Předchozí dvě volby, v nichž zvítězil Miloš Zeman, probíhaly podle podobného scénáře. Jeden Zeman a proti němu sedm či kolik antiZemanů. Letos to bylo víceméně totéž s Babišem na terči. Vůči Babišovi, byť odlišným způsobem, se vymezil i kandidát SPD Jaroslav Bašta, což Babiše pak vedlo k nepříliš promyšleným větám o nemožnosti jakékoli budoucí kohabitace s Okamurovým hnutím. Tím podle mého odehnal ty okamurovce, kteří za normálních okolností nevolili Babiše, ale ještě silněji nechtěli na Hradě Pavla. Tyto hlasy pak Babišovi chyběly. Nevím, zda by to byl dostačující počet, asi ne, ale byla to zbytečná vlastní branka.

Jeden jiný můj přítel ekonom shrnul výsledky velice přesvědčivě a já jsem s to jeho slova podepsat: „Prezidentské volby: byly skutečně referendem o Babišovi. Jeho voliči jsou lidé, kteří ho chtěli volit. Voliči Pavla tvoří pestrou směs, jsou to lidé, kteří by volili kohokoliv, jen ne Babiše. V tomto smyslu pětikoalice rozdělila tuto společnost na „Babišovce“ a „ty ostatní“. S tímto podáním demokracie vyhrála parlamentní volby a nyní i prezidentské. Ožívá stará charakteristika demokracie: "Demokracie je systém, ve kterém vrabci přehlasují orla.“ To je naprosto přesná charakteristika. K ní ještě přítelův dovětek: „Uvidíme, jak to bude fungovat. Totalitní moc se většinou začne rozkládat zevnitř … rád bych se mýlil a nerad bych takovou lekci platil“, napsal. Ani já, dodávám, ale patrně nás to nemine, jeho, mne, nás všechny. Pětikoalice nyní drží v ruce všechny pilíře moci – obě komory parlamentu, vládu, Hrad i Ústavní soud. Může si tedy s námi dělat, naprosto co bude chtít.

Existuje však ještě jeden možný scénář, který dávám takříkajíc volně do placu. Sebevědomí a mocenská ambice prezidenta Pavla, zvoleného za jásotu zfanatizovaného zástupu, nepochybně značně nateče. Bylo to patrné už z jeho první tiskové konference po zvolení. Lze předpokládat, že se jako hlava státu bude chtít emancipovat, ostatně nejinak činil i Miloš Zeman. Podobně jako on si bude vykládat ústavní pravomoci poněkud volně a účelově, což nutně narazí dříve či později na výklad pravomocí ve vládě, Senátu i Poslanecké sněmovně. Prezident Pavel dokonce může dnešního pětikoaličního hegemona vnímat jako svěrací kazajku a riziko ohrožující jeho rozlet.

Navíc nezapomínejme, že Pavel je „vyučen“ více v amerických zájmech, než v zájmech evropských, zejména německých, což naopak platí pro premiéra Fialu. Tady je zaděláno na budoucí klinč. Jeho načasování a intenzita bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet ekonomická a geopolitická přetlačovaná USA a Německa. Tak jako tak, pokud někdo vyčítal Zemanovi (a neřkuli Klausovi), že se pokouší zavést do našich poměrů jakési poloprezidentské vládnutí, pak jsem přesvědčen, že právě to bude poznávací znamení Petra Pavla.

A nakonec nemohu nezmínit skutečnost na těchto volbách asi nejsmutnější: absolutně v nich chyběla jakákoli, byť i sebemenší špetička ideologie. Ne té mechanické, partajnické, ale prostě soubor myšlenek a hodnot, jakým se chce ten či onen pretendent na post hlavy státu řídit ve své funkci. Tuto absenci myšlenkového gruntu už dlouhou dobu vyčítá exprezident Václav Klaus našim deideologizovaným politickým stranám. A nyní to bylo stvrzeno volbou prezidenta. Nemůžeme se chlácholit, že tak je to v řadě jiných zemí také – typicky ve Francii, Německu a dnes už žel i ve Velké Británii. Tohle je náš problém a my s ním budeme muset žít.

© Kulturní komise ČR z.s.,29.1.2023