Twitteru
Facebooku
Právě v den, kdy přijel na Hrad protektor Portugalec José Manuel Durão Barroso a kdy začal fungovat nový časopis protiproud.cz, vyzval na Novotného lávce v Praze bývalý vicekancléř prezidenta republiky Václava Klause a nynější šéf pro média a kulturu v jeho Institutu Petr Hájek přítomné posluchače ke kontrarevoluci. Lepší overturu než příjezd maoisty a nyní europeisty a šéfa evropské vlády Barrosa nemohl ke svému vystoupen vystoupení na přednášce, kterou pořádala Společnost pro kulturní identitu - Lipový kříž, mít. Nálada v pravicově laděném publiku v předvečer vztyčení protektorátní vlajky následujícího dne 3. března 2013 nad sídlem našich panovníků a symbolem naší státnosti byla opravdu více než revoluční. A projev zaníceného vlastence Petra Hájka vše jen podtrhl.
"Jsme na prahu kontrarevoluce. Vítězná socialistická revoluce dosáhla svých dalších met vztyčením vlajky s pěticípími hvězdami na Hradě a podepsáním stabilizačního paktu. Valí se na nás jedna prohra za druhou. Zdá se, že nemáme důvod být optimisty. Přesto se nesmíme nechat zlomit, ale musíme začít proti tomu něco dělat. Musíme vyhlásit tomu všemu kontrarevoluci!" hřměl Petr Hájek a pokračoval: "Revoluce není nic neznámého, ale odkud a proč se zjevilo slovo kontrarevoluce? Co je to kontrarevoluce a jaké má kontexty v naší české realitě? Kontrarevoluce je obrana proti revoluci. Jiná obrana proti revoluci než kontrarevoluce není. Spočívá v řadě aktivit, které odzbrojují postupně revoluci a umožňují lidem opět vlastní svobodné rozhodování. Je to pozvolný proces vedoucí k postupnému osvobozování se a z historie je známo, že jakmile svobodě jen trochu uvolníte cestu, nastane strašlivý průvan a je vyhráno."
Jako příklad uvedl situaci koncem šedesátých let nazývanou Pražské jaro. Tehdy šlo o to, že jedna skupina bolševiků, kteří chtěli renovovat stranu a vykročit cestu ke světlým zítřkům pod trochu jinou nálepkou, začala dělat postupně a bez otevřeného boje neboli kontrarevoluční cestou některé kroky, které byly z počátku velice účinné. Postupně nastal okamžik, pod nímž se uvolňovala svoboda tisku, byla odstraněna cenzura a nastaly pokusy zreformovat hospodářství poodsuntím se od Moskvy. Slovo komunista dostalo u lidí nový obsah. Obecně se věřilo, že jsou ve straně kromě zlých konzervativních komunistů i dobří progresivisté, kteří byli těmi konzervativními nazýváni kontrarevoulucionáři. Vše se ale nakonec vymklo té progresivní komunistické elitě z rukou a výsledkem byla sovětská invaze. Pro toho, kdo byl označen za kontrarevolucionáře, to bylo "smrtící". Byl obviněn, že jde proti systému neboli proti těm soudruhům, kteří přijeli s tanky...
Přednáškový sál na Novotného lávce v Praze byl tak nabitý, že mnozí museli poslouchat ve stoje. Že to vydrželi několik hodin svědčí o jejich opravdovém zájmu o tuto problematiku.
I když tehdejší situace nedopadla dobře, je Pražské jaro dokladem toho, že jakmile svobodě se jen nepatrně pootevřou dveře, vznikne obrovský orkán. A podobnou smršť bychom měli podle Hájka začít budovat nyní my.
Pražské jaro je ale také zářným příkladem toho, jak lidé začnou vnímat realitu podle toho, jak s pojmy manipulují média. Stejně tak jako mnozí věřili do té doby tomu, že jinak než pod komunistickou nadvládou žít nelze, uvěřili tehdy mediálnímu zkreslenému obrazu o zlých a dobrých komunistech, uvěřili pod palbou médií snu, že komunismus je opravitelný a může mít kromě totatalitní a bestiální i lidskou tvář. Teprve postupem let si uvědomili, že neexistují různé druhy komunistů a komunismus je nenapravitelný. Došlo jim, že komunismus je největší neštěstí lidstva dvacátého století, podobně jako se jím stává ve století 21. ekoterorismus. Média tehdy manipulovala s pojmy a slovům dávala nový obsah, který postupně překryl realitu, a lidé tomu uvěřili.
"I nyní se to děje. Jsme touto mystifikací reality znechuceni a přesto nevnímáme slova a zvuky v reálné podobě, ale v jejich posunutém významu. Bez toho, aniž bychom si začali uvědomovat, že v našich myslích a srdcích jsou nejrůznější prvky umělé reality, se nejde pohnout z místa. Všichni jsme v různé míře tímto působením médií infikováni a podle toho jednáme. I člověk, který by se uzavřel, je tím prostoupen podobně jako ozářený radioaktivitou. Nejvíc mladí lidé bez samostatného myšlení. Proces je to zjevný. Jde od jednoho k druhému, pod heslem pokroku, modernismu a dobra mění naši realitu. Největší rychlost nabral tento vliv díky technice, která vstupouje do našich příbytků a prostředníctvím médií nám implantuje zhoubnou ideologii," komentoval stav našich médií Petr Hájek, který podrobně věnoval této problematice své dvě knihy "Smrt ve středu" a "Smrt v sametu".
Ale vraťme se k pojmu KONTRAREVOLUCE
Jakmile o ní budeme uvažovat jako o vzpouře, která povede k institucionalizaci něčeho, jsme ztraceni. Jakmile respektujeme, že realita je tím, co je nám předkládáno médii, jsme uzavřeni uvnitř systému, kde žádný boj nevybojujeme. "Systém je pevně nastaven v dlouhodobné strategii proti člověku jako takovému, proti duchovní kotvě, proti samostatnému myšlelní a schopnosti volit mezi zlem a dobrem. Pak o žádném postoji, který by cokoliv učinil s realitou, nejde mluvit. Kontrarevoluce neznamená opustit společnost a isolovat se od ní. Společnost není systém, naopak, systém je na ní naordinován jako síť po ní rozprostřená. A proti němu, ne proti společnosti musíme bojovat," vysvětlil Hájek.
Nejsme jediní, kde máme chybný systém. I americká civilizace je nemocná a to od kořenu. Vytvořila se v ní vize člověka, který je spokojen, má li nadbytek materiálních věcí, a nemusí se starat o své materiální potřeby, je-li chráněn systémem. Každá část systému to chce ale zařídit jinak. Někteří volají k návratu k bývalému kapitalistickému systému života, jiní po socialismu Obamově. Rozpory nastávají i uvnitř stran. Republikánská strana je rozpolcena. Konzervativní křídlo lidí volících republikány se pod hlavičkou Tea Party vrací k původním hodnotám. Mezi jeho současné cíle patří zvrácení nedávné reformy zdravotního systému, zjednodušení a snižování daní, vyrovnaný federální rozpočet, oslabování role federální vlády. Naopak neokonzervativci chtějí modernizaci systému. Každé z těchto hnutí má autentický prvek a směřuje k bázi kontrarevoluce, ale stále se to vše odehrává uvnitř systému.Teprve až vystoupí Američané ze systému, je možné vše nazvat kontrarevolucí.
Jak ze systému vystoupit
Člověk je zamřížován obavami a strachy z toho, že systém, který mu nabízí i mnoho výhod, ztrácí. Uvízne v něm, je tělem vyzýván, aby bloudil, a pak se zavřou dveře a on už bojovat nemůže, pokud se nevtátí do citadely svého srdce. Jediná schůdná cesta ověřená mnohatisíciletou zkušeností je uvnitř člověka. Aby se mohl člověk stát kandidátem svobodného člověka, musí se hluboce vrátit k sobě. Musí nalézt vnitřní svobodu. Křesťané této svobodě říkají Bůh.
"Nemůže existovat jiná cesta z tohoto bludiště. K jejímu nalezení nepotřebuje učebnice. Nepotřebujeme vůbec nic, abychom se dozvěděli, že jsme děti Boží. Jinak nemůžeme ze systému vystoupit. A systém je si toho vědom. Proto vyvíjí modernistický tlak na církev a tvoří různé metabáze uvnitř ní. Příkladem u nás je působení Tomáše Halíka vytvářejícího klamnou metabázi uvnitř báze církve. Pokud se něco stane v církvi, do deseti minut je v ČT Halík pro první interpretaci. Po něm již nemají názory stejný dopad. Systém ví, že na rozcestí je snadné zabloudit. Proto mu vyhovuje vytváření těchto metabází. Je jich víc. Různé východní filosofie vydávané za něco jako duchovní ukotvení. Elektronická média pak snadno zamění realitu. A pak ji přijímáme, jako to správno," uvedl Hájek a pokračoval: "Proto je důležité, aby si každý sám nalezl svůj postoj, svoji bázi. Každý má svou cestu k Bohu nastavenu tak, jak ji má. Pokud ho nalezne, je na startovní pozici k tomu, aby se osvobodil od systému, může se stát proto kontrarevolucionářem. Člověk, který tuto cestu odmítne, se nemůže osvobodit. Nemůže se stát kontrarevolucionářem, i kdyby se zbláznil. Žádná strana, ani liberální nemůže být proti systému, protože zůstává v něm."
Jak prakticky začít s kontrarevolucí
Jsme-li na bázi a nehrozí nám vstup na metabáze, pak vidíme věci v nepořádku. Předně si musíme uvědomit, že není možné opustit společnost. Je to možné docílit, jen když se ke společnosti vrátíme. "Nesmíme ale přijímat fikci společnosti a zaměňovat představy za realitu jako Faust, který se v závěru poloslepý a umírající rozhodl, že vynaloží své peníze na práci pro celé společenství. Když slyšel na lůžku zvuky nástrojů, že práce započaly, tehdy řekl: "Zastav se okamžiku." Domníval se, že započaly stavební práce, ale slyšel jen zvuky nástrojů, jimiž mu lemuři kopou hrob. Satan se mu vysmál, že je jeho, Bůh naopak pravil, že je spasen. Zaměnil představu za realitu," uvedl Hájek.
Společnost není společenství. Je to pouhý součet jednotlivců, kteří jsou státem vedeny do jistých vazeb. Společenství je víc než součet jednotlivců. Společenství má jednotnou ideu. Křesťané ji měli 2000 let, ale pro mnohé se stávala haraburdím. My, kteří jsme zůstali na bázi, bychom se měli snažit přivést i další zpět. První krok pro to je vytváření společenství. Ta vzniknou spojením mikročlenství kolem nás. Obráceně je to cesta systémová.
Osvobození je, nečekat NIC, nepředpokládat, že se stane něco, k čemu se přidám.
Lidé nešťastní a frustrovaní reálně Stranu, vůdce, vizi. Jsou tak v nejdokonalejší pozici, jakou systém potřebuje. Jsou manipulovatelní. To vše se odehrává uvnitř systému.
Svobodný člověk je naopak přesvědčen, že on sám musí vytvářet něco pro tyto lidi. Čekat totiž může na jedinou realitu, o níž ví, na opětovný příchod Krista.
Zdálo by se z toho, že politika je nepoužitelná. Je tomu ale naopak. Ta je nástrojem a nástroje nejsou systém. Ty jsou do něj jen vtaženy. Kontrarevolucí se chce Petr Hájek vrátit k demokracii a jejím institucím, jaké zde byly na počátku devadesátých let a které jsou dnes již povětšině nedemokratické. Vrátit se k demokracii opravdové, ne k té, v níž žijeme dnes, k té, kterou nahradila neomezená vláda médií a s nimi propojených elit. Většinová volba bude pak krokem k něčemu dalšímu. K budování demokratického moderního státu třetího tisíciletí. V žádném případě ne k budování státu se socialismem minulého století.
© Kulturní komise ČR, Duben 6, 2013
