Jak jsem před lety chápal příčiny vzniku Akce D.O.S.T.  

K zodpovězení výše uvedené otázky je nutné začít úvahou, proč vůbec měli její členové potřebu při stovkách stran a hnutí u nás založit tuto pravicovou platformu? Vznik Akce D.O.S.T. jsem nikdy nechápal jako izolované rozhodnutí několika lidí, ale jako výsledek dlouhodobého procesu. Myslím, že kdyby v oněch letech – před více než deseti lety – cítili její zakladatelé, že jejich myšlenky a názory mají oporu v některé z českých politických stran, zřejmě by nebyli nuceni odhodlat se k vlastní akci. Kdyby totiž v oné době již za sebou neměli zkušenost s tragickým selháním, tehdy vládní, formálně pravicové a konzervativní ODS, nemuseli by zřejmě hledat jinou platformu pro vyjádření Vašich názorů. Proto je nutné nejdříve připomenout jaká byla tehdy politická situace a jak se k ní zachovala ODS. 

Kde tehdy ODS byla?

(Záměrně volím pouze tuto stranu, jejímž jsem byl členem a o které, jako jediné, jsem schopen uvažovat jako straně myšlenkového založení lidí sdružených v D.O.S.T.)

1. V roce 2004 vstoupila ČR do EU[2]
2. V roce 2005 byla ve Francii[3] a v Nizozemí[4] v referendech odmítnuta tzv. Evropská ústava
3. V roce 2006 vyhrála ODS drtivě volby[5], po prvním neúspěšném pokusu se rozhodla vytvořit tzv. druhou Topolánkovu vládu s KDU-ČSl a Stranou zelených. Už beztak názorově nepevného předsedu Topolánka spojenectví s Bursíkem zničilo.
4. Vnitřní spor ODS o (ne)ratifikaci tzv. Lisabonské smlouvy vyústil ve vítězství proudu Topolánek – Vondra – Nečas – Zahradil. Zvítězila teze „Lisabon za radar“[6] a do českého prostoru vnesla Topolánkovu tezi „raději s Bruselem než s Moskvou“[7]

Proč tuto část historie připomínám tak detailně?

Lisabonská smlouva byla katastrofálním pokračováním Maastrichtské smlouvy, Evropskou unii posunula opět výrazně k oslabení národního státu, kodifikovala tzv. „třetí generaci lidských práv“ a v důsledku toho plně otevřela dveře k rozpadu hodnotového rámce evropské civilizace.

To tehdejší vedení ODS nechápalo. Ratifikaci Lisabonské smlouvy statečně vzdorujícího prezidenta Václava Klause zcela opustilo, čímž opustilo i mnohé ze svých členů, stoupenců a podporovatelů. To tehdy pochopili zakladatelé Akce D.O.S.T., jediná do té doby pravicová strana ODS se jim vzdálila, odešla od nich – a snad proto založili Akci D.O.S.T.

Dějiny Akce D.O.S.T. jsou v mnoha aspektech čítankou z dějin českého konzervativního myšlení, které někdy od počátku nového milénia viditelně a průběžně mizelo z českého politického prostoru, změkčovalo se stýkáním s eurounijním živlem, podléhalo módnosti namísto hájení svého programu – až zbyly atomizované ostrůvky pravice typu D.O.S.T.. A nyní se pokusím odpovědět na otázku v úvodu článku.

Jaká budoucnost čeká Akci D.O.S.T?

Přestože politické strany, které stále považujeme za pilíře parlamentní demokracie, stále ještě nominálně existují, s jejich reálnou existencí to nevypadá nijak růžově (a pokud ano, pak ne v takové obsahové kondici, v jaké by bylo dobré, aby byly). Není to dobrá zpráva - to, že politické strany uvolňují prostor, neznamená, že tento prostor zůstane prázdný. Naopak, bude rychle a efektivně vyplněn jinými subjekty – energickými, novými, neotřelými a nezdiskreditovanými. Není pravda, že se ze společnosti vytratil pravo-levý střet. A nevytratí se ani v budoucnosti. Klíčové ovšem bude, jakou podobu onen politický střet bude mít. Můžeme téměř s jistotou říci, že nepůjde o spory o přímých a nepřímých daních, že nepůjde o hledání poměru mezi soukromým a státním hospodářstvím. Půjde o spor hodnotový.

Dnešek i blízká budoucnost jsou vítězstvím neomarxistické progresivistické levice, které nám v nadbytečném množství do společnosti pumpují české vysoké školy a programy typu Erasmus.

Popiska k fotu: Na XXIII. HOVORECH NA PRAVICI si připomněla AKCE D.O.S.T. deset let od svého vzniku. Panelisty večera byli (zprava) předseda Akce D.O.S.T. Petr Bahník, člen Institutu Václava Klause Ivo Strejček, Dušica Zimová a politolog Petr Hampl.

Budeme stát před zásadním sporem o to, jak chápat ve společnosti nejrůznější nerovnosti. Buďto jako přirozené, k lidskému osudu i údělu náležející objektivní danosti, nebo jako umělé překážky, které lze zásahem „moudrých“ odstranit. Samozřejmě spolu s jejich progresivistickým odstraňováním v propadlišti dějin musí zmizet i starý, podlý, prohnilý svět se všemi svými konzervativními apologety.

Zvítězí člověk světa Karla Marxe, zvítězí rousseauovské nahrazení Boha ideálním člověkem. Zvítězí stát vedený progresivistickými elitami v politice, ve školství, v soudnictví a v médiích. Abychom tento spor zvládli, budeme potřebovat bezpečný rámec národního státu. 

Ve svém projevu na Sorbonně (26. 9. 2017) francouzský prezident Macron přednesl svoji vizi budoucí Evropské unie. Prohlásil, že „největším nebezpečím Evropy jsou nacionalismus, identitarismus a nacionalistický protekcionismus“ a potvrdil, že „Brusel jsme my všichni“. Čeká nás doba dalšího oslabování národního státu, útoku na jeho instituce a autority. Pokud nahlédneme do Manifestu akce D.O.S.T. zjistíme, v té nejobecnější podobě, že signatáři Manifestu akce D.O.S.T. vždy bránili národní stát před revoluční expanzivností EU. A protože vůle v obranu národních států mezi významnou částí občanů neslábne, sílí ovšem tlak EU na všechny, kdo chtějí národní stát bránit. V takovém prostředí bude role uskupení, jakými je například Akce D.O.S.T., důležitá.

Ve stejném projevu Macron slíbil, že „Evropa zajistí ekologický přechod na nový model výroby“. Tím ovšem neměl na mysli pouze to, že „Evropa musí stát v čele efektivní a rovnocenné proměny v dopravě, průmyslu a bydlení, ale ... že ekologický přechod bude projektem nové organizace společnosti a civilizace“. Ubráníme tradiční hodnotový rámec?

Monacký princ Albert II. prohlásil na Fóru 2000 (9. 10. 2017), že „pokračovat v Evropě v tom, na co jsme zvyklí, už nejde. Musíme pokračovat v hledání změn, často revolučních, jak produkujeme potraviny, jak spotřebováváme, jak se přemísťujeme“.  

Problém masové migrační invaze lidí s naprosto odlišnými kulturními, soci-ekonomickými i náboženskými zvyklostmi do evropského prostoru nezmiňuji. Ne proto, že bych jej podceňoval, ne proto, že bych jej nepovažoval za ústřední a dominantní téma současnosti. Nezmiňuji jej proto, že jde o problém, jehož příčiny považuji za naše, vnitřní, domácí. Masovou migraci cizorodých kultur na naše území jsme si způsobili my. Masová migrace je projevem jedné z krizí západoevropské civilizace. Řešení je proto třeba hledat a prosazovat u nás, v západní části evropského kontinentu. Nelze si vystačit s prázdným sloganem „patříme na Západ“. Je třeba se ptát, co ten dnešní Západ ve skutečnosti je, abychom si uvědomili, že dnešní Západ není tím Západem, ke kterému jsme před téměř třiceti lety chtěli patřit.

Samuel Huntington před časem ve své slavné knize „Střet civilizací“ analyzoval a popsal příčiny, proč by k takovému střetu mělo dojít. Na příkladech myšlení lidí jako je Macron, Merkelová a monacký kníže Albert II. lze předvést, že jsme uprostřed něčeho jiného, než možného střetu civilizací. Že procházíme „střetem uvnitř civilizace“, který štěpí společnost.

Akce D.O.S.T. se musí pokusit zachránit naší civilizaci!

Před konzervativci našeho typu tak stojí úkol: pokusit se o záchranu naší civilizace. V tomto sporu bude v Čechách hrát svoji významnou roli názorově jasné a ideově stabilní kotvy Akce D.O.S.T. Přeji jí k tomu hodně sil a odvahy. Se mnou může počítat, ale jedno je jisté: střet lidí zdravého rozumu se sociálními inženýry a neomarxistickými progresivisty (s drtivou mediální podporou na jejich straně), s politickými chaoty donekonečna tvrdícími, že naším hlavním nepřítelem je Putin, bude nesmírně těžký.