Revui Fragmenty  naleznete rovněž na   Twitteru  a   Facebooku

 Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

  šíleném světě plném nesmyslných -ismů šířených úředníky EU  

  Institut Václava Klause

Prosinec
Last Updated on pro 09 2023

Prosinec

  PROSINEC Libuše Pamětnická ze sbírky básní Kalendář srdce
Požehnané Vánoce a radostnější Nový rok 2024
Last Updated on pro 03 2023

Požehnané Vánoce a radostnější Nový rok 2024

Redakce kulturně-hospodářské revue Fragmenty přeje všem svým čtenářům...
ZPOVĚĎ kardinála Dominika Jaroslava Duky
Last Updated on pro 01 2023

ZPOVĚĎ kardinála Dominika Jaroslava Duky

V Muzeu Karlova mostu v Praze se bude konat na svátek svatého Mikuláše...
Odhalení a požehnání sousoší sv. Vojtěcha ve Svatovítské katedrále 19.4. v 17:30 hodin
Last Updated on dub 18 2018

Odhalení a požehnání sousoší sv. Vojtěcha ve Svatovítské katedrále 19.4. v 17:30 hodin

  19. 4. 2018:             ODHALENÍ A POŽEHNÁNÍ SOUSOŠÍ SV....
Mezinárodní konference k 5. výročí návratu vůdčí osobnosti katolické církve Josefa kardinála Berana do vlasti
Last Updated on lis 28 2023

Mezinárodní konference k 5. výročí návratu vůdčí osobnosti katolické církve Josefa kardinála Berana do vlasti

J. Em. Dominik kardinál Duka, emeritní arcibiskup pražský, 29. listopadu 2023...
Státní převrat (návod pro pučisty – amatéry)
Last Updated on lis 30 2023

Státní převrat (návod pro pučisty – amatéry)

Plukovník Jaroslav Štefec (*1956), jak píše server Kdojeco.cz, je...
Proč z růstové firmy dělat hodnotovou
Last Updated on lis 28 2023

Proč z růstové firmy dělat hodnotovou

Do určité fáze života firmy se podnikatelé soustředí primárně na její...
Biden udělal z USA nejzadluženější zemi světa, nezadlužená Čína ji předhání
Last Updated on lis 26 2023

Biden udělal z USA nejzadluženější zemi světa, nezadlužená Čína ji předhání

 * Biden napáchl USA tolik škod, že Trump by vyhrál lavinou hlasů. Syn...
Zpráva o Děkovném turné
Last Updated on lis 26 2023

Zpráva o Děkovném turné

Před rokem a pár dny, dne 2. října 2022 jste mě zvolili do Senátu za...
Pojem Svatá Trojice v promluvě J. Sv. Benedikta XVI.
Last Updated on lis 23 2023

Pojem Svatá Trojice v promluvě J. Sv. Benedikta XVI.

Protože v současné době po mnoha nešťastných krocích současného papeže...
Joseph Goebbels v roce 1938 o Československu
Last Updated on lis 20 2023

Joseph Goebbels v roce 1938 o Československu

Dnes se vracíme k deníkům Josepha Goebbelse z horkého roku 1938. Níže...
Vznik a poslání Kulturní komise České republiky
Last Updated on lis 11 2023

Vznik a poslání Kulturní komise České republiky

Základní kámen pro vznik Kulturní komise ČR – IČO: 60456582 položila...
Pád Západu se jeho vlastní sebedestrukcí zrychluje
Last Updated on lis 16 2023

Pád Západu se jeho vlastní sebedestrukcí zrychluje

Někdo si snad ještě pamatuje, že jsme před třemi lety vydali sborník...
Věda potvrzuje naši nesmrtelnost
Last Updated on lis 16 2023

Věda potvrzuje naši nesmrtelnost

Nedávno jsem si uvědomil, že člověk je nesmrtelný a asi nejen člověk....
Zelené sekty EU nejen giganticky zadluží ČR ale nevratně zničí její nádhernou přírodu
Last Updated on lis 16 2023

Zelené sekty EU nejen giganticky zadluží ČR ale nevratně zničí její nádhernou přírodu

Veřejnoprávní Česká televize natočila již druhý mimořádně...
Všechno dělá vláda špatně - chová se naprosto amatérsky aktivisticky
Last Updated on lis 13 2023

Všechno dělá vláda špatně - chová se naprosto amatérsky aktivisticky

S velikou pompou bylo oznámeno, že premiér Petr Fiala se vydává na cestu do...
IVK zve na představení varovné knihy Sebedestrukce západu
Last Updated on lis 09 2023

IVK zve na představení varovné knihy Sebedestrukce západu

Již jsme si zvykli, že Institut Václava Klause ulehčuje práci budoucím...
Výchova blbých
Last Updated on lis 09 2023

Výchova blbých

Protentokrát opustíme Protektorát, ale brzy se k němu zase vrátíme jako ke...
Listopad - Kolik cest má lidské vzpomínání...
Last Updated on lis 08 2023

Listopad - Kolik cest má lidské vzpomínání...

Atmosféra listopadu s padajícím listím a příchodem prvních sněhových...
Proč chce stát zrušit rodinu? Proč na ni páchá atentát?!
Last Updated on lis 04 2023

Proč chce stát zrušit rodinu? Proč na ni páchá atentát?!

Český stát páchá atentát na rodinu. Nevěříte? „Zrušte rodinu!“...
Slavnost Všech svatých - vzpomínka na milované zesnulé
Last Updated on říj 28 2023

Slavnost Všech svatých - vzpomínka na milované zesnulé

Blíží se Slavnost všech svatých,  při níž již od 4. století uctívali...
Zachraňme náš stát
Last Updated on říj 28 2023

Zachraňme náš stát

Před rokem vznikla iniciativa Zachraňme náš stát snažící se zachránit...
Politici typu senátorky Němcové rozdělují společnost a vyvolávají nenávist
Last Updated on říj 26 2023

Politici typu senátorky Němcové rozdělují společnost a vyvolávají nenávist

„Zlá a krutá,“ napsala o mně senátorka Miroslava Němcová na sociální...
Rozhlasový projev Emila Háchy dne 16. března 1939
Last Updated on říj 20 2023

Rozhlasový projev Emila Háchy dne 16. března 1939

Je to jen pár dnů, co poslanec Jiří Kobza v článku na PL.cz srovnával, jak...
Docent Pancíř – první polistopadový disident souzený na §103
Last Updated on říj 15 2023

Docent Pancíř – první polistopadový disident souzený na §103

Ne, není to kachna. Doklady máme v redakci. Člověk který za komunistů...
Ruský generál hrozí dobytím východní Evropy. „Ukrajina je jen mezistupeň našeho tažení“
Last Updated on zář 11 2023

Ruský generál hrozí dobytím východní Evropy. „Ukrajina je jen mezistupeň našeho tažení“

Ukrajina je pouze mezistupeň v rámci tažení Ruské federace východní...
Václav Klaus uváděl Třetí geopolitický summit o geoekonomice v Budapešti
Last Updated on zář 20 2023

Václav Klaus uváděl Třetí geopolitický summit o geoekonomice v Budapešti

Ve dnech 21. a 22. září se koná v Budapešti Třetí geopolitický...
Státy 21 století by se měly dokázat domluvit bez válek, vraždění nemluvňat a
Last Updated on říj 16 2023

Státy 21 století by se měly dokázat domluvit bez válek, vraždění nemluvňat a "čištění" velkoměst

Musím a chci psát o svém pocitu beznaděje ze situace kolem Izraele a o svém...
Výstava věnovaná výjimečnému umělci, který velmi výrazně zasáhl umění 20.století, Milanu Knížákovi
Last Updated on říj 07 2023

Výstava věnovaná výjimečnému umělci, který velmi výrazně zasáhl umění 20.století, Milanu Knížákovi

DSC Gallery  v Dlouhé 5, Praha 1 věnovala výstavu  Keep Together umělci,...
Rocková legenda Jaklova Folimanka Blues oslavila své třicátiny stylově v nejznámějším starobylém pražském Pivovaru U Fleků
Last Updated on říj 06 2023

Rocková legenda Jaklova Folimanka Blues oslavila své třicátiny stylově v nejznámějším starobylém pražském Pivovaru U Fleků

V kabaretu nejznámějšího pražského pivovaru U Fleků se konala 26.9.2023...

VIDEO ZPRÁVY

V úterý 12.9.2023 ve 13 hodin GENERÁLNÍ STÁVKA za normální život v Klausismu devadesátých let

ZEMĚ ČESKÁ DOMOV MŮJ, ZEMĚ ČESKÁ DOMOV MŮJ...

 

Redaktor ČT nedokáže odpovědět na jednoduchou otázku: "Co vláda od svého zvolení udělala pro lidi v naší zemi?" 

 Reportéři ČT - iVysílání | Česká televize
************************************
 
 
 
************************************
 
************************************
 
 
 
 
*********************************** 
 
Jiří Kobza o národě, EU, V4, islámu, migraci, vlastenectví...

***********************************

Prezident Zeman k negativním vlivu islámismu na Evropu 

 

************************************ 

 
 
 
Fragmenty - BURSÍKŮV ZÁKON z r. 2007 ZNIČIL NAŠE LESY
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
26. 2. 2017 12:17
Prezident republiky vrátí zákon. Možná tak jeden ze dvaceti. A Poslanecká sněmovna toho „veto“ přehlasuje. Asi tak devatenáct ze dvaceti vrácených. Má to cenu? Veto prezidenta republiky je jednou ze zásadních pravomocí hlavy našeho státu. K výkonu této pravomoci není třeba kontrasignace předsedou vlády a jde tak o tzv. pravomoc absolutní. Je zakotvena v článku 50 Ústavy České republiky. Podle české ústavy prezident republiky skutečné absolutní právo veta nemá. Nemá však u nás ani šanci vetovat či uplatnit výhrady třeba jen k vybraným pasážím zákonů. Může pouze zákon, doručený Poslaneckou sněmovnou po schválení i v Senátu, Poslanecké sněmovně vrátit zpět a pomocí formulování svých výhrad se pokusit přesvědčit poslance, aby se nad zákonem ještě jednou zamysleli a popřípadě jeho cestu legislativním procesem ukončili. Nejde tedy o právo veta v čistém slova smyslu ale tzv. suspenzivní veto, které není v rámci legislativního procesu konečným a nezvratitelným aktem. Vetem tento krok u nás nazýváme spíše ze zvyku, z tradice.
26. 2. 2017 9:56
Václav Klaus, Ladislav Jakl, Jiří Weigl: Stop nenávisti
Neporovnávat Trumpa s Hitlerem!
 
 
 
 
 

 

 

 

Lidové noviny 8. února 2017 zveřejnily téměř neuvěřitelný článek svého redaktora Petra Zídka s názvem „Konec jistoty“, který je postaven na srovnávání Trumpa s Hitlerem a který končí slovy „zvolení Trumpa znamená pro Čechy to samé, co nástup Hitlera“.

Texty podobného obsahu a plné urážek na adresu demokraticky zvoleného prezidenta USA, který se jen před několika málo týdny ujal svého úřadu, známe. Mají u nás svůj předobraz v nejtemnějších dobách protektorátní a normalizační žurnalistiky.

Vždy platilo, že srovnáním kohokoli s Hitlerem končí diskuse. Hitler je historií ověřené a uznané zlo a o něm se spor vést nedá. Srovnávání Trumpa a Hitlera, které předvádí Zídek a které je neoriginálním napodobováním hysterie jistých kruhů v USA a Západní Evropě, je výrazem odmítnutí demokracie a svobody těmi, kteří si až dosud na Západě (a proto i u nás) monopolizovali moc.

Trump je demokraticky zvoleným prezidentem. Není reprezentantem politické korektnosti, genderismu, feminismu, LGBT lobby, klimantického alarmismu, pod jejichž útlakem Západ již dlouhá léta trpí. Trump naopak reprezentuje to, co až donedávna dělalo Ameriku úspěšnou a přitažlivou – svobodu jednotlivce hledat své štěstí, možnost svobodně vyjadřovat své názory, pocit odpovědnosti vůči celku, nikoliv vůči té či oné privilegované menšině.

Na rozdíl od svých předchůdců s ústy plnými lidských práv a šíření demokracie nikoho vojensky nenapadl. Nemá na svědomí statisíce zabitých civilistů a milióny lidí bez přístřeší. Neorganizuje převraty ani občanské války jinde ve světě. Pouze říká, že chce hájit americké zájmy a že nehodlá pokračovat v politice dosavadních zkompromitovaných elit. Jenom za to si vysloužil zuřivou nenávist svých konkurentů a protivníků doma i v Evropě. Jenom za to, co říká. Nikomu dosud nijak neublížil.

Přesto to pro ty, za něž mluví novinář Zídek, stačí k tomu, aby byl označen za nového Hitlera a samotné spojenectví s USA, doposud nezpochybnitelná osa naší bezpečnosti, ba samé státní existence, bylo přes noc zapomenuto.

Novinář Zídek naznačuje, že si máme hledat spojence jiné, než jsou USA. Koho nám nabízí? Mluví o „konci jistot“, ale jaké jistoty má na mysli? Má na mysli evidentní úpadek pozice Západu ve světě? Má na mysli rozvrat civilizačních hodnot Západu dnešní „kulturní revolucí“? Má na mysli násilné rozvracení států na nejrůznějších místech světa? Ekonomické zaostávání za Asií? Organizovaný import milionů migrantů do Evropy?

Má Petr Zídek sebemenší důvod a oprávnění označovat „preventivní jadernou válku proti Íránu, nebo Severní Koreji s tisíci mrtvých civilistů“ za „reálné vyhlídky směřování Trumpovy politiky“? Je možné bez trestu srovnávat oslavný pochod SA a SS centrem Berlína při jmenování Hitlera říšským kancléřem (v lednu 1933) s inaugurací amerického prezidenta (v lednu 2017)? Opravdu se dostali Hitler a Trump k moci hlasy „bigotně náboženských“ lidí? Považuje Trump jako Hitler armádu „za hlavní prostředek své politiky“?

Odmítáme tuto pokleslou politiku i žurnalistiku, která předvádí, co je ve skutečnosti politickou nenávistí, léta neblaze zakořeněnou v naší zemi. Odmítáme nezodpovědné rozbíjení našich vztahů s USA, které začíná v našich médiích nabývat na síle.

Václav Klaus, Ladislav Jakl, Jiří Weigl, publikováno v deníku Lidové noviny dne 10. února 2017.

 

33
 
Aleš Valenta: Jeden rok konzervativní publicistiky

32
 
Veta prezidenta Václava Klause

31
 
Tomáš Břicháček: Unie ve víru migrační krize
 
 
26. 2. 2017 9:56
Václav Klaus, Ladislav Jakl, Jiří Weigl: Stop nenávisti
Neporovnávat Trumpa s Hitlerem!
 
 
 
 
 

 

 

 

Lidové noviny 8. února 2017 zveřejnily téměř neuvěřitelný článek svého redaktora Petra Zídka s názvem „Konec jistoty“, který je postaven na srovnávání Trumpa s Hitlerem a který končí slovy „zvolení Trumpa znamená pro Čechy to samé, co nástup Hitlera“.

Texty podobného obsahu a plné urážek na adresu demokraticky zvoleného prezidenta USA, který se jen před několika málo týdny ujal svého úřadu, známe. Mají u nás svůj předobraz v nejtemnějších dobách protektorátní a normalizační žurnalistiky.

Vždy platilo, že srovnáním kohokoli s Hitlerem končí diskuse. Hitler je historií ověřené a uznané zlo a o něm se spor vést nedá. Srovnávání Trumpa a Hitlera, které předvádí Zídek a které je neoriginálním napodobováním hysterie jistých kruhů v USA a Západní Evropě, je výrazem odmítnutí demokracie a svobody těmi, kteří si až dosud na Západě (a proto i u nás) monopolizovali moc.

Trump je demokraticky zvoleným prezidentem. Není reprezentantem politické korektnosti, genderismu, feminismu, LGBT lobby, klimantického alarmismu, pod jejichž útlakem Západ již dlouhá léta trpí. Trump naopak reprezentuje to, co až donedávna dělalo Ameriku úspěšnou a přitažlivou – svobodu jednotlivce hledat své štěstí, možnost svobodně vyjadřovat své názory, pocit odpovědnosti vůči celku, nikoliv vůči té či oné privilegované menšině.

Na rozdíl od svých předchůdců s ústy plnými lidských práv a šíření demokracie nikoho vojensky nenapadl. Nemá na svědomí statisíce zabitých civilistů a milióny lidí bez přístřeší. Neorganizuje převraty ani občanské války jinde ve světě. Pouze říká, že chce hájit americké zájmy a že nehodlá pokračovat v politice dosavadních zkompromitovaných elit. Jenom za to si vysloužil zuřivou nenávist svých konkurentů a protivníků doma i v Evropě. Jenom za to, co říká. Nikomu dosud nijak neublížil.

Přesto to pro ty, za něž mluví novinář Zídek, stačí k tomu, aby byl označen za nového Hitlera a samotné spojenectví s USA, doposud nezpochybnitelná osa naší bezpečnosti, ba samé státní existence, bylo přes noc zapomenuto.

Novinář Zídek naznačuje, že si máme hledat spojence jiné, než jsou USA. Koho nám nabízí? Mluví o „konci jistot“, ale jaké jistoty má na mysli? Má na mysli evidentní úpadek pozice Západu ve světě? Má na mysli rozvrat civilizačních hodnot Západu dnešní „kulturní revolucí“? Má na mysli násilné rozvracení států na nejrůznějších místech světa? Ekonomické zaostávání za Asií? Organizovaný import milionů migrantů do Evropy?

Má Petr Zídek sebemenší důvod a oprávnění označovat „preventivní jadernou válku proti Íránu, nebo Severní Koreji s tisíci mrtvých civilistů“ za „reálné vyhlídky směřování Trumpovy politiky“? Je možné bez trestu srovnávat oslavný pochod SA a SS centrem Berlína při jmenování Hitlera říšským kancléřem (v lednu 1933) s inaugurací amerického prezidenta (v lednu 2017)? Opravdu se dostali Hitler a Trump k moci hlasy „bigotně náboženských“ lidí? Považuje Trump jako Hitler armádu „za hlavní prostředek své politiky“?

Odmítáme tuto pokleslou politiku i žurnalistiku, která předvádí, co je ve skutečnosti politickou nenávistí, léta neblaze zakořeněnou v naší zemi. Odmítáme nezodpovědné rozbíjení našich vztahů s USA, které začíná v našich médiích nabývat na síle.

Václav Klaus, Ladislav Jakl, Jiří Weigl, publikováno v deníku Lidové noviny dne 10. února 2017.

 

33
 
Aleš Valenta: Jeden rok konzervativní publicistiky

32
 
Veta prezidenta Václava Klause

31
 
Tomáš Břicháček: Unie ve víru migrační krize
 
 
26. 2. 2017 9:49
Prezident republiky vrátí zákon. Možná tak jeden ze dvaceti. A Poslanecká sněmovna toho „veto“ přehlasuje. Asi tak devatenáct ze dvaceti vrácených. Má to cenu? Veto prezidenta republiky je jednou ze zásadních pravomocí hlavy našeho státu. K výkonu této pravomoci není třeba kontrasignace předsedou vlády a jde tak o tzv. pravomoc absolutní. Je zakotvena v článku 50 Ústavy České republiky. Podle české ústavy prezident republiky skutečné absolutní právo veta nemá. Nemá však u nás ani šanci vetovat či uplatnit výhrady třeba jen k vybraným pasážím zákonů. Může pouze zákon, doručený Poslaneckou sněmovnou po schválení i v Senátu, Poslanecké sněmovně vrátit zpět a pomocí formulování svých výhrad se pokusit přesvědčit poslance, aby se nad zákonem ještě jednou zamysleli a popřípadě jeho cestu legislativním procesem ukončili. Nejde tedy o právo veta v čistém slova smyslu ale tzv. suspenzivní veto, které není v rámci legislativního procesu konečným a nezvratitelným aktem. Vetem tento krok u nás nazýváme spíše ze zvyku, z tradice.
26. 2. 2017 9:08
Jindřich Forejt: Dánům přerostli přistěhovalci přes hlavu
Analytický komentář IVK č. 41
 
 
 
 
 

 

 

Přežije Dannebrog 800 let, nebo ji noví Dánové nahradí? O nic menšího se v současném Dánsku nehraje.Dánové patří ke starým a hrdým evropským národům. Respektují své státní symboly a uznávají svou královnu, která v čele skandinávského státu stojí 45 let. Vlajku, které se zde říká Dannebrog a jež představuje bílý kříž na červeném poli, můžete spatřit na mnoha místech.

Patří k nejstarším na světě a podle legendy byla Dánům seslána z nebe v červnu roku 1219 během bitvy u Lyndanisse (v dnešním Estonsku) ve chvíli, kdy vojska krále Waldemara II. začala prohrávat a biskup Andrei se obrátil o pomoc k Bohu. Netřeba dodávat, že pod praporem, který byl symbolem zvláštní milosti, dánský panovník nakonec zvítězil. Za dva roky uplyne od této chvíle 800 let. Jaký však bude osud „zázračné“ vlajky a národa, který pod ní dosud vždy uhájil svou nezávislost?

V zemi nyní vrcholí vzrušená diskuze týkající se změny struktury společnosti v souvislosti s imigranty. Jejich masový příliv ve velmi rychlém sledu zásadně změnil demografické složení regionů. Politici na půdě parlamentu otevřeli debatu, zda je pro další rozvoj Dánska přijatelné, aby se Dánové dostali v některých oblastech do menšiny. Vzniklé obavy se promítly i do nedávno přijaté deklarace. Základní otázkou se stal vlastní pojem „Dán“. Kdo jím dnes vlastně je?

Dánskou společnost rozhodně nelze podezírat ze xenofobie. K těm, kteří v Dánsku v minulosti hledali nový domov, se vždy chovala s pochopením. Základem byl respekt příchozích k místním zvykům a platným normám. To se však v poslední době začalo měnit. Příchod žadatelů o azyl ze zcela jiného kulturního prostředí a jejich koncentrace na jednom místě vedly k zachování jejich skupinové “pospolitosti” a tím úspěšnému bránění se asimiliaci. Nervozita společnosti z budoucnosti roste. Noví uprchlíci mnohdy nerespektují “pravidla hry”a jejich chápání základních věcí je mnohdy nikoli odlišné, ale dokonce naprosto protichůdné k tomu, co je v Dánsku považováno za normální.

Pokud se v některých částech země skupina uprchlíků stane trvale většinovou, začne časem logicky ovlivňovat místní dění a přizpůsobovat ho sobě bližším a srozumitelnějším podmínkám běžného života. Mohlo by se tak třeba stát, že noví “Dánové” nebudou státní vlajku s křesťanským symbolem považovat za “svou” a jako takovou ji budou logicky chtít nahradit něcím “neutrálním”. Dánskou historii, která s ní úzce souvisí a jejíž je viditelným a hrdým symbolem, budou brát za čistě učební látku, nikoli za součást národní identity. Pokud s ní vůbec budou chtít být obeznámeni.

Nejde však pouze o ochranu symbolických prvků. Problém je vážnější. Politici nebyli schopni vytvořit “ex ante” rámec, který by obě strany (tedy stranu přijímající a stranu příchozích) od podobných problémů uchránil. Nyní proto “ex post” vznikají návrhy řešení, které však nemusejí znamenat zabránění konfliktu. Usměrnění migračních “toků” je jedna věc, nová a zřejmě přísná regulace již stávající situace druhá. Ta se neobejde bez bolestivých zásahů do na mnoha místech již etablovaných skupin žadatelů o azyl.

Do debaty zasáhla i královna Mergrethe II., která je známá tím, že svými otevřeně deklarovanými názory mnohdy zasáhne citlivá témata. Není tomu jinak ani v otázce týkající se imigrantů. Královniným úkolem coby konstitučního monarchy je koneckonců dbát o suverenitu země a ochranu dánského národa. Zde jsou některé z jejich výroků:

“Není automatické a přirozené, že se někdo stane Dánem jen tím, že žije v Dánsku. Takto to nutně nefunguje…”

“Ti, kteří přišli do Dánska z oblasti jihovýchodní Asie si obecně vedli lépe. Ostatní měli větší potíže přizpůsobit se a zvyknout si. Obtížně v Dánsku hledali svůj “životní rytmus”…”

 “Domnívali jsme se, že integrace těch, kteří přicházejí, proběhne sama od sebe. Přišlo nám logické, že když někdo běžne chodí po ulicích Kodaně, pije místní vodu a jezdí místními autobusy, stane se brzy Dánem. Protože to bylo “zřejmé” nám, mysleli jsme, že je to zřejmé i těm, kteří se zde usadili a žijí s námi. Nebylo a není tomu tak…”

“Dánové se musejí zlepšit v ochraně a vysvětlení hodnot a pravidel, které jsou pro naší společnost důležité. Pokud nedokážete formulovat principy, za kterými stojíte, logicky to neumíte sdělit druhým. To se musí zlepšit.”

“Dánsko není multikulturní země. Na jeho území ale žijí lidé s odlišnými kořeny a náboženstvím.”

Královna vyjadřuje to, co si myslí většina Dánů. Bylo by směšné ji podezírat z podpory xenofobních nálad. A také naprosto nelogické. Stačí se podívat na její rodinu: babička pocházela z Německa, matka ze Švédska, královnin manžel je původem Francouz (mimochodem – dodnes hovoří dánsky se silným přízvukem), sestry se provdaly za Němce a Řeka, nejstarší syn a současně korunní princ se oženil s Australankou, manželka druhého syna je z Francie (jeho první žena pocházela z Hongkongu a její matka byla vídeňská Rakušanka)… Ne, zde jde o něco jiného než o obavu z cizinců. Zde je o ochranu principů a hodnot, na kterých stojí dánská společnost po staletí. Jde o jejich zachování do budoucnosti.

Snad Dánsko současné krizi odolá. A Dánové budou i nadále vzhlížet na krásnou červeno-bílou vlajku s hrdostí a dojetím.

Jindřich Forejt, 23. února 2017.

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

24. 2. 2017 10:36

Seriál Bohéma právě skončil a jeho tvůrci si navzdory možné žalobě lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Baarové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn

Videogalerie

 

Paříž ve válce - média nám tyto záběry opět zatajila.

 

„Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ - napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou prý s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich... Měl snad na mysli humanitární bombardování Srbska a Černé Hory…?

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování…Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.Výsledek obrázku pro foto zdeněk štěpánek

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…Výsledek obrázku pro foto režisér sedláček v mikině na hrad

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

Výsledek obrázku pro foto miloš havel

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...article_photo

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

article_photo

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.article_photo

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

 
30.9.2016
 
Redakce Pravý prostor
 
Kategorie: Historie

MORÁLKA VÁCLAVA HAVLA A JEHO RODINY – DOLOŽENÁ FAKTA O JEJICH ŽIVOTĚ JSOU MÁLO LICHOTIVÁ

TOMÁŠ GUTTMANN

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě.

 

 
 .
Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že „článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá“.
 .
Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.
 .
Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130).
 .
StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena.
 .
Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171).
 .
StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).
 .
Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému.
 .
StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“(RP, 2. 12. 1989, s. 2).
 .
Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také „smíchem, radostí, láskou a zpěvem“ (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc…“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52).

K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi.

Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154).

Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“.

Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce.“

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128).

V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Být absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.

 

  • Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
  • Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
  • Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
  • Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
  • Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
  • Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
  • Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
  • Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
  • Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
  • Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
  • Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
  • Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML

ZDROJ: Tomáš Guttmann

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

   

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %