik teroristů, vycestování do zahraničí s cílem účastnit se teroristických operací a financování terorismu. Ve stejný den by měli přijmout rovněž nařízení ukládající členským státům povinnost provádět systematické kontroly všech osob překračujících vnější hranice schengenského prostoru na základě databází ztracených a odcizených dokladů, a to jak při vstupu, tak při výstupu. Směrnice o boji proti terorismu vznikla v reakci na teroristické útoky v Paříži minulý rok v listopadu. Zejména se snaží reagovat na hrozby ze strany navracejících se „zahraničních bojovníků“ a „osamělých vlků“, tedy jednotlivců jednajících na vlastní pěst a bez zázemí určité skupiny. Směrnice obsahuje i opatření na prevenci radikalizace, jejího zastavení a také řeší podporu a asistenci obětem terorismu.

11. 2. 2017 11:03

Věřme, že tuto stranu uspí už konečně na věky a bude následovat jí podobné party přeběhlíků jako byly US, ODA, OH. Proradný Kalousek zřejmě doufá, že ho ještě před vyhazovam z politiky zachrání bývalý kancléř Václava Havla, osmdesátiletý  aristokrat Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg, protože prohnaný Kalousek ví, že na namnohé voliče a zejména voličky šlechtické tituly platí jako afrodiziakum. 

"Uvidím, jak se rozhodnou spolustraníci v Praze, ale ještě bych chtěl kandidovat," pochlubil se před dvěma roky Schwarzenberg, který podle svých slov zatím nevidí v metropoli někoho vhodnějšího. "Kdyby TOP 09 v Praze měla někoho, kdo by Pražany opravdu uchvátil, tak by mohl být lídrem on. Nestačí však ctižádost, je třeba přinést straně co nejlepší volební výsledky. Prozatím, ve vší skromnosti, nikoho takového kromě sebe nevidím. Nejznámější jsem tam stále já," prohlásil bývalý ministr zahraničí, který se v oněch dobách věnoval ze všeho nejvíce volební kampani pro krajské a senátní volby.

Tak si nad hrobem zavzpomínejme, jak žila, co činila a jak se k trapasům svým dopracovala. Když se do Parlamentu a Senátu dostala jako strana přeběhlíků TOP 09, Tradice, Odpovědnost, Prosperita a číslo devět symbolizovalo rok jejího vzniku, byli všichni zaskočeni, zvláště, že se do jejího čela postavil první post sametový adoptovaný aristokrat Karel Schwarzenberg, celým jménem Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg, jehož předcházející politickou stranou byla Strana zelených... http://www.rukojmi.cz/clanky/1431-pornoherec-nenavistna-kampan-schwarzenberga-marxista-dalajlama-zcenzurovany-spisovatel-o-tom-jak-mu-zrusili-blog-i-o-tibetu-a-cine

Dnes odepsaná TOP 09, která se změnila ve stranu Trapasů, Obstrukcí a Průjmů, se mohla blahé paměti pochlubit největší přeběhlickou armádou ze všech kandidujících partají. Jen namátkou; Miroslav Kalousek tíhl ke KDU-ČSL, litvínovského starostu Milana Šťovíčka (dříve VV) přijala TOP 09, když ho vyloučily Věci veřejné, že hlasoval spolu s vládními poslanci. Ludmila Müllerová byla členkou KDU-ČSL, Bedřich Moldan přišel z ODS, Igor Petrov z SNK ED, Jaromír Štětina původně vystupoval za Stranu zelených… Až na čtyři desítky členů ODS v Plzeňském kraji přestoupily do TOP 09. Přeběhlíci a zrádci?  Petr Gandalovič (ODS) se nechal slyšet, že „se neříká „přeběhlíci“, ale konstruktivní lidé, kteří si přejí konečně vládu...Dvě “osobnosti” a je jasné

Nevím, komu z těch dvou politiků dát za pravdu? Důvěřovat jim? Kníže Karel Spáč I. prospí, co se dá a kde se dá, přemohla ho dřímota mj. též setkání premiérů a ministrů zahraničí na Bělehradském bezpečnostním fóru za přítomnosti sedmdesáti dalších státníků nebo v Bruselu. Druhý – Kalousek – je latentní alkoholik, co občas během svého projevu i škytne či musí přerušit své televizní vystoupení, aby se mimo záznam kamer vyzvracel… Jednoduše řečeno; zatímco Karel Schwarzenberg byl vychováván v duchu aristokratické etikety, padákový a věčně intoxikovaný Kalousek studoval socialistickou morálku ještě jako člen Lidovců pod dirigování Národní fronty ÚV KSČ…

Moc po něm nezbude, zatímco na knížete Karla Spáče I. pamatovali i tvůrci seriálu o Arabela, Rumburakovi, kde byl obsazen do trojrole Pekoty, Blekoty a Mekoty...

Proboha, paní Miriam Müllerová-Blekotová, ten Zeman mě zase převezl; Remek bude v Moskvě, Livie v Bratislavě…

Knížecí milosti, vidím v kouli křišťálové, že jste zůstal sám jako Miloušův kůl v plotě…

Myslíš si Blekoto, že toto bude stačit, aby Babiš volby nevyhrál...?

Demonstrace registrovaného partnerství a Pussy Riot je velmi přesvědčivá, pane kníže… “Kundí výtržnosti a kočičky se bouří”;

Foto archiv České televize

Posléze mlsný kocour kníže Karel, s hypotékou přes třináct mega, balil lepou venkovskou děvu Vopěnkovou. Komu se nelení, tomu se zelení. Hrdý národ má jasno; jeden je opilec, druhý proutník. Prostě Zeman je obyčejný křupan, jelikož neví, jak žijí praví aristokrati a prezidenti.http://www.showmix.cz/bulvar/foto-schwarzenbergova-kraska-jana-vopenkova-pod-palbou-lesbicke-hratky-odhalena-prsa-co-jeste.html

Na Karla Schwarzenberga nezapomněli ani tvůrci poutavých sousoší, ani autoři písně: "Spát, chviličku spát, hlavu mít línou, spát, přestat ho znát, stejně má jinou...."

http://www.rukojmi.cz/clanky/696-kdyz-zednari-rozhodnou-nejede-pres-to-vlak-obama-merkelova-halik-schwarzenberg

A nyní zcela jasný důkaz toho, jaký je Zeman buran a křupan z Vidlákova, zatímco Karel Schwarzenberg je vždy usměvavý a nadmíru noblesní: http://www.youtube.com/watch?v=9W5IX54JuFo

Inu, kníže Karel Spáč I. bude opět volebním lídrem Prahy pro nadcházející volby, aby podpořil svoji stranu Trapasů, Obstrukcí a Průjmů; všichni soudní lidé věří, že tuto partičku přeběhlíků uspí už navěky... http://www.rukojmi.cz/clanky/2874-devet-let-ho-tahaji-pred-soudy-pro-nic-za-nic-byvaly-velvyslanec-rozkryl-nekale-ksefty-na-schwarzenbergove-ministerstvu-a-od-te-doby-se-nestaci-divit

http://www.rukojmi.cz/clanky/1392-kdyz-se-dva-tonouci-papalasi-schwarzenberg-a-kalousek-z-top-09-i-stebla-tibetske-vlajky-chytaji

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 6 - Džinovi se nechce zpět do láhve

7. 2. 2017 19:17

V těchto dnech, konkrétně 13. února, si připomínáme právě čtvrtstoletí, kdy vstoupil i u nás v demokratické využití jeden z největších světových vynálezů všech dob, srovnatelný s vynálezem kola či parního stroje. Ano, jde o internet. Výše uvedeného data roku 1992 došlo k oficiálnímu připojení tehdejší ČSFR k Internetu. Jako první bylo připojeno ČVUT v Praze. 1992.

 
Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 6 - Džinovi se nechce zpět do láhve

Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Co vlastně je ten internet? Vezměme si na pomoc encyklopedii: Internet je celosvětový systém propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících internet je bezproblémová komunikace (výměna dat).

Nejznámější službou poskytovanou v rámci internetu je WWW (kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky dalších. Internet jsou volně propojené počítačové sítě, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly. Slovo internet pochází z mezinárodní (původně latinské) předpony inter (česky mezi) a anglického slova net (network, česky síť). Původně šlo o označení jedné ze sítí připojených k internetu, avšak došlo k zobecnění pojmu, který dnes označuje celou síť.

Dějiny internetu jsou spojeny se vznikem počítačů (po roce 1945) a následně počítačových sítí, které jim umožnily vzájemně komunikovat. Přímým impulzem byla studená válka (od roku 1947 mezi USA a SSSR), kde protivníkům hrozilo masivní ničení komunikační infrastruktury jadernými zbraněmi. Odpovědí na toto riziko bylo v USA zadání agentuře DARPA na vývoj komunikační sítě pro počítače, která by neměla žádné řídící uzly podobné telefonním ústřednám, a místo toho by bylo řízení sítě rozprostřeno (decentralizováno), takže by mohla dále fungovat i při výpadku některých jejích částí. Její dnešní název je právě Internet. Málokdo si ještě dnes uvědomí, že každé ráno si místo denního tisku otevírá původně strategické vojenské zařízení. To však zdaleka není jediný z paradoxů tohoto vynálezu.

Původně jednoduchá dvojbodová komunikační technika (point to point) byla lety průzkumů dovedena do fáze komunikace síťové, v níž se právě nacházíme. Její výhodou je “world wide” rozprostraněnost a víceméně celosvětová dostupnost. Toto rozšíření síťování dalo základ vytvoření globální sítě, která byla nazvána Internet; oficiálně byla realizována v roce 1982. Tedy přesně o dekádu před tím, než se v síti ocitlo také Československo. A mimochodem téhož roku - 1992 - byl k internetu připojen i Bílý dům :-)

Původně strategický, vojenský komunikační prostředek se vpádem byznysu stal především prostředím pro rozmach internetové zábavy a shoppingu. Bezhraničně otevřená komunikační příležitost měla podobu emailů, chatů, později sociálních sítí. To je dnešek. Co bude zítra? Možná to vědí vývojoví inženýři v Silicon Valley, ale vlastně na tom ani příliš teď nezáleží.

Je zajímavé si ale všimnout, jak rostl počet uživatelů Internetu v průběhu let: 1996 – 55 milionů, 2000 – 250 milionů, 2003 – 600 milionů, 2005 – 900 milionů, 2009 – 1,8 miliardy, 2010 - přes 2 miliardy uživatelů... Tato křivka nabyde na zvláštní zajímavosti, když si uvědomíme, že skrze internet je možné distribuovat nejen počítačové hry, popové hvězdičky a trendy v mladé módě, ale především informace a názory, což byla ještě před oněmi zhruba pětadvaceti lety bezvýhradná doména tradiční mediální propagandy. Ta stavěla výhradně na jednosměrném působení - producent - publikum. Publikum si v ní sice může myslet o producentovi a jím produkovaných obsazích, co chce, ale nemůže mu online odmlouvat. Což dnes nejen že jde, ale je to samotným základem celé názorové výměny ve veřejném diskursu. Proto jsou také zastánci tradičních médií tak nervózní: přicházejí o monopol na ohlupování veřejnosti a na prosazování svých partikulárních zájmů (obvykle politických nebo ekonomických, což je zpravidla provázáno).

A je v zásadě jedno, zda tento alternativní informační a názorový proud má faktickou podobu individuálního blogu, více či méně profesionálně dělaného serveru (portálu), či prostě jen nekonečně multiplikované a diverzifikované rozpravy na sociálních sítích. To jsou jen formy, obsah je týž: alternativa k tomu, co slyšíme z maintreamových tlampačů. A při všem vědomí, že tyhle alternativní informační zdroje nemusí být vždycky stoprocentní garancí jejich věrohodnosti a důvěryhodnosti, přece jen vytvářejí tak potřebný doplněk k informacím tzv. oficiálním. Tím spíše, že právě ty ztratily svou důvěryhodnost tím rychleji, čím intenzivněji se zaprodaly oněm až příliš čitelným zájmům svých usměrňovatelů (a zdaleka to nemusí být jen fyzičtí vlastníci, jak víme). O tom, jak moc se ona tradiční média a jejich loutkovodiči tohoto nového internetového informačního prostředí bojí, svědčí stále se zvyšující agresivita a snaha o jejich administrativní potlačení a veřejnou ostrakizaci. Pravděpodobně by dnes, kdyby to šlo, vzali čtvrtstoleté a starší události geneze internetu zpět a vrátili džina do láhve. Ale ono to už nejde. Naštěstí pro nás.

Lenka Kohoutová: Lidé, kteří dlouhodobě pečují o své blízké, mají dostávat mzdu, nikoli sociální dávky

8. února 2017

 

Starat se o své blízké, kteří se sami o sebe postarat nemohou, je určitě správné, nicméně dlouhodobé ošetřovné není cesta správným směrem. V rámci našeho programu hovoříme o možnosti, kdy by stát hradil pečujícím osobám dlouhodobě mzdu. Tedy odměnu například jako pěstounům, kdy se z této mzdy odvádí řádná srážka na zdravotní a sociální pojištění. Pečující by tak mohl být libovolně dlouhou dobu s členem rodiny, který potřebuje trvalou pomoc. Toto by pro nás byl jeden z možných nástrojů řešení dlouhodobé péče, který se dvacet let v naší zemi nedaří nastavit.

 

Dlouhodobým ošetřovným však můžeme ochromit zaměstnavatele, kteří již dnes velmi zápasí o každého zaměstnance. 90 dní ošetřovného může být pro některé zaměstnavatele komplikací, kvůli níž budou mít problém najít krátkodobý zástup, zapracování apod. V době takřka plné zaměstnanosti mohou tři měsíce čekat na zaměstnance a krátkodobou náhradu vůbec nenajdou.

 

Máme zájem na tom, aby se pečující mohli v klidu věnovat péči a nemít strach, jak zajistí za tři měsíce, až dlouhodobé ošetřovné vyberou, péči o nemohoucího člena rodiny. Máme ale také zájem na tom, aby zaměstnavatel neměl problém s dlouhodobou nepřítomností.

 

Lenka Kohoutová

expertka ODS pro sociální věci

MFF Berlinale

MFF BERLINALE

UDÁLOST TÝDNE / REDAKCE / 6. 2. 2017

Životopisný snímek Django zahájí ve čtvrtek 9. února mezinárodní filmový festival Berlinale. Historické drama o slavném kytaristovi a skladateli Djangu Reinhardtovi natočil jako svůj režijní debut francouzský scénárista a producent Étienne Comar. Snímek se odehrává v Paříži roku 1943, odkud Reinhardt utíkal před nacistickou okupací.

Django bude také součástí hlavní berlínské soutěže, ve které mezi největší adepty na vítězství patří snímek Akiho Kaurismäkiho Toivon tuolla puolen (Odvrácená strana naděje). Příběh se odehrává v Helsinkách, kam přijíždí hledat azyl syrský uprchlík. V hlavní soutěži představí svůj nový snímek také britská filmařka Sally Potter, německý veterán Volker Schlöndorff nebo rumunský držitel Zlatého medvěda z roku 2013 Călin Peter Netzer.

O ceny se v hlavní sekci bude ucházet i česko-polský film Přes kosti mrtvých režisérky Agnieszky Holland. Na filmu se scénáristicky podílel Štěpán Hulík a jednu z hlavních rolí ztvárnil Miroslav Krobot. V nesoutěžní sekci Berlinale Special se představí film Masaryk. Slovenský snímek Pátá loď režisérky Ivety Grófové pak bude uveden v sekci dětských filmů Generation Kplus.

Mezinárodní porotu letos povede holandský filmař Paul Verhoeven. Připojí se k němu například herečka Maggie Gyllenhaal nebo čínský režisér Wang Quan'an.

Čestného Zlatého Medvěda za celoživotní dílo převezme kostýmní návrhářka Milena Canonero, která pracovala na filmech Stanleyho Kubricka, Francise Forda Coppoly nebo Wese Andersona.

67. ročník festivalu Berlinale potrvá do 19. února.

Martin Kuba: ČR potřebuje dostupný mobilní internet. Ministr Mládek ale hraje za zisky mobilních operátorů

7. února 2017

 

Ministr Mládek v oblasti mobilní komunikace naprosto selhává. Jako ministr jsem se snažil navrhovat do rady ČTÚ nestranické nominace, ale především mladé odborníky, kteří se problematikou dlouho zabývali a nebáli se postavit operátorům. Nastavené mechanismy MPO v součinnosti s ČTÚ pak pomáhaly tlačit na nižší ceny služeb mobilních operátorů, což většina občanů poznala na svých účtech. Ministr Mládek na tuto aktivitu nejen rezignoval, ale v Bruselu se dokonce stavěl proti snížení ceny roamingu napříč EU. Tento krok pokrytecky obhajoval jako zájem většiny občanů ČR. Bohužel ministr Mládek každým svým krokem prokazuje, že hraje více za zisky mobilních operátorů než za občany ČR. 

 

To hlavní, co mohlo přispět k rozvoji rychlého internetu v ČR, je 14 miliard z evropských fondů, které mělo MPO vypsat na podporu výstavby optických sítí. Bohužel v tom ministr Mládek a celý jeho úřad naprosto selhali. Doporučil bych panu Mládkovi, aby více pracoval a nevyřizoval si přes média účty s členy rady ČTÚ. Zákazníci mobilních operátorů by to jistě ocenili. Rychlý a dostupný internet je základní podmínkou pro rozvoj inovativní ekonomiky.

Martin Kuba
expert ODS pro průmysl a obchod

 

 

S pozdravem

 

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %